Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 22.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 22.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 22.

Dimapur_Imphal_1944_22.jpg


Boje v západní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
Bitva o Kohimu.
Byl začátek ledna roku 1944, když se 4. prapor The Royal West Kent Regiment, což byl vlastně teritoriální prapor vzniklý před II. světovou válkou, zúčastnil po boku 5. indické divize bojových akcí v Arakanu. Vojáci těchto útvarů se vlastně zapojili do bitvy o Tunel a v bojích jich tam padlo 200. Pak byli, ti co přežili ze 4. praporu, stejně jako zbytek vojáků 5. indické divize, převeleni z Arakanu do Assamu. Dne 29. března 1944 byla celá jednotka, a to i s vozy, mulami a zbraněmi a týlem naložena do letadel a přepravena do Dimapuru a již 30. března všichni dorazily do Kohimy.

Obrana_Kohimy_april_june_1944_12.jpg

Mapa obrany kohimského hřebenu, obrázek je volně na několika webech a zde byl zvětšen.
Okamžitě po svém příjezdu do Kohimy jim byl vymezen úsek, kde začali budovat zákopy a obranná postavení. Množily se totiž zprávy o japonském postupu. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 62, píše, cituji:
„Zatímco zaručené zprávy hovořily o velmi rychlém pochodu Japonců na Kohimu, byla 31. japonská divize pod velením generála Satoa na čas zastavena u Jessami a Kharasomu, téměř 50 kilometrů na východ od Kohimy. Zásluhu na dočasném zdržení japonského postupu mají prapory Assam Regiment a Assam Rifles, součást posádky Kohimě, které však byly relativně nezkušenými jednotkami.“
Většina historických spisovatelů, kteří se zabývají bitvami o Kohimu a Imphal, popisují Kohimu v roce 1944, jako malebné městečko, které leží přímo na hřebeni hor, přibližně v polovině cesty mezi Dimapurem na severozápadě a Imphalem na jihu.
Kohima samotná se nachází ve výšce 1 500 m.n.m., když v dané době bylo obehnáno hradbou hor vyšších než je samotné město, například je tam 3 000 metrů vysoká hora Pulabadze na jihozápadě.
Klikatá silnice vedoucí do Kohimy z Dimapuru se těsně před městem šplhá do strmého kopce a pak dál prochází kolem indické všeobecné nemocnice na IGH (Hospital) Spur. Středu města Kohimy v roce bitev (1944), tehdy dominovala velká a prostorná budova komisařství. Díky neobvyklému kopcovitému terénu byly v celém městě vybudovány terasy. No a konkrétně na terasách okolo komisařství se v té době nacházela také budova oblastního komisařství, tenisové kurty a Klub. Z domu Klubu patřícímu k tenisovému areálu byl krásný výhled na jih, kde ležely kopce, na kterých byly nedlouho před bitvami, které budou popisovány, vybudovány zásobovací sklady: Garrison Hill, Kuki Piquet a Polní zásobovací stanice – Field Supply Depot (FSD).“ Ještě krátce po postavení jmenovaných skladů, byly zde také postaveny bambusové domky a nakonec také jakýsi „Sklad pro denní výdej – Daily Issue Store (DIS).
Tehdejší zástupce komisaře, kterým byl Charles Pawsey, sloužil v Kohimě tehdy již 20 let a s místními lidmi, kteří žili v v opevněných vesnicích po okolí města, na vrcholcích hor okolo Kohimy, udržoval velmi dobré vztahy, což jak uvidíme, se velice vyplatilo oběma zainteresovaným stranám. Pawsey a Nagajové totiž v pozdějších dvou bitvách o město Kohimu sehráli velmi důležitou roli.

Sir_Charles_Ridley_Pawsey_Wiki_22.jpg


Sir Charles Ridle Pawsey, zástupce komisaře v Kohimě, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Pawsey
A nyní se zase ještě vracíme k 4. praporu The Royal West Kent Regiment (RWK), na samotný začátek jeho působení v oblasti. Když byl tehdy v březnu 1944, po celodenním kopání, dán vojákům rozkaz k okamžitému přesunu, poslali prý jednoho z vojáků na velitelství, aby se konkrétně zeptal: „Zda si konečně ti mizerní páprdové rozmyslí, co vlastně od nás chtějí“. Píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 63.
Jak se později ukázalo, nemohli tehdy vojáci tušit, že se měl jejich prapor stát obětí neshod na vyšších místech. Totiž „161. Brigáda, do které 4. prapor The Royal West Kent Regiment (RWK) náležel, stejně jako prapory 4/7 kšátrijský (4/7 Rajputs) a 1/1 pandžábský, spadaly pod velení brigádního generála Warena. Ten byl zděšen, když jednoho dne zjistil, že jeho (161. Brigáda) brigáda, jež byla součástí hrdé 5. Indické divize, má být vyčleněna pro jiné úkoly a dána pod velení oblastnímu důstojníkovi, generálu Rankingovi (oblastní či posádkoví důstojníci byli obvykle muži, kteří byli již příliš staří v bojující divizi). Ke strachu neměl daleko ani podplukovník Laverty, velitel praporu RWK, když se dozvěděl, že se má jeho prapor připojit k posádce v Kohimě, které velel plukovník Richards. Díky dalším podobným, osobním šarvátkám se již tak vážná situace ještě přiostřila.“
Dne 28. března 1944 se konala velitelská porada v Imphalu. Na této poradě se mimo běžných zásobovacích a válečných starostí dostalo i na postavení praporu Royal West Kent a generál Slim zde předložil k posouzení svoji předpověď dalšího postupu. Přímo řekl, že očekává, že Japonci ke Kohimě dorazí 3. dubna a do Dimapuru by pak mohli dorazit 10. dubna. Indické velitelství pak souhlasilo s vysláním XXXIII. sboru, který se skládal z 2. britské divize a čtyř samostatných brigád a jemuž velel generálporučík Montagu Stopford, na pomoc generálu Slimovi do Imphalu a Kohimy.

Lt_Gen_Sir_Montagu_Stopford_Wiki_22.jpg


Zde viz foto, na kterém je generálporučík Montagu Stopford, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Generálporučík Stopford dorazil do Imphalu ještě ten samý den, kdy porada skončila, a okamžitě byl pověřen velením nad územím Kohimy a Dimapuru. Stopford tehdy za svou prioritu považoval vybudování obrany zásobovacího střediska v Dimapuru a ochranu železnice vedoucí do Leda. Pro své tehdejší rozhodnutí, které bylo pro celou situaci tak neobyčejně důležité, měl tehdy Stopford jen velice málo času. Nařídil pak generálu Rankingovi, oblastnímu veliteli v Kohimě, aby ihned zajistil obranu Dimapuru a teprve poté měl zajišťovat i obranu v Kohimě!!! „Tento rozkaz vedl Rankinga ke katastrofickému rozhodnutí stáhnout brigádního generála Warrena a jeho 161. Brigádu z Kohimy a přesunout ji do Nichugardského průsmyku (Nichugard Pass), který ležel jižně od Dimapuru, tzn. Bránit Dimapur a Kohimu nechat opuštěnou.“.
Ve stejné době rokoval v Kohimě brigádní generál Warren a plukovník Richards spolu s tehdejším zástupcem komisaře v Kohimě, Charlesem Pawseym, který se již během předešlých let (připomínám, že Pawsey sloužil v Kohimě 20 let) snažil o zajištění obrany Kohimy. Pawsey byl tehdy skutečně rozhořčen, že padlo rozhodnutí přesunout 161. Brigádu do Dimapuru, neboť tak byli ohroženi nejen Nagajové, tak i oba assámské prapory bojující u Jessami a Kharasomu. Je celkem pochopitelné, že s Pawseym souhlasili Warren i Richardson, protože kdyby Kohima padla okamžitě by to znamenalo nebezpečí pro celou 14. armádu a Stilwellovy jednotky na severu. Generál Warren se však domníval, že i kdyby v Kohimě zůstala jen jeho jednotka a zajišťovala obranu města, měli by Japonci jen pramalou šanci projít. Prý si byl s tím tak jist, že dokonce žádal, zda by se mohl kvůli tomu setkat s generálem Slimem. Bylo 30. března 1944, když se Warren setkává s Rankingem, který po ostré hádce jeho žádost zamítá. Tehdy se některým důstojníkům zdálo, že je osud Kohimy a Nagajů zpečetěn a Warren, Pawsey a Richardson zažívají chvíle smutku a zoufalství.
I když generál Slim nesouhlasil s rozkazem generála Stopforda, který nařizoval stažení 161. Brigády z Kohimy a Dimapuru, podpořil jeho rozhodnutí proti všem místním velitelům. Generál Stopford, který velice dobře znal rychlost a směr pochodu japonských vojsk, považoval za moudré soustředit veškeré své síly v Dimapuru, „avšak ani on, ani Slim nemohli tušit, že se (japonský generál) Sató nechystá k útoku na Dimapur!“
V samotné praxi pak se vojáci z praporu Royal West Kent dali na pochod z Kohimy dne 31. března 1944, když v samotné Kohimě zanechali generálu Richardsovi jen slabou obranu – „gurkhskou rotu, rotu praporu Burma Regiment a několik dalších menších jednotek.“ Jediný klad v Kohimě tehdy byl, že tam byly velké zásoby potravy a munice. Problémem však mohl být, že v Kohimě mohly nastat nepříjemné potíže s vodou. Totiž blízko budovy komisařství stály velké kovové nádrže, které byly velice snadno napadnutelné.
Generál Richards dostal rozkaz, „aby držel Kohimu jak nejdéle to bude možné, neboť mu již brzy přijdou na pomoc jednotky z praporu Assam Regiment (to ale až skončí jejich nasazení u Jessamy)“. Generál Richards pro obranu považoval zaslání několika rolí ostnatého drátu, které pochopitelné, jako jednotky u Sangshaku, nedostal. Nakonec musel Pawsey, pln zoufalství, nucen požádat své přátele Nagaje, aby obranu všech bunkrů zajistili tak, že před ně zarazí špičaté kůly.
Již 4. dubna 1944 dorazily do Dimapuru prvé jednotky z 2. divize. V ten samý den začala také porada, na které se setkali Stopford, Ranking a generálmajor Grover, který velel příchozí 2. divizi. Když Stopfords zjistil, že se v obraně Dimapuru nahromadilo větší množství vojáků, než kolik obrana potřebovala, rozhodl se, že odvolá 161. brigádu a pošle ji zpět do Kohimy.
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 64, k tomu všemu píše, cituji:
„Jistě si dokážete představit, jakou odezvu to v řadách této jednotky vyvolalo (jako všechna šoupání tam a hned zpět). Při postupu do Kohimy potkávali muži z praporu RWK (The Royal West Kent Regiment) davy prchajících vojáků a civilistů, kterým jen sebrali zbraně a střelivo a nechali je jít. Ačkoli byli Japonci již takřka na dohled od Kohimy, rozhodl se podplukovník Lawerty co nejrychleji dorazit se svým praporem do města. Zanedlouho po jejich příchodu začali Japonci s ostřelováním a během krátké chvíle zničili mnoho nákladních aut. Takový byl tedy začátek jedné z největších bitev druhé světové války.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 22.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 23.
Ve stejné době počátku dubna 1944, bojoval prapor Assam Regiment u Jessami a Kharasomu, proti japonskému 138. pluku, což byl předsunutý pluk z 31. divize generála Satoa (japonská 31. divize se skládala z 58. pluku, 124. pluku, 138. pluku, baterie horského dělostřelectva, ženijní a zdravotní jednotky).

Kōtoku_Satō_Wikipedie_22.jpg


Generál Kotóku Sató velitel japonské 31. divize. Foto je majetkem Wikipedie a bylo zde zmenšeno.
K úplně prvé srážce řečených oddílů obou stran došlo již 28. března u Jessami, při kterém se prapor Assam Regiment, nejenom dobře až úspěšně ubránil japonskému výpadu, ale navíc vytlačil ze svého území jednu z předsunutých japonských čet.
Prapor Assam Regiment dostal za úkol, že musí své pozice bránit až do posledního muže, a jak bylo zjištěno, byli tito vojáci skutečně rozhodnuti daný rozkaz splnit. Japonci na tento prapor útočili několikrát denně a tak utrpěl nemalé ztráty. Po několika dnech se japonské předsunuté jednotky spojily se svým 124. plukem, který měl ve výzbroji děla i minomety. I když měli poté útočící Japonci mnohonásobnou převahu, Assam Regiment se držel velice skvěle – „bránili své pozice ve dne v noci, podstupovali mnohdy velmi krvavé bitvy muže proti muži, jejich kulomety Bren byly po několikadenním nepřetržitém provozu celé rozžhavené. Jeden z japonských útoků sice oddělil část praporu od hlavní skupiny, ale nikdo se nehodlal jen tak vzdát. Konečně prapor obdržel rozkaz stáhnout se. Splnil ho 31. března 1944. Na místě zůstal kapitán Young, který poslal pryč i svou malou jednotku a sám házel granáty na nepřátelské pozice, dokud nepadl provrtán mnoha kulkami. Takže podobně jako u Sanshaku způsobila i zde poměrně malá a izolovaná jednotka Japoncům nemalé ztráty a zdržela je v jejich postupu. Asi 250 přeživších vojáků Assam Regiment a Assam Rifles dorazilo do Kohimy 3. dubna 1944.“ Vyhledal v historických dokumentech a píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 65.
Japonská 31. divize pod velením generála Satoa pak postoupila o pěkný kus od Jessami ke Kohimě, když své velitelství měla situované stále jen kousek od vzpomínaného místa, u Jessami. Byla to právě tato skvělá obrana praporů Assam Regiment a Assam Rifles u města Jessami , která zdržela postup japonské 31. divize, a která prý velice rozčilila (rozlítila) generála Satoa. „Později ospravedlňoval (generál Sato) porážku u Kohimy právě tím, že jeho vojska byla zastavena u Jessami a Sangshaku“.
Vraťme se ještě chvíli zpět, k 161. Brigádě, která, když se znovu vracela do Kohimy, v té době také přijížděly předsunuté jednotky 2. divize do Dimapuru, kde v té době vládl neskutečný chaos. Navíc vojáci tehdy přicházeli do města Dimapur, jen v malých, roztroušených skupinkách a ještě k tomu beze zbraní. To v době, kdy i město Dimapur leželo v bojové zóně. Veškeré zásoby tohoto zásobovacího střediska pro celou oblast, ležely a byly rozmístěny v Dimapuru na území o rozloze 30 kilometrů čtverečních. Navíc většina lidí obsluhy jednotlivých zásobovacích stanic uprchla a všechno co vojska v bojích potřebovala, se nacházelo v hrozném zmatku.
Když se tehdy vrátil do Kohimy prapor Royal West Kents (stalo se tak 5. dubna), ke svému zděšení vojáci zjistili, že všechny nově vybudované zákopy, snad budovali laici pod velením ještě většího laika velitele. Totiž všechny nově vybudované zákopy byly „na pro obranu nevýhodných místech, zbraně byly rozmístěny na strategicky nedůležitých pozicích a dokonce ani velitelství posádky nebylo řádně zakopáno. Naštěstí zde ještě byly zákopy vybudované předtím praporem RWK. Vojáci se okamžitě rozmístili také do IGH Spur, na Garrison Hill, Kuki Piquet a na pozice DIS.
Na chvíli opět pojďme k japonské 31. divizi generála Satóa, zde pak konkrétně k jejímu 58. pluku, který si i po velkých ztrátách během postupu u města Sangshaku, při tamějších bitvách, které si vyžádaly vysoké ztráty na životech, přesto udržel vysokou bojovou morálku. Při dalším postupu pak tento japonský 58. pluk musel po boji odrazit indické a barmské státní jednotky u města Manipuru.
Již 6. dubna roku 1944 ráno ve 4 hodiny, japonští vojáci z předsunuté jednotky 58. pluku přepadli jednu z nagojských vesnic a po krátkém boji se zmocnili všech domů. Stejné ráno v 9,00 přišli spojenečtí obránci z Kohimy pro zásoby do nagajské vesnice a byli velice rychle a ve vší tichosti zajati. Japonci pak do oblasti nagojských vesnic již v poledne stejného dne přesunuli hlavní část svých jednotek. Generál Sató, jak již bylo v začátku (Č 23.) řečeno, měl pod svým velením 31. divizi tyto jednotky: 58. pluk, 124. pluk, 138. pluk, baterii horského dělostřelectva, ženijní a zdravotní jednotky. V tomto složení se pak každý, jednotlivý pluk rovnal jedné britské brigádě – všechny tak od těch chvil byly připraveny k útoku na Kohimu.
V historických dokumentech - viz Použité podklady - je pak k tomu řečeno, že, předpověď generála Slima – „že na Kohimu zaútočí jen několik praporů, byla tedy bohužel nesprávná…!“

Asie_PACIF_1_16_12_general_Slim.jpg

Zde viz foto generála Slima, velitel 14. armády, pozdějšího britského maršála. Foto je volně na mnoha webech.
A nyní pojďme opět k praporu Royal West Kents, který skutečně nelibě nesl oddělení od své brigády a divize, ve které všichni jeho vojáci absolvovali s ostatními výcvik, a poté byli vrženi do boje, který byl díky vyššímu velení bohužel ztracen. Vojáci praporu Royal West Kents se pak soustředili na člověka, který za celou zoufalou situaci mohl nejméně, na posádkového velitele plukovníka Richardse. Aby bylo patrné, jak hloupě situace vypadala, cituji z historika Davida Rooneye, který ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 67.: „Brigádní generál Warren (velitel 161. divize) odmítl s plukovníkem Richardsonem mluvit a komunikoval jen s generálem Lavertym (velitel praporu Royal West Kents), čímž se situace ještě zhoršila. Během obléhání pak Laverty nechtěl Richardsonovi poskytnout dokonce ani baterie pro vysílačku na velitelství.“
Bylo stále 6. dubna 1944, když generál Warren (velitel 161. Brigády) učinil důležité rozhodnutí. Bylo to v době, kdy zbytek jeho brigády, včetně praporů 1/1. pandžábského, 4/7. Kšátrijského a 24. Indian Mountain Regiment dorazil do Jotsomy, která leží přibližně 3 kilometry na západ od Kohimy. Warren všem těmto jednotkám nařídil, aby zaujaly obranné postavení, ze kterého by mohly dobře pozorovat kohimský hřeben. Na odvráceném svahu tohoto postavení nechal pak postavit děla, která byla zaměřena jen na cíle, o kterých předpokládal, že budou během následné bitvy velice důležité. Udělal dobře, neboť tato děla, jejichž zaměření umožnilo dobře organizované pozorování uvnitř opevnění, pak během bojů o Kohimu vedla naprosto přesnou palbu.
Stejného 6. dubna 1944 začali Japonci své prvé větší útoky proti Kohimě. „Provedli výpad na Jail Hill, a ačkoli utrpěli hned na začátku značně vysoké ztráty, v boji pokračovali dál a napadli ještě pozice DIS a FSD. Obráncům pomáhala děla z Jotsomy, jejichž palba způsobila během japonského útoku snad největší škody v útočících jednotkách. Japonci opětovali střelbu ze 75mm děl, která byla umístěna na GPT Ridge. Nakonec se jim podařilo probojovat se až k pozicím, které měl v držení prapor Royal West Kents, a ohrozit tak pozice na DIS a FSD, jejichž obranu měly na starost roty ‚C‘ a ‚D‘. Ráno 8. dubna již byl celý prapor RWK schován v hlubokých zákopech. Byla mlha a vlhko, což ještě umocňovalo strach a nejistotu ve které se nyní obránci nalézali. Byl čas na kontrolu zbraní. Potom kuchař donesl čaj, kaši, salám, slaninu a suchary.“ Píše na str. 67 ještě historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě.
Ve stejné době měla předsunutá četa u tzv. Skladu pro denní výdej DIS své ležení proti Jail Hillu, který byl chráněn v té době Gurkhy, který však byl již v držení Japonců. Japonci z tohoto místa měli výborný výhled na většinu pozic praporu Royal West Kents. Generál Laverty v té chvíli zamýšlel provést protiútok, jenomže zjistil, že k uskutečnění útoku nemá dost vojáků. Dobré však bylo zjištění, že několik třípalcových (76,2 mm) minometů, které díky jednomu vynikajícímu poddůstojníkovi, konkrétně seržantu Kingovy, bylo rozmístěno tak,“že mohly být použity alespoň k obraně“.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 22.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 24.
Všechny ostatní čety pokračovaly v budování zákopů pro co nejlepší obranu. Jejich velitelé pak analyzovali celou bojovou situaci ve svém okolí, jiní pak kontrolovali čištění zbraní a očekávali střelbu Japonců, kterou Japonci obvykle zahajovali po setmění.
Když šli Japonci potom do samotného útoku, bylo o nich známo, že používali zpravidla starý trik s mužem, který anglicky křičel, přeloženo do češtiny: „Pusťte mně rychle dovnitř, Japíci mi jsou v patách!“ Jenomže prapor RWK nebyly žádní „nazdárci“, znali totiž tento chyták již z bojů v Arakanu, takže, když to zde Japonci zkusili ten večer, všichni pokračovali ve střelbě. Japonci měli ještě další trik, mimo toho, že útočili za strašného jekotu a výkřiků. Totiž někdy se naopak dokázali přiblížit neuvěřitelně potichu, a to až na několik málo metrů od zákopů obrany.
Tuto popisovanou noc zaútočili Japonci několikrát za sebou a nakonec se dostali až na pozice praporu RWK u Polní zásobovací stanice FSD. Při tomto nočním útoku se do ohrožení dostali i vojáci v sousedních pozicích, a proto musela být celá obrana zreorganizována.
Poté se generál Laverty rozhodl provést protiútok na obsazené FSD a na bambusová obydlí, kde se v té době Japonci také nacházeli. Celý průběh boje, v noci ze 7. na 8. dubna 1944 nám přibližuje z historických deníků těchto oddílů, historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 68., cituji:
„Jeden mladý pyrotechnik vymyslel geniální metodu, která umožnila na dálku zničit zdi bambusových domů, což usnadnilo postup pěchoty. Během tohoto útoku projevil neobyčejnou statečnost zejména poddůstojník Harman z praporu Royal West Kent, který svými činy zvedl bojovou morálku čety a vlastně i celého praporu na několik následujících krušných týdnů. Při útoku se jeho četa dostala pod palbu těžkých japonských kulometů a zároveň se na ni odevšad sypaly granáty. Harman zpozoroval dva těžké kulomety, přiblížil se pomalu k nim na nejkratší možnou vzdálenost, za pomoci zubů odjistil dva granáty a hodil je do nepřátelských zákopů. Po výbuchu do jednoho z nich skočil a za chvíli se již vynořil s kulometem. Když to jeho četa uviděla, pustili se všichni vojáci do boje s novou silou a za chvíli vyhnali všechny Japonce z bambusových obydlí. Z jedné větší budovy však stále nikdo nevycházel. Harman se do ní odvážil vejít. Byla to pekárna a Japonci tu byli ukryti ve velkých pecích. Harman vyběhl ven pro granáty a vrátil se dovnitř. Bylo zde deset pecí a tak tedy hodil do každé z nich jeden granát. Potom nalezl ještě dva živé Japonce, které dovedl ke své četě, kde byl za ohromného jásotu přivítán.“
Byl další den, tedy 8. dubna 1944, když po této těžké noci, kdy se na město Kohima sypaly na město střely a granáty, a kdy japonské oddíly podnikaly jeden výpad za druhým. Tehdy se rota „D“ praporu RWK chystala na další protiútok, tentokrát proti pozičně dobře umístěnému japonskému kulometnému hnízdu. Tehdy poddůstojník Harman rozkázal jednomu z kulometčíků, aby jej kryl a sám se tehdy vydal na cestu směrem k japonským zákopům. Svůj postup musel nejméně dvakrát zastavit, neboť se dostal do šarvátky, při které zabil dva japonské vojáky. Zbytek opět podchytil na str. 68., 69., historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, cituji:

„Poté nasadil na svou pušku bajonet a skočil do zákopu. Vyřídil tři Japonce a po chvíli se vynořil i s kulometem. K hrůze všech přihlížejících se dal ‚pomalou‘ chůzí ke svým zákopům. Všichni na něj křičeli, aby běžel, ale bylo již pozdě. Ačkoli jej jeho lidé stále kryli kulometnou palbou, padl zanedlouho k zemi zasažen dávkou ze samopalu. Jeho přátelé ho dovlekli do zákopů, kde naposledy otevřel oči a řekl: ‚Dokázal jsem to a stálo to za to.‘ Za několik okamžiků zemřel. Posmrtně byl vyznamenán řádem VC.“

Historické dokumenty říkají, že to byla zřejmě neobyčejná statečnost poddůstojníka Harmona, která Japonce zarazila a na čas odvrátila u Kohimy porážku. Ale faktem zůstalo, že japonské útoky pokračovaly na většině míst okolo města. Japoncům dokonce přicházely i posily –„sloni jim přivezli těžká děla“. Ještě v ten samý den nejtěžších bojů, tedy 8. dubna 1944, se japonský 138. pluk přesunul na sever, kde u mílového kamene č. 36 u Zubzy, odřízl Spojencům silniční spojení mezi Kohimou a Dimapurem. Také se tím podařilo Japoncům na čas izolovat posádku v Kohimě a i 161. Brigádu (generál Warren) v Jotsomě.
Je nutné v těchto místech upozornit na rozdíly mezi oběma odříznutými jednotkami. Cituji z historického podkladu, který čerpal ze zápisů té doby historik David Rooney, když ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 69., doslova píše, cituji: „Ačkoli byla celá Warrenova brigáda izolována a čelila tak vážné vojenské situaci, měl sám brigádní generál Warren vedle kantýny výběh pro několik kuřat, která koupil od místních lidí. Posílal dokonce nosiče vody, aby pro něj sbírali ostružiny, jež si dával k večeři, po které si obvykle zahrál se svými pobočníky partičku karet (také co tam, že?).“
Jenomže v té době byla uvnitř obklíčené Kohimy situace zcela odlišná Celé obklíčené území, kde se nacházela i budova komisařství a tenisové kurty, byli její obránci nuceni čelit čím dál těžší dělostřelecké a minometné palbě a samozřejmě též odrážet čím dál tím častějším útokům japonské pěchoty, která měla svůj tábor v nagojské vesnici. Na počátku japonských útoků se dařilo je odrážet, jenomže po nějakém čase Japonci přeci jenom postoupili a získali území ke konci tenisových kurtů.

tennis_court_at_Kohima_Wikip_33.jpg


Oblast tenisových kurtů po těžkých bojích, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
V té době pak až do začátku obležení „tam probíhaly snad nejukrutnější a nejkrvavější boje muže proti muži, podporované kulometnou a dělostřeleckou palbou. Prapory Assam Regiment, Burma Regiment a Royal West Kents útoky obětovaly, přičemž byly podporovány dělostřeleckou palbou z Jotsomy, kterou vedl neúnavný major Yeo.“ Píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 69.
Když nastala neděle 9. dubna 1944, což byla Velikonoční neděle, v té době vojáci ve všech jednotkách, od Dimapuru po silnici a město Tiddim, začali vzpomínat na svůj domov, na své lásky, které tam zanechali, a snad přemýšleli i nad velikonočním poselstvím. V historických zápisech je pak zaneseno, že v té době se mnoho z nich účastnilo krátkých pobožností, během kterých však jejich ruce svírali zbraň. „V Kohimě se žádná pobožnost nekonala, i když zde byl přítomen otec Randolph (z praporu RWK), který často utěšoval raněné v jejich strádání. Seržant, který měl na starost proviant, se dostal až do předních zákopů, jež se nacházely jen asi 25 metrů od nepřátelských pozic., a donesl tam čaj, guláš, brambory, a protože byly Velikonoce, přidal také sardinky. Dokonce se omlouval, že nevzal k snídani vejce.“
V deníku Bitvy o Kohimu se našlo mnoho, dnes již určitě historických a neobyčejných, příběhů některých jednotlivců a nebyl to jen ten otce Randolpha.
Zvláštním se ukázal příběh jednoho z vojáků Praporu Royal West Kent, který zůstal ležet, při japonském útoku na tenisové kurty v jednom z opuštěných, blízko položených, zákopů.
Stalo se to, že jeho přítel při japonském přepadení zákopu přišel o život, on sám pak ležel v zákopu celý den v bezvědomí. Japonští vojáci na něm stáli nebo klečeli a při jejich palbě na něho padali vystřílené nábojnice. Takto pak v zákopu vydržel až do noci, a poté přeběhl přes tenisové kurty do svých zákopů, kde pak celou noc pomáhal kamarádům při obranných akcích.
Ještě snad další příběh, který zažil doktor John Yong, který předtím pracoval ve vojenském ležení u Jotsomy. Otec John Yong, se u Jotsomy dozvěděl, že se v Kohimě prudce zhoršila vojenská situace. Neváhal, přešel japonské linie, aniž byl zpozorován a byl rozhodnut pomáhat, jak nejlépe bude umět. Nejprve pomáhal raněným, nikdy si nestěžoval na hrozné podmínky, ve kterých byl nucen pracovat a trávit svůj volný čas. Vrcholem pak byla pomoc, při které zajistil pro vojáky tolik potřebné deky. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 70., celou „Akci“, popisuje takto: „Jednou v noci dokonce vedl neozbrojenou hlídku k autům, jež stála mimo obranné pásmo, aby z nich přinesl deky pro raněné, kteří již začínali trpět velkým nachlazením. Se svou skupinou dokázal nepozorovaně dopravit více než 200 přikrývek.“


Použité historické podklady Pacifik 2.

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Deighton Len. Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl čtvrtý Krvavé ostrovy Santa Cruz.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: „Зеро!“ Японская авиация во Второй мировой войне. Vydalo nakladatelství АСТ 2001.
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladatelství Albatros 2003.
Novotný Josef. Causa Dohihara.
O´Hara V.: The U.S. Navy Against the Axis: Surface Combat, 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=580
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“