Bitva u Leyte (11)
Smrt z nebes
Kurita v 9:11 povolal podřízené velitele k JAMATO, což však nelze interpretovat jako rezignaci na průnik do Leytského zálivu. Podle jeho vlastních slov a následného počínání je zřejmé, že hodlal pouze soustředit rozptýlený 1. úderný svaz kolem vlajkové lodě, aby získal přehled o utrpěných škodách a promyslel další postup. Primární příčinou byl nedostatek informací, neboť už krátce po zahájení bitvy u Samaru ztratil přehled o jejím průběhu, takže doslova „válčil v informační mlze“ a poté co z něj vyprchal bojový entuziasmus, netušil že má vítězství doslova na dosah ruky. Smrt z nebes
Protože Američané dovedně používali kouřovou clonu, a pozornost Japonců rozptylovaly úhybné manévry před výpady torpédoborců a leteckými útoky, špatně odhadli rychlost prchajících eskortních letadlových lodí, které nadále pokládali za flotilové nosiče letounů schopné dosáhnout 30uzlové rychlosti. Přesnost palby JAMATO a NAGATO kvůli špatné viditelnosti oproti počáteční fázi bitvy citelně poklesla a Kurita jí hodnotil jako neuspokojivou. Navíc velitel 1. úderného svazu takřka nekomunikoval s podřízenými veliteli, takže byl v podstatě odkázán na to co viděl z velitelského můstku JAMATO, neboť průzkumné hydroplány vyslané po 8. hod. krátce po startu sestřelili nepřátelští stíhači. Proto mělo jeho počínání racionální základ, i když z retrospektivního pohledu se jednalo o hrubou chybu, neboť protivníkovi poskytl oddechový čas a jeho šance na vítězství už nikdy nebyly tak vysoké jako v době vydání osudového rozkazu.
Zdaleka ne všichni důstojníci s Kuritovým rozhodnutím souhlasili a zpočátku to vypadalo, že velitelé TONE a HAGURO jeho rozkaz ignorují, jelikož pokračovali v palbě a teprve v 9:24 přešli na severní kurs. Tou dobou byla JAMATO poprvé a naposledy zasažena, a vzhledem k tomu, že se jednalo o 203mm projektil, musel jej vystřelit některý z japonských těžkých křižníků vedoucích palbu na eskortní letadlové lodě pohybující se v prostoru mezi bojem zaujatými křižníky a 1. divizí bitevních lodí. Granát sice probil lodní bok vysoko nad vodoryskou, ale nepřivodil takřka žádné škody. Poblíž JAMATO postupně explodovaly i tři pumy, ale za zmínku stojí pouze narušení obšívky v předolodí, což vedlo k menšímu zaplavení prostorů na pravoboku.
Spragueho posádky se snažily přerušení palby využít k nejnutnějším opravám, ošetření zraněných a zejména k záchraně trosečníků z potopených lodí, ale ani stažení nepřátelských křižníků ještě automaticky neznamenalo ukončení bitvy, neboť záhy čelily nové už ze své podstaty hrozivé zbrani, jakou představovaly útoky kamikaze. Jejich zrodu se bude věnovat Michan, takže pouze konstatujme, že na popud viceadmirála T. Ónišiho vznikly na luzonské letecké základně Mabalacat čtyři Speciální útočné sbory zvané Jamazakura (sakura), Šikišima (starobylé pojmenování Japonska), Asahi (ranní slunce) a Jamato (další historické pojmenování Nipponu). První dvě jednotky zůstaly na Mabalacatu, kdežto Jamato se přesunula na ostrov Cebu a Asahi na Davao na Mindanau.
Sebevražedným letcům na Mabalacatu velel 23letý poručík Jukio Seki. K 20. říjnu v těchto jednotkách sloužilo pouhých 26 stíhaček Micubiši A6M, přičemž polovina byla určena k provedení sebevražedných náletů, zatímco piloti ostatních je měli chránit před útoky spojeneckých stíhačů a referovat o dosažených výsledcích. Óniši se piloty pokusil motivovat typicky japonským způsobem: „Už teď jste bohové bez jakýchkoliv pozemských žádostí,“ pronesl k nastoupeným mladíkům. „Ale jednou věcí, kterou musíte vědět, je to, že vaše střemhlavé zřícení není marné. Bohužel vám nebudeme moci sdělit vaše výsledky. Avšak budu sledovat vaše úsilí až do konce a vaše činy budu hlásit trůnu.“
Seki si poprvé uvázal kolem hlavy šátek hačimaki už 21. října, ale brzy se ukázalo, že zemřít za božského mikada nebude tak jednoduché, jak si on a jeho mladičtí podřízení představovali. K tomu, aby se mohli střemhlav vrhnout na nepřátelskou loď bylo nejprve třeba nalézt vhodný cíl, což se pilotům-sebevrahům několik dní (hlavně kvůli špatnému počasí) nedařilo, a je těžké si představit co během těchto opakujících se smíření se smrtí prožívali.
- Seki.jpg (6.31 KiB) Zobrazeno 4690 x
Dočkali se teprve dopoledne 25. října, kdy přišla zpráva o amerických letadlových lodích operujících poblíž Leyte, ale ještě než Seki dal povel ke startu, našli jeho kolegové z Davaa Taffy 1. Piloti šesti strojů Micubiši A6M opatřených 250kg pumami a doprovázenými čtyřmi stíhačkami určenými k jejich ochraně spatřili v 7:35 doprovodné letadlové lodě, a třebaže je detekovaly radiolokátory, skryli se v mracích, takže se jim protivníky zaměstnané přijímáním a vypouštěním vlastních letounů podařilo zaskočit. V 7:40 jedna stíhačka dopadla v prostoru předolodí doprovodné letadlové lodě SANTEE jako gigantická pěst, přičemž vyrvala v letové palubě otvor o rozměrech 9 x 5 metrů. Vrak letounu pronikl do hangáru kde založil požár ohrožující Avengery vyzbrojené pumami, ale k velkému štěstí posádky jej hasiči záhy zdolali. Přesto přišlo o život 16 Američanů a dalších 27 utrpělo nepříjemné popáleniny a SANTEE nemohla po nějaký čas přijímat ani vypouštět letouny.
Sloupec dýmu stoupající ze zasažené SANTEE povzbudil ostatní kamikaze, takže netrvalo dlouho a další Hirohitův zběsilec se s vyjícím motorem a s křečovitě stisknutou spouští řítil na SUWANNEE. Hustá protiletadlové palba jej sice od tohoto úmyslu odvrátila, ale zasažený letoun zamířil k SANGAMONU a poblíž jeho levoboku se změnil v ohnivou kouli, přičemž zahynul jeden námořník a další tři byli zraněni.
Další dva sebevrahové zaútočili na PETROF BAY. Jednomu přání zemřít za Nippon ochotně vyplnila protiletadlová obrana, ale druhý navzdory ohnivé vlečce za ocasem změnil směr letu, a krátce po 8. hod. dopadl na letovou palubu SUWANNEE. Náraz vytvořil v dřevěné palubě poblíž jednoho výtahu otvor o rozměrech 3 x 6 metrů, ale i tentokráte větší škody napáchal výbuch na hangárové palubě. Opět vyšlehly plameny, ale havarijní družstva i na této lodi odvedla perfektní práci, pročež už po několika hodinách došlo k opravení letadlového výtahu a na chvatně zalátané palubě mohla přistávat letadla. Lidské ztráty však byly citelné, protože posádka SUWANNEE se během náletu ztenčila o 32 mužů a dalších 39 později podlehlo utrpěným zraněním. Jednotlivé zdroje se neshodují jaký byl osud poslední dvojice kamikaze, neboť k dalším útokům na Taffy 1 nedošlo, ale pravděpodobně je zlikvidovala protiletadlová obrana svazu, či je od sebevražedného úmyslu odradila americká dělostřelba.
Historicky první úder námořních kamikaze na válečné lodě tedy obrazně řečeno velkou „díru do světa“ neudělal, ale toho dopoledne se smrt skrývala nejenom v mracích, ale i pod hladinou Filipínského moře, protože poblíž Leytského zálivu se potloukala ponorka I-56 pod velením korvetního kapitána M. Morinagy. I-56 před operací „Šó-Gó“ procházela přestavbou na nosič živých torpéd zvaných kaiteny, ale ta byla ještě před dokončením přerušena, takže se Morinaga musel spoléhat na ponorkovou verzi starých dobrých „Dlouhých kopí“. První sukces si připsal již 24. října, když poškodil výsadkovou loď LST-695, ale jeho velká chvíle přišla 25. října, kdy I-56 vypustila salvu pěti torpéd na Taffy 1 pouze několik minut poté co čelila útokům kamikaze.
Eskorta na poslední chvíli zaznamenala přítomnost ponorky, takže nakonec našlo cíl pouze jedno torpédo, jež rozervalo pravý bok SUWANNEE. Další z nekonečné řady hanlivých přezdívek označovala eskortní letadlové nosiče za „jednotorpédové lodě“, ale protože jednotky třídy SANGAMON vznikly přestavbou cisternových lodí, zasažená SUWANNEE, navzdory tomu že Morinaga ohlásil její potopení, ani nyní neutrpěla fatální škody, a po improvizované opravě byla schopná plout rychlostí přesahující 16 uzlů a bojového nasazení.
Taffy 1 tedy přečkala bojovou premiéru námořních kamikaze bez vážnějších škod, ale zaskočení Američané se museli vyrovnat se skutečností, že jak píše Ireland, čelili letadlům „pilotovaných muži, kteří byli připraveni obětovat se v ukázněném a uvědomělém sebevražedném útoku. Jejich letouny s pumami a naplněné benzínem se staly doslova řízenými střelami, v nichž byl naváděcím systémem člověk.“ Už dříve se stávalo, že piloti zejména poškozených strojů vědomě narazili do nepřátelské lodě, ale nyní se jednalo o organizovaný akt. A pokud měl ještě po napadení Taffy 1 na spojenecké straně někdo pochyby, zda Japonci skutečně přešli na taktiku sebevražedných leteckých útoků, rozplynuly se poté, co byla stejným způsobem napadena Taffy 3.
Jak hodiny plynuly a Střední svaz neobnovil boj, Spragueho muži uvěřili, že to nejhorší mají za sebou, takže jejich bdělost polevila natolik, že velitel ST. LÓ námořní kapitán F. McKenna zrušil nejvyšší stupeň bojové pohotovosti, tudíž polovina mužů směla opustit bojové posty. To se ukázalo jako předčasné, neboť k Taffy 3 se blížila okřídlená smrt v podobě Speciálního útočného sboru Šikišima pod velením poručíka Sekiho. Tu tvořilo pět kamikaze doprovázených dalšími čtyřmi stíhači a Seki ani jeho muži neměli ani stín pochybnosti, že se jedná o jejich poslední den. Velitel zvolil let blízko mořské hladiny, aby ošálil americké radary. Tato taktika slavila úspěch, neboť radiolokátory zaznamenaly hrozící nebezpečí teprve ve chvíli, kdy Seki a jeho druhové ve zbrani i smrti v 10:50 těsně před úderem vystoupali do výše 1500 až 2000 m, aby se následně vrhli na zvolené cíle.
Během tohoto krátkého časového úseku je nemohla zachytit stíhací ochrana, a i když pozornost posádek doprovodných letadlových lodí zaměstnávalo přijímání vracejících se letadel, hlídky hrozící nebezpečí spatřily a protiletadlové automaty zahájily palbu. Největší pozornosti kamikaze se těšila KALININ BAY. První sebevrah sjel po letové palubě jako na saních až do moře, ale benzín vytékající z proražených nádrží přesto založil vydatný požár. Další útočník způsobil pouze lehké škody, ale přesto se posádka KALININ BAY ztenčila o 5 osob a desítky dalších ošetřil lodní lékař. Jiný sebevrah si vybral KITKUN BAY, jenomže zavadil o velitelský můstek a spadl do moře, přičemž nesená puma vybuchla poblíž levoboku a zabila 1 muže a dalších 16 zranila, ale loď příliš neutrpěla. Další kamikaze se ocitl pod těžkou palbou z WHITE PLAINS, takže cíl minul a zmizel v moři poblíž levého boku, načež střepiny lehce poškodily trup a zranily 11 mužů.
Nejhorší následky měl útok připisovaný Sekimu, i když se možná jedná o propagandu vyzdvihující hrdinský skon velitele jednotky Šikišima. Ať už seděl v kokpitu stíhačky Seki či některý z jeho druhů, poté co jej od útoku na WHITE PLAINS odradila intenzivní palba, se v 10:51 zezadu přiblížil k ST. LÓ a narazil do 100 mm silné letové paluby. Zatímco odvážlivcova duše putovala přímo do svatyně Jasukuni, benzínem potřísněná dřevěná paluba vzplála jako symbolická pohřební hranice, zatímco puma vybuchnuvší na hangárové palubě učinila z těchto prostorů peklo na zemi. Protože se hasičům nepodařilo požár udolat už v zárodku, tančící plameny záhy pohltily ke startu připravované letouny, takže následovala série explozí, a jakmile požár pronikl do skladu pum a torpéd, obrovský výbuch vymrštil do vzduchu plošinu leteckého výtahu a rozmetal část letové paluby. Není tedy divu, že se ST. LÓ zachvácená plameny po celé délce v 11:25 potopila, přičemž v ohnivém infernu našlo ošklivou smrt 114 mužů.
Druhý útok kamikaze tedy přinesl podstatně lepší výsledky, takže povzbuzený Óniši připravoval nábor dalších dobrovolníků. Císaře Hirohita však takové nakládání s životy mladých pilotů nepotěšilo, a ptal se, zda bylo vskutku nutné sáhnout k tomuto krajnímu řešení, ale proti zřizování jednotek kamikaze se přímo nepostavil, takže strůjce prvních Speciálních útočných sborů v tomto způsobu válčení pokračoval. A i když se z nich nakonec nestal „Božský vítr“ mající moc odvrátit pohromu visící nad Zemi vycházejícího slunce jako pověstný Damoklův meč, do konce války kamikaze způsobili Spojencům neporovnatelně větší ztráty, než dokázalo konvenční bombardování za celý rok 1944.
Naopak nasazení ponorek do operace „Šó-Gó“ představovalo pro velení Spojeného loďstva trpké zklamání, protože bdělá eskorta potápěla jeden podmořský člun po druhém, aniž by tyto ztráty vyvažovaly dosažené úspěchy. Po výše popsané akci I-56 totiž uspěly pouze I-45, jež 29. října (tedy až po bitvě u Leyte) poslala ke dnu eskortní torpédoborec EVERSOLE, zatímco I-41 dne 3. listopadu poškodila lehký křižník RENO. Znovu se ukázalo, že tváří v tvář spojenecké kvalitativní a kvantitativní převaze toho „Hirohitovi žraloci“ nesvedou o nic víc než císařovi „mořští orli“, což později vedlo k pokusu tento neutěšený stav zvrátit nasazením sebevražedných kaitenů. Jejich úspěchy však byly pouze ojedinělé, tudíž se jednalo o mrhání lidskými zdroji vedoucí ke zbytečné smrti mladých příslušníků floty Země vycházejícího slunce.
Kuritovo váhání
Byť útoky kamikaze na Svaz eskortních letadlových lodí z psychologického hlediska představovaly pro americké námořníky šok, jednalo se o pouhý slabý odvar toho co onoho dne prožívaly posádky 1. úderného svazu vystavené takřka nepřetržitým náletům zasazujícím japonským lodím další rány a naleptávající Kuritovo odhodlání v operaci „Šó-Gó“ pokračovat. Vzdušných útoků se účastnily bombardéry a stíhačky všech tří svazů, ale nejvíce se na nich i nadále podíleli aviatici z Taffy 2 a Taffy 3, kterým veleli fregatní kapitán L. Fowler a korvetní kapitán J. Dale. Další obětí spojeneckých letců se stal těžký křižník SUZUJA poškozený již na počátku bitvy a nyní dosahující pouze 20uzlové rychlosti. Před 11. hod. se na něj vrhly desítky letounů, a exploze jedné pumy poblíž pravobočního torpédometu č. 1 iniciovala roznětku bojové hlavice, což odstartovalo řetězovou reakci. Nezvladatelný požár ve středolodí vedl k výbuchům dalších torpéd a vyřazení několika stanovišť sekundárního dělostřelectva stejně jako pravobočních strojoven a kotelny č. 7, takže loď ztratila chod. Proto se viceadmirál Širaiši v 11:30 přelodil na TONE, ale v poledne plameny pronikly do skladu torpéd a munice pro 127mm děla. Křižník se proměnil k planoucí peklo, takže jeho velitel nařídil urychlenou evakuaci, načež se SUZUJA ve 13:22 převrátil na pravý bok a potopil. Zemřelo 247 osob a zbytek posádky zachránil torpédoborec OKINAMI či později americké lodě.
Podobnou neblahou sudbu dopřáli spojenečtí letci i těžkému křižníku ČIKUMA, jehož sevřelo do kleští pět Avengerů z KITKUN BAY, a protože posádce již došla munice do většiny protiletadlových děl, dva zásahy torpédy do levoboku vedly k zaplavení strojního úseku a znehybnění lodě, načež ČIKUMU po 14. hod. dorazila torpéda vypuštěná trojicí Avengerů z eskortní letadlové lodě OMMANEY BAY. Kurita už dříve ČIKUMĚ přidělil torpédoborec NOWAKI, jehož posádka vylovila z vody zhruba 120 mužů a jeden mimořádně zdatný námořník doplaval ke břehu a byl později zajat Američany.
Letci z KITKUN BAY se krátce před 13. hod. vrhli i na těžký křižník TONE, ale tentokrát posádce pomohla štěstěna. Ano, loď zasáhla jedna puma v zadolodí, která prorvala obšívku na pravoboku, což vedlo ke snížení rychlosti na 15 uzlů a vyřazení ovládání kormidla. Jenomže opraváři situaci zvládli, takže posádka přešla na manuální ovládání a ve 13:40 už byl TONE schopen vyvinout rychlost 30 uzlů. Avengery z Taffy 2 zaútočily i na lehký křižník NOŠIRO, ale ten se přímým zásahům vyhnul, i když jedna bomba dopadla v jeho těsné blízkosti, takže vlajková loď velitele 2. eskadry torpédoborců kontradmirála M. Hajakawy inkasovala několik šrámů. Tou dobou byla dvakrát zasažena i NAGATO, ale i tentokrát utrpěná poškození nestála za řeč.
Teprve v 10 hod. dorazily na bojiště bombardéry a stíhačky z Taffy 1, a protože měly nedostatek paliva, jejich velitel nařídil okamžitý útok. Jako hlavní cíl vybral obří JAMATO, ale nevítané pozornosti amerických letců neunikly ani subtilnější KONGÓ a HARUNA. Jenomže jak Kuritova vlajková loď, tak ostatní obrněnce vyvázly bez vážnějších poškození, takže si uchovaly plnou bojeschopnost.
Američtí letci tedy i poté co Kurita palbu na Taffy 3 zastavil, zasadili Střednímu svazu bolestivé údery, ale protože Japonci se bránili střelbou ze všech hlavní majících potřebnou elevaci, Smrtka řádila i mezi Američany. Fregatní kapitán Fowler měl štěstí, takže i když mechanici na jeho Avengeru napočítali na 30 průstřelů, vyvázl se zdravou kůží, leč mnozí jeho kolegové dopadli podstatně hůře. Největší ztráty utrpěla operační skupina Taffy 2, která během dopoledne 25. října odepsala tucet střemhlavých bombardérů a 11 stíhaček, ale její příslušníci na oplátku na Japonce svrhly stovky nejrůznějších pum a odpálili 49 torpéd a 276 raket.
Při plavbě na sever zavítala JAMATO do prostoru potopení nešťastné GAMBIER BAY, kde nyní bojovaly o život stovky Američanů. Jakmile na bezmocné trosečníky zahájila palbu obsluha protiletadlového automatu, Kurita nelibující si v tomto způsobu válčení jí okamžitě zarazil, třebaže si stále pohrával s myšlenkou boj obnovit. O tom, že zpočátku opravdu hodlal pouze zformovat své rozptýlené síly svědčí fakt, že jakmile se mu to podařilo, poslal poškozené lodě k úžině San Bernardino, zatímco ostatní opsaly půlkruh a po 11. hod. opět 22uzlovou rychlostí směřovaly nejprve na jihozápad a následně na jih.
Z jeho pohledu nebylo nic ztraceno, jelikož se domníval, že dělostřelba poslala ke dnu několik letadlových lodí, křižníků a torpédoborců, zatímco kontradmirál Kimura po torpédovém útoku zmařeném JOHNSTONEM nahlásil, že „tři nepřátelské letadlové lodě a jeden těžký křižník se zahalily do černého kouře“ a později se potopily. I přes utrpěné ztráty představoval 1. úderný svaz stále respekt budící sílu, neboť jeho velitel mohl do boje nasadit patnáct jednotek včetně čtyř bitevních lodí a dvou těžkých křižníků, přičemž netrpěl nedostatkem munice do těžkých a středních děl ani torpéd.
Změna kursu samozřejmě neunikla pozornosti spojeneckých letců, takže Kinkaid nařídil Oldendorfovi vyplout eskortním letadlovým lodím na pomoc, ale jakmile se dozvěděl, že se jednalo o planý poplach, rozkaz odvolal. Japonské lodě totiž pouze opsaly kružnici, ale ve 12:05 Kurita informoval admirála Tojodu, že se rozhodl držet plánu operace „Šó-Gó“ a svést s nepřítelem další bitvu. Proto Střední svaz opět změnil kurs a ve 12:15 plul přímo k zálivu Leyte vzdálenému 45 mil, což byla distance, kterou mohl zdolat zhruba za dvě hodiny.
Tehdy v myslích amerických admirálů opět ožila hrozba v podobě japonských těžkých jednotek ničících eskortní letadlové lodě a ohrožujících předmostí u Leyte, takže Kinkaid podruhé poslal bitevní lodě na sever. To znamená, že kdyby Kurita ve svém úmyslu vytrval, došlo by k největšímu střetu bitevních lodí od památné bitvy u Jutska, přičemž šance na japonské vítězství byly rozhodně větší, než mohl při vyplouvání z Brunejské zátoky doufat. A i kdyby nakonec do Leytského zálivu nepronikl, dostali by Kurita a jeho podřízení možnost zemřít v bitvě s rovnocennými protivníky, čímž by padl nejpádnější argument kritiků operace „Šó-Gó“, jejíž plánovači určili 1. údernému svazu jako hlavní úkol likvidaci transportů a bombardování vyloďovacích pláží.
Jenomže Kuritovi bojové odhodlání dlouho nevydrželo, tudíž ve 12:36 opět zavelel k obratu na sever, takže se Střední svaz 20uzlovou rychlostí vzdaloval nejenom od Svazu eskortních letadlových lodí, ale i od Oldendorfových obrněnců. Tím šance na „čestnou smrt“ za hřmění těžkých děl zmizela v propadlišti času stejně jako tisíce japonských životů zmařených proto, aby Kurita dostal šanci proniknout k Leyte.
Jeho rozhodnutí bojiště opustit patří k nejkontroverznějším v celé námořní historii, a protože on i jeho štábní důstojníci nikdy neprojevili přílišnou snahu objasnit příčinu, nevíme přesně co se na velitelském můstku JAMATO odehrálo, a jsme v podstatě odkázáni na spekulace na základě dalšího Kuritova počínání a vzpomínek přímých aktérů tohoto dramatu. Pravda, podle oficiální verze vydal rozkaz k obratu na sever proto, že obdržel radiodepeši s hlášením o nepřátelském operačním svazu spatřeném v 9:45 asi 113 mil od Suluanského majáku a mířícího podél pobřeží ostrova Samar na jih.
Kurita z tohoto sdělení údajně odvodil, že na bojiště spěchá část Halseyho 3. loďstva dozajista doprovázeného i bitevními loděmi a jemu se tak naskytla příležitost odplout od Leyte, aniž by porušil instrukce pro operaci „Šó-Gó“. Ty mu jak víme umožňovaly v případě, že se naskytne příležitost napadnout spojenecké letadlové lodě, bombardování invazních pláží odvolat a soustředit se na zničení hodnotnějších cílů, jaké v očích Kurity a dalších japonských admirálů představovaly právě těžké nosiče letounů.
Jenomže velitel 1. úderného svazu byl přece po celou dobu přesvědčen, že svedl souboj s těžkými letadlovými loděmi a zároveň věděl, že se o něco jižněji pohybují Oldendorfovy obrněnce, takže pokud se chtěl opravdu utkat s jednotkami této kategorie, nejjistější způsob představovalo vniknutí do Leytského zálivu. Místo toho se rozhodl pátrat po neznámém nepříteli na základě vágní informace, ze které nemohl odvodit aktuální polohu údajného nepřátelského operačního svazu, neboť uváděná pozice byla dvě hodiny stará.
Navíc na japonské straně neexistuje záznam o odeslání ani zachycení oné záhadné depeše, takže je dost dobře možné, že si jí Kurita či někdo z jeho okolí zkrátka vymyslel, aby získal přijatelnou záminku k odplutí. Zvolený kurs jej totiž odváděl od Leyte, ale zároveň vedl k úžině San Bernardino představující jedinou možnost kterak uniknout z pekla, u jehož bran se onoho 25. října ocitli. Velitel Středního svazu dosavadní letecké útoky hodnotil jako silnější, než jaké zažil na Sibuyanském moři, a protože se ze zachycených depeší dozvěděl, že část letadel přistála na obsazených letištích na Leyte, věděl že v případě úderu na invazní pláže, budou na jeho lodě ve stísněném Leytském zálivu útočit jak bombardéry startujícím z letadlových lodí, tak stroje vzlétající z pozemních základen.
To byla sama o sobě nevábná perspektiva, a když k tomu připočteme i přítomnost Oldendorfových a Kinkaidových uskupení válečných lodí, není divu, že Kurita možnost úspěšného průlomu k invazním plážím hodnotil značně pesimisticky. Navíc očekával, že Spojenci během dopoledního boje stačili nevyložené transporty poslat do bezpečí, takže by jeho obrněnce a těžké křižníky neměly dostatek cílů, a byl by nucen jejich artilerii obrátit proti vyloďovacím plážím. Dále věděl, že manévrování během bitvy u Samaru zvýšilo spotřebu pohonných hmot natolik, že v případě průniku k Leyte nemusely mít torpédoborce palivo pro zpáteční plavbu, a dvoudenní odrážení vzdušných útoků zapříčinilo i nedostatek munice do protiletadlových automatů.
Kromě toho Kurita už od proplutí úžinou San Bernardino očekával, že jej nepřítel láká do pasti. Při pronásledování Taffy 3 jak víme narazil na další uskupení letadlových lodí, a jelikož ze zachycených spojeneckých radiodepeší věděl, že Halsey kdesi na severu bojuje s Ózawovým uskupením, v jeho unavené mysli se uhnízdila představa, že pokud nezamíří na sever, past nastražená Spojenci co nevidět sklapne a 1. úderný svaz čeká osud viceadmirála Nišimury rozdrceného nepřátelskou přesilou.
Svoji roli sehrál i fakt, že se Kurita v nastané situaci obtížně orientoval tudíž netušil co se odehrává za hranicí viditelnosti a byl nucen spoléhat na úsudek sebe a svého štábu. Kromě toho nyní už bezpečně věděl, že Šimův 2. úderný svaz společně se zbytkem Nišimurova uskupení prchá do bezpečí, a protože nemohl počítat ani se vzdušnou podporou, musel by do Leytského zálivu proniknout na vlastní pěst.
Při posuzování jeho činů je rovněž nutné uvážit, že se ocitl nejenom pod obrovským psychickým tlakem, ale že na něj tíživě dolehla i fyzická únava. Velitel Středního svazu podle vlastních slov tři dny a tři noci nezamhouřil oka, a protože mezitím zažil potopení vlajkové lodě, následované celodenními leteckými útoky vedoucími ke ztrátě MUSAŠI, načež jeho lodě následující den opět čelily intenzivním náletům, ocitl se na hraně svých sil. Jeho nadřízení a nelítostný osud zkrátka na jeho bedra naložily takové břemeno, pod kterým by zakolísal i bájný Atlás, takže je pochopitelné, že se mu v osudový okamžik roztřásla kolena, pročež obrazně řečeno podlehl mámivému zpěvu Sirén a zvolil nejsvůdnější řešení.
Ano, kdyby stál na můstku JAMATO Nišimura či jiný vlajkový důstojník podobného ražení, s pravděpodobností hraničící s jistotou, by se od úmyslu probít se do Leytského zálivu nenechal odradit žádnými racionálními argumenty, ale v Kuritově štábu se nenašel nikdo připravený rozhodnutí velitele 1. úderného svazu zpochybnit. Většina osob v jeho okolí patrně jeho řešení přijala s pochopením, ba s neskrývanou úlevou, protože perspektiva beznadějné bitvy ve jménu zachování cti floty po přestálých útocích ztratila původní přitažlivost. Velitel 1. divize bitevních lodí viceadmirál Ugaki, však své rozhořčení nejprve sdělil náčelníkovi Kuritova štábu, a později do svého deníku trpce uvedl: (…) „Cítil jsem se iritován proto, že jsem se nacházel na stejném můstku a sledoval jsem, jak nemají dostatek bojového ducha a pohotovosti.“
Kuritovo rozhodnutí ještě mohl zvrátit velitel Spojeného loďstva, neboť si lze stěží představit, že by onoho odpoledne odmítl splnit přímý rozkaz vybojovat rozhodující bitvu. Admirál Tojoda byl skutečně sdělením, že se 1. úderný svaz vzdal průniku do Leytského zálivu a pluje na sever, aby napadl další nepřátelské válečné lodě zaskočen, ale po zralé úvaze se rozhodl spolehnout na úsudek velícího viceadmirála a nezasahovat do jeho pravomocí. O tom, že Tojoda poté co se dozvěděl, že Kurita hodlá po souboji s neznámých operačním svazem zamířit k průlivu San Bernardino, sice na provedení operace „Šó-Gó“ rezignoval, ale nehodlal bitvu u Leyte rovnou ukončit, svědčí depeše odeslaná Kuritovi v 16:47: „Bude-li příležitost, napadněte nepřítele v noční bitvě. Jestliže ne, vraťte se na základnu podle vlastní úvahy.“
Jenomže Kurita usoudil, že Fortuna je prodejná gejša, takže nehodlal nadále spoléhat na její přízeň, takže proklamované „pátrání“ po americkém operačním svazu probíhalo takovým způsobem, že 1. úderný svaz mířil podél východního pobřeží Samaru nejkratší trasou k úžině San Bernardino. A když stále bojovně naladěný Ugaki navrhl, že by při plavbě na severovýchod měli větší šanci nalézt nepřítele, dočkal se od náčelníka Kuritova štábu vágní odpovědi, že torpédoborcům dochází palivo. A když namítl, že je mohou po setmění dočerpat z nádrží bitevních lodí, na smysluplnou odpověď čekal marně, načež po obeplutí východního pobřeží Samaru celé uskupení zamířilo k řečenému průlivu.
- McCain.jpg (40.49 KiB) Zobrazeno 4690 x
I když na dostřel jejich těžkých děl nebyla jediná spojenecká válečná loď, neznamenalo to, že by si unavené posádky odpočinuly, neboť i odpoledne pokračovaly letecké údery, přičemž roli hlavního japonského trýznitele převzal operační svaz 38.1 kontradmirála McCaina. Ten ihned po obdržení Halseyho rozkazu přerušil tankování a hnal se plnou parou k ostrovu Samar, ale teprve ve chvíli kdy se k nepříteli asi v 10:30 přiblížil na distanci 335 mil, mohl zaznít povel ke startu.
První úderná vlna sestávala z 33 střemhlavých Helldiverů a 19 torpédonosných Avengerů zajišťovaných 48 stíhačkami. Protože se nepřítel stále nalézal na samé hranici doletu, a McCaine na dotaz, zda po provedeném útoku mohou přistát na Leyte nedostal odpověď, museli technici letadla vybavit přídavnými nádržemi a zbrojíři Avengery místo těžkých torpéd podvěsili lehčími pumami. Nálet zkušených osádek provedený po 13. hod. však Američanům přinesl trpké zklamání, jelikož snad kvůli únavě aviatiků po mimořádně dlouhém letu, mířila „do černého“ toliko jedna (!) puma, které však selhala roznětka, tudíž zasažený TONE další škody neutrpěl.
Nečekané fiasko měla napravit druhá vlna vypravená z HORNETU a HANCOCKU ve chvíli, kdy je od nepřítele stále ještě dělilo 320 mil. Tu tvořilo 20 střemhlavých a 13 torpédových bombardérů eskortovaných 20 Hellcaty, a jejich piloti Japonce dostihli kolem 15. hod. Jak se zdá, Kurita svým neslavným ústupem od Leyte neurazil válečné bohy, protože ti nad jeho muži drželi ochrannou ruku i při tomto náletu, tudíž japonské lodě vůbec neutrpěly. Naopak jejich protiletadlová palba se tentokrát navzdory únavě dělostřelců a tenčícím se zásobám munice, ukázala jako účinná, takže operační svaz 38.1 toho dne přišel o 14 strojů, aniž by dosáhl hmatatelného úspěchu. Ostuda!
Pozdě odpoledne zkusil naposledy štěstí i kontradmirál Stump, ale ani aviatici z Taffy 2 neměli dobrou mušku, takže poté co Střední svaz po obeplutí Samaru přešel na západní kurs, dostavil se pocit úlevy, neboť s nastupujícím soumrakem bylo stále pravděpodobnější, že pokud Kuritovi muži pod ochranným pláštěm noci proplují průlivem San Bernardino, otevře se před nimi cesta k záchraně. Ano, ještě před setměním jejich nervy pocuchali piloti letadel vyslaných pátrat po onom nepřátelském svazu, kteří zaměnili japonské lodě za spojenecké, ale i tento „přátelský“ nálet přežili bez úhony, a další letouny se už toho dne neukázaly.
Protože radiostanici na vlajkové lodi velitele Severního svazu postihly neodhalené technické problémy, mohl se Kurita pouze dohadovat, zda splnil svůj úkol, či byl při jeho plnění vyhlazen podobně jako uskupení viceadmirála Nišimury. Teprve poté co Ózawa přemístil svoji vlajku na lehký křižník ÓJODO, podařilo se mu prostřednictvím štábu Spojeného loďstva kontaktovat velitele 1. úderného svazu. Po 17. hod. tedy Kurita zjistil, že Ózawa je nejenom na živu, ale i po sérii drtivých vzdušných úderů si uchoval bojového ducha.
Druhá část sdělení jej patrně nepotěšila, neboť se dozvěděl, že velitel Mobilního svazu plánuje po setmění napadnout Halseyho 3. loďstvo a opakovaně jej vyzívá, aby se k němu připojil. Poté co se Kurita jednou rozhodl, že nejvyšší prioritu dostane záchrana svěřených lodí a životů, ztratila pro něj vize hrdinské smrti v předem prohrané bitvě veškeré kouzlo, takže se ani neobtěžovat svému ohnivějšímu spolubojovníkovi odpovědět. Veliteli Severního uskupení však popřál sluchu štáb Spojeného loďstva, takže v 19:25 obdržel rozkaz, aby se pokud možno připojil k Ózawovi a společně provedli na nepřítele noční útok.
Utrápený Kurita však na něco podobného neměl ani pomyšlení, takže jeho síly několik hodin po odeslání vyhýbavé odpovědi vpluly do úžiny San Bernardino. Možná v jeho válečnické duši hlodal červíček pochybností, zda se rozhodl správně, ale jako toho dne už několikrát upřednostnil ze svého pohledu „menší zlo“. A pokud jeho činy může někdo soudit, jsou to přeživší z bitev v úžině Surigao a u mysu Engaňo, kteří při vzpomínkách na prožité hrůzy, mohli pociťovat hořkost, že životy jejich spolubojovníků obětované pro úspěch operace „Šó-Gó“ přišly vniveč.
Mezi 21. a 22. hod. nad průlivem přeletělo několik průzkumných strojů z letadlové lodě INDEPENDENCIA vybavených radary, ale ty pouze nahlásily polohu japonských lodí Halseymu, takže 1. úderný svaz nerušeně proplul úžinou a vydal se nejkratší trasou na Sibuyanské moře. Jakmile se průliv ocitl za záděmi japonských lodí, posádky si mohly zhluboka oddechnout, neboť nejnebezpečnější úsek zpáteční plavby měly za sebou, a nyní už je mohly ohrozit jenom bombardéry z letadlových lodí a ponorky kradoucí se s nabitými torpédomety těmito vodami. Další důvod ke spokojenosti představoval fakt, že ze spojenecké pasti unikly i všechny jednotky poškozené v bitvě u Samaru, takže jedinnou výjimku tvořil torpédoborec NOWAKI, jenž se zdržel záchranou posádky křižníku ČIKUMA natolik, že mu, jak uvidíme později, přístup k úžině San Bernardino přehradili Spojenci.
Předchozí díly série Bitva u Leyte:
viewtopic.php?f=403&t=9920
viewtopic.php?f=403&t=9930
viewtopic.php?f=403&t=9944
viewtopic.php?f=403&t=9952
viewtopic.php?t=9960
viewtopic.php?f=403&t=9968
viewtopic.php?f=403&t=9978
viewtopic.php?f=403&t=9994
viewtopic.php?f=403&t=10007
viewtopic.php?f=403&t=10027
Zdroje použité pro sérii Bitva u Leyte:
Александров Й.: Тяжелые крейсера Японии Хищники Империи. Moskva 2016.
Barnett C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Больных А.: Дуэли авианосцев; Кульминация Второй мировой. Vydala nakladatelství Яуза Эксмо 2011.
Carleton M.: Flagship; The Cruiser HMAS Australia (II) and the Pacific War of japan. Vydalo nakladatelství William Heinemann 2016.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Grehan J.: Battle of Leyte Gulf; The Largest Sea Battle of the Second War. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2021.
Hoyt E.: Bitva v zálivu Leyte; Zánik letadlové lodi Princeton. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík. 2002.
Hoyt E.: MacArthurovo námožnictvo; Strhující historie legendární 7, flotily generála MacArthura za druhé světové války.
Hrbek J. a I.: Vítězství přichází z moře; Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1999.
Hubáček M.: Boj o Filipíny. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Ireland B.: Záliv Letyte 1944. Vydal Amercom SA 2011.
Кофман В.: Японские линкоры Второй мировой „Ямато“ и „Мусаси“. Moskva 2006.
Macdonald R.: Task Force 58; The US Navy´s Fast Carrier Strike Force that Won in the Pacific. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2021.
Macdonald R.: Pearl Harbor´s Revange. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2023.
Malinowski J. Japońskie krążowniki typu "Mogami". Vydalo nakladatelství Tarnowskie Góry 1997.
Marriott L.: Naval Battles of the Second War: Pacific and Far East. Vydalo nakladateství Pen & Sword Maritime 2022.
Novotný J.: Causa Kamikaze. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1991.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladateství Albatros 2003.
Рубанов O.: Линейные корабли типа Нагато (1917-1945). Samara 2005.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Skřivan A.: Pád Nipponu. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1990.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Сулига С.: Японские авианосцы Сёкаку и Дзуйкаку. Moskva 1995.
Stille M.: Leyte Gulf; A New History of the World´s Largest Sea Battle. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2023.
Thomas E.: Hřmící moře; Čtyři námořní velitelé a poslední velké střetnutí v pacifiku během války v Tichomoří 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2010.
Tully A.: Battle of Surigao Straite. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2009.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
100 битв, которые изменили мир (49); Сражение в заливе Лейте.
Морская коллекция 2010/1.
Морская Кампания 2007/9.
Navygaming 2020/3, 2014/1
Morze Statki i Okrety 2008/1, 2008/12, 2009/1
Okrety Wojenne numer specjalny 20; Krążowniki typu "Myoko"
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2017/2.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
https://www.history.navy.mil/
https://www.navsource.org/
). Ze stejného důvodu byla ve stejné době další eskortní letadlová loď Coral Sea přejmenována na Anzio. Posádka St. Lo z toho nijak nadšená nebyla a považovala to za špatné znamení (změna jména lodě v průběhu služby prý měla přinášet smůlu) - no a pár týdnu potom byla St. Lo skutečně potopena tím jedním Kamikaze... a pak se člověk nemá divit těm všem námořnickým pověrám 
. 
