Bitva v Zátoce císařovny Augusty (1) - Válka v Pacifiku č 81

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Bitva v Zátoce císařovny Augusty (1) - Válka v Pacifiku č 81

Příspěvek od jarl »

Bitva v Zátoce císařovny Augusty

aneb

První a poslední bitva kontradmirála Ómoriho

Po stažení japonských vojsk z oblasti středních Šalomounů se Spojenci rozhodli završit ovládnutí tohoto archipelagu přenesením válečných operací na Bougainville, kde hodlali postavit leteckou základnu umožňující stíhačkám doprovázet bombardéry útočící na důležitou námořní a leteckou bázy Rabaul. Tento velký, řídce zalidněný ostrov pokrytý hustou gžunglí a nesoucí jméno francouzského badatele Louise de Bougainvilleho má rozlohu asi 8800 kilometrů čtverečních a bránila jej 17. armáda generálporučíka Harukiči Hjakutakeho.

Ta čítala 33 000 mužů a početné posádky měly i Buka, Shortlady a Ostrovy pokladů, přičemž na Bougainvillu byly i tisíce příslušníků válečného námořnictva, kteří v případě nutnosti mohli rovněž bránit ostrov se zbraní v ruce. Admirál Mineiči Koga velící Spojenému loďstvu navíc posílil formaci v Rabaulu přesunutím řady jednotek včetně těžkých křižníků a velitel 11. vzdušného loďstva viceadmirál Džiniči Kusaka dostal rozkaz podniknout na nepřítele drtivé letecké útoky. Proto 1. listopadu dostal 173 stíhaček a bombardérů převelených do Rabaulu z letadlových lodí ŠÓKAKU, ZUIKAKU a ZIUIHÓ.


Admiral Koga.jpg
Velitel Spojeného loďstva admirál Mineiči Koga

Hjakutake rozmístil 25 000 válečníků v jižní části ostrova, což přivedlo Spojence k myšlence provést vylodění v podstatně hůře bráněném přístavu Kieta či v Zátoce císařovny Augusty. Vytipované lokality v září 1943 prozkoumaly ponorky, načež se Halseyho štáb přiklonil k Zátoce císařovny Augusty na západním pobřeží vzdálené od Rabaulu 210 mil. Získání Bougainvillu (operace „Cherryblossom“) bylo součástí operace „Cartwheel“, takže vrchní velení třímal generál MacArthur, ale hlavním hybatelem dění byl velitel Oblasti jižního Pacifiku admirál Halsey, jehož 3. loďstvo mělo provést vlastní invazi. Nejprve došlo 27. října k vylodění novozélandských jednotek na Ostrovech pokladů, načež se ještě téhož dne u Sangigai na ostrově Choiseul z transportních torpédoborců KILTY, WARD, CROSBY a MCKEAN debarkovalo 725 členů 2. parašutistického praporu podplukovníka V. Krulaka majícího za úkol zmást nepřítele ohledně dalších spojeneckých záměrů.

Protože se najisto počítalo, že se Nippon pokusí vylodění na Bougainvillu zmařit v samém zárodku, muselo je krýt silné uskupení válečných lodí. A protože většina těžkých jednotek byla po dobytí Guadalcanalu vyjmuta z Halseyho pravomoci a přesunuta k podpoře ofenzívy ve středním Pacifiku, mohl pro operaci „Cartwheel“ uvolnit pouze jednu křižníkovou divizy a dvě formace torpédoborců. Proto byl Halseymu dočasně zapůjčen 38. operační svaz kontradmirála F. Shermana s letadlovými loděmi SARATOGA a PRINCETON doprovázených dvěma lehkými křižníky a deseti torpédoborci. Jeho úkolem bylo nejenom krýt výsadkovou operaci proti výpadu hlavních sil Spojeného loďstva kotvících na základně Truk, ale hlavně podpořit bombardéry startující z letišť na Nové Guineji a Šalomounových ostrovech k úderům na Rabaul a další nepřátelské základny. Pravda, k Šalomounům mířily další dvě letadlové lodě a 13. křižníková divize kontradmirála L. DuBose, ale jejich připlutí se očekávalo nejdříve 7. listopadu.


Princeton.jpg
Letadlová loď Princeton

Kontradmirál Aaron Merrill stojící v čele 39. operačního svazu složeného ze čtyř zbrusu nových lehkých křižníků třídy CLEVELAND a osmi torpédoborců dostal za úkol ještě před vlastním desantem ostřelovat nepřátelské pozice a poté krýt vyloděné jednotky a transportní plavidla. Proto v noci z 31. října na 1. listopadu jeho svaz nejprve bombardoval letiště na ostrově Buka a u Bonis, načež se přesunul k Shortlandům, které i přes tuhý odpor pobřežních baterií přeoraly další stovky projektilů.

Po tomto hlasitém entrée vplulo do Zátoky císařovny Augusty dvanáct transportních lodí zajišťovaných jedenácti torpédoborci a dalšími válečnými loděmi patřícími ke 3. výsadkovému svazu kontradmirála Wilkinsona, načež po námořním a leteckém bombardování v 5. hod. začalo u Torokinova mysu vyloďování vojáků a válečného materiálu. Třebaže tento úsek pobřeží bránilo jenom několik set mužů, jediné pobřežní dělo u Matupinova mysu dokázalo potopit čtyři vyloďovací plavidla a dalších deset poškodit, takže teprve poté, co jej za cenu vlastního života umlčel seržant R. Owens, byli přeživší obránci zatlačeni do džungle.


American Legion.jpg
Transport American Legion

Poté už příslušníci 3. divize námořní pěchoty generálmajora A. Turnageho nenarazili na vážnější odpor. Podle původního velmi optimistického scénáře měla být vyloďovací operace dokončena během dopoledne, ale časový harmonogram narušilo uváznutí transportu AMERICAN LEGION na mělčině a hlavně útoky letadel startujících z Rabaulu, které si vyžádaly dva mrtvé a pět raněných na parníku WADSWORTH. Přesto se z osmi lodí podařilo vysadit 14 321 mužů a 6200 tun válečného materiálu a zásob, a třebaže zbývalo vyložit ještě transporty HUNTER LIGGETT, CRESCENT CITY, ALCHIBA a AMERICAN LEGION, kontradmirál Wilkinson velící desantní operaci z paluby lodě GEORGE CLYMER, kolem 18. hod. nařídil zátoku vyklidit. Wilkinson usoudil, že zůstat v těchto vodách i po setmění by vzhledem k blízkosti nepřátelské základny v Rabaulu představovalo neúnosné riziko, takže odpul na jih odhodlán operaci po rozednění dokončit.

Není složité odhadnout, že jej k této opatrnosti přiměla kritická situace, v níž se v létě předchozího roku ocitl jeho předchůdce kontradmirál Turner, jehož po prohrané bitvě u ostrova Savo zachránila před katastrofou pouze nerozhodnost viceadmirála Mikawy. Tato opatrnost byla vskutku na místě, neboť stratégové ze Země vycházejícího slunce skutečně nehodlali ponechat obranu Bougainvillu pouze na bedrech místní posádky a letectva. Proto jakmile 31. října došlo na velitelství na Truku hlášení o vyplutí Merrillova svazu z Tulagi, admirál Koga vyslal z Rabaulu do akce uskupení pod velením kontradmirála Sentaró Ómoriho, který se v noci na 1. listopadu se svým protivníkem minul ve vzdálenosti pouhých několik desítek mil, načež se po neúspěšném pátrání vrátil na základnu.


wilkinson-photo.jpeg
wilkinson-photo.jpeg (19.28 KiB) Zobrazeno 1840 x
Kontradmirál Theodore Wilkinson

Jenomže brzy ráno dorazilo na velitelství 8. loďstva hlášení o spojeneckém vylodění v Zátoce císařovny Augusty a viceadmirál Samedžima se rozhodl Ómoriho vyslat znovu na moře. Jeho záměrem nebylo nic menšího než zničení nepřátelských válečných a transportních lodí, načež mělo tento úspěch završit vylodění posil pro ostrovní garnizon. Pro tento úkol určil formaci složenou z těžkých křižníků MJÓKÓ a HAGURO (5. křižníková divize) podporovaných lehkými křižníky SENDAI a AGANO s torpédoborci ŠIGURE, SAMIDARE, ŠIRACUJU, NAGANAMI, HACUKAZE a WAKACUKI.

Bezpochyby se jednalo o silné uskupení, ale zůstává otázkou zda Ómori byl nejvhodnější osobou ke splnění tohoto zadání. 51letý kontradmirál totiž dosud neprošel ohněm námořní bitvy, což vzhledem k náročnosti úkolu a skutečnosti, že se podle nepravdivých zpráv pohybovalo u Zátoky císařovny Augusty silné uskupení složené mimo jiné i z bitevních lodí, představovalo výzvu před níž by zaváhal nejeden ostřílený bojovník. Válečné ostruhy si zatím nevysloužil ani velitel 10. eskadry torpédoborců kontradmirál M. Osugi, takže zdaleka nejzkušenějším válečníkem byl kontradmirál Idžuin stojící v čele 3. eskadry torpédoborců.

Protože se vyplutí pěti transportních torpédoborců, na něž nastoupilo 930 vojáků nečekaně zdrželo, Ómori v 16. hod. nařídil zvednout kotvy, aby na ně počkal v průlivu sv. Jiří. Jenomže když ve 20:30 konečně připluly dozvěděl se, že nedokáží udržet větší rychlost než 26 uzlů, což narušilo původní časový harmonogram stejně jako úhybné manévry po údajné detekci nepřátelské ponorky. Přesto byl odhodlán splnit zadání, takže 15 lodí s vlající zástavou se stylizovaným vycházejícím sluncem zamířilo na východ. Veškeré naděje na zaskočení nepřítele se rozplynuly, když na Japonce ve 21:20 zaútočil spojenecký Liberator, přičemž svržená puma těsně minula SENDAI. Synové Nipponu v nastávající bitvě disponovali 20 kanóny ráže 203 mm, 6 ráže 155 mm a 7 zbraněmi ráže 140 mm, doplněnými 51 kanóny ráže 127 mm a 92 torpédomety.


Sentaro Omori.jpg
Sentaro Omori.jpg (7.22 KiB) Zobrazeno 1840 x
Kontradmirál Sentaró Ómori

Silné japonské uskupení představovalo smrtelnou hrozbu pro malé spojenecké předmostí přeplněné vojáky a válečným materiálem, takže Halsey začal plánovat protiakci ihned poté, co se informace o vyplutí Japonců dostala na jeho velitelství na Nové Kaledonii. Za jiných okolností mohl tímto úkolem pověřit 38. operační svaz kontradmirála Shermana, neboť na jeho lodích bylo připraveno k akci 22 střemhlavých a 23 torpédonosných bombardérů. Jenomže letadla ze SARATOGY a PRINCETONU před vyloděním v Zátoce císařovny Augusty útočila na Buku a Bonis, načež Sherman odplul na jih, aby v bezpečné vzdálenosti doplnil palivo z cisternových lodí, takže se Ómoriho uskupení nalézalo mimo akční rádius palubních letounů.

Veškerá odpovědnost tedy dolehla na kontradmirála Merrilla, přičemž ani u podřízených populární „Tip“ zatím nedostal příležitost vybojovat větší námořní bitvu, třebaže jeho lodě v uplynulých měsících vyplnily nespočet bojových úkolů. Po nočním bombardování se 39. operační svaz odpoledne 1. listopadu přesunul k ostrovu Vella Lavella, aby si posádky pokud možno odpočinuly, přičemž Merilla trápil nedostatek paliva a munice. Což o to, jeho křižníky byly připravené k akci, ale doprovodné lodě spotřebovaly značné množství granátů i pohonných hmot, takže se hned ráno rozhodl odeslat alespoň 45. divizi torpédoborců do zátoky Kula, neboť právě tyto lodě měly nejméně paliva. 46. divize však tuto možnost nedostala, takže vstoupila do boje s nedostatečnou zásobou topného oleje činícího na každý torpédoborec asi 250 tun.


Shigure.jpg
Torpédoborec Šigure

Jádro 39. operačního svazu se s odloučenou divizí spojilo ve 23:15, načež se tucet lodí s vlajkou s hvězdami a pruhy na stěžních vydal úspornou rychlostí na severozápad. Protože od hlídkujících letadel průběžně docházela hlášení o poloze a kursu nepřátelských lodí, byl Merrill přesvědčen, že má dobré povědomí o situaci, na čemž vystavěl svůj bojový plán. Hodlal se nepříteli postavit západně od zátoky nesoucí jméno manželky německého císaře Viléma II. přičemž jako primární cíl nestanovil zničení nepřítele. Hodlal se spokojit s jeho zahnáním od spojeneckého předmostí, neboť si byl vědom skutečnosti, že za svěřené křižníky v oblasti Šalomounů není náhrada.

Na rozdíl od svých předchůdců nepodceňoval dosah japonských torpéd, takže dělostřelecký oheň z křižníků plánoval vést na distanci 16 000 až 18 000 yardů (14 630 až 16 459 m), přičemž torpédoborce hodlal využít k samostatným útokům a křižníky nasadit do boje teprve poté, co bude moci vyhodnotit výsledky torpédových útoků. Operační volnost sice velitelům divizí torpédoborců umožnila využít jejich primární zbraně, ale na druhou stranu mohlo snadno dojít k záměně vlastních lodí za nepřátelské či k vzájemné kolizi.


Merrill Stanton.jpg
Merrill Stanton.jpg (8.05 KiB) Zobrazeno 1840 x
Kontradmirál Aaron Merill - velitel amerických sil v bitvě v zátoce císařovny Augusty

Své síly rozdělil do tří samostatných kolon. Ve středu se rychlostí 20 uzlů pohybovala 12. křižníková divize ve složení vlajkový MONTPELIER, CLEVELAND, COLUMBIA a DENVER. Napravo a zároveň mírně předsunuta před hlavními silami se držela 46. divize torpédoborců fregatního kapitána B. Austina složená z jednotek SPENCE, THATCHER, CONVERSE a FOOTE, zatímco nalevo od 12. křižníkové divize americkou sestavu uzavírala 45. divize torpédoborců námořního kapitána A. Burkeho sestávající z lodí CHARLES AUSBURNE, DYSON, STANLY a CLAXTON.

Na amerických lodích bylo připraveno k akci 48 děl ráže 152 mm, 88 ráže 127 mm a 80 vrhačů torpéd, a protože se moderním 152mm kanónům pro impozantní rychlost střelby přezdívalo „šestipalcové kulomety“ nepředstavovala absence 203mm děl vážnější handicap. Navíc se Spojenci již naučili efektivně používat radiolokátory, a protože nesvítil Měsíc a uplakané hvězdy co chvíli zakrývaly dešťové mraky, panovala špatná viditelnost, což znevýhodňovalo Japonce bolestně postrádající radary.

Protože nepřítel odhalil polohu a kurs japonského svazu, Ómori usoudil, že za této situace představují pomalé transportní torpédoborce zbytečnou přítěž, tudíž je ve 23:30 po konzultaci se Samedžimou poslal zpět do Rabaulu. Japonci udržovali nejvyší stupeň bojové pohotovosti, takže zataženou oblohu i temný horizont střežili četní pozorovatelé s nočními dalekohledy, ale přesto se v 1:20 z mraků jako bůh pomsty vynořil radarem naváděný Liberator a vrhl se na HAGURO. Uvolněná puma sice těsně minula, ale její exploze zdeformovala desku bočního pancíře, což zapříčinilo snížení rychlosti o několik uzlů.


Haguro 1936.jpg
Těžký křižník Haguro

Deset křižníků a torpédoborců pokračovalo v plavbě jihovýchodním kursem rozděleno na tři kolony. V centru se majestátně pohybovaly těžké křižníky MJÓKÓ a HAGURO z 5. křižníkové divize, zatímco ostatní zajištovaly jejich boky. Nalevo se ve vzdálenosti asi 9000 m držela 3. eskadra torpédoborců kontradmirála Idžuina složená kromě vlajkového lehkého křižníku SENDAI z torpédoborců ŠIGURE, SAMIDARE a ŠIRACUJU. Napravo 5000 m od hlavních sil byla 10. eskadra torpédoborců kontradmirála Osugiho vedená vlajkovým lehkým křižníkem AGANO následovaným torpédoborci NAGANAMI, HACUKAZE a WAKACUKI, přičemž posledně jmenovaný nesl místo obvyklých 127mm zbraní osm 100mm děl. Rozestupy mezi jednotlivými loděmi i při špatné viditelnosti činily pouhých 500 m, což při manévrech ve vysoké rychlosti a rozdělením na tři kolony zvyšovalo riziko srážky. A skutečně při troše nadsázky můžeme konstatovat, že vzájemné kolize způsobily synům Nipponu větší škody než nepřátelské granáty a torpéda.

Po nepříjemném incidentu s útočícím Liberatorem nařídil Ómori veliteli HAGURO vyslat do vzduchu průzkumný hydroplán, jehož pilot v 1:30 ohlásil jižně od japonského uskupení formaci složenou z křižníku a tří torpédoborců vzdálenou pouhých 10 mil. To představovalo lákavou kořist, ale Ómori nepatřil k velitelům, kteří se do akce vrhají po hlavě, takže nařídil preventivně změnit kurs o 180° a čekal na další zprávy. Zátoku císařovny Augusty zatím prozkoumaly další letouny, které ohlásily přítomnost transportních plavidel.


Renshaw.jpg
Torpédoborec Renshaw

Japonský kontradmirál na základě této mylné informace ve 2:25 opět přešel na původní kurs rozhodnutý se nejprve vypořádat se čtveřicí válečných lodí kryjících přístup do zátoky a následně rozstřílet zakotvené transporty. Ty jak víme místo vylodění včas opustily, ale poblíž výše zmíněné zátoky se skutečně pohybovaly čtyři spojenecké lodě, třebaže se nejednalo o křižník a tři torpédoborce, nýbrž o minonosky SICARD, BREESE a GAMBLE doprovázené torpédoborcem RENSHAW.

Dodejme, že kdyby Ómori neztrácel čas dvojitou změnou kursu (která narušila japonskou sestavu a nebezpečně zmenšila rozestupy mezi loděmi), pravděpodobně by ještě před samotnou bitvou v Zátoce císařovny Augusty získal snadný úspěch, neboť 39. operační svaz se teprve blížil k místu střetnutí. Ztracený čas jej ale o tuto příležitost připravil, neboť přístup k zálivu nyní blokoval silný a k boji připravený nepřítel.

Předchozí a následující díly cyklu Válka v Pacifiku:
Bitva v Bismarckově moři (1) viewtopic.php?f=403&t=9619
Bitva v Bismarckově moři (2) viewtopic.php?p=400329#p400329
Bitva v zálivu Kula viewtopic.php?f=403&t=9633
Bitva u ostrova Kolombangara viewtopic.php?f=403&t=9637
Bitva v zátoce Vella viewtopic.php?f=403&t=9646
Bitva u Vella Lavella viewtopic.php?t=9652
Bitva v Zátoce císařovny Augusty (2): viewtopic.php?f=403&t=9666

Použité zdroje:
Bukala G.: Grzegorz Bukała Japońskie krążowniki ciężkie typu MYOKO. Vydalo nakladatelství Tarnowskie Góry 2002.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hubáček M.: Ofenzíva v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Panorama 1987.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Marriott L.: Naval Battles of the Second World War: Pacific and Far East. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2022.
Morison S.: Przelamanie bariery Bismarcka 22. lipca 1942 - 1. maja 1944. Vydalo nakladatelství Fundacja historia 2021.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Okrety Wojenne numer specjalny 43.
Morze 2018/3.
Navygaming 2020/3.
http://www.combinedfleet.com/
http://www.microworks.net/pacific/battl ... ta_bay.htm
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“