
Minonoska Amur
Ještě předtím nežli se budeme věnovat popisu těchto jednotek, by bylo dobré se nejprve alespoň stručně seznámit s tehdejšími minami a technikou jejich kladení. Je třeba míti na paměti, že tehdejší oficiální ruské vojenské názvosloví nerozlišovalo termíny mina a torpédo tak, jak je rozlišujeme nyní. Rusové torpédo označovali jako samohybnou námořní minu (mína samodvižajúščija), na rozdíl od ukotvené miny (mína zagražděnija). Z tohoto označení byly odvozené i názvy pro torpédoborce, jenž byly označovány jako „minonósci“, či „minonóski“, zatímco pro lodě určené ke kladení min se používal název „minnyje transporty zagradítěly.“
Kontaktní námořní mina se skládala ze dvou částí. Vlastní miny a kotevního vozíku, který nesl naviják s kotvícím lanem. Samozřejmě bylo nutné vyvinout spolehlivý způsob kterak zajistit, aby nakladené miny byly ponořené v požadované vzdálenosti od vodní hladiny. Autoři Hynek a Klučina popsali nejčastěji používaný způsob ve své sérii Válečné lodě takto: „Na vozíku byla umístěna šňůra se závažím o délce, v jaké hloubce měla být mina pod hladinou. Při kladení se po nárazu na hladinu vody uvolnil vozík, který klesal ke dnu a tělo miny se zatím volně vznášelo na hladině. Když se závaží dotklo dna, uzavřela se západka navijáku, lano se přestalo odvíjet a vozík stáhl tělo miny do požadované hloubky.“ Tehdejší námořní miny mívaly většinou kulovitý tvar a z jejich těla vyčnívaly ostny s roznětkami. Roznětky byly dvojího druhu. První se nazývaly mechanické a k explozi docházelo nárazem úderníku do roznětky, což nastalo při najetí lodě na vyčnívající osten. Druhý způsob využíval chemickou roznětku, kdy k odpálení nálože došlo opět po najetí plavidla na některý z vyčnívajících trnů, který rozbil baňku obsahující elektrolit a uhliko-zinkovou baterii. Jakmile elektrolit vnikl do baterie, došlo k elektrickému zkratu, jenž minu odpálil Tento způsobob používali Rusové během války s Japonskem.
Před nakladením se vozíky, na nichž ležely miny, opatrně vytáhly na palubu, kde byly položené kolejnice, po nichž je obsluha dopravila na záď, kde měla minonoska umístěné spouštěcí rampy vedoucí k otvorům, kterými se spouštěly do vody. Tento způsob byl nejenom dosti náročný na pozornost obsluhy, ale i poměrně zdlouhavý a neumožňoval klást miny v pravidelných rozestupech, protože byl zcela závislý na koordinaci mužů dopravujících miny ze skladišť ke spouštěcím otvorům.


V. A. Stěpanov a jeho systém kladení min
V době rusko-japonské války se již používal dokonalejší systém vyvinutý poručíkem V. A. Stěpanovem roku 1889. Při tomto způsobu kladení obsluha pouze zavěšovala miny na řetězový dopravník, jenž je transportoval k vyvrhovacím otvorům. Nespornou výhodou nového systému byla plynulost kladení min, kdy bylo při plavbě rychlostí 10 uzlů možné položit přibližně 10 min za minutu, v pravidelných rozestupech asi 30 metrů.
A nyní již můžeme přikročit k popisu samotných plavidel. Obě specializované minonosky byly schváleny k realizaci v rámci plánu výstavby Tichomořské eskadry, jenž měl být ukončen v roce 1905, a dostaly jména podle asijských veletoků AMUR a JENISEJ. Na realizaci každého z těchto plavidel bylo uvolněno 2056582 rublů. U zrodu těchto jednotek stál V. A. Stěpanov, o němž již byla řeč výše, ale na jejich projektování a vlastní stavbě se podílel i známý lodní konstruktér Kutějnikov a svým dílem přispěl i A. I. Moisev. Jejich stavba započala v Baltickém závodě roku 1898. AMUR byl spuštěn na vodu v listopadu 1898 a převzat až v roce 1901. JENISEJ byl spuštěn na vodu v květnu 1899 a do služby vstoupil ve stejném roce jako sesterská loď. Délka těchto jednotek byla 92,7 m, šířka 14,9 m. Ponor byl u lodi AMUR 4,4 m a u druhého plavidla 5,2 m. Amur měl výtlak 2590 t, zatímco JENISEJ 2800 t. Vzhledově velmi připomínaly běžné dopravní parníky se dvěma komíny a stejným počtem stožárů. Původně měly nést ještě oplachtění, ale později se od něj upustilo. Přídě obou lodí byly opatřené klounovou přídí. Posádka sestávala z 13 důstojníků a 309 námořníků. Protože se předpokvádalo že budou operovat zejména na Dálném východě a Japonské moře na několik měsíců v roce zamrzalo, byla lodní obšívka zesílena a lodě byly opatřeny dvojitým dnem, aby mohly odolávat i nárazům do menších ledových ker.

Plánek minonosky Amur
Pohon tvořily dva vertikální trojčité parní stroje o výkonu 4900 koňských sil, jimž dodávalo páru šest vodotrubních kotlů typu Belleville (každý se dvěma topeništi) o celkové výhřevné ploše 1536 metrů čtverečních. Maximální rychlost činila 18 uzlů a doplavba byla původně plánována na 3000 námořních mil, ale poté co se ukázalo, že obě plavidla dokáží naložit více uhlí, nežli se předpokládala, stoupla na 3600 námořních mil při rychlosti 10 uzlů. Běžně vezenou zásobu paliva tvořilo 400 t uhlí a zvýšenou 650 t.
Dělová výzbroj byla úmyslně potlačena, aby bylo možné zvýšit kapacitu nesených min a sloužila pouze k odrážení útoků lehkých nepřátelských plavidel, zejména torpédových. Každá z ruských minonosek nesla pětici kanónů ráže 75 mm, s délkou hlavně 45 ráží, které mohly vystřelovat projektily o hmotnosti zhruba 5 kg a jejichž dostřel se pohyboval kolem 7 km. Dále nesly ještě deset (podle jiného zdroje sedm) děl kalibru 47 mm o délce hlavně 43 ráží, vystřelujících granáty vážící asi 1,5 kg, do vzdálenosti zhruba 5,5 km. Během rusko-japonské války se však ukázala děla ráže 47 mm jako málo účinná a kanóny ráže 75 mm zase znevýhodňovala použitá munice, kdy Rusové dávali přednost protipancéřovým granátům, které nemohly mít proti větším jednotkám žádnou účinnost a těmi menšími často prolétaly skrz trup, aniž by explodovaly. Kromě děl ovšem obě minonosky mohly nést až 450 min umístěných ve třech odělených skladištích, což byl v té době nevídaný počet. Jednolo se o galvanické miny vyvinuté v roce 1898 o průměru 780 mm, které obsahovaly 56 kg výbušniny a bylo je možné klást do hloubky 40 metrů.
Tyto jednotky byly projektovány k minovým operacím nejenom u vlastního, ale i u nepřátelského pobřeží. Proto nesly odpovídající zásobu min a disponovaly poměrně vysokou rychlostí. Ovšem tyto předpoklady byly dosti nereálné, jelikož by je při podobných akcích musely doprovázet válečné lodě, protože obě minonosky by díky svým rozměrům jen stěží unikly pozornosti protivníka. Z dnešního pohledu se jeví jako zbytečně velké a také kapacita vezených min neodpovídala podmínkám Dálného východu, kde panoval nedostatek min. Celkově se dá říci, že menší, a proto nenápadnější plavidla, by byla vhodnější, což ovšem neznamená, že se jednalo o nevydařený lodní typ. Tyto lodě se v boji celkem osvědčily a specializované minonosky začaly brzy stavět i další námořní mocnosti. Obě plavidla nakladla společně během války před Port Arturem 809 min (celkem jich zde bylo položeno 1170).
Bojové nasazení:
Obě minonosky měly zpočátku značné problémy se stabilitou, což zdrželo jejich vstup do služby. Po přesunu na Dálný východ byly dislokované v Port Arturu, kam dorazily v roce 1902. AMURU velel fregatní kapitán Bernatovič a později fregatní kapitán Ivanov, zatímco JENISEJI nejprve fregatní kapitán Grammatčikov, jehož později vystřídal námořní kapitán Stěpanov (pravděpodobně se jednalo o stejného muže, který stál u zrodu těchto plavidel). Jejich cesta vedla přes Středomoří a Jenisej zde najel na mělčinu a musel být opravován. V Port Arturu prodělaly ještě různé menší opravy, které reflektovaly zkušenosti získané během prvních měsíců služby.

Fregatní kapitán Ivanov
Obě plavidla se v předvečer vypuknutí rusko-japonské války účastnila demonstrativního vyplutí Tichomořského loďstva, kdy plnila úlohu retranslačních stanic a zajišťovala spojení Tichomořské eskadry s Port Arturem.
Amur byl již během prvního bombardování Port Arturu zasažen granátem ráže 305 mm, jenž však naštěstí neexplodoval. Během blokády Port Arturu si obě jednotky počínaly poměrně aktivně a podnikly řadu minovacích operací. JENISEJ ihned po vypuknutí války nakladl při celkem třech výjezdech dohromady 402 min, ale při poslední plavbě najel dne 11. ledna 1904 na vlastní minu a během pouhých patnácti minut se nedaleko přístavu Dalnyj potopil, přičemž zahynulo kolem 90 mužů a dalších 35 bylo zraněno. Při tomhle neštěstí přišel o život i kapitán Stěpanov (traduje se, že odmítl záchranu a dobrovolně se potopit i se svou lodí), takže můžeme říci, že tento muž byl s těmito plavidly spojen přímo osudově.
AMUR podnikl v prvních měsících války celkem sedm plaveb, při nichž položil dohromady 407 min. V březnu 1904 byl poškozen při najetí na potopenou japonskou blokádní loď a 16.6.1904 narazil na pobřežní skaliska, ale podařilo se jej opravit. V minových operacích už ovšem nepokračoval, protože Rusové již téměř žádné další miny neměli. Proto byli někteří námořníci přesunuti na pevninu, aby posílili posádku Port Arturu. Osud Minonosky AMUR se naplnil dne 18.12.1904, kdy jej potopilo japonské dělostřelectvo.

Vrak minonosky Amur
Seznam japonských válečných lodí potopených a poškozených ruskými minami:
Bitevní loď JAŠIMA. Potopená 15.5.1904 před Port Arturem (319 mrtvých).
Bitevní loď HACUSE. Potopená 15.5.1904 před Port Arturem (Přibližně 300 mrtvých).
Chráněný křižník SAIJEN. Potopen 30.11.1904 před Port Arturem (38 mrtvých).
Chráněný křižník TAKASAGÓ. Potopen 13.12.1904 před Port Arturem (204 mrtvých).
Nechráněný křižník KAIMÓN. Potopen 5.7.1904 (22 mrtvých).
Pancéřový dělový člun HAIJEN. Potopen 18.9.1904 před Port Arturem.
Aviso MIJAKÓ. Potopeno 14.5.1904 před Port Arturem (122 mrtvých).
Torpédoborec AKACUKI. Potopen 17.5.1904 před Port Arturem.
Torpédoborec HAJATORI. Potopen 3.9.1904 před Port Arturem (20 mrtvých)
Torpédovka typ 31; číslo 33. Potopena 11.11.1904.
Torpédovka typ 31; číslo 48. Potopena 12.5.1904 před Port Arturem (6 mrtvých)
Torpédovka typ 50; číslo 53. Potopena 13.12.1904 před Port Arturem.
Bitevní loď ASAHI. Poškozena 26.10.1904 před Port Arturem.
Pancéřový křižník ČIJÓDA. Poškozen 27.7.1904 před Port Arturem.
Chráněný křižník ICIKUŠIMA. Poškozen 3.9.1904 před Port Arturem.
Chráněný křižník AKAŠI. Poškozen 10.12.1904 před Port Arturem.
Chráněný křižník CUŠIMA. Poškozen 4.9.1904.
Torpédoborec OBORÓ. Poškozen 2.11.1904 před Port Arturem.
Torpédoborec HARUSAME. Poškozen 11.10.1904 před Port Arturem.
Torpédovka typ 39; číslo 66. Poškozena 23.11.1904 před Port Arturem.
Technické parametry:
Délka: 92,7 m.
Šířka: 14,9 m.
Ponor: AMUR 4,4 m; JENISEJ 5,2 m.
Výtlak: AMUR 2590 t; JENISEJ 2800 t.
Rychlost: 18 uzlů.
Výkon strojů: 4900 koní.
Dojezd: 3600 námořních mil při rychlosti 12 uzlů.
Posádka: 13 důstojníků a 309 námořníků.
Výzbroj: 5 x 75 mm, 10 x 47 mm a 450 min.
Použité zdroje:
Milan Jelínek: RUSKO-JAPONSKÁ VÁLKA 1904 -1905; Válečné lodě soupeřů. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Milan Jelínek: RUSKO-JAPONSKÁ VÁLKA 1904 -1905; Válka začala v Port Arturu. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 2. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Vladimír Hynek, Petr Klučina a Evžen Škňouřil: Válečné lodě 3. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1988.
http://keu-ocr.narod.ru/Amur/
http://www.battleships.ru/frame/by_namemalkov.html
http://wunderwaffe.narod.ru/Reference/Fleet/RJ1/03.htm
http://wunderwaffe.narod.ru/WeaponBook/ ... hap05.html
http://www.wikipedia.org/