Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 63.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 63.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 63.
Boje v Milneově zátoce (Milne Bay).


Milne_Bay_25_August_7_September_1942, Wiki_22.png


Vylodění japonských oddílů v Milneově zátoce (Milne Bay) a jejich konečný ústup. Foto situačních náčrtů je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Japonci chtěli podpořit útok, který jejich jednotky provedly dne 21. července 1942 u Bony a Gony tak, že ještě vylodily v tzv. Milne Bay (Milneova zátoka), tedy na východním výběžku Nové Guinei, své oddíly. Velitelství Císařské armády tím sledovalo roztažení sil Australanů na Nové Guinei, které ještě více ohrozí jejich boj před Port Moresby. I proto se japonské výsadkové síly, dne 25. srpna 1942, vylodily v zátoce Milne Bay. Útočící Japonci tam vylodily přibližně o něco víc než tisíc mužů a počítalo se s tím, že ještě více než další tisíc se tam vylodí, aby celý výsadek posílilo.
Cílem prvního vylodění v Milneově zátoce bylo tamější spojenecké letiště. Japonský výsadek měl spojenecké letiště buď zlikvidovat, nebo jej obsadit tak, aby se z něj stalo předpolí pro pozdější postup na Port Moresby, které měly dva takto vzniklé japonské oddíly – jeden od Kokodské stezky a ten druhý od Milne Bay dobýt a obsadit. Japonské velení pevně věřilo, že takové vylodění určitě dopomůže k obsazení velice potřebného a strategicky důležitého přístavu Port Moresby.

New_guinea_Lae_Salamaua_55.png


Zde viz mapu, na které je Milne Bay, Milneova zátoka. Mapa je majetkem Wikipedie a zde byla zmenšena. Patrna je i Bona, Kokoda, spojení pak vede po Kokodské stezce k Port Moresby a také je zachycena i Salamaua a Lae.
K odvrácení nebezpečí Spojenci vrhli do bojů v Milneově zátoce veškeré dostupné oddíly, „i když jejich síly odčerpala japonská ofenzíva přes hřebeny pohoří Owena Stenleyho“. Ještě před japonskou agresí se v Milne Bay nacházela velká, velice moderně vypadající, udržovaná, kokosová plantáž, jejíž zařízení mělo i malou přistávací plochu, která sloužila pro menší letadla (viz úvodní mapu). Japonským plánem po obsazení této plochy a zátoky bylo, zřídit tam hydroplánovou základnu na ostrůvku jižně od zátoky. Jenomže Australané a Američané Japonce předběhli a pustili se do stavby první přistávací dráhy na začátku druhého červnového týdne roku 1942. Všechny tyto aktivity však neunikly japonskému průzkumu a jejich velení bylo jasné, jak velké ohrožení jejich všech plánů může toto letiště v Milneově zátoce představovat.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016., str. 155., a český spisovatel, historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), v knize – Válka stínů – Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, str. 45., 46., píše, cituji:
„Zpočátku nebyla spojenecká přítomnost v oblasti silná, pouze oslabený prapor z australské 2./14. pěší brigády, protiletadlový oddíl, pobřežní dělostřelecký oddíl americké armády (127 mm děla, protiletadlové kanóny a hlavně příslušníci amerického armádního ženijního sboru s těžkým vybavením).“ Český historický spisovatel Hubáček Miloš, ve své knize – Ofenzíva v Pacifiku na str. 42., pak doslova ještě píše, cituji:

„K dopravě zásob do Milnea Bay Spojenci využívali nizozemského obchodního loďstva, které před válkou tvořilo v oblasti důležitou součást námořního dopravní infrastruktury. Menší i větší parníčky pod velením nizozemských kapitánů byly v neustálém ohrožení, většina z nich zůstávala zoufale nevyzbrojená a představovala pro japonské letectvo vítanou kořist. Jen během operací v Milne Bay jich několik šlo ke dnu i s posádkou.“

První spojenecké letouny přiletěly mezi 22. a 25. červencem, zatímco se pracovalo na druhé a vzápětí třetí vzletové ploše. Kromě amerických letců, leteckého personálu a ženijních oddílů se do prostoru, k 11. srpnu, přesunula 2./7. australská brigáda, vedená generálem Johnem Fieldem. Brigádu skládající se ze tří praporů (9., 25. a 61. prapor) posílili protitankoví dělostřelci, dvě baterie protiletadlového dělostřelectva (jedna lehká a jedna těžká) a rota ženistů.

Brig_gen_John_Field_Wiki_22.jpg


Zde viz foto brigádního generála Johna Fielda, foto je majetkem Wikipedie a Válečného muzea a zde byl zmenšeno.
Nejprve sloužila většina veškerých mužů z těchto oddílů jako pracovní čety a stavební jednotky. Až posléze se k nim přidaly i menší skupinky domorodých dělníků Ještě po nějaké době, se k Milne Bay přesunula 2./18. pěší brigáda, které velel generál George Wooten. Její velkou předností bylo, že měla válečné zkušenosti, neboť prošla obléháním Tobruku v Africe.
Bojovou hodnotu 2./18. pěší brigády generála Wootena, si tehdy dobře uvědomoval velitel celé základny John Field a držel si je v záloze. To aby je mohl rychle nasadit na jakémkoliv kritickém místě a dělal dobře.
V druhé polovině srpna se pak na základně v Milne Bay nacházelo o něco méně než 9 000 Australanů a Američanů, ze kterých byla asi polovina počtu vycvičených pěšáků. Je jasné, že jejich hodnota se však snižovala s každým dnem jejich pobytu na základně. Ale to i proto, že tam byla nedostatečná preventivní zdravotnická opatření, zejména co se týče malárie. Byla to právě malárie, která znamenala velké ztráty mužstva a důstojnického sboru – „ mnoho vojáků prostě onemocnělo a bylo neschopných práce a následně i boje“.
Výše uvedené historické zdroje říkají, cituji:
„Letecká základna v Milne Bay mohla sice představovat strategický cíl, přesto byla také peklem na zemi – kolikrát se toto rčení opakuje v souvislosti s kampaněmi na Nové Guinei? – pro veškerý personál letiště a pro piloty. Zde je nutné připomenout, že kromě AIF – australských pozemních sil – se z bojišť v Evropě vrátili taktéž letci. Často zkušení, protřelí válečníci, s nimiž císařští orli – japonští piloti -, tehdy považovaní na asijském válčišti za neporazitelné, měli ohromné problémy.“
Jeden z australských pilotů, který byl William Garing, popsal, jak tragické podmínky zažil právě na letecké základně v zátoce Milnea Bay. Historickým podkladem je zde: Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997., str. 254., cituji:
„Byl to hrozný kraj s jednou malou přistávací plochou nacpanou mezi pobřeží a pohoří Starling. Každou noc pršelo. A tamější bahno je nepopsatelné. Nebyl tam žádný zpevněný terén ani zařízení pro odvádění dešťové vody. Na ploše byly drátěné desky, které měly zabezpečit odlepení se od země, ale ty byly obvykle pokryty vrstvou tekutého bahna. Měli jsme dvě letky namísto jedné, pro niž bylo letiště postaveno…, když letouny startovaly, vlastně jsme je neviděli. Záplava bahna létala po obou stranách i za ocasem takového letadla. Přistání bylo stejné, prostě vycáknutí bahna.“



Č_75_Sqn_RAAF_Kittyhawk_Milne_Bay_zaři_1942_Wiki_22.jpg



Letoun 75. Squadrony RAAF P-40 Kittyhawk Curtiss, zátoka Milne Bay, zaři 1942. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Japonské letectvo své údery prováděné bombardéry, soustředilo své údery na základnu v Milne Bay, ve dnech 23. a 24. srpna 1942. Naštěstí i japonští piloti se prali s tamějšími podmínkami a tak jejich letadla způsobila jen lehčí ztráty. Toto zvyšování zájmu a narůstající bombardování zároveň signalizovalo, že se bude zřejmě něco závažnějšího dít. Odhad to byl skutečně správný. Již dne 25. srpna se objevil nevelký japonský konvoj a to hned velmi brzy zrána. Malý konvoj se skládal z pěti bojových lodí (dvou lehkých křižníků a tří torpédoborců), a též dvou pomocných nákladních lodí.
Bylo velkým štěstím, že letecký spojenecký průzkum zjistil, že ještě připlouvá i 6 bárek, které připlouvaly z vesnice Buna (Gona a Buna byly japonské základny). Spojenecké stíhací letouny na moři všechny tyto bárky s japonskými výsadky nalezly, rozstřílely a bárky poslaly ke dnu.
Bylo 25. srpna 1942 v půl jedenácté dopoledne, když se Japonci při operaci s krycím názvem RE vylodili poblíž místa s označením Waga Waga, což bylo vzdálené asi 4 kilometry od místa, kde se dle plánu chtěli vylodit. Jednalo se asi o tisíc vojáků a důstojníků pěchoty, posílených o dva lehké tanky typu 95 Ha-Go, vyzbrojené 37mm kanónem a dvěma 7,7 mm kulomety. Na místě vylodění se tehdy nesetkali Japonci se sebemenším odporem, nikdo je tam prostě nečekal.
Až teprve večer téhož 25. srpna, na ně, a to zcela náhodně, narazily dva čluny s australskou pěchotou plující podél pobřeží. Došlo ke krátké přestřelce, při které byly oba australské čluny potopeny, asi deset Australanů bylo zabito a ostatní padli do japonského zajetí, když některým se podařilo utéci do džungle.
Další den, tedy 26. srpna, Japonci zahájili postup do vnitrozemí. Z historického pramene:
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012 str. 101., se pak dál dozvídáme od českého historika Dalibora Váchy, Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943., str. 47., cituji:
„Začalo se bojovat, a to nejen na zemi, kde australští obránci dokázali nepřítele odrazit. Do operací se pustilo spojenecké letectvo, a tentokrát ukázalo větší efektivnost než v předchozích dnech. Nálety s největší pravděpodobností zlomily hned zpočátku japonské útočníky, zničily jim velkou část zásob, pobily nemálo mužstva i důstojníků a poslaly ke dnu nebo těžce poškodily vyloďovací plavidla, čímž značně omezily jejich mobilitu. Letecká převaha Spojenců způsobila též zpomalování postupu útočníků, protože ti se hned od začátku museli přesunovat pouze pod krytem noci, přes den by riskovali napadení ze vzduchu a další ztráty. Poručík Modži vzpomínal, že nálety a neúspěchy hned na počátku uvrhly Japonce do deprese: ´Seděli jsme na padlých stromech a mlčeli´.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 63.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 64.
Stejně jako při japonském vylodění u vesnice Buna, na východě pobřeží Papua Nová Guinea, i tady v zátoce Milnea Bay, měli japonští velitelé pouze jen dílčí, nebo jen špatné informace o tom jaké bylo rozložení nepřátelských tedy spojeneckých sil a i o jejich počtech. Po válce pak Japonci, kteří přežili, přiznávali, že měli v Indočíně tehdy takové sebevědomí, že prostě přehlíželi a zcela zanedbávali základní předpoklady pro vedení moderní války – „Zpravodajství, zpravodajské informace“. Když se japonští velitelé připravovali a pak také vylodili v operaci proti Milne Bay, bylo zjištěno, že měli jen všeobecné mapy a dokonce nedisponovali ani nějakými fotografiemi terénu a obrany nepřítele.
Při samotných bojích pak se během odpoledne dne 26. srpna, pokusila australská pěchota zaútočit na Japonce a hned potom se od nich odpoutat. To proto, že chtěla zaujmout výhodnější pozice v terénu. Pro obě válčící strany se stal největším protivníkem extrémně složitý terén, který byl zároveň velmi poznamenán monzunovým deštěm. V bezedné bahno se tak proměnily všechny improvizované cesty a stezky.
U již opuštěné křesťanské misie poblíž řeky Gama, zastavila japonské oddíly těžká palba, a oni netušili, že je tam v obraně jedna pouhá rota z nezkušeného 61. praporu milice. Japoncům pak trvalo několik hodin, než se mohli vůbec dát do nějakého pohybu, a od nich se pak již odpoutala o něco zkušenější rota milice Australanů a zmizela jim v džungli.

Australian_troops_at_Milne_Bay_Wiki_22.jpg


Hlídka vojáků australské milice, foto je majetkem Wikipedie a bylo zde zmenšeno.
Dál se však bojovalo i v noci z 25. na 26. srpna, kdy japonská pěchota podporována palbou několika svých děl neustávala v tlaku na obránce a Australané se pod touto palbou museli stahovat zpět. Ztráty narůstaly i u 61. australského praporu, tedy i u roty, která způsobila Japoncům ztráty u opuštěné křesťanské misie. V tuto dobu však obránci dostaly posilu v podobě pravidelné jednotky AIF, tedy australského 2./25. praporu. Japonci měli však stále místní početní přesilu, ve které jim zatím pomáhaly i oba tanky, proti kterým obránci neměli zatím adekvátní zbraně.
Australské ztráty, dle tehdejších hlášení, byly 70 mužů padlých, zraněných a nezvěstných a japonské nebyly v tehdejší fázi bitvy podchyceny. Boj v noci proti dvěma japonským tankům, které svou palbou i světlem reflektorů oslňovaly obránce, jsou zachyceny tak, že je napsáno, že kosily australskou pěchotu svojí dvojicí kulometů a kanonů. Bylo to děsivé divadlo, které se pak během následujících dní pro Australany mnoho nezlepšilo. Nejhůře situace dopadala na nezkušené vojáky australské milice, kteří během nočních bojů velice trpěli, umírali a panikařili, musí se však zároveň dodat, že ani zkušenější členové pravidelných jednotek australské AIF na tom v mnoha případech nebyli též nejlépe, jak znějí historické zápisy.
Mezi důvody proč se tak stávalo a co vyvolávalo paniku, je i zde mnohokrát i z jiných bojišť s Japonci opakované – Japonci obránce mátli tím, že vykřikovali anglicky příkazy pro jednotlivé formace – například jim v angličtině přikazovaly ustoupit, nebo se přeskupit! Zde na Nové Guinei to bylo právě poprvé, kdy se prý s tím Spojenci, Australané setkali. COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012 str. 101., a další předchozí uvedené historické zdroje, ze kterých se pak dál dozvídáme, a to i od českého historika Dalibora Váchy, Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943., str. 48. a 49., cituji:
„Během série útoků z večera 27. srpna a následné noci Australané pod extrémním tlakem ustupovali ke vzletovým drahám. Nedařilo se jim zničit ani jeden ze dvou nepřátelských tanků, transport protitankových kanónů v bahně vázl a přísavné miny nebo improvizované ´lepivé nálože´ na mokrém, zabláceném pancíři nedržely, když už se nějaký odvážlivec dostal až k nim.
Nejhorší nakonec nebyly noční frontové útoky podporované tanky, obránci měli sice vysoké ztráty, ale povedlo se jim udržet. Mnohem nebezpečnější se ukazovala infiltrace menších odřadů do australských křídel a týlu. Reálně hrozilo, že předsunutý 61. prapor domobrany bude odříznut, jeho komunikace se zázemím byla narušována a menší oddíly vojáků ničeny v džungli zkušenými japonskými záškodníky.
Zmatek v informacích o pohybu vlastních i nepřátelských formací zvyšoval chaos v obraně, a vlastně i v útoku. Tentokrát nebyl ústup organizovaný, připomínal více útěk a jen zázrakem nebyly první australské formace v panice zcela zničeny.“

Postupující Japonci se dostali dne 28. srpna 1942 dokonce až na okraj letištní plochy v místě Gili Gili. Zde však během oboustranně těžkých a zmatených bojů, se celou sérií místních protiútoků, dokázaly 61. a pak především 2./25. prapor AIF, zahnat japonské vetřelce až několik set metrů zpět. Jako klíčový moment k tomu přispěl fakt, že se k australským oddílům připojil americký 709. protiletadlový oddíl a dvě roty, amerických ženistů. S Američany totiž přišla do obrany dostatečná palebná síla a převaha, kterou pak představovaly hlavně 37 mm kanónů a větší počet těžkých kulometů ráže 12,7 (0,5 palce) mm, které měly skutečně dostatečnou zásobu munice. Když se pak toho dne rozednilo, přišla i letecká podpora stíhaček, které ihned začaly postřelovat pozice Japonců před Australany a ihned též rozbíjely japonské útoky, a to i ty které byly v té době ve fázi i přípravy. Důležité též bylo, že právě v době japonských útoků, jejich oba dva lehké tanky typu 95 Ha-Go, postupně zapadly do bahna a sami se nebyly schopny z něj dostat.

Japanese_type_95_tank_Milne_Bay_Wiki_22.jpg


Zde viz jeden ze zapadlých japonských tanků typu 95 Ha-Go, foto je majetkem Wikipedie a bylo zde zmenšeno.
Jejich posádka pak musela z tanků utéci, čímž císařští vojáci Země vycházejícího slunce, přišli o svou velkou výhodu v bojích, jak bylo i z předchozích textů patrné.
Důležitým momentem probíhajících bojů byl i ten fakt že se změnil i charakter bojiště, který vyhovoval více Australanům a Američanům. V dalším měli totiž lepší výhled na útočícího Japonce, a hlavně měli před sebou lepší výhled na celé bojiště a mohli lépe pokrývat a překrývat svá palebná pole. Bylo již napsáno, že předtím se všechny půtky, přestřelky, útoky a protiútoky odehrávaly jen v nepřehledném terénu, který tam nabízel nepřehledný prales v podobě potoků, bažin, strží a zarostlé džungle! Tam se lépe dařilo Japoncům, kteří se uměli v takovém prostředí lépe promíchat s obránci a pak jejich boj probíhal i ze zálohy a tím bojem s nečekaným přepadem.
Nejvíce se však začalo Australanům dařit, zvláště pak zkušeným válečníkům z AIF, když začali mít podporu amerického letectva, které provádělo přesné údery ze vzduchu. Pro syny japonské říše tam tehdy nikdo nelétal, neboť jejich letiště na východním pobřeží Nové Guineje, u vesnice Buna, tehdy ochromilo špatné počasí, které, když se trochu vyčasilo, přepadávaly a devastovaly spojenecké letouny a bombardéry.
Oba dva dny, tedy 29. a 30. srpen 1942 žádné útoky ani protiútoky neproběhly, proběhlo jen pár přestřelek. Australané a nově příchozí Američané jen ještě více a lépe opevnili celý perimetr okolo letiště, v čemž velice pomohli američtí ženisté se svou těžkou technikou.
Nelenili ani Japonci, kterým dorazili posily z Rabaulu. Deset japonských bojových plavidel dopravilo k Waga Waga necelých sedm stovek mužů, kteří měli přispět ke konečnému vítězství nad Spojenci. Podle japonských zdrojů, viz zde i původní historický japonský zdroj Muratani, „si japonské velení nepřipouštělo nic jiného než totální vítězství“.
I japonské torpédoborce, které sem dopravily posily, „také nelenily a ostřelovaly letiště a okolní spojeneckou obranu“.
„Posílené útočné formace (Japonců) se vrhly proti letišti v noci z 30. na 31. srpna. Minimálně čtyři frontální údery se zhroutily v kulometném, minometném a dělostřeleckém ohni obránců. Australané a Američané využili beze zbytku palebné převahy a zdecimovaly útočníky.
Velkou roli sehrály americké obrněné transportéry s těžkými kulomety. Další útok měl podobu pokusu o obchvat, i ten však zastavili Aussies vybavení automatickými zbraněmi, zejména lehkými kulomety Bren (odvozeného z československého kulometu ZB vz. 26, označení Bren vychází ze složení dvou slov Brno a ENfield). Stejně smrtící byla dělostřelecká a minometná palba.
Zejména 31. srpen se v bojích o Milne Bay považuje za zlomový. Japonci ráno podnikli frontální útok, který se zase zhroutil v palbě kulometů, stáhli se zpátky a předpokládali, že dostanou čas na přeskupení a přípravu k dalšímu úderu.
Jenomže se přepočítali.
„Australané okamžitě vyrazili do protiútoku podél severního pobřeží zátoky Milne. Naráželi na léčky, na ostřelovače a brzy se potvrdilo předchozí zjištění, že zajatce ani jedna strana brát nebude. Několik Australanů bylo zraněno nebo zabito, když se přiblížili k předpokládaným mrtvolám a ´mrtvoly´na ně zaútočily. Další padli při pokusech poskytnout zraněným Japoncům první pomoc.
Záhy každou mrtvolu pro jistotu probodli nebo do ní střelili, zraněné dorazili. Spojenecký postup podporovaly stíhací stroje P-40 Kittyhawk Curtiss, jejíž velkorážní kulomety kosily prchající Japonce a nedovolovaly jim přeskupit se.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 63.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 65.
V dalším pak se z původních historických zdrojů, kterými zde jsou: Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997., str. 266. až 267., a také Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016., str. 166., od českého spisovatele - Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943., str. 50 až 53., z roku 2020., dozvídáme další o zátoce Milne, o dalším dění v době a také i po 31. srpnu 1942, cituji:

„V útoku Spojenců, který byl líčen po ránu 31. srpna v předchozím článku, se jednalo, o proměnu v rytmu bojů. Totiž v předchozích dnech srpnových bojů, šlo ze strany Japonců vždy jen a jen o noční boje, boje tedy v nočních hodinách, a nyní po 31. srpnu se bojovalo za denního světla. Tady se náhle objevila sveřepost postupujících Australanů, a také letecká převaha a navíc ještě správné načasování úderu – okamžité odražení japonského výpadu, to vše přineslo nečekané ovoce.“
Zaznamenán byl ten fakt, že k nejtvrdším bojům došlo u budovy křesťanské mise, kde se Japonci nejen zuřivě bránili, „ale hlavně Australané zaútočili vskutku postaru – na bodák“.
V dalších hodinách a dnech se okolo křesťanské misie rozkládala stovka mrtvých těl, z nichž většina byla v japonských uniformách. Okolo křesťanské misie se pak ještě bojovalo celou noc na 1. září, a ztráty z boje narůstaly, císařští se navíc pokoušeli prorazit i na jiných místech, a když se jim to nepodařilo, byla viditelná snaha zabít co nejvíce australských vojáků.
Je asi možno říci, že již tehdy v noci se císařským vojákům asi muselo zdát, že ta jejich snaha o proražení je marná a cíl jejich tažení se nejen vzdaloval, ale celá operace se měnila ve velké fiasko. V jednu chvíli se jim ještě podařilo dostat se k letištní ploše číslo 3., ovšem chvíli nato soustředěný nápor obránců podporovaných velkou palebnou převahou a leteckou podporou pak zcela zlomil energii japonského útoku. Najednou se, od odpoledne 1. září, ukazovalo, že pohyby i útoky Japonců nejsou tak rychlé a že pomalu rezignují na útok do vnitrozemí a chtějí přejít do obrany. Už o den později, tedy 2. září japonský kapitán Jano (převzal velení od těžce zraněného plukovníka Masajiro Hajašiho), žádal a to telegraficky velení v Rabaulu, aby jim poskytlo transportní lodě k evakuaci zbytku jednotek.
To zároveň znamenalo, že se role obrátily. Útočící Japonci se vlastně změnili v obránce a Spojenci se začali připravovat na útok. Bohužel se však ukazovalo, že v tuto chvíli nahrává terén obráncům.
Již 2. září volal kapitán Jano o pomoc, že má nedostatek mužstva, munice, léků, a že jeho oddíl je zčásti zničen a zbytek je pak tlačen do stále se zmenšujícího prostoru kotle.
Další den tedy 3. září pak se opět velice tvrdě bojovalo, útoky byl boj muže proti muži, při kterém i australské síly ztrácely celá družstva. Ale ani Japonci na tom nebyly lépe.
Další den, tedy i 4. září bojové operace pokračovaly ve stejném módu. Pomalu začínalo být jasné, že nebude dlouho trvat, a císařští vojáci pod velením kapitána Jano, nebudou mít kam ustoupit. Poslední cesta byla již jen do moře. „Dokonce byli vytlačeni mimo původní (my víme, že od počátku chybně určené) přistávací zóny, to mělo za následek ztrátu posledních skromných zásob.“
Japonské zápisy velení v Rabaulu říkají, že se tam nikdo ještě nevzdával. Velení chtělo poslat nové posily sestávající ze 4. pěšího pluku a oddílu dělostřelectva. Tato jednotka nazvaná Aoba nemohla však na místo dorazit dříve než 11. září. Z těchto důvodů se pokusili ještě vylodit alespoň 150 mužů, kteří měli byt pak okamžitě k disposici veliteli. Vše marné. Pokusy provedené z 2. na 4. září nedopadly dobře. Byla to právě narůstající letecká převaha Spojenců, která znamenala konečné převážení sil na jejich stranu. Během 5. a 6. září, se v sérii menších střetnutí, podařilo Australanům probojovat se až do japonského hlavního tábora, opuštěného na jejich pobřeží. Japonské námořnictvo totiž evakuovalo většinu přeživších Janových vojáků již večer a v noci 5. září.
V historické literatuře tak trochu zapomenutá bitva o letiště v Milneově zátoce, trvala vlastně jen týden, když již asi za 5 dní bylo rozhodnuto o vítězství australských a amerických sil. Tehdy již ale bylo též napsáno, že japonský obojživelný útok v Milne Bay, měl velice slušnou naději na úspěch a obrana Spojenců ho v počátku „odrazila pouze s velkým vypětím sil“.
Každému pozornému čtenáři musí jasně ze všech textů vyplynout, že –„Císařští vojáci sice pronikli ke vzletovým drahám, více však nedokázali“.


Letš_plocha_Milne_Bay_1942_Wiki_22.jpg

Zde viz letištní plochu v zátoce Milnea Bay, foto je majetkem Wikipedie a bylo zde zmenšeno.
Pravdou též bylo, že se Japonci na obráncích tak vyčerpali, že pak Australané a Američané, jejich jednotky, řádně bojem prořídlé vrhnuli zpět do moře. Nakonec museli Japonci, kteří zbyli, po relativně úspěšné evakuaci ustoupit po moři.
Ze strategického hlediska nešlo prakticky Japoncům mnoho vytknout (tedy mimo zoufale špatných zpravodajských informací a map) – celkově se jednalo o kombinaci úderů přes hory a ten druhý úder z moře jim mohl přinést velké vítězství. Jenomže velkým problémem zde již od počátku byl fakt, že Japonci ještě stále podceňovali Australany, jejich bojovou hodnotu, houževnatost danou i přírodou a také jejich vytrvalost.
Stejné historické prameny uvedené na začátku článků, vyjádřením od českého spisovatele - Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943., str. 52 až 53., z roku 2020., říkají, cituji:
„Z devatenácti stovek vyloděných odjelo zhruba 1 300 mužů, více než polovina utrpěla nějaké zranění a téměř všichni byli nemocní.
Australané vykázali asi 370 mužů ztrát, z toho zhruba 160 padlých, historik Eric Bergerud (str. 266-267) uvádí, že sto padlých bylo z později nasazených oddílů AIF a James Duffy zmiňuje 14 padlých amerických vojáků.
Obránci si jak v průběhu bojů, tak po jejich skončení uvědomovali jednu zásadní věc. Jejich vítězství rozhodně nebylo jisté, spíše naopak. Vojenští historici a část pamětníků uvádí, že výhra nad invazními silami byla shodou náhod než výsledkem brilantního válečnického umění. Boj v džungli si těžko lze představit jako něco jiného než zmatenou rvačku. Chaos dokresluje fakt, že ani Australané, ani Japonci nedisponovali nejen podrobnými, ale ani povšechnými mapami oblasti, orientace a koordinace v zápalu bitvy pak byla nemožná.“

V historiografii tohoto příběhu bitvy o letiště a prostor zde je to – Co by se stalo, nebo změnilo, kdyby přece jenom Japonci základnu Milne Bay obsadili v zátoce Milne Bay existují i pokusy zvané - alternativa – nebo též co by kdyby!
V prvních větách je pak naznačeno, že by se v každém příkladě jednalo o „velkou komplikaci z hlediska situace na obloze Nové Guineje, totiž císařské letectvo by nové přistávací plochy s velkou radostí využilo k narušování leteckého zásobování spojeneckých jednotek na Kokodské stezce.“
Je totiž dobře známo, že letecký zásobovací most patřil ke zcela klíčovým prvkům Spojenců, když postupovali při svém vítězném tažení na Bunu a Gonu.
„Zřejmě si nemůžeme představovat, že by japonské vítězství v zátoce Milne zvrátilo válku v jižním Pacifiku na jinou stranu, ale rozhodně by představovalo obtížný vojenský problém, jehož vyřešení by Spojence stálo hodně sil a ještě víc materiálu a lidských životů. Dá se totiž předpokládat, že případný australsko-americký úder ke znovu obsazení letiště a přilehlých instalací by se proměnil v další brutální operaci s nejistým výsledkem.“


Použité historické podklady Pacifik 2:
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=640
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“