https://advojka.cz/a2-article/2019-13-p ... na-konich/
Publikace věnovaná po jistou dobu nejmocnějšímu, ale také v mnoha ohledech „nejzaostalejšímu“ z kmenů Velkých plání dosud v češtině chyběla. Napravil to překlad knihy Říše letního měsíce (Empire of the Summer Moon, 2010) od historika a spisovatele S. C. Gwynnea, jenž se zaměřuje především na dobu válek osadníků s Komanči v letech 1836 až 1875. Autor se přitom vyvaroval nejen romantizace „ušlechtilých divochů“, ale i etnocentrismu, který se projevuje především v pracích starších historiků. Nikoliv náhodou je mottem knihy citát z románu Cormaka McCarthyho Krvavý poledník (1985, česky 2009), tedy z patrně nejnaturalističtějšího literárního zpracování Divokého západu vůbec. Obě díla kromě místa a doby spojuje i realistická syrovost, která je místy až hmatatelná.
„Komančové v sobě měli zakořeněné agresivní zpátečnictví,“ píše Gwynne, který s pomocí různých přímých i nepřímých pramenů vysvětluje, jak se stalo, že se z nevýznamného národa žijícího na úrovni lovců a sběračů během sto padesáti let mezi roky 1700 a 1850 stal mocný kmen, před nímž se třásli jak indiáni z puebel, tak Texasané a Mexičané. Odpověď je prostá: vzestup Komančů se kryje s osvojením jízdy na koni, v níž se jim nevyrovnali ani Lakotové. Kůň, kterého na kontinent jako první dopravili Španělé v 16. století, se nejpozději na počátku 18. století stal středobodem života kmenů Velkých plání. Komančové sice sociální hierarchii odvozovali od úspěchů v boji, případně při lovu, takže pro společenský vzestup byl třeba především symbolický válečnický kapitál, ale nejcennějším majetkem byli koně. Nikdo jich přitom neměl více než právě „nejlepší zloději koní v dějinách lidstva“, kteří ze svých zvířat v plném trysku zasypávali nepřátele šípy.
Gwynne si přitom všímá, že Komančové excelovali především v partyzánské válce, při níž se útočí nečekaně a stejně tak rychle se mizí v terénu (zpravidla se stády ukořistěných koní a dobytka). Autor se nevyhýbá ani dokumentaci mučení, vraždění a skalpování žen a dětí, které při komančských nájezdech nebylo výjimkou. Dovozuje, že v situaci, kdy indiáni neustále přicházeli o prostor k žití a s ním i o identitu, šlo – aspoň z dnešního pohledu – o „politicky motivovaný terorismus“, navíc nesporně účinný, protože pohraničí se skutečně vylidňovalo. Komančové „pozabíjeli o tisíce Texasanů více, než se kdy podařilo Mexičanům“ a navíc podnikali válečné výpravy do Mexika nebo proti kmenům Tonkavů, Apačů, Atabasků, Arapahů, Navahů a dalších. V míře barbarské krutosti s nimi těžko mohl někdo soupeřit – až na bílého muže, který co neuměl, brzy odkoukal.
Gwynne v knize kombinuje popis velkých dějin s příběhy konkrétních lidí, přičemž jedno zrcadlí druhé a odborná práce ve výsledku působí natolik sugestivně, jak se to většinou daří jen beletrii. Jednou z postav je Jack Hays, zakladatel paramilitárních jednotek hraničářů, kteří byli všechno možné, jen ne klasičtí zástupci zákona. Právě Hays jako první pochopil, že válčit s kočovnými Komanči, kteří byli věčně v pohybu a nečinilo jim potíže ujet stovky kilometrů na jeden zátah, znamená přizpůsobit se jejich stylu životai boje. Pravidelná armáda byla pomalá a dělalo jí potíže indiány vůbec najít. Dobrovolníci z řad hraničářů byli hlavně rabiáti z okraje společnosti, kteří se naučili útočit za jízdy a pohybovat se po pláních stejně neviditelně jako indiáni. Významnou roli hráli mezi hraničáři indiánští zvědové, verbovaní z kmenů, jež měly s Komanči spory. Uplatňovala se i dnes aktuální strategie „přenést válku domů k nepřátelům“, tedy stíhat a zabíjet indiány v srdci „Komančerie“, kam se dříve skoro nikdo neodvážil. Hraničáři přitom měli na své straně jednu důležitou výhodu, a sice původně pětiranný, později šestiranný revolver Samuela Colta. Podobně jako Komančové i Texas Rangers vynikali krutostí, takže brzy po jejich zapojení do indiánských válek skalpy nezdobily pouze uzdy Komančů.
Perspektivu bojovníků s indiány typu Jacka Hayse, Kita Carsona nebo generála Ranalda S. Mackenzieho vyvažuje příběh „bílé squaw“ Cynthie Ann Parkerové, která byla v devíti letech Komanči unesena, stala se ženou náčelníka a měla s ním syna Quanaha Parkera. Ten už v mládí patřil k nejbojovnějším komančským válečným náčelníkům a v rezervaci se stal dokonce historicky jediným hlavním náčelníkem všech komančských kmenů. Vpravdě románový příběh obou postav nás mimoděk vybízí, abychom se postavili na stranu Komančů – už proto, že příběh dívky, která se natolik sžije s indiánským prostředím, že se po dalším únosu, tentokrát zpátky ke své původní rodině, na svět bílých už nedokáže adaptovat, ani jinak působit nemůže. Strhující je i osud Quanaha, který nejprve vynikal ve vraždění bělochů, jako poslední komančský náčelník se však v roce 1875 vzdal a pokusil se přizpůsobit novému životu (ovšem až na mnohoženství a užívání peyotlu, čehož se nikdy nevzdal). Někdejší válečník se proměnil ve zdatného zákulisního vyjednavače, který neváhal od honáků dobytka vybírat výpalné za spásání trávy a snažil se vlastní národ udržet naživu při realistickém vědomí, že zvítězit už nelze. Gwynne ovšem odmítá názor idealistů z Kanceláře pro indiánské záležitosti a vyšší společnosti z Východu, že s indiány by stačilo se slušně dohodnout. Tito lidé podle něj neměli nejmenší tušení, že válka je Komančům druhou přirozeností: „Myšlenka, že za potíže s indiány z planin nesou vinu výhradně běloši, byla naprosto scestná.“
„Doktrína zjevného předurčení“, podle níž veškerá zem patřila bílému muži, se naplnila. Komančové místo osmi set tisíc čtverečních kilometrů, jimž v dobách největšího vzmachu vládli, dostali rezervaci o rozloze dvanácti tisíc čtverečních kilometrů a i tu byli brzy donuceni z větší části prodat. K původnímu stylu života už se nemohli vrátit – v letech 1861 až 1881 bylo zcela záměrně vybito 31 milionů bizonů. Celkem 378 smluv s „bílým mužem ve Washingtonu“ vzalo za své, jakkoliv byly uzavřeny „na věčné časy“. Indiáni se naučili, že smlouvy se podepisují proto, aby se porušovaly.
Komančové
Re: Komančové
https://medium.seznam.cz/clanek/1000-a- ... aci-153883
Komančové neboli Númunu ("lidé") pocházeli původně z nehostinných oblastí na severu Červeného oblouku (dnešní Wyoming). Právě tvrdá pouštní a horská krajina je zocelila a semkla dohromady jako jednu velkou rodinu. Každá smrt člena kmene pro ně byla tragédií, každý nový život naopak důvodem k oslavě.
Zabíjení a neustálý boj se staly nezbytnou součástí jejich přežití v tomto nemilosrdném prostředí. Takový život vypěstoval v Komančích extrémní sklony k násilí, mučení a válce – jejich krutost byla pověstně větší než u všech ostatních kmenů Velkých plání. Už samotný název „Komanč“ mluví za vše: toto jméno dostali od svých nepřátel (kmene Jutů) a znamená v překladu „ti, kdo jsou vždy proti nám“.
Štěstí se na Komanče usmálo ve chvíli, kdy se na jihu Velkých plání objevili první koně přivezení Španěly. Byli to právě Komančové, kdo z indiánských národů poprvé plně využili koně pro válečné účely. Z pouhých pěšáků se stali vynikající jezdci, kteří brzy ovládli umění jízdy na mustanzích s takovou bravurou, že s koněm splynuli v jedno tělo i duši.
Krádeže a chov divokých mustangů jim zajistily tisícová stáda a otevřely cestu k nebývalému vojenskému vzestupu. Bleskově ovládli veškeré jižní prérie od řeky Arkansas až k území Nového Mexika. Původní obyvatele těchto plání, bojovné Apače, nemilosrdně vytlačili pryč.
Zabrané území o rozloze desítek tisíc kilometrů čtverečních dostalo výstižný název Comanchería (Komančerie) a Komančové se stali jejími nespornými vládci. Z lovců v malém se proměnili v nomádskou válečnou velmoc – doboví svědci je přirovnávali k mongolské hordě Severní Ameriky a nazývali je „pány plání“.
Dokonalé zvládnutí jízdy a lukostřelby ze sedla jim umožnilo vyvinout zbrusu novou bojovou taktiku, na niž zpočátku nikdo nenašel odpověď. Komančská jízda se na bojišti nechovala jako evropská kavalerie – žádná sevřená řada kyrysníků útočících přímo na pěchotu.
Naopak, Komančové instinktivně kroužili kolem nepřítele mimo dosah jeho střel, podnikali klamné útěky, aby se vzápětí nečekaně vrátili. Pronásledovatele výsměšně lákali do pasti a za jízdy je kosili smrští šípů nebo později kulkami z pušek.
Tato taktika „udeř a zmiz“, kombinující partyzánské přepady a bleskové nájezdy stovek jezdců, připomínala legendární dobyvačné metody Džingischánova kmene.
Když se během 19. století začali bílí osadníci tlačit do jejich lovišť v Texasu a Oklahomě, narazili na odpor nečekané brutality. Osamělé farmy a nově vznikající osady se staly snadnou kořistí komančských nájezdníků.
Ti vždy udeřili znenadání jako blesk z čistého nebe – typicky za šera nebo časného rána, kdy obránci nic netušili. Desítky až stovky jezdců se najednou přehnaly osadou, pálily šípy a později kulky na vše, co se hnulo, a současně zapalovaly sruby a kradly dobytek i koně. Během několika minut zpravidla nezůstalo nic jiného než doutnající trosky a krvavá spoušť.
Komančové neznali slitování. Muže, kteří padli do jejich rukou, často dlouze mučili a popravili až po dlouhých hodinách či dokonce dnech nevýslovného utrpení. Zajatce dokázali trýznit s vynalézavou krutostí. Například jim uřezali oční víčka a nechali je oslepené žhnoucím sluncem; jindy je mrzačili odřezáváním nosů či celých končetin, načež své oběti upálili nebo rozsekali na kusy.
Mladé bělošské dívky, které přepadlíci unesli, zpravidla čekal osud otrokyň – ještě předtím jim však často zohavili obličeje vypálenými znameními, aby je navždy poznamenali. O ostatních ženách ani nemluvě – dobové záznamy uvádějí, že snad neexistuje případ bělošky zajaté Komanči, která by nebyla opakovaně a hromadně znásilněna. Nejzranitelnější oběti, kojence a malé děti, nájezdníci bez mrknutí oka zabíjeli – často je třeba uchopili za nožičku a roztříštili jim hlavičky o kámen.
Hrůzu, kterou Komančové šířili, dokresluje příběh takzvaného Parkerova masakru z roku 1836. Komančští bojovníci tehdy vtrhli na texaskou usedlost rodiny Parkerových a po krátké šarvátce povraždili většinu osazenstva. Pět mužů ubili k smrti a ihned skalpovali, ženy před smrtí hromadně znásilnili.
Malé děti čekal stejný osud jako jinde – ty nejmenší byly nemilosrdně pobity, starší potomci Parkerových skončili jako kořist. Devítiletou holčičku jménem Cynthia Ann Parkerová nájezdníci unesli a ušetřili její život. Dívka pak strávila mezi Komanči dlouhých 24 let – vžila se do jejich způsobů, stala se manželkou náčelníka a porodila mu syna Quanaha.
Komančové nebyli postrachem jen pro bezbranné osadníky. Jejich bojovná zuřivost drtila i mnohem početnější nepřátele a vyzývala na souboj celé armády. Už v 18. století dokázali svou expanzí přibrzdit postup španělského impéria na sever Ameriky. Španělé proti nim vyslali opakovaně trestné výpravy, ale jedna každá ztroskotala.
Jedna španělská armáda vyslaná do Comancherie měla dokonce více vojáků a spojeneckých indiánů, než kdysi měl Cortés při dobytí Aztéků – přesto byla v pláních Comancherie ostudně poražena a rozprášena. Po získání nezávislosti v roce 1821 měla nová mexická vláda s Komanči neméně potíží. Comanchería zasahovala hluboko na území severního Mexika a komančské nájezdy pustošily mexické pohraničí po celá třicátá až padesátá léta 19. století.
Mexiko si s nepolapitelnými „jezdci noci“ nevědělo rady a v zoufalství dokonce vítalo příliv amerických osadníků do Texasu jako možný železný štít proti „rudošským“ nájezdníkům.
Když však tito „Anglos“ v roce 1836 založili vlastní stát Texas, záhy pochopili, že je čeká stejně nelítostný boj. Texaští rangeři a hraničáři sice plní stránky dobrodružných románů o Divokém západě, ale realita raných let Texasu byla pro bělošské osadníky mnohem ponuřejší. Komančové zpočátku vyhrávali takřka každý střet a Texasanů padaly desítky.
Ještě ve 40. a 50. letech 19. století budila zmínka o Komančích ve vojácích Spojených států respekt a obavy. Slavnou je příhoda z roku 1864, kdy zkušený hraničář Kit Carson vytáhl s oddílem kavalerie do nitra komančerské pánve Llano Estacado. Narazil však na mnohonásobně větší síly Komančů a jejich spojenců Kajovů.
Carsonova výprava měla štěstí, že po tuhé obraně vyvázla živá – část, která vstoupila do dějin jako bitva u Adobe Walls, prokázala, že komančské válečné tlupy se dokáží utkat i se standardní armádou a odolat palebné síle děl. Teprve po občanské válce se armáda USA rozhodla tento „indiánský trn v patě“ jednou provždy vyřešit.
Generál William T. Sherman, který osobně v Texasu zakusil nebezpečí indiánského nájezdu, v roce 1871 rozkázal zahájit totální ofenzivu proti Komančům. Cílem nebylo nic menšího než kompletně vyhladit jejich národ – brutální příkaz, který z odřadů 4. jízdního pluku USA učinil doslova stíny smrti prohánějící se prázdnou prérií.
Konec nadvlády
Od konce 18. století až do sedmdesátých let 19. století zůstávali Komančové nespornými vládci jihopláňské oblasti. V období své největší slávy byli považováni za nejmocnější indiánský kmen amerických dějin – shromáždili ohromná stáda koní, bohatství z lovu bizonů i obchodu a hlavně strach a respekt ve všech sousedech.
Žádný jiný domorodý národ nezpůsobil během kolonizace takovou spoušť a nezanechal za sebou tolik mrtvých jako právě Komančové. Dlouhé dekády žili z vítězství, která jim nikdo nedokázal upřít. Nakonec však i na tento „Národ větru“ dopadla plnou silou nepřízeň osudu. S vybitím stád bizonů, nástupem modernějších zbraní a rostoucí záplavou osadníků začala sláva Komančů pohasínat.
V roce 1875 byl poslední odpor zlomen a poslední svobodné komančské skupiny vedené náčelníkem Quanahem Parkerem kapitulovaly u pevnosti Fort Sill. Tím skončila éra panování Komančů na pláních a kdysi obávanému kmeni začala poslední kapitola – život v rezervaci pod dohledem těch, jejichž předky tak dlouho drželi v šachu.
Komančové neboli Númunu ("lidé") pocházeli původně z nehostinných oblastí na severu Červeného oblouku (dnešní Wyoming). Právě tvrdá pouštní a horská krajina je zocelila a semkla dohromady jako jednu velkou rodinu. Každá smrt člena kmene pro ně byla tragédií, každý nový život naopak důvodem k oslavě.
Zabíjení a neustálý boj se staly nezbytnou součástí jejich přežití v tomto nemilosrdném prostředí. Takový život vypěstoval v Komančích extrémní sklony k násilí, mučení a válce – jejich krutost byla pověstně větší než u všech ostatních kmenů Velkých plání. Už samotný název „Komanč“ mluví za vše: toto jméno dostali od svých nepřátel (kmene Jutů) a znamená v překladu „ti, kdo jsou vždy proti nám“.
Štěstí se na Komanče usmálo ve chvíli, kdy se na jihu Velkých plání objevili první koně přivezení Španěly. Byli to právě Komančové, kdo z indiánských národů poprvé plně využili koně pro válečné účely. Z pouhých pěšáků se stali vynikající jezdci, kteří brzy ovládli umění jízdy na mustanzích s takovou bravurou, že s koněm splynuli v jedno tělo i duši.
Krádeže a chov divokých mustangů jim zajistily tisícová stáda a otevřely cestu k nebývalému vojenskému vzestupu. Bleskově ovládli veškeré jižní prérie od řeky Arkansas až k území Nového Mexika. Původní obyvatele těchto plání, bojovné Apače, nemilosrdně vytlačili pryč.
Zabrané území o rozloze desítek tisíc kilometrů čtverečních dostalo výstižný název Comanchería (Komančerie) a Komančové se stali jejími nespornými vládci. Z lovců v malém se proměnili v nomádskou válečnou velmoc – doboví svědci je přirovnávali k mongolské hordě Severní Ameriky a nazývali je „pány plání“.
Dokonalé zvládnutí jízdy a lukostřelby ze sedla jim umožnilo vyvinout zbrusu novou bojovou taktiku, na niž zpočátku nikdo nenašel odpověď. Komančská jízda se na bojišti nechovala jako evropská kavalerie – žádná sevřená řada kyrysníků útočících přímo na pěchotu.
Naopak, Komančové instinktivně kroužili kolem nepřítele mimo dosah jeho střel, podnikali klamné útěky, aby se vzápětí nečekaně vrátili. Pronásledovatele výsměšně lákali do pasti a za jízdy je kosili smrští šípů nebo později kulkami z pušek.
Tato taktika „udeř a zmiz“, kombinující partyzánské přepady a bleskové nájezdy stovek jezdců, připomínala legendární dobyvačné metody Džingischánova kmene.
Když se během 19. století začali bílí osadníci tlačit do jejich lovišť v Texasu a Oklahomě, narazili na odpor nečekané brutality. Osamělé farmy a nově vznikající osady se staly snadnou kořistí komančských nájezdníků.
Ti vždy udeřili znenadání jako blesk z čistého nebe – typicky za šera nebo časného rána, kdy obránci nic netušili. Desítky až stovky jezdců se najednou přehnaly osadou, pálily šípy a později kulky na vše, co se hnulo, a současně zapalovaly sruby a kradly dobytek i koně. Během několika minut zpravidla nezůstalo nic jiného než doutnající trosky a krvavá spoušť.
Komančové neznali slitování. Muže, kteří padli do jejich rukou, často dlouze mučili a popravili až po dlouhých hodinách či dokonce dnech nevýslovného utrpení. Zajatce dokázali trýznit s vynalézavou krutostí. Například jim uřezali oční víčka a nechali je oslepené žhnoucím sluncem; jindy je mrzačili odřezáváním nosů či celých končetin, načež své oběti upálili nebo rozsekali na kusy.
Mladé bělošské dívky, které přepadlíci unesli, zpravidla čekal osud otrokyň – ještě předtím jim však často zohavili obličeje vypálenými znameními, aby je navždy poznamenali. O ostatních ženách ani nemluvě – dobové záznamy uvádějí, že snad neexistuje případ bělošky zajaté Komanči, která by nebyla opakovaně a hromadně znásilněna. Nejzranitelnější oběti, kojence a malé děti, nájezdníci bez mrknutí oka zabíjeli – často je třeba uchopili za nožičku a roztříštili jim hlavičky o kámen.
Hrůzu, kterou Komančové šířili, dokresluje příběh takzvaného Parkerova masakru z roku 1836. Komančští bojovníci tehdy vtrhli na texaskou usedlost rodiny Parkerových a po krátké šarvátce povraždili většinu osazenstva. Pět mužů ubili k smrti a ihned skalpovali, ženy před smrtí hromadně znásilnili.
Malé děti čekal stejný osud jako jinde – ty nejmenší byly nemilosrdně pobity, starší potomci Parkerových skončili jako kořist. Devítiletou holčičku jménem Cynthia Ann Parkerová nájezdníci unesli a ušetřili její život. Dívka pak strávila mezi Komanči dlouhých 24 let – vžila se do jejich způsobů, stala se manželkou náčelníka a porodila mu syna Quanaha.
Komančové nebyli postrachem jen pro bezbranné osadníky. Jejich bojovná zuřivost drtila i mnohem početnější nepřátele a vyzývala na souboj celé armády. Už v 18. století dokázali svou expanzí přibrzdit postup španělského impéria na sever Ameriky. Španělé proti nim vyslali opakovaně trestné výpravy, ale jedna každá ztroskotala.
Jedna španělská armáda vyslaná do Comancherie měla dokonce více vojáků a spojeneckých indiánů, než kdysi měl Cortés při dobytí Aztéků – přesto byla v pláních Comancherie ostudně poražena a rozprášena. Po získání nezávislosti v roce 1821 měla nová mexická vláda s Komanči neméně potíží. Comanchería zasahovala hluboko na území severního Mexika a komančské nájezdy pustošily mexické pohraničí po celá třicátá až padesátá léta 19. století.
Mexiko si s nepolapitelnými „jezdci noci“ nevědělo rady a v zoufalství dokonce vítalo příliv amerických osadníků do Texasu jako možný železný štít proti „rudošským“ nájezdníkům.
Když však tito „Anglos“ v roce 1836 založili vlastní stát Texas, záhy pochopili, že je čeká stejně nelítostný boj. Texaští rangeři a hraničáři sice plní stránky dobrodružných románů o Divokém západě, ale realita raných let Texasu byla pro bělošské osadníky mnohem ponuřejší. Komančové zpočátku vyhrávali takřka každý střet a Texasanů padaly desítky.
Ještě ve 40. a 50. letech 19. století budila zmínka o Komančích ve vojácích Spojených států respekt a obavy. Slavnou je příhoda z roku 1864, kdy zkušený hraničář Kit Carson vytáhl s oddílem kavalerie do nitra komančerské pánve Llano Estacado. Narazil však na mnohonásobně větší síly Komančů a jejich spojenců Kajovů.
Carsonova výprava měla štěstí, že po tuhé obraně vyvázla živá – část, která vstoupila do dějin jako bitva u Adobe Walls, prokázala, že komančské válečné tlupy se dokáží utkat i se standardní armádou a odolat palebné síle děl. Teprve po občanské válce se armáda USA rozhodla tento „indiánský trn v patě“ jednou provždy vyřešit.
Generál William T. Sherman, který osobně v Texasu zakusil nebezpečí indiánského nájezdu, v roce 1871 rozkázal zahájit totální ofenzivu proti Komančům. Cílem nebylo nic menšího než kompletně vyhladit jejich národ – brutální příkaz, který z odřadů 4. jízdního pluku USA učinil doslova stíny smrti prohánějící se prázdnou prérií.
Konec nadvlády
Od konce 18. století až do sedmdesátých let 19. století zůstávali Komančové nespornými vládci jihopláňské oblasti. V období své největší slávy byli považováni za nejmocnější indiánský kmen amerických dějin – shromáždili ohromná stáda koní, bohatství z lovu bizonů i obchodu a hlavně strach a respekt ve všech sousedech.
Žádný jiný domorodý národ nezpůsobil během kolonizace takovou spoušť a nezanechal za sebou tolik mrtvých jako právě Komančové. Dlouhé dekády žili z vítězství, která jim nikdo nedokázal upřít. Nakonec však i na tento „Národ větru“ dopadla plnou silou nepřízeň osudu. S vybitím stád bizonů, nástupem modernějších zbraní a rostoucí záplavou osadníků začala sláva Komančů pohasínat.
V roce 1875 byl poslední odpor zlomen a poslední svobodné komančské skupiny vedené náčelníkem Quanahem Parkerem kapitulovaly u pevnosti Fort Sill. Tím skončila éra panování Komančů na pláních a kdysi obávanému kmeni začala poslední kapitola – život v rezervaci pod dohledem těch, jejichž předky tak dlouho drželi v šachu.
Já bych všechny ty internety a umělý inteligence zakázala.
Re: Komančové
Farbistý popis bojov americkej armády a ich indiánskych spojencov proti komančom. Z knihy Říše letního měsíce: Vzestup a pád národa Komančů.
https://babylonrevue.cz/vzestup-a-pad-naroda-komancu/
https://babylonrevue.cz/vzestup-a-pad-naroda-komancu/
Já bych všechny ty internety a umělý inteligence zakázala.