VII. díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 39.

[michan]

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 39.

Mapa centrálního Norska – bojové akce duben, květen 1940.





Z historického popisu v předchozích článcích musí být každému z nás jasné, že v druhé polovině dubna 1940 vládu nad bojovými akcemi v Norsku převzala německá Luftwaffe.
Ano!
Byla to Luftwaffe, která jako rodící se fenomén 2. světové války, čistí v jižním a středním Norsku cestu pro pozemní vojska - pro Wehrmacht. Zároveň ničí zásobování a přísun posil protivníka - tady Spojenců!.
Nadvláda Luftwaffe a celé pojetí útoku německé branné moci je pak nejvíce patrné ve středním Norsku, o kterém i v těchto dílech bude řeč.
Že se spojenecká vojska začnou ze středního Norska evakuovat, to se jako první dozví ze spojených štábů velitel Mauriceforce, u Namsosu na severu, generál Carton de Wiart večer 27. dubna 1940 a u Andalsnesu na jihu (Sickleforce) generál Paget 28. dubna 1940 ráno.
Brigádní generál Clarke, který převzal osobně poselství náčelníka imperiálního generálního štábu generála Ironsida - zde na jihu u Andalsnesu, pak pro historii říká, že s evakuací bylo nutno seznámit norského vrchního velitele generála Rugeho. Norský generál Ruge v té době bojoval velice statečně se zbytky norské armády po boku Spojenců v Sickleforce u Andalsnesu.

Norští dělostřelci se 7,5 cm dělem.





Když generál Paget seznamuje norského generála Ruge s rozhodnutím o evakuaci, padnou slova, které pro historiky zachytil právě brigádní generál Clarke.

Scéna to nebyla pěkná, brigádní generál Clarke přímo popsal, že nejprve nastalo mlčení a pak, skoro jako pro sebe, norský generál Ruge řekl, cituji:

„Tak tedy Norsko čeká osud Československa a Polska. Ale proč? Zeptal se. Proč se stahovat, když vaše jednotky jsou dosud neporaženy? Ještě jednou opakoval, že veškerou svou naději vkládal do britské pomoci a že norská vláda se rozhodla pokračovat v boji jen na jeho radu…
Když znovu promluvil, opět se již ovládal: O těchto věcech však my nerozhodujeme, generále, jsme vojáci a musíme poslouchat. Vraťme se k našim plánům. Řekněte mi, prosím, jakou pomoc vám mohu poskytnout při plnění vašich rozkazů.
Napětí minulo a již nikdy jsme neslyšeli ani slůvko výčitek.“

Ve svých poznámkách pak brigádní generál Clarke za mnohé říká, že bylo těžké opustit takové lidi, jako byli norští vojáci a především generál Ruge.

Slova generála Rugeho jsou určitě krásná a veskrze pravdivá, ale té realitě doby, možností a vzniklé situaci nešlo čelit jinak.
Při nedostatku letecké podpory bylo skutečně jen otázkou času, kdy by, doposud neporažený Pagetův sbor – u Andalsnesu, na jihu – operace Sickleforce – byl na hlavu Němci poražen.
Byly to skutečně jen pozemní boje na zdrženou, které od začátku vedou spojenecké jednotky s útočícími Němci, kteří postupují od hlavního města Norska Osla a z Trondheimu.
Zadní voje Spojenců jen prováděly demolice můstků, mostů, cest a soutěsek, čímž zdržovaly postup Němců. Jakmile však němečtí ženisté mosty opravili, provedli terénní úpravy, okamžitě se valily německé tanky znovu nezadržitelně vpřed do útoku, proti lehce vyzbrojené pěchotě Spojenců. Samozřejmě při tom Němci mimo letectva nasazovali do boje i své těžké dělostřelectvo ( zvláště v tom hlavním útoku – od Oslo).
V době kdy je u Spojenců rozhodnuto o evakuaci ze středního Norska, již nechybělo Wehrmachtu v postupu mnoho. Předvoje německé armády se již skoro spojily u Storenu, železniční křižovatky 30 mil na jih od Trondheimu, s předsunutými částmi svých vlastních okupačních jednotek, které útočí z Trondheimu.
Tehdy německé štáby o situaci Spojenců ve středním Norsku říkaly a psaly, cituji, že:
„bylo možné považovat situaci spojeneckých vojsk jižně od Trondheimu za zoufalou.“

Je tedy jasné, že spojenecké štáby celkem správně v konci dubna 1940, považovaly evakuaci za nevyhnutelnou. Pokud nemělo dojít ke katastrofě, bylo nutné spojenecké jednotky evakuovat co nejrychleji, tj. dříve, než to Němci zjistí, a než přisunou své těžké zbraně.
Evakuace z Andalsnesu, na jihu, byla naplánována na 2 noci, kterými jsou 30. dubna a 1. května 1940 a z Namsosu na severu to byly noci z 1. a 2. května 1940.
V Andalsnesu měl vše zařídit první noc (z 30. dubna na 1. května) admirál Edward-Collins s „Druhou eskadrou křižníků“, pěti torpédoborci a dvěma malými transportními loděmi „Ulster Prince“ a „Ulster Monarch“, tady britské ministerstvo války počítalo s naloděním 5 500 vojáků. Pak měl připlout druhou noc (z 1. na 2. května 1940) admirál Layton a odvézt na dvou křižnících „Osmnácté eskadry křižníků a torpédoborců“ zbytek – zadní voj.
Na severu, pro Namsos, se počítalo se svazem skládajícím se ze 2 lodí „První eskadry křižníků“ admirála Cunninghama,

Admirál, sir John H. D. Cunningham.





francouzského křižníku „Montcalm“ a 3 velkých francouzských transportních lodí. Tyto lodě měly nalodit první polovinu vojsk Mauriceforce (z 1.května na 2. května). Zbytek – celkem 6 200 vojáků pak měly odvézt křižníky – během druhé noci (z 2. na 3. května).

Při samotném vyklízení středního Norska museli Spojenci provést jeden strašně důležitý úkol, pro další setrvání Norska ve 2. světové válce na straně Spojenců (Norsko poskytlo Velké Británii a později tak Spojencům pro 2. světovou válku mnoho vojáků, letců a také více jak 1 000, pro válku tolik potřebných, obchodních lodí, válečné lodě a peníze). Tou důležitou akcí bylo přemístit norského krále Haakona VII.




, korunního prince Olava

Zde norský král s korunním princem Olavem.




a norskou vládu. Ti všichni totiž unikají od 9. dubna 1940, kdy opustili Oslo, neustále dál k severu. Unikají před postupem Němců, když celá tato špička monarchie a vláda Norska dorazila do Molde. Nyní jim totiž další cestu na sever blokuje německá okupace Trondheimu.
Pro monarchy a vládu Norska vyšlou Spojenci v noci dne 29. dubna 1940 k Molde lehký křižník „Glasgow“

HMS Glasgow.




(TTD – spuštění na vodu 1936 – výtlak 9 100 tun – 12 x 152 mm, 8 x 102 mm, 8 x 40 mm, 8 x 13 mm, 6 torpm. – rychlost 32,5 uzlu) a 2 torpédoborce.
Kapitán Pegram, velitel lehkého křižníku „Glasgow“ , již delší dobu předtím než dorazí k norskému pobřeží, pozoruje a podává o tom hlášení, že je neustále bombardován (určitě to bylo z důvodů, že německá odposlechová služba odposlechla britská hlášení). To samé, neustálé bombardování, také sleduje krále Haakona, norskou vládu, a to kamkoli se hnou (určitě jde také o odposlech). Německé letectvo je všude nalezne, všude bombarduje, naštěstí bez újmy na zdraví.
Když lehký křižník „Glasgow“ připlouvá k norskému pobřeží, vidí nad ústím Romsdalfjordu viset velká mračna dýmu s požárů, které zuří v Molde a v Alesundu. Molde je v jednom ohni, když lehký křižník „Glasgow“ vklouzne ve 22 hodin k dřevěnému molu. Hoří i molo, které musí námořníci hasit z přídě lehkého křižníku, aby svou loď vůbec mohli přivázat.
Samotné přístaviště bylo opuštěné a loď se dozví signály z lampy od námořního kapitána Dennyho, který velel této vznešené expedici, že hlavní skupina, která se má v noci nalodit je od přístavního mola odříznuta zuřícími požáry. Po nějaké době připluje motorový rybářský člun, který hlásí, že jeho týlová skupina je připraveny k nalodění. Ani tyto civilní a vojenské skupiny nebyly seznámeny s úkolem, který měly splnit – dozví se jej až tuto noc.
Později v noci na palubu lehkého křižníku „Glasgow“ nastoupí norský král Haakon, korunní princ Olav, norská vláda, s nimi se z místního remorkéru nalodí i britský, francouzský a dánský velvyslanec s celým personálem svých velvyslanectví. Na britský lehký křižník „Glasgow“ se pak nalodí také 117 trosečníků ze šesti potopených britských trawlerů a v neposlední řadě je naloženo i 23 tun norského zlatého pokladu.
Pokud stál britský lehký křižník „Glasgow“ u přístavního mola, pokračují německé bombardéry, právě ve světle plamenů hořícího města, ve svém bombardování i v noci. Když je křižník odvázán a odrazí od břehu, ještě stále musí jeho protiletadlová děla střílet na poslední neúspěšný pokus německých bombardérů loď zasáhnout. Teprve když lehký křižník „Glasgow“ s naloděnou „vzácnou kořistí“ mizí ve tmě fjordů, nastane ticho a pro všechny v přístavu je to chvíle oddychu.

[michan]

VII.díl. Norsko, dánsko 1940. Č 40.

Již brzy ráno dne 30. dubna 1940 zasedala na palubě britského lehkého křižníku „Glasgow“ norská vláda. Tématem zasedání bylo – kde měl vystoupit norský král Haakon a jeho doprovod, zpět na norskou na pevninu. Vláda svojí většinou rozhodla, že to bude Mosjöen, který leží 200 mil severně od Trondheimu. Kapitán Pegram, velitel „Glasgowu“, pak ale přeci jenom norského krále a vládu přesvědčil, že tady se usadit, v Mosjöenu, by stále bylo příliš blízko a bylo by to v doletu německých bombardérů, které operovaly z Trondheimu.
Po delší diskuzi norský král Haakon souhlasil s tím, že to bude město Tromsö, severně od Narviku, které vyhovovalo všem požadavkům a tam také večer 1. května 1940 norský král a vláda vystoupili.
Během svého krátkého pobytu na lehkém křižníku „Glasgow“ udělal na kapitána Pegrama král Haakon a korunní princ Olav veliký dojem. Jak později kapitán Pegram, velitel „Glasgow“ pro historiky řekl ( z jeho slov je vidět velká úcta a zdvořilost ), cituji:
„Jeho Veličenstvo prošlo krutým utrpením a jeho srdce bylo zlomeno osudem jeho země… avšak jeho klidné chování a vznešenost, laskavost a ohleduplnost k druhým, sebevědomí, a dokonce i optimistické vystupování na veřejnosti bylo pro nás všechny příkladem.“

Ale pojďme zpět k evakuaci a začněme u svazu generála Pageta v Andalsnesu.

Pohled na Andalsnes.





Německá Luftwaffe v posledních dnech měsíce dubna 1940 pokračuje ve snaze srovnat vše, kde by Spojenci mohli vyvinout nějakou činnost, se zemí.
Daří se jim to!
Svědčí o tom to, že během denních hodin musí být Andalsnes téměř úplně opuštěn personálem, který zajišťuje logistiku základny. Svědčí o tom i to, že německá Luftwaffe může v záři požárů hořícího města provádět bombardování i večer a v noci na vše, co se jen zdánlivě hne.
Již jsme si řekli, že britská protiletadlová šalupa „Fleetwood“ (spuštění na vodu 1936 – výtlak 990 tun – 4 x 102 mm, 4 x 13 mm – rychlost 16 uzlů) zaujme večer 28. dubna 1940 pozici po poškozené protiletadlové šalupě „Black Swan“, která ten den vyčerpala všechno střelivo. Protože je to pro PVO Andalsnesu málo, vyplula již ze Scapa Flow protiletadlová šalupa „Auckland“ (spuštění na vodu 1938 – výtlak 1 250 tun – 8 x 102 mm, 4 x 13 mm – rychlost 19 uzlů), kde doplnila protiletadlovou munici, a také připlouvá lehký protiletadlový křižník – uváděný jako lehký křižník „Calcutta“ (spuštění na vodu 1918, předělaný v roce 1939 na protiletadlový křižník – výtlak 4 200 tun – 8 x 102 mm, 4 x 40 mm, 8 x 13 mm – rychlost 29 uzlů), aby tak PVO v Romsdalfjordu u Andalsnesu, byla při evakuaci co nejlepší.
Brigádní generál Hogg, který velí spojeneckému sboru a logistické základně v Andalsnesu, neměl v té době jakékoli spojení s generálem Pagetem a předními jednotkami Sickleforce, se domníval, že první nocí evakuace bude noc 29. dubna 1940. Když však nedorazí žádné spojenecké lodě, hlásí, že situace je „neobyčejně vážná“. Generál Hogg se totiž domníval, že 29. dubna 1940 v noci nalodí 1 000 mužů a už je také tu noc shromáždil a dokonce jich poslal 350 pryč na protiletadlové šalupě „Fleetwood“, která se chystala vyplout 30. dubna 1940 ráno. Zbytek vojáků pak nechal rozptýlit po okrajích města Andalsnes.
Ale ona ta situace tak „neobyčejně vážná“ nebyla. Vojáci ze spojeneckého svazu generála Pageta totiž vybojovali dne 28. dubna 1940 úspěšnou zadržovací bitvu s Němci a na několik dní zastavili německý postup. Nyní mohli spořádaně ustupovat do přístavu Andalsnesu, a poprvé je neotravovaly Ju 87 Stuka, neboť se soustředily na město Andlasnes a další městečka vesničky v okolí.
Pěší jednotky Pagetova svazu tak měly do základny pro evakuaci dorazit podle plánu v noci dne 30. dubna 1940.
To se již k Andalsnesu blíží svaz - „Druhá eskadra křižníků“ admirála Edwarda-Collinse, kterou tvoří lehké křižníky „Galatea“, „Sheffield“, „Arethusa“ a „Southampton“ a 5 torpédoborců („Walker“, „Westcott“, „Wanderer“, „Sikh“ a „Mashona“). Když vplují do Romsdalfjordu ve 21 hodin 45 minut, je poslána transportní loď „Ulster Prince“ a torpédoborec „Tartar“ (z doprovodu lehkého křižníku „Glasgow“) do Molde, kde mají nalodit zbytek personálu základny a lidi kapitána Dennyho, kteří se starali o norského krále. Těch zůstalo po návštěvě „Glasgowa“ z předešlé noci na základně ještě asi 50. Mezi nimi je také štáb norského vrchního velitele generála Ruge. Generál Ruge souhlasil s tím, že odjede, ale když se dozvěděl, že má plout nejprve do Velké Británie ( do Scapa Flow), na poslední chvíli řekl, že nikam nepojede.
Vrchní velitel norských ozbrojených sil generála Ruge totiž tehdy tvrdil, že se jako vrchní velitel může do Tromsö, nebo do Narviku evakuovat jedině přímou cestou. Potom se svým štábem odešel zpět do hořícího města, když doprovodem mu bylo vytí poplašných sirén a sirén Ju 87 Stuka. Šel vstříc nejisté budoucnosti.
Torpédoborec „Tartar“ a transportní loď „Ulster Prince“ musí zamířit na širé moře bez nich.
Mezitím v Andalsnesu přirazil z „ Druhé eskadry křižníků“ lehký křižník „Galatea“ (spuštění na vodu 1934 – výtlak 5 220 tun – 6 x 152 mm, 8 x 102 mm, 8 x 40 mm, 8 x 13 mm, 6 torpm. – rychlost 32 uzlů) k přístavnímu molu. Nejprve nebylo vidět živé duše, pak se začaly z rozptýlených stanovišť na okraji města Andalsnes ( Maskováni před bombardováním), scházet jednotlivé skupinky vojáků a rychle se řadily k nalodění. Byli k smrti unaveni, vyhládlí, mnozí neměli zbraně, ani výstroj, ale na loď šli ukázněně a spořádaně. Takto se jich nalodilo na „Galateu“ 560, pak lehký křižník vystřídá jiný lehký křižník „Arethuse“ stejná TTD jako „Galatea“, který také nabere 560 mužů.
Ve stejné době převáží torpédoborce „Walker“ ( spuštění na vodu 1917 – výtlak 1 100 tun – 4 x 102 mm, 2 x 40 mm, 6 torpm. – rychlost 34 uzlů) a torpédoborec „Westcott“ (spuštění na vodu 1918 – výtlak 1 100 tun – 4 x 102 mm, 2 x 40 mm, 6 torpm. – rychlost 34 uzlů) další vojáky na lehký křižník „Sheffield“ (spuštění na vodu 1936 – výtlak 9 100 tun – 12 x 152 mm, 8 x 102 mm, 8 x 40 mm, 8 x 13 mm, 6 torpm. – rychlost 32,5 uzlů), který byl zakotvený v přístavu Andlasnes. Tam také čekala transportní loď „Ulster Monarch“ až na ni přijde řada, jenomže se ukalo, že lehký křižník „Arethuse“ pobral všechny vojáky, kteří zbývali pro tuto noc. Když odplouval lehký křižník „Sheffield“, byla poslána transportní loď „Ulster Monarch“ na volné moře jako prázdná.
Když „Arethuse“ v noci z 30. dubna na 1. května 1940 nalodila posledního muže v 1 hodinu 45 minut odplula také na volné moře. V Andalsnesu zůstaly jen 2 jiné skupiny, které bylo třeba ještě vzít na palubu. Bylo to asi 300 vojáků a námořníků z personálu základny, byli mezi nimi i ranění. A pak také muži ve vesnici Alfarnes, což je asi 6 mil severně od Andalsnesu, kde byl pro ně připraven přístavní můstek. Odtud je odvezly torpédoborce „Wanderer“ (spuštění na vodu 1919 – výtlak 1 100 tun – 4 x 102 mm, 2 x 40 mm, 6 torpm. – rychlost 34 uzlů) a torpédoborec „Sikh“ (spuštění na vodu 1937 – výtlak 1 960 tun – 8 x 120 mm, 4 x 40 mm, 8 x 13 mm, 4 torpm. – rychlost 36 uzlů), které je odvezou na lehký křižník „Southampton“ (spuštění na vodu 1936 – výtlak 9 100 tun – 12 x 152 mm, 8 x 102 mm, 8 x 40 mm, 8 x 13 mm, 6 torpm. – rychlost 32,5 uzlů).
Další takovou skupinou byli námořní pěšáci plukovníka Simpsona, o kterých jsme si na začátku říkali, že zajišťovali jedinou pozemní PVO Andalsnesu od chvíle co byli vyloděni, jako součást Primrose (Petrklíč), kteří také velmi dobře bojovali po boku spojeneckých vojáků při samotných útočných operacích. Ti se nyní tedy shromažďovali ve vesnici Velblungsnes na druhé straně ústí řeky Ronsdal, kde očekávali evakuaci. Raněného plukovníka Simpsona vzal již předtím na palubu torpédoborec „Mashona“ ( spuštění na vodu 1937 – výtlak 1 960 tun – 8 x 120 mm, 4 x 40 mm, 8 x 13 mm, 4 torpm. – rychlost 36 uzlů). Velitel „Druhé eskadry křižníků“, admirál Edward-Collins pak nařídil torpédoborcům „Walker“ a „Westcott“, aby naložily zbytek Simpsonovy skupiny, ale ukázalo se, že zadní voj může dorazit teprve ve 3 hodiny ráno a to už bylo světlo. To by znamenalo, že se již mohou objevit střemhlavé bombardéry, proti kterým byly tyto starší torpédoborce z 1. světové války, viz jejich TTD výše, bezbranné, vzhledem k jejich protiletadlové výzbroji (problematických 4 x 102 mm a problematických 2 x 40 mm).
Nikdo však nechtěl tyto skvělé námořní pěšáky ponechat osudu a admirál Edward-Collins nařídil při odjezdu v 1hodinu 45 minut, aby torpédoborce čekaly nejméně do 3 hodin. Námořní pěšáci dorazili přesně ve 3 hodiny ráno a již ve 3 hodiny 15 minut 1. května 1940 uháněly torpédoborce „Walker“ a „Westcott“ k otevřenému moři, aby se přidaly k „Druhé eskadře křižníků“. Když „Druhá eskadra křižníků“ admirála Edwarda- Collinse proplouvala Romsdalfjordem ven na otevřené moře, přilétaly první bombardéry Luftwaffe, aby zaútočily na „Druhou eskadru křižníků“, ale v protiletadlové palbě všech lehkých křižníků a torpédoborců neměly šanci a své bomby shodily většinou vedle a bez účinku.

[michan]

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 41.

První den, vlastně první noc evakuace u Andalsnesu, z 30. dubna na 1. května 1940 proběhla dobře, podle plánu a beze ztrát. Odvezeno bylo 2 200 vojáků. Mělo to však jeden háček – vojáci byli odvezeni bez děl a bez zabezpečovací výstroje. Plán evakuace kladl důraz na rychlost, neboť vojáci museli být odvezeni do svítání a proto výstroj a těžší výzbroj zůstala na místě.
Admirál Edward-Collins v tomto směru instruuje i svého kolegu pro druhou noc evakuace z 1. na 2. května 1940, když mu ve své zprávě také ještě říká, že zbývá odsunout přibližně 1 500 dalších vojáků. Těch 1 500, jak dále uvidíme, byl jen odhad, neboť jak historie říká, cituji:

„V důsledku neustálého denního a nočního bombardování jsou všichni v Andalsnesu otřeseni a nikdo nezná situaci na frontě.“

Ano – je válka a odhadovat přesné stavy, jsi-li u těch co prohrávají, je skoro nemožné.
Ale pojďme tedy postupně k té druhé noci evakuace.
Zatím bylo ráno 1. května 1940 a na scénu v Romsdalfjordu u Andalsnesu se k obraně PVO připravovaly protiletadlový lehký křižník „Calcutta“ (TTD viz. článek 40) a protiletadlová šalupa „Auckland“ (TTD viz. článek 40.), když proplouvaly fjordem před Andalsnesem. Fjord byl vlastně prázdný, až na tyto 2 protiletadlové lodě, které se tak staly středem pozornosti nalétávajících bombardérů Luftwaffe. S příšerným vytím se z nebe snášely Ju 87 Stuka,




když nejzuřivější útoky celých formací Stuk byly nejhorší odpoledne, 1,5 hodiny před 16 hodinou, kdy útoky skončily. Všechny pokusy Luftwaffe o zničení lehkého křižníku „Calcutta“ a protiletadlové šalupy „Auckland“ během 1. května 1940 skončily pro německé letouny neúspěchem.
Lodě však vyčerpaly skoro veškerou svou munici do protiletadlových děl. Pro nadcházející evakuaci byly tyto lodě nezbytné a tak přišel kategorický rozkaz admirála Forbese, velitele Home Fleet, aby obě lodě odpluly po 16. hodině na volné moře, neboť německé bombardéry nyní bombardovaly i večer a v noci.
Za neustálého pronásledování německými letadly odplouvaly obě protiletadlové lodě na širé moře. Rychlejší a větší lehký protiletadlový křižník „Calcutta“ (v TTD výtlak 4 200 tun, rychlost 29 uzlů) snížila kamarádsky rychlost, aby jí pomalejší a menší protiletadlová šalupa „Auckland“ (v TTD výtlak 1250 tun, rychlost 19 uzlů) stačila a zároveň, aby se mohly krýt navzájem. Takto dopluly až na širé moře, kde si posádky mohly oddechnout.
Jak bylo v Royal Navy zvykem, po těžké bojové práci celého dne, shromáždili se umounění a unavení námořníci obou lodí na palubách u zábradlí a znovu a znovu si provolávali slávu z lodě na loď – vyjadřovali tak soudržnost po probdělých útrapách.
Když se blížila 19 hodina dne 1. května 1940 setkaly se na volném moři protiletadlové lodě „Calcutta“ a „Auckland“ s připlouvajícím „Osmnáctou eskadrou křižníků“ (lehký křižník „Birmingham“ a lehký křižník „Manchester“ a torpédoborce) admirála Laytona, a v jejich společnosti se pak vracely zpět k Andalsnesu, aby splnily úkoly druhého dne evakuace.
Nejprve je torpédoborec „Somali“ (spuštění na vodu 1937 – výtlak 1 960 tun – 8 x 120 mm, 4 x 40 mm, 8 x 13 mm, 4 torpm. – rychlost 36 uzlů) odeslán do Alesundu, aby nalodil tamní svaz „Primrose“ (Petrklíč), zatímco ostatní lodě spěchají rychlostí 20 uzlů k Andalsnesu. To již nad nimi krouží bombardéry Luftwaffe a pravidelně, i když takřka neúčinně, na lodě útočí. Říkáme takřka, neboť historie zaznamenala, že vlajková loď admirála Laytona lehký křižník „Manchester“ unikl jednomu zásahu bombou střemhlavého bombardéru Ju 87 Stuka jen tak, tak (bomba vybuchla velmi blízko lodi)… Po cestě objeví svaz i zbývající 4 trawlery z protiponorkového svazu, na nichž nefungovaly vysílačky a které si myslely, že se na ně zapomnělo. Trawlery dostanou rozkaz od admirála Laytona, aby se vrátily do Scapa Flow.
To se již blížila tma a v záři hořícího města Molde tam do přístavu doplul torpédoborec „Diana“, který vyzvedl norského generála Rugeho a jeho štáb a odvezl ho na jeho přání – přímo – daleko na sever Norska – do Tromsö.
Když se blížilo 22 hodin 45 minut ještě večer dne 1. května 1940, blíží se zbytek „Osmnácté eskadry křižníků“ před Andalsnes. Za řekou Romsdal hořelo městečko Veblungsnes, ale naštěstí přístaviště zůstalo ve tmě, neboť jej stíní hory.
Lehké křižníky „Manchester“ (spuštění na vodu 1937 – výtlak 9 400 tun – 12 x 152 mm, 8 x 102 mm, 8 x 40 mm, 8 x 13 mm, 6 torpm. – rychlost 32,5 uzlu) a lehký křižník „Birmingham“





(spuštění na vodu 1936 – výtlak 9 100 tun – 12 x 152 mm, 8 x 102 mm, 8 x 40 mm, 8 x 13 mm, 6 torpm. – rychlost 32,5 uzlu), pro které je přístaviště malé, musí zakotvit ve fjordu a 3 torpédoborce na ně začínají převážet vojáky.
Ze břehu hlásil námořní důstojník, kterým byl námořní kapitán Chapnesse, že se až do této doby (23 hodin) dostavilo k odvezení jen asi 300 mužů.
Admirál Layton se okamžitě vydal na břeh v Andalsnesu, kde se setkal s námořním kapitánem Chapnessem (velitel námořní evakuace v Andalsnesu) a generálem Pagetem (velitel Sickleforce), kteří mu vysvětlí, že hlavní síly měly dorazit mezi 1. a 2. hodinou noční dne 2. května 1940.
Admirál Layton je seznámen se situací, která nastala, i když informace nejsou zcela úplné.
Co se stalo?
Veškeré nesnáze způsobila při ústupu jednotek z fronty nehoda vlaku (v noci z 30. dubna na 1. května 1940), na kterém celý plán evakuace druhého dne spočíval.
Letecké bombardování Luftwaffe, lépe řečeno jedna bomba vytvořila kráter, do kterého vlak spadl. Obě dvě lokomotivy vlaku se převrátily a přední vagón byl zcela rozdrcen. Při neštěstí bylo mnoho obětí z řad vojáků.
Nezranění vojáci z vlaku se vydali pěšky na noční 17 mil dlouhý pochod k místu, kde na ně čekal poslední zbývající vlak. Pro zraněné vojáky byla poslána nákladní auta.
Ti vojáci, kteří šli pěšky dorazili šťastně dne 1. května 1940 ráno do Vermy, což je asi 20 mil od Andalsnesu. Tam strávili celý den v tunelu maskováni, kde čekali na vlak, který je po setmění odvezl dál. Poslední zadní voj, který se skládal z 1 roty pluku „Green Howards“ a několika námořních pěšáků měl přijet později na nákladních autech.
Je tedy jasné, že naloďování druhého dne evakuace se proti harmonogramu plánu pozdrželo. Přesto již brzy v noci začínají přicházet vojáci a torpédoborce je začínají převážet na křižníky. Nad očekávání se do půlnoci (z 1. na 2. května 1940) nalodilo přibližně 1 500 mužů a generál Paget, domnívaje se, že zná přesně situaci hlásí admirálu Laytonovi, že zbývá nalodit už jen zadní voj v síle 200 mužů. Nyní vystala obava, že ráno může padnout mlha, která by lodě plné vojáků uzavřela v úzkých vodách fjordu. Lodě chtěly vyplout co nejrychleji. Situace se musela řešit. Když se nalodil i generál Paget a jeho štáb, nařizuje admirál Layton křižníkům a torpédoborcům své „Osmnácté eskadry křižníků“, aby odpluly na širé moře a lehký protiletadlový křižník „Calcutta“ a protiletadlová šalupa „Auckland“ mají provést evakuaci zadního voje.
Na lehkém křižníku „Calcutta“ byli námořníci i velitel značně překvapeni, když na jejich paluby rota za rotou napochoduje více než 750 vojáků, což je skutečně maximální počet, který může být na loď bezpečně umístěn. „Calcutta“ pak před 2. hodinou ráno bezpečně odpluje ponechávajíc protiletadlovou šalupu „Auckland“, aby počkala na zbytek. Ten zbytek přišel velmi rychle – pozor ten zbytek bylo 23 důstojníků a 218 mužů a „Auckland“ ve 2 hodiny ráno dne 2. května 1940 také odplula.
Celkově je tak druhý den evakuace bezpečně odvezeno více jak 2 200 mužů.
Tím končil k neúspěchu odsouzený boj Spojenců ( naprosto bez letecké podpory) – Sickleforce – jižní rameno kleští, které se mělo sevřít okolo Trondheimu.
Zajímavostí tady je, že Němci přestože věděli, že probíhala evakuace Sickleforce nedovedli zasáhnout ani jedinou loď. Rychlost a perfektní organizace Spojenců, moment překvapení, to vše bylo na straně Spojenců a Luftwaffe ještě nedokázala zasáhnout evakuaci v tom bezbranném okamžiku – v době - kdy vojáci přicházeli na paluby lodí!!!

Příště o evakuaci severního ramene kleští u Namsosu – Mauriceforce. Tady se však nebude vyvíjet při evakuaci situace tak div ne „romanticky“…

Použité materiály:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.

Debata bude po skončení VII. díl.