I.díl. Italský fašismus. Č 17.

[michan]

I.díl. Italský fašismus. Č 17.

Díl I.

Část 17.

Ještě jednou se pod Mussolinim zachvělo křeslo, ještě jednou fašisté pocítili co znamená demokratická opozice. Bylo to ještě jednou a fakticky to ve svých důsledcích znamenalo - „zničení opozice“.
Tou situací byl tzv. „Případ Matteotti“!

Giacomo Matteotti – socialistický poslanec.




Nová Poslanecká sněmovna zvolená dle legge Acerbo se poprvé sešla 24. dubna 1924. Mussolini očekával, že dostane plné moci a vše půjde hladce.
Ale ouha!
Proti volbám, že nebyly svobodné a demokratické, se postaví socialistický poslanec, otec 3 dětí, právník Giacomo Matteotti (zakladatel „maximalistů“). Požaduje anulování výsledků voleb a jejich opakování.
Matteotti fašisty dobře znal! V předvolební kampani se na něho vrhla jedna skupina squadristů, unesla jej a pak propustila. Chtěli ho zastrašit!
Matteotti se však nedal!
Ve svém vystoupení obvinil fašisty z volebních podvodů a před poslaneckou sněmovnou je obvinil z jejich zločinů proti italskému lidu. Matteottiho projev trval 1,5 hodiny z čehož poslanec mluvil jen 25 minut čistého času. Fašisté ho přerušovali invektivami, nadávkami a pokřikem. Předseda Parlamentu Alfredo Rocco (teoretik nacionalismu) Matteottiho vyzýval, aby hovořil opatrněji. Matteotti odvětil, že hovoří tak, jak situace v italském Parlamentu vyžaduje. O sobě, o své budoucnosti, si Matteotti nedělal žádné iluze. Svůj projev zakončil slovy, cituji:
„A nyní můžete připravovat mou pohřební řeč.“
Matteotti nepřehání, dobře ví, co si Mussolini myslí a co ve skutečnosti ve fašistické straně říká, cituji:
„Strana nedisponuje proti pánům poslancům žádnou legální zbraní. Odsuzujeme je, vyháníme je, požadujeme demise, ale oni jsou jako přibití: a tak jsme to my, kdo je nucen jednat. Můžeme je jen bez slitování mlátit.“
Matteotti se ještě ozval 30. května 1924, to měl před sebou již jenom pár interpelací a jen 11 dní života.
Když vyšel dne 10. června 1924 ze svého římského bytu do Parlamentu, bylo to naposledy!
Venku na ulici jej dopoledne přepadne 5 mužů, surově jej zbije a odvleče do připraveného auta.
Zmizení Matteottiho, svého nepřítele, komentuje Mussolini tak, jak je u něho obvyklé, cituji:
„Lidé se znepokojují, že nemohou Matteottiho najít. A on šel do bordelu.“
V Poslanecké sněmovně Mussolini hovoří jinak. Chce od sebe odvrátit podezření a tvrdí, že nemá nic společného se zmizením Matteottiho a vůbec „neví“, jak se mohl Matteotti ztratit. Čím více Duce hovoří, tím míň mu poslanci věří. Stále více jsou přesvědčeni, že to byl Mussolini, kdo na Matteottiho poslal vrahy.
Na rozkaz velitele policie, fašistického generála de Bona, jednali fašističtí kati. Vůdcem těchto katů byl Amerigo Dumini, jeden z velitelů „černých košil“, kteří se tak neslavně vyznamenali v létě 1921 ve městě Sarzana. Tehdy 9 karabiníků a 3 vojáci zaženou na útěk 500 squadristů. Nyní ten „hrdina“ Amerigo Dumini ukáže co umí.
Tentokrát, nejprve zmizení a později dokázaná, bestiální smrt jedince, vytrhne z apatie řadu opozičních poslanců, kteří se chtějí bránit stále silnějšímu diktátu fašistů.
Proti Mussolinimu útočí poslanci nevybíravými slovy a obviněními.
Mussolini je překvapen odvahou opozice, neudrží se a vyhrožuje, že je připraven, cituji:
„Nasázet olovo do zad těch, co jsou proti němu.“
Mussoliniho nervová soustava se hroutí, Duce se cítí sám. Uzavírá se v paláci Chigi, který sousedí s palácem Montecitoriem, Poslaneckou sněmovnou. V prvních dnech po Matteottiho smrti neví co podniknout.
Mezi svými pak nadává na ty své fašisty, kteří ho svým postupem v případu Matteotti ohrozili. Tak například nemůže pochopit, že si squadristé nezměnili poznávací značku auta, které použili k únosu. Je doslova zaznamenáno, že řekl (omlouvám se za sprosté slovo), cituji:
„Do prdele… stačilo počůrat číslo.“
Když ho jeho spolupracovník uklidňuje, že je gigant, kterého se to netýká, Mussolini zareaguje slovy, cituji:
„i gigant padne, když je zasažen do týla.“
Dne 27. června 1924 přijmou opoziční poslanecké kluby rozhodnutí – zdržet se na protest proti vládě práce v Poslanecké sněmovně. Položí si podmínku, že se do jednacího sálu vrátí jedině tehdy, až budou rozpuštěny fašistické milice a tajná policie. K dalším krokům si opozice vyhrazuje, že se zachová až podle toho, zda a v jakém stavu bude nalezen Matteotti. V Itálii je to začátek hluboké vnitropolitické krize.
Parlamentní „stávka“ dostane název Aventin.
Aventin je jeden ze 7 římských pahorků, kam se kdysi uchýlil lid Věčného města (v době říše Římské), aby si bez násilí prosadil svou v konfliktu s Patricii.
Opoziční poslanci si mysleli, že toto připomenutí historie pohne s králem Viktorem Emanuelem III. a ten zakročí ve prospěch demokracie a zákonů. Ovšem tady se přepočítali.
Král Viktor Emanuel III. nezasáhne, ani když jsou předloženy důkazy o Mussoliniho odpovědnosti v „Případu Matteotti“!
Další opoziční poslanci se také snaží dostat mnoho fašistů za jejich zločiny před soud.
Ale i ve fašistické straně není vše akorát, někteří fašističtí poslanci vpadnou do zad Mussolinimu, když ten se od činnosti svých přátel distancuje.
Matteottiho mrtvola je konečně nalezena dne 16. srpna 1924. Byla pohozena v jámě 23 km od Říma.

Zde bylo nalezeno tělo Giocoma Matteottiho v srpnu 1924.




Tehdy se Mussolini vyjádří tak, jako kdyby za nic nemohl a říká, když se obrací k veřejnosti, cituji:
„Pouze můj nepřítel, který by připravoval dlouhé noci něco tak ďábelského, by mohl spáchat takový zločin.“
Mussolini se skutečně v této době obával dalších událostí a toho, že na něho může zaútočit i italský národ. Svědčí o tom slova, která v té době pronesl, cituji:
„Dvacet mužů rozhodnutých dostat se až ke mně, by nenarazilo na odpor jediného obránce.“
Mezi svými známými řekl také, že se v té době viděl vyhozený z okna na dlažbě náměstí Colonna.
To vše na Mussoliniho působí tak, že neváhá a obětuje své nejvíce zkompromitované spolupracovníky.
Tak musí odejít šéf tiskového odboru premiéra Cesare Rossi. Ten samý Rossi, když je na něj vydán zatykač, se pak svému šéfovi Mussolinimu pomstí tak, že na něho prozradí vše, co o něm ví.
Odvolán je také fašistický státní podtajemník na ministerstvu vnitra Aldo Finzi, tajemník fašistické strany Giovanni Marinelli a velitel policie generál de Bono.
Jen svého věrného Roberta Farinacciho si Mussolini ponechá. Farinacci, bývalý železničář spojuje s Ducem svůj osud i život a neopustí ho ani ve chvíli, kdy jejich společná loď nabírá vodu.
Nakonec si opoziční poslanci vynucují soudní přelíčení s Matteottiho vrahy. Pro tento proces si zajišťují nejlepší právníky a mluvčí, aby dostali na lavici obžalovaných i další fašisty. Fašistické vrahy Matteottiho - Duminiho a spol. obhajuje právě sám Roberto Farinacci.
Bohužel k procesu dojde až v roce 1926. To už je jiná doba a tresty vrahů jsou směšné a navíc je anuluje amnestie vyhlášená v roce 1925.
Ale v létě, koncem srpna 1924, musí ještě Mussolini tvrdě bojovat s opozicí. Také noviny obviňují vládu z nemorálnosti a popírání principu demokracie. V italských městech vznikají skupiny „liberální revoluce“, jako šiřitelé myšlenek Aventinu. Zakladatelé těchto myšlenek Piero Gobettiho nechá Mussolini nakonec zatknout. Piero Gobetti pak skončí v emigraci ve Francii.
Teprve když se Mussoliniho protivníkům nepodaří uskutečnit generální stávku, se Duce trochu vzpamatovává. Začne tím, že vyzve všechny fašisty, aby se připravili ho následovat ho do velkých bitev.
Opozice však ještě stále tlačí a situace není ještě přehledná. Tak si Mussolini v dopise d’Anunziovi v září 1924 stěžuje, že mu, cituji:
„hodili pod nohy mrtvolu. Byla těžká. Klopýtal jsem přes ni a trpěl.“
Doslova v hodině dvanácté mu přijdou na pomoc fašisté z Bologne. Tito „Černí rváči“ najdou svého Duceho unaveného, bledého a zarostlého. S těmito „černými rváči“ přechází Duce do protiofenzívy. Zjistil, že parlamentní opozice je přes svou halasnost bezzubá. Už koncem srpna opozici vyhrožoval, že pokud se opoziční síla odváží přikročit od protestů k akci, budou rozsekány na, cituji:
„seno pro tábory černých košil.“
Rozuzlení pak přijde 12. září 1924 a to čistě náhodně.
Jeden dělník, jako odvetu za vraždu Matteottiho, zabije v jedoucí tramvaji fašistického poslance Armanda Casaliniho.
Opozice tím ztratí vše, co do této doby získávala.
Ti, kteří donedávna (před případem Matteottiho) podporovali fašisty a spojovali s nimi naděje na „klid a pořádek“, se teď znovu cítí ohrožováni „rudým chaosem a revolucí“. Znovu se přidávají k fašistům.
Aventin místo toho, aby se situaci pokusil vyhrotit, ustupuje. Čím víc ustupuje, tím víc zase znovu sílí fašismus a Mussolini podporován svými černými oddíly, zaujímá své částečně ztracené pozice.

[michan]

I.díl. Italský fašismus. Č 18.

Díl I.

Část 18.

Tak jak se blížil konec roku 1924 utichala v Itálii i vnitropolitická krize. Počátkem prosince ještě došlo ke střetu fašistů s liberály a socialisty, když proti vládě hlasují i bývalí předsedové vlády Orlando a Giolitti, kteří byli předtím ještě na straně fašistů. Proti Mussolinimu byl také v jednu chvíli i Senát, ale ten usměrnil Viktor Emanuel III.
Po všech těchto peripetiích touží Mussolini po odvetě!
Už 3. ledna 1925 prohlašuje v Parlamentu, že všechna politická, morální a historická odpovědnost za to, co se stalo padá na něho. Hovoří o tom, že je-li fašismus zločineckou organizací, on je její hlavou. Pak hned vyhrožuje, že po příštích 24 hodinách bude situace jasná v celé Itálii.
Není to za 24 hodin, ale tím ránem je 7. ledna 1925. To když 6. ledna 1925 oznamuje ministerstvo vnitra Itálie, že bylo uzavřeno 25 spolků, že bylo rozehnáno 25 „podvratných organizací“ a že je vyšetřováno 655 osob, z nichž 111 skončí za mřížemi.
Je to velké puštění žilou pro politické strany, které to přežijí jen o 2 roky a pak dostanou ránu z milosti.
Ty 2 roky nežijí, ale živoří.
Mussolini si byl tak jist sám sebou, že podpoří, aby byly zveřejněny zápisky bývalého tiskového tajemníka Rossiho, které obviňují Mussoliniho z mnoha zločinů. Chtěl ukázat, že jsou to prkotiny, nebo hlouposti, jak se o tom vyjádřil král Viktor Emanuel III.
Už si to může dovolit.
Prakticky 3. lednem 1925 přestává existovat „fašistická vláda“ ve smyslu legální vlády složené z fašistů, co by zástupců vítězné strany. Postupně ji totiž nahrazuje fašistický režim, což je spoutání celé italské společnosti a politického systému fašisty. Je to stále otevřenější diktatura, která vychází ze sebe sama. Toto vše je provázeno vlnou teroru, kterou již v říjnu 1924 vyhlásil, jako odplatu za těžké léto Mussoliniho „ras“ Roberto Farinacci.
Fašističtí pohlaváři Mussoliniho podrželi, když chodili jako dříve, a mlátili jeho odpůrce. K tomu byly mobilizovány fašistické milice, které dostaly z vojenských skladů 100 000 pušek.
Roberto Farinacci byl v únoru 1925 jmenován do čela fašistické strany také proto, aby udělal bezohlednou čistku i mezi fašisty. Jako úkol dostal odstranit všechny fašisty, kteří opustili Mussoliniho, nebo o něm zapochybovali veřejně, když mu bylo nejhůř.
Mussolini se také vypořádal s tiskem, když vydal již před rokem připravený tiskový zákon, který dovoloval působení pouze těch novin, které fašisty chválily.
Pár pokusů opozice o narušení fašismu, které se ještě vyskytly byly bezzubé a fašistům sloužili k tomu, že věděli kde zasáhnout a opozice si tak ukazovala sama na sebe.
V roce 1925 se pak Mussolini na pár měsíců stáhl do soukromí. Po politických bojích v roce 1925 se mu ozvaly zdravotní potíže. Ze stupňující se neurózy se ozval vřed dvanácterníku. V tuto dobu myslel i na smrt.
V okamžiku, kdy se uzdravil, na smrt zapomněl a začal zase řádit.
Na konci března 1925 už oznamuje, že je tady „jaro a to bude nyní hezké“.
To „hezké jaro“ znamená násilnosti!
Prvního koho toto „hezké jaro“ postihne je vůdce Aventinu - Giovanni Amendola. Fašisté ho tak strašně zbijí okovanými holemi, že už se nikdy nevzpamatuje a za několik měsíců umírá.
Fašisté účtují i s opozicí, která před necelým rokem opustila své lavice v Parlamentu. Nyní musí vyklidit poslední bašty v politickém životě. Čeká je ilegalita a další pronásledování. Aventin se postupně rozpadá. Ještě začátkem roku 1926 se pokouší lidovci vrátit do Parlamentu, ale Mussolini je chce nejprve pokořit. Nařizuje jim veřejné pokání, které však udělají jen 3 ze 40 poslanců.
Mussolini požaduje bezvýhradnou poslušnost i od státních zaměstnanců, to když říká, cituji:
„Všichni ministři a státní podtajemníci jsou vojáky: jako takový jdou tam kam velitel určí a zastaví se, když jim poručí.“
Ve smyslu této věty však vyžaduje poslušnost celé Itálie, každého Itala. K těm hovoří takto, cituji:
„Disciplína zdola nahoru nesmí být formální, ale základní a typicky náboženská, což znamená absolutní. Lid není nic jiného než velké dítě, které musí být vedeno, kterému se musí pomáhat a které je třeba trestat, je-li to nutné. Poslušnost musí být absolutní a slepá. Vše ostatní musí být potlačeno, zničeno, vymazáno.“
Mussolini upevňuje totalitní moc a z historie musí tušit starý italský zvyk, že když nejde něco odstranit legální cestou, použijí Italové výbušninu, dýku, nebo střelný prach. V historii to poznal i král Umberto – sjednotitel Itálie, kterého zabili anarchisté bombou. Pokus o atentát zažil i jeho syn Viktor Emanuel III.
Samozřejmě při těchto represích muselo dojít i na Benita Mussoliniho.
Jako první se o atentát na Mussoliniho pokoušel bývalý socialista a poslanec Tito Zaniboni. Ten se připravoval zabít předsedu fašistické vlády Mussoliniho puškou s dalekohledem z restaurace, která ležela naproti paláci Chigi. Těsně před atentátem vše prozradí jeden policejní agent.
Pro Farinacciho a Mussoliniho slouží tento pokus o atentát jako záminka k organizování fašistických mítinků, na kterých se vyhlašuje, že režim musí ještě víc přitvrdit.
Ministr spravedlnosti Alfredo Rocco, bývalý nacionalista v Mussoliniho vládě v zákulisí připravuje nové ústavní zákony, které v Itálii zakotví autoritativní vládu.
Leggi fascistissime, jak si je Italové pojmenují – omezily shromažďovací právo, svobodu slova a zavádí „legální“ diktaturu, jinými slovy „Totalitu“.
Pro fašistickou vládu dávají leggi fascistissime větší zákonodárnou pravomoc a Parlament zároveň ztrácí nad vládou kontrolu tím, že je zrušeno hlasování o důvěře vládě. Parlament také již zákony neschvaluje, ale již je jenom registruje. Zároveň je zaveden zákon, který má ostřeji vystupovat proti jakýmkoli projevům nesouhlasu s fašismem. Kdo tak učiní je mu zrušeno právo být občanem města. Ten samý zákon také umožňuje vnitřní vyhnanství. Což znamená, že novináři mohou být kdykoliv vyhozeni z práce, když o to požádá fašistický úřad. Na tento zákon hned doplatí bývalý ochránce Benita Mussoliniho Luigi Albertini z listu Corriere della sera, který je vyhozen z práce. Zákony také ruší místní zastupitelské orgány, které nahradí prefekty jmenovaní úředníci – tzv. podestové.
Ministr Rocco pro šéfa státu Mussoliniho zajistí mnohem větší pravomoci, než měl dosud jako premiér. Šéf italského státu má být nyní – „soustředěním suverenity“!
Ještě to však není, ale zdaleka vše. Již tak těsné poměry Italského království dostanou zákon o státních zaměstnancích, kteří mohou být vyhozeni z práce pro „ztrátu důvěry“. Další zákon pronásleduje představitele opozice, které nutí odejít do emigrace. Pro budoucnost smí s fašistickými syndikáty a Confindustrií již vyjednávat jen fašističtí odborářští činitelé. Mussolini stojí na straně Confindustrie a syndikátů, které podpoří když říká, cituji:
„… jediná hodina ztracená z pracovní doby představuje těžkou ránu národnímu pořádku.“
Černé košile utahují šrouby svobodě rychle a pevně, takže Mussolini může prohlásit, cituji:
„Zkrotili jsme parlamentarismus. Výkonná moc je všude přítomná v životě národa. Je to moc, která působí silou každou minutu.“
Mussolini si je jist, že po vítězství v roce 1922 a krizi v roce 1924 má nyní vládu v Itálii pevně ve svých rukou.
O svých nepřátelích pak s opovržením hovoří tak, že se vlastně vyznačují jen spotřebou inkoustu, metráky a tunami potištěného papíru, kilometry komplikovaných článků, které nikdo nečte. Jedinou pravdu, kterou řekne je, že tento fašistický režim je možný svrhnout jen silou.
Benito Mussolini se smiřuje i s Vatikánem. To když se podruhé ožení se svou do té doby pouze „úřední“ manželkou Rachel v kostele. Již čtyři měsíce po nástupu k moci, v únoru 1923, nechá také Benito Mussolini pokřtít své 3 děti – Eddu, Vittoria a Bruna. Vše doprovodí tím, že slíbí, že v Itálii za vlády fašistů, nikdy nebude uzákoněn rozvod!

Tak jako v roce 1925, pokračovala fašizace Itálie i v roce 1926.
V roce 1926 přispěly k fašizaci Itálie také další 3 atentáty na Benita Mussolini z celkových 4.

Violeta Gibsonová, Irčanka, která provedla druhý atentát na Benita Mussoliniho.



Benito Mussolini po druhém atentátu, s patrnou náplastí na nose.




Druhý atentát provede 7. dubna 1926 62letá Irčanka, stará panna, Violeta Gibsonová, která na Mussoliniho vystřelí z pistole před palácem Conzervatori na Kapitolu. Mussolini je zraněn na nose, kde mu natrvalo zůstane malá jizva.
Po tomto druhém atentátu vyřkne Mussolini jednu ze svých tzv. „historických vět“, cituji:
„Půjdu-li kupředu, následujte mě. Budu-li ustupovat, zabte mě. Budu-li zabit, pomstěte mě.“
Aby vylepšil svůj obraz v zahraničí nenechá Mussolini Irčanku zabít, nýbrž vyhostit. A fašistický tisk začne psát o „Bohem dané nezranitelnosti šéfa státu“.
Třetí atentát provede dne 11. září 1926 anarchista Gino Lucetti, když na Mussoliniho vozidlo hodí bombu. Bomba Duceho vůbec neohrozí! Šla vedle!
A konečně ten čtvrtý atentát přijde 31. října 1926.
Když Benito Mussolini projíždí centrem Bologne v otevřeném automobilu, vystřelí na něho neznámý střelec a zasáhne jen pásku řádu svatého Mořice a Lazara na jeho oděvu. Benito Mussolini vyvázne nezraněn. Černokošiláči z jeho doprovodu se okamžitě vrhnou na údajného atentátníka, za kterého je označen patnáctiletý Antea Zamboni. Tohoto patnáctiletého kluka, jak je jejich zvykem, utlučou k smrti.
Tehdy nikdo nedokázal, že střelcem byl tento patnáctiletý kluk. Historie hovoří o několika variantách tohoto čtvrtého atentátu.
Jednou z variant je, že na Mussoliniho stříleli jeho vlastní lidé. Konkrétně se hovořilo o dvou mužích – o Leandrovi Arpinatim a Robertovi Farinaccim, kterého Mussolini mezitím sesadil z funkce tajemníka strany (Farinacci musel totiž odejít, neboť jeho represe byly již pro Mussoliniho nepřijatelné. Duce potřeboval, aby jeho squadristé už přestali se starými metodami. Chtěl, aby se již fašistická společnost zbavila hrůzného násilí, což mu Farinacci se svými squadristy hodně narušoval).
Konečně poslední verze atentátu pro historii hovoří, že si Mussolini tento atentát objednal sám, aby měl záminku k dalším represím a utužování fašistického režimu.

[michan]

I.díl. Italský fašismus. Č 19.

Díl I.

Část 19.

Přímým důsledkem tří atentátů v roce 1926 je pak je přijetí zákona na „ochranu státu“. Fašistická diktatura se tak od prosince 1926, kdy byl tento zákon na „ochranu státu“ přijat, chce bránit proti těm, kdo se s fašismem neztotožňují, nebo dokonce chtějí vystupovat proti němu. V tomto zákoně je přímo již zaveden trest smrti pro atentátníky, kteří by zaútočili na premiéra, nebo krále. Zákon také ruší pro Italy cestovní pasy, čímž z nich dělá zajatce ve vlastní zemi.
Jsou rozpuštěny a zakázány politické strany, stejně jako desítky zbývajících organizací a spolků. To se samozřejmě netýká fašistické strany a fašistických spolků.
Trestnou činností se stává jakákoliv činnost, která by mohla, jak stanovil tento zákon, „vést k násilnému narušení hospodářského, sociálního a národního pořádku. Tím se stane takovým zákonem, do kterého se vejde vše, který je tak univerzální, že je použitelný proti komukoliv a kdykoliv.
S těmito zákony se okamžitě, souběžně, v prosinci 1926, vytváří tzv. „zvláštní tribunál na obranu státu“ a také „tajná politická policie, pověstná OVRA“ (Dobrovolná organizace pro potlačování antifašismu). Znovu zavedený trest smrti je pak rozšiřován i na další delikty.
Na podzim roku 1926 vznikají také první sběrné tábory (koncentrační tábory) pro politické vězně.
Fašisté podobně jako staří Římané (v Říši římské) umístí své tábory na ostrovy ve Středozemním moři. Tak jsou vytvořeny koncentrační tábory na ostrově Ponza, Lipari a Ventotene, kde je nejprve umístěno 500 italských antifašistů. V dalších měsících a rocích fašistické vlády, k těmto 500 vězňům přibývají další a další. Velké množství antifašistů na nic nečeká a utíká z Itálie, když nejvíce se jich usadí ve Francii. Mnoho odpůrců fašismu také končí v italských věznicích, a mnoho je jich také z Itálie vyhnáno.
Fašismus pronásleduje také národnostní menšiny. Jako první je pronásledováno slovanské obyvatelstvo (asi půl miliónu lidí), které sídlilo na severovýchodě Itálie.
Fašistické úřady nezapomínají ani na 200 000 německy mluvících obyvatel v Horní Adiži. Teprve když se sblíží Benito Mussolini s Hitlerem, musí fašistické úřady přestat s šikanováním „Germánů“, ale to se jich již hodně odstěhovalo do Německa a Rakouska.
Na přelomu roku 1926 až 1927 se Itálie mění skutečně v tvrdý totalitní stát se vším všudy.
Duce razí heslo, cituji:
„… vše ve státě, nic mimo stát, nic proti státu.“
Podle tohoto hesla se snaží fašisté ovládnout celou zem a být v ní jedinou vládnoucí silou. Fašisté se jako rakovina vtlačí do všech orgánů a institucí Itálie.
Ale ani v samotné fašistické straně nepřipouští Duce žádnou anarchii a zruší všechny volené funkce. Na příště do každé funkce jmenuje lidi „Velká fašistická rada“, což je vlastně Mussolini sám. Mussolini tak podle svého vlastního uvážení odvolává a dosazuje lidi na příslušná místa, které chce on sám. Proto také v roce 1927 prohlašuje a zároveň se chlubí, že, cituji:
„Národní fašistická strana je ze žuly a jednotná jako nikdy předtím.“
Benito Mussolini, kterému je nyní 43 let se může plně věnovat posilování ústřední moci, což je zároveň posilování jeho osobní moci. To vše prostřednictvím totální kontroly státu a společnosti.
Oficiálně v Itálii platí ústava z roku 1848 a hlavou státu je panovník Viktor Emanuel III., který disponuje, alespoň papírově, velkými pravomocemi, včetně možnosti odvolávat a jmenovat předsedu vlády. Ale protože tuto pravomoc odvolací nepoužil a ani nemínil použít v době „Aventinu“ je král vůči Mussolinimu velmi oslaben.
Ve skutečnosti právě po Aventinu existuje mezi Mussolinim a Viktorem Emanuelem III. ještě hlubší tichá dohoda – „Ty mě necháš na pokoji, stejně jako já nechám na pokoji Tebe“!
Mussolini krále potřebuje, aby byl za ním zaštítěn a tím ho král vlastně legitimuje. Stejně tak se přes krále potřebuje dostat k armádě, s kterou do budoucna počítá ve svých velmocenských plánech. V letech 1923 až 1934 tak Mussolini především usmiřuje řevnivost generálů pravidelné armády s generály v černých košilích. Jedni druhé totiž nenávidí, nebo jimi nejméně pohrdají.
Také s další složkou italské politiky, která je přímo závislá na králi, Senátem – horní komorou Parlamentu se pomalu Duce vyrovnává. Král nezasahoval a tak se Duce nerozpakuje a změnou volebního zákona v roce 1928 učiní z celého Parlamentu poslušný nástroj, který jednomyslně odsouhlasí vše co on vymyslí. Tak to jde až do ledna 1939, kdy se Parlament sám (na Duceho podnět) rozpustí!
Jak se stále více fašizuje Itálie stoupá i moc Benita Mussoliniho. Jestliže mu po roce 1922 patřila 2 až 3 křesla ministerstva, pak později ovládá 6 až 7 ministerských křesel. V některé době je předsedou vlády, ministrem vnitra, ministrem korporací, ministrem války, ministrem zahraničí, ministrem…
Ona vlastně již italská vláda je jen to, co Duce chce. Protože samozřejmě jednotlivá ministerstva nemůže ovládat, vykonávají jeho práci příslušní státní podtajemníci dle jeho pokynů. Duce tak vydává dekrety a zákony. Také „Velká fašistická rada“ je plně v jeho rukou. V Itálii se nerozhodne nic, co by neschválil Benito Mussolini!
Aby tato usurpace moci nebyla tak viditelná, chodí Duce 2x týdně tj. v pondělí a ve čtvrtek dopoledne ke králi Viktoru Emanuelu III., kterého informuje o svých rozhodnutích. To sám komentuje slovy, cituji:
„Nikdo není u rozhodnutí, která přijímám. Jediný člověk je informován včas, hlava státu, Jeho veličenstvo král.“
Ano, v Itálii není ponecháno nic náhodě.
„Éra fašismu“ začíná podle úřední vyhlášky dne 25. prosince 1926. Od října 1927 se pak vedle roku uvádí také rok fašistické vlády. A od října 1933 se pak počítala léta od roku 0, tedy od roku 1922.
Pro Mussoliniho není už vzorem „jen“ filosof Nietzsche, podle kterého nejprve interpretuje svět jako krizi ducha a kultury a kdy se mění systémy. Teď také Mussoliniho ovlivňuje „mistr nad mistry v politice“, jak ho sám Mussolini nazval – Niccoló Machiavelli. Mussolini jedná dle jeho spisu – Il Principe (Vladař), jak se sám nazve, jako člověk ve vládě, když říká, cituji:
„Machiavelliho doktrína je dnes více živá než před 4 staletími.“
Takto chválí nyní Mussolini svého učitele, on novodobý Vladař (dokonce král Emanuel III. nazve Mussoliniho v 30.letech Il Principe).
V Itálii se začíná pěstovat kult osobnosti tak, jak je známý z Dálného východu.
Mussolini nyní doprovází Italy na každém kroku, od narození až po smrt. Mussolini Italy doprovází i do postelí, kam za nimi letí jeho rada – množte se.
Italská propaganda pak Duceho představuje celému národu jako – „muž ze severu“, „dobyvatel“, „realistický a pragmatistický politik“, „intelektuál“, „sportovec, „moderní hrdina“, „stavitel“, „obránce míru“, otec vlasti“, „zázračný muž“, „muž tajemství“, „kovář budoucnosti a duší“.
Benito Mussolini toho využívá, snaží se okolo sebe vytvořit prostředí božskosti, které ho opravňuje k tomu, aby byl vůdcem. Neúspěšných atentátů využívá k tomu, aby byl opředen gloriolou nesmrtelnosti a velikosti a aby k němu lidé měli absolutní důvěru a věřili mu (již v listopadu 1922 prohlašoval, že je čas mýtů a že jen mýtus může dát sílu a energii národu, který ková vlastní budoucnost).
Italové mohou spatřit svého Benita Mussoliniho všude. Na fotografiích a filmových záběrech při nějaké činnosti, nebo v přítomnosti někoho a něčeho: Mussolini a děti, Mussolini a květy, Mussolini a zvířata, Mussolini mezi lidem, Mussolini v plavkách, Mussolini svlečený do pasu, Mussolini rolník, Mussolini státník. Prostě Mussolini na tisíc způsobů a pokaždé jinak a přitom stále stejný. Kult osobnosti jako když ho vystřihneš, a kterým se vyznačuje každá diktatura (Ono nejen v diktaturách platí, že 100x, 1000x opakované nic, je potom něco)!!!
Velká část Italů přijímala, že se pro ně Benito stával charismatickým vůdcem, výjimečným člověkem. Dokonce svým způsobem snad nadčlověkem, který je schopný řídit jejich zemi a který vede národ ke skvělé budoucnosti, která právě začíná. Bohužel pro svět, vše podtrhávala ta skutečnost, že se v Itálii zlepšovaly poměry a lidem v Itálii se žilo lépe, proto mnoho lidí svému vůdci věří, někteří ho milují, zbožňují a obdivují. Sice to nejde moc do hloubky, je to mnohdy povrchní záležitost, ale nejde to podceňovat. Ona totiž skutečně velká část Italů za Mussolinim šla a to zvlášť v době, kdy se Itálii dařilo. To období, to byl právě konec dvacátých let!

[michan]

I.díl. Italský fašismus. Č 20.

Díl I.

Část 20.

Tak jak se Mussolini dostával k moci, musel stále více spojovat svůj soukromý život s životem veřejným. Tím také musel dodržovat i určitá pravidla, ke kterým patřilo i to, že musel omezit své avantýry s milenkami. I když stále platilo pravidlo, že ať táhl na Řím, nebo budoval fašismus, nebo se připravoval na válku, vždy si nechal aspoň 1 hodinu denně na své milenky, přece jenom to nedělal tak okatě.

Svou rodinu nechával až do roku 1929 v Miláně. Občas tam za nimi zajel a po tu dobu se věnoval především dětem.
Se svou manželkou Rachel jich měl celkem 5.
Po prvorozené Eddě (vzala si hraběte Ciana, otcova ministra zahraničí; Mussolini ho nechal na konci války popravit) následoval Vittorio (napsal zajímavý životopis svého otce, který byl dokonce zfilmován v USA), pak Bruno (zahynul při havárii vojenského letadla za války a Mussolini otec učinil z pohřbu obrovskou celonárodní tryznu a oslavu italských padlých) a pak Romano a Annamaria (po Mussoliniho smrti žili s matkou, později se postavili na vlastní nohy bez toho, že by snažili něco získat ze svého jména).
Mezi nejstarší Eddou a nejmladší Annamarií byl rozdíl 19 let. Edda se narodila v roce 1909, Annamaria v roce 1928.
Teprve v roce 1929 přestěhuje Mussolini své potomky a manželku Rachel (tisk o Rachel hovoří jako o „matce“ a „manželce“) z Milána do Říma, kde se s nimi teprve začíná Mussolini objevovat na veřejnosti.
Jinak je Mussolini vytížen prací - jen politickým otázkám musí věnovat denně 10 hodin.
Aby ještě více přesvědčil Italy o své nadlidské pracovitosti, ale i o tom, že za ně bdí ve dne v noci, nechává ve své pracovně v Benátském paláci, kam se v roce 1929 přestěhuje z paláce Chigi (o pár desítek metrů dál), dlouho do noci svítit světlo. O úřadování vždy říkal, cituji:
„Jsou to klotové rukávy diktátora“.
Chtěl také vyvolat ohromný dojem při audiencích. V Benátském paláci si za pracovnu vybral obrovský sál, kde sedával sám za stolem a čekával, až k němu pozvaná osoba dojde. Od dveří ta osoba musela projít 50 kroků.
Stejně velikášsky nechal stavět italská města, i když tady je nutno říci, že tím zároveň omezoval nezaměstnanost a řešil ty nejpalčivější sociální otázky. Na prvním místě prováděl velké stavební úpravy v Římě v antickém stylu, což komentoval slovy, cituji:
„Všechny mé myšlenky jsou jasné, mé názory jsou přesné. Jsem si jistý, že se stanou skutečností. Za 5 let se Řím bude zdát všem lidem pozoruhodný: rozsáhlý, pořádný, silný, jako byl v dobách Augustova prvního císařství.“
V Itálii to dopadalo tak, že všechna nároží měst obalilo heslo jednoho italského novináře, že „… Mussolini má vždy pravdu.“
Pravdou také je, že i ve světě bylo mnoho lidí, kteří byli Mussolinim fascinováni. Jmenujme některé:
Známá letkyně lady Heathová o Mussolinim řekla, cituji:
„Mussolini je víc než muž, je národním monumentem. Jako je Egypt spojen s Nilem, Británie s vládou na moři a Arábie s pouští, tak Itálie je spojena s Mussolinim!“
Starostka města Liverpool Margaret Beavanová o Mussolinim řekla, cituji:
„Nikdy jsem neviděla tak zvláštního člověka, ani tak přitažlivou osobnost, nedokáži najít slova, abych o něm hovořila. Jsem zasažena do každého nervu jeho… osobností!“
Tolik ženy, ale Mussoliniho obdivovali i muži.
Poctu mu vyjádřil například Čangajšek. Britové ho označili za „státníka, který zachránil nejen svou zemi, ale pravděpodobně i celou Evropu před bolševismem“.
Pro Lva Trockého byl Duce – „nejlepším spojencem“. Mussoliniho obdivoval také mimo jiné i Maxim Gorkij, Andrej Hlinka, ale také například J. F. Kennedy!!!

Mussoliniho vládnutí mohlo fungovat jedině tehdy, když neustále točil lidi na všech důležitých postech.
Právě tak třeba odsunul do pozadí autora fašistických zákonů, ministra Rocca. Právě tak uklidil fašistické generály Itala Balba a Dina Franciho, i když tyto později zase znovu k sobě povolal. Bylo to proto, aby nešli po krku „svému šéfovi“.
Stejně, nebo podobně pak postupoval i ve vleklých sporech, kdy nechával zdánlivého vítěze padnout a vytáhl poraženého. Když se například vlekl spor mezi tajemníkem fašistické strany Robertem Farinaccim a ministrem vnitra Luigi Federzonim. Když ministr vnitra Luigi Federzoni vyhrál, Duce se postaral, aby tento vítězný ministr vnitra odešel do ústraní. Ve sporu generálů armády Pietra Badoglia a Uga Cavallera, o vojenský program Itálie a tím i o to, kdo bude stát v čele ozbrojených sil – prohrával Badoglio. Duce dal Cavallerovi hraběcí titul, ale zároveň musel Cavallero rezignovat na úřad státního podtajemníka na ministerstvu války.
Benito Mussolini vše jenom pískal. Byl jako ringový rozhodčí a strašně rád odpočítával knokautované. Žabomyší války mu zabírali týdny a měsíce.
V této době se i vyjádřil, že se nevyhýbá žádnému spojenectví. Dokonce jak sám přiznal, byl ochoten se spojit i s komunisty. Dle Mussoliniho vlastně komunisté chtějí tvrdý režim stejně jako fašisté. Liší prý se jenom v tom, že komunisté jej chtějí přes sociální otázky, kdežto Mussolini a spol. k tvrdému režimu směřují přes otázky nacionální.
Tak jako střídal své podtajemníky, střídal Mussolini ve své straně i národní tajemníky.
Roberto Farinacci stál v čele fašistické strany do února 1926, když předtím nahradil Giovanniho Marinelliho, který vystřídal svého předchůdce a zakladatele Nicola Bianchiho.
Nástupcem Farinacciho se pak stává velký manipulátor veřejnosti, bývalý fašistický syndikalista z Lombardie Augusto Turati. Ten musel odstoupit v srpnu 1930.
Po něm usedne do tajemnického křesla advokát Giovanni Giurati, bývalý nacionál a tajemník d’Anunziova kabinetu ve Fiume. Ten provedl ve fašistické straně velkou čistku, za jeho éry poklesl počet straníků na 1 000 000. V říjnu 1931 musí tento „mouřenín“ uvolnit místo Achillovi Staracemu, jehož jedinou a o to větší předností a ctižádostí je poslušnost vůči Mussolinimu až za hrob! Tato poslušnost mu stačí k tomu, že vede fašistickou stranu nejdéle a to až do roku 1939. Do té doby také stoupne počet členů opět vysoko – až na 2 500 000 lidí!

O fašistickou stranu pečuje Mussolini více než o svou vlastní rodinu. Ví, že když bude mít fašisty za sebou nemá se čeho bát. Po uchopení moci buduje pevné jádro, kolem kterého chce postupně nabalit celou společnost tak, aby v celé Itálii, každý člověk odpovídal fašistickým principům. K tomu slouží i Mussoliniho heslo, cituji:
„Věřit, poslouchat, bojovat.“
V tomto hesle je fašizace a militarizace celé italské společnosti. Podle tohoto hesla se také neustále fašistická strana formuje.
Fašistická strana se stává „civilní milicí ve službě fašistického státu“.
Fasci jako základní bojové jednotky jsou nadále buňkami, které tvoří černý organismus. Potom svazy v provinciích jsou sdruženy do federací podřízených národnímu tajemníkovi strany a národnímu stranickému direktoriu.
Na špičce fašistické hierarchie je pak „Velká fašistická rada“, nad kterou stojí on – „Vůdce“!
Do této hierarchie se snaží fašisté začlenit všechny lidi v Itálii, když předtím jak jsme říkali, začali tím, že státní úředníci se museli stát členy strany. Černá košile je vstupenkou do všech výnosných míst. Bylo to málo - Mussolini na vše jde přes mládež, v rychle vyráběných tradicích.
Do roku 1931 je celý systém výchovy mládeže v Itálii hotov.
Děti od 4 do 8 let jsou členy organizace – Synové vlčice!
Od 8 do 14 let chlapci přecházejí do - Balilly (toto jméno je dle chlapce, který v roce 1746 vyvolal povstání proti Rakušanům), kde dostávají základní vojenský výcvik.

Italské Balilly.




Dívky jsou zatím vychovávány ve fašistické ženy v organizaci – Malých Italek.
Chlapci jsou pak od 14 do 18 let zařazeni mezi – Budoucí gardisty a dívky mezi Mladé Italky.
Osmnáctý rok je pak hranicí pro vstup do – Fašistické mládeže, kde se z nich mají stát skuteční noví fašisté. Poslušní, věřící a bojující.
Již v roce 1936 je ve všech těchto mládežnických organizacích celkem 5 000 000 mladých Italů. Vedle těchto organizací existovala i studentská organizace. Aby fašizaci neunikli i ti starší, je už v roce 1925 formováno – Národní dílo po práci. Je to systém, který má zajistit kolektivní využití volného času. Přestože účast v Národním díle po práci nebyla povinná, má v roce 1939 4 600 000 členů.
Fašizace proniká samozřejmě i do sportu. Olympijský výbor Itálie je přímo podřízen národnímu tajemníkovi fašistické strany.
Do fašizace Itálie zapojil Mussolini i inteligenci. Určil jí úkol, že musí pomoci s převýchovou mas, které jsou zkažené a nakažené úpadkovými myšlenkami liberalismu a socialismu.
Také pro kulturu (samozřejmě státní a fašistickou) určil Mussolini úkoly. Kultura má dokončit „Pochod na Řím“ – svými emocemi má dobýt poslední uzavřené mozky Italů. Podle fašistické angažovanosti autorů jsou potom pro ně určovány honoráře a fašisté je také podle angažovanosti vyznamenávají!

Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.

[Hans S.]

Tak jsem to jedním dechem dočetl. Poutavě napsáno, ostatně jako vždy. Měl bych dotaz:

Bohužel k procesu dojde až v roce 1926. To už je jiná doba a tresty vrahů jsou směšné a navíc je anuluje amnestie vyhlášená v roce 1925.

Tady se jedná o překlep, nebo skutečně amnestie z roku 1925 osvobodila i lidi souzené v roce 1926? To si nějak nedokážu zdůvodnit..

[michan]

Není to překlep.
Čin se stal 1924, kdy bylo podáno trestní oznámení. Shromažďování důkazů pro soud bylo do roku 1926, kdy se soud konal. Soud musel proběhnout a rozsudky se musely vynést.
Amnestii na politické zločiny si fašistická strana vydala v roce 1925 a ty se pak vztahovaly i na rozsudky v roce 1926, tedy i na činy, které sguadristé v roce 1924 a i dříve provedli. Fašisté si amnestii dělali dle své potřeby, ale hlavně pro sebe... ( Acerbiho volebním zákonem měli v Parlamentu fašisté od roku 1924 2/3 křesel a odsouhlasili co chtěli...)

Je to něco nepochopitelného, ale je to "amnestie na revoluční dobu"!

Do roku 1926 ještě existovalo formální zdání státu s opozicí, po rozpuštění stran to byla jedna strana a už revoluční zákon nebyl třeba. Státním zákonem jsi mohl být zabit... a nikdo ani neprotestoval, ani to mimo nejbližší okolí nevěděl..
Později - po roce 1928, již fašisty za vraždu politického protivníka ani nikdo nesoudil a tak nebyla ani třeba amnestie. Maximálně se některé zběsilé fašistické hovado přemístilo do jiné funkce, kde nemělo tolik příležitostí.

[Lord]

Hele dobrý Míšo je vidět, že na Muso bylo provedeno také několik neúspěšných atentátů stejně jako na Adu, to jsem ani nevěděl, dík za objasnění!

[stalker]

Možná trochu na doplnění či zpestření:
Fašistická propaganda dovedně využila i polární výpravy generála Umberta Nobileho vzducholoděmí NORGE a zvláště ITALIA v letech 1926 a 1928.
ta druhá výprava nakonec ztroskotala (včetně českého vědce F.Běhounka) a na záchraně se podílely významně ruské ledoborce Krasin a Malygin.
Nobile pak později emigroval do SSSR.

[michan]

Kolego Stalker dobré připomenutí.
Tehdy skutečně celý svět sledoval prostřednictvím rozhlasu a zvláště novin záchranou akci sovětských ledoborců, když se vzducholodi ITALIA generála Nobileho utrhla kabina.
Pro mě je tady i nový poznatek, že generál Nobile emigroval do SSSR. To jsem fakt nevěděl.
Kolego díky.

[stalker]

Umberto Nobile to velice pěkně napsal v knize "Křídla na pólem" (vyšlo česky kolem roku 1980 +- 3 roky), kde kromě polární tematiky docela zajímavě popisuje politické pozadí těchto akcí. Velmi často tam zmiňuje konflikty s Balbem. (Tolik k mému skromnému zdroji o té době)