Itálie byla tím prvním státem, ve kterém se zrodila hrůza zvaná – „Fašismus“. Výmarská republika Německo (a její ukřivděný lid, dle svého subjektivního kolektivního názoru), „ukřivděná po 1. světové válce“, byla tím druhým státem, který zrodil hrůzu zvanou – „Nacismus“. Byl to německý „Nacismus“, který má největší a přímý podíl na rozpoutání 2. světové války.
Mapa území Německa od 1919 do 1923.
Postupný zrod nacismu v Německu, je samozřejmě spjat s jedním ze dvou nejkrutějších diktátorů 20. století (Stalin a Hitler), s osobou Adolfa Hitlera. O osobě Adolfa Hitlera bylo napsáno mnoho. My si zde řekneme ta fakta, která hovoří částečně o jeho osobě, ale především budeme sledovat jeho cestu k moci a s ní vývoj nacismu v Německu a jeho směřování k 1. září 1939, tedy ke vzniku 2. světové války.
Nejprve některá důležitá fakta o Adolfu Hitlerovi.
Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889 v rakouském městečku Braunau na Innu. Jestliže byl nadějným žákem základní školy, na střední škole již studoval jen to, co ho bavilo (nebavila ho matematika a přírodověda). Sám o tom říká v „Mein Kampf“, že nechtěl jít v šlépějích svého otce, úředníka. Snil o umění, malířství a chtěl se stát především „slavným umělcem“. Jak sám říkal, ničila ho představa, že by byl úředníkem, že by nebyl pánem svého času, a že by zbytek svého života trávil vyplňováním formulářů.
Měl konflikty s otcem a později samozřejmě i se svými učiteli. Vyjadřoval se o učitelích jako někteří z nás, že jsou to tyrani mládeže…, že jejich jediná myšlenka je z chlapců vytvořit opice, nebo papoušky.
Přisuzoval jim, že pronásledují každého, kdo projeví svou vlastní vůli.
Otec mu zemřel v roce 1903, matka jej ještě nějaký čas nutila, aby střední školu dodělal. Mladý Hitler nedbal a chtěl se prosadit ve svých zálibách, to znamená čtení a kreslení. V roce 1907 podnikne první pokus o přijetí na Všeobecnou malířskou školu na Akademii výtvarných umění ve Vídni. První pokus dopadl úspěšně, první zkoušku absolvuje, zatímco 33 jeho konkurentů je odmítnuto. Propadne při druhé zkoušce, kdy projde dál 28 ze 113 kandidátů.
Hitler je zklamán. Rektor mu na jeho žádost objasňuje, že Hitlerovi schopnosti jsou v oblasti architektury a doporučuje mu, aby se účastnil přijímacího řízení na směr architektura na této akademii. To mu neumožňuje jeden jeho problém – nemá maturitu.
V prosinci 1907 mu ve věku 47 let umírá jím velice milovaná matka na rakovinu. Židovský lékař doktor Bloch, který matku ošetřoval, se později vyjádřil, že ještě nikdy ve své 40leté lékařské kariéře, neviděl žádného mladého člověka, skrouceného bolestí tak trpět, jako mladého Hitlera.
Hitler odchází do Vídně, aby se znovu pokusil vstoupit na Akademii výtvarných umění, ale i druhý pokus je neúspěšný.
Právě „Vídeňské období Hitlera (1908-1913)“ bylo velice důležité pro formování Hitlera v mnoha aspektech jeho osobnosti a ovlivnilo jej i do budoucnosti.
Vznikaly dohady z čeho žil. Dnes je již dokázáno, že v začátcích disponoval dědickým podílem a později si svůj sirotčí důchod doplňoval prodejem svých akvarelů a obrázků. Přechodně bydlel v útulku pro osoby bez bydliště a od prosince 1909 až do konce svého „Vídeňského období“ bydlel v „Mužském domově“. Přes den maloval akvarely, které prodával jeden ze spolubydlících a po večerech navštěvoval opery, jako třeba Richarda Wagnera. Mnoho četl a začal se zajímat o politické otázky. Sám říká, že „Vídeňské období“ bylo rozhodující pro tvorbu jeho světového názoru. Ve Vídni se věnoval i sociálním otázkám a byla to také Vídeň, kde se stal ostrým protivníkem marxismu a Židů.
Přečetl se svou důkladností mnoho děl o sociálních otázkách, kde byl samozřejmě konfrontován s marxistickými knihami, novinami a brožurami a sociální demokracie mu ze začátku nebyla nesympatická. Zvláště se mu u sociální demokracie líbilo, že se zasazuje o zlepšení životních podmínek dělníků.
Že se stal nakonec ostrým nepřítelem sociální demokracie a vůbec marxismu, to souvisí s vývojem jeho nenávisti proti Židům. V marxismu vidí pouze nástroj židovstva, které chce vhodným využitím sociálních a hospodářských problémů doby získat dělnictvo pro své špatné úmysly. Vinu za to dává buržoazii, která odmítnutím oprávněných požadavků dělníků vhání dělníky do rukou marxismu.
V mnoha svých vystoupení skutečně přiznává Adolf Hitler, že ve Vídni se stal antisemitou.
Ve Vídni byl na začátku 20. století antisemitismus, stejně jako v mnoha dalších evropských městech, velice rozšířen. To, že antisemitismus u Adolfa Hitlera nabyl extrémní a ostrou formu, spočívá v jeho osobnosti.
To, co mnozí lidé pociťovali jako stísněnost – antisemitismus - to dohánělo Adolfa Hitlera k nepříčetnosti. Adolf Hitler ještě extrémněji, než jeho současníci cítil skutečné nebo domnělé zlořády a ještě extrémněji než jeho současníci na ně reagoval. Normální člověk s normálním průběhem života by se vyvíjel a nic by se nestalo. U Adolfa Hitlera to bylo jiné. Adolf Hitler se stal mocným člověkem a tady své extrémní představy mohl prosadit.
O tom až později.
Dlouho se nevědělo proč se přestěhoval v roce 1913 do Mnichova. Nyní je ten fakt jasný. Chtěl se vyhnout vstupu do Rakousko-uherské armády.
Ale také v Mnichově obdrží v únoru 1914 povolávací rozkaz. Již tady se projeví jeho vyvinuté rétorické schopnosti, je uznán neschopným vojenské služby a není odveden. Odvodní komisi píše dopis, v němž líčí utrpení své hospodářské a sociální situace.
Ta jeho hospodářská situace mu však nebrání v tom, aby se v srpnu 1914 - 2 týdny po vypuknutí 1. světové války - nepřihlásil, jako válečný dobrovolník k 16. dělostřeleckému regimentu bavorské armády. Hitler byl totiž, jako mnoho jeho současníků zasažen válečnou euforií srpna roku 1914. Padne veškerá jeho rétorika a na vojnu spěchá. Nutno ještě dodat, že v Mnichově pokračoval ve svém uměleckém životě (od února do srpna 1914 ) a peníze si vydělával prodejem pohlednic a i jiných obrázků.
Nyní však viděl jasný cíl, bude vojákem. A Adolf Hitler byl statečným vojákem. V prosinci 1914 obdrží „Železný kříž II. třídy“ a v srpnu 1918 „Železný kříž I. třídy“.
Adolf Hitler, voják 1. světové války v roce 1915 ( je nad ním x)
Tady, v zákopech 1. světové války dotváří Hitler své politické názory. Stejně jako jeho současníci hovoří i on o „Myšlenkách roku 1914“ a o „Společnosti v zákopech“, kde se zdálo, že povolání, stav, třídní příslušnost, vzdělání a příjmy již nehrají žádnou roli. Tato skutečnost, tyto zkušenosti, které jsou i Hitlerovými zkušenostmi, chtějí i jeho současníci přenést do politiky v civilním životě. I Hitler pak v pozdějších letech apeluje opakovaně, úporně a přesvědčivě na tuto zkušenost generace 1. světové války.
Na třetím říšském stranickém dnu v roce 1927 sám Hitler tehdy říká, že existovalo jen jedno místo v Německu, v němž neplatilo žádné třídní rozdělení. Byly to „kompanie vpředu“. Nerozlišoval se proletářský původ, existovala pouze kompanie. Hitler chtěl, aby taková možnost byla i doma, aby byla vybudována taková jednota.
Když je v říjnu 1918 Hitler dopraven po otravě plynem do lazaretu v Pasewalku v Pomořanech, slyší zde dne 9. listopadu 1918 o revoluci, která vznikla po abdikaci císaře. Hitler na zprávu o kapitulaci Německa a provolání republiky reaguje hlubokým zklamáním a pochybnostmi. Vždyť přece němečtí vojáci bojovali 4 roky za Německo a pevně věřili ve vítězství a náhle je všechno jinak.
V pozdějších vyjádřeních Hitlera se dozvídáme, že byl zoufalý z porážky ve válce, ale ne z konce monarchie. Na rozdíl od pravičáků a monarchistů pád monarchie vítal. Sám koncem srpna 1921 říká, že není žádný monarchista, a že po takových monarchiích jaké jsme měli nežízní. Říká, že my jsme pro republiku, ale jsme proti republice „šíbrů“ (keťasů). O 20 let později však o této době říkal, k listopadové revoluci - co se mnohým jevilo jako konec, bylo v Hitlerových očích vlastně pouhým začátkem. Rozpadla se monarchistická státní forma, bez které mohl německý lid klidně žít. A zdůrazňoval, že listopadová revoluce byla předchůdkyní jeho vlastní „národně socialistické revoluce“. Ta listopadová revoluce, revoluce sociální demokracie, pro něho není dost radikální a on především nenávidí „listopadové zločince“, neboť ti se s touto revolucí současně spojili i s kapitulací.
Po abdikaci císaře Viléma II. pověřuje kancléř von Baden sestavením vlády Bedřicha Eberta, předsedu sociálně-demokratické strany Německa (SPD). Vyhlášení republiky je provedeno dne 9. listopadu 1918 v Berlíně a SPD je k němu přinucena demonstrujícím davem.
