Lužice byla po celé období husitských válek pevně na straně Zikmunda, což jí stálo nemalá finanční vydání, případně ztráty. Na druhou stranu města obdržela řadu privilegií, kromě těch reálných jako prodloužení splatnosti městských dluhů, byl Zhořelci roku 1433 polepšen erb, kam přibyl císařský orel a město mohlo pečetit žlutým voskem Do roka toto nařízení přebilo právo na pečetění červeným voskem.. No snad ta prestiž Zhořeleckým dělala aspoň radost, když se dívali na červená čísla v účetních knihách.
Hned na počátku válek do Žitavy přesídlila pražská kapitula i se svatovítským pokladem a místní úřady vůči kacířům velmi dlouho vystupovali dost nesmlouvavě. Severní Čechy byly zpočátku prakticky kompletně kontrolovány posádkami katolických pánů, kteří se ve shodě s Šestiměstím a lužickými šlechtici projevovali vůči husitům nepřátelsky.
Jejich sebevědomí ale začaly pomalu srážet nečekané vojenské úspěchy husitů. Pomalinku se válka posouvala i sem a katoličtí páni začali být hodně nervózní. Po pádu Litoměřic roku 1420 se Hynek Berka z Dubé urychleně přesunul z České Lípy na bezpečnější Tolštejn a žádal Šestiměstí o vyslání 200 střelců. Husité se proti Lípě neobrátili a stejně tak nepřijeli žádní střelci. V květnu 1421 padla Mladá Boleslav a Bělá, která v následujících letech ještě několikrát změnila majitele. Roku 1422 na základě prosakujících zpráv o chystaném útoku žádal opět Hynek Berka z Dubé o posily. Z Lužice dorazilo 32 jízdních střelců, ale po krátkém čase se „bez práce“ vrátili zpět. V tomto roce probíhala čilá jednání mezi Horní Lužicí a českými pány o vzniku spolku namířeného proti husitům, ale stejný zájem nepřevážil odstředivé tendence a vážné rozpory mezi jednotlivými případnými členy. Nic takové jako akceschopný spolek tedy nevzniklo.
Husité ale nečekali a v červnu se omezenou akcí zmocnili hradu Pihel severně od Lípy, což dělalo zejména Berkům z Dubé a Šestiměstí těžkou hlavu. Jan Chudoba z Vartemberka zatím vedl záškodnickou válku s exponenty husitství Bernardem a Bartošem z Valečova v horním Pojizeří. Nějaká větší vojenská činnost se omezoval zejména na zpravodajskou korespondenci mezi katolickou šlechtou a lužickými městy. Zprávy proudili poměrně rychle a ne vždy byly ověřené a přesné. Třeba na základě zvěstí o pohybech husitů u Dubé posílil Zhořelec Žitavu oddílem šesti kopí a sedmnácti střelců, aby se tito muži záhy vrátili, protože husité se stočili jinam.
Zajímalo by mě, jak velká byla husitská posádka na Pihelu, že se jí v širokém okolí báli a nedokázali jí rychle vypudit. Obecně se říká, že skupina 30 jezdců dokázala ovládat/terorizovat dost rozdáhlou oblastA tady se tedy rovnou dotknu něčeho, co mě také vždy zajímalo – počtu mužů na hradech. Těch informací mále velmi málo. Císařský Hiltpoltstein v Horní Falci měl v druhé polovině 14. století 8 vojáků, nepočítaje purkrabího, věžníka, vrátného, kuchaře a 4 strážné. Strážní patrně museli být vždy na hradě a snad byli starší či veteráni, někdy snad i se zraněním z dřívější služby. Na Milštejně sloužilo v relativně mírovém období v roce 1413 12 až 16 zbrojnošů. Z našich válečných let pak máme zprávy o posádkách Raimundu a Falkenberku po 50 vojácích, na Grabštejně nebo Libštejně nad Berounkou to bylo 80 mužů, rozlehlý Osek alias Riesenburg v Krušných horách měl celou stovku zbrojenců. Zdá se (a je to samozřejmě logické), že v době války se početní stav posádky navyšoval. A to ať už kvůli obraně či kvůli ofenzivním akcím vůči nepříteli. Jednalo se většinou zřejmě o žoldnéře, protože panství nemohla dodat dostatečný počet zejména v boji zkušených mužů. Jenže vydržování takového počtu lidí bylo zase nákladné a příjmy panství na to obvykle nestačily, případně přišel žold pozdě nebo vůbec. Proto se posádky musely starat často o sebe. V první řadě na úkor nepřítele. No ale když o nešlo jinak..
Další věc je, kam měli všichni ti vojáci složit hlavu, zejména pokud byla část z nich jízdní. Někde je to v pohodě, hrady byly větší, s předhradím a nové boudy či stany tam mohly klidně vyrůst. Ale třeba zmiňovaný Pihel nebo Falkenberk, o kterém bude ještě řeč, jsou na strmých kopcích a nepřekypují prostorem. Muži mohli ubytováni i v blízkých vsích, jistě k nemalé radosti místních.
Reálné vojenské akce pak znamenaly především kořistění na nepřátelských statcích, pobrat co nejvíce dobytka, zásob, případně zboží. A naopak chránit své zboží před podobnými vpády nepřítele, pokud tedy posádka nějaké takové panství hájila. V případě Pihelu asi ne.. Čas od času se objevily větší výpravy o několika stech účastnících, v této fázi zejména husitských vojsk, která si chtěla přilepšit na katolický úkor. A kterým se hejtmané v katolickém žoldu odmítali postavit. Členové všech hradních posádek v poli by obvykle ani nedorovnali sílu husitských proudů, o chabé koordinaci a sporech o velení ani nemluvě. Tak v roce 1423 vyrazil do severních Čech na zásobovací výpravu husitský oddíl, jehož síla byla odhadována na 400 pěších, něco jezdců a nějaké vozy. Spížoval v okolí Kamenice, ale katolické posádky se neodvážily na něj zaútočit. Po jejím odjezdu alespoň Hynek Hlaváč Berka z Dubé získal zpět Pihel. V roce 1424 takové husitské nájezdy pokračovaly.
V únoru vtrhl nečekaně oddíl orebitů pod vedením Bočka z Poděbrad do severních Čech. Přes okolí Lípy mířili ke Karlsfriedu. Žitava urychleně posílila jeho posádku a vypravila k němu hotovost, jednoho muže z každého domu. Žitava měla cca 5 000 duší, 600-900 domů, městská hotovost tvořila obvykle 10% obyvatel. Řekněme, že v Luckendorfském průsmyku čekalo na kacíře nějakých 600-900 mužů a posádka Karlsfriedu. Neznáme sílu husitů a bohužel ani detaily střetnutí. Jistý je jen výsledek, poražení a rozprášení Žitavští. Podle zápisu jich mnoho padlo a 56 bylo zajato. Karlsfried kapituloval a byl vypálen. Následovaly tři dny plenění okolí Žitavy za víceméně ohromeného nicnedělání Šestiměstí a českých katolických pánů, kteří tou dobou rokovali v Žitavě. Jak rychle husité přišli, tak i odešli. Katolická strana následně svolávala do Lužice časté porady. Zřejmě nejhmatatelnějším výsledkem bylo znovuvybudování Karlsfriedu a jeho osazení silnou posádkou pod Konrádem Quossau v říjnu téhož roku. Na donínský Falkenberk byla dosazena posádka 50 mužů hejtmana Baltazara Wunsche.
Relativní klid konce roku 1424 přinesl počátek drolení jednoty katolíků a posádky hradů v severních Čechách zatím jen tu a tam zajížděly do Lužice za kořistí, aby vzápětí jejich páni úpěnlivě žádali Šestiměstí o pomoc před husity. Jen co se nebezpečí vzdálilo, už se objevila rivalita měst a urozených rytířů. Asi o největší rozruch se postaral Jindřich Berka z Dubé na Tolštejně, který u Žitavy zajal Budyšínského hejtmana a plenil statky duchovní vrchnosti. Dokonce v květnu ohrožovaly město Löbau. To alespoň dočasně skončilo, protože další husitská návštěva na sebe nechala čekat. V červenci 1425 Jan Čapek ze Sán dobyl Michalovice, komendu v Českém Dubu a v létě vypálil Bělou, Jablonné, Chrastavu, Hrádek a zřejmě se pokusili dobýt Grabštejn. Další pohyby sirotčích vojsk zneklidňovaly Lužici a Zhořelec se Žitavou vyslaly do Lípy 60 vojáků s 12 vozy.
Husitské obce si Čechy a okolí rozdělily na zájmové sféry, přičemž severní Čechy a Lužice „připadly“ sirotkům. Na jaře 1426 vyrazily sirotčí jednotky Jana Roháče z Dubé do severních Čech s jasným cílem získat opěrné body proti zdejším nepřátelům. Obsadili Bělou, Mimoň a utkali se v poli s oddíly Berků z Dubé. Vítězní husité následně oblehli město a hrad v Lípě. V květnu hrad kapituloval i přes posílení obránců 23 střelci ze Zhořelce. Ti pak byli vykoupeni za 11 a půl kopy grošů. Pokus o noční přepad Ralska se nezdařil. Patrně ještě před bitvou u Ústí, zatím jen pod dojmem chystaného husitského tažení a neoslyšené žádosti o pomoc směřované Šestiměstí, opustil katolickou stranu Zikmund Děčínský z Vartemberka. Jeho bratranec Jan pak v srpnu téhož roku vyrazil z Děvína na výpad do Lužice, ale při návratu byl napaden lužickými hlídkami a o kořist přišel.
Za tuto změnu strany byl Zikmund Děčínský zajat svým příbuzným Janem Chudobou a nedobrovolně si nějakou dobu pobyl na Ralsku. Oba velmoži zde spolu zřejmě vedli diskuze o budoucnosti a největším prospěchu svých rodů a zachování statků v měnící se politické a vojenské situaci. V Lužici se totiž objevily zprávy o možném odklonu Jan Chudoby od katolické strany a jeho kontaktech s husity, načež Vartemberk Šestiměstí ujišťoval o své věrnosti králi. V dubnu 1427 je dokonce osobně varoval před husitským tažením, přičemž byl pohoštěn blíže nespecifikovaným občerstvením v ceně 12 grošů. Lužičtí na základě toho vyslali pod Hansem Foltschem z Torgavy oddíl s 50 muži na donínský Roimund.
To již byl Zikmund z Vartemberka propuštěn a když v květnu opravdu táhly táborské a sirotčí oddíly první větší „spanilé jízdy“ alias rejsy alias loupežné výpravy Podještědím, Jan Chudoba otevřel své hrady Lemberk a Vartemberk husitským posádkám. Na Vartemberku se stal hejtmanem Jan Černín z Vysoké. Jan Chudoba sám se pak účastní husitské rejsy do Slezska. S ním už vystupoval i jeho syn Jan Chudoba mladší, řečený také Ralsko. Jeho manželkou byla Kateřina z L?mberka, ovšem díky nejasnému písmenku nevíme z jakého rodu. Pokud by byla z Lemberka, tedy z okruhu severočeské šlechty dávalo by to logiku. Pokud by byla z Lamberka, patřila by patrně k Lamberkům, husitským hejtmanům a utužilo by se spojenectví Vartemberků a husitů. Vzhledem k tomu, že Mikuláš Sokol z Lamberka byl později hejtmanem posádky ve Stráži, bude správně zřejmě b) (resp. „a“ ve jméně).
Rejska do Lužice měla za úkol přenést válku k nepříteli a poškodit nástupní prostor katolíků a způsobit co největší škody. V očekávání jejich příchodu Šestiměstí urychleně najalo 400 jezdců za 92 kop grošů a dalších 112 kop vydalo na posílení posádek Rojmundu a Falkenburku a patrně zejména doplacení jejich dlužného žoldu. Postupující kolony husitů před Žitavou napadla hotovost Šestiměstí snad až o síle 1 900 mužů. Boj zahájila lužická jízda, která byly u postupujících vozů odražena a hledala záchranu v útěku. K ní se přidaly pěší jednotky na tu více tu opravdu hodně málo organizovaném ústupu. Ten skončil až u bran Žitavy. Následovaly dva dny neúspěšných útoků na vlastní město, načež se husitské vojsko zvedlo a poplenilo blízké okolí. Záhy husité oblehli Lubáň, odrazili a zničili jednotky Dietricha von Klux, který obléhatele napadl s více než 300 lidmi a vracel se prý v doprovodu pouhých čtyř mužů. Lubáň už nemohl nikdo zachránit, město bylo dobyto, vypáleno, vypleněno a do značné míry vyvražděno. Byli zabiti všichni kněží a snad až 1 000 mužských obyvatel. Výprava se dále přesunula do Dolního Slezska.
Samozřejmě výkupné bylo výnosným podnikem a husité obecně jej zhusta a rádi využívali. A to nejen hejtmané a šlechtici pod obojí, kteří brali výkupné jako čistě svůj byznys a zisk ale i města, či husitské obce. A nešlo jen o výkupné za šlechtice, jak jsme viděli na výkupech prostých vojáků. Ani tradované nebrání zajatců v bitvě u Ústí nebylo zřejmě tak striktní jak se píše. 
