Dobytí Zvolena, RČS 1919. Část 1.

[Zemakt]

Dobytí Zvolena, RČS 1919
„Obrat na středním Slovensku“

Část. 1

Již od ranních hodin dne 30. května 1919 panovala u štábu polního podmaršálka Vojtěcha (Adalberta) Letovského ne zrovna záviděníhodná nálada. Na velitelství Lučenecké skupiny postupně docházející zprávy o silném maďarském útoku na postavení jeho jednotek dávaly tušit jediné. Naděje, že po výprasku před Salgotarjánem (10. - 19. května 1919) sotva konsolidované ustoupivší jednotky čs. II. a IV. brigády udrží přirozenou geografickou bariéru jižního Slovenska, opírající se o říční tok Ipeľu, totiž postupem času stále více připomínala chiméru. Do značné míry demoralizované prapory jen stěží reagovaly na množící se průniky „rudých“, umně využívajících až příliš řídce obsazenou hraniční linii. Přičemž, o vážnosti celé situace velmi dobře vypovídal rozsah maďarského náporu, jenž v sobě nesl nemálo snadno rozpoznatelných atributů dobře připravené ambiciózní operace.

V posledních několika málo dnech ojedinělé bolševické bojůvky a průzkumy bojem nabyly svého opodstatnění právě před rozbřeskem předposledního májového dne, kdy mezi druhou a třetí hodinou ranní na skupinový úsek udeřily svými částmi dvě maďarské divize a jedna kompletní brigáda. Vzhledem ke spoře obsazenému úseku, táhnoucím se od západně situované čáry Hont – Těšmák (II. brigáda) po na východě ležící údolí Rimavy (IV. brigáda), nepředstavoval násilný přechod Ipeľa pro Maďary zas tak velký problém. Jednotlivé čs. posádky vzdálené od sebe 6 až 10 km byly jednoduše obcházeny a obkličovány, čemuž do značné míry přispívalo minimum záloh. Útok však nepřišel jako blesk z čistého nebe, ale jak již bylo výše naznačeno, stal se součástí všeobecné ofenzívy maďarské rudé armády. Která po krátké operační pauze a nezbytné konsolidaci sil, následující po odražení útočících Čechoslováků u Salgotarjánu a Miškovce, přešla takřka z chodu do útoku. Do útoku, jenž měl „slovenský problém“ jednou pro vždy vyřešit. Obě brigády Lučenecké skupiny, disponující shodně po osmi praporech a třech bateriích dělostřelectva, tak na mnoha místech musely čelit nemalé lidské a materiální převaze téměř třiceti praporů, podporovaných 15 dělostřeleckými bateriemi a jedním pancéřovým vlakem 1).

1) 3. divize/hadosztály (Budapešť): 13 praporů, 7 baterií. 80. brigáda/dandár: 7 praporů, 3 baterie. 5. divize/hadosztály (Nyíreyházi): 10 praporů, 5. baterií. Pancéřový vlak č. 2/2. sz. páncélvonat: posádka 3/39, 30 pušek, 14 kulometů, 2 děla,

2. sv. páncélvonat

Pomineme-li části maďarské 3. divize, útočící ve dvou proudech na západ od krajních postavení II. brigády situovaný sousedící úsek legionářské 7. divize. Pak právě na nedaleké hranici dotyku obou úseků jižně od Šahů, se podařilo několika praporům 16. pluku zmíněné 3. divize překročit řeku a obsadit na ní ležící Šahy. Pod tlakem nepřítele, v tomto případě podporovaného rovněž místním obyvatelstvem, ustoupila následně čs. posádka (legionářský II/34 stř. pl.) směrem na Krupině.

Obdobná situace panovala u Slovenských Ďarmot, kde další plukovní proud překročil řeku a postupoval do vnitrozemí. Nicméně v tomto případě zde Maďaři narazili. Velitel zdejšího podúseku (Ipeľské Předmostí – Peťov) pplk. Josef Marschan zalarmoval jedinou dostupnou zálohu čs. kombinovaného IV. pěšího pluku, 60 frekventantů poddůstojnické školy, a z Nenince vyrazil do protiútoku ve směru na kótu Bieli vrch nacházející se nad Slovenskýma Ďarmotama. Ve svém odhodlání postupně strhával jednotlivé ustupující čs. jednotky, načež se mu opravdu podařilo obsadit takticky výhodnou kótu ▲235 nad obcí, a vytlačit tak útočníky do výchozích pozic. Po počátečním překvapení se k protiútoku odhodlal i na východ od Slovenských Ďarmot situovaný II/IV p. pl. (I/13 stř. pl. Olomouc). Téměř dvouhodinový boj o Záhorce však rozbíhající se akci rázně utnul, načež prapor ustoupil na východní výšiny nad Sklabinou. Zde ho v odpoledních hodinách zastihl rozkaz stáhnout se do Krupiny a posílit tak mezitím dorazivší II/34 stř. pl. V důsledku toho a s minimem zpráv o situaci na svých křídlech, musel se Marschan vzdát toho dne pro Čechoslováky ojedinělého úspěchu a ustoupil na čáru Vinica – Trebušovce – Bátorová.

Pravděpodobně největší nápor útočníků směřoval na Lučenec, který jakožto oblastní politické centrum hrál v maďarském operačním plánu na tomto směru nemalou úlohu. Pomineme-li nezanedbatelnou propagandistickou roli, pak v případě jeho ovládnutí by Maďaři v jeho podobě získali ideální zázemí pro rozvinutí útoku směrem na Zvolen. Zejména díky osobnímu zásahu velitele II. brigády plk. Jindřicha Lva Hanáka, se sice zpočátku dařilo útočící prapory 80. brigády maďarské Rudé armády brzdit. Avšak, po maďarském přechodu Ipeľa u Sečeně, respektive Rapovců a následného zatlačení zdejších jednotek plk. Otakara Kendíka na sever k Haliči se postavení Čechoslováků před Lučencem stalo neudržitelným. Ještě v dopoledních hodinách tak nařídil Hanák stažení praporů na sever nad městem situované výšiny. Nemalou roli při zdárném ústupu jednotek sehrál čs. pancéřový vlak č. 2a (později č.1), jehož posádka před lučeneckou stanicí destruovala železniční můstek a za neustávajícího boje se postupně odpoutala ve směru na Zvolen a dále do Hronské Breznice 2).

2) Čs.p.v. 2a, respektive ex rakousko-uherský pancéřový vlak č. 2a: lokomotiva 377-116, 1 dělový vůz 7-89499, 2 kulometné vozy 140-914 a 150-003, 1 předběžný zajišťovací vůz.

Obdobně neslavná situace zavládla ve východním podúseku Lučenec – údolí Rimavy, bráněného sousední IV. brigádou pod vedením plk. Josefa Votruby. Zde si částmi maďarské 5. divize vedený útok přes Šimonovce – Širkovce bez větších nesnází prorazil cestu na Rimavskou Sobotu.

Tváří v tvář realitě na mnoha místech překročené říční linie a s tím spojené hrozbě obklíčení svých jednotek, učinil ve 14:30 hod. Letovský jediné možné rozhodnutí a nařídil stažení celé skupiny na novou obranou linii. V této souvislosti lze předpokládat, že svým dílem do rozhodovacího procesu polního podmaršálka rovněž přispěla nepříliš slibně se vyvíjející situace u sousední 7. divize. Na vytyčenou čáru Bánská Štiavnica – Krupina – Senohrad – Turopole – Budínská skála – Dobroč měly čs. prapory ustoupit, pokud možno bojem na zdrženou, respektive co nejvíce zpomalovat nepřítele v postupu a tím umožnit oběma brigádám koordinovaný ústup. Avšak, tak jak už to většinou bývá, přání bylo otcem myšlenky. Rychlost maďarského postupu, v mnoha případech ztráta kontaktu se sousedícími jednotkami, absence alespoň minimálních zpravodajských informací vč. uvadající morálky, to vše dávalo řádnému ústupu zapomenout. Navíc, díky nepřehledné situaci a problémům se zajištěním alespoň minimálního spojení, dorazil rozkaz s pokyny k mnohým jednotkám až ve večerních hodinách, v některých případech na přelomu noci z 30. na 31. května.

Svůj nezanedbatelný podíl na takřka chaotickém provedení rozkazu měla rovněž geografie středního Slovenska, která v podstatě zcela jasně definovala ústupové trasy čs. jednotek. Z říčních nížin a pahorkatiny Jihoslovenské kotliny (cca 150–520 m. n.) severním směrem postupně rostoucí nadmořská výška Slovenského středohoří (cca 500–1450 m. n.), protkaného nesčetnými údolími, horskými hřbety a bystřinami, byla vše, jen ne vhodné místo pro ústup. Minimum komunikací a stezek, vinoucích se mnohdy po úpatí horských masivů a kopců, či poblíž koryt vodních toků, komplikujících do značné míry telefonické spojení, ale i využití cyklistických či jízdních spojek, představovalo samo o sobě pro pochodující demoralizované čs. jednotky dalšího nepřítele. Jednotlivé prapory mnohdy ustupovaly bez křídelního zajištění, s minimem informací o poloze sousedních jednotek, ale i aktuálním maďarském postupu.

V návaznosti na výše uvedené pak není zas tak překvapivé, že směr ústupu II. brigády byl vytyčen údolím Šťavnice, Krtiše, Tisovníku a Krivánského potoka. Zatímco stahování IV. brigády severním směrem probíhalo říčním údolím Rimavy. Tímto však mezi oběma brigádami vyvstávala čím dál větší mezera, místy dosahující až 20 km. Nicméně za všeobecného ústupu to nebyl jev zas až tak ojedinělý, neboť to samé nastalo na pravém křídle skupiny, na styku se 7. divizí. Na levém křídle pak kontakt s taktéž legionářskou 6. divizí byl ztracen úplně.

Co vlastně Letovský, jenž mezitím přesunul své velitelské stanoviště do Zvolena, svým rozkazem k relativně hlubokému ústupu své skupiny zamýšlel? Předně, na nové obranné linii mělo dojít ke konsolidaci rozháraného čs. vojska, čemuž měl právě díky délce ústupu napomoci získaný čas. Dostatek času měl být rovněž využít k příchodu posil a přeorganizováním struktury obou brigád. Ostatně, převedení tří praporů ze stavu bojem méně vytížené IV. brigády k její sesterské jednotce bylo již započato. Žel bohu pro Letovského, ráno 31. května se z čista jasna ve Zvolenu objevil velitel Západní armádní skupiny fr. generál Eugène Desiré Antoine Mittelhauser, načež do plánu polního maršálka bez větších okolků tzv. hodil vidle.

Zdroje:
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-ce ... y-40281199
https://hu.wikipedia.org/wiki/V%C3%B6r% ... g_(magyar)
https://m.militaria.hu
https://mek.oszk.hu
https://armada.vojenstvi.cz/vase-dotazy/82.htm
https://nasregion.cz/galerie/snejdarek- ... ci-173031/
https://media0.7x.cz/images/media0:50fe ... 201932.jpg
https://www.lucenec.sk/historicke-fotog ... y--4012-52
https://iho.hu/hirek/a-sinek-pancelosai-170208
https://www.memoiresdeguerre.com/articl ... 03592.html
https://www.heeresgeschichten.at/artill ... erzug1.htm

http://www.artae-antiquae.cz
http://www.delostrelectvocsarmady1918-1939.estranky.cz
http://www.palba.cz
http://www.fronta.cz
http://www.valka.cz
http://www.cz.wikipedia.org
http://www.sokol.eu
http://www.lideazeme.reflex.cz
http://www.sokolskastraz.cz/o-nas/
http://www.wikiwand.com
http://www.andrejb.blog.sector.sk
http://wwww.scepko.blog.sme.sk
http://www.bratislavaden.sk
http://www.vrtulnik.cz
https://www.bojoslovensko.wordpress.com/
https://www.novezamkyfotoalbum.sk
https://www.vhu.cz
http://www.rotanazdar.cz
http://watson.sk
https://www.tikdnv.sk
http://www.kidarmy.websnadno.cz
http://ba.foxy.sk
http://spolocnetradicie.eu

Kronika velitelství zvláštních bojových útvarů 1918-1922: Jaroslav Špitálský
Boj o Slovensko v letech 1918-1919: Zdeněk Ježek
Druhá čsl. divise v boji proti bolševickým Maďarům na Slovensku v červnu r 1919: Mjr. Artur Pekárek
Dva roky bojů a organizační práce, Československá armáda v letech 1918-1920: R. Břach, J. Láni Vladko Břach
Generál Maurice Pellé, Vladko Břach
Vojenské dějiny Československa III. díl: Autorský kolektiv
Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919, Zdeněk Ježek
V těžkých dobách, Boje na Slovensku 1918-1919: Pavel J. Kuthan
Kronika I. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Kronika II. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Nevyhlášená válka, Boje o Slovensko 1918-1920: Dušan Tomášek
Československá armáda v letech budování a stabilizace, Karel Straka, Tomáš Kykal
Tělevýchova a sport ve službách české národní emancipace, Marek Waic
Pušky a samopaly, A. B. Žuk
Československé ruční palné zbraně a kulomety, M. Šáda
Vliv dovozu na vyzbrojování čs. armády v letech 1919-1922, V. Karlický
Dunaj v plamenech – Velká válka, Jaroslav Tvrdý
Maďarská armáda 1919 -1945, Ch. K. Kliment a D. Bernád
Československé dělostřelectvo 1918 – 1939, Jiří Janoušek
Páncélvonataink II. Kótet, Rónaföldi Zoltán
Československá druhá armáda I – II, Jan Solpera
Atlas lokomotiv 3 - lokomotivy let 1900 – 1918, Jindřich Bek
Plavba na vodě a kotvení, sl. předpisy branné moci: IV./1. oddělení MNO 1929
Petržalka jako darček k 52. narodeninám Vávra Šrobára: Štefan Rachela

[Zemakt]

Diskutovat můžem rovnou pod článkem.

[1837]

Krásně zpracované, díky

[Alfik]

V popisku vlaku je o vagon víc než na obrázku. Soudím, že na něm chybí zajišťovací ("tykadlový") vůz, neboť ten býval obv. jen plošina s naskládanými pytly s pískem.

[Zemakt]

Díky.

Jj je to tak Alfíku, obrázek je převzat ze schématu c. a k. pancéřových vlaků, samozřejmě že v čase se toto mohlo a také měnilo. Více zde
https://www.heeresgeschichten.at/artill ... erzug1.htm

[Zemakt]

Možná bych mohl ještě doplnit Alfika

zajišťovací ("tykadlový") vůz, neboť ten býval obv. jen plošina s naskládanými pytly s pískem.

Kromě pytlů, zde byly často vezeny koleje, pražce apod. zkrátka materiál na nouzovou opravu kolejí. Zmiňovaný No. 2a by mohl být teoreticky na níže přiložené fotce, kdy ten vagon je připojen k soupravě na zadek.

Při brouzdání jsem narazil na pěknou fotku, která s tématem souvisí jen okrajově, nicméně jistý vypovídající vliv má. Níže c. a k. těžký pancéřový vlak.

[Alfik]

No, mohlo na něm být cokoli, co lze snadno a rychle složit. Nemohlo na něm být nic co je nafurt přimontované, nebo co je příliš těžké či špatně manipulovatelné.
Jeho účel je totiž vykolejit se, pokud jsou nějak poškozeny koleje, a tím upozornit osádku, a zabránit vykolejení důležitějších částí vlaku.
Takže mohl být materiál složen a koleje opraveny. A vůz samotný, bez nákladu, mohl být "nakolejen" snadněji než třeba (nedej bohové) lokomotiva.
Na druhou stranu, tlačený vůz měl problémy, a měl snahu vykolejit i při neporušené trati, a mohl být tudíž tlačen jen mnohem menší rychlostí. Při přepravě vlaku byl tedy nejspíš zařazen na konec vlaku a teprve v cílové oblasti byl na nějaké stanici s vedlejší kolejí přepřažen dopředu.

[parmezano]

Alfik: taky by bylo možný , že vlak mimo "bojový nasazení" ,vlak vezla další lokomotiva tím by odpadlo "šibování" teho vozu. "Nahodit" ten vykolejený vůz, pokud se nevyvrátil na bok , nebyl problém , tenkrát ty voze nebyly těžký cca . okolo 5 tun stačil jeden hever a když to osádka uměla ,tak to mohli zvládnout okolo 30 minut.

[Alfik]

Jistě, ale tohoto už by se asi měl chopit někdo ze zdejších železničářů - já jen odhaduju

[Juraj Tichý]

Našiel som takúto správu, britských diplomatov o situácii na Slovensku v 1919.
Viete niekto potvrdiť pravosť tvrdení?

České vojsko nasadené proti Maďarom sa ukázalo ako zlé a nespoľahlivé … a nebyť zručnosti a energie francúzskych generálov v poli a ich štábu, celé Slovensko by bolo určite padlo do maďarských rúk, čo by malo katastrofálne dôsledky pre Viedeň, a veľmi pravdepodobne aj pre samotnú Prahu. Českí vojaci otvorene prejavili neochotu bojovať za Slovensko…mnohých dôstojníkov museli degradovať na vojakov a mnoho vojakov bolo zastrelených za zbabelosť a neposlušnosť.“ (Chargé d’affaires v Prahe Cecil Gosling, v depeši 99 z 11. júla 1919.

[Zemakt]

Jestli ti stačí v rychlosti, tak ano. Vojsko bylo zlé. A nebýt fr. mise a Pellého, tak to bylo v háji. Ale, jestli chceš řádnou odpověď i s vysvětlivkami tak zítra. Je to na dýl.

[Juraj Tichý]

Vďaka.
Vieš že by ma to aj celkom zaujimalo.
Dostal som sa k listu anglických a amerických depesi z ČSR (nielen z bojov s maďarskom) aktuálne viac bojujem s ochotou im uveriť.

[Zemakt]

Bída, svrab a neštovice. Zítra něco sesmolím můžeš pak navázat.

[Zemakt]

Juraj píše: Našiel som takúto správu, britských diplomatov o situácii na Slovensku v 1919.
Viete niekto potvrdiť pravosť tvrdení?

České vojsko nasadené proti Maďarom sa ukázalo ako zlé a nespoľahlivé … a nebyť zručnosti a energie francúzskych generálov v poli a ich štábu, celé Slovensko by bolo určite padlo do maďarských rúk, čo by malo katastrofálne dôsledky pre Viedeň, a veľmi pravdepodobne aj pre samotnú Prahu. Českí vojaci otvorene prejavili neochotu bojovať za Slovensko…mnohých dôstojníkov museli degradovať na vojakov a mnoho vojakov bolo zastrelených za zbabelosť a neposlušnosť.“ (Chargé d’affaires v Prahe Cecil Gosling, v depeši 99 z 11. júla 1919.

Aby se dalo odpovědět poněkud komplexněji, je nutné začít už posledními momenty Velké války na italské frontě. Asi není úplně neznámé, že po průlomu u Vittoria Veneta R-U jednotky pocházející ze Zalitavska svévolně opustily frontu a to vč. výstroje a výzbroje. Maďarsko jako jeden z budoucích nástupnických států po monarchii si tak do budoucích turbulentních let zachovalo funkční, vyzbrojenou a kontinuálně fungující armádu se zkušeným důstojnickým kádrem. Jak to bylo u jednotek pocházejících z Českých zemí? Pomineme-li ty případy, kdy jednotky zbraně samou radostí z konce války jednoduše zahazovaly, tak ve valné většině byly transporty projíždějící Rakouskem odzbrojovány, přičemž domů se českých vyzbrojených jednotek vrátilo minimum.

Na zelené louce budovaná armáda republiky tak od samé počátku bojovala s nedostatkem a kvalitou své výzbroje. Veškerá moderní výzbroj z místních zbrojovek byla lifrována rovnou na frontu, přičemž v zázemí zůstaly de facto gró v podobě starších modelů Mannlicherek a přestárlých Werndlovek. Plus na skladech kořistní zbraně mnoha typů. Nemlich ta samá situace panovala u výstroje. Válečné ersatz R-U uniformy z podstaty nic nevydržely, neboť materiály z kterých byly zhotoveny podléhaly velmi rychlé degradaci. V reálu doma z místních zdrojů budovaná armáda tak spíš připomínala bandu šupáků, v různě opraných a různými odstíny hýřících hadrech mnoha střihů. Nové zkrátka nebyly. Situace se začala měnit až v polovině roku 1919, tedy krátce před ukončením bojů na Slovensku, kdy byly zavedeny konečně domácí vzor uniforem vz. 19.

Zcela opačná situace však byla u jednotek italských a francouzských legií, později i domobraneckých praporů (letních bojů se ale účastnilo jen pár praporů a to ještě spíš jako kádrová rezerva legionářů). Jenže ty se v republice objevily cca na přelomu roku, domobranci z Itálie až v polovině roku 1919.

Cca od konce roku se fakticky velení armády fakticky nacházelo v rukách italské vojenské mise, která do RČR přijela společně s italskými legiemi. Jednalo se většinově o vyšší důstojníky, tedy na pozicích velitelů divizí, náčelníků štábů, jejich pobočníků a pluků. Bývalí ex R-U vysocí důstojníci neměly důvěru nově vládnoucí československé garnitury a tak v podstatě hrály u "prvosledových" jednotek druhé housle. Ještě před tím ale došlo k prvnímu kolu bojů na Slovensku, o které se nicméně zasloužily právě domácí jednotky pod vedením bývalých monarchistických důstojníků (viz zde na Palbě články od Pátrače).

Přestože v prvním kole boje o Slovensko dominovaly jednotky domácího vojska, právě ta otrhaná směska v různorodé podobě. Maximálně o velikosti několika setnin, často personálně nenaplněných praporů. S ohledem na chaos a nedostatek direktiv které v Maďarsku momentálně panovaly byl jejich postup relativně úspěšný a celé obsazení proběhlo relativně snadno. A to i přesto, že reálná síla tehdy už čs. sil byla silně pochybná. Fakticky tehdy obsazoval Slovensko český živel, jehož motivace byla kolikrát pochybná, zejména pak u dobrovolnických pluků. Současně pak i bojová hodnota byla silně rozkolísaná, mnohdy silně infikovaná bolševickými móresy. Na druhou stranu zde ale také existovaly jednotky s vysoce motivovanými příslušníky, zapálenými pro věc. Zejména z řad Sokolů a Slováckých dobrovolnických praporů. Konečnou tečku za prvním kolem znamenal příchod italských legionářů a jejich italského vedení. V podstatě se ale stále bavíme o šarvátkách, které měly do skutečného válečného konfliktu jenž později nastal dosti daleko.

S příchodem Bély Kuna se však doposud na Slovensku tak nějak stabilizovaná situace obrátila zcela naruby. A to i s ohledem na Klofáčův rozkaz, zjevně v rozporu s dohodovými plány, kdy RČS zaútočila na maďarské útočné pánve. Bolševický plán spojit maďarské soudruhy s těmi ruskými byl zcela evidentní. Každopádně maďarský útok vedený plnou silou odhalil skutečný stav čs. respektive českých vojsk v plné nahotě. Obrana se v podstatě sypala kam se člověk podíval.

Navíc útok byl zcela v rámci Marphyho zákonů načasován na zcela nejpříhodnější dobu která mohla pro útočníky nastat. Poté co Italové seznali, že svůj boj o sféru vlive ve střední Evropě s Francouzi prohráli, stáhli svoji misi, kterážto byla nahrazena právě francouzskou v čele s generálem Pellém (ke konci svého působení zcela otevřeně podporovali Maďary jakožto své budoucí spojence). Střídání přišlo zrovna do počátku maďarského útoku, přičemž tak zrovna v tuto chvíli u čs. vojsk na Slovensku absentovalo cca 130 funkčních míst na postech velitelů divizí, pluků, štábních důstojníků apod. Pellé uvolněné pozice bojových velitelů sanoval z řad francouzské mise, i když mnozí její příslušníci měly zcela jiná pověření. Určitě ne boj. A dále z řad čs. vojska, jenže zde narážel na relativní mládí a nezkušenost, kde funkci kterou běžně vykonával podplukovní či plukovník byla obsazována poručíky či kapitány.

Dalším problém v již probíhajícím maďarském útoku byla samotná Praha. Ačkoliv se během několika málo dnů mohla vize společného státu Čechoslováků na slovenském bojišti rozplynout jako pára nad hrncem, v Praze se zvesela politikařilo a situace se zlehčovala. Nakonec nezbývalo Pellému nic jiného, než aby se dostavil na tajné zasedání vlády, kde přítomné seznámil se skutečným stavem věci. No a věci se konečně daly dohromady, mj. bylo ihned zavedeno stanné právo a republika konečně začala brát válku na Slovensku vážně.

A čs.jednotky v době maďarské ofenzívy? S tím jak fronta začala polikat stále nové a nové jednotky, situace se u domácího vojska stávala neudržitelnou. To málo bylo, se ztratilo při nekonečných ústupech. Nebyly přikrývky, kuchyně, mnozí vojáci byli bosí. Snad největší problém byl nedostatek hipotrakce. Země byla prostě po sv. válce vyžraná. Jiná situace samozřejmě panovala u legionářských jednotek a později domobraneckých praporů, ale to ani náhodou nestačilo.

Nicméně po převzetí fronty Francouzi se situace pomalu začala zlepšovat, až se nakonec podařila jistá stabilizace, někde se začalo útočit a dokonce i postupovat (viz Nové Zámky, Zvolen aj.) Válka se ovšem lámala u Levic, kde byly svedeny tři bitvy a ke čtvrté se schylovalo. Právě u té čtvrté byl předpoklad, že to bude onen definitivní zvrat války. Zatímco Maďaři byli již bez záloh a vyčerpaní, protivník díky konečně zmobilizovanému zázemí posiloval. Navíc na Moravě stál již nově postavený armádní sbor o dvou divizích složený z domobraneckých praporů a vyzbrojený z francouzských dodávek, za kterými stál,......Pellé. No a pak bylo příměří, potom zaútočili Rumuni a bylo s Maďary po hehe.

Ještě se sluší dodat, že Maďaři narozdíl čs. vojska byli vysoce motivovaní, kdežto tito svýma očima vedly válku, když už ne na nepřátelském území tak na neutrálním. Takový byl totiž postoj většiny Slováků, čest výjimkám, těch bylo také dost. O tom jak to ale vypadalo na jižním Slovensku si netřeba dělat iluze.

S ohledem na výše uvedené se zmíněnému hodnocení čs. armády nelze ani příliš divit. Navíc, jeli stav porovnáván s armádou britskou či americkou, tedy vítězi války. Ohledně těch drakonických trestů, v té době normální záležitost, ostatně Francouzi by o tomto mohli sami vyprávět a byli v tom velmi dobří, takže normálka.