Pohyb fronty 1936 až únor 1939.
V Londýně, v paláci Friens House na Euston Road, zasedá ve čtvrtek 24. září 1936 výbor, který má za úkol objasnit všechny okolnosti intervence cizích mocností ve Španělsku. Výbor se schází ve složení: poslankyně britského parlamentu Eleonora Rathbonová, lord Faringdon, poslanec John Jagger, profesor J. B. Trend, E.L. Mallalieu, R. McKinnon, Wood a tajemníci Geoffrey Bing a J. Landgdon-Dawies. Tento výbor jedná 2 dny a má prozkoumat velké množství písemného materiálu. Na závěr uveřejní toto výchozí komuniké:
1) Agenti NSDAP vyvíjeli již před začátkem povstání ve Španělsku intenzivní činnost a nacionálněsocialistickou propagandu ve španělštině, když do Španělska propašovávali ohromné množství písemného materiálu v diplomatické poště. Ze zachycených materiálů existují i důkazy o dodávkách zbraní španělským extrémistickým, především nacionálně orientovaným organizacím.
2) Z Německa i Itálie se do Španělska dovážejí zbraně a školený personál ve velkém měřítku. To již před vypuknutím bojů, stejně jako do vyhlášení embarga na vývoz. Z těchto důvodů se převaha zákonné španělské vlády, zejména v letectvu brzy mění na ohromující převahu povstalců. Je to jak v množství, tak i v kvalitě.
3) Zásilky vojenského materiálu, i když nyní v menším množství, nepřestávají do Španělska docházet ani po dohodě o nezasahování a po vyhlášeném embargu.
4) Na ostrově Mallorca se usídlila ve formě okupace Itálie. Důstojníci italské armády kontrolují a řídí činnost španělských povstalců na ostrově.
5) Španělští povstalci v Portugalsku vyvíjí veřejnou činnost ve spolupráci s portugalskými úřady. Zajišťují především spojení mezi Jižními a Severními silami (oblastmi) povstalců přes portugalské území.
6) Zákonná vláda Španělské republiky trpí v protikladu k povstaleckým silám ohromujícím nedostatkem moderní výzbroje. Zákonná vláda má v mnoha případech nedostatek střelných zbraní a střeliva vůbec.
Tento výbor nikdo nemohl podezírat, že by byl neobjektivní. Výbor se skládal z lidí, kteří byli představiteli různých směrů (pravice, levice, střed) veřejného života. Výbor svá zkoumání založil na výslechu svědků, obstarávání a studování mnoha dokumentů. Potom výbor 3. října 1936 vydává podrobnou zprávu kde uvádí řadu průkazných a věcně doložených skutečností, jako byly třeba tyto:
Před výborem vystoupí pan Artur Koestler, maďarský novinář, který při příletu do Lisabonu měl viditelně v kapse německý časopis, na letišti ho hned zdraví nosič jako německého vojenského letce. Tak běžné je v Lisabonu na letišti, že kdo má něco německého je to německý pilot. Také v městě Sevilla viděl pak Koestler osobně velké množství německých pilotů v uniformách španělských povstalců.
Další poznatek pro výbor učinil italský letec Vincenzo Patriarce, který byl zajat španělským vládním vojskem v druhém týdnu září 1936. Učinil pak prohlášení, které má výbor k dispozici. Tvrdí v něm, že v době, když pobýval na lacierském letišti za talaverskou frontou, že se v témže prostoru nacházelo 10 německých letadel, 12 německých letců a více jak 15 německých mechaniků. Z celkového počtu 23 letadel, které Patriarce zaznamenal na tomto letišti, jen 4 pocházely ze starých španělských leteckých sil. Také v Seville, jak prohlašuje Patriarce, bylo kromě mnoha dalších německých letadel nejméně 12 velkých dopravních Junkersů. Přestože tam byli španělští letci, nelétali je, všechna letadla pilotovali němečtí letci.
Další 3 svědkové pak popisují stav na Mallorce, hlavním ostrově Baleárů, kterou Itálie doslova okupuje. Tady nám svědek líčí živý obraz, jaký život uskutečňují němečtí nacionální socialisté a italský hrabě Gonärelli. Svědkem je Karel Olten, který z okna svého pokoje v hotelu Meditaranco v Palmě viděl celý přístav, sledoval vyloďování italských letadel z italských lodí. Další svědek, pan Artur Sechoff, vypovídá, že dodávky pokračují i 2. září 1936, přestože se Itálie již připojila k paktu o nezasahování. Pan Sechoff popisuje i scénu ze slavnosti v Palmě dne 6. září 1936, kdy se oslavuje vyhnání španělských vládních oddílů z Baleárů. Pan hrabě di Cossi zde projíždí špalírem vojáků na bílém koni a oblečen ve fantastické uniformě s krátkými kalhotami a holínkami, v tyrolském kabátku a s ocelovou přilbou, opásaný širokou stuhou v italských národních barvách.
Dále pak penzionovaný anglický důstojník, který na Mallorce dříve žil, předkládá dopis, který mu 15. září 1936 napsal z Mallorky jeho tamní přítel, cituji:
„Situace na Mallorce je taková, že ostrov v podstatě ovládají Italové. V přístavu kotví italské vojenské lodě a přinejmenším jednou za týden připluje italský nákladní parník a vyloďuje děla, letadla, bomby, protiletadlová děla – tento materiál se potom rozváží po celém ostrově. A nejen to, usadili se zde i italští letci, vojáci, námořníci a důstojníci a chovají se tak, jako by jim ostrov patřil.“
Nepochybně se před výborem prokázalo, že také Portugalsko – jak před uzavřením, tak i po podepsání dohody o nezasahování – dovoluje, aby jeho území sloužilo povstalcům jako základna útoku proti španělské vládě.
Již v druhém týdnu září 1936 viděl svědek pan J. Power nedaleko Eluasu projet přes hranice auto s povstaleckou vlajkou a skupinou ozbrojených povstalců. Dozvěděl se, že vzbouřenečtí vůdcové mají v portugalském Eluasu tajnou konferenci. Předložil 2 fotografie tohoto auta. Další příklad uvedl opět pan Power: dne 4. září 1936 u Bajadojozy přejel do Španělska portugalský tank s osádkou portugalských důstojníků. Dne 7. září 1936 poslali z portugalské státní továrny v La Barcarene nákladní auto s výbušninami do Cáceresu ve Španělsku. Pan J. Power je přesvědčený, že z Portugalska se navzdory dohodě o nezasahování trvale posílá do Španělska vojenský materiál…
Byla to fakta, s kterými se těžko polemizovalo a která nešla vyvrátit.
Nejen výbor, ale i samotná Španělská republika si prováděla šetření a shromažďovala podobné důkazy. Vydala tzv. „Bílou knihu“, ve které vládní úřady popisují pomoc „Třetí říše“ povstaleckým generálům ke dni 30. září 1936. V té se říká, že k tomuto dni Německo dodalo, cituji:
„Celkem 87 letadel, 32 děl, 50 minometů, 51 tanků a obrněných aut, 24 protitankových kanónů, 30 000 pušek, 212 kulometů, 75 miliónů nábojů, 20 000 bomb, 40 000 dělostřeleckých granátů, 12 vojenských radiostanic a 80 telefonních ústředen.“
Již také dne 15. září 1936 protestuje španělský ministr zahraničí Álvares del Vayo u vlád Německa, Itálie a Portugalska proti podpoře vzbouřenců. Zároveň posílá všem signatářům dohody nezasahování nótu, v níž dokazuje, že fašistické mocnosti smlouvu nedodržují.
Co je to však platné, vždyť se podívejme na zasedání Společnosti národů v Ženevě.
Na zasedání Společnosti národů (SN) v Ženevě navrhují zástupci Anglie a Francie, aby se jednání drželo předem stanoveného programu. Navrhují tedy, aby se španělská otázka na tomto vrcholném mezinárodním fóru vůbec neprobírala. Tak třeba britský ministr zahraničí Anthony Eden ve svém obsáhlém projevu nevěnuje událostem na Pyrenejském poloostrově ani zmínku. Dokonce argentinský předseda Společnosti národů Dr. Lamaz, se snaží za každou cenu zabránit vystoupení španělského politika. Když tyto dohady a procedurální formality nepomáhají, zasahuje Anthony Eden a přemlouvá madridského reprezentanta, aby se ve své řeči „Alespoň mírnil a nepřiléval olej do ohně!!!“
Madrid se však nechce dát a vystoupí.
Dne 24. září 1936 se ujme slova v SN Álvares del Vayo (45 let), politik, novinář, socialistický vůdce a ve španělské vládě Larga Caballera ministr zahraničí, a přednese působivou řeč, ve které ukáže obojakou, neférovou politiku nezasahování a apeluje na zdravý lidský rozum, přesvědčuje a varuje, cituji:
„Krví prosáklé pláně Španělska se ve skutečnosti staly arénou světové války. Boj – jen co začal – dostal charakter mezinárodního problému.“
Bohužel, až na výjimky, přejdou jeho řeč delegáti SN mlčením.
Postoj delegátů SN shrnula výstižně Geneviěve Tabouisová, známá francouzská novinářka s příznačnou přezdívkou „Kassandra“ do věty, cituji:
„Španělští republikáni neutíkají před nikým, naopak, všichni utíkají před nimi.“
Vrchol licoměrnosti pak je, když Leon Blum a Ivon Delbos po zasedání vyhledají španělského ministra zahraničí a dojati zoufalým tónem jeho řeči mu před svědky řeknou, cituji:
„Osobně jsme přesvědčeni o italské a německé intervenci, ale poskytněte nám nezvratné svědectví pro naši veřejnost a neintervence se zreviduje.“
Brzy se totiž ukáže, že tito přední francouzští politici svá slova nemysleli upřímně, ale co se ukáže ještě víc je, že to byla především „jenom slova“.
Německo a Itálie reagují na vytvoření „Výboru pro nevměšování“ ještě větším zesílením pomoci povstalcům a dokonce i otevřenou intervencí.
Generálu Francovi, jeho vojskům, jsou poslány ke španělským břehům německé řadové lodě „Admirál Scheer“ a „Deutschland“, křižníky „Köln“, „Leibzig“ a „Nürnberg“ a velké množství torpédoborců.
Dne 28. listopadu 1936 pak podepisují pučisté tajnou smlouvu o spolupráci s Itálií. Podobnou smlouvu pak uzavřou 20. března 1937 i s Německem. Za dodávky zbraní dostává Německo suroviny, potraviny a španělské valuty, které hned investuje do španělského báňského průmyslu. Itálie vytvoří několik smíšených italsko-španělských společností za nimiž stojí velké italské monopoly „Snia Vicosa“ a „Montecatini“. Italští kapitalisté také kontrolují Almadánské doly. Itálie i Německo počítají ze Španělskem, budoucím fašistickým Španělskem, jako s důležitým strategickým nástupištěm ve svých budoucích plánech na ovládnutí Evropy a světa. Podporují povstalce, čímž pomáhají šířit fašismus v Evropě, získávají také možnost umístit svá vojska v zázemí u Francie. Umisťují své válečné loďstvo v prostoru Baleár, Gibraltaru a Biskajského zálivu a bezprostředně tak ohrožují celý systém anglických a francouzských strategických základen ve Středomoří.
O části dodávek Německa jsme si řekli.
Mnohem více veškerého materiálu však dodá Itálie.
Italové na celou „Španělskou občanskou válku 1936 až 1939“ vydají 14 miliard lir. Španělským pučistickým generálům podle oficiálních údajů pošle Itálie – 1 000 letadel, 2 000 děl, 10 000 automatických a 240 000 obyčejných pušek, 324 miliónů kusů nábojů, 8 miliónů granátů, asi 12 000 automobilů, 800 traktorů, 700 tanků, 17 000 tun leteckých pum, 2 ponorky a 4 torpédoborce.
Po boku fašistických povstaleckých jednotek bojuje v celé válce 150 000 Italů a 50 000 Němců.
Německo a Itálie se snaží odříznout Španělskou republiku od okolního světa, aby nemohla dostávat z okolních zemí ani potraviny. Proto interventi zesilují blokádu španělského pobřeží.
Anglie, Francie a USA se po vytvoření „Výboru pro nevměšování“ ukazují, že je to pro ně jen fráze. Jejich některé podniky se angažují na straně povstalců. Povstalcům dodávají naftu, automobily a další. Zvlášť aktivně si počíná americká firma „Texas Oil“ a francouzská „Renault“. No a angličtí finančníci poskytují generálu Francovi půjčky. Motivaci mají v tom, že pučisté bojují proti komunistům. Dokud budou Německo a Itálie bojovat proti komunismu, mohou počítat s protikomunistickou částí lidí ve Velké Británii, Francii a USA a Západní svět bude mít pro ně pochopení. Takový signál vysílá „Velkokapitál Západního světa“ do Španělska.
Jak se ale mýlil!!!
