Bitva v Bismarckově moři (2)
aneb
Smrt přichází z nebe
aneb
Smrt přichází z nebe
Zkáza japonského konvoje
Bombardéry nabraly výšku, aby přeletěly pohoří Owena Stanleyho a poté co vrcholky hor a bujnou džungli vystřídal pohled na mořskou pláň, zamířily ke konvoji přičemž podle instrukcí měly provádět koordinované útoky z různých výšek a několika směrů, jejichž vyhodnocení později na základě kamerových záznamů provedli v Brisbane američtí a australští analytici. Piloti středních a lehkých bombardérů majících útočit z malých výšek původně očekávali těžké ztráty, ale pohled na impozantní leteckou formaci jim vlil do žil optimismus, takže uvěřili že své úkoly úspěšně vyplní.
Vojáci na japonských transportních lodích mezitím posnídali a nyní konali poslední přípravy k vylodění. V 9:45 konvoj dělila od cíle vzdálenost pouhých 80 mil, když o něco později hlídky ohlásily nepřátelské letouny a velitelé torpédoborců vyhlásili vzdušný poplach. Na transportních lodích se rozječely sirény a vzápětí zaburácela protiletadlová děla a císařovi „mořští orli“ se vydali vstříc nepříteli. „Asi v osm hodin ráno 3. března jsme uviděli nesčetné bombardéry, které k nám přilétaly ze směru od Nové Guineje. Byly tak těsně vedle sebe, že vypadaly jako plochý černý mrak, který se táhl na obě strany. Vypadalo to jako by se křídla letadel vzájemně dotýkala.“ Vyprávěl později svobodník Š. Tamura.
Válečný fotograf Damiel Parer
Tou dobou střežilo konvoj 44 stíhaček Micubiši A6M2 a A6M3, s nimiž změřilo síly šestnáct P-38 z 39. stíhací perutě. Není proto divu, že část japonských pilotů zaměstnala stíhací eskortu natolik, že jejich kolegové sedící v kokpitech starších strojů Micubiši A6M2 z letadlové lodě ZUIHÓ se mohli nerušeně vrhnout na třináct B-17 chystajících se napadnout konvoj. Japonci vážně poškodili dva bombardéry a sestřelili „Létající pevnost“ poručíka Woodrowa Moora. Její osádka opustivší hořící vrak na padácích byla před očima rozezlených spolubojovníků nemilosrdně pobita japonskými stíhači, což se sice příležitostně dělo na všech frontách, ale tentokrát měl tento čin ospravedlnit děsivou odvetu v duchu úsloví „kdo seje vítr sklízí bouři“.
Všechny svržené pumy sice „šplouchly“ do moře v bezpečné vzdálenosti od boků japonských lodí, ale osádky B-17 na sebe navázaly stíhací eskortu a tím kolegům útočícím z malých výšek usnadnily splnění úkolů. Třináct dvoumotorových strojů Bristol Beaufighter kleslo k hladině, čímž u Kimury i ostatních japonských důstojníků vyvolaly dojem, že se chystají k torpédovému útoku, tudíž se torpédoborce i transporty natočily k útočníkům záděmi, aby představovaly co nejmenší cíl a vypuštěné „smrtící doutníky“ je musely dohánět. Jednalo se o standartní obrannou taktiku, která však hrála do karet útočícím Australanům, kteří odjistili palubní zbraně a vzápětí hlavně opustily stovky projektilů.
Protiletadlová děla sice obsluhovali zkušení bojovníci, ale žádná z předchozích bitev je nemohla připravit na peklo, které nyní rozpoutali spojenečtí letci. Kanónové a kulometné střely zametaly paluby po celé délce a nemilosrdně kosily či alespoň odháněly nechráněné muže u protiletadlových zbraní. Dalším cílem ocelového krupobití se staly velitelské můstky, přičemž na ŠIRAJUKI utrpěl vážné zranění Kimura, což demoralizovalo i posádky ostatních torpédoborců. Pravda, škody na lodích nebyly vážné, ale piloti Beaufighterů rozvrátili japonskou obranu a započali zkázu konvoje.
Posádka poručíka Woodrowa Moora
Nyní byly na řadě osádky středních bombardérů B-25 Mitchell. První nálet strojů patřících k 71. bombardovací peruti sice k sukcesu nevedl, ale situaci krátce po 10. hod. napravil tucet B-25 z 90. bombardovací perutě majora E. Larnera majících v nosech osazených osm 12,7mm kulometů. Larner provedl ukázkový útok na Kimurův vlajkový torpédoborec, jemuž nejprve palbou z čelních kulometů paralyzoval protiletadlovou obranu, načež z minimální výšky usadil na zadolodí jednu 250kg pumu, zatímco další vybuchla poblíž lodního boku. Na ŠIRAJUKI došlo k výbuchu 127mm granátů, načež k těžce poškozené lodi přirazil ŠIKINAMI. Ten ve spěchu vzal na palubu zraněného kontradmirála i s jeho štábem a většinou posádky, načež hořící ŠIRAJUKI v 11:35 zmizel pod hladinou i s 32 námořníky.
Osádky spojeneckých B-25 se s prvním úspěchem nespokojily, takže nadále útočily jak na doprovodné torpédoborce, tak na transportní parníky a s oblibou používali taktiku, kdy jeden bombardér ochromil palbou z kulometů obranu, načež druhý takřka nerušeně svrhl pumy. Jako první byla vyřazena ŠINAI MARU zmrzačená šesti přesně cílenými bombami, načež další přivedly k výbuchu munici a převážené palivo na AIJÓ MARU a TEIJÓ MARU, které se proměnily v planoucí pochodně. Všechny tři parníky museli Japonci spěšně vyklidit, což se neobešlo bez těžkých ztrát na životech, neboť pouze na TAIJÓ MARU přišlo následkem tohoto a dalších útoků o život 1882 vojáků a 33 členů posádky.
„Po přiblížení na dostřel jsem zahájil palbu z předních kulometů. Paluba byla plná seřazených vojáků obrácených k útočícímu letounu s puškami v rukou. Nicméně moje kulomety 12,7 mm měly delší dostřel než jejich ruční zbraně a viděl jsem jak jich stovky padají a další se vrhají přes okraje paluby (...).“ Uvedl v hlášení o ataku na jednu z transportních lodí R. Moore. To je jistě přehnané, ale každopádně si muži na japonských lodích prošli doslova očistcem.
Peklo si prožila i posádka torpédoborce ARAŠIO zdevastovaného čtyřmi pumami svrženými kapitánem R. Chattem. Těžce poškozený torpédoborec s palubou a můstkem plnými roztrhaných a ohořelých těl přišel o ovládání kormidla, takže ohrožoval ostatní lodě. Není tedy divu, že došlo ke kolizi s parníkem NODŽIMA, načež se tato loď stala snadným cílem pro další B-25. I její palubu a můstek cupovaly kulometné střely, a protože útočníci napočítali čtyři přímé zásahy a řadu blízkých explozí, bylo otázkou času, kdy se NODŽIMA pohrouží pod hladinu nenasytného Pacifiku.
Bombardér A-20 Boston v Port Moresby
Hbitě manévrující TOKICUKAZE zpočátku unikal, ale nakonec byl i on zasažen „skákací“ pumou, jež prošla pravým bokem a explodovala ve strojním oddělení. Torpédoborec se sice držel na hladině, ale jelikož ztratil chod, fregatní kapitán Matokura přivolal JUKIKAZE, na který se přemístila posádka i s přepravovanými vojáky včetně generálporučíka Adačiho, načež se opuštěný TOKICUKAZE kolébal na hladině Šalomounova moře čekaje na ránu z milosti.
Tou dobou už příslušníci 90. bombardovací perutě zamířili s prázdnými pumovnicemi a kulometnými zásobníky na domovskou základnu. Jenomže těžce zkoušení Japonci se úlevy nedočkali, neboť je vystřídali kolegové na letounech A-20 Boston z 89. bombardovací perutě odhodlaní zkázu konvoje dokončit. Jejich prvním cílem se stal TAIMEI MARU záhy poškozený natolik, že velitel lodě v 10:30 nařídil evakuaci. Ještě hůře dopadl malý parník KEMBU MARU převážející vysoce hořlavý náklad leteckého benzínu, takže není divu, že po několika zásazích vzplál jako stodola a záhy se potopil. Řadu zásahů inkasovala i OIGAWA MARU, a protože došlo k vyřazení strojovny i její zánik byl pouze otázkou času.
Poté i 89. bombardovací peruť zamířila zpět k Port Moresby, ale nad místem dramatu stále kroužily Liberatory odesílající do Port Moresby pravidelná hlášení. Zraněný Kimura mohl bilancovat výsledek prvního kola bitvy. A protože všude kam se podíval stoupaly k obloze sloupce kouře z hořících lodí, musel konstatovat, že zadaný úkol nesplnil. Během pouhé půl hodiny byl zpečetěn osud všech transportů a dvou torpédoborců, přičemž Spojenci ztratili jenom jednu B-17 a tři stíhačky. Navíc rozptýlené parníky, které se ještě držely na hladině, byly vydány na milost spojeneckým letcům, kteří se rozhodli doslova naplnit Halseyho slavné heslo: „Zabíjet Japončíky, zabíjet Japončíky, zabíjet víc Japončíků.“
Zvěsti o smrti poručíka Moora a jeho osádky šly údajně po návratu na letiště od úst k ústům a muži v leteckých kombinézách se shodli, že protivník schopný postřílet bezmocné letce na padácích si žádné ohledy nezaslouží, což jim o několik hodin později usnadnilo splnění rozkazu, který připomínal známé Žižkovo motto: „Bijte, zabijte, nikoho neživte.“ Jejich následující počínání však nelze jednoduše vysvětlit plněním příkazu nebo vendetou za padlé kamarády, ale spíše charakterem války v Pacifiku, kde se o nepřátelích hovořilo jako o „krysách“ a „švábech“ či naopak „červech“ nebo „toulavých psech“ a pro slitování nebylo místo. Válka se nejenom na souši, ale i na moři a ve vzduchu vedla za použití drastických prostředků, takže rozkaz smést zbytek konvoje z hladiny a poslat do svatyně v Jasukuni co nejvíce „Japončíků“ nemůže v tomto kontextu překvapit.
Útok na japonský torpédoborec během bitva v Bismarckově moři
Otřesený Kimura soustředil kolem ŠIKINAMI torpédoborce URANAMI, ASAGUMO a JUKIKAZE a plnou parou unikal na sever. Na místě zkázy konvoje rozptýleného nyní na ploše 13 x 5 mil z bojeschopných lodí zůstal pouze ASAŠIO, jehož chabé síly záhy po odpluti Kimurova uskupení doplnila třináctičlenná letka armádních stíhaček Nakadžima Ki-43 vedená majorem M. Tanigučim. Jenomže jakmile Taniguči pod sebou spatřil obraz zkázy a zmaru, zamířil s dalšími dvěma stíhači k Lae, aby o katastrofě uvědomil nadřízené, čímž oslabil vzdušné krytí o tři stíhačky.
Tehdy už k žalostným zbytkům konvoje směřovala další vlna bombardérů, která si svojí mohutností nezadala s předcházející, neboť se jí účastnily dvě perutě těžkých bombardérů B-17, tři další tvořené středními bombardéry B-25 a jedna složená ze strojů B-20, přičemž eskortu zajišťovalo deset P-38 z 39. stíhací perutě. Kvůli houstnoucí oblačnosti se tentokráte nejednalo o koordinovaný úder, ale přesto šlo o impozantní sílu, které zdecimovaní Japonci nemohli vzdorovat. První útočníci se nad bojištěm objevili krátce po 15. hod. a jejich první obětí se stal ASAŠIO přeplněný námořníky a vojáky z torpédoborce ARAŠIO a parníku NODŽIMA. ASAŠIO sice zamířil plnou parou na sever, ale brzy jej dostihla trojice B-17, která torpédoborec ochromila blízkými zásahy, načež útočníci pálili z kulometů na vše živé v jejich dosahu tak dlouho, než je odehnaly japonské stíhačky.
Po nich se do akce dostalo několik B-25, které ASAŠIO dorazily, načež se torpédoborec už v 15:15 potopil i s námořním kapitánem Satóem a asi třemi stovkami mužů. Poté přišel na řadu sesterský ARAŠIO ploužící se po bojišti jako zraněný vlk a zdemolovaný dvojicí bombardérů B-25, přičemž i jejich osádky při ostřelování námořníků opouštějících potápějící se loď a hledajících útočiště na hladině, rozžhavily kulometné hlavně do běla.
Vyřazením torpédoborců ASAŠIO a ARAŠIO bitva v Bismarckově moři v podstatě skončila, jelikož následující události spíše než boj připomínaly vraždění. Spojenečtí letci přinutili Japonce opustit hořící vraky, načež nemilosrdně útočili na trosečníky ve člunech a záchranných vorech stejně jako na muže v plovacích vestách, či se přidržujících trosek.
Útok na japonský transportní parník
„Nalétávaly stále znovu a jejich zbraně byly jako velké hrábě, které shrabávají listí. Skákali jsme ze záchranných člunů pokaždé, když se blížily, a šplhali zpět do nich, když jsme mysleli, že jsou pryč.“ Postěžoval si Tamura.
Milost byla onoho dne pokládána za sprosté slovo a spousta (nikoliv všichni!) Američanů a Australanů při plnění tohoto děsivého úkolu projevila značnou horlivost. Není tedy divu, že synové Nipponu toho památného dne pod přívalem pum a kulometných střel hynuli po stovkách a lidskou krví zrudlé moře přilákalo predátory hlásící se o svůj díl kořisti. Vysílení námořníci a vojáci tedy opakovaně řešili dilema, zda větší nebezpečí představují útočící bombardéry či hladoví žraloci, přičemž výsledkem byla většinou tak jako tak smrt.
Je třeba zdůraznit, že počínání spojeneckých letců mělo děsivou logiku. Přísně vzato nelze trosečníky (stejně jako letce na padácích!) pokládat za vzdávající se osoby, neboť každý voják, kterému by se podařilo dosáhnout pobřeží Nové Guineje mohl být opětovně vyzbrojen a nasazen do boje. Takže čím více bezmocných Japonců utonulo či vykrvácelo, tím se ze spojeneckého pohledu přiblížil konec bojů nejenom v této oblasti, ale i celé války, a většina letců tento argument bez výhrad akceptovala. Jejich uvažování jistě ovlivnil i fakt, že Japonci při svém vítězném tažení spáchali řadu zločinů na trosečnících, zajatcích i civilistech, ale to nic nemění na skutečnosti, že masakr japonského konvoje zkrátka při pohledu z reprospektívy představuje kaňku na bezesporu impozantním vítězství. Koneckonců fakt, že k prvním útokům na Japonce ve člunech došlo už při onom dopoledním náletu, staví snahu prezentovat střelbu do trosečníků jako odvetu za smrt Moorovy osádky do nepříznivého světla.
Torpédový člun PT-143
I po odletu spojeneckých bombardérů zůstal nad bojištěm Liberator odesílající na velitelství situační zprávy, ale protože Kenney pokládal noční útok za zbytečný, dočkali se Japonci dočasné úlevy. Po setmění už většina zasažených lodí klesla ke dnu, ale některé se stále držely na hladině, takže šlehající plameny osvětlovaly scény plné zmaru. Chvíle oddechu však neměla dlouhé trvání, neboť jakmile jeviště krvavého dramatu zahalila temnota, opustilo základny v Milneho zátoce a Tufi deset torpédových člunů pod velením korvetního kapitána B. Atkinse s úmyslem dorazit poškozené lodě. K cíli se přiblížily kolem 22. hod., a třebaže dva čluny se po nárazu na trosky vrátily na základnu, ostatní pokračovaly v plavbě, a jakmile se v záři plamenů zhmotnila temná silueta OIGAWA MARU, posádky PT-143 a PT-150 vypustily torpéda a s uspokojením sledovaly, kterak se zasažený parník noří pod hladinu.
Mezitím se ke Kimurovu svazu připojil z Rabaulu vyslaný torpédoborec HACUJUKI, na jehož palubu kontradmirál přesunul zachráněné muže a sám se s ŠIKINAMI, ASAGUMO a JUKIKAZE odvážně vrátil na místo zkázy konvoje, aby zachránil co nejvíce životů. Protože malé torpédoborce měly jenom omezenou kapacitu, musel přes veškerou snahu většinu vojáků a námořníků zanechat napospas osudu, a ve 2:30 se plnou parou vydat k Rabaulu. Dodejme, že nechybělo mnoho, aby si v nočnímu boji vycvičení japonští dělostřelci zchladili žáhu na torpédových člunech, jejichž křehké dřevěné trupy by neměly šanci odolat přívalu 127mm granátů, ale Fortuna zkrátka v této bitvě stála na spojenecké straně.
Po rozednění 4. března Kenney opět vyslal do vzduchu své muže s rozkazem postřílet co nejvíce nepřátel, přičemž jeho podřízení ani tentokráte nezaváhali. Ano, toho dne provedlo japonské letectvo odvetný nálet na letiště Buna, ale tato akce nemohla narušit hladký chod spojenecké letecké mašinérie. Na hladině se ještě držel TOKICUKAZE, na nějž se po 9. hod. zaměřila 65. bombardovací peruť, a třebaže kapitán F. Dollenberg dosáhl dvou zásahů, torpédoborec se stále nepotápěl. V průběhu odpoledne se nad Huonův záliv dostavila i letadla s rudými terči na trupech; část vykonávala průzkum, ale ostatní pravděpodobně měly poskytnout ochranu nyní už neexistujícímu konvoji. Japonci se patrně obávali, že se Spojenci pokusí torpédoborec zachránit, tudíž na TOKICUKAZE podniklo útok devět střemhlavých bombardérů Aiči D3A2, ale jejich bombometčíci měli špatnou mušku, takže vyhořelý vrak stále driftoval po hladině a stal se němým svědkem dalšího kola masakru trosečníků.