Polní čepice c. a k. armády
Po katastrofálním výsledku Prusko-Rakouské války (1866) a vzniku Rakousko-Uherska, bylo nutno zavést nový a především levnější polní stejnokroj. Tyto změny se samozřejmě týkaly rovněž pokrývek hlavy. Původní čáka zůstala u pěších pluků zachována, ale nově byla nošena pouze jako součást slavnostní uniformy. Táborová pokrývka hlavy, nošená mimo službu a při práci, tvarem odpovídala čepicím pro jízdu (prostá "lodička"). Poprvé byla zavedena u pěchoty v roce 1868 a označována byla jako Lagermütze - "táborka". Čepice se vyráběla ze světlemodrého (Lichtblau) sukna. Skládala se z těla, nátýlníku, který bylo možné při nepřízni počasí stáhnout přes uši a soukenného čelního štítku, který bylo možné sklopit (jinak byl ukryt za lemem). Již v roce 1871 byl zaveden inovovaný vzor čepice (Kappe), doplněný lakovaným koženým štítkem. Tento typ byl určen pro denní službu v kasárnách, na cvičení, vycházky a především pro polním nasazení. Nový model byl opatřen klopou, s výkrojem a dvěma knoflíky v přední části, na loďkovém měkkém zvonu byl umístěn mosazný terčík s vyraženými iniciálami FJI. Pro vyšší hodnosti byl zvon čepice často vyztužen, aby lépe držel tvar. Pro pěchotu byl jako materiálu použito světle-modrého sukna, pro ostatní zbraně bylo použito materiálů jiných barev. Jízdní útvary měly čepici podobného střihu, ovšem bez štítku a v mořenově červené barvě. Výrazná červená barva byla vytvořena chemickým alizarinem. První útvary novou čepici obdržely v roce 1873 a na více než čtyřicet let se stala charakteristickou polní pokrývkou hlavy rakousko-uherských pěšáků.
Začátkem 20.století přecházela většina armád na nové typy materiálů, které již lépe plnily maskovací funkci. Rakousko-Uhersko určilo jako budoucí barvu polního stejnokroje známou štičí šeď - hechtgrau. Střih uniformy a jejích součástek ale zůstal prakticky zachován. Přestrojení vojska probíhalo od června (oficiálně od 7. října 1908) do konce roku 1908. Všechny stejnokrojové součástky byly v novém barevném odstínu, pro mužstvo stejně jako pro důstojníky. Mimo pochod a službu v poli byly nošeny nadále černé důstojnické čepice a v případě přehlídek slavnostní čáka. Tak jako u starších čák, zavedených již ve třicátých letech 19.století, byly čepice v důstojnickém stylu, užívány rovněž civilními úředníky. Čepice byly užívany na železnici, poštách, státních úřadech a podobně. Původně byla nošena měkká čepice, ale počátkem století ji vystřídala vyztužená varianta a zvýšila se výška zvonu. Během první světové války ale byla její výška výrazně snížena. Nyní se ale opět vraťme k polním čepicím vojska. Na začátku války byli záložníci a sloužící vojáci vybaveni novým polním stejnokrojem vzor 1908 v barvě štičí šedi. Při výcviku nových branců se z důvodu šetření používaly stejnokroje starších vzorů a typů, včetně původně vycházkových. Novým polním stejnokrojem byli vybaveni až po skončení výcviku a tedy krátce před cestou na bojiště. Gážisté a záložní důstojníci měli většinou stejnokroje vlastní, soukromě pořízené. Vyjímkou nebyly soukromě pořízené čepice i u mužstva, střihem se mohly o klasických čepic lehce lišit, dle přání zákazníka. Ač platil zákaz nošení těchto čepic mimo službu, vysloužilí vojáci si je odnášeli i do civilního života. Pokud jde o polní nasazení, byl nový typ čepice značně diskutabilní. V letních měsících způsobovala přehřívání kvůli absenci větracích průduchů a v zimě neposkytovala dostatečnou ochranu před chladným větrem. V roce 1915 se opět změnila barva stejnokrojů na tzv. polní šeď (Feldgrau), nová barva měla lepší maskovací vlastnosti. Pokud jde o polní čepice, tak jejich střih byl zachován, ale kvůli úsporným opatřením, se podšívka zmenšila, podšité bylo buď dýnko, nebo naopak jen okolek čepice. Knoflíky a čelní stítek byly v barvě látky. Z módních a praktických důvodů se objevují pokrývky hlavy v jezdeckém stylu, tedy bez čelního štítku. V druhé polovině války se výroba potýkala s výrazným nedostatkem surovin a opět došlo k inovacem i u pokrývek hlavy. V průběhu roku 1916 se začaly objevovat čepice vyrobené z jednoho kusu plsti. Ta byla napařována na formě a upravena do tvaru polní čepice. V tomto období se objevují i čelní štítky vyrobené z plsti a klasická podšívka byla nahrazena potítkem z koženky. Později se objevují i různé náhražkové materiály, případně i v odstínech zelené - vyhotovené z ukořistěných italských látek, opět v prostém střihu. Zimní čepice pro službu v horách, byly vyráběny z vlněného úpletu v barvě polní šedi, ve většině případů bez čelního štítku, s výsostným označením a nefunkčními knoflíky.
Výrazným prvkem vojenských čepic Rakousko-uherské armády, je tzv. polní označení (Feldzeichen) nošené na levé straně. V letních měsících se jednalo o dubovou ratolest, nebo její atrapu vyrobenou z voskovaného papíru. V zimních měsících se nosily větvičky z jehličnatých stromů. Dalším zajímavým prvkem byl identifikační obdélník na zadní části čepice. Ten byl vyroben z bílého plátna a sloužil k rychlému rozpoznání vlastních vojáků v nepříznivých povětrnostních podmínkách. Ze stejného důvodu byl bílý obdelník malován i na modernější ocelové přilby. Pokud jde o typickou módní výzbrobu vojenských čepic, tak již od prvních válečných měsíců nosili vojáci četné pamětní odznaky front, armád, sborů či divizí, brigád a pluků. Dosud nejobsáhlejší sběratelský katalog čepicových odznaků maďarského autora Miklóse Szanyie (Kappenabzeichen Katalag, Budapest, 2011), obsahuje vyobrazení více než 2000 různých typů těchto ozdob. Často byly vyráběny rovněž odznaky z jednotlivých bojišť a frontových úseků. Oblíbené byly rovněž specializační znaky jednotlivých jednotek (blesk, horská protěž atd.). Ze zakázaných, leč populárních typů, je nutno zmínit nošení kořistních výsostných znaků. Často se tak jednalo o ruské kokardy, knoflíky nebo italské (savojské) pěticípé hvězdy vyražené z bílého kovu.
V roce 1916 byl zaveden tzv. jednotný stejnokroj, který měl usnadnit zásobování jednotek. Na levé straně čepice vojáků tak přibylo označení plukovní příslušnosti vyvedené v barvě. Pro pluky a prapory společné armády byla používána modrá barva čísel, pro rakouskou zeměbranu zelená, domobranci měli červenou, uherská zeměbrana břidlicově šedou a domobrana bílou barvu. Důstojníci často k tomuto účelu používali číslice kovové či výšívané. Vedle číslice byla umístěna rovněž zkratka jednotlivých formací: KS pro císařské střelce (Kaiserschützen), TJ pro tyrolské císařské myslivce (Tiroler Kaiserjäger), BJ pro bosenské myslivce (Bosnische Jäger), GrJ pro hraniční myslivce (Gränzjäger) a F pro polní myslivce (Feldjäger). Systém tohoto označení byl v druhé polovině roku 1917 zrušen. Zde dodejme, že v roce 1917 byly zkoušeny i různé experimentální uniformy v pískově-hnědém odstínu. Ty znamenaly poměrně zajímavý odklon od dosavadních typů uniforem a objevují se s nástupem císaře Karla I. Návrháři se zde často snaží přijít s uniformou zcela odlišnou od německých vzorů. Kolekci různých zamítnutých návrhů je dnes možné shlédnout ve Vídeňském vojenském muzeu.
Pokud jde o poválečné užití, tak během války čepice obdobného tvaru nosily německé horské jednotky a podobnou zavedla od roku 1943 i německá armáda. Československá armáda používala od konce války tzv. kolkované čepice. Ty se oficiálně používaly do poloviny roku 1919, kdy byly nahrazeny domácím vzorem. Koncem 20.let byla zkušebně vyrobena jakási lodička se štítkem, ale nebyla oficiálně zavedena do výstroje.
Zdroj:
http://www.vhu.cz/polni-cepice-rakousko ... 1914-1918/
http://www.primaplana.cz/news/stejnokro ... -1918-3-4/
https://warspot.ru/10029-shveyk-idyot-na-voynu
http://pikineri.narod.ru/avstrovengr.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Ski_cap
. Kupodivu byly tyto mazácké výstřelky hojně tolerovány. Větší oblibě se pak tyto odznaky těšily u uherských jednotek.
