Ale řekl bych, že Evropa válčila s intenzitou zcela neporovnatelnou.
Obávám se, že v tomto ohledu není možné rozhodnout, kde se bojovalo intenzivněji, protože na to jednoduše chybí data. Ne všechny války jsou vůbec zaznamenané v narativních pramenech natož v něčem "objektivnějším", z čeho bychom mohli vyčíslit množství škod, počty obětí nebo trvání bojových střetů. Počítat válečná léta nedává smysl, což dobře ukazuje například peloponéská válka, která sice trvala na roky velmi dlouho, ale trvání skutečných střetů odhadují někteří historici dohromady v řádu hodin (pokud by měl někdo zájem, můžu tu původní studii dohledat; takhle narychlo při psaní odpovědi to ale nezvládám).
Když se vrátím k Číně, ukazuje se, že do výpočtů by bylo potřeba zahrnout ještě jeden faktor a to jsou počty nasazených mužů. V souvislosti s Čínou dynastie Tang se bavíme až o 300 000 mužích celkem (Graff 2016, 30), z toho až 100 000 na taženích (proti Turkitům 630, Kogoryu 645). V době dynastie Čen podle Graffa vpadlo do Koreje přibližně 305 000 mužů, což je naprosto nepředstavitelné číslo pro kohokoli, kdo se věnuje stejné době v Evropě. Stephen Morillo (2023, 23) hovoří až o milionu mužů, který mohla povolat v polovině 13. století dynastie Sung. Války v Číně možná mohly být méně časté, ale o poznání masivnější než cokoli, co se dělo v Evropě, kde Graff odhaduje v Justiniánově době celkovou velikost římského vojska na 250–500 000 mužů, nicméně velikost polních armád byla mnohem menší.
Zároveň s tím měli ale Číňané velmi pestrou paletu nepřátel. Na jihu se snažili rozšířit svůj vliv do džunglí Zadní Indie, na západě čelili zejména Tibeťanům a v některých případech i arabským vojskům, na severozápadě různým kočovným kmenům, které se často usazovaly a budovaly své státy kopírující čínský model (mám na mysli zejména Džürčeny) a na severovýchodě korejským královstvím. Císařští generálové si museli poradit s různorodými hrozbami a čínské vojenství se vyvíjelo – opravdu to není jenom "veškeré válečnictví je založeno na klamu" a minimálně v oblasti logistiky museli čínští generálové přicházet s řešeními, které byly pro jejich evropské protějšky prakticky nepředstavitelné.
Navíc, nikdy zde nebyl nějaký extra silný hegemon, jenž zválcoval ostatní, načež by byl na pár desetiletí klid. Ne. Vždy zde byly plus minu vyrovnané strany.
Mnohem důležitější bylo podle mě toto. Vzhledem ke geografii Evropy nebylo úplně jednoduché vybudovat hegemonii nad tak rozlehlými územími jako byla Čína. Výjimku v tomto představuje Rusko se svou otevřenou stepní hranicí a Římská říše, což mě přivádí k...
To ani ne, podívej na Řím, to byl dost velký Evropský hegemon.
...a k tomu, že Řím je víceméně evropská anomálie. Sice překlenul evropská, asijská a africká rozvodí, ale jen díky Středomoří. Ze středomořské pánve expandoval teprve krátce před přelomem letopočtu a podařilo se mu tam udržet někdy do třetího století, kdy si za Alpami různí vzdorocísaři začali budovat své vlastní domény. Po tomto období se centrální vládu víceméně podařilo obnovit, ale již v odlišné podobě. Navíc římská území v Zaalpí rozhodně nepředstavovala většinu kontinentu a jejich rozsah určovala geografie, kterou se nepodařilo překonat ani Římanům.
Zatímco u Číny existoval (a vlastně stále existuje) při expanzi impéria vždy silný tlak na to, aby podrobené národy se staly Číňany, evropské říše toto takto vyhraněné neměli (s výjimkou Ruska, kdy jeho kolonialismus je právě daleko víc podobný tomu čínskému). V rámci evropského kolonialismu tak existovalo vykořisťování podrobených obyvatel, ale neprováděla se u nich "evropizace", kdy by se vyžadovala jejich převýchova ve smyslu, aby se "stali Evropany". Probíhala zde sice christianizace případně "zcivilizování", ale současně se přímo nevyžadovalo, aby se podrobení obyvatelé vzdali dnes bychom řekli svojí národní identity (byť v tom určitě sehrál roli i -latentní- rasismus).
Spíše bych řekl, že europeizace zbytku světa byla nakonec velmi intenzivní – dobře to ukazuje třeba Severní Amerika, kde si její původní obyvatelé kvůli evropské expanzi prošli naprostou změnou životního stylu, zvláště pak po expanzi Spojených států na západ. Něco podobného se dělo v celé Jižní a Střední Americe, střední Asii (což jsi ale zmínil), Austrálii a jihovýchodní Asii. Možná se ale jenom neshodneme, co znamená europeizace: pro mě je to primárně změna způsobu života a zároveň politického systému, který tam Evropané přinesli.
její vládnoucí třídy si neuvědomili (otázka zda mohli) změnu u Evropanů a to, že je velmi zásadní a komplexní a netýká se jen určitých odvětví, ale celé společnosti a díky tomu úplně všeho, co dělá.
Tohle je velmi dobrá myšlenka; Japonsko potom ukazuje, jak to vypadalo, když si místní elity uvědomily, že už nejsou ti, okolo koho se točí svět. Na stranu druhou, přijetí evropských technologií a inovací vyžaduje vůli na obou stranách a i kdyby o ně Číňané měli zájem, druhé straně vyhovoval spíše slabý a neefektivně spravovaný stát.
Stredoveká europa sa vemi snažila obchodovať s Indiou. To bola zlatá krajina a stredoveký biznis sen. Čínou samozrejme tiež nepohrdli.
Problém s evropským obchodem ve středověku byl ten, že její obchodníci neměli moc co vyvážet. Obchod mohl proudit jen kvůli evropskému stříbru (což platilo už za Římanů, čemuž věnoval několik odstavců i Frankopan (2021) a Gumiljov (1971), když popisoval
světovou válku o hedvábí) a tento problém se nepodařilo překlenout ani v raném novověku, kdy Anglie měla třeba sukno, které se jí však nedařilo prodávat v Asii, protože tam o něj na rozdíl od Evropy nikdo nestál.
Takže Evropan musel přemýšlet dlouhodobě a relativně hodně agresivně.
Dlouhodobé uvažování je ale i záležitostí Číny: stavba a udržování kanálů není nic jednoduchého a padesátiletá válka s Mongoly také ne. Agresivita je ale další věcí.
V Indii taktiež vznikali, expandovali a zanikali ríše avšak vždy na úkor druhých. Rozdiel bude v tom, že indické ríše neexpandovali po mori, nemali záujem objavovať svet, stačilo im čo poznali. Subtropická až tropická krajina bohatá na kovy, drahokamy, slonoviny, korenie atď, ktorá nezažívala tuhé zimy malej doby ľadovej.
Nezažívali přímo tuhé zimy, ale malá doba ledová jim přinesla rozhozený monzunový cyklus, takže ani Mughalská Indie se nevyhnula klimatické změně a krizi, kterou přinášela. Mughalům se ale podařilo na krizi reagovat lépe než většině společností té doby (snad s výjimkou Tokugawského Japonska a kolonistů v Nové Anglii) – investovali do veřejných sýpek, které zajistily, že dopady hladu nebyly tak velké a nikdy neexpandovali tolik, aby svou říši přetáhli. To podle Geoffreyho Parkera (2017, kap. 13), který globální krizi rozebírá, způsobilo, že jejich říše přežila bez dramatických otřesů, kterých byla Evropa a Čína plná.
---
FRANKOPAN, Peter, 2021. Hedvábné stezky. 1. elektronické vydání (EPUB). Praha: Vyšehrad. ISBN 978-80-7601-513-5.
GRAFF, David A., 2016. The Eurasian Way of War. London, New York: Routledge. ISBN 978-1-315-62712-0.
GUMILJOV, Lev Nikolajevič, 1971. Objevení země Chazarů. Praha: Mladá fronta.
MORILLO, Stephen, 2023. Válka a konflikt ve středověku. Praha: Pulchra. ISBN 978-80-7564-095-6.
PARKER, Geoffrey, 2017. Global Crisis. Abridged and Revised Edition. New Haven and London: Yale University Press. ISBN 978-0-300-21936-4.