První asijské barbetové obrněnce
Část první
V Číně vládla od r. 1644 mandžuská dynastie Čching. Obrovská, lidnatá a po dlouhou dobu téměř soběstačná země, se izolovala před vnějšími vlivy, takže ještě počátkem 19. století mohli evropští obchodníci navštěvovat pouze přístav Kanton a jenom Portugalci měli zvláštní postavení v Macau. Nejvýznamnějším zahraničním obchodním partnerem byla Velká Británie reprezentovaná mocnou Východoindickou společností, přičemž v Evropě panoval hlad po čaji, hedvábí a porcelánu, ale obchodníci postrádali komoditu, s níž by prorazili na čínském trhu. Teprve koncem 18. století v Říši středu prudce vzrostla poptávka po indickém opiu a brzy už hodnota importu výrazně převýšila příjmy z vývozu. Část první
Za tuto drogu však čínští obchodníci museli platit stříbrem, což vedlo k znehodnocení měny a k ožebračování zemědělců, načež úřady postavily obchod s opiem mimo zákon. Ilegální dovoz vedl ke sporům mezi Brity a Číňany, které vyústily v r. 1839 v tzv. první opiovou válku. Vítězný Albion sice nedosáhl zrušení zákazu obchodování s opiem, ale získal kolonii Hongkong, obchodníci mj. dosáhli snížení celních poplatků a otevření pěti čínských přístavů (1), načež si na Pekingu podobné smlouvy vymohly i Paříž s Washingtonem. Nedodržování dohod a čínské snahy potírat obchod s opiem vedly k dalším dvěma konfliktům s Británií a Francií, které skončily v r. 1860 vítězstvím Evropanů, kteří získali další výsady.
Čínská ozbrojená džunka z období opiových válek
Vládci Říše středu si museli neochotně připustit, že jejich země už není pupkem světa a pokusit se po vzoru „bílých ďáblů“ vybudovat základní infrastrukturu a ozbrojené síly, které by dokázaly zajistit jejich nezávislost. Jedním z nejdůležitějších úkolů byla výstavba válečného loďstva, neboť všechny potenciální nepřátele (s výjimkou Ruska) oddělovalo od Číny moře. Bohužel zdejší hospodářské reformy zahájené v r. 1861 byly polovičaté a netěšily se podpoře většiny společnosti, ani císařského dvora, takže jejich efekt se ještě před koncem 19. století vytratil a Čína zůstala zaostalou, polofeudální zemí, vydanou napospas dravým mocnostem. Ostatně o jejich neúspěchu svědčí fakt, že zdejší železniční tratě měřily v r. 1894 v úhrnu pouhých 364 km!
Jedním z vykonavatelů politiky sebeposílení, byl hodnostář Li Hung-čchang. Li se stal vládcem východních provincií, které se pokoušel „westernizovat“ po vzoru rychle se rozvíjejícího Japonska. Z jeho iniciativy zakládali moderní loděnice, zbrojovky a železnice, jejichž provoz mu přinášel finance, jichž částečně použil na výstavbu vlastní armády školené německými instruktory, a budování tzv. Severního loďstva (2), jemuž velel admirál Ťing Džu-čchang.
Místodržící Li Hung-čchang a lodní konstruktér Rudolph Haack
To původně sestávalo z ozbrojených plachetních džunek, vhodných leda k pronásledování pirátů, ale nyní měla jeho pancéřové jádro tvořil dvojice barbetových obrněných lodí (tehdy je oficiálně označovali jako pancéřové korvety) nazvaných ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN, které představovaly odpověď na japonské jednotky KONGÓ, HIJEI a FUSÓ objednané ve Velké Británii. Hlavním zdrojem financí pro jeho výstavbu však byl námořní fond (kam plynulo 40 % vybraných námořních cel), z něhož měli (dle Olendera) pro potřeby Severního loďstva každoročně uvolnit zhruba 2 miliony taelů (3).
Ve Fu-čou Číňané s francouzskou pomocí vybudovali velký arsenál s loděnicí, kde mj. od r. 1883 stavěli pobřežní obrněnec PING-JÜEN, ale realizaci popisovaných jednotek svěřili štětínské společnosti Vulcan. Jistě, ve Francii a zejména ve Velké Británii sídlily renomovanější loďařské závody, ale Li Hung-čchang preferoval německé dodavatele, neboť Berlín, na rozdíl od Paříže a Londýna, zatím neusiloval o získání kolonií na úkor Říše středu, tudíž se jevil jako perspektivnější obchodní partner. Jako první jej na možnost stavět válečné lodě v Německu už v polovině sedmdesátých let upozornil císařův vyslanec v Pekingu M. von Brandt, a protože jeho slova padla na úrodnou půdu, účastnil se čínský legát v r. 1877 ve Štětíně slavnostního spuštění na vodu obrněnce SACHSEN a čínští činovníci si s ochotným souhlasem velení Císařského námořnictva prohlédli zdejší loděnice a začali najímat německé odborníky ochotné sloužit v Severním loďstvu. Viděno z retrospektivy, můžeme konstatovat, že neprohloupil, jelikož nedávno sjednocené Německé císařství sice doposud provozovalo pouze skromné námořní síly, ale zato disponovalo kvalitními projektanty a loděnicemi, takže Čína za svoje nemalé peníze (každá jednotka stála zhruba 1 milión taelů tj. v přepočtu asi 6,2 milionů německých zlatých marek či 370 000 liber šterlinků), obdržela odpovídající protihodnotu.
Podélný řez trupem, na němž je dobře vidět umístění strojovny a kotelen, stejně jako diagonální rozmístění těžkých děl
Původně mělo Severní loďstvo v Německu získat dokonce tři sesterské jednotky, ale nakonec se z finančních důvodů muselo spokojit s dvojicí obrněnců a chráněným křižníkem ČCH-JÜAN. Kontrakt podepsali v prosinci 1880, respektive v květnu 1881 a Čína je oficiálně převzala v říjnu 1885. Projekt vypracoval hlavní konstruktér loděnice Vulcan inženýr Rudolph Haack, jenž si vzal za vzor německé obrněnce třídy SACHSEN, ale rozmístění primárního dělostřelectva a systém pancéřování napodobovalo britskou věžovou loď INFLEXIBLE.
Byly to dvoukomínové lodě se dvěma bojovými stěžni (bez oplachtění) opatřenými marsy a výložníky, ale nejmarkantnější prvky představovaly čtyři dělostřelecké kopule a dvě parní barkasy usazené na rostrech ve středolodí. Jako stavební materiál použili ocel a železo a projektanti lodě opatřili klounem o délce 3 m, jehož hrot se skrýval 3,5 m pod hladinou. Trupem se dvěma bočními kýly se táhly dvě paluby a obrněnce byly mezi svislicemi dlouhé 91,2 m a jejich největší délka činila 93,88 m, kdežto šířka 18,3 m a ponor 6,1 m. Normální výtlak dosahoval 7400 tun a plný 7670 tun. V předolodí visely na řetězech čtyři kotvy (lodě jich nesly celkem šest) k jejichž obsluze sloužily dva navijáky a elektřinu pro vnitřní osvětlení a dva reflektory (síť měla napětí 62 voltů) vyráběla parní dynama o výkonu 70 koňských sil. Ovládání kormidla usnadňovala hydraulika, ale v případě jejího selhání se s ním musela posádka „poprat“ ručně. Taktická otočka při rychlosti 12 uzlů měla poloměr zhruba 270 m.
Viktoriánským nátěrem natřený Ťing-jüen vplouvá do suchého doku v Port Arturu
Velké čínské válečné lodě z konce 19. století dostaly tzv „viktoriánský“ nátěr (viz obr. č. 1); pod úrovní vodorysky byly cihlově červené, boky nad čarou ponoru natřeli černou barvou, stěžně, ventilátory, kopule středních děl a komíny do daleka zářily žlutě, kdežto nástavby, paluby a záchranné čluny byly bílé. Příslušnost k Severnímu loďstvu dokládal drak namalovaný na přídi.
Kompaundní pancíře měly hmotnost 1451 tun a zhotovila je ocelárna v Dillingenu. Základem ochrany byla citadela ve středolodí; její stěny tvořily pancíře silné odspodu 152 (?), 356 a 254 mm, a nejsilnější pás dosahoval šířky 2,9 m a délky 43,5 m, přičemž ponořená část měřila 1,5 m. Připevnili je na podložku s teakového dřeva a zepředu a zezadu je ukončovaly 356mm (?) pancéřové přepážky. Citadelu nahoře kryla plochá 76mm pancéřová paluba, na kterou navazovaly karapasy o stejné tloušťce táhnoucí se až k přídi a zádi. Reduta (dvojice spojených barbet) byla dlouhá 21,4 m a tvořily jí pancíře silné 152 až 305 mm. Barbety dostatečně chránily podavače munice, ale shora kryly těžká děla pouze kopule silné 25,4 mm. Stěny kopulí pro zbraně střední ráže dosahovaly tloušťky 51 mm, ale stropy byly silné toliko 10 mm. Velitelská věž měla 203mm (podle jiných zdrojů 305mm) pancíř.
Schéma pancéřování dle Suligy
Konstruktéři se zaměřili na ochranu životně důležitých prostor jako muniční sklady, kotelny a strojovny, tudíž větší část lodních boků pancéřování postrádala. Odolnost čínských obrněnců vůči nepřátelské palbě však zvyšoval propracovaný systém pasivní ochrany, neboť množství podélných a příčných přepážek členilo trup pod spodní palubou na více než 200 vodotěsných úseků, k čemuž je nutné připočíst ještě 24 bočních koferdamů naplněných korkem, 16 uhelných jam a dalších 23 oddílů nad touto palubou spojených vodotěsnými dveřmi.
To v kombinaci se silnými pancíři činilo z těchto jednotek odolné a těžko potopitelné lodě, třebaže během čínsko-japonské války se ukázala jejich Achillova pata. Tenké kopule mohly dělostřelce ochránit toliko před střepinami a malorážními projektily, zatímco granáty střední ráže jimi snadno pronikaly a jediná exploze mohla vyřadit celou obsluhu. Proto Číňané po draze zaplacených zkušenostech z bitvy u Asanu kopule na většině lodí odstranili a nahradili je pytli s uhlím.
Kruppovo námořní dělo ráže 305 mm vzor 1880
Primární výzbroj představovaly čtyři zezadu nabíjené Kruppovy kanóny ráže 305 mm vzor 1880 o délce hlavně 25 ráží. Jejich hmotnost byla 31,5 tun a vystřelovaly projektily o váze 329 kg, přičemž úsťová rychlost činila 500 m/s (Balakin udává 535) a maximální dostřel 7800 m. Protipancéřové granáty dokázaly při zkušebních střelbách na krátkou distanci prorazit 490mm desku z kovaného železa, což tehdy stačilo na všechny prvoplánové protivníky. Kadence palby činila zhruba jeden výstřel za tři minuty, ale v bojových podmínkách pochopitelně klesala. Ovládání těžkých děl usnadňovala hydraulika a v případě nouze je bylo možné obsluhovat manuálně.
Kanóny usadili na dvě diagonálně rozmístěné barbetové otočné platformy; ve starší literatuře se traduje, že na ŤING-JÜEN byla předsazená levá barbeta, kdežto na ČCHEN-JÜEN pravá, ale moderní autoři (4) většinou uvádí, že jde o omyl a na obou jednotkách byla předsazená pravá barbeta, což jak se zdá potvrzují i jejich fotografie a replika ŤING-JÜENU zhotovená Číňany počátkem 21. století. Diagonální uspořádání umožňovalo silnou palbu směrem vpřed, což bylo výhodné pro přípravu klounového útoku, ale pro boj v kýlové linii se nehodilo, jelikož střelba přes protilehlý bok byla možná jenom v úzkém palebném sektoru (5) a mohlo při ní dojít k poškození nástavby, velitelské věže, nebo kopule na opačném boku (6).
Model kopule s těžkými děly
Ostatně Bělov s odvoláním na nejmenovaného korespondenta deníku „The Times“ píše, že při zkušebních střelbách se „posádka i návštěvníci museli držet zábradlí, ucpat si uši vatou a jeden člověk se neudržel na nohách. Došlo k poškození zábradlí a nábytku, jehož úlomky si mnozí z pozvaných hostů odnesli jako suvenýr, rozbilo se hodně skla a z uhelných jam kvůli otřesům vyletěly kusy uhlí.“ Střelba z těžkých kanónů zkrátka přinášela spoustu nepříjemných druhotných efektů a kašlajícím a slzícím dělostřelcům, uvězněných ve špatně větraných kopulích naplněných zplodinami, nebylo co závidět.
I sekundární výzbroj vyrobili u Kruppa. Tvořily jí pouhé dva 150mm kanóny vzor 1880 s délkou hlavně 35 ráží, usazené v podélné lodní ose na přídi a zádi. Vážily 4,75 tun a jejich projektily dosahovaly hmotnosti 51 kg a dostřel díky zvýšené elevaci činil 11 000 m. Úsťová rychlost byla 530 m/s a granáty prorážely železnou desku silnou 320 mm. Rychlost palby činila jednu ránu za minutu a díky výhodnému umístění měly mnohem širší palebné pole než hlavní výzbroj, což částečně kompenzovalo jejich nízký počet.
Příďová kopule s dělem ráže 150 mm
Lodě nesly i lehká děla určená k použití na parních barkasách a k odrážení útoků torpédovek, jejichž počet se v průběhu služby měnil. Na palubě stály dvě 75mm Kruppova desantní děla, jejichž střely vážily 4,3 kg, a jak se zdá, krátce po vstupu do služby nesly obě jednotky i osm (?) revolverových děl systému Hotchkiss ráže 37 mm, umístěných na marsech a na nástavbě. Ty dokázaly za minutu vychrlit až 60 projektilů a dostřel činil asi 2800 m. Jak stoupal počet torpédových nosičů ve flotilách potenciálních nepřátel, přibývalo na čínských lodích i malorážních děl, a Pastuchov uvádí, že v únoru 1895 jich ČCHEN-JÜEN nesl 17 kusů (7).
Třebaže bylo zřejmé, že samohybná torpéda se pro použití na těžkopádných obrněncích nehodí, umísťovali konstruktéři jejich vrhače i na jednotky této kategorie, takže nepřekvapí, že nechyběly ani na těchto lodích. Pravděpodobně se jednalo o německá 350mm (podle jiných zdrojů 356mm) torpéda Schwartzkopff; přičemž dvě nadhladinové boční „roury“ namontovali ve středolodí a jednu v podélné lodní ose na zádi (podle jiných zdrojů na přídi). Žádný pramen neuvádí jejich parametry, ale Japonci v r. 1884 zakoupili od stejného výrobce torpéda dlouhá 4,57 m, jejichž bojová hlavice vážila 21 kg a dostřel při rychlosti 22 uzlů činil 400 m.
Zahraniční instruktoři školí čínské obsluhy torpédometů
Tehdejší pancéřové lodě často nesly i miniaturní torpédovky, takže i čínské jednotky dostaly dvojici těchto plavidel. Zhotovili je ze železa a dodal je německý Vulcan. Jejich délka byla 19,70 m, šířka 2,62 m, ponor 1,07 m a výtlak 15,705 tun. Páru vyráběl jeden lokomotivový kotel a stroj o výkonu 200 koňských sil jim zajišťoval rychlost 15 uzlů. Výzbroj sestávala ze dvou pevných torpédometů o průměru 350 mm a jednoho lehkého děla. Spuštění na vodu prováděli pomocí výložníků na zadním stěžni, ale zdlouhavá a obtížná manipulace znesnadňovala jejich bojové nasazení, takže většinou pouze zabíraly místo a počátkem 20. století konstruktéři tuto myšlenku opustili, byť s nimi Japonci ve válce s Ruskem zaznamenali určité úspěchy.
Výzbroj byla silná a pohled do ústí těžkých děl budil náležitý respekt, stejně jako hmotnost boční salvy, která nominálně činila 1418 kg, ale kvůli diagonálnímu uspořádání to v reálu bylo většinou 760 kg, což přesto byla nemalá hodnota, která v kombinaci s velkou průbojností Kruppových kanónů, dělala z čínských obrněnců obávané protivníky.
Obrněnec Čchen-jüen
V muničních komorách skladovali 200 granátů ráže 305 mm několika typů, nezjištěný počet projektilů pro střední a lehká děla a 21 torpéd. Bohužel kvalita munice představovala další slabinu čínských obrněnců, jelikož náhradu za spotřebované původní granáty dodávali místní „podnikatelé" kteří nadřadili zisk nad národní zájmy a mnohé projektily nechávali místo trhavinou plnit např. cementem či pískem!
Pohonnou jednotku tvořily dva horizontální tříválcové parní stroje s dvojitou expanzí, otáčející dvojicí čtyřlistých lodních vrtulí, pro něž vyrábělo páru osm válcových kotlů s pracovním tlakem pět atmosfér. Kontrahovaný výkon činil 6200 koňských sil, ale ŤING-JÜEN dosáhl při zkušební plavbě výkonu 7200 koní, což stačilo k dosažení rychlosti 15,384 uzlů, a jejich kolegové při téže příležitosti dokázali ze strojů vymáčknout dokonce 7400 koňských sil a ČCHEN-JÜEN plul rychlostí 15,4 uzlů! Pravda, tyto rekordy zaznamenaly za ideálních podmínek se zkušenou německou obsluhou a běžně dosahovaly oba obrněnce výkonu strojů kolem 6000 koní a tehdy slušné rychlosti 14,5 uzlů, což bylo o půl uzle víc než nasmlouvaná hodnota.
Modely čínských obrněnců ve viktoriánském nátěru
Stroje byly v jedné strojovně, kde je od sebe oddělovala překážka, zatímco kotle podle Balakina umístili do dvou kotelen, přičemž do každé vestavěli podélnou přepážku. Normální zásoba paliva sestávala z 650 tun uhlí, ale posádka mohla v případě potřeby naložit dalších 350 tun, což umožňovalo doplavbu 4500 námořních mil při hospodárné rychlosti 10 uzlů (8). Práce topičů byla na všech vojenských i civilních lodích namáhavá a nelehký úděl měli i přidavači zajišťující plynulý přísun uhlí k topeništím, přičemž museli dohlížet, aby je odebírali rovnoměrně, jinak mohlo dojít k nežádoucímu bočnímu náklonu. „Jejich svět byl strašidelný, dokonce ještě chaběji osvětlený a hůř větraný než jejich ubikace,“ píše D. Butler „přičemž teplota se pohybovala od spalovacího žáru u dveří topeniště po chlad prostor vzdálených uhelných zásobníků zchlazených mořem.“
V době před francouzsko-čínskou válkou, představovaly hlavního dodavatele paliva pro čínské válečné námořnictvo doly na ostrově Tchaj-wan, kde v r. 1883 vytěžili 40 000 tun uhlí, ale velká vzdálenost od Žlutého moře a nízká kvalita zdejšího uhlí, přiměli Li Hung-čchanga poohlédnout se po jiném zdroji paliva pro sílící Severní loďstvo a zahájit těžbu na Šantungském poloostrově.
Obrněnec Ťing-jüen ve Štětíně
Silně vyzbrojené, dobře pancéřované a dostatečné rychlosti dosahující ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN změnily poměr sil na Dálném východě, protože žádná mocnost neprovozovala v těchto vodách silnější jednotky, a pohled na mocně dýmající obrněnce plující v čele Severního loďstva, vyvolával dojem, že Čína ovládá Žluté moře a časy, kdy se kořila „zahraničním barbarům“ patří minulosti. Jenomže tato iluze se za deset let rozplynula jako sen kuřáka opia a nastalo kruté vystřízlivění.
Kvalita popisovaných lodí vynikne zejména při srovnání s japonskou konkurencí, jejíž nejsilnější jednotkou byl v polovině osmdesátých let 19. století kasematní obrněnec FUSÓ (9) o výtlaku 3717 tun. Jeho pancíře dosahovaly tloušťky nanejvýš 229 mm, primární výzbroj tvořily 4 Kruppovy kanóny ráže 240 mm a stroje o výkonu 3500 koňských sil stačily k dosažení rychlosti 13 uzlů.
Jenomže války nevyhrávají zbraně, ale lidé kteří je obsluhují a kvalita posádek byla největším handicapem čínského námořnictva. Posádky obou obrněnců tabulkově čítaly 34 důstojníků a 295 poddůstojníků a námořníků, přičemž na ŤING-JÜENU, sloužícímu jako vlajková loď Severního loďstva, pobýval i admirál Ťing a jeho štáb, ale v reálu se těchto stavů dosáhnout nepodařilo. Jak na lodě montovali další zbraně, navyšovaly se i posádky, takže před čínsko-japonskou válkou papírově na každou loď připadalo přes 350 mužů. Velitel a vyšší důstojnici měli k dispozici pohodlné kajuty a společenský salónek, zatímco prostí lodníci spali na ubytovací palubě v závěsných lůžkách stejně jako jejich kolegové v ostatních marínách.
Posádka čínského křižníku
Důstojníci většinou absolvovali námořní akademii ve Fu-čou (podle Pastuchova se označovali jako klika Min), ale Li Hung-čchang inicioval vznik námořního učiliště v Tiencinu a specializované školy provozovali i v dalších přístavech. Na výuku dohlíželi dobře placení zahraniční odborníci (v Tiencinu kupř. Američan Philo McGiffin) a kandidáti na důstojnické posty museli nejprve projít čtyřletým kurzem, kde mj. studovali angličtinu, fyziku, zeměpis či navigaci, aby se poté další dva roky (ve Fu-čou dokonce pět let) školili na výcvikových lodích, a někteří důstojníci a strojníci absolvovali i studijní pobyty v Evropě nebo USA. Námořníci se rekrutovali z mladíků ve věku od 16 do 18 let, museli projít zdravotní prohlídkou a požadovala se po nich alespoň základní gramotnost. Poté prošli ročním výcvikem a teprve pak je přidělili na válečné lodě.
Z výše popsaného by mohl vzniknout dojem, že čínští důstojníci i námořníci prošli kvalitní přípravou, ale opak byl pravdou. Výcvik posádek zůstal na nízké úrovni, a navzdory působení zahraničních instruktorů, Severní loďstvo takticky vycházelo ze zastaralých poznatků a zdaleka nedosahovalo evropského, ba ani japonského standardu. Při odsazování velitelských míst kvetl protekcionizmus a námořnictvem prorůstala korupce v Evropě nepředstavitelných rozměrů. Důstojníci i námořníci si při každé příležitosti usnadňovali službu, povinnosti vykonávali liknavě a mnozí vědomě rezignovali na snahu osvojit si požadované dovednosti, což se projevilo zejména u kvalifikovaného personálu jako byli dělostřelci, minéři, strojníci či torpédisté. Námořníci byli nestydatě okrádáni svými nadřízenými a dodavateli, kterýžto nešvar gradoval od konce osmdesátých let, kdy dvořané zpronevěřili fondy určené pro výstavbu loďstva.
Mladý Philo McGiffin
Pravda, ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN představovaly chloubu čínské floty, takže jejich posádky měly lepší výcvik a disciplínu než činil obecný průměr, ale ani tato „elita“ se nemohla měřit s námořníky žádného potenciálního soupeře. Jedno však zdejším posádkám upřít nelze. Boji se rozhodně nevyhýbaly a McGiffin počátkem čínsko-japonské války hrdě napsal: „Nevěřte těm, kdo se budou vysmívat čínským námořníkům. Jsou odvážní, vysoce disciplinovaní, plni nadšení a budou bojovat s Japonci, svými dědičnými nepřáteli, lépe než kdokoliv jiný.“ Ano, zákeřný způsob jakým námořnictvo Země vycházejícího slunce zahájilo bojové operace, mužstvo stmelil, ale ani vzedmutá vlna entuziasmu nemohla vynahradit jejich nedostatky a oni za předchozí liknavost draze zaplatili. Krví a životy!
Poznámky:
(1) Byly to Kanton, Fu-čou, Šanghaj, Ning-po a Amoy.
(2) Čínské námořnictvo netvořilo v tomto období jeden celek, ale formálně se dělilo na Severní a Jižní loďstvo, přičemž pod Jižní spadaly i další de facto samostatné formace.
(3) Tael je stříbrná mince (či její ekvivalent) o hmotnosti necelých 38 gramů.
(4) Uvádějí to Pastuchov, Walczyk, Balakin a Wright.
(5) Bělov kupř. píše, že děla na pravoboku mohla pálit přes protilehlý bok pouze v palebném sektoru 15 až 90 stupňů.
(6) Během bitvy u ústí řeky Jalu k tomu opravdu došlo.
(7) Byly to zbraně systému Hotchkiss ráže 37 až 57 mm a Maxim-Nordenfelt ráže 57 mm.
(8) Předpokládalo se, že plná zásoba paliva vystačí za běžných podmínek zhruba na deset dní.
(9) Japonci následně zadali stavbu tří chráněných křižníků třídy MACUŠIMA konstruovaných speciálně pro boj s čínskými obrněnci, ale ani ty se jim nemohly rovnat v pancéřování a palebné síle.
Technické parametry:
Délka: mezi svislicemi 91,2 m, maximální 93,88 m.
Šířka: 18,3 m.
Ponor: 4,32 m.
Výtlak: normální 7400 tun, plný 7670.
Výkon strojů při zkouškách 7200 a 7400 koňských sil; reálně 6000.
Rychlost při zkouškách 15,384 a 15,4 uzlů; reálně 14,5 uzlů.
Doplavba: 4500 námořních mil při ekonomické rychlosti 10 uzlů.
Pancéřování:
Boční pás: 152, 356 a 254 mm.
Příčky: maximálně 356 mm.
Barbety: maximálně 305 mm.
Velitelská věž: 203 mm.
Paluba: 76 mm.
Dělové kopule: 25,4 a 10 mm.
Výzbroj krátce po vstupu do služby: 4 x 305 mm, 2 x 150 mm, 2 x 75 mm, 8 x 37 mm, 3 x torpédomet.
Posádka: tabulkově 34 důstojníků a 295 poddůstojníků a lodníků.
Použité zdroje:
Арсенал-Коллекция 2013/10.
Морская Кампания 2010/8 a 2011/6.
Балакин С.: Триумфаторы Цусимы ; Броненосцы японского флота. Moskva 2013.
Белов А.: Броненосцы Японии. Vydalo nakladatelství Галея Принт 1998.
Válečné lodě minulosti 1. Vydalo nakladatelství Kanon 2015.
Olender P.: Sino-Japanesse Naval War 1894-1895. Vydalo nakladatelství MMPBooks 2014.
Wrigh R.: The Chinese Steam Navy 1862-1945. Vydalo nakladatelství Chatham Publishing 2001.
Okrety wojenne; numer specjalny 1999/3.
Сулига С.: Корабли Русско-японской войны (2); Японский флот. Vydalo nakladatelství Аскольдъ 1993.
http://navy-stories.webnode.cz/products ... mornictvo/
http://60-250-180-26.hinet-ip.hinet.net ... index.html
http://60-250-180-26.hinet-ip.hinet.net/chin/1411.html
http://baike.baidu.com/view/789578.htm? ... ype=search
http://jczs.news.sina.com.cn/2004-09-13/1515226473.html
http://www.wikipedia.org/
Citát z díla Daniela Butlera je převzatý z knihy „Noc, kdy se potopil Titanic“.
Bohužel tedy vyjma technických údajů lodí...
