Koně v zákopové válce
Koně byli společně s lidmi nejvíce trpícími živými tvory v První světové válce. Přesné počty padlých zvířat nejsou známy, odhaduje se však, že na všech zúčastněných stranách bylo do této války zataženo přes 8 miliónů koní a ještě více oslů a mul. První světová válka přinesla všem zastáncům klasického jezdeckého boje krvavé rozčarování. Britský historik H.C.B. Rogers napsal: "Generálové s jejich starým vojenským myšlením dlouho nechápali, že proti kulometům nemá kavalerie šanci." Nesmyslné útoky jízdy z jejich rozkazů se tak stávaly hotovými jatkami. Ještě v roce 1916 v památné bitvě na Sommě vyráží 7. pluk královských dragounů proti německým kulometům. Jezdci i koně byli rozstříleni doslova na kusy. Nastupující brutální vojenská technika koně nejen těžce zraňovala a zabíjela, ale z bojů je začala jasně vytlačovat. V jednom jediném dni, v jedné jediné bitvě u francouzského Verdunu (1916), místa nejkrvavějších bojů této války, zahynulo přes 7 000 koní. A to během této války nedošlo na Západní frontě k žádné, výhradně jezdecké bitvě. Více než koně jezdečtí tak nakonec našli uplatnění koně tažní. Železniční síť byla poničená dělostřeleckou palbou, vozidel bylo málo, a hlavní úkol přepravy proto závisel na živé koňské síle. Koně táhli těžké vozy s proviantem, děla a munici, na jednoho připadalo až 300 kilogramů nákladu. Po rovině či do kopců, mezi zákopy či krátery od granátů, po suchu nebo v zimě, plískanicích a v hlubokém blátě. Životnost takových tažných koní proto byla i mimo přímé bojové nasazení velmi krátká. Padali vyčerpáním, umírali uvíznutí v bahně, na infekce způsobené podmínkami na frontě. I v týlu je ale ohrožoval nedostatek krmiva a podvýživa, nemoci, zejména vozhřivka a svrab, i zranění způsobená taháním těžkých nákladů.
Britská armáda nasadila celkem 1 183 228 koní a mul, z nichž 484 000 zahynulo. Angličané do vojenských vozů a děl zapřáhli yorkshirské a clevelandské hnědáky, v míru poklidné Anglie známé jako "coach horses" neboli poštovní koně, do postraňků táhnoucích těžká děla se opět zapřeli mohutní ardenští koně, kteří se před sto lety tak osvědčili pod Napoleonovými kyrysníky při mrazivém tažení do Ruska. Němci vsadili na své tvrdé hannoverské polokrevníky či spolehlivé dělostřelecké koně z vlhkých přímořských maršů Holštýnska. Útrapami bitevních polí prošli další koně, východopruští. Vzešli z menších koníků, kterým se říkalo "schweiken", "švejkové", což litevsky znamená zdravý, odolný. Vojenský výcvik byl velmi tvrdý a koně byli připravováni na ledasco. Proti čemu však byli, stejně jako jejich jezdci, zcela bezbranní, byla těžká kulometná či dělostřelecká palba a smrtící bojové plyny. Do roku 1914 bylo v plemenné knize východopruských koní zapsáno přes 18 000 klisen, jejich potomci, dvouapůlletí hřebci, podstupovali náročný vojenský výcvik. Ve válce jen vzácně onemocněli, dokázala je zdolat jen těžká zranění a smrt. Ani zvířata, která se konce války dožila, však nečekalo žádné velké štěstí. Většina byla pobita nebo prodána na práci či jatka. Bylo to totiž pohodlnější než se o válkou zničená zvířata starat a převážet je zpět domů. Zejména když jejich návrat ztěžovala karanténa. Díky iniciativě ministra války Winstona Churchilla (1874–1965) se domů vrátilo 60 000 koní. Oproti tomu ze 136 000 australských koní se domů vrátí jediný, klisna Sandy.
Jak již bylo zmíněno, během První světové války zahynulo podle různých odhadů až osm milionů koní. A jakkoli je pravda, že některé armády (např. americká) později využívání koní výrazně omezily, zhruba stejný počet jich byl nasazen i v průběhu Druhé světové války. Například Francie nasadila přibližně 600 000 koní, Rumunsko a Japonsko kolem stovky tisíc, Polsko ještě o polovinu víc. Američané do roku 1942, kdy bylo oficiálně zrušeno Velitelství jízdních jednotek, měli k dispozici kolem padesáti tisíc koní. Bez jejich služeb se ale nedovedl obejít během druhé světové války ani Wehrmacht, často považovaný za vysoce motorizovaný. Německé ozbrojené síly nasadily v průběhu války bezmála 3 000 000 koní, převážně pro logistické účely (převoz zbraní, munice, tahání děl, transport zásob, apod.) a při vypuknutí války měly třikrát více koní, než motorových vozidel. Každá jeho pěší divize měla více než 5 300 koní a spotřebovala pro ně více než 50 tun sena a ovsa denně. Koně využívaly dokonce i tankové divize. Při útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 měl Wehrmacht 625 000 koní, přes 180 000 z nich zahynulo v první ruské zimě. Janusz Piekalkiewicz ve své knize uvedl, že "ještě v únoru 1945 německá armáda a jednotky SS disponovaly šesti jízdními divizemi." Nejvíce koní (přes 3 500 000) nasadil do služby Sovětský svaz, jehož armáda v červnu 1941 disponovala třinácti jízdními divizemi organizovanými ve čtyřech jízdních sborech. Po těžkých ztrátách, které tento typ jednotek utrpěl díky slabému velení a všeobecnému chaosu na sovětské straně fronty, byly jízdní jednotky v roce 1942 reorganizovány a v proběhu války se jejich funkce ustálila jako mobilní lehká pěchota, přidělená po jednom sboru ke každé tankové armádě. Přibližně dva miliony koní během Druhé světové války zahynuly.
Zdroj:
https://edition.cnn.com/2018/11/09/spor ... index.html
https://www.zdenekmahler.cz/l/kone-a-li ... ove-valce/
https://epochaplus.cz/kone-se-take-stri ... i-sekanou/
https://olomoucky.denik.cz/veda-a-techn ... 20217.html
https://vltava.rozhlas.cz/valecny-kun-f ... ce-5146506
