(1895 - 1989)
Dne 18. červenec 1936, když frankističtí pučisté zahájili tažení proti republice, zazněla z rozhlasu slova: "No pasaran!" (Neprojdou!). Pronesla je komunistická novinářka a poslankyně parlamentu Dolores Ibárruri, žena známá jako La Pasionaria, a jejíž zápal pro republiku popsal Ernest Hemingway ve své knize věnované španělské občanské válce Komu zvoní hrana.
Narodila se 9. prosince 1895 v severošpanělské Gallartě jako osmá z jedenácti dětí v chudé rodině baskického horníka Antonia Ibarruriho a jeho kastilské manželky Juliany Goméz. Ač byla nadaná, na studium nemohla vzhledem k sociálním poměrům rodiny vůbec pomýšlet. Vyučila se proto švadlenou. Již jako šestnáctiletá se provdala za Juliána Ruize Gabinhu, jednoho z hlavních odborových aktivistů. Porodila mu šest dětí, ale jen dvě z nich se dožily dospělosti, což přičítala špatným hygienickým podmínkám a nedostatečné zdravotní péči. Situace rodiny byla zvlášť obtížná poté, co byl Ruiz v roce 1917 uvězněn za účast ve stávce horníků. Pod dojmem těchto událostí vstoupila do Španělské socialistické dělnické strany (PSOE), kde se blíže seznámila s marxistickým učením. V roce 1920 byla zvolena do baskického provinčního výboru nově založené Španělské komunistické strany (PCE). Pod pseudonymem La Pasionaria (Zanícená) začala psát články, zprvu pro hornické noviny El Minero Vizcaino a později i do stranických novin Mundo Obrero. V roce 1931 již jako členka ústředního výboru strany, začala pracovat v jejich redakce v Madridu, kam se přestěhovala po vyhlášení republiky. V září téhož roku však byla zatčena a obviněna z poskytování úkrytu stíhaným soudruhům. Byla převezena do vězení v Bilbau, odkud byla v lednu 1932 propuštěna, aby krátce poté byla uvězněna znovu až do ledna 1933. V téže době se vlády v Německu chopili nacisté a Dolores v tom spatřovala jasné směřování k nové světové válce. Tehdy jako členka delegace PCE u Kominterny vycestovala do SSSR. Angažovala se v hnutí za ženskou rovnoprávnost a stála u zrodu Světového výboru žen proti válce a fašismu, jehož první konference se konala v srpnu 1934 v Paříži.
V roce 1936 se vrátila do Španělska, kde se po vítězství Lidové fronty stala poslankyní cortesů za PCE. Zasloužila se o završení pozemkové reformy, prosazení lepších pracovních podmínek pro ženy a propuštění řady politických vězňů. Od počátku občanské války aktivně organizovala odpor. Na schůzi ženského výboru proti válce a fašismu prohlásila: „Je lepší být vdovou po hrdinovi než ženou zbabělce!" V září 1936 odjela do Francie a Belgie získávat podporu pro republiku. Na jednom mítinku prohlásila: "Španělský lid raději zemře vstoje, než by žil na kolenou!". Velká Británie, Franice i USA chtěly v Evropě udržet mír i za cenu ústupků Německu a Itálii, a to byla jejich hlavní motivace pro strategii „neintervence“. Nehodlali podporovat vládu, ve které měla silný vliv PCE. Proto iniciovaly vznik tzv. neintervenčního výboru za účasti Německa, Itálie a od 23. srpna 1936 též SSSR, tedy států v konfliktu přímo či nepřímo zúčastněných. Stalin se rozhodl republice poskytnout pomoc, protože mosnosti "Osy" masívně podporovaly pučisty. Tato pomoc však zdaleka nebyla nezištná, za sovětské zbraně a působení asi 2000 „poradců“, si nechal zaplatit celými španělskými státními zlatými rezervami. Ibárruri se stala členkou výboru, spravujícího tyto fondy přes které posílala Moskva do Španělska zbraně a munici. Za to pomohla odstranit z republikánského vedení umírněného socialistu Larga Caballera a prosadit do čela vlády Juana Negrína, loajálního Stalinovi. Také se podílela na likvidaci představitelů trockistické POUM řízenou důstojníky NKVD a to i přímo v řadách tzv. interbrigadistů, kteří přišli jako dobrovolníci z na pomoc republice.
Když byla věc republiky ztracena, poskytla jí sovětská vláda azyl. Její jediný syn, Ruben Ibárruri vstoupil do Rudé armády a byl zabit v bojích před Stalingradem dne 3. prosince 1942. V květnu 1944 se stala exilovou generální tajemnicí PCE a zůstala jí až do roku 1960, kdy převzala titul předsedkyně strany, který jí zůstal do smrti.
V 60. letech získala rovněž sovětské občanství, čestný doktorát na Moskevské univerzitě, Leninovu cenu míru (1964) a Řád Lenina (1966). Přesto se vyjádřila velmi kriticky k okupaci Československa vojsky Varšavského paktu v srpnu 1968. Sovětské vedení na to reagovalo vytvořením promoskevské Španělské komunistické dělnické strany (PCOE) pod vedením Enrique Listera. Dolores opustila SSSR a postavila se na pozice eurokomunismu, směru v rámci komunistického hnutí, odmítajícím leninismus a usilujícím o nezávislost na Sovětském svazu.
Po smrti diktátora Franca v roce 1975 se vrátila do své rodné země. Opětovně byla zvolena poslankyní cortesů v červnu 1977 za asturijskou oblast.
Dolores Ibarruri zemřela na zápal plic dne 12. listopadu 1989 v Madridu. Bylo jí 93 let.
