Naše vojenské působení ve Francii v letech 1939 až 1940

[Pátrač]

ČESKOSLOVENSKÉ JEDNOTKY POZEMNÍHO VOJSKA VE FRANCII V LETECH 1939 AŽ 1940. VZNIK A BOJOVÉ PŮSOBENÍ.

ÚVOD.

Mnichovská dohoda, kterou podepsali 30. září 1938 o půl třetí v noci v Mnichově, zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain za Velkou Británii, Édouard Daladier za Francii, Adolf Hitler za Německo a Benito Mussolini za Itálii – byla jasná. Tito čtyři lidé se dohodli na tom, že Československo musí do 10. října postoupit pohraniční území obývané Němci zvané Sudety, Německu. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni. Není potřeba rozebírat, co následovalo, ale faktem je, že tento politický krok kdy nás naši spojenci Británie a Francie pro iluzorní záruky míru nechali vlastnímu osudu, byl pro naši zemi, která existovala pouhých 20 let osudový. A abychom cestu k možnému odporu měli co nejtěžší, neváhali nám sdělit, že pokud se nepodrobíme a začne válka, označí jako viníky války nás. Následující obrázek ukazuje aktéry Mnichovské dohody:

To co z naší země zbylo, za nečinnosti jmenovaných zemí směřovalo ke vzniku První slovenské republiky, tedy státního útvaru vyhlášeného „Sněmem Slovenské země“ v Bratislavě dne 14. března 1939. Ve stejný den třetí prezident Doc. JUDr. Emil Hácha pod tvrdým tlakem u Hitlera v Berlíně podepsal souhlas s okupací. Ráno 15. 3. 1939 německé jednotky překročily hranice a obsadily české země. Samostatné Československo přestalo existovat. Zklamání a otřes se převalily duší většiny obyvatel. Bez odporu se zřítila zdánlivě pevná stavba masarykovského demokratického státu budovaného s takovým úsilím 20 let.

Utrápený Emil Hácha - sedí, stojící jsou Kurt Daluege a Karl Herman Frank

Prezident Prof. PhDr. et JUDr. Edvard Beneš po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval a 22. října 1938 odletěl pravidelnou leteckou linkou nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických. Po okupaci Československa a vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 přesídlil do Londýna a zaslal protest proti německé okupaci Čech a Moravy vládám hlavních světových mocností. Celou svojí myslí byl přesvědčen, že to co provedly Francie a Velká Británie povede k válce a ta skončí porážkou Německa. A spoléhal na to, že toto je cesta k obnovení zaniklého státu.

Stal se vůdčím představitelem československého zahraničního odboje, i když to nebylo hned. Československá exilová vláda byla Velkou Británií prozatímně uznána v červenci 1940, plného uznání Beneš dosáhl 18. července 1941, kdy SSSR i Velká Británie definitivně tuto vládu uznaly.

Slovensko si šlo svojí cestou přímého spojenectví s Německem, Itálií a Vatikánem, sklouzlo až k podílu na agresívní válce proti Sovětskému svazu a aktivně se zapojilo do likvidace vlastního židovského obyvatelstva. Protektorát upadl do apatie a pasivní rezistencí občas ozářenou jiskrou aktivního odporu se soustředil na vlastní přežití populace, pracoval pro německé vítězství a tvářil se, že se až tak moc neděje. Ale v zahraničí se díky aktivitě politické aktivitě našich emigrantů začaly dít velké věci. Tato práce se bude zabývat pouze a jen vojenskými aktivitami spojených s Francií.

KAPITOLA PRVNÍ: Politické, personální a technické peripetie vzniku našich pozemních jednotek.

Než se podařilo převzít vůdčí roli Benešovi a jeho lidem, vyvíjel největší aktivitu velvyslanec Česko - slovenska, tedy té země, která se ustavila po obsazení Sudet Německem, těšínského Slezska, území na Oravě a Spiši Poláky a značné části jihovýchodního a východního Slovenska Maďary. Jmenoval se Štefan Osutský, odmítl předat velvyslanectví po 15. březnu Německu a zahájil práce na ustavení orgánu československého odboje. Tak již 21. března 1939 byl ve Francii ustaven „Ústřední výbor zahraniční akce ve Francii“, který měl koordinovat aktivity krajanských organizací v exilu. Tím zastínil Beneše, který se nacházel v USA a byl tedy daleko od hlavního dění. Navíc tím, že abdikoval a nijak neovlivnil dění do rozpadu státu a okupace českých zemí neměl žádný relevantní politický mandát. Ale na druhou stranu navázal kontakty v okupované zemi a to i s generálem Aloisem Eliášem či Emilem Háchou a lidé ho poslouchali – mimo jiné požadoval, aby do zahraničí odešlo co nejvíce vojáků, kteří by se mohli stát základem budoucí exilové armády. Beneš tedy vytvořil druhé centrum zahraničního odboje. Politická platforma ale byla jiná. Zatím co Osucký akceptoval mnichovskou dohodu a šlo mu o stát, který po ní zůstal, Beneš Mnichov kategoricky odmítal, a to ve všech důsledcích - tedy odstoupení Sudet, vznik Protektorátu Čechy a Morava, polské a maďarské zábory. Jenže tím, že vše organizoval z USA, měl navrch právě Osuský a nutno uznat, že odvedl hodně dobré práce. Poté co Beneš přesídlil v polovině července 1939 do Londýna, začalo pomalé sbližování obou center odboje. A aby to nebylo už vůbec jednoduché, generál Lev Prchala se pustil do samostatné akce. Opíral se o polské generály a chtěl vybudovat nezávislé odbojové centrum v Polsku. První sjednocovací kroky tak nastaly až v létě 1939 ale to už válka tloukla do vrat.

Unikátní fotografie pořízená v roce 1927. Stojící muž je velvyslanec naší země ve Francii Štefan Osuský. Ta sedící paní je jeho manželka a vedle ní sedí, kdo jiný než Tomáš Garigue Masaryk a z druhé strany Edvard Beneš.

Po otřesu způsobeném Mnichovem byl proud uprchlíků a zejména vojáků slabý. Ale po březnu 1939 zesílil a stal se významným. Směřoval hlavně do Polska. Ale zde o naše emigranty a to jak civilisty, tak i vojáky nebyl valný zájem – polská generalita přímo svítila sebevědomím. O zkrachovalce co přišli o vlastní zemi, nějaký zvláště velký zájem neměla. Proto následoval, zdá se, že zcela logicky, díky aktivitám velvyslance Osuského, přesun našich lidí do Francie. I zde však k ustavení československých jednotek byla ještě daleká cesta. Aktivity generála Prchaly se ani nestačili pořadně rozvinout a byl jim konec.

Je příznačné, že zatímco politikou appeasementu prosáklou francouzskou politickou reprezentaci a diplomacii možnost vzniku československých jednotek nebo případné zapojení občanů bývalého Československa do bojových sestav francouzské armády moc nezajímalo, francouzská generalita byla výrazně vstřícnější. Mělo to více příčin. Po Mnichově kdy naši vojáci i občané, kteří k Francii a Británii vzhlíželi jako ke spojence a příklad na dlouhé cestě k demokratickému státu zjistili, že se stali obětovatelnou položkou na kolbišti mezinárodní politiky, se čestní a zhusta stateční francouzští vojáci museli cítit strašně.

Řada Čechů, vojáků i civilistů s pohrdáním vracela na francouzském velvyslanectví v Praze francouzská vyznamenání, diplomy francouzských škol a francouzské doklady. Velvyslanec Victor de Lacroix a vedoucí francouzské vojenské mise generál Louis Eugene Faucher bezmocně přihlíželi se studem a beznadějí, jak se do té doby téměř ikonický obraz jejich země v očích našich lidí mění a mizí v neskrývaném opovržení a ironických odsudcích. Stejně se chovali českoslovenští občané trvale působící nebo i bydlící ve Francii.

Osobnost jmenovaného generála je natolik zajímavá, že si zaslouží pár slov.

Faucher Louis-Eugene byl francouzský sborový generál a díky svému působení v naší zemi i československý armádní generál. Za 1. světové války velel praporu a působil ve štábu. V roce 1919 byl jmenován náčelníkem štábu francouzské vojenské mise v Československu, 1920 zástupce československého náčelníka hlavního štábu, 1926 až 38 náčelník francouzské vojenské mise v ČR. Za Druhé světové války byl v letech 1939 až 40 náčelníkem francouzské mise a byl zapojen do budování československé vojenské jednotky ve Francii, poté byl v letech 1944 až 45 za odbojovou činnost vězněn v nacistickém koncentračním táboře. Po válce od roku 1949 předseda Společnosti francouzsko-československého přátelství. Byl to jeden z našich největších přátel ve Francii.

Generál Faucher, ten pán vlevo s generálem Mativetem v táboře československých dobrovolníků v Agde.

Ale byly zde i další příčiny. Stručně řečeno byl to hlavně zájem o kvalitní a vycvičené vojáky mnoha odborností. Francie měla velké demografické problémy- nebyl dostatek mladých mužů způsobilých pro službu v armádě – přímý důsledek strašlivých ztrát v I. světové válce. Několik tisíc československých dobrovolníků ochotných bojovat za Francii se prostě velmi hodilo. Přednost pak měli specialisté technických vojska letci všech odborností.

Ovšem ani březnové události na francouzské politiky dojem neudělaly a jejich postoje se neměnily. Jedinou cestou jak se tedy mohli Čechoslováci dostat do francouzských ozbrojených sil, byl vstup do Cizinecké legie. Od samého počátku to ale francouzská generalita v čele s náčelníkem generálního štábu generálem Maurice Gamelinem považovala za provizorium a představitelům odboje byl dán ústní slib, že v případě nastalého válečného stavu s Německem budou českoslovenští vojáci z legie uvolněni a bude umožněno zformování samostatné československé armády na francouzském území. Slib ale byl pouze ústní a nebyl tedy vymahatelný. I přesto velká část našich vojáků na území Polska tuto možnost brala jako lepší stav než to, co zažívali zde. Po pobytu v hlavním sídle cizinecké legie, v pevnosti St. Jean v Marseille, cestovali noví legionáři do svých posádek v Alžírsku. Ale francouzská liknavost zajistila, že do vypuknutí války se do nových působišť pouze 657 československých vojáků. Z toho bylo 554 příslušníků pozemních sil a 103 letců. Mnoho jich zůstalo tam, kde byli a někteří podepsali závazek k legii až po útoku německé wehrmacht na Polsko. Vypuknutí války tak paradoxně naši vojáci přivítali.

Z polského přístavu Gdyně bylo v době od 29. května do 19. srpna 1939 vyplulo do Francie 5 lodních transportů, které přepravily do Francie asi 1192 vojáků, z toho počtu bylo asi 500 letců. Navíc velvyslanec Osuský dostal povolení od francouzských úřadů provést sčítání Čechoslováků trvale žijících i uvízlých po zániku naší země ve Francii. Bylo zjištěno, že jich je možná až neuvěřitelných 45 000. Jejich národnostní složení jako by odráželo ekonomické potíže na jednotlivých částech naší země.
80% z nich bylo Slováků,
12% Čechů a
8% bylo Maďarů a Rusínů
Většina z nich pracovala v průmyslu ve velkých centrech a přístavech, menší část jako nekvalifikovaní dělníci v zemědělství. Jejich zájmy byly spíše sociální. Až příchod interbrigadistů po skončení občanské války ve Španělsku a hlavně vlna emigrantů po březnu 1939 vytvořila politické zájmy vedoucí k ozbrojenému vystoupení.

Jako první a velmi důležité opatření bylo získání souhlasu pro aktivování československých důstojníků do francouzské armády. Pro první období pro ně francouzská armáda vyčlenila 230 míst:
200 v koloniální armádě
30 v cizinecké legii.
Bylo ale nutno podepsat pětiletý závazek za mlhavý příslib uvolnění a převedení do československé armády, pokud bude vytvořena. Navíc museli akceptovat snížení hodností a službu v severní Africe a v Sýrii. Několik desítek našich důstojníků a praporčíků potom nastoupilo službu v kontinentálních jednotkách.

V této době se začali objevovat první vojáci z polských transportů. Část jich byla soustředěna v táboře na Marně, další v oblasti St. Gernain a St. Cyru. Díky aktivitě a dobré práci štábního kapitána letectva Jana Pernikáře a československého vojenského atašé plukovníka generálního štábu Kaliny v této době začalo i umisťování našich letců do jednotek francouzského letectva.

Jak rostlo mezinárodní napětí, situace se obracela. Francie začala cítit, že válku nelze zastavit. A začaly se dít věci pro naši věc pozitivní.

Dne 2. srpna 1939 zahájila v Paříži činnost Československá vojenská kancelář vedená generálem Sergejem Ingrem. Měla jako hlavní úkol připravit urychlenou výstavbu samostatné armády po vypuknutí války. Mělo to být samostatné vojsko plně podřízené budoucí exilové vládě. Proto to neměla být armáda dobrovolníků, ale armáda postavená na dobrovolnících jako na tvrdém jádru ale hlavní síla měla být vytvořena mobilizací československých občanů nacházejících se na všech francouzských územích podle právních předpisů platných v zaniklém Československu. Na seznamech vhodných lidí pracovali lidé kolem Osuského už několik měsíců.

Zde je organizace československé vojenské kanceláře správy ve Francii.

Dne 28. srpna 1939 Osuský opětovně požádal francouzské činitele, aby bylo umožněno zahájit výstavbu samostatné československé armády. Prostředky měl poskytnout úvěr od francouzské vlády, splatný po skončení války, která měla umožnit obnovení Československa.

Tyto dvě iniciativy tentokrát nalezly velmi příznivou odezvu- přišly konečně v ten nejlepší čas. O dva dny později se totiž německá armáda převalila přes hranice do Polska a začala II. světová válka. Ale vyhráno ještě nebylo.

Dne 12. září 1939 Beneš přistoupil na dualistické řízení odboje a pařížské centrum bylo prohlášeno za prozatímní vládu Republiky československé. Měla zajímavé složení:
dr. Edvard Beneš - předseda vlády
dr. Štefan Osuský – ministr zahraničních věcí
generál Sergej Ingr – ministr národní obrany
dr. Edvard Outrata - ministr financí

Za tuto prozatímní vládu potom Osuský podepsal s francouzským ministerským předsedou dne 2. října 1939. Jenže zatímco po stránce vojenské se zdálo, že není žádný problém, po stránce politické neskončily. Francouzská vláda se odmítla vzdát toho, co provedla naší zemi v Mnichově – asi pro ni bylo těžké tímto přiznat chybu. Jakoukoliv revizi svých postojů z doby mnichova odmítli lidé na francouzském ministerstvu zahraničí byť jen zvážit a tak žádná zatímní vláda Republiky československé na území Francie nikdy nevznikla. Důvod je nasnadě:
- museli by zrušit platnost Mnichovské dohody
- museli by garantovat obnovení územní celistvosti zaniklého státu
- museli by uznat kontinuitu československé vlády
Francouzská politická reprezentace považovala vůdčí osobnosti odboje za soukromé osoby bez politického mandátu. Jediný kdo podle nich mandát měl, byl velvyslanec Osuský. Jeho autoritu velvyslance nikdo nezpochybňoval. Došlo to tak daleko, že Francouzi byli rozhodnuti podřídit budoucí československé jednotky právě tomuto muži. A to by znamenalo, že Beneš pro ně není partner- ve své podstatě jeho osoby, jeho halasného požadování aby Francie přiznala, že nás odstřelila a dožadování se vůdčí role v odboji, měli Francouzi plné zuby. A toto se přenášelo i na další osobnosti v jeho okolí – vznikl tak problém. Ten problém se dal nazvat právním vakuem, které mohlo významně ohrozit formování československých jednotek na území Francie.

Dohoda z 2. října 1939 se totiž odvolávala na kooperaci mezi zatímní československou vládou a francouzskou vojenskou misí. Její znovuustavený velitel generál Louis Eugene Faucher však bez právního uznání exilové vlády neměl odpovídajícího partnera pro řešení zásadních problémů existence československého vojska.
Je otázka co vedlo francouzskou vládu k tomu, aby uznala alespoň Československý národní výbor. Chápala to tak, že tento výbor zastupuje pouze a jen odboj a aktivity na území Protektorátu a Slovenského štátu. Když tento názor akceptoval i Beneš a jeho lidé, ledy se hnuly.

Ale bez ohledu na tyto politické peripetie našeho odboje ve Francii, německý wehrmacht porážel polskou armádu. Dne 2. září nařídila francouzská vláda všeobecnou mobilizaci a den nato uplynulo v 17. hodin francouzské ultimátum Německu. Francie byla ve válce. V té válce, které se za cenu zrady a zničení svého spojence, Československa chtěla vyhnout. V tento den přihlásil Edvard Beneš Československo do řad spojenců bojujících proti Německu.

Bez ohledu na tyto peripetie se výstavba našich vojenských součástí pomalu rozbíhala. Původně se zdálo, že naše armáda bude organizována v Cognacu, tam kde se organizovali naše legie ve Francii za Velké války. Ale buď omylem, nebo naopak velmi uváženě byl pro tuto činnost určen tábor u Středozemního moře v Agde. Byl to tábor po španělských uprchlících a jeho stav byl, slušně řečeno, katastrofální.

Dne 15. září na místo dorazila přípravná mise vedená plukovníkem Karlem Janouškem. Měla za úkol tábor připravit. Ale ihned se dostala do konfliktu s francouzskou vojenskou misí. Šlo o pojetí organizace. Naše strana chtěla maximální kompetence ve všem včetně velení. Francouzi tvrdili, že my jen dodáme lidi a ostatní je na nich. Tedy i velení a plná podřízenost našich vojsk. Ale události nečekaly, až si dvě skupiny vojáků, kterým šlo paradoxně o stejnou věc a jen se nedokázaly shodnout na postupu, sladí noty do partu.
Už 23. září do Agde dorazila skupina československých důstojníků ze severní Afriky. Velel jim plukovník generálního štábu František Hájek, který do té doby sloužil v cizinecké legii jako major.

Typické dřevěné ubytovací baráky v Agde.

26. září potom dorazil první transport z Oranu ve kterém bylo 8 důstojníků a 540 příslušníků mužstva. Večer toho dne poprvé nad táborem v Agde zavlála československá vlajka. V zápětí Francouzi provedli další veletoč. Dospěli k názoru, že žádná 1. československá divize nebude a rozhodli, že půjde jen o jeden pluk. Najdou se i názory, že to bylo pod vlivem velvyslance Osuského.

KAPITOLA DRUHÁ: Organizační struktury, počty a materiální vybavení naší divize

Po pohledu na politické zákulisní aktivity které ovlivnily vznik naší pozemní armády ve Francii, můžeme pokročit k samotné divizi. Ať to bylo jak bylo a ať se dělo co chtělo, 28. září byl v Agde zřízen 1. československý náhradní prapor jako zárodek budoucích jednotek. Hned druhý den byl zřízen 1. pěší pluk a k 15. listopadu vznikl i rámcový 2. pěší pluk. Jaká byla představa o organizační struktuře pluku, pokud by vše prošlo ideálním procesem ukazuje následující schéma:

Tabulkové válečné počty pěšího pluku:

84 důstojníků, 293 rotmistrů a aspirantů a 2711 příslušníků mužstva, celkově to mělo být 3088 vojáků
41 jezdeckých a 280 tažných koňů
180 povozů
14 polních kuchyní
12 motocyklů sólo
13 motocyklů s přívěsem
9 obrněných transportérů pásových
5 osobních automobilů
38 lehkých nákladních automobilů a 5 těžkých automobilů
135 jízdních kol
112 lehkých kulometů
48 těžkých kulometů
9 minometů ráže 60 mm a 8 minometů ráže 81 mm
109 granátometů
12 kanónů ráže 25 mm

Výše citovaná dohoda z 2. října 1939 tak jen potvrdila už probíhající činnost. V té době už totiž byly základy československé armády položeny a asi už těžko mohlo tento proces něco zvrátit.
K 5. říjnu 1939 totiž začal být zvažován vznik dalších jednotek:
- 3. pěšího pluku
- 1. dělostřeleckého pluku. Organizační strukturu divizního dělostřelectva pro ideální stav ukazuje toto schéma:

Tabulkové válečné počty dělostřeleckého pluku:

67 důstojníků, 210 rotmistrů a aspirantů a 1823 příslušníků mužstva, celkově to mělo být 2100 vojáků
410 jezdeckých a 1322 tažných koňů
278 povozů
13 polních kuchyní
70 jízdních kol
4 motocykly solo
19 osobních automobilů
52 nákladních automobilů
32 lehkých kulometů
24 kanónů ráže 75 mm
12 kanónů ráže 155 mm

Jako další dělostřelecká jednotka byla u divize baterie kanónů proti útočné vozbě. Její organizační strukturu jsem nikde nesehnal, ale zde jsou alespoň její tabulkové počty.

Tabulkové válečné počty baterie kanónů proti útočné vozbě udávají, že tato jednotka měla mít:

4 důstojníky, 8 rotmistrů a aspirantů a 150 příslušníků mužstva, celkově to mělo být 162 vojáků
28 jezdeckých a 90 tažných koňů
14 povozů
1 polní kuchyně
1 jízdní kolo
4 motocykly solo
6 nákladních automobilů
6 lehkých kulometů
6 kanónů ráže 47 mm- protitankové zbraně


- smíšeného předzvědného oddílu a divizních jednotek - divize byla skoro na světě. Vše stálo jen na tom, jak rychle budou přicházet budoucí vojáci. A to byl hlavní problém našeho odboje. Sehnat lidi. Ale zase pro ideální představu je potřeba vidět, jak měl vypadat smíšený předzvědný oddíl. Obrázek následuje:

Měla to být vysoce motorizovaná a maximálně pohyblivá jednotka, silně vyzbrojená a vybavená pro plnění průzkumných úkolů a rychlý přenos informací.

Tabulkové válečné počty smíšeného předzvědného oddílu, nám dále ukáží, že tato jednotka měla mít:

28 důstojníků, 42 rotmistrů a aspirantů a 612 příslušníků mužstva, celkově to mělo být 686 vojáků
245 jezdeckých a 31 tažných koňů
4 kulometné káry
3 polní kuchyně
27 motocyklů solo
72 motocyklů s přívěsem
4 osobní automobily
12 spojovacích automobilů
51 nákladních automobilů
239 jezdeckých šavlí
151 pistolí
423 pušek
12granátometů
32 lehkých kulometů
12 těžkých kulometů
2 minomety 60 mm
4 kanóny ráže 25 mm - protitankové zbraně
3 polní telefonní soupravy
8 telefonů
14 radiostanic

Tyto velké počty lidí bylo potřeba někde sehnat. A to nebylo jednoduché. Cesty se ale našli i v nelehké situaci v jaké se náš zahraniční odboj nacházel.

Základem se v první vlně stali dobrovolníci, kteří se do Francie dostávali často neuvěřitelnými cestami a občas to asi bylo krajně dobrodružné. Nemálo jich padlo do rukou maďarské policii a někteří zmizeli beze stopy. Ti, co šli přes Rumunsko a Jugoslávii skončili na Středním východě v Bejrůtu a v Sýrii a odtud se potom dostali do Francie. Další sem dorazili jak už bylo uvedeno, přes Polsko.
Další dobrovolníci přišli z Británie, Belgie a Nizozemí. Několik set dobrovolníků, převážně československých Židů připravil velvyslanec v Jeruzalémě Josef Kadlec. Všichni tito lidé, a mnoho z nich byli kvalitně vycvičení vojáci, byli vysoce motivovaní vlastenci, ochotní s plnou odpovědností k sobě i k zaniklé vlasti, bojovat o její znovuobnovení.

Tento obrázek ukazuje, kudy se do Francie dostávali naši lidé, aby se mohli zapojit do přímého boje proti Německu.

Druhá skupina lidí byli bývalí interbrigadisté. Tito lidé byli lidsky velmi kvalitní. Byla to elita bojovníků proti fašismu, zkušených a ostřílených i několika roky občanské války ve Španělsku. Ale byli to zároveň komunisté. V daný moment byli obtížně použitelní, jelikož kominterna jim sdělila, že válka, která se v Evropě rozhořela, je imperialistická a nemají v ní co dělat. Sovětský svaz právě uzavřel spojeneckou smlouvu s Německem a jinak prostě jednat ani nemohl, pokud nechtěl popřít sám sebe. Jejich motivace k boji byla tedy v tomto období malá a často účast ve válce proti Německu přímo odmítali. Přišli sem z tábora pro uprchlíky v Gurs na jihu Francie.

Třetí skupina a to ta největší potom byli českoslovenští občané trvale žijící ve Francii. Ti sem přicházeli na základě vyhlášené mobilizace, která probíhala podle předválečných zákonů platných v zaniklém Československu. Ti měli jen malou motivaci bojovat za zemi, kterou za svoji vlast už dávno nepovažovali a jelikož jich valná většina byli Slováci, informace o tom, že na troskách Československa vznikl jejich vlastní národní stát, jim hledání motivace k boji za obnovení původního státu neulehčovala. Mnoho z nich se ve Francii oženilo a měli zde rodiny. Svoji vlast logicky viděli jinde a hlavně měli jediný zájem – zajistit bezpečí a sociální jistoty pro své rodiny.

A aby toho nebylo málo, ihned se posádkových městech začali objevovat antisemitské nálady. Asi to nebylo dáno přímo tím, že by tito lidé byli antisemité, ale převážná část důstojníků, kteří vystudovali hranickou akademii, byli vychováni v přímém národním cítění a židovský živel, kdy tito lidé často ani neuměli pořádně česky a mluvil mezi sebou německy, v nich vyvolával pocit nesprávného výběru vojáků. A je pravda, že je prokázáno, že židovští vojáci občas spolu mluvili německy schválně, aby se odlišili.

Problémů to bylo na poražení koně. Ale lidé, co se tohoto úkolu ujali, se k věci stavěli iniciativně a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Do konce roku se podařilo v Agde shromáždit více než 3 500 lidí. A jak jich přibývalo, začal být tábor těsný. Další posádky tak vznikly v dalších městech.

Zde tedy je rozmístění jednotlivých jednotek a součástí 1. československé divize a dalších vojenských celků.

Velitelství 1. československé divize bylo umístěno do Béziers.
Štábní rota - Béziers
Divizní rota KPÚV – Agde
Divizní baterie KPÚV – Agde
Divizní rota doprovodných zbraní - Agde

1. pěší pluk
- velitelství - Pézenas
- 1. prapor - Pézenas
- 2. prapor - Montagnac
- 3. prapor - Pézenas

2. pěší pluk – Agde

3. pěší pluk s rotou doprovodných zbraní – Agde

Náhradní těleso – Agde

Smíšený předzvědný oddíl
- jezdecká eskadrona - Lapalme
- motoeskadrona – Roquefort

Dělostřelecký pluk
- velitelství - La Nouvele
- 1. oddíl - La Nouvele
- 2. oddíl - Sigean
- 3. oddíl – Portel

Telegrafní prapor – Montpellier

Ženijní prapor – Avignon

Náhradní těleso a letecká skupina – Agde

Tento obrázek ukazuje finální představu o tom, jak by měla vypadat organizační struktura naší pěší divize ve Francii. Pokud by čas dovolil a Francouzi splnili očekávané, byla by to velká a velmi silná divize.

Postupně docházeli zbraně, materiál a technika. Ale bylo to málo a pomalu. Vojáky to znechucovalo a potvrzovalo to jejich dojem, že Francie tuto válku nebere vážně. Výstroj a výzbroj byla až do vydání směrnic a rozkazů francouzské vojenské správy o materiálně technickém zabezpečení československých jednotek velmi různorodá. Tedy špatná až mizerná. Počet vojáků vytrvale rostl a velitelé jednotek všech druhů zbraní požadovali výstroj a výzbroj, aby mohli zahájit výcvik. Ale na druhou stranu velkou roli sehrála pověstná schopnost našich lidí improvizovat, která se projevila na všech místech, kde se nacházeli. Část potíží dokázali vyřešit vlastní hlavou a prací.

Naštěstí francouzský velitel tábora v Agde a náčelníci doplňovacích správ také občas dokázali jednat iniciativně a na vlastní odpovědnost. Mohli však poskytnout pouze tu chatrnou a zastaralou výstroj a výzbroj, kterou měli ve svých skladech a které nebyly dosud zrušeny a zešrotovány pro šetrnost a skrblictví intendantů a zbrojní služby. Nejhorší situace byla u prádla a obuvi. Jak pestré bylo vybavení našich lidí v počátcích budování 1. československé divize ukazuje následující obrázek

Vojenská správa se snažila nedostatek zmírnit tím, že odkupovala od branců prádlo, přikrývky a obuv, které si přinesli na vojnu. Výkonní rotmistři rot a baterií museli mnohdy zapůjčit vojákům po dobu, kdy měli své boty v opravě, dřeváky. Takto vystrojení vojáci pak vykonávali přechodně službu u setniny. Jak se museli cítit, hlavně ti co byli mobilizováni a o dobrovolnosti se u nich rozhodně nedá mluvit, se lze jen domýšlet.

Od poloviny ledna se však situace zlepšovala a k slavnostní přehlídce a přísaze u příležitosti oslav 90. výročí narození prvního československého prezidenta Tomáše Garika Masaryka nastoupily útvary již v uniformách barvy khaki z vlněného sukna. Na závěr této kapitoly bych chtěl dát jeden výpravný obrázek.

Ukazuje, jak vypadala finální podoba výstroje našich vojáků u 1. československé divize ve Francii

[Pátrač]

KAPITOLA DRUHÁ: Vyzbrojení a dokončení organizace československých jednotek ve Francii.

První plný předepsaný počet zbraní, byl dosažen ve stavu pušek, které však neměly stejnou ráži. Byly to puška vzor 1886M 93 Lebel a puška vzor 1936 MAS. Po puškách přišli pistole a nakonec kulomety. Byl to lehký kulomet vzor 1924/29 Chatellerault a těžký kulomet Hotchkiss vzor 1914. K těžkým kulometům ale nebyly dodány kulometné káry a koně. Ty chodili po jednotlivých kusech. Protiletadlové zaměřovače nebyly dodány vůbec.

Pistole STAR, takzvaná španělská.
Zbraň vyráběla španělská společnost Echeverria ve městě Eibar. Pistole vznikla v roce 1928. Byla zavedena do několika armád, mezi jinými i do francouzské. Na první pohled je velmi podobná americké pistoli Colt 1911. Vyráběla se taky s nástavnou dřevěnou pažbou sloužící jako pouzdro.
Kapacita 9 nábojů 9 mm Luger,
Délka 215 mm,
Výška 140 mm,
Hlaveň 122 mm,
Váha 1085 g.
Po skončení francouzské kampaně. Byla jako kořistní zařazena do výzbroje německé armády, která tím řešila nedostatek zbraní. Dále sloužila ve španělské armádě až do roku 1985, tehdy také ukončena výroba.

Obrázek:

Dále to byly dva druhy pušek.

Jako první to byla puška vzor 1886M 93 Lebel.

Francouzská opakovací puška Lebel Mle 1886 M93 používala náboje ráže 8 mm plněné bezdýmným střelným prachem. Zbraň měla trubicovitý zásobník pod hlavní o kapacitě osmi nábojů, který byl plněn po jednom náboji. Tato puška byla nejpočetnějším modelem ve výzbroji francouzské armády během první světové války.
Hmotnost 4,18 kg
Délka 1305 mm
Délka hlavně 804 mm
Typ náboje 8 mm Lebel
Ráže 8 mm
Úsťová rychlost 632 m/s
Maximální dostřel 2000 m
Zásobování municí trubicový zásobník pod hlavní na 8 nábojů
Hledí otevřené stavitelné

Obrázek:

Druhá puška byla puška vzor 1936 MAS

Byla přijata do výzbroje francouzské armády roku 1936. Používala náboj ráže 7,5 mm s bezokrajovou nábojnicí vyvinutý v roce 1929. Závěr byl jednoduché konstrukce se skrytým úderníkem a puška nemá samostatnou pojistku. Ta je do jisté míry nahrazena jazýčkem spouště s dlouhým chodem a dvojím odporem. Nábojová schránka byla plněna pomocí nábojového pásku, dno schránky bylo odnímací. Sektorové dioptrické hledí bylo umístěno na pouzdru závěru, muška s chránítkem na horní objímce. Jehlový čtyřhranný bodák byl uložen v předpažbí.
Hmotnost 3,76 kg
Délka 1040 mm
Délka hlavně 570 mm
Typ náboje 7,5 x 54 mm
Ráže 7,5 mm
Úsťová rychlost 820 m/s
Maximální dostřel 1200 m
Zásobování municí nábojová schránka na 5 nábojů

Obrázek:

Kulomety.

Lehký kulomet vzor 1924/29 Chatellerault

Kulomet Chatellerault se dostal k jednotkám francouzské armády v roce 1924. Hahradil tak krajně nepovedený kulomet m 15 Chauchat. V roce 1929 byl upraven na nový náboj 7.5 mm . Tento model se bude jmenovat už napořád FM 24/29 a stal se standartní výzbrojí francouzské pěchoty. Ve výzbroji francouzské armády vydržel až do šedesátých let.
Hmotnost 7,5 kg,
Hmotnost podstavce 0,8 kg
Délka 1070 mm
Ráže 7,5 mm
Úsťová rychlost 820 m/s
Maximální dostřel 1100 m
Zásobování municí zásobník na 25 nábojů

Obrázek:

Těžký kulomet Hotchkiss vzor 1914

Těžký kulomet, využívající pro automatický pohyb odběr prachových plynů. Prachové plyny v plynovém válci urychlovaly píst a tím i závěr na celé dráze závěru vzad. Plynový válec byl opatřen regulátorem. Hlaveň kulometu byla pevná chlazená vzduchem. Závěr kulometu byl uzavřený. Podávání nábojů bylo řešeno jako pásové ve dvou variantách.
- nábojové pásky s 24 náboji
- kovové pásy s kapacitou 250 nábojů.
Byla to vylepšená verze stejného kulometu vzor 1909. Stal se zavedenou zbraní francouzské, řecké, britské a americké armády. Byl velmi spolehlivý. Ve výzbroji se udržel po celou II. světovou válku a v některých armádách vydržel až do konce šedesátých let.

Ráže – 8 mm, náboj do pušky Lebel
Délka – 1270 mm
Hmotnost – 23,6 kg
Zásobovací ústrojí – nábojový pás
Kapacita – 250
Účinný dostřel – přes 2000 m

Obrázek:

Časově vypadaly dodávky výzbroje takto:
- kanóny ráže 75 mm byly dodány od února do dubna. Byly to osvědčené a velmi dobré kanóny pro přímou podporu pěchoty, které sehrály velkou roli ve Velké válce. Díky jim měla francouzská pěchota stálou a velmi kvalitní palebnou podporu. Takto ty kanóny vypadaly:

Takticko-technická data
Hmotnost: 1544 kg
Hmotnost střely: 5,97 – 7,25 kg podle druhu,tříštivý, šrapnel – 290 ks olověných kuliček, protitankový
Ráže: 75 mm
Náměr: - 11° až 18°
Rychlost střelby: 15 ran za minutu
Úsťová rychlost: 500 m / s
Maximální dostřel: 9 550 m


- protitankové kanóny ráže 47 mm dorazily v dubnu

- houfnice ráže 155 mm přišly v dubnu a květnu. Byly to houfnice ráže 155 mm vz. 1917 Schneider
155 mm houfnice vz. 1917 Schneider, vlastním značením Canon de 155 C Modele 1917 Schneider, byla francouzská houfnice navržená konstruktérem Schneider et Cie . Bylo to v podstatě upravený kanón Canon de 155 C Modele 1915. Byl používán v mnoha armádách jak za první tak i za druhé světové války. Kořistní zbraně dokonce využíval německý wehrmacht v druhosledových jednotkách při obraně pobřeží.

Takticko-technická data
Hmotnost: 3300 kg
Hmotnost střely: 44 kg (96,1 lb)
Ráže: 155 mm
Náměr: 0 - 42 ° 20 '
Rychlost střelby: 3 rány za minutu
Úsťová rychlost: 450 m / s
Maximální dosah: 11.300 m

Obrázek:

- obdobně tomu bylo s granátomety ráže 60 mm vz. 35 u pěchoty a smíšeného přezvědného oddílu, zde mám trochu chaos – některé zdroje píší ne o granátometech ale o minometech ráže 60 mm. Ať to bylo co chtělo, z předepsaných 200 kusů granátometů byl dodán pouze jeden.
- minomety ráže 81 mm vz. 27/31 a protitankové kanóny ráže 25 mm nebyly dodány v plném počtu ani do odchodů pluků do pole. Tyto protitankové zbraně malé ráže byl zajímavou zbraní. Takže se na něj podíváme. Byl to protitankový kanón 25 mm kanón model 1934

Tato zbraň byla přijata do výzbroje s cílem vybavit objekty Maginotovy linie lehkou zbraní. Byl zaveden do výzbroje jako zbraň montovaná do objektů a nakonec i jako mobilní prostředek pro pěchotu. Byl označován jako Canon de 25 mm semi-automatique Modele 1934

Takticko-technická data:
Ráže: 25 mm
Váha projektilu: 0.32 kg
Maximální dostřel: 1800 m
Hmotnost: 496 kg v akci
Délka hlavně: 1,8 m
Náměr: -5 ° až 21 °
Průraznost pancíře: 40 mm až 400 m
Úsťová rychlost: 918 m / s
Při zahájení bojů o Francii tato zbraň byla hlavním protitankovým prostředkem francouzských pěších jednotek

Obrázek:

Tento kanón byl tahán malým otevřeným obrněným transportérem. Byl to tahač, muniční vozidlo i dopravní prostředek. Šlo o podle francouzské terminologie o „ tančík pro zásobování pěchoty Renault UE vz. 31“.

Takticko - technická data:
Osádka: 2 osoby
Maximální dojezd: 100 km
Maximální rychlost: 30 km/h
Výzbroj: žádná --
Pancéřování: 9 mm předek a strop korby, 6 mm podlaha
Motor: Renault 85 o výkonu 38 k (28 kW)
Užitečné zatížení: 350 kg v solo vozidle a 950 kg s přívěsem
Obrázek tohoto vozidla:

Dodávky pomocného ale velmi důležitého materiálu přicházely takto:
- dalekohledy, dálkoměry a dělostřelecké zaměřovače došly v březnu,
- telefonní materiál byl přidělen v dubnu
- radiostanice přišly až v květnu.
Lehké vojenské vozy, skříňové povozy a káry, jichž měla divize mít přes 240, byly dodávány od března, ale při odchodu pěších pluků do pole jich ještě část chyběla.

Velmi špatná byla situace divize ve vybavení koňmi, jichž měla mít redukovaná divize 1 784. V březnu jich bylo dodáno jen pět procent, v dubnu jedna třetina a zbytek v květnu. Převážná většina jezdeckých koní byla dodána remontními eskadronami a skoro všechny dělostřelecké tažné koně a vozatajské byli koně ze zálohy, tedy mobilizované u zemědělců, vinohradníků a povozníků. Tato zvířata nebyla na vojenský provoz zvyklá a propadala panice při sebemenších podnětech.

Jaké to působilo potíže? Mimořádné.

Primo: dělostřelecký pluk měl koncem března pouze 70 koní pro jezdecký výcvik 600 jezdců a jízdních. První pokus 2. baterie dělostřeleckého pluku koncem května vyjet se zapřaženou palebnou baterií dopadl špatně. Koně se plašili, kousali a kopali, jízdní spadli ze sedel a dalo hodně práce koně vyprostit z postraňků a zavést je do stáje.

Secundo: smíšený přezvědný oddíl měl začátkem května pouze 62 koní pro výcvik jezdecké eskadrony o 200 jezdcích vyzbrojených šavlemi. Jejich výcvik se tak stal víceméně iluzorní záležitostí.

Ještě horší byl postup dodávek motorových vozidel, jichž měla divize předepsáno skoro 900, z toho 260 motocyklů a 30 pásových obrněných transportérů. Dodávky začaly prakticky až v květnu, avšak plného počtu bylo dosaženo až den před odchodem do pole.
Smíšený přezvědný oddíl měl pro výcvik šedesáti šesti motocyklistů ještě 1. května jen 16 strojů a pro přezkoušení, zdokonalování nebo základní řidičský výcvik šedesáti vojáků jen lehký nákladní automobil proviantního důstojníka

Postup výcviku byl určován zejména dvěma objektivními faktory - postupným nástupem mobilizovaných branců nevojáků a pozdním dodáním koní a techniky. Velitelů a instruktorů pro výcvik a školení mužstva měla divize dostatek, avšak z mobilizovaných branců prošla vojenským výcvikem doma pouze část a to před různě dlouhou dobou. Přicházeli k rotám postupně a tak se muselo se základním výcvikem začínat vícekrát. Navíc, nebylo zpočátku čím cvičit. Pluky zřídily vlastní poddůstojnické školy a kursy specialistů, jiné specialisty posílaly do francouzských škol a kursů, kde byly vycvičeny i celé jednotky, jako ženijní rota, obě spojovací roty a všechny jednotky kanónů ráže 25 mm. K dělostřeleckému pluku byla přidělena francouzská instrukční baterie, která byla výcvikovým plánem přidělována střídavě bateriím pro výcvik obsluh.
Jinak se cvičilo hodně a odpovědně. Velká pozornost se věnovala dálkovým pochodům. Jak ukázal čas, bylo to našim vojákům ku prospěchu.

Obrázek ukazuje pěší pluk 2, který právě vyráží na dálkový pochod v plné polní.

Při překotné motorizaci trénů v květnu se ukázalo, že není dostatek řidičů a že není ani čas je vycvičit. Nakonec dostal v červnu automobil každý, kdo o sobě prohlásil, že ovládá řízení vozidla. Výsledek, který to přineslo by byl až úsměvný, kdyby to nebyl vlastně průšvih. Když došlo k odběru automobilů pro dělostřelecký pluk, havaroval jeden takový samozvaný řidič již v bráně výrobního závodu a druhý skončil přesun tím, že své vozidlo zarazil do prvního telegrafního sloupu. Velitel pomocné roty 1. pěšího pluku sháněl ještě v noci před nakládkou vozidel na železniční vozy pro přesun na frontu 26 řidičů. Motocyklisté radiotelegrafní roty sice dokázali s bezměrným úsilím naložit své stroje do vagonu, ale učili se je řídit až při přesunu z vykládací stanice. Ale to už trochu předbíhám. To nejdůležitější totiž bylo naplněno.

Velitel 1. československé divize ve Francii generál Rudolf Viest se představitelem francouzské vojenské správy generálem Mathivetem.

S hrdostí a pýchou mohlo být našimi představiteli ve Francii konstatováno, že nade vší pochybnost k 15. lednu 1940 byla ve Francii zformována 1. československá divize. Jejím velitelem byl jmenován divizní generál Rudolf Viest. Toto jmenování či lépe řečeno jeho pozadí by asi bylo zajímavé rozkrýt. Tento muž byl jediný Slovák a důstojník, který v předválečném Československu dosáhl hodnosti generála. Jestli hlavním důvodem jeho jmenování bylo to, že větší část vojáků byli právě Slováci je možnost, kterou asi dnes už nejde ověřit. Tento muž dokonce krátce sloužil Slovenskému štátu jako generální inspektor a po příchodu do Francie byl členem Československého národního výboru v Paříži. Pod jeho vedením se divize připravovala k boji a rostla. Proto je pravý čas ukázat kdo této divizi vele na rozhodujících místech.

Voják a vlastenec – generál Rudolf Viest

Velení či správněji velitelský sbor 1. československé divize ve Francii
Velitelství divize: - velitel divize: generál Rudolf Viest, od června 1940 byl pro nemoc vystřídán generálem Bohumilem Miroslavem
- velitel divizní pěchoty: generál Jaroslav Čihák – Znamenáček
- velitel divizního dělostřelectva: plukovník generálního štábu Stanislav Bosý – Sklenovský
- náčelník štábu: plukovník generálního štábu A. Fišera
- přednosta I. oddělení: major generálního štábu Hynek Souhrada
- přednosta II. oddělení: štábní kapitán generálního štábu František Klvaňa
- přednosta III. oddělení: štábní kapitán generálního štábu Karel Procházka
- přednosta IV. oddělení: štábní kapitán generálního štábu P. Řídký

Služby:
- přednosta intendanční služby: štábní kapitán Bedřich Zapletal
- přednosta remontní služby: podplukovník M. Babatka- Kaprál
- přednosta zdravotnické služby: podplukovník doktor Karel Unger

Kárný výbor
- přednosta kanceláře kárného výboru: štábní kapitán Bedřich Beran
- pomocník přednosty: štábní kapitán O. Martínek
- předseda kárného výboru: podplukovník generálního štábu František Hájek

Útvary a jednotky:
- pěší pluk 1.: plukovník Karel Janouch, později nahrazen plukovníkem Janem Kratochvílem
- pěší pluk 2.: plukovník Jan Satorie
- pěší pluk 3.: podplukovník generálního štábu J. Ostravský – Hrabovský
- smíšený předzvědný oddíl: plukovník generálního štábu J. Vrzálek
- dělostřelecký pluk: plukovník A. Liška
- divizní rota KPÚV: štábní kapitán generálního štábu J. Kocman
- rota doprovodných zbraní: nezjištěno, asi nebyl vůbec ustavena
- ženijní prapor: major J. Souhrada
- telegrafní prapor: major generálního štábu František Vastl
- náhradní těleso: štábní kapitán J. Brůha, plukovník Karel Janouch
- velitelství československých jednotek v Agde – podplukovník generálního štábu František Hájek

Kromě výše popsaných objektivních příčin potíží a nedostatků byly však i příčiny subjektivní. Ty byly dány nesourodostí vznikajícího vojenského tělesa, nekázní a často také fanfaronstvím vojáků. Mnoho velitelů se cítilo podceněno a další zase měli pocit, že vše co se děje nejde správně. Generál Rudolf Viest konstatoval v důvěrném divizním rozkaze – cituji:

„… československý voják je nejlepší voják na světě, ale těžko se mu velí. Má příliš velké nároky na svého velitele".

Protože se nepodařilo do poloviny května naplnit předepsané početní stavy jednotek, nařídila vojenská správa reorganizaci, kterou provedl velitel divize dne 22. května 1940 svým rozkazem. Tento rozkaz stanovil mimo jiné tyto zásadní organizační změny:
- použít vojáky 3. pěšího pluku na doplnění stávajících útvarů a na postavení jednotek potřebných ke kompletaci divize a z 3. pěšího pluku ponechat jen organizační kádr.
- u dělostřeleckého pluku použít vojáky 2. oddílu, vyzbrojeného houfnicemi ráže 155 mm, k doplnění obou lehkých oddílů, baterie kanónů proti útočné vozbě a k postavení divizního zbrojního parku.
- místo spojovacího praporu postavit jen dvě samostatné roty
- místo ženijního praporu postavit ženijní rotu.
- doplnit divizní automobilní rotu
- postavit divizní intendanční park
- reorganizovat zdravotní personál a materiál na divizní zdravotnickou rotu.
- z vojáků neschopných polní služby v poli postavit při náhradním tělese pracovní rotu.

Důležitý pro nasazení do boje byla ta část rozkazu, která upravoval, jakým způsobem se mají jednotky připravit na brzký odchod do polních výcvikových prostorů v přífrontovém pásmu.

Redukovaná divize měla toto složení:
- velitelství divize se štábní rotou a oddílem polního četnictva,
- dva pěší pluky
- dělostřelecký pluk o dvou oddílech,
- smíšený přezvědný oddíl,
- telegrafní rotu,
- radiotelegrafní rotu,
- ženijní rotu,
- divizní rotu a baterii kanónů proti útočné vozbě,
- divizní zbrojní park,
- intendanční park,
- zdravotnickou rotu
- divizní automobilní rotu.
Kromě toho podléhalo velitelství československých jednotek ještě náhradní těleso s pracovní rotou a letecká skupina v Agde. Schéma redukované divize ukazuje následující schéma:

Podle nových tabulek válečných počtů měla československé divize mít:

-2 generály,
- 350 důstojníků,
- 9 664 rotmistrů a mužstva,
Celkem:
10 006 vojáků,
1 784 koní,
610 různých motorových vozidel,
260 motocyklů,
30 pásových obrněných transportérů.

Posledním zásadním krokem majícím vazbu na vznik plnohodnotného samostatného vojska se stalo vydání dekretu prezidenta Francouzské republiky ze dne 1. dubna 1940, kterým bylo v rámci československé vojenské správy organizováno samostatné československé vojenské soudnictví na území Francie. Tím se necelých šest měsíců od začátku války československá armáda měla vybudovanou organizaci se všemi znaky svrchovanosti zcela samostatné armády. Blížilo se bojové nasazení.

[Pátrač]

KAPITOLA TŘETÍ: Bojové nasazení československých pozemních jednotek ve Francii.

Napřed trocha historie tak chronicky známé, že je to až zprofanované. Ale nemůžu bez toho pokračovat.

Dva dny po vyhlášení války Německu podnikli Francouzi omezenou a spíše symbolickou ofenzívu do Sárska. Následovalo relativně klidné období na západní frontě, označované jako „podivná válka“. Toto období charakteristické převážně leteckými aktivitami a občasnými dělostřeleckými souboji pokračovalo až do jara následujícího roku. Důvody francouzské pasivity jsou vykládány různě. Nejspíše spočívali v defenzivní mentalitě, v jejímž duchu se francouzská armáda spoléhala na silně opevněnou pohraniční Maginotovu linii. Po děsivých lidských ztrátách, které utrpěla mužská část populace ve Francii za Velké války, prostě Francouzi na mohutné otevřené bitvy neměli náturu. Opevnění ale nebyla vybudována po celé délce hranic.

Vlastní útok byl zahájen 10. května 1940, kdy německá Wehrmacht překročila hranice Belgie, Holandska a Lucemburska. Lucembursko odpor nekladlo. V Holandsku a Belgii němečtí výsadkáři obsadili důležitá letiště, mosty a tím umožnili rychlý pohyb pozemních sil. O hodnotě stálých opevnění něco málo vypovídá skutečnost, že strategicky významná belgická pevnost Eben Emael byla dobyta několika desítkami ženistů dopravených přímo na její střechu malými kluzáky. Na německý postup Belgií a Holandskem reagovali Francouzi a Britové přesně tak, jak německý plán potřeboval. Britský expediční sbor a část francouzských armád postoupily do Belgie na linii řeky Dyle, kde hodlaly zastavit německý postup. To bylo přeně to, co Němci potřebovali. V té době totiž sedm z deseti německých pancéřových divizí postupovalo ardenskými průsmyky. A nikdo o tom neměl ani tušení.

Po třech dnech, kdy se setkaly jen se slabým odporem, dorazily německé tanky vedené generálem Guderianem u Sedanu k řece Maase, kterou 14. května po urputném boji zdolaly. V tentýž den podnikla Luftwaffe zničující nálet na holandské město Rotterdam, načež Holandsko kapitulovalo. O tři dny později padl také Brusel. Po překročení Maasy se německé tankové divize ocitly v nížině severní Francie a to jim umožnilo rychlý pohyb do hloubky francouzského území. Dne 20. května dosáhly německé tanky ústí řeky Sommy do kanálu La Manche. Britové se pokusili pomoci poráženým Francouzům útokem do boku německých divizí u Arrasu. Bohužel na rozjeté Němce to neudělalo nijak velký dojem a britské síly byl nekompromisně odraženy. Od té doby byly Britové ve volném obklíčení což ale měnil neustálý německý postup a od 27. května to vedlo k pevnému sevření britských a francouzských divizí u Dunkerque. Na záchranu obklíčených vojsk byla proto zahájena operace Dynamo, v níž se i přes nepřetržité německé nálety britským vojenským i civilním plavidlům podařilo do 4. června evakuovat z Dunkerque asi 340 000 spojeneckých vojáků.

Mapka ukazující postup německých armád Francií

Dunkerque tedy padlo a Němci obnovili 5. června ofenzívu na řekách Sommě a Aisně. Začal rozhodující útok do nitra Francie. Tempo bylo neuvěřitelné - už 9. června jejich předsunuté odřady překročily řeku Seinu. 10. června se zapojila do války po boku Německa i Itálie. Předvedla se v podobném světle jako v Řecku či v severní Africe - byla to naprostá pohroma Německá armáda ale nešla zastavit. 14. června vstoupila německá Wehrmacht do Paříže, která byla ještě předtím francouzskou vládou prohlášena za otevřené město. V téže době byla za značných ztrát na obou stranách prolomena Maginotova linie. Za těchto kritických okolností byl francouzským předsedou vlády jmenován Philippe Pétain, hrdina z první světové války.

Ten zahájil okamžitě vyjednávání o příměří, které bylo uzavřeno 22. června v Compiègne v tomtéž železničním vagóně, v němž Němci podepsali příměří v roce 1918. Německý útok na západě tak skončil po pouhých šesti týdnech. Podle podmínek příměří byla Francie rozdělena na dvě části. Sever a západ země, kde se nacházely důležité letecké základny pro válku s Brity a přístavy v Atlantském oceánu, byly okupovány Wehrmachtem. Jižní a východní část Francie setrvala pod kontrolou Pétainovy vlády, která se usadila ve městě Vichy.

A v tomto historickém rámci do této války zasáhli i českoslovenští vojáci a my se podíváme, jak to bylo.
Českoslovenští vojáci ve svých posádkách na jihu Francie sledovali, jak se dramatický vývoj války mění pro Francii v naprostou katastrofu. Podle většiny zdrojů se dá věřit tomu, že cítili potřebu pomoci a očekávali rozkaz k odjezdu na frontu. Jenže byla divize opravdu schopna nasazení do bojových operací? To je otázka.

Koncem května 1940 byla vycvičennost na této úrovni:
- pěchota ve stavu výcviku pěší čety a obsluh těžkých zbraní,
- dělostřelectvo ve stadiu výcviku dělových obsluh, specialistů a jízdních,
- smíšený přezvědný oddíl se ještě potýkal s jezdeckým a řidičským výcvikem jezdecké a motocyklové eskadrony.
Výcvik spojovacích rot, ženijní roty a jednotek kanónů ráže 25 mm se ve francouzských výcvikových střediscích zdárně dokončoval.

Kanón APX ráže 47 mm s tahačem z výzbroje 2. čety divizní baterie proti útočné vozbě.

Po inspekci divize redukované na menší vojenské těleso konstatoval náčelník vojenské správy generál Sergej Ingr koncem května na shromáždění vyšších velitelů divize, že oba pěší pluky budou pohotové k odchodu do pole čtvrtý den po dodání chybějícího materiálu a ve frontovém prostoru budou potřebovat tři až čtyři týdny na stmelovací taktický výcvik. V té době bude nutno dokončit všechny ostré střelby. S odchodem dělostřelectva a smíšeného předzvědného oddílu do války nelze zatím počítat pro nevycvičenost jízdních.

Dne 1. června 1940 došel rozkaz přesunout 1. československou divizi po železnici do přifrontového pásma. Protože divize jako celek nebyla bojeschopná, přesunuly se pouze velitelství divizní pěchoty, oba pěší pluky, divizní rota kanónů ráže 25 mm, obě spojovací roty s taktickým velitelstvím praporu a ženijní rota. Přímo z francouzského výcvikového střediska tam byla dirigována četa kanónů ráže 25 mm patřící smíšenému předzvědnému oddílu.

Divizní pěchota vagónuje svoji dopravní techniku

Divizní pěchota, kterou se budeme nadále zajímat, byla vytvořena shromážděním nejzpůsobilejších vojáků a tyto vojáky velitelé soustředili do dvou pluků. Divizní pěchotě velel jako celku generál Jaroslav Čihák. Zde je fotografie tohoto dnes málo známého vojáka:

Rád bych dal i větší medailonek ale moc se mi toho nepodařilo zjistit. Takže alespoň toto:
Narodil se v obci Kratonohy 24 července 1891. V roce 1914 se stal důstojníkem rakousko-uherské armády. Od roku 1916 byl příslušníkem československých legií v Rusku. Zde postupně velel četě, rotě a nakonec praporu. Od roku 1936 velel Pěchotnímu učilišti v Milovicích. Po německé okupaci Československé republiky odešel do exilu. V roce 1940 velel československým jednotkám nasazeným do bojů na německo-francouzské frontě. Ve Velké Británii vykonával funkci náčelníka štábu Ministerstva národní obrany. Podílel se na budování československé armády v zahraničí. Zemřel 30 dubna 1944 v Londýně.

Zde je přehled sil, které byly odveleny na frontu:

První pluk:
vojáci všech kategorií: 2262
jezdečtí koně: 119
tažní koně: 42
těžké kulomety:52
lehké kulomety: 114
minomety 81 mm: 9
minomety 60 mm: 9
Pluku velel plukovník Jan Kratochvíl.

Medailonek toho to vojáka:
Narodil se 11. ledna 1889 v Horní Radechové. Studoval na vyšší reálce v Náchodě a poté absolvoval osm semestrů strojního oboru a dva semestry elektrotechniky vysoké školy technické, kde 11. května 1911 úspěšně složil I. státní zkoušku. Koncem července 1914 byl v důsledku vyhlášené mobilizace presentován u pěšího pluku ve Vysokém Mýtě, se kterým byl odeslán na ruskou frontu. V Haliči u obce Ostrova byl 21. října 1914 zajat a až do června 1916 byl internován v zajateckých táborech. Dne 18. února 1916 se přihlásil do československého vojska na Rusi. Po zařazení do jednotek postupně zastával funkci velitele čety a roty a zúčastnil se například bojů u Zborova, Volosanky, Velkých Hájů a Tarnopole. Již jako poručík absolvoval důstojnickou školu čs. vojska na Rusi a po jejím absolvování byl ustanoven velitelem 4. roty 2. čs. střeleckého pluku, se kterým se v roce 1919 zúčastnil ochrany sibiřské magistrály. Domů byl kapitán Jan Kratochvíl evakuován 17. lodním transportem. V roce 1939 byl pověřen velením pěšího pluku Karla Havlíčka Borovského v Kremnici. Za první republiky absolvoval rovněž kurz pro velitele vojskových těles a kurz pro vyšší velitele, vždy s výborným hodnocením, s výsledkem mezi nejlepšími. Po příchodu ze Slovenské republiky do Protektorátu Čechy a Morava se zapojil do ilegální organizace Obrana národa. Z vlasti odešel do Polska a později do Francie. Zde byl v březnu 1940 ustanoven velitelem 1. čs. pěšího pluku, se kterým prošel celou "francouzskou" frontu s velmi dobrým hodnocením od svých nadřízených. Ve Velké Británii po různých funkcích ve štábu MNO byl dnem 15. ledna 1943 určen velitelem čs. samostatné brigády. Do SSSR odjel Jan Kratochvíl 20. března 1943. Zde však okamžitě vyvstaly otazníky kolem jeho určení a zařazení. Zatímco čs. ministerstvo národní obrany v Londýně jej odesílalo do SSSR s předpokladem, že převezme funkci velitele Československé vojenské jednotky v SSSR, sovětská strana předpokládala, že převezme funkci 1. Čs. záložního pluku. Tím vzniklo určité napětí, které provázelo celé jeho působení v SSSR. Koncem července roku 1943 byl povýšen na návrh MNO na brigádního generála. Ve druhé polovině května 1944 byl jmenován již brigádní generál Jan Kratochvíl velitelem 1. čs. armádního sboru v SSSR, jímž byl až do 10. září 1944, kdy převzal velení Ludvík Svoboda. Já osobně ho považuji za muže, který je strůjcem skvělého vystoupení naší brigády při bojích o Kyjev.

Zde je fotografie byť mizerná, tohoto statečného a bezesporu schopného vojáka

Druhý pluk:
vojáci všech kategorií: 2593
jezdečtí koně: 22
tažní koně: 80
těžké kulomety: 48
lehké kulomety: 81
kanóny proti útočné vozbě: 2
minomety 81 mm: 2
minomety 60 mm: 9
Pluku velel plukovník Jan Satorie.

Lehké obrněné transportéry Renault UE vz. 31 naší divizní pěchoty odjíždí na nádraží v Agde k nakládce – vagonování.

Medailonek tohoto vojáka:
Plukovník Jan Satorie se narodil 1. června 1894 v obci Podmokly. V době První světové války byl příslušník rakousko-uherské armády. Po zajetí se stal příslušníkem legií v Rusku. V letech 1933 až 39 vykonával funkci velitele pěchotního učiliště. Po odchodu do zahraničí v červenci 1939 velitel 2. pěšího pluku, 1. čs. pěší divize ve Francii. Zajímavé je, že do emigrace odešel omylem. Spojka poslaná generálem Sergejem Ingrem to nějak pomotala a oslovila jeho, místo jiného důstojníka, který měl shodou okolností stejnou hodnost i jméno, Po bojové a ústupové anabázi divizní pěchoty evakuoval do Velké Británie. Odtud na podzim roku 1944 odchází do SSSR, kde od ledna 1945 velí 1. pěší brigádě našeho 1. československého armádního sboru a zároveň plní funkci jeho zástupce. Po skončení války velitele byl jmenován v květnu 1945 velitel IV. sboru v Táboře a od roku 1946 byl jmenován velitelem 2. vojenské oblasti. Od roku 1948 v hodnosti armádního generála přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky, do výslužby odešel v roce 1952. Zemřel 6. dubna 1985. Jeho fotografií zatím nemohu sloužit.

Divizní pěchotě chybělo na plné válečné počty:
- 1 100 mužů, tedy sedmnáct procent,
- 18 kanónů ráže, 25 mm tedy sedmdesát pět procent,
- 47 kár,
- 3 lehké vojenské vozy,
- 6 minometů,
- 11 motocyklů
- všechny granátomety.
U divize bylo k dispozici více než 700 důstojníků, což bylo na počet mužstva, kterého mělo být 10 000 příslušníků příliš mnoho. Počítalo se však s tím, že se divize rozšíří na počty obvyklé pro francouzskou divizi. Tomu však zabránil rychlý a nečekaný průběh války. Proto několik desítek důstojníků zaujímalo divizní pěchotě posty pro rotmistry.

Obrázek na památku – divizní pěchota před odchodem na frontu

Ve dnech 11. a 12. června 1940 po železniční přepravě už oba pluky směřovaly do frontových linií v operačním pásmu VII. armádního sboru. Na jejich bojovou cestu se podíváme samostatně, pluk po pluku. První plánek ukazuje cestu divizní pěchoty do prostoru bojů.

První pěší pluk byl začleněn do 23. pěší divize a z Montigny sur Aube se urychleně přesunul do prostoru Coulommiers, asi 40 kilometrů východně od Paříže. Dorazil sem dne 12.června. Další den byl pluk posílen francouzskou ženijní rotou a dvěma pěšími prapory. Takto posílen zaujal obranné postavení na předmostí řeky Grand Morin. Svémpostavení intenzivně budoval. Byl doplněn municí na plný palebný průměr a vojáci dostali kvalitní stravu. Byl ostřelován nepřátelským dělostřelectvem. První boj našich vojáků tak byl střet s předsunutými jednotkami nepřítele a už večer přišel rozkaz ustoupit. Most, který měl být vyhozen do vzduchu, francouzští ženisté nepodminovali, raději se věnovali rabování v opuštěných domech. Naše pěší prapory se odpoutaly od nepřítele, který svižně přešel přes řeku, ale jejich zadní voje utrpěly ztráty. Celé odpoutání provázely nedostatky, které lze připsat nezkušenosti. Například kulometná četa poručíka Ostrého od 12. kulometné roty se dostala neplánovaně do boje a byla pravděpodobně celá zničena. Spojaři museli ponechat na místě svá vedení a 2. Pěší rota omylem neostal rozkaz k odchodu a ustoupila, až když její velitel zjistil, že je s rotou ve druhém sledu pluku sám.

Bojové schéma ukazující bojové nasazení Pěšího pluku 1. na řece Grand Morin

Francouzi zahájili rychlý ústup, který kryli právě naši vojáci. Ti po usilovném nočním v pozici zadního sledu nakonec začali budovat obranu u Bois Blandureau. Jenže německé jednotky vytrvaly v pohybu a mezitím obsadily Paříž. Jejich pohyb na jih se stal hrozbou pro náš pluk. Hrozilo obklíčení. Přišel nový rozkaz – ustoupit zpět k Montereau a opevnit se na jižním břehu Seiny. Ústup na řeku Seinu ukazuje další obrázek:

Ústup obou pluků na řeku Seinu a dále k městu Gien

Při ústupu na Seinu to bylo těžké - času bylo málo – hrozilo nebezpečí vyhození potřebných mostů francouzskými ženisty. Hodina destrukcí byla půlnoc. Pochod byl zoufale vysilující, ale než přešel přes poslední most na konci pochodového proudu pluku pochodující 1. prapor, mosty letěly do vzduchu. 2. a 3. prapor už se zakopávaly a nešťastný 1. prapor se přepravoval přes Seinu na čem se dalo. Nakonec se dostal ke zbytku pluku. Zde dostal svoji část přídělu náletů a ostřelování. Část výzbroje, vozidel a jiného materiálu bylo potřeba nechat na místě. K přímému boji nedošlo a znovu se ustupovalo. Co bylo další bojovou štací naší divizní pěchoty? Obrázek napoví.

Fotografie pěšího pluku jedna na vlakové soupravě na cestě do města Gien.

Ano, další postavení, kde pluk bojoval, bylo Gien. Zde od 16. do 18. června naši vojáci posílení francouzskou dělostřeleckou baterií drželi přechody přes řeky Loiru a Ocru. Sebejistý protivník, který už tak nějak odvykl tomu, že by mu někdo kladl odpor, zde utrpěl velké ztráty. Bohužel Francouzi vlevo i vpravo opět zahájili ústup. Proto pluk na rozkaz velitele 23. francouzské pěší divize ukončil dotyk s nepřítelem a přesunul se do prostoru městečka Presly.
Přesun do nového místa určení byl náročný. Pluk byl francouzskými uprchlíky roztržen na několik částí. To způsobilo, že byl zajat plukovní trén nepřítelem. Do zajetí padlo také pět důstojníků zadního voje a jedna celá pěší četa, která s velitelem sháněla proviant. Nakonec pluk sebral co šlo a k Presly dorazil v dobrém stavu. Zde zaujal postavení na okraji uvedeného městečka a připravil se na další boj.

Bojové aktivity pěšího pluku 1 u města Presly.

Pluk se velmi dobře rozmístil, vybudoval zátarasy na komunikacích a položil na vybraných místech miny. Odrazil několik pokusů nepřítele o vniknutí do bráněného městečka, ale nakonec tam proklouzla německá motocyklová hlídka, které se okamžitě vzdala francouzská jednotka o 40 mužích.
Velitel pluku nařídil protiútok a určená pěší rota Němce vytlačila z města. Jenže pod tlakem možnosti kapitulace Francie generál Znamenáček rozhodl složit nepotřebný materiál z vozidel na zem. Vozidla byla použita na odvoz nebojeschopných vojáků mimo dosah nepříteel. Pluk byl připraven bojovat dál, ale nebylo už pro co bojovat.

Francouzská armáda se začala rozkládat a hned poté, co maršál Pétain požádal nepřítele o příměří, se francouzská armáda rozložila úplně. Němci obsazovali obrovská území a do zajetí hnali desítky tisíc francouzských vojáků. Toto hrozilo i našim vojákům, proto se generál Čihák rozhodl k vlastní iniciativě. Oznámil veliteli francouzské 23. pěší divize že československé vojsko v souladu s rozhodnutím Československého národního výboru provede úplné odpoutání od nepřítele a pokusí se dostat do svých středisek na jihofrancouzském pobřeží.

2. československý pěší pluk byl zařazen do svazku 239. lehké pěší divize. Jeho bojová cesta byla podobná té, kterou prošel první pěší pluk. Na místo určení dorazil 12. června. Jeho první bojový úkol byla obrana přechodů přes řeku Marnu v úseku mezi řekou ľOurck a městem La Forté sous Jouarre. Úkolem divize a našeho pluku bylo zajistit dotyk mezi levým křídlem 7. francouzské armády a pravým křídlem 6. francouzské armády.
Pluk byl roztažen na linii 10 kilometrů.

Bojové schéma ukazující první bojové nasazení Pěšího pluku 2.

Pluk budoval obranu celý den. V noci dostal dodávku munice, ale bohužel žádný proviant. Další den pluk pokračoval v budování postavení. To už bylo pod leteckými nálety a dělostřeleckou palbou nepřítele, který už obsadil protilehlý břeh řeky. Nakonec byl II. prapor pluku určen jako posila 59. pěšího pluku francouzů. Měl jít spolu s ním do protiútoku na německé síly, které přešli přes opouštěný a nikým nebráněný most v Germigny - l´Évegue. Jenže Francouzi začali ustupovat a naše jednotky se tak staly z ničeho nic zadním vojem ustupující francouzské divize. Vyčleněný II. prapor se ale díky tomu ocitl v tísnivé situaci. Při odpoutávání od nepřítele se dostal do boje s Němci. Půl jedné pěší čety i s velitelem zůstalo nezvěstných.
Pro nás je zajímavé i to, že protivníkem v tomto bojovém nasazení byla německá 98. Pěší divize. Divize vznikla 19. září 1939 jako úplně nový svazek. Ve znaku měla znak Sudetské župy a písmeno S ze stejného důvodu. Velká část vojáků byla původem právě z našich Sudet. Možná i proto byla divize vyzbrojena puškami, kulomety a děly které wehrmacht získala jako kořist u nás. Tito vojáci navíc za sebou měli i komplexní výcvik v naší prvorepublikové armádě.

Poté se pluk přesunul za řeku Grand Morin, aby se nakrátko zastavil v prostoru Le Bertand. Ale už 14. června musel odejít do prostoru Rozay en Brie. Ale než se rozmístil a mohl začít budovat obranné postavení, další rozkaz mu nařídil rychlým přesunem odejít na řeku Seinu.
Byl to zlý přesun. Pochodoval nepřetržitě přes Vilperk, Mormonat a Champagne sur Seine, kde překročil řeku do Montigny. Zažil nálety, viděl zabíjení civilistů a neuvěřitelný rozpad morálky ještě nedávno tak sebevědomé francouzské armády.

Ale ani a řece Sieně se nepodařilo Němce zastavit. Proto následoval další přesun, tentokrát po železnici do Gienu na Loiře, kam dorazil 16. června v 16 hodin odpoledne. Pěší pluk jedna sem dorazilo pár hodin dříve. Při vykládce byl pluk napaden leteckým náletem. Padlo 11 mužů od protiletadlových kulometů. Na místě už bylo velitelství divizní pěchoty. To ale bylo značně oslabeno. Spojařům už zbylo posledních 5 vozidel. Při náletu zahynul jeden voják a osm jich zůstalo nezvěstných, pravděpodobně mrtvých.

Prapory obou pluků se rozvinuly v linii La Ronce - St. Gondon – Saint-Brisson-sur-Loire. Obranu se mu podařilo s velkým úsilím vybudovat a připravil se k boji. Byly posíleny divizním i francouzským dělostřelectvem. Boj se blížil. Dočkal se velmi brzy. Časně ráno dne 18. června německé předsunuté jednotky dorazily k řece a hned po nich dorazily hlavní síly. Začal tvrdý boj. Situace byla o to horší, že neschopnost nebo jen nedbalost zapříčinily, že most v Gien nebyl úplně destruován. Německá pěchota přes něj sice pod palbou přecházela i s nesenými zbraněmi. Naše divizní pěchota bojovala aktivně. Palbou rozháněla německé aktivity na druhém břehu, vylepšovala svá posatvení. Bohužel sestavy řídly. Bylo to dáno tím, že každý prapor musel bránit úsek dlouhý 3 kilometry. Také ztráty byl významné. Do večera 17. června 1940 to bylo:
Pěší pluk 1- 15 mrtvých, 10 raněných a 1154 nezvěstných
Pěší pluk 1- 12 mrtvých, 10 raněných a 1245 nezvěstných
Ráno 18. červan bylo jasné, že nepřítel dokonči přípravy a je rozhodnut řeku překročit. To se mu podařilo ale protiútok II. praporu pěšího pluku 1 jej vytlačil zpět za řeku. Další dva pokusy o přechod řeky se podařilo rozvrátit palbou. Naš pluk bojovaly s rozhodností, která vynikala o to více, že sousedé na jeho stranách, tedy francouzské jednotky včetně přiděleného dělostřeleckých oddílů bez rozkazu v chaosu začaly ustupovat.

Bojové schéma bojů obou pěších pluků divizní pěchoty u Gien.

Odhodlaný boj našich vojáků, kteří na bojišti zůstali osamoceni, byl nakonec marný. Němci překročily řeku na široké frontě a znovu byl vydán rozkaz k ústupu. Stalo se 18. června odpoledne. U Gien naše pluky ukázaly, co by naše divizní pěchota mohla dokázat, kdyby se spojenec choval stejně jako ona. Město bylo boji těžce poškozeno. Protivníkem našich vojáků byl jednotky německé 1. horské divize a jednotky 83. pěší divize.

Na rozkaz velitele 239. lehké pěší divize pluk pochodoval od Argent.sur-Sauldre přes Saint-Montaine a Villeneuve do Souesmes, kde měl zaujmout obranu. Odpoutání od nepřítele se podařilo i když pohyb při této činnosti vyprovokoval Němce k těžké dělostřelecké palbě. Ale hustota bojových sestav pluku byla tak nízká, že ztráty i přes velkou intenzitu palby byly malé. Zahynul lékař jednoho praporu a byl raněn zdravotník. Rozkaz k přesunu byl s potřebnou rozhodností splněn, ale pluk už neměl ani jedno vlastní plukovní dělo. Poslední i s tahačem bylo ztraceno po uváznutí mezi stromy.

Schéma rozmístění pěšího pluku 2 u Souesmes.

Těžký noční ústup znamenal velké ztráty na vojácích ztracených pro neschopnost pokračovat v chůzi. Poslední tři děla divizní roty kanónů proti útočné vozbě kryla cestu od Pierrefitte. K velké radosti dorazilo posilové francouzské dělostřelectvo – oddíl ale v poledne se sbalil a bez jediného slova zmizel. A tak bez dalšího boje byl zahájen další ústup. Ústup je pozastaven na řece Loire a zde dojde k bojům u Thénioux a Chatres-sur-Cher.

Plán ústupu pěších pluků na řeku Cher a dále na jihozápad.

Pluk ustupoval, ale díky tomu že si zachoval pohyblivost, dokázal i za ústupu vést boje na zdrženou, platil za to ale lidskými životy a zajatými. Nakonec dorazil do určeného prostoru na řece Cher u Thénioux a Chatres-sur-Cher.

Bojové schéma nasazení Pěšího pluku 2 na řece Cher u Thénioux a Chatres-sur-Cher.

Pluk se po rekognoskaci chopil svého úkolu, který stanovil zajistit proti nepříteli mosty přes řeku v uvedených městech. Úkol plnil druhý pěší prapor. Ten poslal do Chatres-sur-Cher pěší četu poručíka Brabence a do Thénioux šla četa poručíka Tomčíka. Divizní rota kanónů proti útočné vozbě každou četu posílila kanónem ráže 25 mm s tahačem. Čety bojovali s nepřítelem více než šest hodin. Utrpěné ztráty byly celkem 4 ranění a jeden zajatý voják. Jenže pluk mezitím na rozkaz ustoupil dále a obě čety už svůj prapor nenašli. Jejich velitelé se zachovali potřebně chladnokrevně a po vlastní ose dorazily přes Périgueux do Narbonnu kde se 25. června připojily ke svému praporu.

Od toho dne oba pluky musely ustupovat k jihozápadu. Za nestálých náletů se prodírali chaosem ustupujících dezorganizovaných francouzských vojsk a mnohatisícových mas francouzských civilistů. Za 5 dnů 2. pluk urazil 300 kilometrů a tento přesun lze považovat za poslední fázi jeho bojové činnosti. A nejen tohoto pluku ale celé československé divizní pěchoty.

Vyvedení divizní pěchoty z oblasti bojů do Narbonne , oba pluky se setkaly v Notronu.

Dne 23. června 1940 se oba pluky setkaly v Notronu. Zde se spojili v československou pěší brigádu a následujícího dne odjeli už zcela odzbrojené do Narbonne a odtud dále do Séte. V tomto městě dorazila kolona do přístavu – do města již nebyla vpuštěna – už 40 hodin mezi Francií a Německem panovalo příměří.

Skupina důstojníků pěšího pluku 2 na nádraží v Narbonnu.

Bez ohledu na to, že bojové nasazení našich pěších pluků vypadá rozpačitě a tak nějak neúspěšně, není to pravda. Nebylo jejich vinou, že šly do boje bez organických těžkých zbraní a potřebných vozidel. Navíc byly do boje nasazeny v době, kdy celou francouzskou armádu ovládl morální rozklad. Rozpadala se a po většinu času, který sledujeme, bezhlavě ustupovala. Na tomto pozadí naopak naše pluky bojovaly, pokud dostaly možnost bojovat, velmi statečně a ustupovaly až jako poslední a vždy jen na přímý rozkaz.

Tento rozpad se ale nevyhnul ani našim jednotkám. K 18. červnu ustupovalo v sestavě 1. pluku pouhých 1369 vojáků a 21. června měl 2. pěší pluk už pouhých 714 vojáků. Do Séte dorazilo asi 1600 zcela vyčerpaných mužů. Jejich vyčerpání se nejde nijak divit. To co museli naši vojáci podstoupit, bylo velmi náročné.

Takže trochu statistiky.

První pěší pluk od 14. 6. 1940 do 23. 6. 1940 ustupoval od Coulommiers přes Montereau, Gien, Presly, La-Lienne, Saint Martin, Boneuil do Notronu urazil celkově 605 kilometrů. Z toho 60 kilometrů vlakem, 260 kilometrů na automobilech a 285 kilometrů musel urazit pěším přesunem.

Druhý pěší pluk od 14. 6. 1940 do 23. 6. 1940 ustupoval od Marne přes Montigny, Gien, Chateauneuf, Chézan Chretien, Ruffec, Massignac do Notronu urazil celkově 635 kilometrů. Z toho 90 kilometrů vlakem, 285 kilometrů na automobilech a 260 kilometrů musel urazit pěším přesunem.

Padlo nebo bylo raněno minimálně 400 mužů. Zbytek byl zařazen do kategorie nezvěstných. V drtivé většině mezi nezvěstnými byli mobilizovaní příslušníci. Tedy muži, kteří ve Francii dlouhodobě žili, měli zde své zázemí, často manželky a děti. Touto cestou se zbavili závazku, o který neměli valný zájem a nastoupili cestu života v jedné nebo druhé části Francie. Tvrdé jádro dobrovolníků si uchovalo víru a bylo odhodláno k dalšímu boji.

Francouzští velitelé ale naše bojové vystoupení hodnotili velmi vysoko. Oba útvary byly navrženy k vyznamenání za, cituji:

„ neocenitelné služby, jež prokázali Francii v osudové bitvě a jejím neštěstí“

Tento vděk byl navíc vyjádřen tím, že 32 příslušníků divizní pěchoty obdrželo „Croix de Guerre“.

Naše vojenské orgány udělily:
132 Čs. válečných křížů 1939
109 medailí „ Za chrabrost“

Ale bylo potřeba jednat. Pokud by se vše vyvinulo nejhorším možným způsobem, mohlo by dojít k internaci našeho odboje jako celku a možnému vydání vítězi nad Francií. To by pro naše lidi znamenalo těžký osud.
Československá vojenská zpráva se pod vlivem krajně nedobrých zpráv z fronty rozhodla a mezi 9. a 16. červnem se přesula z Paříže do Romorantinu a poté do Béziers. Zároveň jednala v Bordeaux o evakuaci československých vojsk z Francie. Ve stejné době Edvard Beneš požádal o pomoc britskou vládu. Jako představiteli emigrace mu bylo jasné, že bez vojáků jejich politický vliv ztratí většinu své váhy. Britská vláda, která stála najednou sama proti zkušenému a nelítostnému nepříteli a před hrozbou invaze neváhala a zahájila okamžitě nezbytné kroky k tomu, aby zajistila evakuaci československého vojska a dalších československých občanů nacházejících se na dostupném francouzském území do Velké Británie.

Naši lidé zažívali těžké chvíle obav a nejistoty. Ani velitelství naší divize v Bréziers nemohlo zaručit našim lidem, že se podaří mnohatisícovou masu našich vojáků a to i s tím, že oba pěší pluky už značně prořídlé byly mimo jeho dosah. Pod vlivem převzetí vlády ve Francii maršálem Pétainem naše velitelství vydalo dne 17. června 1940 rozkaz, ve kterém se pravilo, cituji:

Československé jednotky budou pokračovat v boji. Zůstanou v nich jen dobrovolníci. Osoby, které chtějí zůstat ve Francii, mají zde rodinu a podobně, budou zde ponechány“.

Tím byla naše armáda ve Franci de jure rozpuštěna a bylo potřeba začít znovu někde jinde. Tento rozkaz byl později podroben tvrdé kritice. Profesor Vladimír Klecanda na zasedání branného výboru Státní rady v Londýně dne 5. února 1941 jako vůdčí osobnost kritiků tohoto rozkazu vyjádřil stanovisko, které jasně řeklo, že tento rozkaz vedl ke zrušení tak těžce vybudované československé zahraniční armády ve Francii a udělal z ní armádu dobrovolnickou, tedy armádu, její právní a politická váha je výrazně oslabena. Povinnost k vlasti daná odvodem byla nahrazena dobrovolností a toho využilo i mnoho lidí k odchodu z tohoto vojska. A to i tehdy, když neměli objektivní důvody ve Francii zůstat.

Tato událost měla nečekanou dohru ještě hodně dlouho po tomto datu. V roce 1945 divizní prokurátor 1. československého armádního sboru v SSSR obžaloval generála Sergeje Ingra z nezákonného rozpuštění československé armády ve Francii. Sborový soud kupodivu dne 14. listopadu 1945 trestní řízení zastavil s tím, že nenastal čin, který by bylo možno trestně stíhat…

Snad nebylo v té době mezi našimi lidmi ve Francii člověka, který by nepotřeboval morální povzbuzení a proto velitel 1. československé divize vydal dne 21. června 1940 tento rozkaz:

Velitelství 1. divize
Zvláštní divizní rozkaz
Béziers, 21. červen 1940

Důstojníci, rotmistři, vojáci,
Vyšší moc nedovolila nám splniti úkol, pro který jsme se dobrovolně rozhodli, projevujíce otevřené smýšlení národa ve vlasti, který je zbaven svobody projevu. Přes nepříznivé okolnosti, za kterých jsme musili budovati svoje jednotky z nedostatku potřebného materiálu, nemohouce provésti ani některý nejnutnější výcvik odešly některé útvary i tak do pole, byly zasazeny za velmi těžkých podmínek a s uspokojením mohu vám oznámit, že obstály čestně; splnily úkoly a dosáhly uznání nadřízených francouzských velitelů. Jednotky pozemní se
tak důstojně přiřadily k výkonům našich letců, které budily obdiv na všech místech.

Nemohouce zachovati divizi v plném složení, půjdeme pokračovati v boji jen ti, kdo dobrovolně jsou rozhodnuti dovésti boj do konce. Před odchodem z Francie, která nám umožnila provésti odpor národa proti hnusnému protivníku, děkuji těm francouzským spolupracovníkům, kteří se snažili pochopiti nás, naše smýšlení a snahy, kteří nás podporovali ze všech sil za okolností, které nezmohla vždy jen dobrá vůle a snaha. Jsme zavázáni díky místním úřadům i obyvatelstvu, které nás přijalo příznivě a z největší části i s porozuměním.

Děkuji vám důstojníci, rotmistři a vojáci, kteří vázáni na pohostinnou Francii, rozhodli jste se zůstat s námi. Největší část uposlechla rozkazu zatimní vlády Národního výboru československého, dostavila se do řad vojska a přes záměrnou často propagandu z řad rozvratníků, ovlivněna však a smýšlením nadšených dobrovolníků, splnila dobrovolně svůj úkol. Zachovejte v paměti tuto svoji službu a buďte připraveni přinésti znovu oběť, ať zavolá Francie nebo Československá republika. Nakonec dík Vám důstojníci, rotmistři a vojáci, kteří
jdete dobrovolně do dalšího boje.

Želíme společně těch, kteří se k nám nemohou přidružiti, poněvadž složili svoji oběť na bojišti. Vzpomeňme při tom i nesčetných obětí našeho národa ve vlasti, které řadíme stejně vysoko, jako oběti na bojišti, neboť obojí prokazují jednotu v smýšlení i jednotu v odvaze. A při vzpomínce na tyto oběti přijměte dík za Vaši zásluhu o vybudování našich útvarů, za jejich výkon, zároveň jako závazek pracovati stejně oddaně, kdekoliv nám bude dopřáno bojovati až do konce. A při vzpomínce na utrpení našich doma, na oběti Francie;

Do dalšího boje za vítězství lidství.
Za správnost: Velitel 1. divise:
Náčelník štábu; mjr.gšt.Vondráček, brig.gen.Boguš Miroslav v. r.

Velitelé obou pěších pluků se v Narbonnu rozloučili se svými vojáky, kteří zůstali ve Francii a poděkovali jim za poctivou vojenskou službu a statečnost, kterou prokázali v přímém boji. Z dobrovolníků, kteří se rozhodli pokračovat v boji, sestavili dva prapory a dvě skupiny nadpočetných důstojníků. Tito muži se autobusy přepravili 25. června 1940 do přístavu Séte – blížila se poslední evakuační loď.

Ztráty podle denních hlášení byly tyto: od 17. června 1940
- pěší pluk 1 měl dva mrtvé, 67 raněných a 886 nezvěstných
- pěší pluk 2 měl 21 mrtvých, 21 raněných a 1508 nezvěstných
Celkové ztráty tedy byly 2505 mužů, demobilizovalo 1166 a evakuováno bylo 1397 vojáků.

[Pátrač]

KAPITOLA ČTVRTÁ: Evakuace pozemního vojska z Francie

Boj skončil a bylo potřeba zajistit, aby pokud možno žádný z našich lidí nepadl do rukou přímo německých okupačních sil a nebo jim nebyl vydán později francouzskými institucemi. Bylo proto rozhodnuto, že bude provedena evakuace do další destinace, do Velké Británire. Tato země se tvrdou lekcí, kterou dostala na kontinentu od německé armády nenechala zlomit a rozhodla se v čele s Winstonem Churchillem pokračovat v boji. V nejbližším období stála proti Německu a jeho spojencům sama.

Jenže špatné události chodí v řetězcích a dne 16. června 1940 francouzská vláda podala demisi. Francie se ztotožnila s debaklem a zavládl dokonalý brajgl, binec a bordel, jak se moje máma vyjadřovala, když jednou za čas nahlédla do našeho mladického pokoje, kde jsme spokojeně přežívali s mým bráchou. Vše, co bylo předjednáno, najednou neplatilo. Francouzská strana předváděla dokonalou ukázku neschopnosti, nekompetentnosti a snahy si nezadat. Nakonec nejvíce pomohl civilista, bývalý velvyslanec v naší zemi Francois Charles-Roux. Díky jeho intervenci v noci z 19. na 20. června vypluly první dvě lodě jménem Ville de Liege a Forbin. Na jejich palubě cestovalo:
- 115 příslušníků ženijní roty
- 55 příslušníků telegrafní roty
- 13 leteckých mechaniků
- 94 příslušníků československé vojenské správy a Československého národního výboru pod vedením dr. Huberta Ripky a několik dalších civilních osob
Celkově odcestovalo 264 vojáků a 125 civilistů. Lodě bez vážnějších potíží propluly Středozemním mořem a po krátké zastávce v Gibraltaru přistály 7. července 1940 v Liverpoolu.

Tímto začal proces, který pro naši věc v této válce byl velmi důležitý a měl zajistit kontinuitu našeho boje za obnovení naší zaniklé vlasti. A byl to úkol velmi nelehký.

V této době bylo rozhodnuto, že je potřeba přijmout opatření, která by měla zajistit další možnost pokračovat v boji těm, kdo o to projeví opravdový zájem. Bylo vydáno prohlášení a to bylo dáno k podpisu všem civilním osobám, které požádaly o to, aby byly pojaty do opatření vojenských organizací československého odboje. Kdo podepsal, byl do evakuace zařazen. Dobrovolnost podpisu měla platnost na celou dobu trvání odboje. Zároveň ale těmto osobám nevznikal žádný nárok na nic, pokud by do boje nebyly zařazeny. Text tohoto prohlášení je natolik zajímavý, že zaslouží plnou citaci:

„Podepsaní v připojeném seznamu prohlašují dobrovolně, bez jakéhokoliv nátlaku, při dobrém vědomí a na svou čest že setrvají v boji za obnovení Republiky československé až do konce.
Prohlašují, že se bez výhrad a postranních úmyslů cele podřizují Vojenské správě Národního výboru československého, že splní vždy a za všech okolností rozkazy a úkoly, které jim budou dány nebo uloženy.
Slibují dále, že bez výhrad nastoupí na místa jim přikázaná Československou vojenskou správou, že těchto míst nepopustí a že tento slib o věrnosti nikdy neporuší.
Podepsaní jsou si vědomi toho, že jen za těchto podmínek jsou pojati do odsunu, aby pokračovali v boji za získání národní svobody a státní samostatnosti, že každé neuposlechnutí bude mít za následek vyloučení z odsunu, v budoucnu stíhání podle právních řádů a zbavení cti československého občana“.

Bezpečně víme, že 21. června 1940 se v posádkových místech na jihu Francie nacházelo v útvarech, jednotkách a štábech, které se pro nedokončený výcvik nemohly účastnit bojových operací celkově na 5400 našich vojáků. Byli rozloženi takto:

- posádka Beziers měla 601 příslušníků a to ve velitelství divize, oddílu polního četnictva, štábní autorotě a v Československé vojenské správě.

Obrázek ukazuje divizní autokolonu na cestě z Beziers do přístavu Séte – evakuace v plném proudu

- posádka Agde měla 1974 příslušníků a to v pěším pluku 3, divizní zdravotní rotě a indendančním parku, náhradním tělese, náhradní baterii, pracovní rotě a letecké skupině

Agde – dobrovolníci kteří se písemně zavázali k dalšímu boji balí před odjezdem do přístavu Séte k evakuaci. Další boj čeká.

- posádky La Nouvelle, Sigean, Portel měly 1950 příslušníků a to v dělostřeleckém pluku 1 a divizním zbrojním parku

- posádky La Palme a Rochefort měly 640 příslušníků v jednotkách smíšeného předzvědného oddílu

- posádka Le Lac měla 109 příslušníků v divizní baterii kanónů proti útočné vozbě

- odveleno bylo 126 vojáků.

V těchto počtech nejsou započteny vojáci divizní pěchoty.

Další dvě lodi byly získány dne 22. června v přístavu Séte a začalo se s naloďováním. Situace se však změnila pod vlivem jednání mezi Francouzi a Němci. Proto bylo naloďování ukončeno a potom dokonce bylo zahájeno vylodění už nastoupivších lidí. Protože nebylo jisté, že francouzské lodě odplují do přístavu v Británii, připlula britská loď a ta nalodila tolik lidí, co mohla. Zbytek lidí byl po železnici převezen do Béziers. Nalodění bylo zdramatizováno vystoupením francouzského velitel přístavu. Přímá pohrůžka zahájení ostřelování přístavu britskými děly pomohla problém vyřešit. V Séte potom zůstal generál Sergej Ingr se svým úzkým štábem. Měl jediný cíl – dostat sem naše pluky, tedy divizní pěchotu a zajistit jejich odsun.

Celkový pohled na přístav Séte v červnu 1940

Do přístavů mimo dosah Němců se stahovali nejen vojáci ale i stovky československých občanů, kteří před Němci utekli z několika zemí Evropy a snažili se dostat z jejich dosahu. Mnoho z nich bylo civilistů a většina Židů. Často šlo o celé rodiny. Za každou cenu chtěli z Francie. Jenže rozkaz velitelství 1. československé divize z 22. června 1940 vydalo:

„ Rozkaz pro převoz československých vojenských jednotek z Francie“.

V něm bylo jasně stanoveno, kdo ve Francii zůstane a do evakuace nebude zařazen:

1. Ti, kteří se k tomu rozhodli dobrovolně, ať z rodinných, či existenčních důvodů
2. Politicky nespolehliví podle dříve určených pravidel a ti dokonce měli být předáni francouzským úřadům
3. Osoby, o nichž velitelé útvaru rozhodnou, že pro svoje chování a osobní vlastnosti nezasluhují nadále setrvat v našich řadách.
4. Veškeré osoby civilní mimo legitimní manželky a děti vojenských osob.
Opatření to byla tvrdá a nekompromisní. Ale byla pochopitelná, neboť vojenská správa za dobrovolníky převzala plnou odpovědnost. Bohužel se k tomu přidalo i trochu řešení osobních animozit, projevů plytkosti lidských duší a nadřazenosti. To zanechalo dost hořkosti v lidech co zůstali ve Francii a potřebovali se dostat pryč. Značná část jich našla jiné cesty a zbytek musel zkusit štěstí tam, kde byl. Někteří dokázali válku přežít a dokonce se aktivně zapojili do francouzského odboje.

Stále se čekalo na divizní pěchotu. Obrázek, který následuje je fotografie důstojníků pěšího pluku 2., na nádraží v Narbonu. Do Séte je ještě daleko.

Velitel divizní pěchoty generál Znamenáček dostal dne 22. června 1940 od velitele divize generála Neumana informaci, že vojáci z jižní Francie budou evakuováni. Tedy ti, co se zaváží k dalšímu boji. O den později dostal rozkaz od veltele 7. francouzské armády generála Auberta-Achille- Julese Frérea o odsunu československých pluků z oblasti bojů a proto se odjel rozloučit s velitelem 24. sboru generálem Fougérem a veliteli příslušných divizí generálem Jeanelem velitelem 23. pěší divize a generálem Dunoyerem de Ségonzac, velitelem 239. lehké pěší divize.

Pěší pluk 1 byl v noci na 22. Červen převezen 40 kilometrů autobusy do obce Luzeret. Odtud pochodoval 25 kilometrů do prostoru soustředění Bonneuil – Saint Marti le Mault. Zde dostali vojáci teplou stravu a odpočinuli si. Večer byl nákladními vozidly převezen do Saint Junien de Combes. Zde pluk odevzdal všechnu výzbroj mimo pušek s 15 náboji na hlaveň a pistolí. Dne 24. června v noci dorazil do Nontronu.

Pěší pluk 2 byl kombinovaně na nákladních vozidlech a pěšky – to musel absolvovat třetí prapor přepraven 21. června do města Giron. Byl stále zařazen v druhém sledu příslušné divize a byl posílen dělostřeleckým oddílem. Během přesunu do Ruffec zběhlo asi 60 vojáků- už toho asi měli dost a chtěli do svých domovů ve Francii. Značně decimovaný pluk dorazil do Le Blanc, kde se vojáci konečně pořádně najedli a dále byl autobusy přepraven do Saint Hilaire. Odtud odpochodoval do Massignac, kde si odpočinul a byl odzbrojen stejně jako jeho sesterský pluk. Odtud byl autobusy a nákladními vozidly převezen do Nontronu. Kde se setkal s pěším plukem 1.

Odtud oba pluky odjely vlakem do Narbonne. Sem dorazily až 25. června 1940 v 19 hodin. Jenže to už 19 hodin platily podmínky příměří mezi Francií a Německem a zbytek divize a jiných složek našeho odboje ve Francii již více než 20 hodin pluly po Středozemním moři.

Jelikož nebylo jisté, jak to bude s evakuací – divizní pěchota prostě nestihla evakuační lodě - měl generál Ingr zajištěny prostory ve vojenském táboře Argeles sur Mer na pobřeží Středozemního moře. Místo bylo vybráno skvěle – bylo 10 kilometrů od přístavu Port Vendres a 35 kilometrů od španělských hranic. To řešilo obě varianty jak zabránit zajetí našich vojáků Němci a následným perzekucím. Buď lodí z přístavu nebo přechod do Španělska i když zde hrozila dlouhodobá internace. Jenže se objevil muž, který se rozhodl a se svojí lodí vyrazil z Casablanky do Séte. Byl to Thomas William Muckle, kapitán lodi Rod el Farag. Pod ochranou britské válečné lodě vplul do přístavu. Sem už 25. června dorazili do přístavu k smrti vyčerpaní vojáci naší divizní pěchoty. A bylo zle. Francouzi prohlásili, že evakuace není možná, jelikož podle podmínek příměří žádná francouzská loď nesměla odplout od pobřeží za stanovenou linii a v žádném přístavu nesměla zakotvit vojenská loď. Tento námořník pod ochranou válečné lodi tak zajistil, že dne 27. června 1940 odjel i poslední transport Čechoslováků z Francie.

Záběr z naloďování divizní pěchoty na egyptskou loď Rod el Farag

Kapitán této lodě prokázal mimořádnou odvahu. Aby mohl naložit naši divizní pěchotu, vyplul bez povolení francouzských úřadů z Casablanky a stejně tak nedbal příkazů přístavních úředníků v přístavu Sete, do přístavu vplul a nalodil naši divizní pěchotu, rotu kanónů proti útočné vozbě, a štáby generálů Ingra a Znamenáčka. Jako poslední Čechoslováci zde nastoupili brigádní generál Alois Vicherek a divizní generál Sergěj Ingr. Na palubě této lodi odcestoval i rotný Josef Gabčík, zástupce velitele čety u 12. roty u pěšího pluku 1. Muž, který vstoupil do dějin II. světové války jako velitel výsadkové skupiny ANTHROPOID. Tato po vysazení v Protektorátu způsobila smrt Reinharda Heidricha.

Takže se nyní podíváme na to, které lodě, nakonec naše vojáky odvezly.
Byly to:
- loď Ville de Liege, přístav Le Verdon-sur-Men dne 20.06, odvezla radiotelegrafickou rotu

Belgická loď Ville de Liége

Další obrázek ukazuje fotografii velitele radiotelegrafní roty nadporučíka Reitingera na palubě lodi Ville de Liége. Obrázek vedle potom ukazuje příjezd této jednotky do přístavu LIverpool a její vítání místními lidmi.

Obr. První: Obr. druhý:

- loď Forbin, přístav Bordeaux, dne 20.06, odvezla telegrafní rotu a ženijní rotu, nakládka byla kryta lodí HMS Arethusa

Loď jejího veličenstva Arethusa v přístavu na ostrovu Malta

- loď Furminy, přístav Sete, dne 22.06, odvezla štábní rotu a velitelství československých vojenských jednotek

Loď Neuralia

- loď Neuralia, přístav Sete, dne 23.06, odvezla pěší pluk 3, náhradní těleso a školu pro důstojníky v záloze
- loď Trsac, přístav Sete, dne 23.06, odvezla část letců a menší jednotky, jaké se mi nepodařilo zjistit
- loď Baron Baires, přístav Sete, dne 23.06, odvezla část štábní roty divize a menší skupinky opozdilců
- loď Mohamed Ali el Kebir, přístav Sete, dne 24.06, odvezla velitelství divize, smíšený předzvědný oddíl a divizní týlové jednotky

- loď Britanic, přístav Sete, dne 24.06, odvážela Poláky a ti k sobě vzali další menší skupinky opozdilců
- loď Northmoor, přístav Sete, dne 24.06, odvezla divizní dělostřelectvo
- loď Apapa, přístav Port-Vendres, dne 24.06, odvezla leteckou skupinu z Agde. Nakládka byla kryta lodí HMS Velox

Loď jejího veličenstva Velox

- loď Gibel Dersa, přístav Sete, dne 25.06, byla určena pro divizní pěchotu nebyla po částečném nalodění opět vyloděna a odeslána pryč
- loď HMS Keppel, přístav Sete, dne 25.06, odvezla štáb generála Viesta a pod hrozbou zahájení palby jejích děl mohla poslední evakuační loď splnit svůj úkol.

- loď Rod el Farag, přístav Sete, dne 27.06, odvezla divizní pěchotu, rotu kanónů proti útočné vozbě, a štáby generálu Ingra a Znamenáčka. Všechny nakládky v přístavu Sete kryla, podle rozkazů nadřízených důstojníků z lodi HMS Velox, loď HMS Keppel.

Celkově 12 britských námořních důstojníků bylo za osobní nasazení a pomoc při evakuaci našich vojáků z Francie vyznamenáno Československým válečným křížem 1939. Stejné vyznamenání obdrželo i jedenáct kapitánů a prvních důstojníků jednotlivých evakuačních lodía a lodí doprovodných – tedy válečných plavidel.

Mezi nimi byli i tito muži - kapitáni civilních plavidel
Jean Monamicq- kapitán lodi Forbin
Thomas William Muckle – kapitán lodi Rod el Farag
Dvard Waughan Davies – kapitán lodi Apapa
Artur James Gibbins – kapitán lodi Gibel Dersa
Herbert Henry Wilson – kapitán lodě Britanic
Francis Gordon Nesbitt – kapitán lodi Norhmoor
Lancelot C. Hill – kapitán lodi Mohammad Ali el Kebir

Velitelé vojenských lodí:
Commander James Chaignean Colvill – velitel HMS Velox
Lieutenant – Commander Edward Gavin Heywood – velitel lodi HMS Keppel
Captain Quintin Dick Graham – velitel lodi HMS Arethusa

Na pobřeží zůstal stát osamocený francouzský generál. Byl to Luis Eugene Faucher. Člověk, který zasvětil polovinu svého života československé věci. Stál, díval se na odplouvající loď a promítal si v hlavě události posledních dvou let. Stud, který cítil po Mnichovu, svůj veřejný protest proti tomu, co Francie svému spojenci provedla a perzekuce, kterých se dočkal. A potom viděl, jak i díky němu se věc naší země znovu probouzí a rozvíjí se. A když Francie upadla do vojenské katastrofy, zůstal u našeho vojska až do posledního okamžiku jeho pobytu na území jeho země. Nevím co se tomu vojákovi, věrnému a čestnému muži v té chvíli prohnalo vše hlavou. Ale snad cítil alespoň trochu zadostiučinění, když jeho českoslovenští vojáci nemuseli kapitulovat před Němci a odplouvali do Británie dále bojovat. Na něj čekal jeho vlastní boj.

Zde je fotografie generála Fauchera ze dne 19. Listopadu 1939, kdy přehlíží československé dobrovolníky.

Nyní se pokusím pár větami probrat, co z naší armády ve Francii nakonec zbylo k dalšímu boji.

Naši armádu opustily plné tři pětiny vojáků. A to jak mobilizaci, tak i mnoho těch, kterým se nelíbilo, jak je naše vojsko politicky vedeno a vojensky řízeno. Byla to velká část komunistů a bohužel i interbrigadistů. Z asi 980 jich do evakuace šlo v první fázi jen 160. Obě tyto skupiny lidí si svoji cestu k dalšímu boji našly. Komunisté po napadení Sovětského svazu najednou byli do boje nažhavení jak málokdo - jejich ideová vlast byla v ohrožení. Interbrigadisté se dostali mimo Francii svými cestami a mnoho jich bojovalo nakonec u Svobodných Francouzů generála De Gaula a v armádách dalších spojeneckých exilových vlád - hodně u Poláků, méně u Holanďanů a Belgičanů. Zvláště naši letci v polských leteckých jednotkách svými bojovými úspěchy získali u svých druhů v boji velkou úctu.

Velká část mobilizovaných vojáků hlavně slovenské národnosti chtěla do svých předválečných působišť, k rodinám a přátelům. Hodně jich trvalo na repatriaci na Slovensko – chtěli prostě domů i za cenu jistoty, že budou nějaký způsobem vzati k odpovědnosti. Zdá se, že jich nemálo nakonec sloužilo ve slovenské armádě a byli nasazeni proti Sovětskému svazu. A z tohoto bojiště se někteří dostali do naší armády na východě. Válka psala složité příběhy.

K dalšímu boji se hlásilo 3828 vojáků a asi 500 civilistů - lidí, kteří prostě nehodlali ze svého pohledu na věc obnovení zaniklé vlasti slevit ani slovo. Byli to letci a pozemáci, odhodlaní bojovat tam, kde bude možno a nakonec dosáhnout toho, že po válce naše země bude znovu obnovena. V tomto počtu už je započten i kontingent vojáků, kteří se k dalšímu boji přihlásili z naší divizní pěchoty.
Rozložení těchto lidí podle původních jednotek bylo takové:
- velitelství 1. československé divize, 97 vojáků
- divizní štábní autorota, 259 vojáků
- pěší pluk 1, 614 vojáků
- pěší pluk 2, 623 vojáků
- pěší pluk 3, 517 vojáků včetně 227 vojáků, kteří se svévolně vrátili z fronty, kde bojovala divizní pěchota
- smíšený předzvědný oddíl, 326 vojáků
- telegrafní prapor, 165 vojáků
- ženijní rota, 121 vojáků
- dělostřelecký pluk, 485 vojáků
- divizní baterie kanónů proti útočné vozbě, 61 vojáků
- divizní zbrojní park, 93 vojáků
- oddíl polního četnictva, 25 vojenských policistů
- náhradní těleso, 41 vojáků
- československá vojenská správa se štábní rotou, 107 vojáků
- důstojnický prapor, 294 důstojníků, tedy lidí, kteří se po odchodu většiny mobilizovaného mužstva z naší armády stali nadbytečnými.
Počet evakuovaných letců bude zmíněn v příslušné kapitole.

Mimo tyto lidi se mělo snahu mimo Francii dostat mnoho dalších lidí:
- asi 800 lidí se shromáždilo v Agde v srpnu 1940. Šlo o vojáky a asi 40 důstojníků, kteří nestihli evakuační lodě a chtěli do Británie. Podařilo se to však už jen nemnoha z nich.
- nejméně 80 našich lidí bylo internováno ve Španělsku, když se přes něj pokusili dostat do Portugalska
- neznámý počet byl internován ve Švýcarsku.

Proti impozantní síle téměř plnokrevné divize to bylo poměrně málo ale byl to základ, na kterém se dalo stavět. A to se také stalo.

[Pátrač]

KAPITOLA PÁTÁ: 1. ženijní rota československé divize v boji.

Ze všeho výše uvedeného textu je jasné, že dne 6. ledna 1940 byla reorganizací dosavadních jednotek vytvořena 1. čs. divize. Ta se mimo nosné prvky, tedy divizního velitelství a tří pěších pluků skládala i ze dvou výcvikových skupin:
- výcvikové dělostřelecké skupiny a
- výcvikové skupiny smíšeného přezvědného oddílu.
K výcvikové skupině smíšeného přezvědného oddílu byly navíc přiděleny tři početně menší skupiny specialistů, dnes bychom řekli druhů vojsk a to:
- ženijní,
- telegrafní a
- letecká.
Nás bude v této části zajímat pouze to, co se týká ženistů.

Datum vytvoření ženijní skupiny bylo stanoveno přílohou důvěrného rozkazu č. 7 Velitelství čs. jednotek v Agde na 8. ledna 1940. Do čela skupiny se postavil velitel zákopnické čety poručík Zdislav Krejčí, kterého 15. ledna ve funkci vystřídal nadporučík ing. Josef Coufal. Ze ženijní skupiny se v rámci divize plánovalo vytvoření:
- ženijního velitelství a
- dvou ženijních rot

Každá rota by v ideálním stavu měla dosáhnout tyto počty:
- 6 důstojníků,
- 8 rotmistrů
- 258 osob mužstva.

1. ženijní rota vzniklá na této ideové platformě byla tvořena:
- velitelskou četou ve složení:
+ družstvo služeb kde byli nosiči raněných, administrativa a hospodářské družstvo, tedy kuchaři
+ bojový trén tvořený 6 automobily pro přepravu materiálu pro různé účely – nářadím řezivo, spojovací materiál ostnatý drát a podobně
+ koňským trénem, tedy dvěma automobily a polní kuchyní
- čtyřmi četami po 36 mužích s jedním motocyklem nákladním automobilem
Celkový počet motorových vozidel roty byl stanoven na osm motocyklů, dva osobní a dvanáct nákladních automobilů.
Přesné datum vzniku roty není prozatím známo. Její vznik je možné datovat k 1. březnu 1940, kdy velení nad rotou převzal dosavadní velitel zákopnické čety Pěšího pluku 2 nadporučík Ing. Josef Coufal.

Navyšování počtů šlo pomalu ale nakonec dne 15. března 1. ženijní rota přemístila na výcvikovou základnu 7. ženijního depa do Avignonu, kde v dalších měsících probíhal intenzivní nácvik prací na souši a ve vodě. Jelikož naši vojáci to, k čemu se zavázali brali vážně, jejich odborná zdatnost rychle rostla.

Když 10. května 1940 překročila německá armáda hranice Francie a bez vyhlášení války zaútočila na Belgii, Holandsko a Lucembursko válka probíhala tak jak je známo. Když se koncem situace na frontě stala kritickou, byla do bojové zálohy povolána i naše 1. československá divize. Jednotky, které jsem v práci v souladu s historickými skutečnostmi označoval jako divizní pěchotu, se skládaly z velitelství, dvou pěších pluků, divizní roty KPÚV, 1. ženijní roty která nás tady zajímá nejvíce, telegrafního praporu a několika menších jednotek o celkovém počtu zhruba 5600 mužů.

Začátkem června se v bojovém stavu 1. ženijní roty nacházelo:
- 11 důstojníků,
- 41 poddůstojníků a
- 240 osob mužstva s výzbrojí 3 lehkých kulometů a 272 pušek.

9. června obdržel velitel roty rozkaz k přesunu do výcvikového prostoru 8. Oblasti – Dijon. Okamžitě od roty odeslal nadpočetné a polní služby neschopné vojáky. To snížilo bojový stav roty na 8 důstojníků, 51 poddůstojníků a 218 osob mužstva. Rota odpoledne odjela na vlakové nádraží a pod velením poručíka Famfuleho zahájila v 19 hodin vagonování automobilové techniky a poté i mužstva. Transport byl vypraven o půlnoci a do cílové stanice, Châtillon-sur-Seine v Burgundsku, dojel 10. června odpoledne. Den po příjezdu, tedy 11. června, se rota přesunula o deset kilometrů severněji a zaujala pozice v městečku Brion-sur-Ource, jehož severní okolí bylo určeno jako nové výcvikové středisko sestavy čs. jednotek.

Po odpočinku začala 1. ženijní rota plnit stanovené úkoly. Strážní službu a pohotovost držela první četa. Ostatní čety zahájily za zamračeného počasí a občasného deště přípravné práce k vytvoření účinné obrany svěřeného území. Podle rozkazu velitelství 8. oblasti v Châtillon-sur-Seine se 13. června ráno pustila rota do budování překážek. Hlavním úkolem bylo vytvořit zátarasy ve východní části Brion-sur-Ource, a připravit k přerušení místní komunikace a ke zničení některé budovy v prostoru Courban. Překážky a obranu městečka měla ještě téhož dne převzít od ženistů jedna československá pěší rota. Pod osobním velením nadporučíka tři čety po celý den usilovně pracovaly a dané hlavní úkoly splnily. Vybudované zátarasy byly velmi dobře provedeny nejen po technické, ale i po taktické stránce. Že něco není dobře, ale ukázalo to, že slíbená pěší rota nedorazila.

V pátek ráno dne 14. června se potvrdily zprávy o proražení francouzských linií na řece Marně u St. Dizier a rychlém postupu německých jednotek do blízké oblasti. Nejasnosti o tom co bude dál ukončil k poledni rozkaz velitelství 8. oblasti, nařizující telegrafnímu praporu přesun na jih a 1. ženijní rotě okamžitě dokončit práce na překážkách a připravit se k obraně Brion-sur-Ource. Tak naši ženisté měli převzít za francouzskou armádu, která utíkala z možného bojiště, obranu francouzského města. Na návrh poručíka Courrièra, francouzského důstojníka přiděleného k telegrafní rotě, však došlo ke změně rozkazu a k obraně byla určena pouze jedna četa 1. ženijní roty dovybavená několika automatickými zbraněmi.

Ostatní muži měli odjet na jih spolu s telegrafním praporem. Telegrafní prapor byl kvalitní jednotkou a skládal se z:
- velitelství,
- telegrafní roty 195/81
- radiotelegrafní roty 195/82
Celkový stav praporu byl 333 mužů, včetně dvou přidělených francouzských důstojníci.

Pozdě odpoledne se v určeném prostoru shromáždil zbytek roty a čekal na příjezd telegrafního praporu, který vyrazil z nedalekého Mossonu. Po jeho příjezdu ženisté převzali od telegrafního praporu nákladní automobily s řidiči. Kolem šesté hodiny odpoledne opustila kolona s oběma jednotkami Brion-sur-Ource a vyrazila na Châtillon-sur-Seine, kde odbočila na zhruba 70 kilometrů vzdálený Dijon. Přesun probíhal za slabého deště a přeplněnou silnicí. Ve 23 hodin dorazila kolona do Dijonu. Zde se podařilo poručíku Famfulemu získat náhradu za automatické zbraně ponechané v Brion-sur-Ource a posílit tak stav zbraní 1. ženijní roty o čtyři lehké kulomety. Do cíle přesunu, osady Fleurey-sur-Ouche ležící necelých 10 kilometrů západně od Dijonu, dorazila kolona roztrhaná na několik částí po půlnoci.

Další den kolem 16. hodiny vyrazila 1. ženijní rota v samostatné koloně na přesun po ose Bligny-sur-Ouche, Arnay-le-Duc a Autun do městečka Luzy. Dvouhodinové zdržení nastalo ve vozidly ucpaném Autunu, kde se kolona několikrát roztrhla. Přes velkou únavu řidičů vyrazila rota ráno 16. června na další cestu po trase Luzy, Bourbon-Lancy, Chevagnes, Moulins a Souvigny, celkem 71 kilometrů. Přejezd tentokrát proběhl bez vážnějších problémů a první vozidla přijela do cíle před sedmnáctou hodinou. Řada těžkostí přišla až po příjezdu do Souvigny. Zdejší majitel zámku nejevil ochotu ubytovat československou jednotku a ukázalo se velmi obtížné zajistit pohonné hmoty.

V pondělí ráno 17. června pokračovala rota v přesunu do nitra Francie a po několika hodinách dojela do města La Châtre, kde vojáci pozorovali již značné známky rozkladu francouzské armády. Zároveň se dozvěděli překvapivou zprávu, že Francie požádala Německo o příměří. Obavy a jistá míra beznaděje vyvolané těmito fakty se přenesla na část jednotky, následkem čehož vyskočilo šest mužů z posledního kamionu konvoje a dezertovalo. Ztratil se i poručík Famfule. Který byl považován také za zběha. Ale jelikož poručík Famfule připlul do Británie na lodi Rod-el-Farag 13. července 1940 a do stavu 1. ženijní roty byl vzat o tři dny později v Cholmondeley Park. Jeho odchod od roty je ve válečném deníku odůvodněn služebními důvody. Po průjezdu městem kolona jela dál určenou trasou na místo srazu jednotek, Neuvy St. Sépulchre, kde byla okamžitě svolána porada velitelů rot s majorem Vastlem. Po krátké debatě se rozhodlo, že se zahájí přesun do přístavu Bordeaux. Do prvního cílového města Angoulême, s jediným krátkým odpočinkem v Bellacu dorazila první vozidla kolem páté hodiny ranní 18. června. Na další cestu se však 1. ženijní rota mohla vydat teprve po komplikovaném získání dalších pohonných hmot, ve 14 hodin. Do Bordeaux dorazila v podvečer a podle rozkazu posádkového velitelství se následně odjela ubytovat do tábora v „Songe“, ležícím zhruba 20 kilometrů západně od Bordeaux.

V ranních hodinách 19. června odjel nadporučík Coufal spolu s poručíkem Krejčím do kavárny Commerce v Bordeaux navázat kontakt se zde pracujícími čs. úřady a získat nové instrukce. Krátce po poledni se vrátil poručík Krejčí zpět do tábora, kde nastoupené jednotce oznámil nařízení, že vojáci, kteří nechtějí pokračovat v boji, mohou zůstat ve Francii. Tohoto výnosu využila víc než polovina mužstva, která později odjela k demobilizaci do Agde.

Pro pokračování služby v československé zahraniční armádě se rozhodlo 7 důstojníků a 110 příslušníků mužstva, kteří se okamžitě začali připravovat k přesunu do přístavu. Odjezd jim však zkomplikoval francouzský velitel tábora, jenž se domníval, že 1. ženijní rota zběhla z fronty. Z toho důvodu nařídil strážní koloniální jednotce jednotku zastavit a odzbrojit. Hrozící boj na poslední chvíli zažehnal vysvětlující telefonát z velitelství v Bordeaux. Rota sice na místě zanechala ženijní materiál, ale sto sedmnáct pušek a čtyři kulomety si podržela a večer se postupně přesunula do Bordeaux.

Kolem půlnoci začalo v přístavu naloďování 1. ženijní roty na francouzskou nákladní loď Forbin. Transportu na palubě velel plukovník Sázavský a čítal 389 osob, z toho 264 vojáků. Zbytek tvořili civilisté, vesměs rodinní příslušnici a pracovníci Národního výboru Československého a Vojenské správy v čele s Dr. Hubertem Ripkou. Během noci a dopoledne 20. června se přístav stal dvakrát terčem silného nepřátelského leteckého útoku. Třetí nálet mířil na město. Při dlouhém čekání na odplutí z přístavu projednávali přítomní důstojníci další možnosti úniku z Francie včetně odjezdu z Bordeaux směrem ke španělským hranicím. Nedlouho nato loď konečně vyplula z přístavu a před dosažením ústí řeky Gironde se stala terčem útoku sedmi německých bombardovacích letadel. Jedna z bomb dopadla pouhých pár desítek metrů od boku Forbinu.

Za soumraku připlul Forbin k ústí řeky Gironde, kde se shromáždil konvoj několika desítek lodí. Parník zde spustil kotvy a celou noc vyčkával. Ráno 21. června byl proveden minovým polem a potom vyplul do vod Biskajského zálivu. Po celý den probíhala plavba za jasného počasí jihozápadním směrem na dohled francouzského pobřeží. Loď neustále měnila směr z obav před nepřátelským ponorkovým útokem. Všichni příslušníci transportu se ocitli zcela beze zpráv, následkem čehož převládala nespokojenost, nejistota a neklid.

Velitel Forbinu kapitán Jean Monamicq nakonec prohlásil, „… že i kdyby dostal rozkaz k návratu do francouzského přístavu, neuposlechne a odveze čs. vojáky do francouzské, nebo když bude třeba, i do britské, kolonie“.

Po více než třech dnech plavby připlul Forbin 25. června v 6 hodin ráno do Gibraltaru a zakotvil v přístavu pod dohledem britského námořnictva. Velitelství transportu odeslalo radiogram a čekalo na další rozkazy. Následující dva volné dny využila posádka k doplnění zásob a jednotky k čištění zbraní, oděvů a koupání. Morálka mužstva se díky tomu nepatrně zlepšila. Následující den ráno vyplul Forbin na volné moře v konvoji dvanácti lodí doprovázeném dvěma torpédoborci. Celá plavba uplynula bez zvláštních událostí.

Po deseti dnech na moři připlul Forbin 7. července v odpoledních hodinách do přístavu Liverpool. Večer se rota vylodila a za zpěvu národních písní pochodovala přes město na místní vlakové nádraží. Z nádraží vojáci 1. ženijní roty odjeli vlakem 1. třídy do stanice Beeston Castle. Dále pokračovali autobusy do Cholmondeley Park, kde se brzy ráno 8. července ubytovali ve stanovém táboře. Nedlouho poté se setkali s vojínem Gröschlem, jediným mužem ženijní čety ponechané 14. června v Brion-sur-Ource, jemuž se podařilo dostat do Británie. Ostatní byli následně prohlášeni za nezvěstné…

Už víme, že na základě upřesněného rozkazu 8. etapního velitelství nařídil před polednem velitel roty sestavit jednotku k obraně Brion-sur-Ource. Velitelem byl jmenován francouzský poručík Courrière, který si za zástupce vyžádal československého důstojníka. Nadporučík Coufal určil velitele 1. čety poručíka Krejčího. Poručík Courrière však s výběrem nesouhlasil a dal požadavek, aby se jím stal podporučík Jan Šmíd, s nímž už dříve spolupracoval. Francouzské velitelství žádost posléze potvrdilo a podporučíka Šmída písemně uznalo za zástupce velitele. Mezitím poručík Krejčí sestavil jednotku, kde se nacházelo:
- devatenáct vybraných vojáků 1. čety,
- dva dobrovolníci z 3. Čety, tedy svobodník Jaroš a vojín Cais
- jeden příslušník velitelské čety, byl to svobodník Šulc.

V podvečer odjel z Brion-sur-Ource konvoj československých jednotek a na místě zůstalo celkem 26 mužů. Jednotka byla motorizována. Obdržela dvě lehká nákladní auta od telegrafní roty a vyzbrojena byla třemi lehkými kulomety a puškami. Jejím prioritním úkolem se stala obrana zátarasu v Brion-sur-Ource, která měla zajistit možnou evakuaci etapního velitelství ze Châtillon-sur-Seine. Dále měla určeno, aby při odjezdu zničila poštovní úřad a vyčerpala nebo znehodnotila benzinové nádrže na nádraží, za které zodpovídal jeden francouzský důstojník s malou jednotkou. Ihned po odjezdu konvoje zaujala ženijní četa pozice ve vybudovaných postaveních a současně zesilovala hlavní zátaras na státní silnici od obce Courban. Městečkem Brion-sur-Ource proudilo ustupující vojsko a skupiny civilních uprchlíků, jejichž útrapy mírnilo několik mužů poskytováním pomoci ze zásob čety. Projíždějící automobily rovnou odesílali k nádržím, aby si mohly doplnit pohonné hmoty. Našim lidem se zdálo lepší tyto zásoby spotřebovat a dát tak šanci uprchlíkům. Do rána se podařilo vyčerpat zhruba polovinu benzinu, přesto zde ještě zůstávalo asi 200 tisíc litrů.

V sobotu ráno 15. června silnicí stále procházel proud uprchlíků a francouzského vojska. Kolem desáté hodiny se pokusilo pět italských letadel bombardovat pozice čety. Ženisté se bránili střelbou z lehkých kulometů, načež nepřítel svrhl bomby několik set metrů od postavení. Po dalších třech hodinách proletělo nad vesnicí několik nepřátelských letadel a jedno z nich zaútočilo palubními zbraněmi na zátaras. Přišly i první zprávy o postupujícím nepříteli. Kolem druhé hodiny po poledni byl hlášen pohyb protivníka ve vzdálenosti 18 kilometrů před Brion-sur-Ource. Německý průzkumný oddíl tvořilo několik obrněných vozů a asi 20 motocyklistů. Z toho důvodu ženisté uzavřeli hlavní zátaras na východním směru.

Z okolí městečka se postupně stahovaly francouzské jednotky, čímž obnažily obranu jeho severní části. Skupina ženistů proto musela na silnici z Belan-sur-Ource narychlo vybudovat a obsadit improvizovanou barikádu, složenou z několika automobilů a různého železného šrotu. Odpoledne odešla z pozic i francouzská jednotka hlídající benzinové nádrže a přístup ze západu. Ve stejné době nepřátelské letectvo silně bombardovalo Châtillon-sur-Seine a přerušilo spojení s velitelstvím. Brzy po náletu ale přijela spojka a přivezla rozkaz k likvidaci benzinových nádrží a zároveň žádost o předání rozkazu ke stažení posádce telegrafní ústředny nacházející se v lese 3 km od městečka. Na téměř obklíčené stanoviště byla okamžitě vyslána spojka, která rozkaz úspěšně předala. Koncem dne se etapní velitelství evakuovalo do Dijonu. Kolem 18. hodiny zaznamenal pozorovatel na kostelní věži v Brion-sur-Ource několik německých motocyklistů vzdálených asi 800 metrů od zátarasů. Okamžitě byla vyslána hlídka, která nepřítele napadla střelbou z ručních zbraní a přinutila k ústupu. Poté se zátaras na východním směru opět otevřel. K večeru proud uprchlíků zesílil. Velké množství civilistů hledalo v hájené vesnici ochranu a nakonec se ubytovalo přímo u vjezdu, což obhájcům v podstatě znemožnilo obranu. Unavení ženisté postavili na noc strážné kolem celé vesnice, kterou nepřítel se stmíváním ojediněle ostřeloval. Přerušené spojení s velitelstvím se stále nepodařilo navázat a proto se v noci na 16. června vypravil velitel čety poručík Courrière pro další rozkazy do Châtillon-sur-Seine. V hořícím a rozbombardovaném městě však nemohl velitelství najít, a tak se vrátil s nepořízenou zpět.

Mezitím morálkou mužstvo silně otřáslo zmizení strážného vojína Gröschla. Po vyhodnocení nových skutečností a zjištění, že benzinové nádrže jsou již vyprázdněny, se velitelé rozhodli pro přesun jednotky do Dijonu. Ženisté následně uzavřeli zátarasy, zničili zařízení poštovního úřadu a nádrže, a nakonec se shromáždili u obou vozidel. Kolem páté hodiny ranní 16. června opustili v počtu 25 mužů Brion-sur-Ource. Jako první odjel na malém motocyklu vojín Havel a s krátkým odstupem následovala obě nákladní auta, přičemž jedno z nich řídil velitel čety poručík Courrière. Vojína Havla, který měl čekat na první křižovatce v Châtillon-sur-Seine, ženisté již více nespatřili.

Četa brzy vjela do hořícího Châtillon-sur-Seine. Zde se však pro zničené mosty nemohla napojit na nejkratší cestu do Dijonu, a proto odbočila podél Châtillonského lesa východním směrem na Leuglay, kde změnila směr cesty na jih. Kolem 14. hodiny se za městečkem Sombernon připojili ke koloně 311. a 313. francouzského dělostřeleckého pluku a s touto téměř tisícičlennou jednotkou pokračovali v cestě asi hodinu a půl, až dorazili před Arnay-le-Duc.

Nedlouho před příjezdem francouzské kolony obsadila městečko Arnay-le-Duc motorizovaná německá jednotka podporovaná dělostřelectvem. Nepřítel, který byl na severním přístupu ukryt v krajním domě a na okolní zahradě, zahájil na přibližující se francouzskou kolonu palbu. Kolona se zastavila. Podporučík Šmíd se ihned vydal k veliteli kolony a dal mu k dispozici ženijní četu. Místo rozkazu k útoku se však pouze dozvěděl, že kolona „musí“ prorazit. Shromáždil proto rychle své ženisty a rozdělil úkoly. Lehké kulomety převzali podporučík Šmíd, četař aspirant Kruml a vojín Cais. Poté začali postupovat směrem k severnímu okraji vesnice a zahájili palbu na místa odporu. K útoku se přidaly i dva lehké tanky typu Renault, které byly v průběhu útoku pro ženisty velkou oporou. Následně se přidalo i francouzské dělostřelectvo. Vyžádaná francouzská pěchota ale na pomoc nepřišla. Mezitím ženisté pronikli do městečka a z bezprostřední blízkosti zahájili palbu na německé motocyklisty. Po vytlačení nepřítele z pozic od silnice se obsluhy dvou kulometů iniciativně přemístily na křídla sestavy, kde intenzivní palbou překazily nepříteli pokus o obklíčení. Kolem 17. hodiny se nepřítel stáhl. Při ústupu zanechal na místě šest mrtvých vojáků a zničené obrněné auto. Vojín Korčák zajal jednoho německého poddůstojníka, který byl později předán francouzským vojákům. Ze ženijní čety zahynul četař aspirant Miloš Kruml a vojíni Cais a Hemzal zůstali nezvěstní. Střelná zranění utrpěli podporučík Šmíd a svobodník Jaroš. Pohřeb Miloše Krumla, zasaženého kulkou přímo do srdce, se narychlo uskutečnil krátce po útoku a jeho tělo bylo uloženo v příkopu poblíž cesty.

Po stažení německých jednotek projela městečkem kolona francouzského dělostřelectva. Její velitel poděkoval poručíku Courrièrovi a podporučíku Šmídovi za úspěšný zásah čety a slíbil, že o něm bude informovat nadřízené. Poručík Courrière později uvedl, že všichni čs. vojáci se aktivně zapojili do boje a nikdo z nich nezůstal vzadu. Za palby německého dělostřelectva opouštěli ženisté Arnay-de-Luc jako poslední. Na dvou nákladních autech odjíždělo 22 mužů včetně čtyř zraněných Dva navíc bylo prot, že francouzští vojáci nechali své dva zraněné na starost československým vojákům. Kolem 21. hodiny dojela vozidla do města Beaune. Mužstvo se zde ubytovalo a podporučík Šmíd se zraněnými odjel do místní nemocnice. Vojenská nemocnice byla ale opuštěná a v civilní nemocnici odmítli raněné vojáky obvázat. Bez ošetření se tedy se zraněnými vrátil zpět k jednotce. Další ukázka postojů francouzských institucí k obraně vlastní země.

Ve 4. hodiny ráno 17. června byla četa probuzena hlášením, že nepřátelské jednotky se rychle přibližují k městu. Ženisté proto naložili raněné na auta a vyrazili směrem na jih. Kolem 6. hodiny ráno dojeli do Chalon-sur-Saône. Ve zdejší nemocnici bez problémů přijali zraněné a poskytli jim odpovídající péči. Velké bolesti statečně snášel zejména svobodník Jaroš, jehož paže byla již černá a podle lékaře mu hrozila amputace ruky. Poté ženisté odjeli na místní velitelství, kde dostali rozkaz zůstat na místě a čekat na další vývoj situace. Ubytovali se v místních kasárnách a po poledni byla jednotka dána k dispozici plukovníku Lecciovi, jenž organizoval vojenskou obranu města. Postupně se mu podařilo shromáždit jednu rotu, většinou z koloniálních vojáků. Ovšem poté, co byla vojákům oznámena žádost maršála Pétaina o příměří, se téměř celá jednotka rozprchla. Kolem 17. hodiny informoval plukovník Leccia ženisty, že město je již obklíčené a bránit se nebude. Dovolil však našim vojákům opustit a ukázal jim směr, kterým by se mohli ještě dostat z obklíčení. Při nástupu jednotky bylo zjištěno, že chybí vojín Kdovín z telegrafní roty. Zhruba v sedm hodin večer odjela skupina sedmnácti ženistů a dvou důstojníků ze Chalon-sur-Saône.

Trasu zvolila jižním směrem přes Tournus do Mâconu. Tempo přesunu však bylo pomalé, protože množství uprchlíků ucpalo silnici v délce osmi kilometrů. Během cesty přišla zpráva, že nepřítel obsadil město Tournus a na okolních křižovatkách hlídkují nepřátelské obrněné vozy. Z toho důvodu odbočili za Sennecey-le-Grand z hlavní silnice. Cestu ukončili na statku v Sens, kde se oba důstojníci naposledy poradili. Po krátké debatě se dohodli, že se skupina rozdělí. Poručík Courrière pojede se skupinou francouzsky mluvících vojáků nákladním autem a podporučík Šmíd povede zbytek mužů pěšky. Toto opatření bylo namístě, protože v případě zajetí se francouzsky hovořící skupina mohla vydávat za francouzské vojáky a snadněji tak uniknout případnému mimořádnému postihu v německém zajetí. Místem setkání zvolili velitelé zhruba 30 kilometrů vzdálenou osadu Cluny. Poté se skupina rozešla a během noci ze 17. na 18. června přestala četa jako vojenská jednotka existovat.

Poručík Courrière vedl první skupinu. Bohužel kolem půl páté ráno 18. června narazila skupina na německý zátaras. Zraněný poručík havaroval a skupina byla celá zajata Němci.
Někteří z vojáků se dostali do svých domovů, jiní nakonec skončily v německých zajateckých táborech

Větší štěstí při ústupu měla skupina podporučíka Šmída, která se snažila pěšky projít lesy až na plánované místo setkání. Bylo to deset mužů bez výzbroje. Potom co narazili německou hlídku, která po nich zahájila střelbu se skupina roztrhala. Šmíd sám se krajně dobrodružným způsobem dostal až do neobsazené části Francie
Při střetu s německou hlídkou, která rozdělila skupinu podporučíka Šmída, se od skupiny odpoutal také vojín Tinkl. Pokračoval osamoceně v pochodu až do Lyonu, kde však byl dopaden německým polním četnictvem a vzat do zajetí. Větší štěstí měl vojín Korčák. V lese se setkal svobodníkem Barvířem a vojíny Sedlákem a Malíčkem. Podělili se o peníze a rozdělili na dvě dvojice. Korčák a Barvíř se dostali až do Lyonu, kde se přihlásili na jugoslávském konsulátu. Zde jsme dostali doklady jako jugoslávští dělníci. Později odjeli na jih Francie. Při průjezdu Avignonem zjistili že, že Čechoslováci jsou shromažďováni v Agde. Neměli ale k tomuto místu důvěru a cestou jugoslávské pomoci se nakonec dostali do Splitu.

Vojín Malíček došel do Valence sám a setkal se zde s podporučíkem Šmídem. V místních kasárnách našel i vojíny Caise a Hemzala, kteří šťastně vyvázli ze srážky u Arnay-le-Duc. Podporučík Šmíd spolu s vojíny Caisem, Hemzalem a Malíčkem odjeli z Valence na cestovní příkaz do Agde, kam dorazili v sobotu dopoledne dne 29. června. Později sem přišli i desátník Forman, svobodník Sedlák, vojíni Teplan, Hanák a Lejsek. Koncem července se v táboře objevil také poručík Courrière. Zprávy o dalších ženistech však nedorazily. První nezvěstný z Brion-sur-Ource, vojín Gröschel, v tu dobu plul po moři do Británie.

Brzy ráno 8. července 1940 přijelo 113 mužů 1. ženijní roty do prozatímního stanového tábora čs. jednotek v britském Cholmondeley a ještě v průběhu dne odevzdali všech 117 pušek a 4 lehké kulomety, které si jako jedni z mála přivezli z Francie. A zde se také evakuovaná rota setkala s osamoceným vojínem Gröschelem. Tak se ostatní ženisté dověděli, jak dobře si jejich spolubojovníci na své osamělé misi vedli.

[Pátrač]

KAPITOLA ŠESTÁ: Pár slov o bojovém nasazení našich letců ve Francii.

Zatímco pozemní síly se pouze formovaly, českoslovenští piloti už byli v boji. I oni se bohužel díky jistému byrokratismu a možná až arogantní tuposti francouzských představitelů museli upisovat do cizinecké legie. Hloupější plýtvání takto kvalitním lidským materiálem se lze jen velmi těžko představit. Nemálo z nich díky legionářskému drilu přišlo o zdraví, nebo začali trpět psychickými potížemi, které v době, kdy Francie potřebovala každého pilota zajistily, že nemohli do letadel. Když si představíme, že průměrná doba aktivní služby nižších důstojníků a rotmistrů byla mezi 10 až 15 lety aktivní služby a u poddůstojníků mezi 3 až 8 lety aktivní služby je jasné, že to byli zkušení odborníci. Mohli zůstat doma a pracovat na místech, která by si vybrali. Byli to otcové rodin, které o vlastní vůli a s trvalým strachem o ně opustili - vše proto, aby mohli bojovat za obnovení své vlasti. Skončili jako pěchota v poušti. Svědčí to hodně o jejich morální síle, že tato nesmyslná strádání dokázali překonat.

Jak se ale mezinárodní politická situace zhoršovala, došlo odpovědným lidem v Armée de l Air, že stovky zkušených pilotů a příslušníků pozemního personálu se budou brzy velmi hodit. Proto už v létě 1939 sami Francouzi zastavili odesílání dalších příslušníků československého letectva do kolonií a nechali je na kontinentě. Když válka vypukla, bylo v koloniích necelých 100 pilotů, ve Francii asi 400 a 100 se jich nacházelo v Polsku. Jejich počet však až do francouzské kapitulace neustále rostl a nakonec dosáhl počtu více než 1000 osob.
Statut našich letců ale nedokázali naši představitelé při jednáních s francouzskou protistranou vyřešit až skoro do konce francouzského odporu. Je to neuvěřitelné, ale až 1. června 1940 generál Ingr podepsal s francouzským ministrem letectva zoufale očekávanou leteckou dohodu. Přitom už 5. září 1939 požádal díky znalosti personálních možností velvyslanec Osuský francouzskou vládu o vytvoření stíhací brigády doplněné dvěma letkami bombardérů. To asi nebylo reálné, protistrana jasně řekla, že o samostatných československých leteckých jednotkách nemůže být řeč do doby, než naši piloti zvládnou výcvik na nové letecké technice a to u výcvikových základen a při službě ve francouzském letectvu. Díky této filozofii byli naši letci rozptýleni po celé Francii, v Severní Africe a na Blízkém východě, konkrétně v Sýrii.

Zde je mapka s vyobrazením posádek, kde sloužili naši letci.

V těchto dejmě tomu posádkových místech se nacházeli tyto složky nebo odbornosti:
Paříž – velitelské složky,
Chartres – stíhací piloti
Pau – bombardovací piloti
Toulose – bombardovací piloti
Avorde – stíhací a bombardovací piloti
Tours – bombardovací piloti, pozorovatelé a palubní střelci
St. Jean D´Angeli – radisté
Bourges – pilotní škola
Agde – různí letečtí specialisté a výkonní letci
Chateau Roux – bombardovací piloti
Istres – bombardovací piloti
Marignan – stíhací piloti
La Rochele – spojaři

K 1. lednu 1940 se na těchto místech nacházeli:
3 generálové a plukovníci
5 štábních kapitánů a majorů
25 kapitánů a nadporučíků
110 podporučíků a poručíků
16 rotmistrů
163 četařů
57 desátníků
91 svobodníků
114 vojínů
Celkově to v tento den bylo 584 příslušníků našeho letectva. Ale tento počet rychle rostl:
- 19. března to bylo 604 osob
- 27. května jich už bylo 786 a
- v době kapitulace Francie počet přesáhl tisícovku.
Do Velké Británie se jich podařilo k 15. srpnu 1940 evakuovat organizovaně ale i individuálně 906. Do konce srpna pak tento počet dosáhl počtu 932 příslušníků československého letectva.

Zajímavé ale je také složení podle odborností. Podíváme se na to ke dni 1. lednu 1940:
stíhací piloti: 167
bombardovací piloti: 34
průzkumní piloti: 117
žáci a sportovní piloti: 40
letečtí pozorovatelé: 61
palubní střelci: 7
palubní mechanici: 10
pozemní mechanici: 108
palubní radisté: 17
pozemní spojovací specialisté: 13
zbrojíři: 7
letečtí fotografové: 3
Dohromady to dává těch výše uvedených 584 příslušníků našeho letectva ve Francii k uvedenému datu.


Problematiku československých letců měl řešit a také řešil III. odbor Československé vojenské správy. Jeho prvním přednostou se stal plukovník Josef Berounský. Ten 15. prosince 1939 předal agendu brigádnímu generálovi Karlu Janouškovi a posledním přednostou se stal brigádní generál Alois Vicherek. Zde je jeho fotografie:

Po Osuského idealistickém požadavku převzali aktivity pragmatičtí odborníci. Od samého počátku se jim jevilo jako reálné a také o to usilovali, vybudovat jako součást československé armády ve Francii silné československé letectvo.
Záměr byl postavit:
- stíhací leteckou brigádu o dvou stíhacích plucích se čtyřmi perutěmi což čítalo 8 letek
- bombardovací pluk se dvěma perutěmi tedy se čtyřmi letkami
Toto mělo být realizováno v době od června do října 1940.

Napřed mělo vzniknout osm stíhacích letek a čtyři bombardovací letky spolu s výcvikovým střediskem v Cognaku. Ve druhé fázi měly vzniknout čtyři stíhací a dvě bombardovací perutě a nakonec ty stíhací pluky spojené ve stíhací brigádě a bombardovací pluk.
Rozpočet personálu byl jasný:
- 358 příslušníků létajícího personálu
- 1119 příslušníku pozemního personálu.
Pokrytí bylo na počátku roku 1940 jen asi z poloviny. Navíc naši letci byli rozptýleni po celé Francii u francouzských a dokonce i u polských útvarů. Bojovali tedy tam, kde byli a jejich bojový účet je více než skvělý. Než se podařilo alespoň něco z plánů realizovat- dne 18. května 1940 vznikla pouze jedna jediná 1. československá letka jako součást stíhací skupiny GCI/6. Oficiálně ale byla zřízena až po podepsání smlouvy 1. června 1940. Její existence ale byla jen krátká.

Tato dohoda s názvem „Dohoda o československém letectvu“, definitivně otevřela cestu k výstavbě samostatných jednotek československého letectva ve Francii. Doposud byli českoslovenští letci umísťováni do francouzských letek umísťováni maximálně v počtech rojů. Jejich pověst byla natolik dobrá, že velitelé decimovaných francouzských perutí požadovali, aby jejich stavy byly doplněny právě československými letci.

Na frontě na konci května bojovalo 85 stíhacích pilotů. To by umožnilo z chodu organizovat plných šest letek po čtyřech rojích. Chyběly ale mechanici. Všechny plány ale nakonec vzali za své.

Jak už víme, 10. května 1940 vtrhla německá armáda do Nizozemí a Belgie, dobyla je a napadla Francii. Francie byla přesvědčena, že Němci nezaútočí, protože jejich obranná strategie spočívala na Maginotově linii. Ale Němci to udělali jako v 1. světové válce a obešli Maginotovu linii přes Nizozemí a Belgii. 10. května 1940 vtrhli Němci do těchto států. Nizozemská armáda byla odříznuta na severu země. Hlavní obrana Belgie – pevnost Eban Emaël byla zdolána německými výsadkáři. Francouzi stále zůstávali ve své obranné linii a to bylo to největší Hitlerovo přání. Němci provedli průlom v Ardenách a postupovali k řece Maas, kde rozdrtili Francouze a pronikli do přístavů v Lamanšském průlivu a tím rozdělili Spojence. Britský expediční sbor byl zahnán k Dunkerque. Obklíčení Belgičané se museli vzdát. Britové byli evakuováni z Francie a německá vojska se přeskupila a začala zatlačovat Francouze na jih. Bylo jasné, že Francouzi naprosto selhali, když důvěřovali jen Maginotově linii. 13. června 1940 byla Němci bez boje obsazena Paříž. Ještě tři dny předtím se k nacistům připojili Italové a zaútočili na jižní Francii. Francouzský premiér Paul Reynard odmítl návrh na připojení k Británii v dalších bojích a rezignoval. Místo něj nastoupil veterán z první světové války Philippe Pétain a požádal Němce o mír. Generál Charles Hutzinger 21. června podepsal za Hitlerovy přítomnosti mír.

Do bojů přímo zasáhlo 135 československých stíhacích pilotů a 27 bitevních a bombardovacích letců. Spolu s nimi sloužilo u bojových letek 53 leteckých mechaniků a zbrojířů. Naši stíhači sestřelili v boji 129 německých letadel jistě a dalších 25 pravděpodobně. A to buď sami, nebo v podílu s francouzskými spolubojovníky. Vykonali asi 3000 operačních letů v trvání asi 3 800 letových hodin. Jiří Rajlich si dal hodně práce a sečetl zlomkové podíly a dospěl k názoru, že naši stíhači sestřelili zcela jistě 78 a 14 pravděpodobně německých letadel. To je 12% všech úspěchů francouzského letectva.

Naši stíhači létali na několika typech stíhaček. Ale za to nejlepší k čemu se dostali lze považovat stíhačky Dewoitine D-520 a Curtiss Hawk -75. A tak se na tyto stroje podíváme.
Obr. první: Obr. druhý:
První obrázek ukazuje nejlepší francouzskou stíhačku Dewoitine D-520 a druhý obrázek stíhačky dovezené ze spojených států, tedy Curtiss H-75

V boji padlo 18 letců a 32 jich bylo zraněno. Devět letců zahynulo při výcviku. Bitevní a bombardovací piloti uskutečnili 134 operačních letů v trvání 390 letových hodin. Ani jeden nezahynul, ani nebyl raněný.

Jednou z nejlepších leteckých jednotek ve Francii byla 5. stíhací peruť, kterou generál Joseph Vuillemin - náčelník vojenského letectva Armée de l´Air nazval „elitním sborem francouzského bojujícího letectva“. Zde sloužilo a bojovalo 18 našich stíhačů. Bojovali nad silně exponovaným frontovým úsekem kolem Verdunu a Sedanu. Od prvních dnů patřili k tomu nejlepšímu, co proti Němcům bojovalo. Zde začala úctyhodná bojová cesta štábního kapitána Aloise Vašátka, který se podíle na sestřelení 15 nepřátel, poručíka Františka Peřiny který ve třech bojových akcí sestřelil 7 nepřátelských strojů, což byl bojový účet, který už nikdo ve Francii nedosáhl. Zde jsou fotografie těchto našich letců.

Obr. první: Obr. druhý:

Po bok 5. stíhací perutě se čestně zařadila 3. stíhací peruť. V jejích řadách bojovalo 21 československých pilotů a podařilo se jim do konce válečných událostí sestřelit 49 německých letadel, z toho některé nad Paříží.

Další perutě s československými piloty – stíhací letectvo:

- 9 našich pilotů bojovalo v první a třetí letce 1. stíhací perutě
- 9 v druhé letce 2. stíhací perutě.
- 9 v první a druhé letce 4. stíhací perutě.
- 13 v první letce 6. stíhací perutě.
- 6 v první letce 7. stíhací perutě.
- 9 v první letce 8. stíhací perutě.
- 3 bojovali v třetí letce 9. stíhací perutě.

U průzkumného a dopravního letectva bylo zařazeno celkem třináct pilotů

V Severní Africe bylo u 4., 5., 9., 10. a 108. perutě zařazeno 13 pilotů. Tyto perutě se staly bojeschopnými poté, co do války vstoupila Itálie. Přitom 4. peruť byla dislokována v Casablance, ostatní byly umístěny v Tunisu.

Na Blízkém Východě, tedy ve francouzské Sýrii bylo u 2. perutě v posádkovém městě Rayak zařazeno celkově 7 našich pilotů. I zde platí, že tyto síly byly aktivovány po vstupu Itálie do války.

Bitevní letectvo:

- 2 piloti létali u 54. bitevní perutě
- 4 potom u 18. bitevní perutě
Obr. první: Obr. druhý:
U bitevního letectva naši letci bojovali na letounech Bréguet 691/693 a letounech Potez 630. Tyto původně stíhací letouny které měly vyvážit německé Me 110, se neosvědčily a nakonec byl používány jako letouny bitevní. Obrázky je ukazují v pořadí, jak jsou uvedeny v textu.

Bombardovací letectvo:

- 4 piloti létali u 21. bombardovací perutě, po dvou u první a druhé letky
- 4 piloti létali u 23. bombardovací perutě, všichni u první letky

Obr. první: Obr.druhý:

U bombardovacích perutí naši letci létali na bombardovacích letadlech dvou typů. Výše umístěné obrázky je zobrazují. První obrázek ukazuje stroj Bloch 210 a druhý obrázek ukazuje stroj Amiot 351.

Nakonec bylo dobojováno. Hra skončila a bylo potřeba tak jako u příslušníků pozemních sil potřeba řešit evakuaci našich letců a leteckého pozemního personálu do Velké Británie. Cest bylo několik.

Krátce po zhroucení francouzské fronty havaroval dne 18. června 1940 na anglickém pobřeží. Francouzský bombardér. Neměl palivo na další let. Na jeho palubě bylo mimo piloty a několik francouzských celkově 38 československých letců. I v dalších dnech se podobné případy stávaly. Ale celkově touto cestou do nové destinace dorazilo jen nevelké množství našich lidí. Ale byla to také cesta a svědčí o rozhodnosti a cílevědomosti našich lidí.

V době kapitulace Francie se drtivá většina našich lidí nacházela v jižní části země. Francouzské ministerstvo letectví bylo požádáno, aby umožnilo cestou svých oblastních velitelství odchod československých letců z jednotek a bylo jim umožněno se soustředit v Agde a v Bordeaux. Bohužel francouzské instituce zachvátila naprostá demoralizace a jejich akceschopnost byl téměř nulová. A mnoho odpovědných nejenom že odmítalo pomoci, ale naopak se snažili problémů přidat. Na jedné základně si naši lidé museli vydání dopravních prostředků vynutit dokonce se zbraněmi v rukách.

Mimo výše popsaný úlet do Británie se toto podařilo už jen několika dalším letcům. Další 4 dokázali odletět s bombardérem do Jugoslávie. Ve snaze zamezit zajetí cenné techniky okupačními německými silami se ale francouzské velení rozhodlo přeletět co nejvíce letedel do severní Afriky.
To se týkalo hlavně letek vyzbrojených stíhacími letouny Curtiss H-75 a Dewoitine D-520, které měly potřebný dolet. První letci co toto absolvovali, byli poručík Jindřich Bartoš a rotný František Glauder. Stalo se dne 18. června 1940 a to přeletem ve skupině 17 letounů perutě 1/3. Stroje vzlétly v 15.30 hodin a po třech hodinách letu skupina přistála v Oranu.

Dne 20. června se do Alžíru dostali tuto cestou s částí perutě 1/5 poručík Antonín Vybíral a desátník Zdeněk Kothera. Ti a dalších šest našich pilotů přeletělo ve v sestavě perutě Cigognes. Samostatně v menší skupině toho dne přeletěli i poručík František Peřina a kapitán Adolf Vrána. V té době už hrozil zásah německých stíhačů z Baleárských ostrovů. 21. června z Perpignanu odletěl zbytek perutě 1/5 a v této skupině letěl i kapitán Alois Vašátko. Toho dne jako posední skupina s československými piloty přeletěla peruť 3/3. Další přelety už byly zakázány.

Ale jeden z našich pilotů se do Alžíru dostal. Byl to Vilém Bufka. A dokázal to na maličkém sportovním letadélku. Stalo se to 22. června 1940. Byl pověřen ve chvíli kdy propadal beznaději, speciální úkolem. Převézt do Alžíru nějaké depše pro de Gaula. Okamžitě se této možnosti chopil a dokázal nemožné – dokázal v tom letadélku přes Středozemní moře přeletět. Jeho akce udělala i na demoralizované francouzské důstojníky v Africe takový dojem, že mu bylo přiděleno osobní letadlo, aby mohl přelétnou dle vlastního výběru do Oranu nebo do Casablanky. Podle dostupných údajů se takto do Afriky dostalo minimálně 22 našich pilotů.

Drtivá většina našich pilotů a pozemního leteckého personálu se nakonec do Británie dostala tak jako příslušníci pozemních sil. Na lodích z přístavů Bordeaux, Séte, Port Vendres ale i z Marsellie a Bayone. Odtud cestovali buď přímo do Británie nebo Gibraltaru či Casablanky a odtud potom v konvojích dále.
Museli podstoupit často i dobrodružnou cestu ze svých posledních posádek do těchto přístavů a nakonec často do posledního okamžiku nevěděli, jestli nezůstanou ve Francii. Jen nekompromisní jednání velitelů britských válečných lodí, kteří někdy sáhli i ke hrozbě použití palubních děl, dopomohlo tomu, že se jejich evakuace zdařila a to velmi úspěšně.

Jen velmi málo letců se rozhodl v dalším boji nepokračovat. Doloženo jich je pouze 30 a to z letecké skupiny soustředěné v Agde. Naši letci byli na palubách všech lodí, které jsem uvedl v části o evakuaci pozemních sil. Mnoho dalších z Francie uniklo spolu se svými polskými spolubojovníky, třeba Josef František. Další unikly se zbytky britských jednotek, s budoucími Svobodnými Francouzi a také na palubách lodí, které se rozhodli nezůstat ve Francii pod okupační správou. Do Británie nakonec dorazili i naši pilotů ze Sýrie a ze všech posádek v severní Africe pokud o to projevily zájem. Někteří zůstali sloužit jako letci u Svobodných Francouzů.
Na závěr této kapitoly dávám vyobrazení stejnokrojů československých příslušníků zařazených do Francouzského letectva.

Tímto, mimo závěr bych ukončil celou práci.

ZÁVĚR

Práce o našich jednotkách ve Francii, tedy o první velké reálné vojenské síle za Druhé světové války zde na Palbě tak trochu chyběla. Našel jsem takové práce u jiných vojenských webů ale jsou staršího data a trpí tím, že v době vzniku nebylo dispozici tolik zdrojů, jako jsem měl já. Snad jsem se toho, co jsem si dal za cíl, tedy podat zde zprávu o tom, co náš zahraniční odboj dokázal v letech 1939 až 1940 na území Francie, zhostil dobře.

Je to fascinující příběh o nezlomné touze mít zpět to co nám bylo odebráno. Tedy vlastní zemi. Je to o to více úžasné, že velká část mužů, kteří v naší divizi sloužili, byli Slováci. Přesto do toho šli a většina z nich vytrvala až do momentu, kdy byli ze služby vyvázáni. Potřebu je připomenout jsem cítil i proto, že jsou tak nějak v pozadí. Všichni se dnes rozplývají nad obranou Tobruku, nad našimi letci v RAF, či nad tankovou brigádou. Potlačováno je povědomí o vojácích Ludvíka Svobody, což je daň za to, že po desítky let byli oni jediní na výsluní. O naší 1. československé divizi ve Francii se píše málo. Byla to pracná záležitost vytvořit tento článek, ale myslím si, že ostudu našemu fóru neudělá.

Jediné co mohu dodat za svoji osobu je to, že bych považoval za čest s těmito muži sloužit a být jedním z nich.

Použitá literatura:

Erich Kulka, Židé v československém vojsku na západě, Praha, Naše vojsko, 1992
Vojenské dějiny Československa, díl IV. od roku 1939 do roku 1945, Praha, Naše vojsko 1982
Martin Gilbert, Druhá světová válka – úplná historie, Praha, BB art, 2006
Karel Pacner, Osudové okamžiky Československa, Praha, Themis, 1997
Gustav Svoboda, 1. Československá divize ve Francii, VHÚ Praha, 2010
Jan Máče, Československá armáda 1939 - 1945, cyklus článků č. 24 - 36, ATM 01/2010 - 01/2011Aeromedia, Praha, 2010,
Lidel Basil Hart, Dějiny druhé světové války, Papermac, Brno 1992
Ivan Procházka, Brion-sur-Ource - Osudy vojáků 1. ženijní roty na území Francie a Británie v roce 1940, část 1, Historie a Vojenství 1/2010
Ivan Procházka, Brion-sur-Ource - Osudy vojáků 1. ženijní roty na území Francie a Británie v roce 1940, část 2, Historie a Vojenství 1/2010
Zdeněk Šmoldas, Českoslovenští letci v boji proti fašismu, Naše vojsko, Praha 1987
Eduart Čejka, Hrozby a naděje, Panorama, Praha 1979
Jiří Rajlich, Na nebi sladké Francie, Svět křídel, Praha, 2008
Obrázky zbraní, bojové techniky a letadel jsem našel na wikipedii

Poznámka: za vznik této práce je odpovědná můj pbočník Pozorovatel-signalista. Jedno ze zadání ke studiu MU Brno mě zaujalo natolik, že jsem to vzal za své. Výrazně mi pomohla s první kapitolou a pomohla poshánět obtížně dostupnou literaturu.

[Hans S.]

no TYWOE!

Smekám klobouk i se skalpem!

[saldy]

Moc zajímavej článek, máš to pěkně poskládaný, ještě jsem to nedočetl, musim to dát na etapy, češi a slováci co se rozhodli aktivně vzdorovat to neměli vůbec jednoduchý, a přesto se chtěli a dokázali prosadit, hlavně letci, to byla elita.

Frantíky trochu znám, a umím si představit ty vzájemný "sympatie", navíc v té době umocněné jejich příšernou vládou.

[komisař]

Pátrači, nezklamal jsi, jako vždy. Mám půjčenou tu knihu vydanou MO, na kterou jsem upozornil a našel jsem dnes v Krajské knihovně další informace, tak až to zpracuji, tak to sem dám. Dopředu upozorňuji, že část z toho nebude tak optimistická.

[Pátrač]

Hans S - no jo ale vlasy potřebuješ, za co by Tě tahalo tvoje zlatíčko když budeš zlobit? Děkuji za ocenění i za ta co došla jinými cestami. Ale osobně Tebe bych poprosil o kontrolu jestli jsem správně dal ta letadla. Myslím si že ano, ale myslet znamená houby vědět.

Od Farkyho vím, že mám chyby ve značení jednotek letectva jako takového, večer to opravím podle dodaných upřesnění.

A námořníci dostanou PM. Jsem rád, že to k něčemu je.

Komisař - člověče no to jsem zvědavý, ale musím říci že i když to tak třeba vyznělo , moc optimismu v mojí práci nevidím. Nebyl pro něj prostor. Takže se dej do práce a uvidíme co z našeho splečného úsilí vzejde. U Izraele to byla bomba. Takže hr na ně.

[Martas2411]

Velmi dobře zpracovaný a líbivý článek. O pozemním vojsku a operacích jsem toho moc nevěděl,vlastně skoro nic,takže jsem zas o něco chytřejší.Spíš se zajímám o letectvo.V této pasáži je to taky excelentní.Píšeš tam o dvou nejlepších stíhačkách ve francouzském letectvu a to Dewoitine D-520 a Curtiss H-75.Máš samozřejmě pravdu o tom není pochyb.Jenom bych chtěl zmínit ještě jeden významný stroj ,který je trošku opomíjen a to stíhačku Morane Saulnier MS 406.Toto letadlo bylo nejrozšířenější ve fancouzském stíhacím letectvu a létala na něm spousta československých pilotů. I když nedosahoval takových kvalit jako ony dva zmiňované stroje ,odvedl kus práce.Je málo známé že například u jednotky GC I/6,kde létalo nejvíc čs.pilotů byly tyto stroje nasazeny i v zoufalých akcích proti tankům.Myslím že to bylo od 6.června 1940.Tyto akce byly doslova sebevražedné a bylo při nich zabito několik příslušníků této stíhací eskadry včetně čechoslováků.Jeden z mála ,který tyto sebevražedné mise proti německým tankům přežil byl např.Stanislav Fejfar,který se stal později esem.Tento pilot podnikl se svým MS 406 celkem 6 akcí proti tankům,což bylo nejvíc .Většina jeho kamarádu však byla při těchto útocích zabita.
I když toto letadlo nedosahovalo kvalit strojů Luftwaffe,spousta československých pilotů na něm nějaký ten sestřel dosáhla.
Tak to jen tak trošku pro doplnění.

Ještě jednou ,skvělá práce Pátrači

[Pátrač]

Díky vlastní píly a také tomu že mi kolega Destroyman poslal jeden zajímavý odkaz, jsem do kapitoly o avakuaci našich vojáků do Velké Británie mohl doplnit několik obrázků. Ještě než jsem stihl napsat našim námořníkům, že bych něco potřeboval, tak mi Destroyman cestou PM poslal pár zajímavých infornací a našich lidech na palubách všemožných lodí za II. světové války.

Jelikož nemůžu ochudit zbytek světa o kvalitní informaci navíc podanou velmi půvabným způsobem, drze jsem to sem přenesl jak mi to přišlo. Není to až tak k tématu ale jinam to nejde dát a třeba jednou Destroymana přesvědčíme, aby se tomu venoval s plnou pozorností.

Takže kolegové, zde to je....

Potřeboval bys pro své pozoruhodné dílo vědět jak udatně si vedli naši předci na mořích a oceánech za druhé světové? I to víš, že tam byli, Češi jsou jako mor - vlezou úplně všude.

Detailně jsem se tomu nikdy nevěnoval, ale třeba u Svobodných Francouzů vím o dvou. Nejznámější je asi Gerhart Freund alias Gerard Fráňa alias Gérard Frana alias Gérard Fraineau (též Freineau) z Ústí nad Labem. Absolvoval normální anabázi Polsko-Francie-Anglie, pak se asi nějak nepohodl a v březnu 1941 šel k Francouzům. No jo no... u Čechů byl jen desátník-aspirant kdežto Francouzů dostal hnedle poručíka a funkci lodního lékaře na nákladní lodi Ville de Amiens. V r. 1943 přestoupil na torpédoborec La Combattante a rozhodně se jako doktor nenudil. Torpédoborec lovil trosečníky z potopených lodí u Anglie a dostal se i do křížku s německými S-booty. Při jedné takové šarvátce byl zabit i Dönitzův syn, je to připisováno právě Fráňově La Combattante... Při invazi do Normandie La Comattante ostřeloval nějaké ty pobřežní baterie. Sranda skončila v únoru 1945, když torpédoborec najel na minu a třetina posádky zahynula. Po válce Fráňa pracoval ve Zlíně v nemocnici a napsal knížku "Sbohem moře, sbohem oceány", čímž dokonale zmátl tělem. On tam totiž popisuje jak léčil při náletech na Londýn, pak utíkal ze Singapuru před Japoncema, bojoval na Nové Guineji, honil německé ponorky v Atlantiku a dokonce doprovázel konvoje do Murmanska. To je samozřejmě literární nadsázka, on jen popsal příhody svých kamarádů, ne svoje.

Druhý je jakýsi člověk jménem Duval. Našel jsem o něm zmínku v deníku Otto Wagnera (vyšel pod názvem "S cizineckou legií proti Rommelovi") a abys to nemusel hledat, opíšu to:
Ze skupiny 28 českých pánů, kteří byli v roce 1940 vyloučeni z čs. armády v Anglii a internováni, se nás dostalo na frontu u Svobodných Francouzů šest. Vysloužili jsme si tři čs. válečné kříže, čtyři francouzské válečné kříže a 10 jiných vyznamenání. A to ještě nevím kolik a jaké vyznamenání má poručík Duval, který slouží u válečného námořnictva (psáno 25. listopadu 1942).

U Angličanů o žádným českým námořníkovi nevím, ale třeba u kanadskýho námořního letectva jeden byl. Jmenoval se Vladimír Hlaváček a před válkou dělal po světě obchoďáka pro Baťu. Tím pádem se nemusel trmácet do Polska a dál; prostě se po okupaci sebral, odjel do Kanady a kamarádi ho dostali do letectva. Létal na hydroplánech nad severním Atlantikem, honil ponorky a hlídal konvoje. Zahynul při nehodě při přistání, tuším v roce 1941.

Hodně Čechů a Slováků se samozřejmě motalo u Američanů, byli to samozřejmě emigranti nebo děti emigrantů. Protože tohle zrovna není není smyslem tvý práce, rozebírat to nebudu. Jen připomenu, že nejznámější z nich je asi Michael Strank z okresu Stará Lubovňa (rodiče se do USA odstěhovali, když mu byly dva roky), který velel partě vojáků, co vztyčila tu slavnou vlajku na Iwodžimě. Jestli si myslíš, že na tom slavným sousoší u Arlingtonskýho hřbitova Strank je, pak si myslíš správně - je tam! A je kousek odtamtud i pohřbenej i pohřbenej, protože za několik dní to koupil...

Nu a samozřejmě že se naši krajani-sudeťáci motali i na druhý straně fronty, v Kriegsmarine. Jednoho jsem dokonce trochu znal, sloužil na torpédoborcích a umřel asi před pěti lety.
Zkrátka a dobře: Vůbec bych se nedivil, kdyby se nějakej Čech našel i v námořnictvu indickým nebo čínským!

Nelze než smeknout před takovým přehledem a zanlostí málo známých věcí.

[komisař]

Ve svém článku se budu věnovat hlavně lidským zdrojům, ze kterých bylo tvořeno československé vojsko ve Francii 1939 a 1940.

Členění článku :

Část I – krátký úvod a osobnosti

Část II – Počty a národnostní složení divize

Počty a složení podle jednotlivých období

Odkud přicházeli, bez rozdílu národností

dobrovolníci z domova, čeští krajané žijící ve Francii a příslušníci české komunity z Velké Británie a další, kteří se dobrovolně dostavili k odvodu

Polský kontingent
Transporty ze SSSR
Balkánská trasa
dobrovolníci z Palestiny - Židé
interbrigadisté
Intermezzo v Cizinecké legii

mobilizovaní českoslovenští občané, žijící ve Francii

Část III – ostatní členění

Židé – další účast
letci
Duchovní služba
komunisté
letci
výzbroj
Osudy vojáků 1. ženijní roty na území Francie a Británie v roce 1940

Závěr


Část I – krátký úvod a osobnosti

Jelikož Pátrač již dostatečně popsal politickou situaci v té době, doplňuji pouze krátce :

---V úřední francouzské zprávě, jež byla zaslána čtyřem různým ministerstvům a pochází z 28. listopadu 1939, se mj. doslova říká: „Neshody mezi pány Benešem a Osuským mají kořen v základním rozdílu temperamentu a kultury mezi oběma muži. Pan Beneš je především Evropan. Má před očima ustavičně široký obzor, dá se však jen těžko zapřáhnout do studia podrobností v praktických otázkách. Pan Osuský, potomek statkářské rodiny na Slovensku, bydlel po léta ve venkovském americkém městě. Postřehne ihned nejbližší věci. Je mužem podrobností v přímém rozhodování. Pan Beneš je Čech a snaží se přirozeně nadržovat pražskému centralismu; pan Osuský je Slovák a má rovněž přirozený sklon k místní autonomii. Pan Beneš, jenž je zcela proniknut demokratickými city, sympatizuje s levicí. Pan Osuský, věren svému původu, stál vždy napravo. Pan Beneš pochází z průmyslových (?), pan Osuský z agrárních kruhů. Onen vidí budoucnost Československa v intensivním vývoji jeho průmyslu, tento ve využití jeho půdy. To vysvětluje také, bez bližšího vysvětlování, rozdíly v postoji obou těchto mužů k vnitřní politice. Různosti jejich názorů se vztahují však také na jisté oblasti zahraniční politiky.

Některé osobnosti

Gen. Rudolf Viest

Velel divizi již před válkou a měl pro tuto funkci předpoklady věkové, hodnostní i profesní. Přesto byl zřejmě vybrán z hledisek politických, protože byl jediným slovenským generálem, odešel do odboje ze slovenské armády, v níž zastával funkci generálního inspektora, a byl přesvědčeným Čechoslovákem s legionářskou minulostí. Vzhledem k národnostnímu zastoupení Slováků v jednotce mělo jeho určení do funkce velitele divize významný politický význam.

 generál Ingr



Na přání Edvarda Beneše odchází generál Ingr 20. června 1939 přes Polsko do Anglie a ve Francii pak organizuje jako člen Československého národního výboru nábor do československé zahraniční armády. Jeho součástí se stala Vojenská správa ČsNV v čele s gen. S. Ingrem, 2. 8. 1939 byla v Paříži zřízena Československá vojenská kancelář v čele s generálem Sergejem Ingrem.Do jara 1940 se podaří shromáždit na jihu Francie v prostoru Agde-Béziers přes jedenáct tisíc vojáků, kteří tvoří 1. československou divizi ve Francii.
Generálu Ingrovi se podaří po kapitulaci Francie dopravit prořídlé československé vojsko pomocí britských a egyptských lodí do Anglie a soustředit je do výcvikového tábora v Cholmondeley Park.

m a j o r J a r o m í r N e c h a n s k ý

Poručík J. Nechanský byl přemístěn z Krakova do Malých Bronowic, odkud 31. července 1939
přeplul na lodi CHROBRY do Francie, kde se 22. srpna 1939 musel přihlásit v Camp de Lages v Saint Germaine do Cizinecké legie a byl prezentován u jejího 1. pluku. Následovala přeprava do Tunisu, kde jej 6. září 1939 zařadili jako seržanta ke 4. pluku Zuávů koloniální pěchoty. V Cizinecké legii pobyl měsíc (od 22. 8. do 23. 9. 1939) a ve smyslu sjednané dohody byl po vyhlášení války z legie propuštěn, vrácen do Francie a 23. října 1939 prezentován v Agde, jako příslušník 1. československé divize (v té době ještě praporu). Původně byl zařazen do
1. pěšího pluku, ale 16. listopadu 1939 jej přemístili ke 3. rotě pěšího pluku 2. Vzhledem k jeho tankové specializaci jej přeložili k technické náhradní rotě Spojeného předzvědného oddílu, odkud byl vyslán na tři měsíce (leden–březen 1940) do velitelského kurzu ve středisku útočné vozby francouzské armády (C.O.M.A.M.) v Montlhéry u Paříže. Po jeho úspěšném absolvování byl definitivně zařazen jako velitel čety motorizované eskadrony Spojeného předzvědného oddílu (SPO) v posádce ROCKEFORD de la Corbie`re.16. Motocyklové eskadroně velel škpt. Matěj Solanský, se zástupcem por. Eduardem Pavelkou a na četách veleli poručíci jezdectva Jaromír Nechanský, Václav Matějovský a Ferdinand Vachutka.

Do bojů na frontě ve Francii Nechanský nezasáhl, protože SPO zůstal v posádkách a na frontu povolán nebyl. Na jeho osudu je výrazně vidět neochota francouzské vojenské správy a nechu vést aktivní boj proti Německu, které bylo všeobecně podceňováno. S aktivním výcvikem a vyzbrojením SPO 1 bylo započato až v březnu 1940, kdy se ujal velení nad SPO plk. Vrzáček a v květnu 1940 byly doplněny bojové prostředky, takže SPO dostal na 200 koní, 110 motocyklů zn. Indián s přívěsným vozíkem, 50 nákladních a osobních automobilů a sólo motocyklů.
V červenci 1940 se za všeobecného ústupu z Francie přeplavil lodí MOHAMED ALI EL-KEBIR do Velké Británie.



 

plk. Kalina

http://www.valka.cz/clanek_14044.html#ixzz1UFiNI9cb

Otto Wagner

http://is.muni.cz/th/136440/ff_m/Mgr.di ... Wagner.txt


Část II – Počty a národnostní složení divize


Počty a složení podle jednotlivých období

1. československá divize měla 11 405 mužů, jiný zdroj uvádí 11839.
Kádrové složení divize bylo různorodé. Dr. Beneš a generál Ingr se dohodli již v červnu 1939, že to nebude dobrovolnická legie, ale armáda podle československého branného zákona.

Koncem roku 1939 : 3293 vojáků, z toho

češi 2505 ( 76 % )
slováci 265 ( 8 % )
židé 184 ( Téměř osm set se ale hlásilo k židovské víře - Pramen: Kulka, E.: Židé v československém vojsku na Západě. Praha 1992 )

maďaři 153
francouzi 70
rusíni 60
rusové 13
srbové 11
angličani 8
italové 6
poláci, bulhaři : po 5
chorvati 4
holanďané 2
rakušani, španělé : po 1

Po mobilizaci se poměr změnil ve prospěch slováků,

K 20. únoru 1940 : 8535 vojáků, z toho 448 důstojníků

---češi : 3845, z toho 411 důstojníků
---slováci : 3810, z toho 29 důstojníků
---němci : 289, z toho 3 důstojníci
---k židovské národnosti se hlásilo 224, z toho jeden důstojník, avšak k židovské víře již 999
---jiné : 367

23. února 1940: zdroj http://www.valka.cz/clanek_13583.html#ixzz1UKmWIzPu

Celkem 8535, důstojníci 448 ( aktivní 237, záložní 211 ), rotmistři 39 ( aktivní 23, záložní 16 ), poddůstojníci 1514, mužstvo 6534. Shodné počty uvádí i zdroj Komunisté v čs. pozemním vojsku na Západě.

---češi : 3854, 45,1 %
důstojníci 411 ( aktivní 233, záložní 178 ), rotmistři 32 ( aktivní 22, záložní 10 ), poddůstojníci 906, mužstvo 2505
---slováci : 3810, 44,6 %
důstojníci 29 ( aktivní 4, záložní 25 ), rotmistři 5 ( aktivní 1, záložní 4 ), poddůstojníci 505, mužstvo 3271
---němci : 289, 3,4 %
důstojníci 3 záložní, rotmistři 1 záložní ), poddůstojníci 20, mužstvo 265
---židé : 227, 2,7 %
důstojníci 3 záložní, poddůstojníci 40, mužstvo 184
---maďaři : 168, 2 %
důstojníci 1 záložní, poddůstojníci 14, mužstvo 153

---ostatní : 187, 2,2 %
důstojníci 1 záložní, rotmistři 1 záložní, poddůstojníci 29, mužstvo 156

Židů ve skutečnosti sloužilo v čs. vojsku více. Z uvedeného množství bylo více než 11 % vojáků židovského původu, většina se však hlásila k některé z jiných výše uvedených národností, než k židovské.

Po ukončení mobilizace byl konečný podíl Slováků ještě výraznější. Zatímco předtím tvořili většinu čeští nebo židovští intelektuálové, nyní zde byla většina Slováků (55%), dále Češi (25%) a Židé (15%), ale ve velitelských funkcích převládali ze 75% Češi ( v důstojnických již 91 % ).


Odkud přicházeli, bez rozdílu národností : Některé trasy na sebe navazují, viz např. Polsko – SSSR, Polsko – Balkánská trasa

První část tvořili dobrovolníci z domova, čeští krajané žijící ve Francii a příslušníci české komunity z Velké Británie, kteří se dobrovolně dostavili k odvodu- 3326 osob + 444 interbrigadistů

Jsou to v zásadě 3 skupiny se dvěma různými cíli. První dvě skupiny jsou vojáci a civilisté odcházející do zahraničí s cílem bojovat proti okupantům jinde, třetí skupinu představují židovští uprchlíci snažící se dostat kamkoliv mimo území spravované německou jurisdikcí, nejlépe do Palestiny.

---11. října 1939 to bylo například 600 dobrovolníků z Marny u Paříže, jednalo se o letní tábor Sokola, který jej zapůjčil pro jejich ubytování.

---13. října 1939 den zaslal pplk. Kalla zprávu plk.  gšt. Španielovi o situaci náborové akce  ve  Velké  Británii. Mimo  jiné  v ní uvedl, že soupis čes­koslovenských dobrovolníků se pro­váděl téměř od 15. března 1939. K datu zprávy mělo vedení odboje k dispo­zici  přibližně 1 200 mužů ve Velké Británii.

Více : http://www.valka.cz/clanek_14044.html#ixzz1TyJ3h3q6

Do jednotky přinášeli nadšeného ducha dobrovolnické armády, víru ve vítězství a odhodlání pokračovat v tradici československých legií. Pevné, vlastenecké a k boji za osvobození odhodlané jádro tvořili vojenští emigranti z protektorátu. Byli to muži, kteří odešli ilegálně z protektorátu, aby bojovali se zbraní v ruce proti nenáviděným okupantům ve své vlasti v cizině, když tak nemohli učinit na podzim 1938 doma. Patřili k nim také studenti, úředníci, dělníci, obchodníci, umělci a jiní, kteří se při zřízení protektorátu zdržovali v cizině a nevrátili se domů. V této skupině byli až na několik jednotlivců všichni důstojníci a rotmistři, jejichž počet překročil nakonec 700. Asi polovinu z nich tvořili vojáci z povolání. Koncem roku 1939 již bylo v Agde 3 500 československých vojáků, vesměs protektorátních emigrantů.

Vyslanec dr. Osuský vydal po vypuknutí války výzvu ke všem Čechoslovákům v zahraničí, aby vstoupili do československé zahraniční armády a vojenské vedení získalo barákový tábor v Agde, kde se po vypuknutí války začali shromažďovat českoslovenští vojenští dobrovolníci. Byli to emigranti z protektorátu, kteří prchali již od dubna 1939 do Polska a nyní byli uvolněni z francouzské cizinecké legie, kam vstoupili dobrovolně na dobu do vypuknutí války, českoslovenští občané, kteří se zdržovali v době vzniku protektorátu v zahraničí a nevrátili se domů a konečně vojenští emigranti, jež se dostali do Francie přes Balkán.

Polský kontingent

Koncem dubna 1939 se v Krakově ustavila vojenská skupina, která se stala základem pro vojenskou jednotku “Zahraniční vojenská skupina československá v Krakově” v počtu 1000 zbraněschopných občanů. 5. května složili přísahu a 13. června se přemístili do tábora v Malých Bronowicích.

Ještě před přepadením Polska byly čtyři pětiny české a slovenské “legie” přesunuty pod velením pplk. Svobody do Leszné u Baranowic. Zbytek – 189 mužů měl přebírat další příchozí dobrovolníky.Tato skupina začala odcházet z Krakowa pod velením kpt. Divokého 3. září 1939 a dostala se do Leszné v době, kdy hlavní část Legie již byla na cestě do Kamence Podolského.

Existovaly dvě osoby, které spolu zápasily o kontrolu nad emigranty. Za komunisty to byl pplk. Svoboda a armádní gen. Lev Prchala, který přijel se skupinou důstojníků po 15. březnu 1939 a měl podporu Dr. Beneše.
Ještě před přepadením Polska byly tři čtvrtiny české a slovenské legie pod vedením pplk. Svobody přesunuty do Leszné u Baranowic. Zbytek 198 mužů pod velením kpt. Divokého měl přijímat další uprchlíky.

Šest lodních transportů z Gdyně do Francie : od 22. 5. 1939 do 21. 8. 1939

Počty se liší : 1211 osob ( Komunisté v čs. Pozemním vojsku na Západě ), jiné zdroje 1212 osob, 1159, další – plk. Kalina : 1192, - z toho 500 letců, ještě jiný ( Historie a vojenství 4/2000 ) 1197 : letectvo – 132 důstojníků a 368 poddůstojníků a vojínů, ostatní 118 důstojníků a 579 poddůstojníků a vojínů, 1177, z toho 485 letců. Obecně lze říci, že letci byli nejprve soustředěni ve Francii, zatímco ostatní šli rovnou do Cizinecké legie.

http://www.trutnov.cz/raf/transpor/transpor1.html

---První transport vyplul 22. května 1939, loď Batori, 26. května doplula do Cherbourg, 109 vojáků ( 11 důstojníků, 1 rotmistr, 23 poddůstojníků a 52 mužstvo ), dále 22 letectvo ( 3 důstojníci, 1 rotmistr, 15 poddůstojníků a 3 mužstvo )

---Druhý : loď Batori, doplul přes Velkou Británii 28. května 1939 do Boulogne, 18 vojáků ( 8 mužstvo ), dále 10 letectvo ( 8 důstojníků a 2 poddůstojníci )

---Třetí : 17. června, loď Sobieski, 19. června doplula do Boulogne, 139 vojáků ( 19 důstojníků, 23 poddůstojníků a 55 mužstvo ), dále 44 letectvo ( 15 důstojníci, 27 poddůstojníků ) S tímto transportem odpluli i manželé Wagnerovi.

---Čtvrtý : 26. července, loď Castelholm, 30. července doplula do Calais, 177 vojáků ( jiný zdroj – 190) 2 důstojníci, dále letectvo : 55 důstojníků, 11 rotmistrů, 122 poddůstojníků ( 84 aktivních, 13 záložních, 20 mechaniků aktivních a 5 záložních )

---Pátý : 29. července, loď Chrobry, 31. července doplula do Boulogne, 547 vojáků, 74 důstojníků, 4 rotmistři, 118 poddůstojníků a 201 mužstvo, dále 150 letectvo ( 39 důstojníků, 5 rotmistrů, 78 poddůstojníků a 28 mužstvo )

---Šestý : 17. srpna, loď Castelholm, 21. srpna doplula do Calais, 189 vojáků ( 12 důstojníků, 2 rotmistři, 7 poddůstojníků a 80 mužstvo ), dále letectvo z toho 88 letectvo ( 12 důstojníků, 3 rotmistři, 53 poddůstojníků a 20 mužstvo )

Celkem nám z Polska vychází 118 důstojníků, 7 rotmistrů, 171 poddůstojníků a 396 mužstv, dále letectvo : 132 důstojníků, 20 rotmistů, 297 poddůstojníků a 51 mužstvo. Sumasumárum 1192 vojáků.

Jiné trasy z Polska do Francie

Po přesunu do Leszné u Baranowic zůstala v Krakově skupina 189 mužů, která měla přebírat další příchozí dobrovolníky.Tato skupina začala odcházet z Krakowa pod velením kpt. Divokého 3. září 1939 a dostala se do Leszné v době, kdy hlavní část Legie již byla na cestě do Kamence Podolského. Zde se rozprchla po západní Ukrajině a Bělorusku, její menší část se dostala na Volyň do českého Kvasilova a zbytek zůstal s kpt. Divokým.

---viz Balkánská trasa :
skupina kpt. Divokého, přes Rumunsko, Bejrút do Marsei. Měla 189 osob, do Francie dorazilo 27. října 1939 celkem 113. Touto trasou odešel i gen. Prchala s několika vojáky.

---přes SSSR :

Přechod hlavní části Legie na území Sovětského svazu, k němuž došlo 18. září 1939, byl předem domluven pplk. Svobodou se sovětským vojenským atašé ve Varšavě pplk. P. S. Rybalkem. V době formování 1. čs. samostatného praporů zůstal v SSSR pjiž pouze vybraný a “prověřený” kádr 93 vojáků, kteří se stali základem jeho velitelského a instruktorského sboru.

Transporty ze SSSR

Jižní trasou do Francie dorazily pouze první dva transporty, zbytek směřoval již do Velké Británie anebo na Blízký východ. Letců bylo 115, z toho minimálně 109 v prvních třech transportech. Z tzv. Polského legionu bylo v období dubna 1940 až května 1941 odesláno 652 vojáků.

---8.4. 1940 ( jiné zdroje 17. nebo 19. 3. ) : 45 osob, z toho minimálně 17 letců, 15.4. do Marsei
---26.6.1940 : 56 osob, z toho 33 letců, do Francie
---od 18.7.1940 do 21.5.1941 : 1143 osob, na Blízký východ nebo do Velké Británie )
18.07.1940 : 75
18.02.1941 : 58 ( 59 ? ) Všichni byli letci.
02.03.1941 : 60
11.03.1941 : 70
20.03.1941 : 1
29.03.1941 : 60
07.04.1941 : 62
13.04.1941 : 85
21.05.1941 : 20
A v dalších asi 11 ( 7 ? ) transportech : přibližně 652 ( 680 ? )

V úterý 3. září 1940 okolo deváté hodiny ranní přijel na polské lodi Warszawa první transport vojáků ze SSSR přes Turecko do Haify (70-72 mužů, z toho 35 důstojníků). Jednalo o část skupiny, která v čele s pplk. Ludvíkem Svobodou po zabrání Polska Němci odešla na území okupované Rudou armádou a dostala se tak do sovětské internace. V rámci dohod mezi čs. exilovou a sovětskou vládou se měli tito lidé přesunout ze sovětského území na západ. Od jara 1940 do poloviny května 1941 bylo ze SSSR odesláno v 7 transportech 680 mužů z čehož šlo postupně asi 590 lidí na Střední východ. Dne 10. září naopak odjelo do Británie dalších 25 letců a i několik průmyslových odborníků

http://www.czechpatriots.com/csmu/cslegion.php

---První transport :
První transport s československými letci odplul z Oděsy do Marseille 17. března 1940 na lodi Svanetia do Istambulu a odtud do Bejrútu, dále na lodi Theophile Gautier do Marseille. První povolení odcestovat do Francie přišlo po odsouhlasení odborem vnitřních věcí GUGB NKVD SSSR do tábora v Orankách 03.04. Skupina o 45 lidech tak 08.04. odjela z Oranek přes Gorkij do Moskvy a odtud do Oděsy. Vše probíhalo v tajnosti jelikož Němci se intenzivně zajímali o osud čs. legionářů a požadovali od Sovětů diplomatickými cestami jejich vydání. Další cesta skupiny pokračovala z Oděsy parníkem "Svanetia" přes Varnu, Bospor, Istanbul, Konstantinopol, Bejrút, Marseille a odtud vlakem do městečka Agde (jih Francie) kde se formovala čs. vojenská jednotka.

Odjezd první skupiny vyvolal u většiny legionářů euforii. Hovořilo se o plánovaném výjezdu další skupiny 160 osob. Německá okupace Belgie, Holandska a Lucemburska a následný "pochod" na Paříž znamenalo pozastavení plánovaných odjezdů. Další se uskutečnil až 26.06.

---Druhý transport :
Odjezd druhé skupiny probíhal zhruba týden po evakuaci legionu do Suzdalského tábora. Vyklizení Oranského tábora nejspíše souviselo s přípravou sovětských táborů na příjem nových internovaných a to z Pobaltí a rumunské Besarábie kam SSSR plánoval v létě 1940 svou další agresi. Z Oranek do Suzdalu tak 18.06. odjelo 686 osob. Ještě před odjezdem napsal Kuznecov Nechoroševovi "nálada mezi internovanými je sklíčená. Zejména u důstojníků, kteří každý den očekávají odjezd do Francie. Vzhledem k tomu, že celou situaci sledují z novin, jejich nálada se s blížící se kapitulací Francie zhoršuje". Skupina čítající celkem 33 letců byla určena k odjezdu ze Sovětského svazu dne 20.června 1940, a to během přesunu skupiny z Oranek do Suzdalu, ještě před dosažením konečné stanice. Byl mezi nimi i rtm. Ladislav Bobek. Ze stanice Bogoljubova pak se skupinou vojáků a letců pod velením por. Antonína Lišky, odjel do Oděsy a odtud 26.června 1940 na palubě lodi Svanetia. Po zakotvení v tureckém Istanbulu pak 11.července 1940 odtud pokračovali lodí Sardia Prince do Port Saidu, vlakem do Suezu, následoval čtrnáctidenní pobyt na letišti RAF Ismailia v Egyptě (1. až 17.srpna 1940), pak pokračovali lodí President Doumer přes Aden do Bombaje a odtud na lodi Markunda dále do Velké Británie. Do Liverpoolu dorazili 27.října 1940.

---Třetí transport lodí Svanetia do Istanbulu, odtud vlakem do Mersiny, z Mersiny lodí Alexandria do Haify, z Haify vlakem na letiště Ramleh dále vlakem do Suezu a lodí Cameronia kolem Afriky, Gibraltaru do Velké Británie, do přístavu Glasgow.

Více: http://www.valka.cz/clanek_14044.html#ixzz1TyMFMX9y


Balkánská trasa Navazuje i na “Polsko”

Začala se používat po napadení Polska a vedla přes Slovensko, Maďarsko,  Jugoslávii, Řecko,  Bejrút v Sýrii až do Francie, V Budapešti pomáhal konzul Stanislav Miňovský, který byl od podzimu 1939 v úzkém kontaktu s československým velvy­ slancem v Paříži Štefanem Osuským. Za leden až únor 1940 bylo z Maďarska vypraveno do Rumunska a Jugoslávie celkem 487 osob, převáž­ně  vojenských osob. Zdroj Komunisté v čs. pozemním vojsku na Západě hovoří, že celkem to bylo 3070 vojenských osob.

Podle odhadu historiků odešlo balkánskou cestou do zahraničí z protektorátu více než 1 700
našich občanů, včetně žen a dětí, ale pravděpodobně tento počet bude vyšší.

---Skupina kapitána F. Divokého : Z Polska přes Rumunsko, Bejrút do Marsei. Měla 189 osob, do Francie dorazilo 27. října 1939 celkem 113

---Touto trasou odešel i gen. Prchala s několika vojáky.

----Od 30. 9. 1939 do 15. 6. 1940 bylo ze Zagrebu vypraveno 93 transportů o celkovém počtu 673 dobrovolníků díky péči a organizační aktivitě Čs. svazu v království Jihoslovanském. Svědčí o tom jmenný seznam dobrovolníků. Seznam byl ověřen konfrontaci s dalšími historickými zdroji a odsouhlasen generálem Jaroslavem Klemešem, který prošel Balkánskou cestou, byl přijat do Českého národního domu v Záhřebu a dne 22. 3. 1940 odeslán do Bělehradu. Vše zde popsané odehrávalo se v hluboké ilegalitě, jak při příjmu uprchlíků do Národního domu v Záhřebu, tak také při jejich odeslání nejdříve přímo na Střední východ a později do centra druhé ústupové cesty, do Bělehradu. Odtud odjížděli přes Srbsko do Řecka a dále přes Turecko do Bejrútu.
O činnosti bělehradské sekce odboje svědčí doklad vypracovaný vyslancem dr. Lipou pro období od 15. 3. 1939 do 31. 1. 1940. Za hlavní pokládá přijetí, vybavení a vypravení vojáků, kteří se rekrutují z osob, které se do Bělehradu dostávají ilegálně, po překročení trojích hranic. Odesláno bylo dvacet transportů v počtu 512 vojáků.
http://obeclegionarska.cz/dokumentace.php?mid=2&aid=338

---Od října 1939 z Bejrútu vypraveno 77 transportů s 2058 muži. ( do tohoto počtu byly pravděpodobně započítány všechny, i ty, pro které byl Bejrút pouze přestupní stanicí ). Poslední byl 10. června 1940 v počtu 195 vojáků. Od konce roku 1939 do května 1940 převážely lodě Marechall Joffrey, Theophile Gautier, Champolion, Providence, Patria, Mariette Pacha a Compignie československé vojáky a letce z Bejrútu do Marseille.

---ODJEZDY Z CONSTANCE: (Rumunsko) 

Loď Dacia, Besarabia, Romania, Král Carol do Bejrútu a dále lodí Compignie do Marseille.
Konec Balkánské cesty : Cesta uprchlíků z ČSR - Protektorátu končí v dubnu 1941 okupací Jugoslávie.

dobrovolníci z Palestiny - Židé

Generální konzul v Palestině vydal mobilizační výzvu k přihlášení dobrovolníků k odjezdu do Francie. V Palestině v té době žilo celkem 8000 československých Židů. Toto vyvolalo odpor některých sionistických organizací, např. Hitachduth Oley Czechoslovakia, Dr. Chameimem Kugelem a Dr. Angelem Goldsteinem. Do 22. května 1944 bylo přihlášeno 1000 osob ve vojenském věku. Počet nedostavivších se na tuto výzvu činil 300 – 400. Odvedeno bylo 592, kromě nich se ještě přihlásilo 148 mužů internovaných ve zvláštních táborech v Sarafandu a Atlitu “pro výstrahu” za nelegální příchod do Palestiny. První transport odjel 12.11. 1939 s 293 dobrovolníky. Tito po příjezdu do Agde tvořili polovinu tehdejšího stavu. Zdroj Komunisté v čs. pozemním vojsku na Západě uvádí, že v roce 1940 přijela další skupina 700 osob.

Interbrigadisté – 444 osob.

Někteří ji uvádějí jako samostatnou skupinu, ale jelikož se přihlásili nikoliv v rámci mobilizace, zahrnuji ji do dobrovolníků, i když poněkud specifických.

Jednalo se o československé dobrovolníky z občanské války ve Španělsku, nyní ve francouzských internačních táborech. Jedině oni měli nedávnou válečnou zkušenost, ale patřili k politizujícím radikálům, podněcujícím kritiku poměrů v jednotce a inklinujícím ke komunistickým politickým praktikám, které v té době výstavbě čs. zahraniční armády i ideálům jejího válečného poslání nepřály.

Ubytováni byli v tzv. “ilotech” po 30 barácích.
V Ilotu B a v pracovní rotě byli ti, kteří nesouhlasili s komunistickým vedením skupiny.

Na podzim roku 1939 se přihlásili do československé armády i bývalí českoslovenští interbrigadisté ze španělské občanské války. Přihlášky do armády jim otevřely brány internačního tábora, kde žili za ubohých materiálních a zdravotních podmínek. Z necelých 550 československých interbrigadistů ( česko-slovenský vojenský atašé plk. Vác­lava Kaliny ve Francii uvádí 700, jinde 680 ) se přihlásilo v táboře Gurs 463 osob a z 46 invalidů ( z toho 9 s tuberkulózou a 10 potřebovalo operaci ) 41. Přihlášku pak závazně podepsalo 444 mužů, kteří přišli do Agde v lednu 1940. V jejich řadách bylo 46 důstojníků, z toho 8 z původní československé armády ), 126 poddůstojníků ( z toho 94 z československé armády ) a 14 nevojáků. Nepodepsalo 76 osob. Do francouzské cizinecké legie vstoupilo 21, jedná se pravděpodobně o sociální demokraty, kterých byl stejný počet a kteří nesouhlasili se způsobem při rozdělování finančních a materiálních darů komunisty ( Ilot B – 16 + pracovní rota – 5 ).



Tabulky ještě upravím, dal jsem je sem, aby tu alespoň byly k nahlédnutí. Zdroj : Historie a vojenství 4/2000


Byli to výborní a zkušení vojáci. Podle československých zákonů a předpisů však 36 důstojníkům a 30 poddůstojníkům nemohla být uznána nová vojenská hodnost získaná v cizí armádě. Interbrigadisté byli většinou přijati v jednotkách dobře a pokud se zapojili aktivně do budování armády, získali brzy autoritu.

---1. transport : 122 osob
---2. transport : 5.1.1940 - 300 plánováno, ale neodjeli všichni
---3. transport : 28.3.1940 – 27 osob, tito byli z důvodu zpěvu Internacionály separováni do 1. náhradní toty a později navráceni do Gursu.

Naším velením byla přijata zásada, že v každém družstvu o 13 vojácích smí být pouze jeden interbrigadista. Přesto někteří ilegálně pokračovali v politické práci, protože ve Francii byla zakázána komunistická strana. Jejich politický cíl byl dobýt svobodu státu a pak jej budovat na podkladě komunismu.U 2. baterie dělostřeleckého pluku bylo 27 interbrigadistů, a to 13 Němců, 8 Čechů, 5 Maďarů a 1 Slovák. Interbrigadista četař Josef Mrázek byl ustanoven výkonným rotmistrem a četaři Karel Krek a František Šmíd dělovody. Na druhé straně však byli odsouzeni francouzským soudem ve Vernet pro zakázanou protistátní politickou činnost vojíni Dominik Uljaky, Jaroslav Beck, Vasil Kuruc a Josef Toth k trestům na svobodě v trvání 24 měsíců. Uvádí se také, že jich bylo 6 – 7.

Mnozí z nich se z důvodu protichůdných příkazů a směrnic Pařížského zahraničního sekretariátu KSČ nestačili včas přihlásit k evakuaci a toto bylo využito k jejich nenalodění.


Intermezzo v Cizinecké legii

Francie slíbila umístění 2000, později 4000 vojáků, v tomto jsou ovšem započítány i počty pro koloniální vojsko. Nakonec bylo v Legii 600 našich vojáků, z toho 103 letců. Limity pro důstojníky byly 30 pro Legii ( místa v cizinecké legii byla všechna v důstojnické hodnosti ) a 200 pro koloniální vojsko ( 100 se sníženou důstojnickou hodností + 100 našich poručíků v hodnosti četaře, ti byli po urči­té době služby povýšeni na poručíky ).

Interbrigadisté

Dále do francouzské cizinecké legie vstoupilo 21 interbrigadistů, jedná se pravděpodobně o sociální demokraty, kterých byl stejný počet a kteří nesouhlasili se způsobem při rozdělování finančních a materiálních darů komunisty ( v ILOTu B 16 + pracovní rota 5 ).

Letci

Dnes nám také oznámili naši lidé z konzulátu, že musíme vstoupit do cizinecké legie, jinak prý nás  francouzská vláda nechá dopravit na německé hranice, a co s náma bude, si máme domyslit. Jak víme,  hlásil rozhlas, že jsme všichni zrádci, a proto též víme,  že by nás odpravili. Jsou zase ohromné nepokoje mezi náma, neboť  jsme  poznali, že na nás naše vedení ušilo boudu. Utěšují nás tím, že prý v případě  války se okamžitě zruší  tento závazek a že podle mezinárodní  smlouvy nesmí Francie vzíti cizince  do armády, pouze  do cizinecké legie. Když  namítáme, že válka nemusí vůbec vypuknout a že pět let cizinecké legie nás zničí, tak říkají, že válka vypukne. Každý si dovede představit, jak nám  je, jít mezi  vrahy a jiné vyvrhele lidské společnosti, kteří pouze  tam mohou existovat. Jsou mezi náma kamarádi, kteří se ihned vydali na jiná vyslanectví a vyjednávají o přijetí.

Samotný závazek do cizinecké legie, který někteří letci podepsali již v Kra­kově, měl následující znění: Zavazuji se, že po příjezdu do Francie vstoupím do cizinecké legie, jestliže z jakýchkoliv důvodů nebude mne možno zařaditi do jiné části vojska. Současně beru  na vědomí, že jestliže tento závazek nedodržím, budu odeslán přes  německou hranici domů.35
Po lékařských prohlídkách bylo celkem 103 československých letců posláno  do  města Marseille,  kde v pevnosti St. Jean čekali na trans­port do  severní Afriky.  Dekretem francouzského ministerstva války ze dne 6. června 1939 o přijímání dů­stojníků cizích armád do francouzské cizinecké legie byli českoslovenští letečtí důstojníci přijímáni do legie jako  seržanti, záložní důstojníci, rotmistři a poddůstojníci jako obyčejní vojíni. 9. června 1939 dorazila první skupina 23 letců, 28. června druhá skupina 30 letců, 7. srpna třetí skupina 11 pilotů, 19. srpna 1939 čtvrtá, poslední skupina 29 pilotů

---4. září 1939 francouzská vojenská správa propustila 66 čs. důstojníků a 536 vojáků z Cizinecké legie a koloniálních jednotek : podle tohoto zdroje http://www.valka.cz/clanek_13583.html

---23. září 1939 dorazil první transport uvolněných do Agde pod velením plk. gšt. Františka Hájka ( v Legii major ), všichni důstojníci. Měli za úkol připravit příchod dalších skupin.

---26. září 1939 bylo uvolněno z Legie a koloniálního vojska do čs. vojska 548 vojáků ( podle Ericha Kulky 8 důstojníků a 540 ostatních ).

Druhou skupinu představovali mobilizovaní českoslovenští občané, žijící ve Francii, - 8169 osob

Celkem žilo ve Francii 45000 našich občanů, z toho 80 % slováků, 12 % čechů a 8 % maďarů a rusínů

Byli to tedy převážně Slováci pracující v dolech či na zemědělských farmách. Vyhlášením války se ocitli v postavení cizinců z nepřátelských zemí a dali přednost službě v čs. divizi před internačním táborem. Ve Francii žilo několik desítek tisíc Čechů a Slováků s rodinami a skromným majetkem. Mnozí tam žili již tak dlouho, že měli nárok na francouzské občanství. Dále tam byli slovenští sezonní zemědělští dělníci, kteří se po vypuknutí války nemohli vrátit domů a hrozila jim internace. K odvodům se dostavila též takzvaná rasová a hospodářská emigrace, která se zatím dobrovolné vojenské službě vyhýbala. Ale po 15. březnu 1939 se již necítili čs. občany a mnohé přiváděla francouzská policie v poutech. Většina z nich měla ve Francii své rodiny. Byla ochotna naslouchat politickým protivníkům a odpůrcům dr. Beneše z řad slovenských nacionalistů. Ideál obnovy československého státu v jeho předválečné podobě je nechával lhostejnými a spíše je stavěl do řad jeho kritiků.
Zmobilizovaní Češi, Slováci i Němci a Maďaři z československého pohraničí většinou nebyli ani československými a ani francouzskými vlastenci a mysleli si, že jako cizinci nebudou muset do války, která je nezajímala. Toužili se dostat co nejdříve opět do civilu a přiživit se na válečné výrobní konjuktuře. Na nich mohla být vojenská služba v československé armádě většinou jen vynucena za pomoci francouzských úřadů zákonnými sankcemi, to jest hrozbou internace nebo-li odsunu do severní Afriky a propadnutí majetku.

Příchodem mobilizovaných branců byly vytvořeny podmínky pro organizování 1. československé divize, která byla založena dne 15. ledna 1940.

Část III – ostatní členění

Další účast Židů

Politické a společenské rozvrstvení Židů do třech skupin:
---asimilanti,
---stoupenci národního sebeurčení - sionisté,
--- tradicionalističtí ortodoxní Židé.

Každý z nich si nesl své přesvědčení i v nových skutečnostech nacistického ohrožení obecného, československého i svého osobního, a to i ve vztahu k formování československé armády v zahraničí. Na konci prosince 1939 přišli splnit svoji občanskou povinnost do Agde Židé - českoslovenští občané - z různých stran světa, avšak často s rodinnou tradici německou, maďarskou, ortodoxní Agudat Jisrael používajíc jidiš. Jaké bylo však jejich překvapení, když za uposlechnuti mobilizační výzvy byli pří znalosti 3 - 4 jazyků terčem posměchu za nedokonalé ovládání češtiny a slovenštiny, to situaci jen zhoršovalo. Byli označováni jako příčina všemožných potíží a i jako pátá kolona. Předsudky, ale především neznalost až hloupost tvoří odvěký základ antisemitismu. Bylo jim též vyčítáno, že Židé, ačkoli žili a mnozí zbohatli v prostředí československého. národa, hlásili se z velké části k němectví; že přispěli k poněmčení některých krajů nebo k udržování jich německého rázu; že podkladem k páté etapě při obsazování Československa po Mnichovu bylo sčítání lidu z r. 1908, při němž se většina židů hlásila k národnosti německé; dokonce po 15. březnu 1939 přes známé stanovisko Němců vůči židům. Tyto a podobné věci byly v pomnichovském Československu živé přetřásány a pravděpodobně i ze strany Němců záměrně živeny. Při rozjitřenosti myslí, pátraní po vinících katastrofy na všech stranách, při vypětí nacionálního citu a při zaujetí čs. národa proti všemu německému je pochopitelné, že bylo vystupováno i proti židům. Nic na to nemění ani Ústava z 29. 2. 1920, která uznala nejen židovskou národní jednotu a právo Židů na kulturní a národní sebevyjádření, ale rovněž deklarovala příslušníkům židovského náboženstva přihlásit se k židovské národnosti ať byl jejich mateřský jazyk jakýkoliv, a tedy Židé - občané Československa - měli ústavně (Hlava šestá, § 129 a další doplnění) zakotvené používat nejen český a slovenský jazyk, ale stejnou mírou jazyk německý, maďarský a jidiš. Židé si československou Ústavu z r. 1920 vysoko považovali, a tato jako jeden ze tří dokumentů (spolu s Balfourovou deklarací a Deklarací práv národů Ruska) stála u vzniku Státu Izrael v květnu 1948.

Postavení Židů bylo velmi složité, neboť se stávali cílem antisemitismu, který byl hojně rozšířen a vyššími místy tolerován, dokonce i schvalován a podporován. Mnoho z nich neumělo česky nebo slovensky. Názornou ukázkou je dopis gen. Ingra Dr. Benešovi ze dne 20. 3. 1940, ve kterém jsou Židé označeni jako nežádoucí živly. Také plukovník Janouch zastával tyto názory.

---Koncem roku 1939 : z 3293 vojáků – téměř 800 z nich se hlásilo k židovské národnosti - Pramen: Kulka, E.: Židé v československém vojsku na Západě. Praha 1992, )

---V prosinci 1939 bylo soustředěno na 4 000 důstojníků a příslušníků mužstva. Největší procento odpůrců vstupu do československých vojenských jednotek ve Francii bylo z řad německých Židů z československého pohraničního území, soustředěných v Hitachduth Oley Czechoslovakia (Sdružení vystěhovalců z ČSR), které ovládali nekompromisní stoupenci myšlenky židovského národního státu. Situace v československé armádě se ještě vyostřila vlivem maďarské propagandy.

Po všeobecné mobilizaci tvořili Židé 15%.

---20.2.1940 : k židovské národnosti se hlásilo 224, z toho jeden důstojník, avšak k židovské víře již 999
---23. 2. 1940 : zdroj Komunisté v čs. pozemním vojsku na Západě uvádí 999 židovského náboženství a 890 bez vyznání ( z těchto bylo určitě mnoho židů, kteří byli židovského původu ).

---V řadách bývalých interbrigadistů, kteří se přihlásili do našeho vojska, bylo několik desítek Židů.

---K letectvu bylo přijato jen málo Židů, i když se jich hlásil značný počet.

---Po vytvoření divizní organizace vyvstala potřeba mluvčího, který by reprezentoval zájmy židovských vojáků. Bylo dohodnuto, že by tom měl vykonávat židovský duchovní. Stal se jím Alex Kraus.

---Do Velké Británie jich odjelo 800 – 1000, což činilo 30 % mužstva ( celkem odjelo přibližně 4000, z toho 1200 důstojníků )

Duchovní služba

S účinností od 12. 2. 1940 vstoupila v platnost organizace Čs. vojenské správy, kdy v rámci II. (všeobecně vojenského) odboru byly duchovní záležitosti zařazeny do 1. (organizačního a výcvikového) oddělení. Zháněl, potažmo Čs. vojenská správa do jisté míry improvizovali při výběru vhodných kandidátů na funkce výkonných vojenských duchovních. Vzácnou výjimku představoval Karel Vít, relativně mladý duchovní, fyzicky velmi dobře vybavený (klasifikace 1), s určitou zkušeností s vojenskou duchovní službou v meziválečné čs. armádě. Tím se nikdo z dalších adeptů nemohl pochlubit. Odtud také označení vojenští duchovní bez uvádění hodností, neboť šlo o příslušníky mužstva. A přitom by jim náležela důstojnická hodnost. Řádnou rámcovou organizaci duchovní služby přineslo až rozhodnutí Čs. vojenské správy ze dne 24. 5. 1940. U pařížské Čs. vojenské správy působila v rámci II/1. oddělení duchovní skupina ve složení 2 římskokatoličtí a 1 evangelický vojenský duchovní. Přednostou duchovní skupiny (a zároveň přednostou duchovní služby) zůstal plk. duch. sl. Rudolf Zháněl. K sobě měl přidělené Václava Špačka a Michala Vyšného. Všechny ustanovoval do funkce náčelník Čs. vojenské správy gen. Ingr. U velitelství 1. divize měla fungovat duchovní správa v rámci 1. oddělení štábu divize ve složení 2 římskokatoličtí, 1 evangelický, 1 církve československé a 1 židovský vojenský duchovní. Přednostou duchovní správy divize byl určen starší římskokatolický vojenský duchovní, jímž se stal Štefan Sivák. Dále zde působili evangelický duchovní Miroslav Mikolášek a židovský duchovní Alexandr Kraus. U velitelství náhradního tělesa měla působit duchovní správa ve složení 1 římskokatolický a 1 evangelický vojenský duchovní. Funkci přednosty přebíral katolický duchovní Hugo Vaníček s přiděleným evangelickým duchovním Jánem Michalcem. Přednosty těchto výkonných duchovních správ ustanovoval do funkcí velitel divize div. gen. R. Viest, po jeho onemocnění brig. gen. Bedřich Neumann (krycí jméno Bohuš Miroslav). Po odchodu velitele divize z prostoru náhradního tělesa přecházela jeho pravomoc ke jmenování přednostů duchovních správ přímo na gen. Ingra.

Michal Ľudovít Vesel,

nar. 1910, slovenská národnost, vyznání římskokatolické. Dráhu vojenského duchovního z povolání nastoupil 1. 6. 1936 u velitelství p. pl. 16 v Prešově. Od r. 1937 sloužil u velitelství 7. divize v Olomouci. Za zářijové mobilizace 1938 vykonával funkci přednosty duchovní správy velitelství hraničního pásma XIII v Hranicích. V pomnichovské česko‑slovenské armádě sloužil u velitelství 16. divize v Ružomberoku. Převzat do slovenské armády. (Ľudovítu Veselému se nepodařilo odejít do zahraničí a vstoupit čs. zahraniční armády. Při pokusu o útěk byl na Slovensku zatčen).

ThDr. Rudolf Zháněl,

nar. 1867, česká národnost, vyznání římskokatolické. Vystudoval bohosloví v Olomouci. Od r. 1896 do r. 1922 v činné vojenské službě. Vystřídal řadu funkcí vojenského duchovního a učitele náboženství na vojenských školách a vojenských velitelstvích. Začínal na zákopnické kadetní škole v Hainburgu an der Donau (15 km záp. Bratislavy) v rakousko‑uherské armádě a končil na Zemském vojenském velitelství v Praze v čs. armádě. V r. 1927 odjel do Francie na misii mezi čs. krajany. Měl hodnost polního kuráta II. třídy. O poměrech v čs. odboji ve Francii svědčí to, že nebyl v čs. zahraniční armádě oficiálně prezentován[!] a vystupoval s titulem a charakterem plukovníka duchovní služby.

PhDr. Václav Anselm Špaček,

nar. 1912, česká národnost, vyznání římskokatolické, kapucín. Od r. 1929 studoval v zahraničí, nejprve tři roky filozofii v Nizozemsku, čtyři roky teologii v Paříži a tři roky historii v Římě s doktorátem. Po studiu působil jako profesor na Seminaire francais des Missions v Eisdenu. V Paříži byl 18. 11. 1939 na čs. konzulátu odveden. V čs. zahraniční armádě prezentován 23. 11. 1939 a vtělen do štábní roty náhradního tělesa.

Hugo Vaníček,

nar. 1906, česká národnost, vyznání římskokatolické, jezuita. V letech 1927‑1930 studoval na církevním učilišti v Krakově, v letech 1930‑1933 teologii na univerzitách v rakouském Innsbrucku a nizozemském Maastrichtu. Působil jako výpomocný duchovní mezi čs. horníky v Belgii, od r. 1937 v duchovní správě u kostela sv. Ignáce v Praze. Protektorátní hranice překročil legálně 9. 7. 1939 a odjel do Londýna, kde studoval angličtinu a připravoval se na misijní práci ve východní Africe. Již 9. 8. 1939 kontaktoval čs. vyslanectví v Londýně, kde se po souhlasu svých církevních představených 27. 10. 1939 přihlásil do čs. armády. V čs. zahraniční armádě prezentován 13. 12. 1939 a vtělen do velitelské roty 2. p. pl.

Štefan Sivák,

nar. 1903, slovenská národnost, vyznání římskokatolické, salezián. Od r. 1919 studoval v zahraničí. Absolvoval saleziánský ústav v Turínu. Bohoslovecká studia zahájil na učilišti v Kartagu v Tunisku a ukončil v Messině na Sicílii. Po vysvěcení působil v letech 1932‑1939 jako duchovní a učitel na soukromých středních školách mezi evropskými přistěhovalci v Tunisku, Alžírsku a Maroku. Prezenční náhradní službu si odbyl v r. 1934 u divizní nemocnice č. 9 v Bratislavě. V čs. zahraniční armádě prezentován 8. 12. 1939.

Miroslav Mikolášek,

nar. 1911 v Sutivanu na ostrově Brač (dnes Chorvatsko), příslušný do obce Horní Sloupnice u Litomyšle, česká národnost, vyznání českobratrské evangelické. Absolvoval Husovu čs. evangelickou fakultu v Praze a Misijní školu v Paříži. Od r. 1935 byl misionářem Société des Missions évangéliques de Paris v Kamerunu. V čs. zahraniční armádě prezentován 10. 1. 1940 a vtělen do 2. p. pl.

Ján Michalec,

nar. 1906, slovenská národnost, vyznání evangelické a.v. Tvrdý zastánce společného soužití Čechů a Slováků, čechoslovakista. Svou účast v odboji zdůvodňoval ideologickými pohnutkami. Pomáhal běžencům při jejich odchodu do emigrace. Slovensko opustil 18. 1. 1940 na arbitrážní hranici v Pustém Fedýmeši (dnes Pusté Úľany). V Maďarsku internován. Přihlásil se v Bělehradě, odkud odcestoval do Francie, kde byl v Marseille 28. 3. 1940 odveden. V čs. zahraniční armádě prezentován 30. 3. 1940 a vtělen do štábní roty náhradního tělesa. V meziválečné čs. armádě absolvoval vojenskou prezenční službu u p. pl. 23 "Amerických Slovákov".

Karel V. Vít,

nar. 1911, česká národnost, vyznání církve československé (= vyznání československé). Studoval na Husově čs. evangelické fakultě v Praze a Vysoké škole bohovědné Církve československé v Praze (státně neschválené ‑ poz. aut.). Od r. 1932 působil jako farář ve Slaném a od r. 1934 ve Vinoři u Prahy. Protektorátní hranice překročil 22. 12. 1939 u obce Podmokly u Děčína a německé hranice téhož dne ve Warnemünde u Rostocku a přijel do dánského Gedsenu. Do Francie dorazil 12. 1. 1940. V čs. zahraniční armádě prezentován 12. 2. 1940. V meziválečné čs. armádě absolvoval náhradní prezenční službu u divizní nemocnice č. 3 v Terezíně. Vykonal dvě cvičení u duchovního (I./6.) oddělení MNO, kde úspěšně složil zkoušku na důstojníka duchovní služby v záloze. Zářijovou mobilizaci 1938 prodělal u polní zdravotní roty 74.

Michal Vyšný,

nar. 1915, slovenská národnost, vyznání evangelické a.v. V letech 1934‑1938 studoval na Evangelické teologické fakultě v Bratislavě, od prosince 1938 na Svobodné protestantské teologické fakultě v Paříži. V čs. zahraniční armádě prezentován 19. 10. 1939 a vtělen do 3. p. pl. (10. rota).

Alexandr Kraus,

nar. 1913, rusínská národnost, vyznání židovské. Studoval na Vysoké škole obchodní, filozofické fakultě a talmudské škole. Působil jako profesor na obchodní akademii. Do Nizozemska emigroval 7. 4. 1939. Do Francie přijel 1. 8. 1939, kde pobýval u svého bratra v Bordeaux. V čs. zahraniční armádě prezentován 21. 11. 1939 a vtělen do 1. p. pl.

Celý článek : http://www.volny.cz/ipro/stripky/clanky/duchfr.htm


Účast komunistů

Komunisté byli na emigraci velmi dobře připraveni (rozpuštění komunistické strany již v průběhu druhé republiky, zkušenosti ze živo­ta v ilegalitě), což  se  záhy ukázalo jako  rozhodující faktor. Oproti neor­ganizovaným uprchlíkům, kteří často utekli před nacisty bez  dokladů, komunisté ovládli pozice v nově vzni­kajících politických výborech včetně britské pomocné akce v Polsku. Tím se dostali ke kýženým hmotným prostředkům, díky kterým mohli ovládat politickou a hospodářskou emigra­ci.

V Polsku si komunisté zřídili per­fektně fungující síť, do které se „za­pletl“ každý nově příchozí. V Krakově prováděli evidenci komunistů soudruzi Gríša Spurný a Anežka Hodinová, v Katovicích Vilém Nový. Ve zvolených emigrantských výborech měli komunisté vedoucí úlohu. Velká část buržoazní politické reprezentace směřovala na Západ a proto KSČ rozhodlo, aby část vyšších funkcionářů odešla rovněž, aby si zajistila možnost kontaktu s budoucími emigrantskými zastupitelskými orgány a možnost působit a ovlivňovat naši zahraniční emigraci, případně její vojenské jednotky. V Polsku zřízená organizace byla v úzkém kontaktu s H. Fieldem, reprezentantem Czech Refugee Trust Fund, která obstarávala emigrantům víza do Velké Británie.

Na jaře 1939 přijeli další významní funkcionáři : Václav Nosek a senátor Antonín Zmrhal, tajemníci Rudých odborů R. Hájek a J. Jonáš a další osvědčení soudruzi.

V srpnu 1939 se 250 vlastenců, z nichž bylo 70 % komunistů, pokusilo vstoupit do československé vojenské jednotky, avšak přijati byli pouze tři, ostatní byli prohlášeni za neschopné služby.

Záleželo pouze na komunistech, zda byl žadatel zaregistrován u British Committee for Refugees from Czechoslovakia, či ne. Teprve když  se ubezpečili, že do­tyčný skutečně musel emigrovat, zaregistrovali jej a doporučili výše uvedené britské pomocné organizaci. Pokud k registraci nedošlo, bylo pro uprchlíka prakticky nemožné dostat se z Polska na Západ. Takový nešťast­ník se  potom musel snažit probít západním či východním směrem po zhroucení Polska.

„Diktatura“ komunistů přetrvala v Polsku až do vypuknutí války. V komunistických řadách vládla tvrdá a přísná disciplína. Ti z komunistů, kteří odešli do Polska na vlastní pěst (strana rozhodovala o tom, kdo bude vyslán do zahraničí), nebyli přijati do politické skupiny, ale museli vstoupit do řad československé vojenské jed­notky.

Více: http://www.valka.cz/clanek_14044.html#ixzz1UFhMgaBz

---Z rozkazu generála Rudolfa Viesta ze dne 23. února 1940 se všichni dověděli, že stálý vojenský soud v Montpellriel odsoudil čtyři čs. vojáky za komunistickou propagandu celkem na 5 let vězení, pokutu 1000 franků a k úhradě nákladů řízení. Tresta represálie nemohly komunisty zastrašit I pod hrozbou žalářování rozvíjeli svou agitační práci a jejich vliv v jednotkách rychle rostl.

Citace :

“Ne všichni z těch, kdož byli členy KSČ za války a pracovali pro realizaci politiky komunistické strany, se dokázali správně orientovat v dalších letech budování socialistické společnosti a někteří z nich podlehli ideologické diverzi imperializmu a museli stranu opustit”.

Dodávám : Jak typické !! Mnozí museli opustit i republiku, někteří i tento svět. Dál to již nebudu rozvádět.


Letci

Celkově se mělo jednat o 1265 osob, a to včetně pozemního personálu.
V Polsku : 485 ( jiný zdroj 500 ), z nich poté v Cizinecké legii : 103
Transporty ze SSSR 115.

Ministerstvo letectví stanovilo, že počet přijatých důstojníků a poddů­stojníků nebude omezen, bylo  však žádáno splnění těchto podmínek: důstojníci neměli být starší 35 let, připouštěly se však výjimky. Každý důstojník musel mít diplom vojenského pilota a nalétáno 500 hodin, což nebylo zrovna málo. Poddůstojníci neměli být starší 30 let a museli mít rovněž odlétáno 500 hodin (v praxi se to ne vždy kategoricky dodržovalo). Poddůstojníci mechanici a specialis­té nesměl i přesáhnout věk  35 let a měli  mít rovněž příslušný diplom své  odbornosti. Důstojníci měli  být pře­vedeni v hodnosti poručíka, až na některé výjimky.
Se zřetelem na francouzský zákon o doplňování armády, který nedovoloval, aby cizinec sloužil ve francouzském vojsku v době míru (kromě cizinecké legie), byl přechod československých vojenských příslušníků vázán podmínkou  podpisu pětiletého závazku pro službu v cizinecké legii. To platilo zejména pro příslušníky letectva, kteří měli být zařazeni k leteckým útvarům v severní Africe, případně v koloniích.
Velitelství čs. vojenského letectva bylo zřízeno 29. prosince 1939 se sídlem na třídě Bourbonais 52 v Paříži.

Vedením čs. letectva byli pověřeni tito důstojníci letectva :

generál RNDr. JANOUŠEK Karel
plukovník BEROUNSKÝ Josef
major AMBRUŠ Ján
major PERNIKÁŘ Jan
poručík KULA Jaroslav
poručík v zál. FIKERLE Jasmín

http://forum.valka.cz/viewtopic.php/p/92965
Seznamy jako dokument ve wordu...Francie 1939-1940.doc

francie_1939-1940.doc (41472 bytes)

Výzbroj

Jako první byly dosaženy předepsané počty u pušek, které ale neměly stejnou ráži. Následovaly kulomety, k nim ale chyběly kulometné káry a koně. Z předepsaných 200 granátometů byl dodán pouze jeden. Z 240 lehkých vojenských vozů ( furgony a káry ) nebyl dodán plný počet. Velmi špatná situace byla u koní, redukovaná divize měla jich mít 1784. Většina jezdeckých koní byla dodána remontními eskadronami ( tudíž určených pro tažení děl a vozů ), skoro všechny dělostřelecké tažné a vozatajské byly reversní ( tj. mobilizovaných z civilního sektoru ). U motorových vozidel byla situace ještě horší, dodávky byly započaty až v květnu a plných počtů bylo dosaženo až den před odchodem do pole.
Protiletadlové zaměřovače nebyly nikdy dodány. Divizní dělostřelectvo, 1. a 3. oddíl, dostalo postupně od února do dubna 1940 kanony ráže 75 mm vz. 95. Dále byly v dubnu dodány protitankové kanony 47 mm, v dubnu a květnu 155 mm houfnice. Podobně to bylo s minomety ráže 60 mm u pěchoty a smíšeného předzvědného oddílu. Minomety 81 mm a protitankové kanony nebyly doplněny na plné počty ani do odchodu pěchoty do pole.

Osudy vojáků 1. ženijní roty na území Francie a Británie v roce 1940

Ivan Procházka, Článek publikován v časopise Historie a Vojenství 1/2010, část 4 Stručné osudy vojáků čety ponechané jako ostraha zátarasu v Brion-sur-Ource

http://www.volny.cz/ipro/stripky/clanky/brion3.html


Závěr

Z výše uvedeného vyplývá, že československá divize byla různorodá jak z národnostně, tak i politicky. Ukázaly se zde všechny problémy předmnichovské republiky.
---Byly zde nacionalistické rozpory mezi čechy, kteří byli většinou vzdělanější a zastávali důležitější posty, a slováky, kde převažovali dělníci, hlavně zemědělští.Názory mnohých slováků byly takovéto : Slovensko nemá dnes úplnou svobodu, ale nemělo jí ani před Mnichovem, a nemělo by ji, kdyby Československo opět vzniklo, stejně jako dříve. Češi, kteří nutí Slováky, aby sloužili v jejich legiích, se dopouštějí téže chyby, jaké se dopouštěli Rakušané, když nutili Čechy sloužit v rakouské armádě.“

Úřední francouzská zpráva, jež byla zaslána čtyřem různým ministerstvům a pochází z 28. listopadu 1939 se mimo jiné zabývá „česko-slovenskou“ armádou ve Francii. Praví se v ní doslovně: „Tvoření této armády naráží na různé překážky, z nichž je většina sociální nebo psychologické povahy. Živly, tvořící v Evropě emigraci, představují velmi zřídka nejlepší vrstvy svého lidu. Pro Čechoslováky, kteří se chtěli vystěhovat, znamenala Francie „čáru nejmenšího odporu“; živly, z nichž se skládají vystěhovalci (hlavně dělníci nebo zemědělci), jsou méně inteligentní; mají méně podnikavosti než Čechoslováci, kteří se vystěhovali do Kanady, do Spojených Států nebo do Jižní Ameriky. Z politického hlediska jsou tito lidé přinejmenším zčásti nespokojenci a jsou velmi přístupní extrémistickým idejím. Z vojenského hlediska rekruti z československé kolonie ve Francii mají zřídka větší hodnotu. V emigraci ve Francii jsou rozdíly v názorech mezi Čechy a Slováky zvláště výrazné, zatímco se na Slovensku samém od několika měsíců velmi zmírnily. Mezi českými a slovenskými důstojníky ve Francii se udála řada trapných příhod.“

---Židé se stávali cílem antisemitismu, který byl hojně rozšířen a vyššími místy tolerován, dokonce i schvalován a podporován. Vliv na to měla především neznalost až hloupost, které tvoří odvěký základ antisemitismu.

---Podobně byli postiženi i vojáci německé a maďarské národnosti, neboť se ostatním nelíbilo mimo jiné i to, že spolu hovoří jinak než česky nebo slovensky. Dokonce československé velení zakázalo, aby spolu hovořili německy nebo maďarsky a udržovat v těchto jazycích písemný styk.
---Komunisté a interbrigadisté byli zase pronásledováni z důvodu jimi prováděné politické agitace, která byla v duchu předmnichovské republiky v armádě zakázána.

---Jako příklad uvádím plukovníka Janoucha, který byl nejen antiseminista, ale brojil i proti komunistům. Při svém projevu 28. října 1939 vyhrožoval komunistům “černou rukou”.

---Na druhé straně plk. Hájek, který byl zatímním velitelem čs. jednotek v Agde byl 15. 10. 1939, a který okamžitě narazil na známky národnostní a náboženské nesnášenlivosti, zejména vůči židovským příslušníkům jednotky, na toto konto vydal řadu rozkazů. Zdůraznil, že v čs. armádě nelze připustit nenávist vůči žádnému náboženství nebo národnosti. Hrozil se toho, že by se našli velitelé, kteří by obdobné nesváry sami vyvolávali. Důrazně je nabádal, aby zabránili používání hrubých urážlivých výroků, které se dotýkají náboženských citů vojáků. Postavil otázku zajištění náboženské snášenlivosti jako projev schopnosti velitelů, který bude mít vliv na kvalifikační hodnocení důstojníků. Plk. Hájek kladl důraz na mravní a osvětovou výchovu. Ta se prováděla na základě Zatímních směrnic pro mravní výchovu a pro styk s podřízenými a s místním prostředím pod vedením výchovného (osvětového) důstojníka ppor. pěch. ing. Václava Gorčici. Velitelé byli povinni vyčlenit v týdnu jedno odpoledne na provádění mravní a osvětové výchovy s využitím přidělených vojenských duchovních. Jako vůbec první téma určilo velitelství čs. jednotek v Agde: Potřeba svornosti v našem národě. Náboženská výchova nabyla výrazné rysy jednoho ze stmelovatelů ducha nově vytvářených čs. jednotek.



---Přes všechny tyto problémy a potíže s materiálním vybavením, při nasazení našich jednotek na frontě můžeme konstatovat, že určené úkoly byly jimi splněny se ctí. Je nutné ale uvést, že při ústupu a evakuaci se projevilo, že ne všichni důstojníci byli jmenování dle svých schopnotí a selhali nejen po odborné, ale i lidské stránce.

---Nový velitel divize brigádní generál Bohumil Miroslav vydal dne 22. června 1940 rozkaz pro přepravu československých jednotek z Francie, podle něhož neměli být do převozu zařazeni politicky nespolehliví vojáci podle čj. 8042/taj., 2. oddělení 1940, ti, o kterých rozhodl jejich velitel, že pro svoje chování a osobní vlastnosti nezasluhují nadále strvat v řadách československého vojska. Měli být předáni francouzským úřadům, tedy de facto němcům. Z těchto důvodů se do převozu dostalo například jen 180 interbrigadistů ( což ale postačovalo, viz vzpoura v Cholmondelei ). Dále toto postihlo nejen komunisty, ale i některé židovské vojáky.

Po ukončení bojů a při evakuaci a ve Velké Británii se problémy znovu objevily, a to ve zvýšené míře.

Zdroje :

---Na nebi sladké Francie, Jiří Railich, NV 2003, ISBN 80-206-0678-5
---Československý odboj na západě – 1. díl ( slovensky ), Dr. Eduard Čejka, vydalo Federální Ministerstvo obrany 1991, ISBN 8084569-16-2
---Historie a Vojenství č. 4/2000
---Military Revue 6/2011, Příliš černé myšlenky, Jan Brus
---Židé v československém vojsku na Západě, NV 1992, Erich Kulka, ISBN 80-206-0169-4
---Komunisté v československém pozemním vojsku na Západě, NV 1979, Josef Reiner
---Na západní frontě, Praha 1963, T. Brod, E. Čejka
---Vznik 1. československé divize ve Francii, Ing. Gustav Svoboda, publikováno v časopise Národní Osvobození 11/1990
http://www.vzcr.cz/static/historie3k.aspx
http://jan.perun.sweb.cz/Tobruk0.htm
http://kudrnaweb.psm-net.cz/sbornik_lada.pdf
ttp://www.valka.cz/clanek_14044.html#ixzz1TyHC7FRY
http://www.trutnov.cz/raf/transpor/transpor1.html
---ZNAMENÍ TROJSKÉHO KONĚ -Životní příběh majora Jaromíra Nechanského, Jiří Šolc, 2008 ISBN 978-80-7021-943-0
--- http://www.valka.cz/clanek_13574.html#ixzz1QPvpm8h6
---http://www.volny.cz/ipro/stripky/clanky/duchfr.htm

[Barin]

Výborný článek. Mnoho obrázků je bohužel neviditelných.

[Zemakt]

Bohužel je to tím, jak se přecházelo ze "staré Palby" na novější provedení. Naštěstí text neutrpěl.

[Barin]

Mám několik schémat, myslím, že odpovídají tématu.

[Barin]

[Zemakt]

Bezva. Order of battle vnímám jako základ pro každou práci. Když je k dispozici samozřejmě