I.díl. Italský fašismus. Č 5.

[michan]

Mapa území, která připadla Itálii, včetně okupovaného Fiume.





I.díl. Italský fašismus. Č 5.

Díl I.

Část 5.


K pochopení doby vzniku italského fašismu se musíme seznámit s hospodářskou situací Itálie po skončení 1. světové války.
Když řekneme chaos, říkáme jen slabá slova. Všechno co v hospodářství italská vláda po 1. světové válce začínala, to se jí hroutilo pod rukama.
Přestože italští podnikatelé na 1. světové válce, na vojenské výrobě, vydělali miliardy lir, mnozí z nich nedokázali přejít na civilní výrobu (konverze). Řadu z nich právě tato konverze zahubila, přivedla na mizinu. Problémem též byla demobilizace. Konverze a demobilizace s sebou nesla ohromný nárůst nezaměstnaných dělníků. Do toho se samozřejmě ozvali i rolníci, protože jim král Viktor Emanuel III. slíbil po událostech u Caporetta, když spojoval národ, že rozdělí půdu.
V Itálii se také částečně zhroutil bankovní systém, který byl personálně spjatý s podnikatelskými kruhy. No a samozřejmě italská vláda nemohla reagovat na záruky a subvence podnikatelů, protože nevěděla kam dřív skočit, a kterou díru v italském hospodářství ucpat dřív. A to vlastně ještě měla nedostatek finančních prostředků.
V té době italské tiskárny chrlí nové peníze a to samozřejmě znamená vzrůstající inflaci. Hospodářství Itálie se v té době ocitá v dezolátním stavu. To samozřejmě znamená ohromnou radikalizaci všech vrstev společnosti, především těch nejchudších.
Nejvíce se aktivizují socialisté, jejichž vedení ovládnou tzv. maximalisté (sociální stranu ovládl advokát Giacom Matteotti), kteří požadují rozsáhlé politické a sociální změny – proto dostaly název maximalisté. Proti socialistům vznikla Lidová strana (vede ji Don Luigi Sturzo), která je reprezentantem katolického nesocialistického obyvatelstva pod patronací papeže.
Své řady pevně semknou také bývalí liberálové, od pravého až po levé křídlo. Do toho všeho ostře řvou nacionalisté. V té době také velice samostatně a militantně vystupují odbory.
K Všeobecné konfederaci práce (CGL), která měla po válce 1 milion členů se narodí Italská konfederace pracujících křesťansko-sociálního typu.
Zvláštností Itálie té doby je dohoda mezi CGL a Socialistickou stranou o tom, že odborům přísluší boj za sociální požadavky pracujících, zatímco na politický boj má monopol Socialistická strana.
Radikalizace celé italské společnosti vede k vlně stávek (od jara 1919), které Itálie do té doby nikdy nepoznala. Například v Miláně je jeden den ohlášeno 200 stávek.
Stojí továrny, nepracuje se na polích. V přístavech kotví nenaložené a nevyložené lodi. Nefungují veřejné služby.
Státní úředníci si neví rady, sahají po výhrůžkách a samozřejmě někdy i k násilí. To však ještě více hrotí situaci v zemi.
Podnikatelé si na svou obranu a na obranu svých továren začínají najímat celé skupiny bývalých vojáků a Arditů.
Právě v tomto chaosu Itálie se potácí nově založení fašisté, jednou jsou nahoře, jednou jsou dole.
Benito Mussolini se svými fašisty je nejprve na straně bouřících se pracujících. Fašisté vyhlásí „bezmeznou solidaritu s lidem italských provincií, pobouřeným těmi kdo způsobili hlad“. Volá po konkrétních důrazných činech lidové pomsty. V Popolo d’Italia napíše jak si své činy fašisté představují, když říká, cituji, že je naděje, že:
„při výkonu svého svatého práva lid potrestá zločince nejen na jejich majetku, ale začne také s hrdelními tresty, protože – několik lichvářů pověšených na lucernách a několik chamtivců topících se v bramborách a ve slanině, které chtěli ukrýt, by bylo dobrým výstražným příkladem.“
Ale v létě a na podzim 1919 to fašistickému hnutí moc nepomáhalo ať říkali co říkali.
Itálii muselo být ještě mnohem hůř, aby Italové začali Benita slyšet. Aby si všimli jeho programu, kterému mají naslouchat jak bohatí tak chudí. V té době jim nabízel program, jehož podmínkou je to, že se každý musí vzdát přehnaných představ a požadavků. V té době začíná Mussolini své plány prezentovat pomocí pojmů národ a Itálie. Říká zrovna tak ať platí bohatí, jako to, že vyjadřuje obavy z rudého nebezpečí, z revoluce – která boří a netvoří. K Italům hovoří slovy, že jsou loajální pouze v boji o Itálii a o vlast.
Předzvěstí spojení té agresivnější části Itálie v boji o vlast „o Itálii“ byly tzv. „fiumské nešpory“, což bylo „nové italské řešení“ - anexe města Fiume – Rjeka (Rieka).
Fiumský přístav (přístav v Rjece, Riece) byl od listopadu 1918 okupován mezinárodním expedičním sborem. V tomto mezinárodním expedičním sboru Dohody byly menší britské a americké jednotky a většinu mezinárodního sboru tvořili Italové a Francouzi.
Versailleská konference měla rozhodnout o tom komu bude Fiume – Rjeka (Rieka), toto město na pobřeží Jaderského moře, patřit.
Když v dubnu 1919 odjel Orlando a Sonnino, na protest proti Wilsonovi z Paříže, začaly se ve Fiume „dít věci“.
Městští radní města Fiume zvolení italskými obyvateli oznámili, že uznávají připojení města k Itálii a veškerou svou moc přenáší na zástupce italského krále v městě Fiume, kterým byl generál Grazioli, velitel expedičního sboru Italů. Ten to sice odmítl, ale zároveň přijal pověření, že do Říma předá toto „přání obyvatel Fiume“.
Pro oficiální místa v Římě a v Itálii (krále, předsedu vlády a ministra zahraničí) to bylo velice nepříjemné, ale zrovna například ministr zahraničí Sonnino se domníval, že toto je právě ten správný postup, který může donutit Dohodu, aby přistoupila na italské požadavky.
Ovšem ve vedení státu Itálie se situace měnila, předsedou vlády Itálie se stal za Orlanda – jeho odpůrce Nitti – v červnu 1919. Nacionalisté Nittiho znali, věděli, že mohou očekávat Nittiho odpor v otázce Fiume.
Mezi koncem června a začátkem července 1919 se situace v městě Fiume velmi vyhrotila. Italští civilisté a vojáci začali pořádat ve Fiume hony na Francouze, což zdůvodňovali tím, že Francouzi sympatizují se Srby a pomáhají jim.
V Paříži zatím Nejvyšší spojenecká rada Dohody nechává celou záležitost ve městě Fiume, která byla nazvána „fiumské nešpory“ – prošetřit.
Viník je samozřejmě zjištěn a je konstatováno, že jsou to samozřejmě Italové.
Nejvyšší spojenecká rada Dohody ihned nařídí, aby italští důstojníci byli potrestáni a dále aby byl rozpuštěn italský prapor fiumských dobrovolníků. Zároveň dostane italská vláda pokyn, aby zmenšila svůj expediční sbor.
Italové mají koncem srpna 1919 stáhnout „sardinské granátníky“. Jejich velitel odmítne rozkaz splnit a nabídne sebe a své vojáky k dispozici městské radě ve Fiume – Rjeka (Rieka). Tento velitel sardinských granátníků také zároveň jedná s nacionalistickým básníkem a Mussoliniho partnerem Gabrielem d’Annunziem (po celé Itálii byl znám svými divokými kousky z 1. světové války a okázalými nacionalistickými akcemi), aby se postavil do čela expedice, do Fiume.
Básník Gabriel d’Annunzio, tento jednooký literát (o oko přišel, když v 1. světové válce, v soukromé akci, bombardoval Vídeň) vůbec neváhal a okamžitě nabídku přijal. V Itálii ho přes své noviny Popolo d‘Italia podněcoval k akci jeho přítel Benito Mussolini, kterému d’Annunzio stačil před odjezdem strčit lístek, na kterém byla tato výmluvná slova, cituji:
„Můj drahý příteli, kostky jsou vrženy. Odjíždím. Zítra se zmocním zbraněmi Fiume. Bůh Itálie ať stojí při nás.“
V prvních chvílích podporoval básníka Mussolini způsobem, že to vypadalo na propagandistickou kampaň, když napsal, cituji:
„Revoluce se dělají s armádou, nikoli proti ní, se zbraněmi, nikoli bez nich, s hnutím pevných oddílů, ne s beztvarými masami.“
V dalších krocích již však byl Benito Mussolini velice opatrný a d’Annunziovi již víc pomáhat nechtěl. Dokonce si vypočítavě ponechal 2,5 miliónu lir, což byla část sbírky na pomoc básníkovi a přivlastnil si část dobrovolníků, kteří měli odjet do Fiume, z těch pak učinil zárodek své „pretoriánské gardy“.
Když d’Annunzio dorazil dne 12. září 1919 do Fiume, okamžitě vyhlásil připojení města k Itálii. Postavil tak italskou vládu a krále v Římě před hotovou věc. Král i vláda v soukromí proti kroku d’Annunzia nic neměli, oni vlastně ani mít nemohli. Kapitulantskému panovníkovi a premiéru Nittimu totiž hrozilo to, že část italských generálů a nacionálů udělá v Itálii vojenský puč.
V době „nerozhodnosti“ (italského vedení státu) se zatím do Fiume vypraví stovky italských dobrovolníků, kteří jedou podpořit d’Annunzia. Velmi brzy počet italských dobrovolníků dosáhne čísla 12 000.
Italští dobrovolníci ve Fiume jsou většinou Arditi v černých uniformách. Tyto černé uniformy pak převezmou, jako svůj znak „Fašisté“.
Takzvané „Fiumské vojsko“ je velice dobře vyzbrojeno veškerou tehdejší moderní technikou. Má křižníky, má ponorky, má děla, tanky a letadla.
Italská vláda velice pomalu a liknavě vyjednává s d’Annunziem a v té době mu také vůbec nebrání v zásobování jeho vojska, což velice nahrává nacionálům a fašistům, kteří takto povzbuzeni křičí svá hesla do Itálie.

Poeta d´Annunzio dekoruje vlajku Arditů.




A „romantický“, jednooký poeta Gabriele d’Annunzio (o 20 let starší než Benito Mussolini) se ve Fiume opravdu snaží. Ihned po převzetí moci ukáže, jak jednou bude vypadat fašistická diktatura, i když ve Fiume je to jenom v malém a je to novinka. Také srovnání bude možné udělat až za 3 roky.
D’Annunzio ihned po převzetí moci vyhlásí válečný stav a zavede vojenské předpisy i pro civilisty. Ve výnose, který vydá se jasně říká, že trest smrti dostane každý, kdo by byl proti připojení Fiume k Itálii. Má však zprávy, že přece jen všichni obyvatelé města Fiume s připojením k Itálii nesouhlasí a tak udělá takový zdánlivě demokratický čin, že si svá rozhodnutí nechá schválit lidovým hlasováním. Ve Fiume „smělo“ hlasovat jen 10 000 voličů. K volbám jich přišlo jen 7 000.
Pro připojení Fiume k Itálii hlasuje 6 999 voličů, jen 1 člověk se našel, který s připojením nesouhlasil (nedopátral jsem se co se s ním stalo – můj odhad byl popraven, nebo vyhnán z města).
V této době pozorují ve Fiume d’Annunziovi Arditi, i jejich bojový kamarádi v Itálii, se stále větším znepokojením, jak se hroutí demokratická Itálie. Tito fašisté pak vážně uvažují o tom, že by se „fiumská metoda“ měla provést v celé Itálii
Jak mocně o tom uvažují, o tom svědčí slova jednoho z d’Annunziových zástupců, budoucího fašisty Giovanniho Giuratiho, když říká, že, cituji:
„… akce zahájená ve Fiume musí skončit v Římě.“
Tehdy tato slova mají sílu hromu, ale bouřka přijde až za 3 roky, při pravém „pochodu na Řím“. Nyní jsou to jenom ještě velice silná slova, která u některých nezapadla bez povšimnutí.

[michan]

I.díl. Italský fašismus. Č 6.

Díl I.

Část 6.

Několik měsíců Benito Mussolini akci d’Annunzia ve Fiume podporuje, i když to není s nadšením, protože on tam nefiguruje na prvním místě. V září a říjnu 1919 je však po jeho boku. Když italský premiér Nitti o d’Annunziovi prohlásí, že je nepřítelem národa, bere to Benito Mussolini málem jako osobní urážku. Například v polovině září 1919 vyjdou noviny Popolo d’Italia s téměř prázdnou první stranou a na volném místě je věta, cituji:
„Cenzurováno z příkazu toho prasete Nittiho.“
Premiér Nitti chce odstoupit a Mussolini pak přispěchá s tím, že je připraven mu dát z pistole ránu z milosti. Mnoho dní útočí Mussolini na předsedu vlády Nittiho stále novými a novými urážkami, ve kterých byl vždy vynalézavý.
První Fašistický sjezd se koná v říjnu 1919 ve Florencii. Zazní tam republikánská a proticírkevní vystoupení. Je kritizován král a monarchie. Mussolini ale ví, že fašistickému hnutí se nedaří. Hovoří na 1. sjezdu o pragmatičnosti fašismu, hovoří o tom, že jeho hnutí nebude žít věčně a nové příznivce láká tím, že až hnutí splní své poslání, kterým je odstranění krize v zemi, nebude pokračovat ve své činnosti a z politické scény zmizí. Na sjezdu se do Itálie oznamuje, že bylo založeno 137 fasci a dalších 62 je ve stádiu zrodu. Hnutí má 40 000 členů. Teprve v roce 1921 však fašisté přiznají, že na svém 1. sjezdu lhali, že měli jen 17 000 členů a 56 svazků. V podzimu roku 1919 se přidávají fašisté k nespokojeným pracujícím, jejichž akce proti vládě se množí. Benito Mussolini o tom říkal, že by se mělo pomoct těm dole, a že ti zámožnější musí trochu ustoupit. V té době si za útoky proti velkokapitálu vyslouží Popolo d’Italia a Benito Mussolini to, že ředitel Fiatu senátor Agnelli, který držel zpočátku Mussoliniho finančně nad vodou, přestane platit.
Přijde další rána.
V Itálii jsou na listopad 1919 vyhlášeny volby. Mussolini kandiduje v Miláně pod heslem „Anexe Fiume a italských měst v Dalmácii.“ Jak pro své kamarády vysvětloval, chtěl fiumizovat ty, kteří jdou s ním.
Volby v listopadu 1919 přinesou pro fašisty ohromné zklamání (v Miláně fašisté dostanou 5 000 hlasů, když zde socialisté dostanou 176 000 a Lidová strana 74 000 hlasů) . V celé Itálii, kde hlasovalo 6,5 miliónu voličů dostane Socialistická strana 1,8 miliónu hlasů a Lidová strana (don Sturza) 1,18 miliónu hlasů. Výsledek fašistů je mizivý.
Tuto urážku chtějí Arditi odčinit tím, že na průvod oslavujících socialistů hodí bombu. Při tom je zraněno 9 lidí. Mussolini a 2 redaktoři musí do vězení, kde stráví jen 1 noc. Za propuštění intervenuje dokonce sám předseda vlády Nitti. Jinak totiž hrozilo Mussolinimu obvinění ze spiknutí proti státu.
Pro socialisty je Mussolini po volbách k smíchu o čemž svědčí i to, co napsali jeho bývalí kolegové z Avanti. Ti se vyjádřili ve smyslu, že byla vylovena rozkládající se mrtvola, zdá se že je to Benito Mussolini. Mussolini se vyjádří v tom smyslu, že není nic definitivního a nejméně, že jsou vypovídající tato volební vítězství.
Od prosince 1919 se snaží Benito Mussolini fašistické hnutí pozvednout, zatím se však zdá svým soupeřům jako obtížný hmyz a nechtějí mít s tímto fašistickým trpaslíkem nic společného.
V té době je Mussolini na dně, uvažuje o prodeji Popolo d’Italia a o odjezdu do zahraničí, konkrétně do USA, kde se chce živit jako houslista! Jindy zase říká, že chce být literátem.
V posledních chvílích mu finančně pomohou ligurijští rejdaři, když jim Benito Mussolini zprostředkuje rozhovor se stávkujícími. Stále vyhrocenější situace v Itálii vynese fašisty zpátky do popředí zájmu podnikatelů a především středních vrstev, které mají stále víc problémů s „rudou anarchií“. A to ještě není všem dnům konec.
V březnu a dubnu 1920 totiž v Itálii rudé nebezpečí zhoustne a tomuto období se po vzoru Francouzské revoluce bude říkat - "doba velkého strachu“.
Levicové síly Itálie a jim blízkých odborů se pohybují na hranici příkladu ruských bolševiků. Itálii hrozí něco ve stylu ruské revoluce. Socialisté a odbory se však tento práh neodvažují překročit. I když je později „kritický bod sociální krize“ odstraněn, nejsou odstraněny jeho příčiny.
Premiér Nitti, který si při volbách v roce 1919 svůj úřad udržel musel přistoupit k tvrdému postupu proti stávkujícím (podle listu Avanti bylo od dubna 1919 do dubna 1920 zabito 145 dělníků a 444 jich bylo zraněno).
Začátkem března 1920 požádá Confindustria, nedávno založená organizace italských podnikatelů, vládu, aby obnovila pořádek. Nitti se snažil, poměry však pod kontrolu nemohl stále dostat. Stávky se množily a na mnoha místech byly doprovázeny ozbrojenými srážkami. Průběžně se dokonce objevovaly pokusy vyhlašovat a zakládat po německém a ruském vzoru „rudé republiky“.
Italští bolševici chtěli jako Lenin v Rusku „Velkou revoluci v Itálii“. To samozřejmě vyvolalo nervozitu a strach majetných vrstev, které volaly po tvrdém postupu proti stávkujícím. Do toho všeho vydalo vedení socialistické strany manifest, kde uvádělo, že lze předvídat pád kapitalistického režimu.
Italští podnikatelé byli připraveni bránit se rudému přívalu všemi prostředky. Za své peníze si zvali skupiny Arditů a fašistů jako strážní a pořádkové oddíly.
V dubnu 1920 se daří zčásti rudý příval zastavit a tajemník Confindustrie Olivetti (organizace italských podnikatelů) začíná hovořit o tom, že zachránili stát.
Benito Mussolini ho pak doplňuje v tom smyslu, že již v dubnu 1919 (útok na Avanti), tedy před celým jedním rokem, na socialisty útočili a že již tehdy jako hlídka, která šla až za meze své odvahy přijímali rizika i za cenu smrti.
V květnu 1920, jako následek všech těchto událostí propukne vládní krize, když Lidová strana na svém sjezdu v Neapoli, vyjádří Nittimu nedůvěru a přestane ho podporovat v Parlamentu. Začíná „italský politický taneček“.
Nitti sice podá demisi, ale zůstane ve funkci, protože vůdce Lidové strany don Sturzo si nepřeje, aby se premiérem stal „neznaboh“ Giovanni Giolitti. Když navíc stoupenci neutrality v Lidové straně odmítnou bývalého socialistu Ivanoe Bonomiho a když bývalých vůdce katolíků Medda nechce ve vládním kabinetu žádného „zuřivého antiklerikála“, předsedou vlády nemohl zůstat nikdo jiný než Nitti. Nejsou s ním spokojeni, ale stále je pro ně přijatelnější, než například Giolitti, který se do politiky má vracet po dlouhé době, aby se pokusil staronovým osvědčeným receptem - ústupky, vyvést Itálii z bouří. V těchto plánech, které Giolitti naznačil, mají mít místo i fašisté, kteří by se stali karabáčem na sjednávání pořádku a poslušnosti. Zatím se jedná. Ve vládě ani v armádě, v těchto plánech, v této době, nikdo nebrání tomu, aby se fašisté vyzbrojovali. Policie proti fašistům vůbec nezasahuje. Benito Mussolini se tehdy vyjádří, cituji:
„Běží – li lid do propasti, nejsem reakcionář, když ho zastavím třeba násilím.“
To je přesně v souladu s vládní linií v Cremoně, jen několik dnů před Nittiho květnovou demisí.
Předseda vlády, profesor Nitti na události, které se na něho řítily poté co zůstal v čele vlády, nestačil. Řítila se na něho nespokojenost ze všech stran a ta smetla jeho kabinet přesně za měsíc po demisi.
Tento profesor ekonomie si špatně spočítal to, co znamená uvolnit na italském trhu, v rozvráceném hospodářství, cenu chleba. To mu zlomilo vaz a musel odstoupit.
Když Itálii nepomohlo menší zlo (Nitti), muselo přijít zlo větší, kterým je Giovanni Giolitti, který už v prosinci 1918 vyhlašoval svou kandidaturu na premiéra.
V létě 1919 tedy do funkce premiéra Itálie nastupuje Giovanni Giolitti, kterého Mussolini kdysi nazval „banditou z Dronera“, ale nyní je pro, aby se tato „liška italské politiky“ chopila vlády.
Prvním krokem Giolittiho je, že musí dosáhnout „velkého sjednocení“. Obrátí se na 2 nejsilnější strany v zemi – socialisty a lidovce. Socialisté odmítnou. Lidovci premiéra podpoří, přestože je znám svým antiklerikalismem. Socialisté, i když se s Giolittim nedohodnou, prosadí do vlády bývalého anarchosyndikalistu Arturo Labriolu, jako ministra práce.

[michan]

I.díl. Italský fašismus. Č 7.

Díl I.

Část 7.

Kompromis, kterým nový premiér sestavil italskou vládu mnohé překvapil, ale především přesvědčil ty, kteří mu nejméně věřili.
Jednou z prvních starostí premiéra Giolittiho bylo nyní - zbavit se problému Fiume – Rjeka (Rieka), kde diktátorsky vládne básník d‘Annunzio.
Již za premiéra Nittiho jednají o normalizaci vzájemných vztahů jugoslávští a italští zástupci a jedním z projednávaných bodů je také samozřejmě Fiume. Premiér Giolitti při svém nástupu projeví svou dobrou vůli tím, že stáhne svá vojska z Albánie. Jednání Italů a Jugoslávců vyústí nakonec v smlouvu z Rapalla z listopadu 1920. Touto smlouvou přiznává Řím městu Fiume autonomii.
Tím je definitivně vyřízen d’Annunzio. Nejprve je vyřízen politicky ( smlouvou z Rapalla) a o Vánocích 1920 proti němu vojensky zasáhne italský generál Enrico Caviglia, když se ještě předtím pokoušel básník protestovat v Itálii, ale premiéra Giolittiho už to nezajímalo.
Také Mussolini d’Annunzia hodil přes palubu, neboť chápal klima Itálie v tu chvíli. Provedl to slovy, ve kterých hovoří o tom, že se fašismus nemůže vybíjet v zahraničněpolitických otázkách, a že sterilní protesty nemají vůbec žádnou cenu. Mussolini hovořil o tom, že Itálie potřebuje mír, aby se mohla zotavit a aby mohla nastoupit novou cestu ke své velikosti a že jen zločinec může v tuto chvíli myslet na válku. Mussolini dokonce prozradil premiéru Giolittimu plány d’Annunzia, že ten chce pochodovat na Řím.
Toto chování Mussoliniho mu d’Annunzia, o kterém se Lenin kdysi vyjádřil, že je opravdový revolucionář, nikdy neodpustil. Když potom skutečně Mussolini prováděl „Pochod na Řím“ (i když mu tehdy již d’Annunzio odpustil), nesměli se d’Annunziovi Arditi tohoto pochodu účastnit.
Již jsme řekli, že Mussolini v tuto chvíli neviděl ještě správný čas (k „Pochodu na Řím“), ale hlavně nebyl to on, kdo, jako hlavní postava, figuroval ve „fiumských nešporách“.
Z celé této fiumské záležitosti nakonec zůstaly jen vzpomínky účastníků a návod na to, jaký nastolit režim, až přijdou „černé košile“ k moci. Fašisté v těchto událostech vymanévrovali d’Annunzia a zároveň se dostali blízko k vládním místům.
Giolitti nyní fašisty potřeboval. Musel se hned od počátku zabývat sociální situací v Itálii. Když přišel k moci, probíhaly vlny okupačních stávek v Miláně, Turíně, Janově a Livornu. V mnohých obsazených továrnách dokonce vznikaly „rudé gardy“.
Giolitti to řešil tak jak si zvyknul – kompromisem mezi Confindustrií a zástupci odborové centrály CGL, jako například v září 1920 v Turíně. Odbory uklidnil tím, že jim slíbil podíl na kontrole továren – dělníci přestali stávkovat. Takovými kompromisy a dohodami se mu daří výrazně přibrzdit celé revoluční hnutí ( nikoliv zastavit). Pro ilustraci je nutno říct, že 1. prosince 1920 přivítá 156 poslanců socialistické strany krále Emanuela III. v Parlamentu pokřikem: „Ať žije socialistická republika“. To už bylo ale volání skutečně 5 minut po 12, neboť nejhorším problémem byly měsíce červenec až listopad 1920. Lví podíl na ztlumení situace v Itálii a v pomoci vládě Giolittiho mají právě „černé košile – fašisté“.
Ale situace v Itálii na konci roku 1920 je ještě velice „rudá“. Dělníci se nechtějí uklidnit a rolníci žádají půdu.
Měsíce červenec až prosinec 1920 však fasci využily jako svou příležitost jak se zviditelnit.
V červenci 1920 vypálí v rámci boje za Itálii sídlo slovanských spolků v Terstu. V tom samém měsíci zničí i římskou odbočku Avanti. Při řádění fašistických bojůvek nepřichází k úhoně jen majetek, ale i lidé.
Jak narůstala aktivita fašistů, o tom vypovídají údaje z jedné oblasti a to z okolí Ferrary, kde zorganizovali 130 „trestných výprav“. Zničili tam 40 „lidových domů“ a dalších sídel socialistů. Rozehnali 17 místních zastupitelstev z celkového počtu 21.
Samozřejmě útočili i na okupační stávky, jako v září 1920 proti ocelářům. Tehdy socialisté prohlásili, že jde o nacionální revoluci, na což jim Mussolini odpověděl v tom smyslu, že jsou pitomci, protože nepochopili, že nacionalismus není nutně konzervativní, a že není nutně ani antiproletářský a že je to jen revoluce jedné části národa proti druhé.
Od března 1919 do konce roku 1920 je zřetelně v Itálii znát nárůst fasci (i když ve vlnách). Ke konci roku 1920 však může Mussolini spolu se zástupcem podnikatelů konstatovat, že od 1. světové války museli podnikatelé stále jen stahovat kalhoty, ale teď je s tím konec.
Druhá strana bolševik Antonio Gramsci jim na to odpovídal svým slovníkem, že reakce ( reakcionáři -bohatí a fašisté) se stala tak silnou, že nepokládá za nutné mít masku legálního státu, a že si dělá pro své cíle co chce.
Po všechny ty měsíce měli fašisté podporu ze strany státních orgánů, včetně policie a armády. U generálů i ministrů to bylo pochopitelné, neboť ti měli stále před očima příklad ruských bolševiků ( VŘSR) a fašisté pro ně byli méně nebezpeční. Dokonce pro ně byli i svým způsobem spojenci, i když jimi generálové i ministři někdy pohrdali.
Tady je také třeba říci, že některé stávky dělníků byly skutečně podivné a stávkovalo se za vše a proti všemu. Například v dubnu 1920 proběhla tzv. stávka hodinových ručiček. Šlo v té době o zavedení letního času. Když se proti tomu postavili zaměstnanci Fiatu, bylo po stávce.

Centrem, nebo metropolí fašismu té doby bylo nastálo město Milán. To nejen proto, že tady sídlilo jeho vedení, Benito Mussolini, Popolo d’Italia, ale sídlila zde i jedna z vojensky nejsilnějších fašistických organizací Itálie. V Miláně se určovala strategie, taktika a pořadí zásahů. Ale v době roku 1920 nebyla ještě situace tak jednoduchá. Fašističtí bossové, kteří sídlili v jiných městech moc na velení v Miláně nedali. Vzdáleností od Milána se někteří bossové cítili velice nezávislí. Měli za sebou své muže, jejich sílu a tak většinou postupovali dle vlastního uvážení. Tehdy pro ně byli Mussolini, stejně jako další fašističtí předáci v Miláně, vzdáleni tak jako Amerika.
I v samotné Itálii té doby byla více známá jména fašistických velitelů jako byl Dino Grandi, Amerigo Dumini, Italo Balbo a Leandro Arpinati než Mussolini. Mužové těchto velitelů získávali stále lepší výzbroj a byli v té době placeni lépe než milánští (výkonní bojovníci fašismu v té době brali plat od 35 do 48 lir denně, což bylo víc než byl plat úředníka).
První bojovníci fasci se zpočátku organizovali ve velkých, zvláště severoitalských městech, která v té době byla nejvíce „rudá“. Ale k velkému překvapení i samotného vedení fasci začínají brzy, velmi rychle, vznikat fasci i na venkově. A to v údolí Pádu, v Toskánsku a Emilii. Právě na venkově se daří fasci oslabovat a narušovat vlivné organizace zemědělských dělníků. Statkáři a velcí rolníci za tyto služby posílají hned peníze do pokladen fasci. Tehdy jsou fašisté, jejich ozbrojené squadry ohromnou oporou pro statkáře a větší rolníky v sociálních a politických konfliktech na venkově.
Ve městech pak fasci podporují menší podnikatelé a obchodníci, berou si je jako ochranu pořádku, když stát tuto úlohu neplní.
Na začátku tyto squadry fasci tvoří synové majitelů půdy, obchodníků a příslušníků střední vrstvy. K nim se připojují Arditi, někteří nezaměstnaní, bývalí vojáci a také různí dobrodruzi.
Většinu ve squadrách fasci tvoří synové z dobrých rodin, kteří se v té době cítí nejvíce ohrožováni sociálními nepokoji, kritickou hospodářskou situací a stále se „do ruda“ měnícími vnitropolitickými poměry.
Tady je třeba říci zásadní větu – fasci, fašisty, v jejich začátcích a v roce 1920 finančně nepodporuje „Velkokapitál“, neboť je to i „Velkokapitál“ a velcí kapitalisté, kteří jsou často cílem slovních a novinových útoků.

To se však později má změnit!

Okupace továren bolševiky v srpnu a září 1920 Itálii hodně změní. Zájmy podnikatelů a fasci se v této době stále více sbližují na pojmech „pořádek a síla“. I když tehdy předseda průmyslové ligy Mazzini říkal, že fašismus je jedna věc a průmysl je jiná věc, a že fašismus neslouží k obraně průmyslu, ale k obraně institucí a státu, chtě nechtě vlastně tato slova říkají skoro totéž.
Mussoliniho fasci tehdy vstupují do denních zpráv v Itálii, a tak už ne jen občas, jak tomu bylo doposud. Nyní jsou označováni jako ozbrojený předvoj rvačky s bolševismem, jak to komentuje jeden z levicově smýšlejících kritiků fašistů Ivanoe Bonomi.
Socialistická strana fasci označuje jako produkt reakce buržoazie na rudou dvouletku a socialista Marco Revelli to doplnil slovy, že fašismus je revoluce shora.
Nejdále jde samozřejmě bolševik Gramsci, který hovoří o tom, že fašismus je protidělnickou koalicí všech reakčních elementů od fašistů až po lidovce a socialisty.
Jaký skutečně fašismus 20. let – 20. století byl, to se nám brzy objeví v jeho činech a v jeho existenci.
V roce 1920 se italský fašismus skutečně formoval a Mussolini tehdy musel čelit i různým křídlům ve fašistické straně, což nejlépe vyjadřuje jedno z jeho hodnocení v té době, které je celé zajímavé a hodně osvětluje, a proto ho zde ocituji:
„Ve fašismu se ukrývá slavné zbabělství lidí, kteří měli strach z ostatních i z nás. Do fašismu se vloudilo dravé sobectví, vzpurné vůči jakémukoli duchu národní snášenlivosti. A nechybí ani ti, kdo využili prestiž fašistické násilnosti pro své hanebné osobní zájmy, kdo proměňují násilí, myšlené jako politická zbraň, v násilí, které se stává vlastním cílem… Fašisté včerejška, fašisté akce, braňte fašismus… Skutečnými fašisty jsou noví lidé, jednotlivci jako já, kteří jako jsem učinil i já, spálili… mosty za svou minulostí… Jsme cikáni italské politiky. Cikáni, protože máme před sebou ještě dlouhou cestu… Cikáni, protože máme v základě společnou lásku k národu.“

[michan]

I.díl. Italský fašismus Č 8.

Díl I.

Část 8.

Když se v září 1920 podaří premiéru Giolittimu, i pomocí fašistického hnutí, zmírnit stávkové hnutí, začíná se postupně i zlepšovat hospodářská situace Itálie. Na zlepšení hospodářské situace Itálie má samozřejmě vliv i to, že poklesne cena surovin a obilí ( v únoru 1921 Giolitti sníží cenu chleba – důležitá věc!). Trochu dokonce klesá státní deficit a lira se tak stává pevnější. Promítá se to i do kampaně před obecními volbami.
Hnutí fašistů z nich má strach (podle toho jak dopadlo v roce 1919), a kandiduje na volebních seznamech nacionálního bloku. Tak se stane, že fašistické hnutí v obecních volbách nepropadne. Čím víc na jih Itálie, tím jsou volební úspěchy nacionálů větší.
Ve volební kampani, ale i po ní neustávají násilnosti fašistických eskader, které tak podporovaly před volbami i po volbách své kandidáty. Když byly vyhlášeny výsledky voleb, „černé košile“ své nájezdy ještě přitvrdily. Tak je například 21. listopadu 1920 zabito v Bologni, při socialistickém shromáždění, 9 lidí, byla to odveta za vraždu válečného invalidy advokáta Giordaniho. Podobnou akci provedou fašistické eskadry o měsíc později ve Ferraře.
V Italském království je na konci roku 1920 již přes 800 „bojových svazků fašistů“. To jich bylo v červenci 1920 108 a v říjnu 1920 190. To znamená, že za 2 měsíce se počet 4x zvětšil a stále stoupal.
Na tvrdé milánské jádro se nabalovaly další fasci, i když ideově se od sebe lišily. V Terstu jde o protislovanské a nacionalistické hnutí, v údolí Pádu je to tažení proti zemědělským dělníkům a těm co požadují půdu a samozřejmě proti zakládání „rudých družstev“. V Bologni, v Reggio Emilia je to hnutí nižších středních vrstev. V Pise, ve Florencii a v Toskánsku mezi fašisty převažuje inteligence. Fašismus v Římě má zase státoprávní podobu a je namířen proti socialistům ve státních úřadech.
Konec roku 1920 se nese v heslu, že se spontánní reakcí italského lidu podařilo snížit socialistickou tyranii. Itálie s tímto bonmotem vstupuje do třetího poválečného roku. Benito Mussolini, kterému je nyní 37 a půl roku se podle daných okolností vyhlašuje jednou za reakcionáře a jednou za revolucionáře.
V Itálii však není politický boj ještě zdaleka rozhodnutý, i když fašistické hnutí roste a proletariát znechucený, zklamaný a „masakrovaný“ se začíná rozptylovat.
Mussolini tehdy říká, že jeho fašistické hnutí se musí soustředit tak, aby bránilo národní válku, velebilo italské vítězství a statečně se postavilo ruskému napodobování italského socialismu.
V lednu 1921 přichází fašistům nový nepřítel. To když se v Livornu odtrhne od socialistické strany křídlo bolševiků a založí Italskou komunistickou stranu. Předák komunistické strany Itálie, Palmiro Togliatti, hned vyjádří oč jim půjde, když řekne, že jejich první cíl musí vyvrcholit „získáním výrobních prostředků“ (to samozřejmě znamená, že chtějí zestátnit soukromý majetek).
Náhle tady mají fašisté vedle socialistů další cíl svých útoků, který je o to nebezpečnější, že i když používá jiná slova, „nabízí“ Itálii ruský revoluční vzor – jinou diktaturu, i když v principech velice podobnou té, kterou chce Mussolini po převzetí moci postupně také nastolit.
Na začátku roku 1921 výrazně klesne počet stávek a to se projeví i v následujících měsících zlepšením hospodářské situace Itálie. I když mají bolševici novou stranu, dělníci se postupně uklidňují. Jiná situace však je na venkově, kde se množí okupační zábory pozemků a vznikají „rudá družstva“, to ještě více žene majitele půdy k fašistům.
Fašistům chce v té době pomoci i premiér Giovanni Giolitti, který v klidu své pracovny vymyslí riskantní a ďábelský plán, který se mu však nepovede. Chce oslabit socialisty a lidovce, aby získal pro svůj postup větší manévrovací prostor. Rozpustí v dubnu 1921 Parlament a vypíše nové volby. Chce postavit proti socialistům a lidovcům třetí sílu, když podporuje formování „národních bloků“ složených z nacionálů, pravicových liberálů, zástupců podnikatelů, bohatých rolníků, statkářů a také fašistů (fašisté se zvláště pečlivě na tyto volby připravovali).
Předvolební kampaň je strašná. Za 36 dní je zabito 105 lidí.
Kandidáti národních bloků získají 275 křesel, z toho 30 připadne fašistům. Socialistická strana „očištěná“ od komunistů získá 122 křesel v Parlamentu, zatímco lidovci mají 107 mandátů a komunisté 16.
Giolitti se přepočítal (chtěl oslabit, nikoliv převrátit poměr). Špatně odhadl situaci a musel odejít.
Mussolini po volbách říká, že bude Giolittiho odpůrce a to nejen z vnitropolitických, ale i ze zahraničních důvodů, a že Giolitti nereprezentuje a ani nemůže reprezentovat 3 dominantní síly italského politického života, kterými jsou lidovci, socialisté a fašisté.
Že se fasci di combattimento cítí na koni ukáží v měsíci červnu 1921, kdy neuplyne ani den v Itálii, aby tady nebyly mrtvý, aby tady nedocházelo k násilnostem, šarvátkám, drancování a požárům. Apeninský poloostrov se ocitá ve stínu „černého hnutí“. Fašisté pořádají trestné výpravy na venkov, do měst a obcí, když naloženi na kamionech, vyzbrojeni agrární asociací, nebo z vojenských skladišť míří ke svým cílům. „Černé košile“ pořádají trestné výpravy za účelem „vyčistit obec“. V obci vyhledávají sídla „rudých organizací“ a hned je ničí. Skupiny fašistů vyhledají starostu, obecní radní, tajemníka zemědělské ligy a předsedu družstva. Vynucují si na nich odstoupení, nebo je vypovídají z kraje pod vyhrůžkou smrti a zničením jejich domů. Když před nimi někteří utečou, mstí se na jejich rodinách. Pokud některý místní zástupce nechce odstoupit, je prostě odstraněn. V noci jej vylákají z domu, vystřelí na něho a nebo ho ubijí na prahu jeho vlastního domu.
Teror je také šířen hrozbami a výzvami, které fašisté posílají a které se uveřejňují i v novinách, aniž úřady, nebo vláda proti tomu něco koná.
Socialisté a další skupiny se brání sami (mají svá komanda). Ve větších městech tak často dochází k pouličním bitkám. Armáda a policie v těchto chvílích stojí většinou na straně „černých košil“, a stejně tak postupují i státní úřady. Jeden příklad popsal A. Rossi, cituji:
„V San Pierro v Sieně je 14. prosince 1920 zabit sedlák. Čtyři fašističtí vůdci, obviněni z účasti na vraždě, jsou vyslýcháni a ponecháni na svobodě: 2 z nich… budou přijati za kandidáty fašistů na listě nacionálního bloku a zvoleni poslanci… ve volbách v květnu 1922.“
Již v únoru 1921 má hnutí fasci kolem 1 000 skupin. Například v dubnu 1921 je jich založeno dalších 277.

Když se pak 7. listopadu 1921 koná sjezd fašistické strany (fašistická strana Partito Nazionale Fascita byla založena 8. listopadu 1921 – budeme o tom hovořit v článku 9), mají fašisté již 2 300 organizací.

My jsme však ještě v první polovině roku 1921, kdy sekretariát fasci (Hnutí) hlásí, že má 151 000 příslušníků.
Zajímavé je složení fasci – 18 000 je vlastníků půdy, 4 000 je podnikatelů, 14 000 je malých obchodníků, 15 000 úředníků, 7 000 státních zaměstnanců, 10 000 lidí je svobodného zaměstnání a 20 000 je studentů. Mezi těmi zbývajícími 60 000 členy je 23 000 dělníků a 37 000 pracujících z venkova. Tato sociální skladba jasně ukazuje odkud dostávalo „Fašistické hnutí“ ve svých začátcích finanční podporu. Jasně a již poněkolikáté to vyvrací dogma komunistických historiků – „Fašistické hnutí bylo již od počátku“ finančně“ podporováno Velkokapitálem“.
Není to pravda!
Finančně fašistické hnutí v začátcích podporovaly střední vrstvy, střední kapitál a drobní obchodníci, kterých bylo nejvíc a kteří se cítili nejvíce ohroženi.
Velkokapitál byl v té době ještě zakryt armádou a především státem. Jestli podporoval, tak morálně a zbraněmi, nikoliv finančními dotacemi.

Fašisté přemýšlí jak se v politickém životě Itálie v roce 1921 lépe prosadit, i když jim vědomě i nevědomě jejich některé jednotky, jejich velitelé, hází klacky pod nohy svými spontánními kroky. Ti menší vůdcové nechtějí zůstat natrvalo malými, často odmítají poslušnost a chtějí se vyšvihnout nahoru za každou cenu. Benito Mussolini tomu chce čelit tak, že jeho hnutí musí dosáhnout dalších úspěchů navenek. Je hnán dopředu z několika stran – obavami o vlastní postavení, svými ambicemi, ale i tlakem zezdola. Nemůže existovat bez svých členů, i když ti šíří násilí a strach víc než by si přál. Benito Mussolini řeší dilema jak dosáhnout moci, jestli na bodácích Arditů, nebo přes Parlament, či kombinací obou metod.

Fašistické hnutí těží z vládní krize, která nastane hned po parlamentních volbách v roce 1921, když k této krizi velmi pomohlo a na jejím vyprovokování se podílelo.
Dne 23. května 1921 sice poslanci vysloví podporu premiéru Giolittimu, ale proti se postaví nittiovci (stoupenci bývalého premiéra Nittiho), kteří nesouhlasí se zahraničněpolitickou částí jeho programu. Ke krizi přispěje i to, že se poslanci Lidové strany vyjádří zamítavě k Giolittiho žádosti o plnou moc, aby mohl provést změny ve státní správě.
Giolitti raději 1. července 1921 podá demisi sám.
Jak se později ukáže, nejedná se v Itálii jen o vládní krizi, ale jedná se také o politickou krizi, která bude mít velice dlouhé trvání.

Příště již bude – „ Pochod na Řím“!

Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.

[sedlacm]

Samozřejmě útočili i na okupační stávky, jako v září 1920 proti ocelářům. Tehdy socialisté prohlásili, že jde o nacionální revoluci, na což jim Mussolini odpověděl v tom smyslu, že jsou potomci, protože nepochopili, že nacionalismus není nutně konzervativní, a že není nutně ani antiproletářský a že je to jen revoluce jedné části národa proti druhé.

Tam má být asi pitomci.
Jinak opět vynikající článek.

[michan]

OK - přepsal si to na slušno opravník, který nechtěl pitomce, ale potomky - a já už si nevšiml. Omlouvám se. Již je opraveno.