Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 60.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 60.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 60.

Kokodamap_11.jpg


Zde viz mapu Papui, na které je vyznačena Kokodská stezka a to s místy japonského vylodění Gona, Sanananda a Buna a i s místy bojů. Mapa byla na několika webech a zde byla zmenšena.
Dne 29. srpna roku 1942, po dotažení horských děl ráže 75 mm, začaly japonské skupiny velitele japonských sil v jižních mořích generálmajora Horii, znovu u Isuravy útočit.

gen_Horia_Tomitaro_1942_33.jpg



Generál Tomitaro Horie, foto je majetkem Wikipedie, bylo zde zmenšeno.
Obránci, jako třeba australský 39. prapor milice, tehdy již pod třetím velitelem praporu majorem Cameronom, se drželi statečně. Trochu horší to tehdy bylo s 53. praporem milicí, který měl velké problémy a začal se pod útokem japonských skupin hroutit. Jeho obrana se postupně začala rozpadat. Začalo hrozit, že japonské útočící oddíly Australany obejdou a ti se tak museli urychleně stahovat. Neznamenalo to nějak doslova, že by milice z 53. praporu vyloženě zklamala, ale skutečně čelila velké japonské přesile, která s podporou dělostřelectva na Australany útočila a to i ze směrů, kde nebyl nepřítel očekáván.
Z historických pramenů ANDERSON, Nicholas, str. 68-69, - To Kokoda, - česky Na ostrov Kokoda, Canbera 2011., pak český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), v knize – Válka stínů – Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, str. 37. Nakladatelství Epocha s.r.o. Kaprova 12, 110 00 Praha 1 a Pražská vydavatelská společnost s.r.o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, vyšlo v roce 2020., píše, cituji:
„V rámci bojů lze dokladovat hrdinství obyčejných mužů na obou stranách. Australský vojenský historik Nocholas Anderson uvádí vojína George Maidmenta, který sám zaútočil proti japonským zákopům a naházel do nich pěknou řádku granátů, než byl vážně raněn do hrudi. Ani to ho dle Andersona nezastavilo, odmítl evakuaci do zázemí i ošetření a se samopalem v rukou se znovu postavil nepříteli. Padl a posmrtně byl nominován na několik vyznamenání.
Neustálý zmatek bitvy podtrhuje několik nešťastných událostí včetně té z 30. srpna, kdy jedna rota 2./14 praporu AIF pod velením kapitána Dickensona ztratila orientaci a zaútočila místo na postupující Japonce na vlastní spolubojovníky.“

Bohužel stahování australských oddílů od Isuravy probíhalo ve znamení velkých zmatků a pod silným tlakem útočících Japonců. Tehdy bylo Australské velení v Port Moresby a i dále v Austrálii velice zklamáno rozpadem obrany u Isuravy a začalo kategoricky vyžadovat na obráncích tvrdou obranu a odražení nepřítele. S odstupem času pak bylo jasné, že vzdálené velení nevnímalo těžkou situaci praporů milice a ani k nim dorazivších vojáků AIF. Všem tehdy chyběly zásoby. Každá bedna munice se musela velice náročně doručovat a donášet do bojových linií. Klesala morálka a kupily se chyby.
„Největším břemenem ustupujících oddílů byli zranění neschopní chůze, každého z nich neslo osm nebo deset domorodců, což značně ztěžovalo, až znemožňovalo současný transport zbývajících zásob.“
Australané Japonce zdrželi čtyři dny a způsobovali mu při tom i těžké ztráty. Další dva týdny brigáda ustupovala za trvalých a zmatečných bojů, vždy však Australané zůstávali, až na rozprášené skupinky, mezi Japonci a Port Moresby. Nejhorší situace byla se zraněnými, kteří prožívali skutečná muka a hrozné utrpení. Staly se i takové případy, jako byl zaznamenaný ten, který prožil desátník Metson, který byl u Isuravy postřelen do kotníku a odmítl nosítka. Řekl: „To by znamenalo, že se vás osm bude vláčet s touhle věcí. Nějak se tam dostanu.“
(historickým podkladem je zde článek s názvem: AUSTRALIE A NOVÝ ZÉLAND V TICHOMOŘSKÉ VÁLCE., kniha - PRŮVODCE VÁLKOU V PACIFIKU – Od Pearl Harbour po Hirošimu, editor DANIEL MARSTON, originál 2005 Osprey Publishing Limited, B4U Publishing s.r.o., Minská 13, 616 00 Brno První vydání 2013., str. 153, poznámka v - Kapitola 8. Tam pak – McCarthy, Dudley, South-West Pacific Area-First Year. Canbera: Australian War Memorial,český překlad - Oblast jihozápadního Pacifiku - první rok. Canbera: Australský válečný památník., 1959. Str. 592.
Poté si prý kolena a lokty zabalil do roztrhaných přikrývek a začal se po čtyřech plazit bahnem a deštěm směr Port Moresby, které bylo vzdálené 130 kilometrů. Asi tak o dva dny později na něho narazil korespondent Osmar White. Stále se plazícímu Metsonovi nabídl, že mu sežene nějaké nosiče, ale ten prý jenom zavrčel: „Jestli seženete nějaké nosiče, pak je pošlete k nějakému chudákovi! Spousta jich je na tom hůř než já“ Bylo zde citována poznámka ze stejného článku. Citace pochází z FitzSimons, Peter; Kokoda, Sydney; Hodder, 2004. Str. 351.
Smutný je pak bohužel konec, ve kterém se píše, že skupina raněných australských vojáků, které Japonci odřízli, se vydala po neznámé trase a živila se po cestě nalezenými batáty. Japonci pak řadu těchto bezmocných raněných dostihli a pozabíjeli, včetně Metsona, který se takto plazil již tři týdny…!
Na jiných místech ústupu pak nosiči museli upravovat erárem vydávaná nosítka raněných, neboť nevyhovovala praktickému nesení raněného v těchto místech tak členité džungle. Totiž nosítka měla plátno na dřevěné kostře příliš napjaté a natažené, které v těchto těžkých terénech mohlo a také se to stávalo, zraněného přímo skulit na zem. I proto musela být látka v kostře povolena, aby zraněný ležel v takto povislé plátěné látce a byl tak ve větším bezpečí.
Zde je také třeba podotknout, že nosiči nesměli pobývat přímo v bojové linii a proto jim zraněné museli přinést na chráněné místo vojáci, kteří jinak bojovali. To zároveň znamenalo, že odnos zraněného vojáka z bitevní čáry (jen někdy čtyři, jinak osm až deset vojáků – jednoho zraněného dle váhy a povahy zranění) znamenal oslabení bojové linie.
Australské oddíly milice i armády se snažili Japonce zastavit u Aoly, a u vesnice Eora, protože potřebovaly, aby jim zůstala v rukách pro obranu vesnice Myola. Ve vesnici Myola byl totiž situován sklad se zásobami a nacházela se tam též i poslední využitelná plocha pro shazování zásob všeho druhu (a teoreticky i místo pro přistání letadel s krátkou přistávací plochou).
V historických dokumentech doby a u historických spisovatelů se píše, že tehdy Japonci prý pociťovali něco jako, že se válečná štěstěna k nim přiklonila a že je i hybný moment celé bojové operace na jejich straně. I proto začali zvyšovat svůj tlak na stále ustupující a již zcela vyčerpané Australany a snažili se je více rozpohybovat.
ANDERSON, Nicholas, str. 78., jako původní zdroj, a český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), v knize – Válka stínů – Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, str. 38. a 39., k tomu také dává hned příklad, cituji:
„Příkladem je přestřelka u říčky Eory. Tam měl zadní voj AIF zlikvidovat mosty přes vodní tok, aby protivníka zpomalil. George Mowat z 2./16. praporu AIF úkol označil za sebevražednou misi, protože Japonci jim šlapali na paty. Ti totiž ve velké rychlosti obešli australský zadní voj a dorazili k Eoře jako první a spustili okamžitě palbu na vojáky na druhém břehu a obsadili všechny přechody až na dva, přes něž ustoupili zbylí vojáci AIF.
Zřejmě nejlépe bránitelnou částí komodské stezky mohl být teoreticky Gap (mezera) poblíž Templetonova přechodu mezi Eorou a Myolou. V praxi se užší úsek v náročném terénu nedal bránit stejně jako celý zbytek stezky. Nalézala se tam též jedna specifická záležitost – Zlaté schody. Jednalo se o výstup do jednoho z mnoha strmých svahů zpevněných desítkami klád, které tvořily cosi jako schodiště. Jednotlivé schody byly různě vysoké, různě daleko od sebe a do jisté míry jednotlivým cestovatelům nebo malým skupinkám nosičů mohly cestu vskutku usnadňovat. Pokud se po nich pohybovaly stovky mužů s těžkou výstrojí, schody se proměnily v nepříjemnou (rozšlapanou) překážku…! „


1942_Kokoda_Trail_2_22.jpg


Zde viz schody na Kokodské stezce, foto je majetkem Wikipedie a bylo zde zmenšeno.
V popisných historických dokumentech a knihách je vzpomínána i další učebnicová chyba, kterou tehdy představovala bitva o tzv. - „Brigade Hill“. Unavení a v zoufalé situaci se nacházející Australané si vybrali právě tuto vyvýšeninu mezi vesnicemi Efogi a Menari, jako místo, kde chtěli Japonce zastavit a zničit. Tehdy se Spojenecké velení u „Brigade Hill“ pokusilo o zřejmý zázrak. Ambicí velitelů v Port Moresby, respektive i velitelů v Austrálii, bylo „nepřítele zastavit a uštědřit mu porážku“. „Plán“, „bohužel“, ukazoval, jak tehdy spojenecké štáby špatně znaly bojovou situaci na Kokodské stezce. V konci srpna a v počátku září byla na velení všech stupňů u Spojenců patrná potřeba vítězství a také ujištění, že tolik důležité středisko Port Moresby není ohroženo. Generál Potts se tehdy nechtěl s nikým přít a ani nechtěl vysvětlovat ne zrovna dobrou situaci australských oddílů a přijal výzvu zvítězit. Stejné historické prameny pak uvádějí, cituji:
„Ke střetu došlo 6. září 1942 a bitva trvala tři dny. Na australské straně stály tři prapory AIF – 2./14. a 2./16. prapor zdevastované sotva skončenými boji u Isuravy a k nim čerstvý 2./27. prapor. Brigádní generál Arnold Potts rozložil prapory tak, že 2./27, byl v čele a 2./14. se 2./16 bránily a byly připraveny jako záloha. Velitelství improvizovaného svazku chráněné jednotkou střelců o síle pěší roty se nacházelo jižně od hlavní obranné linie2./27. praporu na Misijním hřebenu, nejvýhodnějším terénním bodu v oblasti.“

General_Arnold_Potts_2_16_14_Batt_Wiki_22.jpg


Zde viz foto generála Arnolda Pottse, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Obě strany měly skutečně jiné podmínky k boji, když ta japonská strana měla podstatně více pěchoty, kterou vždy mohla zasadit do boje a disponovala také větším množstvím dělostřelectva, ke kterému mohly započítat i větší množství minometů.
Australanům, dle velitelů, vylepšoval morálku ten fakt, že v blízkém týlu měli umístěnou obvazovou stanici, která zraněným poskytovala tolik důležitou prvotní zdravotnickou pomoc, před ještě tehdy náročným a zdlouhavým přesunem ke stezce do nemocnic v Port Moresby.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 60.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 61.
Nejprve došlo k menším srážkám předních oddílu obou stran a to ve dne 6. září a v noci z 6. na 7. září 1942, když tu hlavní ofenzívu začala japonská Císařská armáda dne 7. září.
Nutno zde ještě dodat že předchozího dne tedy 6. září odpoledne se australským obráncům na přístupových trasách k Brigade Hill naskytl skutečně fascinující pohled.
Historickým podkladem je pro další řádky původní australský historik: ANDERSON, Nicholas, To Kokoda, Na ostrov Kokoda, str. 78. až 93.)., Canbera 2011. A zde je použito , co píše český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), v knize – Válka stínů – Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, str. 38. až 39. Nakladatelství Epocha s.r.o. Kaprova 12, 110 00 Praha 1 a Pražská vydavatelská společnost s.r.o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, vyšlo v roce 2020., cituji:
„Japonci nemuseli v podvečer dodržovat světelnou disciplinu (temnotu). Australané neměli dělostřelectvo ani zásadní leteckou podporu, proto si mohli Japonci na cestu posvítit. Každý japonský voják měl hořící větev, aby se pochodující had blížící se k místu bitvy extrémně náročným terénem a porostem vzájemně neztratil. Fascinovaní a vyděšení Australané celé procesí nazvali lampionovým průvodem a tento obraz v jejich vzpomínkách na bitvu o Brigade Hill tvoří zásadní součást prožitku.“
Jenomže Japonci byli až příliš přesvědčeni o tom, že jim Australané nemohou ublížit, z čehož pak tak trochu vystřízlivěli již hned ráno dne 7. září., tedy v době, kdy se připravovali k útoku.
Totiž Japonci nevěděli nic o tom, jak moc na jejich zastavení bude spolupracovat Spojenecké velení, kterému na jejich zastavení, skutečně „velice záleželo“! A jak se to projevilo? Tím nejlepším možným způsobem. Totiž v tomto případě zafungovala žádost, kterou vyslal Brigádní generál Arnold Potts k velení, aby dostal pomoc v podobě leteckého úderu, který skutečně tentokrát dostal. Přiletělo osm bombardovacích letadel B-26 Maurauder

B-26B_bomber_in_flight_22_Wiki.jpg


Zde viz foto, Ilustračně bombardér B-26 Maurauder, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
, které doprovázely čtyři stíhačky P-40 Kittyhawk.

Australian_War_Memorial_Curtis P_40_Kittyhawk_22.JPG


Zde viz ilustračně Curtis P-40 Kittyhawk, foto je majetkem australského válečného muzea, a zde bylo zmenšeno.
Všechny tyto letouny buď ostřelovaly, nebo bombardovaly Japonce, což velice kladně přijali australští obránci, a tohle bombardování nejen pocuchalo nervy útočníka. Výše uvedené historické prameny uvádějí, cituji:
„Není jisté, jak velké ztráty nálet způsobil, informace se jako obvykle značně rozcházejí v počtech padlých a zraněných, variují (pohybují se) od čtyřiceti do stovky mužů.
Z objektivního hlediska přinesla letecká operace dva hlavní výsledky – generál Horie požádal o letecké krytí a první útok na Brigade Hill se o několik hodin posunul. Nic víc.“

Japoncům se tehdy i přes narušení jejich morálky a ztráty způsobené náletem, podařilo během 7. září upoutat na místo obrany australský 2./27. prapor a částečně jej také obejít. Zároveň také odřízly od sebe 2./27. prapor a 2./16. prapor, když vzápětí se podařilo Japoncům z větší části též izolovat 2./14. prapor. Historická literatura nejčastěji uvádí, že důvodem pro rozklad australské obrany zde vlastně byl, rozpad perimetru 2./16. praporu, který již měl za sebou velké ztráty na lidech a prostě jenom tento velký japonský nápor nevydržel.
V následných bojích pak docházelo k nedobrému manévrování australských oddílů (rozkazy z velitelství byly kusé a vůbec neodpovídaly situaci na bojišti) a proto přišel 2./27. prapor o své obranné postavení na Misijním hřebenu. V tuto dobu bylo již jasné, že pravidelné oddíly australské AIF nemají vůbec žádnou šanci oblast mezi Efogi a Menari udržet. Dál pak došlo k několika tvrdým australským protiútokům, které však byly už jen posledním zoufalým pokusem o udržení. Zaznamenáno je však, že ten poslední australský protiútok, přece jenom dovolil většině obránců se stáhnout. V některých místech však byla Kokodská stezka zablokovaná proniknuvšími Japonci a proto se australští vojáci pravidelné armády museli rozprchnout do džungle. Mnozí ustupovali náročným terénem v Isuravě živelně a po cestě zanechávali výzbroj a většinu materiálu. Stejné historické prameny na str. 40. a pak také na str. 93. a dále píší, že, cituji:
„Brigade Hill někteří Australané označovali za Butcher´Hill (slovo ‚butcher´ v angličtině znamená řezník‘), neboť zde utrpěli zásadní porážku. Japoncům se povedlo vyhnat je ze stezky do džungle.
Uvádí se, že padlo 90 australských vojáků, zhruba stejný počet byl zraněn, Japonci přišli o 60 padlých a 150 zraněných. Bitva je dodnes považována za největší australskou porážku na Kokodské stezce. Jde o paradox, protože australská pěchota do boje nastupovala se zcela jiným úkolem – slavně zvítězit v rozhodující bitvě.
Ústup k Ioribaiwě se proměnil v další kruh pekla. Japonci vycítili příležitost ke konečnému vítězství a ignorovali vlastní hlad, nemoci a únavu, hnali Australany před sebou. Zadní voj složený z promíchaných oddílů AIF i milice nedokázal postupujícího nepřítele vyloženě zastavit, spíše jen zdržet. Navíc se zcela rozpadla komunikační síť, na jejímž vrcholu se nalézal generál Potts. Nejenže generál byl chvílemi izolován od svých podřízených, ale ani jednotky nedokázaly komunikovat mezi sebou. Tvrdé boje o Brigade Hill a následný zoufalý ústup znamenaly rozprášení 2./21. brigády AIF a její zneschopnění jako efektivního bojového uskupení.“

Japonským předsunutým oddílům se podařilo proniknout 10. září 1942 na dohled k svému cíli útoku. Po těžkých a krvavých bojích pak Japonci obsadili vesnici Ioribaiwu, která byla vzdálena 40 mil (64 km) od jižního pobřeží ostrova Papua Nová Guinea. Těchto 40 mil byla vlastně také nejkratší vzdálenost, na níž se Japonci dostali k vytouženému Port Moresby. Známé jsou výroky o tom, že Japonci prý v noci viděli i pátrací protiletadlové reflektory nad přístavem a městem Port Moresby. V těchto místech se vlastně dostali až k poslední přírodní překážce před tímto městem. Pokud by ještě bývali překročili tuto linii, bylo by těžké japonské oddíly zastavit před Port Moresby.
Použitým historickým pramenem je zde Bergerud, Eric, Dotek ohněm. Válka o pevninu v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997. Bergerud, E., Oheň na nebi. Letecká válka v jižním Pacifiku, Boulder - Oxford 2001., str. 23., a český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), v knize – Válka stínů – Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, str. 41.. Nakladatelství Epocha s.r.o. Kaprova 12, 110 00 Praha 1 a Pražská vydavatelská společnost s.r.o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, vyšlo v roce 2020.
Japonští vojáci se prý tehdy velice radovali a objímali, neboť věřili v ten fakt, že už vyhráli další válku a to o ohromný ostrov Papua Nová Guinea. Jenomže na zraněných spolubojovnících, kteří čekali za dobytými pozicemi na ošetření bylo vidět, jak moc si přejí, aby tam v Port Moresby, byly dobyty nemocnice a přístav odkud by je evakuovala nemocniční loď, která by určitě připlula, do jimi obsazeného, Port Moresby. Historickým podkladem je zde Collie, Craik - Marutani, Hadžime, Cesta nekonečného smutku. Japonci na stezce Kokoda, Melbourne - Sidney - Auckland - Londýn 2012, str. 2. a 70.
Tento japonský spisovatel píše o tom, že zásoby morfia v té době byly japonskými zdravotníky již vyčerpány, nezbýval jim ani chinin, který byl jejich jedinou zbraní proti malárii, která tehdy devastovala obě válčící strany. Od 13. září 1942 začaly obě strany bojovat o Ioribaiwu. Dle zjištění v zápisech se tehdy nejvíce projevila únava u Japonců, kterým tak zoufale chybělo zásobování. Ještě o dva dny dříve (11. září) si to ověřili australští průzkumníci, kteří přichystali jednoduchou past u říčky Ofi. Vybudovali na tomto místě jednoduchý tábor, ve kterém byly viditelné bedny s potravinami. Poté se australští průzkumníci stáhli tak, aby měli tento „divadelní“ tábor stále na očích a hlavně na mušce svých zbraní. Když se japonský oddíl o několika desítkách mužů přiblížil k zcela „opuštěnému“ tábořišti vrhli se vojáci okamžitě na jídlo. Je jasné, že vůbec neviděli co se okolo nich děje. Jejich stavu využili australští průzkumníci „a převážnou většinu vyhladovělých Japonců postříleli z kulometů a automatických zbraní“. K této příhodě je v historických dokumentech uvedeno, že právě v této době se australští vojáci stali přímo mistry v pokládání nástražných zařízení improvizovaných převážně z ručních granátů. Tyto pro ně „miny“ tehdy stály Japonce nejen padlé, ale také mnoho času s jejich odstraňováním.
Pro Japonce se tehdy jednalo o těžkou dobu, neboť i když viděli ve dne na mořskou hladinu, neměli takřka žádné jídlo, zčásti chyběla i munice a další zásoby. A tak se museli jen těšit, že po nějakém jednoduchém obsazení Port Moresby doplní zásoby a dosyta se nají. Z historických pramenů jsou známé potřeby, které tehdy Japonci na této úzké frontě Kokodské stezky a nedaleko jižního pobřeží ostrova měli. Spotřeba japonských oddílů tehdy byla více než „3 tuny zásob denně“ (bavíme se o minimálním množství, které zahrnovalo převážně munici). V tomto stádiu však japonským oddílům musel každý gram být dopraven přes pohoří Owena Stanleyho ze skladů a kotviště v opevněné oblasti Buna/Gona. Historické podklady, řečené v předchozím, říkají, cituji:
„Jak bylo uvedeno výše, pouze několik málo kilometrů od pobřeží Buny bylo při jisté námaze a vynalézavosti možno využít nákladních automobilů, jejich počet se rychle zmenšoval – na vině byl nejen devastující vliv klimatu, ale také stále intenzivnější útoky spojeneckého letectva na cokoliv, co jen připomínalo japonskou zásobovací trasu.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 60.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 62.
K předchozímu tématu v Č 61., je třeba ještě i dodat další informace, o zásobování japonských oddílů u Ioribaiwy a nejen tam. Totiž ve chvíli, kdy japonská vozidla, která vyjela z Buny/Gony, musela vždy před Kokodskou stezkou zastavit. Náklad pak převzali nosiči – zčásti násilně naverbovaní z místních domorodců, zčásti dovezení z okupované Nové Británie a celý tento zmatek z překládání všech zásob, pak ještě doplňovali nosiči Korejci, které si japonská Císařská armáda přivezla. Historik Duffy, James P., War at The end of the World. Douglas MacArthur abd the Forgotten Fight for New Guinea 1942-1945, Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016., str. 147. Český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), v knize – Válka stínů – Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, str. 42, ještě o všech těchto nosičích píší, cituji:
„Nosiči na tom byli v horách stejně špatně jako řidiči náklaďáků na severním konci Kokodské stezky. Stávali se oblíbenými terči kulometných přepadů přelétávajících amerických nebo australských stíhaček a bombardovacích letounů“.
Spojenecká letadla se tehdy soustředila na místa přes velmi četné vodní toky, jako byly mosty, které postavili japonští ženisté, protože původní přemostění říček a potoků vždy ustupující australské oddíly za sebou zničily. Zde je pak nutné připomenout, že tehdejší části Kokodské stezky, nepřikrývaly, nebo velmi špatně kryly, tropické porosty. Zvláště pak tomu tak bylo ve vyšších nadmořských výškách, kde se při spojeneckých leteckých náletech neměli Japonci kde ukrýt. A tak museli, v takovýchto místech kde džungle a její vegetace, přechody přes vodní toky nekryla, používat Japonci nově postavené mosty jen v noci, nebo za letectvu nepříznivého počasí, což všechno zásobování a přísun posil zpomalovalo. Na novou Guineu si sebou Japonci přivezli také tažná zvířata, a to muly a také koně. Část zvířat se nepodařilo vůbec vylodit, neboť byla při bombardování zabita. Ta část, která se vylodila (bylo to stovky zvířat), byla pak využívána k dopravě zásob. Z japonského historického pramene nám pak další o zvířatech doplňuje historik Collie, Craik - Marutani, H. str. 83., český historik Dalibor Vácha str. 42., cituji:
„Jejich hodnota nebyla vysoká, po obsazení vesnice Kokoda jich mnoho nedokázalo dál překonávat smrtící nároky terénu a nápor chorob. Na počátku září Japoncům zbývalo minimum tažných zvířat, a i ta umírala katastrofálním tempem. Hned 2. září dorazil k Buně transport se zásobami, novými nosiči z Koreje a Nové Británie společně s třemi stovkami nákladních koní, které čekal stejně smutný osud jako jejich předchůdce.“
Japoncům při malajském tažení, které bylo pro tyto japonské jednotky veteránů poučné, tehdy pomohly tzv. Churchillovy zásoby, což byly celé sklady anglické armády, které při svém ústupu většinou nedokázali původní majitelé zlikvidovat. Padly proto Japoncům do rukou.
Ale zde, na kokodské stezce, nic takového po sobě Australané nezanechávali. Když něco takového bylo, tak takové zásoby odnesli, nebo při velkém spěchu vše zničili, vyhodili do vzduchu.

Austr_soldi_Papuan_carriers_cross_Brown_River_October_1942_Wiki_22.JPG


Ilustračně. Papuanští nosiči ve službách australské armády pomáhají nést zásoby po mostě přes řeku, mezi Nauro a Menari, říjen 1942. Foto je majetkem Wikipedie a bylo zde zmenšeno.
„Obě (válčící) strany potvrzují, že někdy Australané potraviny nechali na místě – zdánlivě netknuté, ale ve skutečnosti je znehodnotili vlastními výkaly, což vyústilo v ohromné ztráty mezi japonskými vojáky, kteří pak byli vyřazeni z boje a někdy i umírali.“
Někdy totiž měli Japonci takový hlad, že riskovali i požití znehodnocených potravin, například během obsazení Australany opuštěného zásobovacího tábora u Myoly. Již dříve byl uveden příklad o tom, že u vesnice Kokoda, Australané raději spálili sklad zásob, protože již neměli možnost vše vzít sebou.
Ústup od vesnice Ioribaiwy měl vlastně dvě pozice. Jedna pozice znamenala, že Australané utrpěli další porážku. Druhá pozice pak říkala, že se tam jednalo o poslední japonské vítězství celé kampani na Papua Nové Guinei. Zároveň je v této souvislosti vzpomínáno, že začal zrod australského dělostřelectva v celé této kampani na Kokodské stezce.
Ta dělostřelecká podpora a její zrod, je s podivem, neboť je všeobecně známo, že Spojenecká vojska na celé zeměkouli v 2. světové válce, vždy spoléhala na podporu dělostřelectva a někdy se jednalo dokonce o úplně základní a klíčovou strategii. Pozorný čtenář si totiž všiml, že ustupující australská pěchota od severního pobřeží Papui až k Port Moresby prakticky neměla sebemenší podporu tohoto „Boha války“, podporu artilerie.
A právě teprve od ústupu z Ioribaiwy se Japonci poprvé dostali pod střelbu australských 25 liberních děl z 14. pluku polního dělostřelectva. Již zde vzpomínaný australský vojenský historik Anderson N., str. 109 až 110., pak zde dál připomíná, že „pozitivní efekt připomenutí existence vlastního dělostřelectva na morálku australských obránců byl neskutečný“.
A právě tady, u poslední přírodní překážky u Port Moresby byl hřeben Imita, na kterém se tehdy australské jednotky zakopaly, a čekaly zde na Japonce. Nejintenzivnější boje se odehrály mezi Japonci a Australany mezi 14. a 16. zářím 1942.
Ve stejné době měli Australané a jejich Spojenci USA za sebou několik tvrdých překážek na Kokodské stezce, které znamenaly týdny ústupů a vyklízení jednoho opěrného bodu za druhým. Všechny zde uvedené historické prameny nejen australských vojenských historiků, ale i českého historika Dalibora Váchy (str. 43., 44.), říkají, cituji:
„Nyní však věděli (Australané i jejich Spojenci), že i když je od domova dělí moře, již nyní brání domov. U hřebene Imita se pomyslná pružina japonského útoku vyčerpala, její zásobovací linie se protáhly do nemožnosti a ocitly se pod tlakem spojeneckého letectva.
K žádné rozhodující poslední bitvě u Imity nedošlo, pokračovalo se ve srážkách menších bojových uskupení, v patrolách a přepadech. Japonci se vyčerpali předchozími úspěchy a vítězstvími, částečné zničení 2./21. pěší brigády AIF se nakonec proměnilo ve stejné z historie známé Pyrrhovo vítězství, jako konec konců velké námořní střetnutí v Korálovém moři, o kterém byla řeč předtím.
Australané na Imitě byli připraveni zemřít, vzkazy mezi důstojníky byly jasné, držet prostor pro vítězství, a to i za cenu smrti. Nebylo kam ustoupit, zatímco u Kokody, nebo Isuravy existovala při ústupu možnost záchytného bodu, nové obranné linie při ztrátě Imity by nebylo, kde se zastavit. Japonci by prchající Australany prostě pobili na relativně rovném terénu před Port Moresby.“

Když dorazily australské oddíly na hřeben Imita, prožily několik dnů prakticky jednu hodinu za druhou, „kdy čekaly na japonský útok“. Morálka mezi Australany byla velmi dobrá, neboť slyšely své dělostřelce a existovalo také i mnohem lepší zásobování vším. Tedy potravinami i municí, neboť do skladů umístěných v městě a přístavu Port Moresby odtud nebylo daleko. Velkou roli také hrál fakt, že dobře věděli, že v případě zranění dostanou rychlé ošetření a rychle se dostanou do nemocnice. Tento fakt jim zvyšoval bojovou morálku. Historické prameny doslova říkají, cituji: „Zdravotní péče tak byla mnohem dostupnější než během zmatených bojů nahoře na stezce. Již v předchozích týdnech, v průběhu srpna 1942, vybudovali ženisté silnici mezi pozicemi na Imitě a Port Moresby, která všechno značně usnadňovala.“
V tomto řečeném období se na Imitě, a to na několik dní, proměnil japonský útočník v japonského obránce. Japonci se tady museli zakopat. Nejprve, jak říkají výše uvedené historické prameny, vykopali okopy pro jednoho muže, které se postupně měnily ve složitější systém zákopů s dobře zamaskovanými palebnými postaveními, ve kterých byly zejména umístěny kulomety. Je také zaznamenáno, že japonští vojáci byli velice hladový a ve svých pozicích čelili pouze menším australským patrolám, neboť se v začátku žádná větší ofenzíva z ani jedné strany nekonala.
Stejné historické prameny i český historik Dalibor Vácha, na str. 44., doslova píší, cituji:
„Japonci přitáhli též děla a munici. V té době k nim z Buny (přístav v severní části Papua Nová Guinea, kde se tito Japonci vylodili) přes hřebeny hor neputovalo téměř žádné jídlo, problémy s nosiči násobily spojenecké letecké údery na Kokodskou stezku a její bezprostřední okolí.
Okolo 17. září 1942 australští velitelé počítali s postupem zpátky do džungle, neboť se jim povedlo reorganizovat roty i prapory.
K obrácení útočného snažení bylo připraveno více než dva a půl tisíce vojáků a důstojníků, z 2. /25. brigády, 2./1. ženijního praporu AIF a menších formací.
Poničené jednotky, včetně 2./14. a 2./16. praporu AIF, se mohly stáhnout k přestrojení a odpočinku.“



Použité historické podklady Pacifik 2:
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=640
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“