Opotřebovací válka a jiné lapálie

[Johan]

Roku 1593 se habsburská diplomacie dohodla se Zikmundem Báthorym na společném postupu proti Osmanské říši. Bylo to velmi překvapivé neboť sedmihradský vládce s Turky udržoval celkem dobré vztahy. Dodnes neumíme zcela nezpochybnitelně určiti co Zikmunda k tomuto kroku vlastně vedlo.

Na každý pád se spojenci již 26.10. 1596 postavili, u Keresztése, vojskům Mehmeda III. Papírově měli dobré šance na úspěch. Jen císařské síly čítaly na 50 000 vojáků. Jenže se vojska, dle všeho, střetla čelně. V tu chvíli početní převaha Turků musela nutně zavážiti. Báchory, celkem uvážlivě-byť nepříliš čestně, do bojů ani nezasáhl. Keresztés skončila fatální porážkou císařských. Ti ovšem obratem napochodovali do Sedmihradska. A Turecko, ač nedávný vítěz, nedokázalo patřičně reagovati.

Nastala paradoxní situace. Za mír Osmané totiž požadovali roční tribut ve fantaskní výši 200 000 Zl. Rudolf II. si tak mír prostě nemohl dovoliti. Následovala klasická opotřebovací válka v níž se obě velmoce střetaly v sériích drobných srážek, často bez většího reálného významu pro strategickou situaci.

V mnoha směrech šlo i o válku diplomacií. Ta císařská zřejmě zabránila uplné převaze Mehmeda III., když úspěšně podněcovala různé vzpoury a střety na územích s Tureckem sousedících. To byl nečekaný výkon. Císařství diplomacii totiž dlouho podceňovalo. Vlastně až do nástupu Kounice byla neblaze proslulá vnitřními střety a úniky informací.

Snahu svých diplomatů o úspěch ve válce Rudolf II.úspěšně zmařil, naštěstí však v situaci, kdy i Turecko mělo co řešiti. Roku 1603 totiž Mehned III.zemřel a novému sultánu vždy trvalo troch času, než své postavení nad Bosporem dostatečně upevnil. A právě roku 1604 vyhlásil Rudolf II.římské katolictví za jediné náboženství v Uhrách.

Ihned následovalo Bočkajovo povstání, které tentokráte mohutně podporovali Turci. Ti se navíc, od roku 1601, dostávali znovu do konfliktu s Persií, a tak zopakovali návrh míru. Ovšem i požadavek válečného výpalného. Takže Praha reagovala záporně.

A to navzdory tlaku bočkajových sborů, které postoupily až na Moravu. Zde říši zachránil zásah české zemské hotovosti, který vzbouřence vytlačil. Nehledejme v tom ani zradu národa, ani udatenství při obraně trůnu. Čechy prožívaly docela hezké období prosperity a nebyla vůle přikloniti se k povstalcům a nechati si ze země udělati válčiště. Navíc byl sice Bočkaj protestant, což mohlo v Českých zemích nalézt odezvy, ale jeho spolupráce s „machometánskými psy“ byla přeci jen trochu silným truňkem i v našich (rozhádaných) krajích.

Následovaly, nyní již opravdu vážné, mírové rozhovory. Ty roku 1606 završily 2 smlouvy. U obou vynikly schopnosti arcivévody Matyáše. Tou 1.a známější, byla smlouva Vídeňská. Zajišťovala Uhrám náboženskou svobodu, Štěpánu Bočkajovi územní držbu (ale jeho smrt bez mužských potomků znamenala návrat těchto držav Uherské koruně) a Habsburkům Sedmihradsko. Smlouva z vojenského tábora, nebo též smlouva od Komárna, je méně známou. Byla uzavřena mezi císařskými a Turky. Zajišťovala příměří pro středoevropskou říši za 1-no rázovou splátku 200 000 Tolarů a tureckým jednotkám volný návrat domů.

Zde se jasně ukázalo oč je snadnější vyhrát válku, než vyhrát mír. V bojích byli Osmané a jejich spojenci tentokráte jednoznačně těmi úspěšnějšími. Avšak co do zisků vyšla z této opotřebovací války vítězně rodící se podunajská monarchie.

Tu však čekal další bouřlivý vývoj. Předně střet mezi Matyášem a Rudolfem II. Ukončil ho až mír z 25.6. 1608 uzavřený na Libeňském zámečku u Prahy.

Následoval velmi 2-oj kolejný vývoj. Předně se rozdělila říše, když si Rudolf podržel Čechy (bez Moravy), Slezsko a obojí Lužici. Podobně složitý vývoj byl však v samotných Čechách. Roku 1609 (9.6.) je Rudolf nucen uznat tkzv. Českou konfesi, a tedy i významně posíliti postavení podobojí u nás. Zároveň však papežský nuncius úspěšně investoval značné finanční prostředky, aby zemské úřady ovládli předně římští katolíci.

Toho zkusil využíti Rudolf a s pomocí svého příbuzného, biskupa pasovského, Leopolda rozpoutal tkzv. Pasovskou válku. Generál Raméa se zastavil až pod Prahou. Zasáhnouti proti „Pasovským“ musí i Matyáš. Tím se ovšem rudolfovo postavení stává neudržitelným a 1611 se zříká tůnu.

Roku 1612 je hlavní město přeneseno opět do Vídně. Jenže nikdo z Habsburgů přímé linie nemá mužské potomky. Následují tedy vnitrorodová vyjednávání. V nich se, tzv. Oňatovou smlouvou z roku 1617, následnictví zříká španělská větev rodu. Pretendentem trůnu se tak stává Ferdinand Štýrský.

Ještě téhož roku je Ferdinand za svrchovaného vládce přijat ve vedlejších zemích Koruny a velkou většinou (byť po bouřlivých diskusích) zvolen i za českého krále. O tom ale více až příště.

[Johan]

Ještě mne tak napadá něco co nemá přímé souvislosti s tématem, ale může ho to docela hezky dokresliti. V rámci bojů s Turkky císařští nejdříve oblehli pevnost Ráb. Ukázalo se však, že není v jejich silách ji zdolati. Obléhání neuspělo. Vojska se stáhla ke Komárnu.

Zde se zrodil nápad Ráb získati prudkým a nečekaným útokem. Plány připravil a provedení (jako vrchní velitel) realisoval generál Schwarzenberg. Útok byl velmi úspěšný a Ráb již zústal v křesťanských rukách. Rod Schwarzenbergů byl povýšen do hraběcího stavu. Šlo o vůbec 1.takhle velký a záslužný úspěch Schwarzenbergů poté, co získali ( dávno před Bílou horou ) český incolát a stali se tedy českými šlechtici.

Vůbec-sepsati historii tohoto, zřejmě nejúspěšnějšího, našeho rodu by bylo skvělé téma. Někdo by se na něm mohl docela vyřáditi klidně i na stránkách Palby