Norské pobřežní obrněnce třídy Eidsvold
Norsko bylo dlouho pod dánskou nadvládou, ale po skončení napoleonských válek se stalo součástí Švédsko-norské unie, která mu zaručovala rozsáhlou autonomii včetně vlastní ústavy, soudnictví, parlamentu, financí a ozbrojených sil včetně válečného námořnictva, i když hlavní slovo v personální unii pochopitelně mělo lidnatější a hospodářsky silnější Švédsko. Zatímco východní část Spojeného království se v průběhu druhé poloviny 19. století stala průmyslově vyspělou zemí, většina Norů se stále živila zpracováním dřeva, rybolovem nebo zemědělstvím. A protože tamější půda nedokázala uživit rostoucí populaci, tisíce mladých mužů a žen každoročně opouštěly rodné fjordy a vydávaly se přes Atlantik zejména do USA, kde hledaly nový domov a lepší pracovní uplatnění.
Už letmý pohled na mapu nás přesvědčí, že bojeschopné loďstvo bylo pro Norsko velmi důležité, jelikož pokud pomineme po většinu 19. století spíše hypotetickou švédskou hrozbu, každý nepřítel, který by dostal zálusk na tuto část Skandinávského poloostrova, musel nejprve překonat Severní moře. Třebaže Kielská smlouva uzavřená v r. 1814 přičlenila původně norská zámořská území Faerské ostrovy, Island a Grónsko k Dánsku, norské pobřeží přesto měřilo přes 22 000 kilometrů (poznámka č. 1). Potomci vikingů tedy stáli před nelehkým úkolem vybudovat námořní síly schopné zajistit obranu alespoň jeho nejdůležitějších úseků jako např. průlivu Skagerrak spojujícímu Severní a Baltické moře, na jehož severním břehu leží hlavní město Oslo známé až do r. 1925 jako Kristiania.
Ano, norské námořnictvo nezačínalo onoho r. 1814 zcela od nuly, neboť navazovalo na flotu chvatně vybudovanou během napoleonských válek k ochraně zdejšího pobřeží (2). Tehdy čítalo 7 brig, 51 dělových člunů a desítky dalších jednotek, ale v krátké švédsko-norské válce v létě 1814 do bojů téměř nezasáhlo, což nepříteli umožnilo provést výsadek a dobýt několik přístavů včetně tehdejší hlavní norské námořní základny Fredrikstad, načež bylo po ustanovení Švédsko-norské unie mnoho válečných lodí vyřazeno nebo prodáno do soukromých rukou.
Už v r. 1818 sice komise pro námořnictvo doporučila vládě vybudovat flotilu složenou z 20 řadových lodí, 16 fregat, 32 brig a 46 menších plavidel, ale na tyto ambiciózní plány se samozřejmě ve státní pokladně nenašly peníze. Norové se tehdy soustředili hlavně na budování pobřežního opevnění a teprve v r. 1828 byla na vodu spuštěná 44dělová fregata FREIA následovaná o rok později 20dělovou korvetou ØRNEN, což symbolizovalo obrození zdejší floty, jejíž jádro měly v následujících letech místo původně zamýšlených drahých řadových lodí tvořit právě tyto dva typy válečných plavidel.
Stávající trend byl v r. 1833 potvrzen rozhodnutím další námořní komise, která doporučila během následujících 15 let postavit řadu lodí nejrůznějších kategorií, načež se zdejší flota měla skládala ze 2 fregat, 4 korvet, 2 brig a 198 menších jednotek, ale tento záměr se nakonec zrealizoval pouze částečně. Přesto se do přelomu čtyřicátých a padesátých let podařilo získat např. 40dělovou fregatu DESIDERIA či čtveřici korvet, z nichž jmenujme alespoň NIDAROS, která se stala první větší norskou válečnou lodí osazenou pomocným parním strojem. Ano, tou dobou i zdejší námořnictvo oběma nohama vykročilo do věku páry, takže nových jednotek s čistě plachetní propulzí začínalo rychle ubývat ve prospěch sice ušpiněných ale obratnějších a na vrtoších počasí nezávislých paroplachetníků jako byly např. korveta NORNEN, a zejména v r. 1864 dokončená fregata KONG SVERRE.
Ta měla výtlak 3475 tun a navzdory silné výzbroji složené z 50 děl byla díky parnímu stroji o výkonu 1800 koňských sil schopná dosáhnout rychlosti přes 12 uzlů. KONG SVERRE přišla norskou vládu na 2 282 000 korun a je dodnes největší v Norsku postavenou válečnou lodí. Jenomže tou dobou už vstupovaly do služby první obrněnce, proti nimž nemohly obstát sebelepší lodě s dřevěnými trupy, takže byla svým způsobem zastaralá už v době vstupu do služby, a navíc kvůli velkým provozním nákladům naprostou většinu kariéry strávila na kotvách v Hortenu. Zdejší námořnictvo tedy v šedesátých letech stálo před další výzvou v podobě stavby lodí s železnými či ocelovými trupy chráněnými bytelnými pancíři. Jako první si Norové patrně jako reakci na švédské akvizice na tomto poli (3) nejprve pořídili tři monitory třídy SKORPIONEN o výtlaku kolem 1500 tun, nesoucích dva drážkované kanóny ráže 267 mm osazené v otočné věži chráněné 305mm pancíři, k nimž se o několik let později přidal podstatně větší THOR o výtlaku 2007 tun.
V průběhu sedmdesátých let 19. století však norské námořnictvo postihl citelný úpadek trvající zhruba dvě dekády, neboť v r. 1876 schválil norský parlament - Storting novou vojenskou doktrínu, která jako hlavní prostředek pro obranu pobřeží požadovala menší jednotky jako dělové čluny a torpédovky nesoucí Whiteheadova samohybná torpéda, takže námořnictvo kvůli nesouhlasnému stanovisku Stortingu na nové obrněnce, které by nahradily zastarávající monitory, čekalo marně. Navíc byla v r. 1884 zrušena samostatná ministerstva námořnictva i armády, což patrně také nepřispělo k ochotě sloučeného ministerstva války uvolňovat prostředky ve prospěch jeho námořní složky. Pro zajímavost uveďme, že norské roční výdaje na ozbrojené síly v období let 1876-1890 činily 8-9 milionů korun, což samo o sobě nebyla nijak závratná částka, o níž se navíc námořnictvo dělilo s pozemními silami.
Na neochotě vyčlenit finance na stavbu větších lodí se patrně projevil i fakt, že ani Švédsko dlouho nestavělo nové obrněnce, neboť navzdory tomu, že se Spojené království Švédska a Norska těšilo nepopiratelné prosperitě, Oslo vždy vnímalo Stockholm nejenom jako ochránce před vnější hrozbou, ale i potencionálního protivníka. Jenomže v r. 1886 švédské námořnictvo zařadilo do služby moderní pobřežní obrněnec (4) SVEA dosahující výtlaku 2931 tun vyzbrojený mj. dvěma kanóny ráže 254 mm a čtyřmi ráže 152 mm, který se stal vzorem pro další podobné lodě, což pomyslnou misku vah vychýlilo výrazně ve švédský prospěch.
A protože současně došlo kvůli norské snaze o emancipaci na mezinárodní scéně k citelnému napětí v rámci Spojeného království, bylo zřejmé, že stávající vojenská doktrína je neudržitelná a v následujících letech bude nutné do válečného námořnictva investovat podstatně větší sumy. Nová doktrína schválená v r. 1889 sice stále kladla důraz na obranu pobřeží, ale tu nyní měly zajišťovat hlavně obrněnce ve spolupráci s torpédovkami a dalšími podpůrnými plavidly, přičemž mezi odbornými kruhy i laickou veřejností se rozproudila bouřlivá diskuse, kterak tuto ideu uvést do praxe. Co se plánovaných obrněnců týče, padlo rozhodnutí, že mají nést pancíře z nově zaváděné tvrzené oceli a primární výzbroj bude v zájmu větší kadence slabší než u švédských protějšků.
Vzhledem k tomu, že jednotky třídy SVEA vznikaly jedna po druhé a poslední (5) měla původně vstoupit do služby až v r. 1897, Norové hodlali rivalův náskok snížit tím, že jejich obrněnce budou stavěné po párech, přičemž druhá dvojice zohlední technický pokrok, který mezitím proběhne v konstrukci válečných lodí. Až doposud si Norové většinu válečných lodí včetně monitorů stavěli ve vlastních loděnicích, ale protože ani hlavní námořní arsenál v Hortenu nebyl schopen zrealizovat jednotky požadované velikosti, bylo nutné jejich stavbu zadat v zahraničí. A jelikož z politických důvodů nebylo vhodné oslovit švédské společnosti, obrátili svoji pozornost na protilehlý břeh Severního moře.
Už v r. 1890 padlo rozhodnutí oslovit slovutnou britskou loděnici Armstrong, Whitworth & Co.; přičemž Švédové, snad v naději že získají lukrativní zakázku, poskytli skandinávským pobratimům technickou dokumentaci k obrněncům typu SVEA. Armstrongovi projektanti však tuto již mírně zastaralou konstrukci přepracovali podle přání zadavatele, tudíž výsledkem byly jednotky ve většině parametrů překonávající vzorovou loď, čehož si Švédové byli dobře vědomi, tudíž podle N. Mitjukova stavbu další jednotky tohoto typu zrušili a ještě než začala stavba norských obrněnců, pustili se do projektování další generace pobřežních bitevních lodí známých jako třída ODEN.
Dodejme, že švédský model kdy všechny větší lodě stavěly domácí společnosti sice nesnížil původní investici, ale vzhledem k tomu, že se část nákladů do státního rozpočtu vrátila v podobě vybraných daní, a na stavbě participovaly nejenom samotné loděnice, nýbrž i např. výrobci výzbroje, či parních strojů, tyto zakázky podporovaly rozvoj zdejšího průmyslu. To se však o pořízení válečných lodí v zahraničí konstatovat nedalo, a snad i proto si norské námořnictvo na nové obrněnce muselo ještě pěkných pár let počkat, neboť až do poloviny devadesátých let zemi většinou vládla liberální strana Venstre založená Johanen Svedrupem mající jiné rozpočtové priority. Je ovšem pravda, že i liberální kabinet uznával potřebu zvýšení zbrojních výdajů, tudíž částka uvolněná na tyto účely v letech 1890-1894 narostla na 10-15 milionů korun ročně, přičemž norský státní rozpočet se tehdy pohyboval kolem 54 milionů, takže se procentuálně jednalo o značné sumy.
Jako závdavek však flota v r. 1894 získala pancéřový dělový člun AEGER ozbrojený jedním těžkým kanónem, přičemž v Hortenu byly během mezidobí vlády pravicového premiéra Emila Strangse založeny i chráněné křižníky VIKING a FRITHJOF, což byli vůbec první zástupci této lodní kategorie plavící se pod norskou vlajkou. Změna postoje však nastala takřka přes noc, když se spory mezi norskou a švédskou částí Spojeného království ohledně samostatných norských konzulátů náhle vyhrotily, a Stockholm neváhal své odmítavé stanovisko podpořit výhružkou použití síly.
Následky na sebe nenechaly dlouho čekat, neboť Storting 25. července 1895 za nadšeného potlesku levicových i pravicových poslanců námořnictvu schválil mimořádné výdaje ve výši 10 miliónů norských korun, ze kterých celých 8,5 miliónů připadlo na stavbu dvou obrněnců. Dodejme, že švédské hrozby zapůsobily i na zdejší veřejné mínění včetně potomkyň bájných vikingských štítonošek, pročež ženská odnož Norského obraného spolku v následujícím roce pro námořnictvo vybrala částku 600 000 korun, což umožnilo pořízení torpédového křižníku (reálně spíše většího torpédoborce) nazvaného na jejich počest VALKYRJEN (Valkýra).
Cenovou nabídku na nové obrněnce dostali Norové od Armstrongovy loděnice v listopadu 1895 a už počátkem následujícího roku došlo k podpisu smlouvy na realizaci jednotek TORDENSKJOLD a HARALD HAARFARGE nazvaných na počest dánského admirála norského původu Petera Jansena Wessela všeobecně známého pod přízviskem Hromový štít (Tordenskjold) a sjednotitele Norska - legendárního krále Haralda Krásnovlasého (6). Jednotky třídy TORDENSKJOLD dosahovaly standartního výtlaku kolem 3400 tun, boční pás z Harveyovy tvrzené oceli měl sílu 179 mm a stroje o výkonu asi 4500 koňských sil postačovaly k vyvinutí rychlosti necelých 17 uzlů, přičemž výzbroj tvořila dvojice 209mm kanónů doplněná šesti děly ráže 120 mm plus tuctem malokaliberních zbraní a dvěma torpédomety. A protože britské loděnice pracovaly rychle a spolehlivě, v r. 1896 založené obrněnce byly už počátkem následujícího roku spuštěné na vodu, přičemž do služby vstoupily 25. prosince 1897, respektive 16. května 1898.
Jakmile na lodích třídy TORDENSKJOLD zavlála norská vlajka se symbolem Spojeného království v levém horním rohu, začala jednání s firmou Armstrong o stavbě jejich nástupců. A vzhledem k tomu, že prvoplánované protivníky představovaly obrněnce třídy ODEN, zadavatel požadoval posílení výzbroje a zvýšení rychlosti, což společně s lepší záštitou sekundárních děl předpokládalo zvětšení výtlaku a tím i konečné ceny, která u prvních obrněnců činila v přepočtu 925 000 amerických dolarů za jednu loď. Storting však na finanční rok 1898 a 1899 opět pro námořnictvo velkoryse uvolnil 10 miliónů korun, takže dohodě se společností Armstrong nic nestálo v cestě. Dodejme, že cena všech čtyř obrněnců činila 19 miliónů norských korun, což představovalo téměř pětinu (!) tehdejšího státního rozpočtu, což jenom dokládá o jak nesmírně nákladné akvizice se jednalo.
Nakonec vzniklo šest studií označovaných abecedně jako „A“, „B“, „C“, „D“, „E“ a „F“, které na přelomu let 1898 a 1899 do Norska přivezli představit hlavní Armstrongův konstruktér Philip Watts přezdívaný „Plukovník“ a budoucí technický ředitel Saxton William Armstrong Noble. Tyto návrhy se vzájemně odlišovaly zejména použitou primární a sekundární výzbrojí, přičemž Norové si nakonec vybrali upravenou variantu „F“, takže stavba lodí nesoucích firemní označení „č. 698“ a „č. 699“ mohla začít. Jestliže při výběru jmen pro první dvojici byl cítit zřetelný protišvédský osten, nyní Norové vsadili na politicky neutrální varianty, takže své na dlouhou dobu nejsilnější válečné lodě nazvali NORGE a EIDSVOLD podle názvu své hrdé země a místa kde byla v r. 1814 schválena dodnes platná norská ústava.
Kýl NORGE Britové založili v Elswicku 14. dubna 1899, ke spuštění na vodu došlo 31. března následujícího roku a noví majitelé si pýchu svojí floty přebrali 7. února 1901, zatímco sesterská jednotka byla založena 9. května 1899, slavnostní spuštění na vodu proběhlo 14. června 1900 a Norové si jí převzali 5. března 1901. Rychlost stavby i kvalita provedení opět prokázaly, že se Armstrongova loděnice u zákazníků po celém světě právem těší tomu nejlepšímu renomé, o čemž svědčí i její finanční bilance, neboť v r. 1899 dosáhla čistého zisku 653 612 liber šterlinků, kdežto o rok později si akcionáři po zdanění rozdělili 671 106 liber.
Projekt obrněnců vypracoval inženýr Watts, jenž vycházel z třídy TORDENSKJOD, ale vzhledově se od svých předchůdců zřetelně odlišovaly většími nástavbami a zejména počtem komínů, neboť předchozí dvojici už na dálku vzhledově charakterizoval jediný mohutný 18metrový komín, jenž se však v praxi neosvědčil. V podstatě se jednalo o zmenšené standartní britské bitevní lodě s nízkými mírně zaoblenými boky, hladkou palubou a dobrými nautickými vlastnostmi. Jejich délka na úrovni vodorysky dosahovala 88,4 m (maximální 94,6 m), přičemž největší šířka byla 15,7 m a ponor činil 5,4 m, zatímco standartní výtlak dosahoval 3645 tun a bojový se uvádí 4233 tun. Jako hlavní stavební materiál posloužila ocel, přičemž trupem procházelo pět palub a konstrukčně zpevněná příď přecházela v tehdy obvyklý podhladinový kloun, jenž byl však později odstraněn.
Nápadné byly dva ve středolodí umístěné lodní komíny a stejný počet mohutných bojových stěžňů s ráhny i plošinami pro reflektory a lehká děla, ale zejména nástavba s můstkem, mapovnou a velitelským stanovištěm v předolodí, a její podstatně menší obdoba v zadolodí. Ve středolodí se našlo místo pro parní barkasy a řadu veslových člunů různých velikostí umístěných přímo na palubě či zavěšených na davitech, a v předolodí byly dvě hlavní kotvy (7) s řetězy a rumpály. Kormidelní ústrojí se ovládalo prostřednictvím parního kormidelního stroje, přičemž popisované obrněnce měly stejně jako jejich předchůdci toliko jednu kormidelní ploutev. To značilo pouze průměrnou manévrovatelnost, takže při plavbě plnou rychlostí měla taktická otočka průměr 820 m, což v podmínkách stísněných norských fjordů nebylo ideální. Co se vnějšího vzhledu týče, třída TORDENSKJOLD měla původně černě natřené trupy se žlutým komínem, ale EIDSVOLD a NORGE dostaly ihned po vstupu do služby šedý nátěr, zatímco podvodní části trupu jejich majitelé opatřili červenou barvou, a na přídi vyvedli norský státní znak.
Třebaže varianty nového obrněnce označované jako projekty „D“ a „E“ navrhovaly zvýšení ráže těžkých děl na 234 mm, primární výzbroj jednotek třídy EIDSVOLD nakonec zůstala totožná jako u jejich předchůdců. Tvořily jí dva Armstrongovy kanóny o váze asi 18,5 tun osazené samostatně do elektricky ovládaných věží umístěných v podélné lodní ose před předními a zadními nástavbami. Jejich ráže činila 209 mm (přesněji 209,3 mm) či chcete-li 8,2 palce a délka hlavně dosahovala 44 ráží (přesněji 43,8), přičemž výrobce zbraně této nezvyklé ráže údajně vyvinul na přání Norů, jejichž pobřežní obrana používala Kruppova děla téhož kalibru, takže požadovali zbraně s kompatibilní municí. První lodí s těmito kanóny byl pancéřový dělový člun AEGER, jenž obdržel nejstarší model „A“, třída TORDENSKJOLD nesla vylepšený model „B“ a NORGE s EIDSVOLDEM nejnovější model „C“, přičemž Armstrong dodal i čtyři 210mm kanóny pro opevnění Trondheimu a další dva střežily přístupové trasy k hlavnímu městu.
Narozdíl od modelu „B“, jehož obsluha měla na výběr ze dvou granátů o váze 95,2 (?) a 142 kg, kanonýři na obrněncích třídy EIDSVOLD měli k dispozici pouze 142kg variantu, přičemž výmetnou nálož tvořilo 26 kg korditu, což postačovalo k vyvinutí úsťové rychlosti 700 m/s. Dostřel při náměru 5° činil 6000 m a při maximální elevaci narostl na 11 000 m, přičemž reálná kadence se uvádí 1-1,5 výstřelu za minutu. Ohledně rychlosti palby za ideálních podmínek nám podává svědectví druhý díl u nás dobře známé série „Válečné lodě“ kde se uvádí následující citát: „Na norském pobřežním obrněnci EIDSVOLD se konaly zkoušky s věžovými kanóny ráže 21 cm. Na počátku pokusu bylo dělo nenabité a v horizontální poloze, Nabití a vypálení rány si vyžádalo, při 23,59 kg těžké prachové náplni a střele o hmotnosti 140 kg, pouze 15 sekund. Interval do nového nabití, otočení věže o 30°, zvednutí hlavně do nejvyšší elevační polohy a nového výstřelu byl 27 sekund.“
Oproti třídě TORDENSKJOLD došlo ke znatelnému posílení sekundární výzbroje, kterou tvořil půltucet Armstrongových 149mm děl (ve skutečnosti 149,1mm) modelu „FF“ o délce hlavně 46 ráží (přesněji 45,8), a i jejich ráže byla přizpůsobena zbraním zavedeným u pobřežního dělostřelectva. Všechny byly umístěny na úrovni horní paluby; čtyři projektanti osadili do samostatných bočních kasemat napravo a nalevo od lodních nástaveb, a zbývající stály přímo na palubě na úrovni druhého komínu. Jejich hmotnost činila 7 tun a vystřelovaly projektily vážící 45,3 kg. Úsťovou rychlost naměřili 800 m/s, dostřel při maximální 15° elevaci dosahoval 10 670 m, a skutečná kadence nepřesahovala 3 rány za minutu.
Zatímco výše popisované zbraně sloužily k boji s většími jednotkami jako obrněnce nebo křižníky, lehká děla měla za úkol odrážení ataků torpédových plavidel a dodala je opět společnost Armstrong. V první řadě šlo o čtyři 76mm kanóny osazené jednotlivě na horní palubě mezi stanovišti 149mm děl, přičemž hmotnost projektilu činila 5,87 kg a rychlost střelby dosahovala 15 ran za minutu, ale lodě třídy EIDSVOLD nesly i doplňkovou výzbroj složenou ze šesti děl ráže 47 mm systému Hotchkiss, která dokázala za minutu vypálit až 20 granátů vážících 1,5 kg, z nichž dvě stála na marsech a ostatní na palubě či nástavbách. Posádka měla i pušky a další ruční zbraně, které se používaly při strážní službě, a v případě nutnosti posloužily při vytváření desantních oddílů či kořistních posádek, a mohly se uplatnit i při likvidaci uvolněných min.
Žádný mně dostupný zdroj sice u třídy EIDSVOLD neuvádí množství uskladněných granátů pro jejich 209mm děla, ale pravděpodobně se stejně jako u předchozí třídy jednalo o 150 kusů na hlaveň. Naopak u 149mm zbraní je známo, že popisované jednotky ve svých muničních skladech přechovávaly celkem 1200 projektilů, což představuje 200 kusů na každou zbraň, zatímco pro 47mm kanónky bylo naloženo 300 granátů na hlaveň. Systém řízení palby odpovídal dobovým požadavkům, takže dělovodi na NORGE a EIDSVOLDU dostávali potřebné údaje hlásnicemi z velitelského stanoviště, přičemž ke zjišťování vzdálenosti cíle sloužily koincidenční dálkoměry osazené na spodních marsech obou stěžňů, kde měli stanoviště i pozorovatelé vyhodnocující výsledky palby podle dopadů granátů jednotlivých salv.
Bohužel těmito dálkoměry nebylo možné zaměřit cíle na vzdálenost převyšující 4572 m, což se už v polovině první dekády 20. století na základě zkušeností z rusko-japonské války jevilo jako zjevný nedostatek, i když během námořních manévrů v r. 1905 norští dělostřelci nacvičovali palbu na distanci kolem 8000 m a údajně dosáhli slušných výsledků. Navzdory tomu nebyl systém řízení palby na zdejších obrněncích dodatečně vylepšen, takže záhy neodpovídal dobovým standardům a po první světové válce již představoval vyložený anachronismus devalvující jejich bojovou hodnotu.
Obrněnce třídy TORDENSKJOLD se staly prvními zdejšími válečnými loděmi osazenými podhladinovými vrhači torpéd, a Norové tuto koncepci zachovali i na EIDSVOLDU a NORGE, které rovněž dostaly dva boční 457mm torpédomety umístěné na úrovni předního stěžně. Používala se Whiteheadova torpéda modelu VIa uzpůsobená podle požadavků zákazníka, jejichž bojová hlavice obsahovala 70 kg střelné bavlny a při rychlosti 26 uzlů činil jejich dosah asi 1500 m, zatímco při nastavení na maximální 30uzlovou rychlost klesl na 1000 m. To v té době byly standartní výkonnostní parametry, ale třebaže ve specifických podmínkách hlubokých norských fjordů nebylo možné vyloučit, že se zdejší obrněnce dostanou k nepřátelské lodi na distanci umožňující torpédový útok, obecně zle konstatovat, že se torpédová výzbroj na bitevních lodích a pobřežních obrněncích v praxi neosvědčila.
Navíc podhladinové torpédomety snižovaly účinnost pasivní ochrany, přičemž jejich komory s veškerým technickým zázemím a zásobou deseti torpéd zabíraly poměrně velký prostor, nehledě na nezanedbatelné navýšení výtlaku. Není tedy divu, že Norové je ve dvacátých letech odstranili a údajně použili k vylepšení pobřežní obrany, ale vzhledem k tomu, že se NORGE i EIDSVOLD později na krátkou distanci utkaly s nepřátelskými torpédoborci, vkrádá se kacířská myšlenka, že pokud by stále nesly torpédomety, měly by větší šanci na úspěch.
Boční salva složená ze dvou kanónů ráže 209 mm a tří ráže 149 mm dosahovala hmotnosti 419 kg, zatímco při palbě směrem v podélné lodní ose bylo možné použít jednu 209mm zbraň a dvě ráže 149 mm, což představovalo salvu o úhrnné váze 232 kg. Na obrněnce této velikosti byla sice jejich primární výzbroj poměrně slabá, ale vzhledem k tomu, že jejich prvoplánovanými protivníky nebyly bitevní lodě běžné velikosti, nýbrž švédské jednotky tříd SVEA a ODEN nesoucí 254mm děla, zvolená ráže postačovala, neboť Norové preferovali větší rychlost palby před ničivým účinkem granátů hrubší ráže, a delší dostřel. Je otázkou, zda se jednalo o správnou strategii, ale švédští projektanti svým rivalům v praxi dali za pravdu, a počínaje obrněncem DRISTIGHETEN sami na delší dobu (8) přešli na ráži 210 mm.
