Čechoslováci bránili Filipíny před Japonci
Firma Baťa již v roce 1934 expedovala obuv na Filipíny prostřednictvím společnosti Baťa Shoe Co.Ltd. Baťova prodejní společnost pro Dálný východ měla původně sídlo v Singapuru a postupně zřídila několik desítek prodejen v různých východočínských a dalších asijských velkoměstech, kde zaměstnávala jako obchodvedoucí nejen domorodce, ale také několik Čechoslováků. Dosud není zcela jasné, v jakém rozsahu firma Baťa na Filipínách působila, ale nejčastěji se zmiňují dva obchody a jedna výrobna. Do filipínské Manily bylo zpočátku vysláno nejméně 7 baťovských zaměstnanců, kteří zde pravděpodobně pobývali těsně před vypuknutím a někteří i v průběhu druhé světové války. Pracovníci firmy byly za války velmi aktivní v protijaponském odboji, ve kterém spatřovali možnost, jak oplatit okupaci své země nacistickým Německem. Už když nacisté okleštili v září 1938 Československo obsazením Sudet, Čechoslováci nabídli služby americké armádě na Filipínách. Téměř všichni pracovníci firmy Baťa se spolu s Čechoslováky z okruhu českého konzulátu a krajanů. Konkrétně šlo o 14 mužů, jmenovitě se zmiňuje obchodvedoucí Karel Aster, obuvník Karel Dančák, prodavač Bedřich Hermann (zvaný Fred), vedoucí prodejny Jaroslav Hrdina, ředitel pobočky Ludvík Gerbec, strojník Josef Vařák, Arnošt Morávek, ale též diplomat z Velvyslanectví ČSR v Tokiu Antonín Volný atd. Odpovědi se dočkali až o tři roky později v prosinci 1941. Konkrétně poté, co byl 7. prosince 1941 bombardován Pearl Harbour a o den později i Manila. Americký plukovník Michael Quinn je povolal po japonské invazi do služby. Muži vyfasovali ženijní vozidla, aby udržovali zásobovací cesty v džungli, které Japonci neustále bombardovali. Plukovník Quinn o nich v hlášení napsal: "Oddanost Čechoslováků ve službě pro USA i práce, kterou odvedli v tak nebezpečných podmínkách, je nevídaná." Přitom jako občané okupovaného protektorátu Čechy a Morava, mohli zůstat v pohodlném závětří. Někteří padli v boji nebo později zemřeli v japonském zajetí. Polovina z filipínské čtrnáctky – Pavel Fuchs, Fred Lenk, Jan Bžoch, Jaroslav Hrdina, Josef Vařák, Antonín Volný a Leo Herman – zemřela na útrapy v koncentrácích či zahynula při americkém bombardování japonské lodi Enoura Maru, která převážela zajatce do uhelných dolů. Konce války se dočkali Arnošt Morávek, Karel Aster, Hubert Lenk, Frank Herman, Oto Hirsch, Dančák a Schmelkes. U těchto dvou se Andree Sidenstricker nepodařilo zjistit křestní jména. Když Američané osvobodili ze zajetí i manželky Čechoslováků, trvalo měsíce, než se partneři setkali. Ženy nacházely své muže v zuboženém stavu a často jim chvíli trvalo, než je poznaly. "Takže když se Emily setkala konečně se svým Arnoštem, byl z někdejšího hromotluka živý kostlivec. Vážil jen padesát kilo." Působení firmy Baťa tak na Filipínách skončilo pravděpodobně kolem konce 2. světové války a obuv značky Baťa byla poté pravděpodobně do země dovážena až do roku 1948 z Kanady. Samotná Manila byla na konci války bombardována Američany a během bojů s Japonci byla jedním z nejzničenějších měst světa, podobně jako například Rotterdam či Drážďany. Město téměř zmizelo z povrchu země.
Baťovec Karel Aster (1920-2017) byl posledním žijícím Čechem ze 14 mužů, kteří se po přepadení Československa přihlásili do americké armády. Karel Aster se zúčastnil bojů na Filipínách, dramatické plavby ostřelovaných Čechoslováků na ostrov Corregidor s cílem pokračovat v podpoře armády USA a po zajetí i nechvalně známého "Vítězného pochodu" Japonců Manilou. Karel Aster byl též autorem loga elitní Baťovy školy Tomášov pro manažery firmy Baťa. Karel Aster se narodil 15. května 1920 v Šumperku na Moravě. V roce 1922 se jeho rodina odstěhovala na Mělník, kde vyrostl a chodil do školy až do čtvrté třídy reálného gymnázia. Poté studoval rok anglicky v Anglickém ústavu v Praze. Do Baťovy firmy ve Zlíně byl přijat na podzim roku 1935. V továrně začal pracovat v obuvnické škole a posléze v reklamním a výstavním oddělení, jehož nejdůležitějším projektem té doby byla příprava Baťových exponátů na Světové výstavy v San Francisku, Kalifornii a v New Yorku v roce 1939, kam nakonec odcestoval. V době jeho pobytu v USA byl Československo okupováno Německem a firma Baťa Astera nakonec poslala pracovat na přípravě nové továrny Baťa do Belcamp v Marylandu. Zde měl na starosti vyčlenění a distribuci tisíce strojů, které byly vyexpedovány ze Zlína do USA pro plánovanou továrnu v USA, Kanadě Jižní Americe a na Filipínách. V únoru roku 1941 byl s malou skupinou Čechoslováků pod vedením Ludvíka Gerbece vyslán založit továrnu a prodejny na Filipínách. Zde pracoval až do začátku války jako nákupce a obchodvedoucí. Den po japonském bombardování Pearl Harbouru (7. prosince 1941) byly napadeny i Filipíny a Aster se spolu s ostatními přihlásil jako dobrovolník do americké armády. V obsáhlém dopise z 10. listopadu 1945 Karel Aster podrobně popisuje své osudy během války. "Když vypukla válka s Japonskem v roce 1941 všichni Češi jsme se dobrovolně přihlásili a 30. prosince, když Japonci byli před branami Manily, byli jsme povoláni a jeli jsme na Bataan – jižní cíp ostrova Luzon. Tam se stáhlo USA vojsko před obrovskými přesilami Japonců. Čechů nás na Bataan jelo 14 a z toho bylo 5 baťovců." Po několika měsících bojů se Japoncům dne 9. dubna 1942 vzdalo přibližně 76 000 amerických a filipínských vojáků. Část Čechů se byla nucena účastnit nechvalně známého Bataanského pochodu smrti. Část Čechů včetně Astera se však nebyla ochotna vzdát a z obklíčeného vojska po kapitulaci uprchla. Na pobřeží se jim podařilo zprovoznit rozbitou loď a pod japonským ostřelováním odpluli v dubnu 1942 na ostrov Corregidor, aby pokračovali v podpoře Američanů a Filipínců. Zde dne 5. května 1942 také po definitivní porážce Američanů padli do japonského zajetí. Byli přepraveni do Manily a pak do tábora Cabanatuan. V říjnu 1942 zde bylo 12 Čechů (předtím jeden zemřel a druhému se podařilo uniknout). V lednu 1943 s Asterem v táboře pracovali Vařák, Hrdina a Hirš – "Mimo to nám Gerbec, který zůstal v Manile a jako ostatní Češi v Manile nebyl internován (jako občané Protektorátu), nám posílali různými tajnými cestami peníze." V srpnu 1943 byl Aster spolu s Leo Hermannem a Otto Hiršem převeden do Las Pinas u Manily na stavbu letiště. Odtud byl počátkem října 1944 spolu s asi 2 000 zajatci odvezen lodí (plavba trvala 39 dní) – přes Hong Kong – na Tchajvan, do tábora Shirakawa. Většina Čechů zahynula na těchto lodích. Aster, spolu s Hirschem a Hermanem byli koncem ledna 1945 převezeni lodí Brazil Maru do Japonska na ostrov Kjúšú do uhelných dolů (březen 1945) nedaleko Nagasaki. Leo Hermann útrapy v dolech nepřežil, avšak Hirsch s Asterem se zde 22. srpna 1945 dočkali osvobození. Přes Okinawu byl Aster převezen 28. září 1945 zpět do Manily a asi po týdnu byl propuštěn z vojenské služby. "Jel jsem do Manily a z našich lidí jsem našel jen jednoho – Fischgrunda. Je to starý baťovec. Od něj jsem se dověděl, že Gerbec s rodinou jel do Ameriky a lidé z továrny také odjeli, že jsou v USA. Z těch, co s námi šli do Bataanu, se také někteří vrátili. Morávek, Dančák a H. Lenk byli vysvobozeni na Filipínách a mimo Lenka již také jeli do USA. Schmelkes, který s námi šel na Bataan po pádu utekl, žil chvíli v Manile na svobodě. Později, když se Japonci o něm dověděli, unikl do džungle, cestoval z ostrovu na ostrov až na Mindanao, přidal se k jedné jednotce guerillas a byl později povýšen na poručíka. Také již odjel do Ameriky. Fuchs, Volný, Vařák, Hrdina, F. Lenk, L. Hermann a Bžoch byli zabiti při transportu do Japonska. S firmou mám spojení a bude pro mne místo." V roce 1961 si Karel Aster vzal v USA za ženu Janu Gerbecovou, vdovu po vedoucím pobočky firmy Baťa na Filipínách. Zemřel na Floridě 16. srpna 2017, bylo mu 97 let.
Zdroj:
https://mzv.gov.cz/manila/cz/historie/o ... vec_z.html
https://mzv.gov.cz/manila/cz/historie/c ... inach.html
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/cech ... domaci_abr
https://www.reddit.com/r/Philippines/co ... _captions/
