Trestanecká jednotka dr. Dirlewangera vznikla v roce 1940. Její základ tvořili vězni, kteří si odpykávali trest pro pytláctví. Byla soustavně rozšiřována o trestance z řad SS a policie, včetně lidí odsouzených k trestu smrti a omilostněných k doživotí, o trestance ze všech složek Wehrmachtu i o trestance jinonárodních zrádcovských jednotek.
V r. 1942 do ní byli zařazeni první tři vězni koncentračního tábora Dachau. Od jara 1943 následovali kriminální a asociální vězni z koncentrčních táborů ve značném množství. Z nejhorší spodiny bylo sestaveno nejen mužstvo této jednotky, ale trestanými zločinci byli i její velitelé včetně dr. Dirlewangera. Pretoriánská prestiž SS se v těchto časech začala značně vytrácet, a tzv. rasová otázka, pro SS tak důležitá, v tento čas pozbývala smysl...
Dirlewangerova jednotka byla nejdříve nasazena v Generálním gouvernementu a později na Bílé Rusi proti partyzánům, kde brzy získala pověst bandy vrahů a lupičů. Dirlewanger si tam vysloužil Německý kříž ve zlatě, za podíl na akci ,,Cottbus“, která proběhla od 22.6. do 3.7.1943. Byla to pacifikace určitého partyzánského prostoru, provedená vyhlazením nejen dopadených partyzánů, ale i místního obyvatelstva. Její charakter je patrný z výsledků uvedených ve zprávě komisaře pro Bělorusko, adresované říšskému ministru pro obsazené východní oblasti. Bylo ukořistěno 492 pušek, ale zavražděno 9 500 lidí včetně žen a dětí. Mimoto 2 512 bylo deportováno na práci do Německa .
Za podíl na potlačení Varšavského povstání - kde si jeho jednotka počínala stejně ukrutně - byl Dirlewanger vyznamenán Rytířským křížem. V říjnu 1944 byla tato jednotka, nasazena už jako brigáda k potlačení Slovenského národního povstání.
Od října 1944 byli do jednotky zařazováni také němečtí političtí vězni. Stalo se tak na návrh bývalého lagerführera v Dachau Egona Zilla. Dopisem ze dne 7.10. 1944 požádal Dirlewanger Himmlera o souhlas k provedení odvodů mezi bývalými německými protivníky režimu, ,,kteří se podle pevného přesvědčení velitele tábora vnitřně změnili a přejí si o tom podat důkaz účastí na boji Velkoněmecké Říše“
V neděli 15. října 1944 oznámilo velitelství tábora v Dachau, aby se do večera přihlásili dobrovolníci z řad německých politických vězňů k nasazení na frontu. Tehdejší táborový písař Hans Schwarz napsal, že se přihlásili téměř všichni. Uvádí se, že přibližně z šesti set německých vězňů se přihlásilo pět set,ale jsou i jiná vyšší čísla. Dotyční stáli před alternativou:buď vyčkat na pravděpodobnou likvidaci v závěru války, nebo se dostat z tábora s perspektivou, že se zbrani v ruce bude možno užitečně zasáhnout. Dále je tu argument, že nikdo nemohl tušit, že budou zařazeni do jednotky SS. Nemalou úlohu sehrály obavy z represálií, které mohou následovat v případě odmítnutí. Ty se ukázaly jako neopodstatněné.
V Buchenwaldu, kde až na nevelké vyjímky političtí vězni akci odmítli, se represálie nekonaly. Výsledky náboru zrevidovalo vedení SS. Z velkého počtu přihlášených vybralo pouze 192 mužů. Zřejmě využilo příležitosti a zbavilo se vězňů, zejména komunistů, které považovalo za nebezpečné, ze seznamu byli, ale vyškrtáni všichni interbrigadisté.
Osmého listopadu byli vybrání vězni odvedeni z tábora a oblečeni do uniforem SS. Příštího dne byli - zřejmě z politických důvodů - do tábora znovu přivezeni a museli v těchto uniformách a před očima spoluvězňů pochodovat. Poté byli odtransportováni do Krakowa a odtud na Slovensko do obce Nováky. Tam byl ze šesti set bývalých vězňů zformován prapor a z Dachováků vytvořena jedna ze tří rot. Po krátkém výcviku je nasadili do dvou „protipartyzánských akcí“.
Ukázalo se, že sloužit v této hordě hrdlořezů a uchovat si čestný štít nebude lehké. Naštěstí vzápětí následovala přeprava na frontu do prostoru jižního Slovenska okupovaného v roce 1938 Maďarskem. Dne 11. prosince přešlo asi 400 mužů frontu. Pokud si komunisté činili naděje, že se setkají s pochopením sovětských velitelů, trpce se zklamali. Bez ohledu na stranickou příslušnost zapadli do soukolí běžného při zacházení s německými vězni. Byli nuceni absolvoval dlouhé pěší pochody při nedostatku jídla, s přespáváním pod širým nebem (v prosinci a lednu) nebo v domech s vytlučenými okny. V Sovětském svazu byli rozptýleni po několika zajateckých táborech. Hodně jich zahynulo. Poslední z těch, co přežili, se vrátili ze zajetí v roce 1947.
diky za odpovedi
