XI. a XII. Století
ČESKO - (České země)
(nesprávně Čechy, neoficiálně Česko) - souhrnný název pro území historických zemí Čech (včetně Chebska - viz.) a Moravy, které - ještě společně s částí Slezska - tvoří dnes Českou republiku. Nejstarším historicky doloženým etnikem obývajícím území Českých zemí od počátku 4.století př.Kr. byli keltští Bójové a Volkové-Tektoságové. Podle Bóju získaly Čechy své latinské jméno Boiohaemum (odtud Bohemia). Keltové postavili na území Čecha a Moravy na konci 2. a v 1.století př.Kr. řadu opevněných středisek - oppid (Stradonice, Závist, Hrazany, České Lhotice, Ťřísov, Hostýn, Staré Hradisko aj.), ale jednotný stát, jako například ve Francii, se jim pravděpodobně vytvořit nezdařilo. Keltské kmeny před změnou letopočtu (9.př.Kr.) porazili a z větší části vytlačili od severozápadu z Německa nově přicházející germánští Markomani a Kvádové. Pod vedením jejich náčelníka Marobuda vznikl ve střední Evropě (s jádrem v Českých zemích) přechodný státní útvar, tzv. Marobudova říše. Sousedství mohutné Římské říše České země ovlivnilo jen marginálně a krátkodobě (ve 2.-4.století především na jižní Moravě). Na přelomu 5. a 6.století pronikly do Českých zemí západoslovanské kmeny. Jejich prvním před státním útvarem (kmenový svaz), který zde vznikl z obranných důvodů proti avarskému nebezpečí, byla Sámová říše. Následným raně feudálním útvarem byla pak až Velkomoravská říše (asi 830 až 906/907), s jádrem na Moravě a sousedním jihozápadním Slovensku. Po vyvrácení Velké Moravy Maďary se přesunulo jádro tvořícího se dalšího státního útvaru do Čech. Zde v 8.a 9.století došlo k dovršení kmenové diferenciace slovanského obyvatelstva. Předpokládá se, přičemž ne všechny kmeny jsou spolehlivě doložených, že na jihu Čech sídlili Doudlebi, na Chebsku Chebané (Hlbané), na Žatecku Lučané, na severu Čech Děčané, Litoměřici, Pšované a Lemúzi, v severovýchodních Čechách Charváti a Charvátci, pod nimi Zličané a ve středu Čech, původně na levém břehu řeky Vltavy, Čechové. Na severu přináležel k českému území Záhvozd osídleny Milčany, na jihozápadě Čech pak Tuhošť. Přemyslovská knížata z kmene Čechů postupně sjednotila v 9.a na počátku 10.století téměř celé území Čech pod svou vládou, vyjma území rodu Slavníkovců (východní polovina středních Čech a přilehlé území na jihu a východu Čech), které bylo připojeno až po jejich vyvraždění v roce 995.
Pražský Hrad na přelomu 10. a 11.století
ČESKÉ KNÍŽECTVÍ
Od samého svého počátku muselo České knížectví čelit expanzi sousední Německé říše. To vedlo v souvislosti s proměnlivou politickou situací k určitým formám volné lenní závislosti na Římsko-německé říši. K upevnění knížectví došlo poprvé za vlády Boleslava I. (935-967), který v 60.letech 10.století po porážce Maďarů na řece Lechu (955), připojil ke svým územím Moravu s přilehlými částmi Slovenska (až k řece Váh) a v Polsku celé Krakovsko. Za jeho vlády byly také položeny základy hradské organizace Českých zemí. Avšak jeho nástupci dobytá území opět ztratili. Morava pak byla k Čechám připojena opětovně až ve 20.letech 11.století. Ve druhé polovině 11.století byla Břetislavem I. Morava rozdělena na zvláštní přemyslovská údělná knížectví pro jeho syny (Olomoucké, Brněnské, resp. Znojemské). Roku 1085 byl poprvé českému knížeti Vratislavu II. udělen osobní královský titul. Dědičný královský titul získal od císaře Friedricha I. Barbarossy v roce 1158 až Vladislav II., společně s územím Budyšínska. České knížectví však ještě nezaniklo, neboť Vladislavovi nástupci užívali opět pouze knížecího titulu, a to až do roku 1198 - v obou případech ovšem královské tituly nebyly potvrzeny papežem. Snahy Friedricha Barbarossy o rozdělení českého státu zřízením Moravského markrabství (1182) podřízeného zprvu říši a pražského biskupství jako říšského knížectví byly po nástupu Přemysla I. Otakara úspěšně překonány. Dědičnost královského titulu byla definitivně stvrzena Zlatou bulou sicilskou vydanou Friedrichem II. roku 1212.
Románský kostel sv. Jiří na Pražském Hradě
Sv. Václav_Kodex Vyšehradský 11.st
Seznam českých panovníků v 11. a 12.století:
- Boleslav III. Ryšavý (999 – 1002)
- Vladivoj (1002 – 1003) příbuzný Piastovců a Přemyslovců?
- Boleslav III. Ryšavý (1003) druhá vláda
- Jaromír (1003)
- Boleslav I. Chrabrý (Piastovec, Polsko)
- Jaromír (1004 – 1012) druhá vláda
- Oldřich (1012 – 1033, 1034)
- Jaromír (1033 – 1034) třetí vláda
- Břetislav I. (1034 – 1055)
- Spytihněv II. (1055 – 1061)
- Vratislav II. (1061 – 1092)
- Konrád I. Brněnský (1092)
- Břetislav II. (1092 – 1100)
- Bořivoj II. (1100 – 1107)
- Svatopluk Olomoucký (1107 – 1109)
- Vladislav I. (1109 – 1117, 1120 – 1125)
- Bořivoj II. (1117 – 1120) druhá vláda
- Vladislav I. (1120 – 1125) druhá vláda
- Soběslav I. (1125 – 1140)
- Vladislav II. (1140 – 1172)
- Bedřich (1172 – 1173)
- Soběslav II. (1173 – 1178)
- Bedřich (1178 – 1182) ) druhá vláda
- Konrád II. Ota (1182)
- Bedřich (1182 – 1189) třetí vláda
- Konrád II. Ota (1182) druhá vláda
- Václav II. (1191 – 1192)
- Přemysl Otakar I. (1192 – 1193)
- Jindřich Břetislav (1193 – 1197)
- Vladislav Jindřich (1197)
- Přemysl Otakar I. (1197 – 1230) druhá vláda
Přemysl Otakar I. na náhrobku od P.Parléře (14.st.)
VOJENSKÁ SÍLA Českého státu v XI. a XII. Století
V průběhu 11. a 12. století disponoval přemyslovský stát poměrně silnou (dokonce i na říšské poměry) vojenskou družinou - (milites), která byla tvořena jádrem elitních bojovníků - velmožů apod. tzv. bojovníků prvního řádu (milites primi) v případě potřeby doplňovanou o další, již méně kvalitní, ale stále ještě profesionální či poloprofesionální bojovníky druhého řádu (secundi ordinis).
1/ Milites primi (první řád)
Na svém pražském dvoře (s částečnou časovou dislokací na Vyšehradě, když byl tento hlavním sídlem knížete) disponoval český kníže, kromě své osobní družiny (sui milites), také elitními pohotovostními oddíly knížecí-státní družiny. Ti byli schopny podle potřeb knížete, kdekoli a kdykoli rychle a účinně zasáhnout (milites primi). Se svou osobní suitou (sui milites, suus comitatus) a částí těchto elitních bojovníků také kníže objížděl zemi při její správě. Tím také mohl svou družinu snáze živit přímo na místě, a „nevyjídal“ pouze sídelní Pražský Hrad. V těchto oddílech sloužili "přední" čeští bojovníci - předáci, velmoži, často také "urození" mladíci (potomci velmožů), pro které byla vojenská služba příležitostí se ukázat v dobrém světle před panovníkem a získat si slávu, dobrou pověst, osobní kontakty, kořisti (např. při tažení Vladislava II. na Miláno 1158) a především osobního uznání knížete. To zpravidla bylo buď v podobě nějaké jednorázové odměny nebo občas dokonce nějakého více či méně významného úřadu (beneficia) a s tím spojených požitků, či přidělením nějakého majetku (vesnice, město, hradiště…atd.). Tito dobře situovaní a zajištění válečníci nastupovali do boje obvykle jako jezdci a těžkooděnci (loricati).
Výzbroj a výstroj - těžkooděnce v 11. a 12.století sestávala zpravidla z kopí (použitém při prvním nájezdu) a následně nějaké úderné zbraně či meče. V nouzi se pak použila dýky nebo nůž. Výstroj na tehdejší možnosti byla značně nákladná. Těžkooděnec měl k dispozici silného válečného koně s vysokým a bytelným sedlem. Dále měl k dispozici přilbu (dle doby a trendu, různých typů) a kruhový nebo později oválný štít. Ten byl již v průběhu 11.století nahrazen dokonalejším velkým mandlovým štítem. Jako ochranu těla pak těžkooděnec používal finančně velice nákladnou kroužkovou zbroj, nebo jednu z jejich mnoha četných obměn.
Přilby z 12.století
2/ Secundi ordini (druhý řád)
Tato vrstva bojovníků byla tvořena velmi pestrou směsicí. Ne všichni milites-castellanis dislokovaní na knížecích hradech, kteří nastupovali do boje patřili postavením (a taky majetkem, výstrojí a výzbrojí) k urozeným nobiles. Při transformaci původní knížecí velkodružiny v průběhu staletí, část přebytečných (nebo nepohodlných) bojovníků sociálně upadala - často do nesvobodných služebných poměrů. V okolí hradských správních center se usazovali jako drobní knížecí či hradští vazalové - ministeriálové (svobodní i nesvobodní). Živili se třeba jako zemědělci, ale místo dávek za užívání knížecí půdy (někdy) a daně z míru, kterou platili svobodní sedláci, byli povinni příležitostnou vojenskou službou. Podle všeho také část svobodných sedláků byla pravděpodobně povinna občasnou vojenskou službou (někdy přímo vázanou k obraně nějaké pevnosti nebo zemské brány). Tito níže postavení a hůře vybavení bojovníci z řad družin velmožů bojovali na těchto pozicích. Ti všichni pak tvořili secundi ordinis.
Výzbroj a výstroj – Podle svého původu a finančním možnostem, byl zástupce Secundi ordini použit v boji jako lehký pěšák nebo jezdec (lehkooděnec), který používal v boji kopí, oštěp, sekeru nebo i dřevěný sochor. Pro boj v sevřených řadách pak meč nebo nůž. Střelci pak bojovali pomocí luků, kuší a praků. Lehkooděnci nastupovali do bitvy jako pěšáci nebo lehcí jezdci. Na ochranu používali štít. Tělo si pak chránili dle svých možností různým typem lehkého odění, jako kožené vesty s kovovými destičkami, jen kožené vesty atd. Kovových přileb v secundi ordini příliš nebylo, takže si hlavu chránily jak se dalo.
Vývoj štítu od 11. do 13.století
ČLENĚNÍ VOJSKA
Členění a počty vojsk jsou nejen u nás, ale celkově v raném středověku poněkud problematické a nejasné. V písemných pramenech kronikáři běžně používají různé termíny: legio, acies, agmen, cohors, phalanx, scara, turma, manipulus, series, caterva, turba, grex, manus apod. Sice se jedná o výrazy pocházející z antického římského válečného umění, ale jejich význam (počty, členění, typologie) v raném středověku byl již jiný - kronikáři se těmito výrazy pouze vypomáhali při popisu vojsk. Například římský manipul byl pevně daná jednotka pěchoty (dvě setniny), ale manipulus v podání Kosmy má spíše význam "zástupu" bojovníků. Manus znamenal pak hrstku bojovníků. Výraz agmen se používal v různém významu - nejčastěji šlo o vojsko, větší oddíl či dav bojovníků (počet 500 mužů na agmen je doložen až ze 14. století a jde spíše o výjimku). Mnohdy uváděný termín v kronikách je legie. Stejně jako u ostatních předchozích termínů, ani zde se nejedná o starořímskou legii, ale o početně přesně nevymezený oddíl bojovníků. Počty mužů v těchto legiích se sice často různí, ale většinou se uvádí kolem 1000 mužů. Římské jízdy roku 1112 se účastnila jedna česká legie a Kosmas zde uvádí 300 bojovníků - měl tím na mysli patrně pouze významné účastníky, ale ti byli doprovázeni svými zbrojnoši, takže celková síla legie se asi blížila k 1000 mužů. Bitvy na Lechu (955) se účastnil český oddíl o síle 1000 bojovníků uváděný několikráte jako "legio Bohemorum". Výraz scara je užívaný franskými a německými prameny k označení královské družiny, Kosmas jím označuje pouze určitý oddíl jímž definuje sílu vojska, stejně tak mladší Mnich sázavský jej uvádí ve smyslu oddílu či skupiny (in tres scarras v souvislosti s bitvou u Chlumce 1126 apod.). Acies využívá Kosmas i Jarloch ve smyslu bojového šiku či vojska obecně. Kosmas navíc též ve významu politické strany. Termín scarra i acies tedy popisoval určitý menší oddíl bojovníků, početně slabší než legie – pravděpodobný počet něco mezi 250-300 bojovníky což byla nejmenší uváděná taktická jednotka. Ostatní termíny jako phalanx, cohors apod. jsou opět většinou jen obecným označením různých oddílů vojska, bez přesného vymezení počtu bojovníků v nich. Již v raném středověku se vyskytují po celé Evropě snahy o desítkové členění vojsk a oddílů (Visigoti, Anglosasové, Mongolové, Moldavci, Litevci apod.) - i u nás nacházíme podobné stopy, ale při členění podle rodů, územní příslušnosti, šlechtických vazalských svazků apod. se příliš přesné počty asi nedodržovaly.
Zdroje:
Čechy v době knížecí – Žemlička – 1997
Československé dějiny v datech
www.wothanburg.cz
www.wikipedia.org
Kosmova kronika
Čeští bojovníci oblushující prak při obléhání Neapole roku 1191
Chybějící foto autora 
najdeš na