Díl I.
Část 25.
Etiopský panovník, císař Haile Selassie I. (*1882 - + 1975) tvrdil, že poprvé slyšel o úvahách Italů, tedy Mussoliniho, že se chce „pomstít za Aduu“ (italská armáda byla v roce 1896 poražena habešskými oddíly u města Adua) již koncem roku 1924, když byl na návštěvě v Evropě. Tehdy ještě nebyl císařem (císařem se stal v roce 1930), ale byl nazýván titulem; ras (kníže) Tafari, syn rasa Makonnena, jednoho z významných vojevůdců a vítězů od Adue.
Císař Haile Selassie I.
Jeho slova potvrzuje i italský generál Emilio de Bono, který také říká, že Itálie mohla na Etiopii (dříve používaný název byl Habeš) skutečně zaútočit již v roce 1924, ale zároveň dodává, že ještě nebyla Itálie vojensky připravena. Tehdy mělo být záminkou k válce povstání jednoho z kmenových etiopských náčelníků (rasů). To přesto, že to byla i Itálie, která pomohla Etiopii dostat se v roce 1923 do Společnosti národů.
Fašistická Itálie a jmenovitě v ní Mussolini, uvažovali o připojení Etiopského státu k italským africkým koloniím již od svého vítězství v roce 1922. Zároveň Mussoliniho hnala touha předvést Evropě a zvláště Německu, že Itálie není tou Itálií, kterou může porazit kde kdo. Že Mussolini Etiopii chtěl o tom svědčí i dohoda z roku 1925, kterou Britové nechávají Italům část Etiopie jako sféru vlivu.
V prvních letech vlády se Duce domníval, že Etiopii může ovládnout nejprve ekonomicky a poté politicky, jako se mu to povedlo s Albánií. To však nefungovalo.
Čáru přes rozpočet Mussolinimu udělal Negusa (Negusa – král, později Negusa Nagast – král králů – císař) Haile Selassie I., svým nástupem v roce 1930 na etiopský trůn.
Haile Selassie I. se nechtěl smířit s britsko-italskou smlouvou, kterou Etiopie nepodepsala a která se jí, ale týkala ( již tady byla podobnost s Mnichovem a kdo ví co hledat jich nalezne postupně víc, ústupky VB a Francie a další).
Přestože byl vázán smlouvou o přátelství s Itálií z roku 1928, příliš přátelsky se etiopský panovník k Italům nechoval. Haile Selassie I. například dovolil pronikání japonského a amerického zboží do Etiopie, aby tak čelil italské liře a italskému zboží. To samozřejmě štvalo italské podnikatele a to zvláště v době velké hospodářské krize, kdy se snažili najít odbyt všude i v Africe, v Habeši.
Mussolini měl o válce proti Etiopii jasno, když říkal, cituji:
„Kdy? Jak? To nedokáže nikdo říci, kolo dějin se ale točí velmi rychle. V současném historickém období je fakt války společně s doktrínou fašismu rozhodujícím elementem postavení státu a národního hospodářství.“
Všechna shromážděná fakta nasvědčují tomu, že Mussolini rozhodl o vojenském řešení v Etiopii někdy v roce 1932, když odvolal Dina Grandiho z ministerstva zahraničí. Hovoří pro to nejvíce zvláště cesta ministra kolonií de Bona do Afriky. Náplní této cesty, byla příprava vojenských operací a zahájení příprav na agresi z Eritreje a Italského Somálska. Pomalu se začínaly v Eritreji a Italském Somálsku rozšiřovat karavanní stezky na průjezd nákladních automobilů a průchod vojska, směrem k etiopským hranicím. Také se obnovovaly a modernizovaly letiště a přístavy Masawa (Eritrea) a Mogadišo (Italské Somálsko) a i letiště na dalších místech těchto dvou italských kolonií. Souběžně s těmito přípravami se množí útoky na italské konzuláty na etiopském území, když samozřejmě jejich původce není znám.
První plány na útok proti Etiopii vypracovává italský generální štáb už začátkem roku 1933. Tehdy však ještě mezinárodní situace nedovoluje začít a ani italské ozbrojené síly nemají vše připraveno. Teprve od dubna 1934 začíná italský generální štáb připravovat detailní plány útoku, které jsou hotovy v prosinci 1934.
Jako na zavolanou (vyprovokován) se odehraje 5. prosince 1934, na etiopsko-somálské hranici, spíše hranici italského vlivu (viz. mapa), ozbrojený incident mezi domorodým somálským oddílem pod italským velením a etiopskými pohraničními jednotkami. Incident byl boj, při kterém Italové vedle kulometů a děl nasazují i svá letadla. Na straně Somálců a Italů je 30 mrtvých a raněných, Etiopové uvádí svých 270 mrtvých a raněných.
Itálie i Etiopie se s tímto incidentem obrací na Společnost národů, aby nalezla viníka.
Haile Selassie I. chce celý incident smést ze stolu, neboť tvrdí, že území Wal-wal je stejně etiopské a že útok zinscenovali Italové. Samozřejmě Mussolini tvrdí pravý opak.
Protože tam probíhají boje, nemůže mezinárodní komise SN do lokality vůbec jet a Mussolini má záminku k válce.
Nejprve si řekněme něco o samotném Etiopském (Habešském) císařství v 30. letech.
Etiopie 30. let je slabě vyvinutý feudální stát, který je koloniálními zábory Anglie, Francie a Itálie obklopen jejich koloniálními državami, kterými je mu odříznut přístup k moři (viz. mapa - Anglicko-egyptský Súdán, Italská Eritrea, Francouzské Somálsko, Britské Somálsko a Italské Somálsko). Rozpory mezi evropskými velmocemi jsou tak ostré, že si Etiopie udržuje samostatnost a nestává se kolonií. Dokonce v roce 1923 se s pomocí Francie a Itálie dostane do Společnosti národů.
Etiopie 30. let má 10 miliónů lidí, kteří patří k různým kmenům a mluví různými jazyky. Hlavní obživu obyvatelstva Etiopie tvoří zemědělství. Příznivé podmínky, jako obrovské stepní rozlohy, jsou ideální pro chov dobytka. Ovšem etiopské zemědělství 30. let je na velmi nízké úrovni. Obdělávání půdy se od dob hlubokého dávnověku takřka nezměnilo. Habešští zemědělci dál používají velice primitivní nářadí – ze dřeva, z kostí a kamene. Železná motyka je v Etiopii vzácností, většinou se používají dřevěné hole, když na jejich konci je někdy železný hřebík. Etiopský rolník odevzdával svému feudálovi až 1/3 úrody a 1/5 dobytka. Mimo toho platil také vysoké daně církvi a státu. Etiopie 30. let používá také práce otroků. Jsou to většinou zajatci z válek, jež mezi sebou vedou etiopští feudálové, nebo z válečných nájezdů proti africkým kmenům, které žijí v sousedství etiopských hranic. Otroci pracují výhradně v domácnostech feudálů – rasů – knížat. Největší rasové jich mívali i několik tisíc.
Etiopie 30. let patřila svou úrovní a množstvím průmyslové výroby k posledním na světě. Vlastní průmysl v Etiopii neexistoval – byla to jen domácká a řemeslnická výroba.
Hospodářské a finanční pozice v Etiopii patřily cizímu kapitálu. Cizincům patřilo všechno – jediná etiopská železnice, banky, všechny větší i menší obchodní a obchodně průmyslové firmy. Vliv Francie, Anglie a Itálie byl pociťován i v politice. V mnoha vládních orgánech byli přímo zaměstnáni občané Francie, Anglie a Itálie jako nenahraditelní odborníci.
Administrativně se Etiopie dělila na 7 provincií, které se jen nerady podřizovaly úřední moci – císaři.
V čele provincií stáli „rasové“ (feudální knížata). Hlavou státu byl jak jsme si řekli císař nazývaný Negusa Nagast (král králů). Od roku 1916 byl skutečným vládcem Etiopie ras Tafari Makonnen, syn rasa Makonnena, jednoho z významných vojevůdců vítěze od Aduy, císaře Menelika II.. Nejprve vládl jako regent, později byl korunován za neguse (krále), a v roce 1930 po smrti císařovny Zawditu, se stal císařem a přijal jméno Haile Selassie I. Haile Selassie I. byl představitelem skupiny tzv. „mladoetiopů“, kteří vyjadřovali zájmy rodící se etiopské buržoazie a části feudálů – stoupenců pokrokových reforem. Mladoetiopové se snažili Etiopii sjednotit a upevnit její nezávislost.
Císař Haile Selassie I. vyhlásí po svém nástupu do čela státu pak v roce 1931 ústavu, jež měla především centralizovat státní správu a likvidovat feudální roztříštěnost. To mělo zabránit vnitřním sporům, jež propukaly nejvíce právě v době, když nastupoval on, jako panovník na trůn (klasický boj o moc a nástupnictví).
Mussoliniho a fašistickou Itálii lákala Etiopie z mnoha důvodů. Ať to byly již surovinové zdroje, nebo výhodná strategická poloha. Jestliže Itálie obsadí Etiopii, může pak spojit všechny své kolonie (viz. mapa Eritrea, Italské Somálsko) do jedné, ve své východní Africe, čímž si tam podstatně upevní své pozice. Tyto italské državy se pak mohou stát nástupištěm proti anglickým koloniím v Africe, klínem, který by oddělil Anglo-egyptský Súdán od Britského Somálska, které by tak bylo trvalou hrozbou Velké Británie ve Středozemním moři. Ale ono i obsazení vysokohorského jezera Tana, kde pramení Modrý Nil, by Itálii umožnilo kontrolovat celý závlahový systém v Súdánu i v Egyptě.
Všechny tyto agresivní plány proti Etiopii maskuje fašistická Itálie zprvu smlouvou o přátelství a arbitráži z roku 1928. Smlouva slouží k tomu, že přímo v Etiopii vytváří Itálie své agentury (špionážní), když posílá do Etiopie misionáře a „odborníky“ a podplácí guvernéry, rasy v jednotlivých provinciích.
Od podzimu 1934 je vše trochu jinak. Itálie je otevřenější. Do Eritree a Italského Somálska putuje válečný materiál, letadla a tanky.
Technika fašistické Itálie se vykládá v přístavech v Eritrei a Italském Somálsku.
Po incidentu ve Wal-wal a stížnosti obou států, hledá Rada Společnosti národů řešení (pro boj se tam nemůže dostat) a vyzve oba státy, aby hledaly smírné řešení a odloží projednávání otázky o několik měsíců.
Toto „Nevměšování“ Společnosti národů vyplyne ze stanovisek Francie a Anglie. Jak jsme psali již v článku č. 24, v Evropě dojde k událostem, které vyvolají schůzku ve Strese mezi Velkou Británií, Francií a Itálií (od 11. do 14. dubna 1935) a stanoviska těchto států dají vlastně Mussolinimu v Etiopii volnou ruku.
Ministr zahraničí Francie Laval se dokonce vyjádří po skončení schůzky ve Strese, cituji:
„Daroval jsem mu Etiopii.“ (myslel tím Mussolinimu).
V měsíci květnu 1935 dá Mussolini příkaz, aby si Itálie vytvořila zásoby strategických surovin, které nemá ( kaučuk, olovo, cín a chróm), na 3 roky. Přece jenom se obává sankcí Valného shromáždění Společnosti národů, ke který by mohlo být přistoupeno.
Mussolini sám později řekne, že by bývalo stačilo, aby Britové pro Itálii uzavřely Suezský průplav, a aby bylo vyhlášeno embargo na naftu.
Také Britové, které musí trochu Laval usměrnit nabízejí Itálii úmluvu na účet Etiopie. V červnu 1935 se snaží britský ministr zahraničí Antony Eden o kompromis, samozřejmě také na úkor Etiopie, když mu říká ať si obsadí jen část etiopského území a nad zbytkem země může mít faktickou kontrolu. Duce vše odmítne, neboť věří, že italská fašistická armáda si celou Etiopii obsadí sama.
Po srpnu 1935 je již v Eritrei a Italském Somálsku 267 000 italských vojáků ( 10 divizí – 5 armádních a 5 černokošiláckých ), 150 tanků a 150 letadel.
V samotné Itálii se zatím k boji připravuje další 1 000 000 vojáků.
V začátku útoku na Etiopii trochu Italy přibrzdí manévry britské flotily ve Středozemním moři, které se účastní bitevní lodě a desítky křižníků a torpédoborců a připraveno je i skoro 400 britských letadel.
Koncem září 1935 dostane Mussolini zprávu, že přípravy k útoku na Etiopii jsou dokončeny.
Plán útoku na Habeš.
Přes manévry britské flotily přesvědčí Mussolini italského krále Viktora Emanuela III., že je třeba válku začít a že se Itálie nemá čeho obávat. Generálu de Bonovi pak nařizuje, cituji:
„začít postupovat v prvních hodinách 3…, říkám 3. října.“
Mussolini pak sám 2. října 1935 večer vystoupí na balkón Benátského paláce a promlouvá k desetitisícům Italů shromážděných na náměstí a k miliónům, které ho poslouchají u rozhlasových přijímačů. Projev se dá shrnout do dvou vět, cituji:
„Měli jsme s Etiopií trpělivost 40 let. To stačí.“
