Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 171.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 171.

Stále ještě hovoříme o Tajfunu, když jeho běsnění dosáhlo své největší intenzity dne 18. prosince 1944 mezi dvanáctou a čtrnáctou hodinou. Bylo třináct hodin čtyřicet minut, když barometr v prostoru zaznamenal slabší vzestup tlaku a ve 14.30 pak rychlost větru klesla pod 140 kilometrů za hodinu, což se zdálo, jako malá úleva. O trochu později odpoledne, se dokonce začal trhat i těžký, temný příkrov silně vodou nasáklých těžkých mraků. Moře však ještě stále bouřilo a silné poryvy prudkého vichru dál cloumaly loděmi, ze kterých mnohé byly ve velmi ubohém stavu a vlekly se rychlostí i jen pěti až osmi uzlů, ale určitě již to nejhorší pominulo. Odpoledne v 16 hodin pak byla rychlost větru jen…., něco okolo 65 kilometrů za hodinu a také barometr se dále šplhal nahoru.
Dle záznamů bylo něco před 19. hodinou, když admirál Halsey, nařídil viceadmirálu McCainovi, aby zahájil pátrání po námořnících, které bouře Tajfunu smetla z palub jejich lodí.
V době kdy vydával velitel loďstva Halsey rozkaz a velitel operačního svazu MacCain jej přijímal, tak ještě oba nevěděli nic o tom, že došlo ke zkáze torpédoborců Hull, Spence a Monaghan.

Vice Admiral John S McCain_Wikipedia
https://en.wikipedia.org/wiki/John_S._McCain_Sr.

A to, že se všechny tři lodě neozývaly, nebylo ještě důkazem jejich zániku, protože v této době vznikaly poruchy radiostanic u mnoha lodí a mnohé tak neměly i řadu hodin žádné spojení se svými vlajkovými plavidly. K takovým patřil i eskortní torpédoborec Tabberer, který se ohlásil až ve 2 hodiny a 25 minut ráno dne 19. prosince 1944. Teprve z jeho hlášení – přivážel totiž několik desítek trosečníků – se Halsey a MacCain dozvěděli o potopení Hullu a poté i velmi brzy o osudu zbývajících dvou torpédoborců. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 409., z amerických historických pramenů, k tomuto nalezl a píše, cituji:

„Halsey ve svých pamětech napsal, že bylo provedeno nejdůkladnější pátrání v námořní historii. Torpédoborce, eskortní letadlové lodi a po rozednění desítky letounů pročesávaly rozsáhlou oblast a pátrání pokračovalo až do poledne 22. prosince.
Velký výkon podal eskortní torpédoborec Tabberer. Přestože v bouři ztratil přední stožár, nefungovala mu radiostanice a radiolokátor, již před půlnocí z 18. na 19. prosince zachránil prvních deset trosečníků z Hullu. Organizace záchranných prací v noci a při stále ještě rozbouřené hladině byla nesmírně obtížná a námořníci z Tabbereru mnohokrát nasazovali život, aby dostali muže zmítající se ve vlnách na palubu. Velitel korvetní kapitán Henry L. Plage však zvolil metodu, která se ukázala jako velmi účinná: po zahlédnutí trosečníka se k němu torpédoborec přiblížil z návětrné strany na necelých padesát metrů, zastavil stroje a nechal se unášet vlnami. Současně byly na závětrné straně hozeny do moře sítě, záchranné pásy jištěné lany a větší množství lan z manilského konopí s uzly. Často se museli nejlepší plavci z posádky torpédoborce vrhnout do moře v záchranných vestách a přivázáni na lanech, aby zcela vyčerpanému nešťastníkovi pomohli.“

Některé další historické zápisy pak říkají, že dne 19. prosince 1944 torpédoborec Tabberer vylovil dalších 28 mužů, když poté přišel rozkaz admirála Halseyho, aby dál pátrání pokračovalo, celá jeho posádka, přestože měla za sebou těžké a strastiplné utkání s Tajfunem a celkem šestačtyřicet hodin bez minuty spánku, jej prý uvítala s velkým nadšením.

Eskortní torpédoborec amerického námořnictva USS Tabberer (DE-418) na moři v 50. letech 20. století. Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/USS_Tabberer

Admirál Halsey.

https://cs.wikipedia.org/wiki/William_F._Halsey

Během noci torpédoborec Tabberer zachránil další tři muže, v jedenáct hodin dopoledne našel záchranný vor s trosečníky z torpédoborce Spence, a ještě pak krátce nato další čtyři osamělé plavce. Jeden z těchto už neměl sil, aby se zachytil vrženého záchranného pásu. Než mu tak byla vůbec poskytnuta pomoc jiným způsobem, objevil se žralok. Námořníci Tabbereru však reagovali bleskurychle a dravce, který již byl necelé dva metry od trosečníka, zahnalo několik přesně mířených výstřelů z pušek. Poté skočil do moře výkonný důstojník poručík Surdam, omotal kolem bezvládného muže lano a nakonec jej šťastně vytáhli na palubu. Takto pak postupně celkem zachránili muži z torpédoborce Tabbereru 55 trosečníků. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 410., 411., z amerických historických pramenů, k tomuto nalezl a píše, cituji:

„Mnozí z nich – mezi nimi i velitel Hullu korvetní kapitán Marks – prohlásili, že nikdy neviděli dokonalejší zvládnutí námořnického řemesla, než předvedl korvetní kapitán Plage, když při záchranných akcích řídil svou loď s nesmírnou citlivostí a přehledem navzdory vysokým vlnám a silnému větru. Ve svých pamětech admirál Halsey vzpomíná, jak byl úplně vyveden z míry, když se dozvěděl, že korvetní kapitán Plage, o kterém se podle chování za tajfunu a při záchranných pracích domníval, že je zkušeným veteránem válečného námořnictva, prošel výcvikem pro záložní důstojníky a byla to jeho druhá bojová plavba ve funkci velitele lodi.
20. prosince našel eskortní torpédoborec Swearer devět mužů ze Spence a dvanáct mužů z Hullu objevil dopoledne 21. prosince torpédoborec Brown 66 mil severozápadně od místa, kde byla první skupina jejich druhů zachráněna v noci z 18. na 19. prosince Tabbererem. Tentýž den Brown ještě vzal na palubu jediných šest mužů, kteří přežili potopení Monaghanu. Objevil je pátrající letoun.“

Popisovaný Tajfun, který ve dnech 17. a 18. prosince 1944 doslova a do písmene překvapil americké 3. Loďstvo ve Filipínském moři, a vyžádal si skutečně krutou daň: „celkem 790 mrtvých nebo pohřešovaných – 202 z Hullu, 256 z Monaghanu, 317 ze Spence, 3 mrtví byli na Monterey a další zahynuli nebo byli pohřešováni na ostatních lodích. Více než 80 mužů bylo vážně zraněno. Z letových palub bylo smeteno do moře nebo jinak zničeno 146 letounů. Nejtěžší materiální ztrátu samozřejmě představovalo potopení tří torpédoborců, (zde je pak poznámka: ´V průběhu druhé světové války bouře připravily americké vojenské námořnictvo na všech mořích pouze o dva další torpédoborce. Truxtun vrhla vichřice na útesy u Newfoundlandu v severním Atlantiku a Warrington padl za oběť hurikánu v Karibském moři´), ale řada plavidel byla tajfunem poškozena, některá z nich velmi vážně. Bitevní lodi přišly především o průzkumné letouny nacházející se na jejich palubách, na těžkých letadlových lodích byly zdemolovány radarové antény a ocelové rolety kryjící hangárové paluby. Menší plavidla na tom však byla daleko hůře. Z lehkých letadlových lodí nejvíc utrpěly San Jacinto, Cowpens, Cabot, Langley a Monterey; zpráva o škodách na Monterey pokryla šest hustě popsaných stran. Křižníky Baltimore a Minami, eskortní letadlové lodi Cape Esperance, Anzio a Altamaha a osm torpédoborců potřebovaly rozsáhlé opravy: například lehký křižník Miami měl nárazy vln zprohýbanou obšívku trupu, hlavní palubu a podélná žebra až do značné vzdálenosti od přídě. Dalších devět lodí utrpělo jen menší škody a ty, co vyvázly bez úhony, zachránilo jen to, že se ve zdrcující většině nacházely ve značné vzdálenosti od centra Tajfunu.“ Nalezl a popsal český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 411., 412.

Bylo 19. prosince, když všechna plavidla mimo těch, která se tehdy podílela na pátrání po trosečnících, doslova konečně, doplnila z nádrží cisternových lodí PHM. Další den, tedy 20. prosince, 38. operační svaz vyplul směrem na západ k ostrovu Luzon s tím, že další den za rozbřesku palubní letouny zaútočily na tamní japonská letiště; přes poškození řady lodí admirál Halsey stále trval na faktu, že úkol uložený jeho loďstvu musí být splněn.
Jenomže ráno dne 21. prosince se ukázalo, že pomalu postupující okraj Tajfunu se teď přesunoval přes severní Luzon, a admirálu Halseymu a jeho štábu nezbylo než se smířit s tím, že za takto vzniklé situace nelze letouny nad ostrov do útoku vyslat. A tak admirál Halsey zanechal ve Filipínském moři jen několik plavidel, aby pokračovala v pátrání po trosečnících, a loďstvo s konečnou platností zamířilo k atolu Ulithi k opravám, a ke krátkému odpočinku a také k doplnění chybějících zásob.
Bylo 24. prosince, když lodě svazu 38 vpluly do laguny Ulithi. Toho dne ve 13.50 byl se všemi poctami přijat na palubě vlajkové lodi New Jersey admirál Nimitz, který tehdy velice promptně letadlem přiletěl z Pearl Harboru..
Již další den tedy 25. prosince 1944 Nimitz zřídil vyšetřovací soud, který měl objasnit ztrátu Hullu, Spence a Monaghanu, zjistit také všechny skutečnosti, které k ní vedly, a navrhnout taková opatření, aby se podobná tragédie už nemohla opakovat. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 412., z amerických historických pramenů, k tomuto nalezl a píše, cituji:

„Předsedou tříčlenného soudu jmenoval zkušeného námořního letce viceadmirála Johna H. Hoovera, přísedícími byli další námořní letec viceadmirál George D. Murray a velitel divize bitevních lodí kontradmirál Glenn B. Davis. Soud začínal jednat 26. prosince na palubě plovoucí základny torpédoborců Cascade, zakotvené v ulithijské laguně. Vyslechl kolem padesáti svědků, včetně admirálů Halseyho, McCaina, Bogana, Shermana, fregatního kapitána Koska a velitelů a výkonných důstojníků řady lodí. Svědectví byla podrobná a obsáhlá. Admirál Halsey ve své výpovědi tvrdě kritizoval stávající systém meteorologické služby v Tichomoří. Na otázku, zda obdržel včasné varování o tom, že se blíží bouře, odpověděl: ´Nebyl jsem včas varován, přesně řečeno, nebyl jsem vůbec varován´“.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 172.
Z pořízených tehdejších dokumentů vyplývá, že několik dní trvalo vyšetřování, když pak vyšetřovací soud svou činnost ukončil, z faktů všem vyplynulo, že převážnou část odpovědnosti za tuto katastrofu, která loďstvo 18. prosince postihlo, přiřkl jako vinu admirálu Halseymu.
Admirál Halsey nebyl obviněn přímo z nedbalosti, ale jeho hlavní pochybení shledal vyšetřovací soud v tom, že časně ráno 18. prosince, když už bylo jasné, že situace je vážná, neodeslal všem lodím varování, které by jim tehdy umožnilo učinit včasná opatření a zároveň upozornilo na hrozící nebezpečí i méně zkušené velitele, a zejména neměl dne 18. prosince trvat na tankování PHM. V dalším pak všechno, co vyšetřovací soud zjistil, nasvědčovalo tomu, že velitelé torpédoborců Hull, Spence a Monaghan se příliš dlouho snažili udržet postavení ve formaci a doplnit tak PHM místo toho, aby se soustředili na záchranu svých vlastních lodí. Ale ze všeho toho také plynulo, že na druhé straně velitel loďstva chtěl za každou cenu splnit úkol. Tedy ve stanovené době zaútočit na luzonské letištní základny, a k tomu potřeboval lodi s dostatečnými zásobami PHM. Halseyho nevýhodou tehdy bylo, že neměl žádnou možnost zjistit, kde se nachází centrum tajfunu, dokonce zhruba do devíti hodin dopoledne 18. prosince ani nevěděl, že jde o Tajfun, a ne jenom o silnou tropickou bouři. A všechny tyto vyjmenované skutečnosti musel pak vzít do úvahy jak vyšetřovací soud, tak i pak sám admirál Nimitz.

Admirál Chester Nimitz, Wikipedie.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chester_Nimitz

Admirál Nimitz též, pokud se týkalo admirála Halseyho, považoval po skončení vyšetřování věc za uzavřenou a prohlásil, že Halseyho pochybení bylo „omylem v úsudku, k němuž došlo pod tlakem válečných událostí a pramenilo z chvályhodného úsilí dostát požadavkům momentální vojenské situace“. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 413., 414., z amerických historických pramenů, k tomuto ještě nalezl a píše, cituji:

„Vyšetřovací soud učinil řadu doporučení týkajících se jak bezpečnosti lodí, tak i organizace meteorologické služby v Tichomoří. Například na torpédoborcích měla být provedena opatření ke zlepšení vodotěsnosti nástaveb a palub a ke zvýšení jejich stability. Pokud se týkalo meteorologické služby, v pásmech častého výskytu Tajfunů měla být rozmístěna speciální plavidla, průzkumné letouny s odborníky na palubě měly provádět pravidelné hlídkové lety v oblastech charakteristických nenadálými změnami počasí, a zejména měly být na řadě míst v západním Tichomoří vybudovány nové meteorologické stanice. Všechna tato navrhovaná opatření také byla v krátké době uskutečněna.
Okamžitě poté, co plavidla 3. loďstva zakotvila v ulithijské laguně, se stovky mužů pustily do oprav poškozených lodí. Do 29. prosince byly hlavní práce skončeny. Již následujícího dne loďstvo opustilo atol a opět zamířilo do Filipínského moře. Do vylodění na Luzonu zbývalo deset dnů a útok na japonské letištní základny nebylo možno odkládat.“

Vylodění Spojenců na ostrově Luzon.

Mapa Filipínských ostrovů, Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Invasion_of_Lingayen_Gulf

Rozložení japonských sil na Luzonu, 11. ledna 1945
Je nutno napsat, že vlastně porážka japonské armády na ostrově Leyte na podzim roku 1944, prakticky vytvořila všechny předpoklady k osvobození celého Filipínského souostroví. Dobytí ostrova Luzonu, byl určitě velký cíl, a nebylo ho možno dosáhnout bez zničení, nebo alespoň naprostého paralyzování mocných japonských oddílů, které byly soustředěny na tomto největším ostrově, i s hlavním městem filipínského souostroví Manilou.
Pozdější historické zápisy hovoří o tom, že ve Washingtonu se tehdy dlouho váhalo, zda bude po skončení leytské operace výhodnější rychle zaútočit na Luzon, nebo raději napadnout Tchaj-wan a odtud pak vést konečný úder proti domácím japonským ostrovům. V celém tom rozvažování pak zvítězil prý generál MacArthur, který obhájil luzonskou variantu, kterou navrhl prezidentu Rooseveltovi, a to již v červenci 1944, při jeho návštěvě na Havaji, když na prezidentovu otázku, kam má směřovat další spojenecký postup v jihozápadním Tichomoří, odpověděl: „Leyte, pane prezidente a potom Luzon.“
Celé toto zásadní rozhodnutí pak bylo dokončeno už 3. října 1944. Tohoto dne pak Výbor amerických náčelníků štábů vydal důležitou strategickou směrnici, která nařizovala obejít Tchaj-wan a obsadit Luzon a poté pak celé Filipínské souostroví. Byla to urputná japonská obrana na ostrově Leyte, která si sice vyžádala odložení původně stanoveného data vylodění na Luzonu, ale koncem listopadu byl generál MacArthur již schopen určit, a to s konečnou platností, datum vylodění na 9. ledna 1945. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 414., 415., z amerických historických pramenů, k tomuto píše, cituji:

„Ostrov Luzon měl před válkou sedm a půl miliónů obyvatel, z toho v Manile, největším a nejbohatším městě jihozápadního Tichomoří, jich žilo téměř 700 000. Luzon je z větší části hornatý a pokrytý hustými lesy, výjimku tvoří Centrální nížina mezi Manilskou zátokou a Lingaynským zálivem a na severozápadě ostrova Cagayanské údolí prostírající se kolem stejnojmenné řeky. V MacArthurově štábu bylo hned na počátku rozhodnuto, že k vylodění dojde v Lingayenském zálivu, v místech, která v prosinci roku 1941 zvolil k invazi i Japonci. Lingayenský záliv – kromě toho, že skýtal nejlepší a nejrozsáhlejší vyloďovací pláže, byl totiž ideálním nástupištěm k útoku na vojensky nejdůležitější oblasti ostrova na Centrální nížinu a Manilskou zátoku.“

Celý plán vylodění na Luzonu a také jeho organizační struktura zůstávala stejné, jako tomu bylo při vylodění na Leyte. Což znamenalo, že za pozemní operace byl zase odpovědný velitel americké 6. armády generálporučík Walter Krueger, který však měl tentokrát k dispozici více než 200 000 mužů a ještě další desítky tisíc vojáků měl v záloze na doplnění. Úkolem 6. armády generála Kruegera bylo po vytvoření předmostí postupovat dále Centrální nížinou na jih, tam obsadit hlavní město Manilu a získat tam též i kontrolu nad Manilskou zátokou. Dle plánů měly poté následovat útočné operace s cílem směřovat k úplnému ovládnutí celého ostrova Luzon.

Velitel 6. americké armády, generálporučík Krueger. Wikipedia.
Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 415., z amerických historických pramenů, k tomuto ještě nalezl a píše, cituji:

„Dva armádní sbory 6. armády (I. sbor generálmajora Innise P. Swifta a XIV. sbor generálmajora Oscara Griswolda) přepraví do Linagaynského zálivu Luzonský útočný svaz viceadmirála T. C. Kinkaida, velitele MacArthurova 7. loďstva. Svaz sestával z Útočného svazu Lingayen (jeho velením byl pověřen viceadmirál T. S. Wilkinson a měl přepravit k výsadkovým plážím XIV. sbor) a Útočného svazu San Fabian (s velitelem viceadmirálem D. E. Barbeym, odpovědným za přepravu I. sboru). K přímé ochraně útočných svazů byla určena skupina lehkých křižníků a torpédoborců kontraadmirála R. S. Berkeyho.
Předinvazní ostřelování pobřeží a palebnou podporu vyloděných vojsk měla na starosti skupina bitevních lodí, křižníků a torpédoborců viceadmirála J. B. Oldendorfa.“

Tentokrát, na rozdíl od předchozího velkého vylodění, jako bylo Leyte, chyběly Taffy 1 až 3, což byly skupiny eskortních letadlových lodí kontraadmirála T. L. Spragua.
Totiž po ztrátách , které lodě utrpěly v bitvě u Samaru, a po těžkých náletech Kamikaze, bylo pro tuto Linagayenskou operaci nutno vytvořit úplně nové formace lodí. A tak v rámci 7. loďstva vznikla zcela nová operační skupina s číslem 77.4, které velel kontradmirál Calvin T. Duraiga s celkovým počtem 18ti eskortních letadlových lodí, které byly pak chráněny divizemi torpédoborců a zároveň byly rozděleny do několika podskupin. Celkovou strategickou leteckou podporou operace, bylo opět pověřeno 3. loďstvo, pod velením admirála Halseyho, které mělo nejprve neutralizovat japonské letištní základny na Tchaj-wanu a na Luzonu. Dálněvýchodní letectvo generálporučíka George F. Kenneyho, konkrétně to byla 5. a 13. letecká armáda, měla udeřit na Luzon ze základen na Leyte a na Mindoru, měla poté ochránit konvoje proplouvající středními Filipínami, a jakmile budou k dispozici letiště na Luzonu, měla se na ně přesunout všechna jejich letadla, která byla určena k taktické podpoře postupujících vojsk.
O japonské obraně bylo již několikrát řečeno, že jí na Luzonu velel generál Jamašita, jako velitel 14. armády, který tam měl asi tak 260 000 vojáků. Podle počtu by se jednalo o značné síly, jenomže jejich bojovou hodnotu snižovala nedostatečná organizovanost obrany, rozmístění oddílů a v mnoha případech se hovořilo i o nízké kvalitě velení na nižších i vyšších stupních.

Generál Jamašita velitel 14. armády na Luzonu. Wikipedie.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 173.
Hovoříme-li o japonských jednotkách v obraně na ostrově Luzon, pod velením generála Tomojuki Jamašity, mělo by být též řečeno, jak vypovídají historické zápisy, a to nejen americké, že řada jednotek byla hluboko pod bojovým stavem. Co však bylo ještě horší, byl ten fakt, že japonským jednotkám v popisované době chyběly potraviny, munice, dopravní prostředky, PHM a také zdravotnický materiál. Nejtíživější z vyjmenovaných byl nedostatek potravin. Již vlastně před koncem roku 1944 začal nedostatek potravin vážně doléhat jak na filipínské obyvatelstvo, tak i na japonská vojska. Důvodem byl totiž také ten fakt, že většina luzonské sklizně byla odeslána na ostrov Leyte, a tak musela být i rýže dovážena z Thajska a z Francouzské Indočíny, jak vypovídají historické prameny. V historických pramenech obou válčících stran pak český historik Miloš Hubáček nalezl, kniha – Boj o Filipíny – str. 416., a proto píše, cituji:


„Spojenecké letouny a ponorky operující v oblasti Jihočínského moře však ochromily japonské zásobovací linie natolik, že v prosinci nedoplula k Luzonu ani jedna loď s nákladem potravin. Už v polovině listopadu dosáhl nedostatek takových rozměrů, že 14. armáda byla nucena snížit svým vojákům příděly potravin z jednoho a půl kilogramu denně, na necelého ½ kilogramu. A před polovinou ledna roku 1945 to u některých jednotek bylo necelého čtvrt kilogramu denně! Jamašitovy potíže se zásobováním vojsk – nejenom potravinami – zvyšoval i nedostatek dopravních prostředků a pohonných hmot. Například japonská pěší divize měla pouze 500 vozidel ve srovnání s 2 125 vozidly, kterými disponovala americká divize – a na Luzonu žádná z japonských divizí neměla ani těch určených 500. Navíc při náletech amerických letounů byly zničeny mosty, silnice, železniční tratě, nádraží, lokomotivy. Všechny tyto negativní faktory způsobovaly, že se zásoby a potraviny nedostávaly včas na místo určení, především do obranných pozic v horských oblastech.“

Historické zápisy obou stran a v tomto případě ty japonské vypovídají, že si generál Jamašita moc dobře uvědomoval, že i když v té době disponoval více jak čtvrt miliónem vojáků, stejně nebude s to s Američany bojovat jako rovnocenný partner, a že také nemůže v žádném případě bránit celý ostrov Luzon. V té době se již totiž vědělo, že Japonsko už nemá takové loďstvo, které by generála podpořilo a že také na luzonských letištích zůstává v dané době jen přibližně 150 bojeschopných letadel. Zápisy jasně vypovídají, že to byly těžké boje po řadu předchozích týdnů, co vyčerpalo jak japonská pozemní vojska, tak i námořnictvo a letectvo. Sám Jamašita na tento stav už od začátku listopadu 1944 upozorňoval, ale bylo to zcela marné. Jeho tehdejší bezprostřední nadřízeny, kterým byl velitel Jižní skupiny armád polní maršál hrabě Terauči, jen tehdy zbytečně trval na tom, že rozhodující bitva o Filípíny musí být svedena na Filipínách, a téhož názoru byl tehdy i japonský císařský hlavní stan. Teprve až v polovině prosince, když se Terauči, a štáb Jižní skupiny armád, přemístili z Manily do Saigonu v Indočíně, získal také vůbec Jamašita větší svobodu svého jednání a rozhodování.

Maršál hrabě Terauči vpravo, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Hisaichi_Terauchi

Bylo 21. prosince 1944, když z Tokia do Manily dorazil generálporučík Šuiči Mijazaki, náčelník operační sekce oddělení pozemních vojsk hlavního stanu, aby až na místě posoudil celou situaci. Dva dny probíhalo jednání, když poté schválil Jamašitovy plány obrany Filipín – i reprezentant hlavního stanu musel nakonec uznat, že vzhledem k celkovému stavu věcí není lepší řešení. Výsledkem všech jednání pak bylo, že 25. prosince Jamašita konečně mohl vzdát marný boj na Leyte a nařídit pak veliteli 35. armády generálporučíku Suzukimu, aby okamžitě evakuoval svá vojska z tohoto ostrova. Jenomže řečené rozhodnutí přišlo příliš pozdě; nejkvalitnější jednotky 14. armády vykrvácely na ostrově Leyte, a tím byla zmařena poslední naděje na odražení spojeneckého útoku na ostrov Luzon.
Generál Jamašita mohl tak v nejlepším případě doufat, že se mu ještě podaří prodlužovat na ostrově Luzon odpor, a že bude vázat co největší množství spojeneckých jednotek co nejdéle, čímž zpomalí postup nepřítele k domácím japonským ostrovům.
Jak říkají i historické zápisy, tak generál Jamašita zcela jistě nevylučoval, že spojenci mohou k vylodění zvolit i Batanganský poloostrov, který se nacházel přímo proti čerstvě obsazenému Mindoru, ale stejně je prý s největší pravděpodobností očekával v Lingayenském zálivu. A správně i předpokládal, že v prvé řadě se bude MacArthur snažit o obsazení Manily a také Centrální nížiny. Realisticky uvažujícímu Jamašitovi bylo celkem jasné, že vrhne-li své oddíly proti spojencům v tomto prostoru, budou vzhledem ke své zdrcující převaze v letectvu a v palebné síle zdecimovány a tak skončí i veškeré naděje na nějaké prodlužování zadržovacích bojů. A proto rozhodl, že ani Centrální nížinu a ani Manilu prostě hájit nebude, a že místo toho vytvoří v tamějších horách tři hlavní střediska odporu, čímž se jejich dobývání stane pro spojence zcela vyčerpávající a dlouhodobou záležitostí. A tak nechal generál Jamašita nejdůležitější a nejsilnější obranný sektor zřídit v horách severně od Centrální nížiny. Sektor zahrnoval celou severovýchodní a východní část ostrova Luzonu včetně Cagayanského údolí, po Centrální nížině druhé nejvýznamnější zemědělské oblasti na Filipínách. Jeho hlavním centrem se stalo letovisko Baguio, které byl vzdálené asi tak čtyřicet kilometrů od Lingayenského zálivu. K obraně jmenovaného sektoru pak generál Jamašita zřídil armádní skupinu zvanou Šobu v síle 152 000 mužů a sám se ujal jejího velení.
Další, tzv. „Druhou obrannou linii“, nechal generál Jamašita vytvořit v Zambalevském pohoří, které se prostírá západně od Centrální nížiny a severozápadně od hlavního města Filipín, Manily.
Její obranou pak pověřil skupinu Kembu v čele s generálmajorem Rikičim Cukadou a o síle celkem 30 000 vojáků a důstojníků.
Tím třetím, hlavním obranným sektorem bylo velitelství v horách východně od Manily a zahrnoval do něho Manilu a celou jižní část ostrova Luzon. Hájit třetí sektor měla armádní skupina Šimbu o síle 80 000 mužů, v jejímž čele stál generálporučík Jokojama.
A z těchto zde vyjmenovaných hlavních obranných postavení hodlali Japonci klást odpor do posledního svého vojáka a důstojníka. Sám generál Jamašita věřil, že se mu to může podařit bránit se po celé měsíce a roky. Jokojamovi sám přímo nařídil nesvádět boj o Manilu a ponechat v hlavním městě vojska jen po dobu, než odtud budou vyvezeny všechny zásoby a také válečný materiál. S odvozem toho všeho pak začali Japonci již koncem listopadu 1944, jenomže zmíněné již přepravní problémy (přes nedostatek aut a americké bombardování) a aktivita filipínských partyzánů způsobily, že do 9. ledna 1945 se takto podařilo přemístit ze zamyšleného množství 6 500 až 7 000 tun jenom asi 1 300 tun, což bylo až žalostně málo.
A nyní zpět ke Spojencům.
Když do konce roku 1944 zbývalo již jen skutečně několik dnů, začalo se v Leytském zálivu formulovat mohutné loďstvo. Tou prvou skupinou, která jako prvá měla vyplout k západnímu Luzonu, byla skupina palebné podpory viceadmirála Oldendorfa s šesti staršími bitevními loděmi, šesti křižníky, 19ti torpédoborci, skupina 12ti eskortních letadlových lodí kontradmirála Durgina doprovázená 20 torpédoborci, skupina 72 plavidel fregatního kapitána Louda (více než polovina z nich byly motorové minolovky), skupina 10 transportních torpédoborců vezoucích podmořské demoliční oddíly, skupina 11 silně vyzbrojených pěchotních výsadkových člunů a dále pak 2 vlečné lodi a mateřská loď pro hydroplány. Celému tomuto velkému uskupení pak velel z bitevní lodi California viceadmirál Oldendorf.

Admiral Jesse B. Oldendorf, Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Jesse_B._Oldendorf

Dle historických zápisů pak již 2. ledna 1945, vzhledem ke své nižší rychlosti, opustila Leytský záliv skupina fregatního kapitána Louda a také pěchotní výsadkové čluny. A tak Surigaoským průlivem tehdy mířily desítky lodí do Mindanajského moře a kolem ostrova Negros pokračovaly Suluským mořem na sever, k Luzonu. Následujícího dne též vypluly po stejné trase svazy bojových plavidel. Na rozkaz admirála Oldendorfa tak vytvořily dvě velká uskupení soustředěná kolem eskortních lodí. Dle historických zápisů jim bojovou stíhací ochranu vytvořilo 40 palubních letounů a k jejímu posílení vzlétaly tehdy i letouny z letišť na ostrovech Leyte a Mindor: jednu dobu pak bylo ve vzduchu jako ochrana celkem 68 stíhaček. Zápisy pak vypovídají o tom, že ani takto veliké stíhací zajištění nemohlo tehdy zabránit sebevražedným útokům japonských Kamikaze. Stejně tak zápisy vypovídají, že s největší pravděpodobností se ale ochránilo spojenecké loďstvo od daleko větších ztrát, než ke kterým pak došlo, neboť v týdnu od 3. do 9. ledna 1945 vrhlo japonské velení proti Oldendorfovu loďstvu kolem 120 letadel, převážně pilotovaných piloty Kamikaze.
A o tom až příště.


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=680