VIII. díl. Francie 1940. Úvod. Č 1.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Úvod. Č 1.

Mapa s vyznačením Alsaska, Lotrinska ( žlutě), které připadlo po ww1 zpět Francii.





Když jsem připravoval tento osmý díl, zaujal mě výrok předsedy vlády Francie Georgese Clemenceua, který pronesl v roce 1917, kdy ještě 1. světová válka nekončila, naopak vrcholila, a byla tak ve ¾. Tehdy Clemenceu řekl, cituji:
„Válka je řadou katastrof, které vedou k vítězství.“
Ano, přesně tohle pro Francii platilo.
Francie totiž, jak z 1. světové války, tak i z této 2. světové války, o které bude nyní řeč, vyšla vítězně, ale vyšla vítězně jen proto, že do obou těchto válek vstoupilo USA. Kdo se totiž historií zabývá tak ví, že v roce 1870, v přímém souboji s Německem a jen s Německem, utrpěla Francie zdrcující porážku.
Bylo to právě pokoření v roce 1870, co živilo ve francouzské armádě, a to až do roku 1914, názor – my to jednou, až nadejde den, těm Němcům… (splatíme)!!!
My na ty Němce vletíme a zaútočíme na ně vším co budeme mít po ruce.
Ve francouzských vojácích tato představa vyvolávala nadšení a až zaslepenou zuřivost.
A právě přesně v tomto duchu, když Francouzi zastavili první útoky Německa v roce 1914, viz bitvy zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=213
se pak pustily francouzské jednotky do útočení.
Francouzští vojáci v pestrých uniformách útočili ve svých ztečích přímo do německé kulometné a dělostřelecké palby a do celých hektarů ostnatého drátu.
Právě proto utrpěla Francie v roce 1914 ohromné lidské ztráty, které neztenčenou měrou narůstaly v roce 1915, 16, 17 a 18, dokud spojenečtí generálové konečně nepřestali velet:
„Na zteč!!!“
Ano!
Nakonec i páni generálové, když ty ztráty Francie rostly až na konečných 1 357 800 mrtvých, 4 266 000 zraněných a zajatých a ztracených 537 000, celkově tedy 6 160 800 došli k závěru, že takovéto útoky jsou v době kulometů a děl, které stále zpřesňovaly palbu vlastně prachsprostá sebevražda národa, a že si budou muset více všímat obrany.
O tom, že to byl jeden z přímých důsledků, jež vedly Francii k tomu, že postavila Maginotovu linii a také o ní si řekneme později.
Nyní tedy ještě zpět do Francie, do doby na konci 1. světové války.
Francie na konci 1. světové války dostala zpět to, co v roce 1870 ztratila, tedy Alsasko a Lotrinsko ( viz horní mapa) a francouzské jednotky, jak víme, okupovaly německé Porýní a Sársko.
Celkově však vítězství v 1. světové válce Francie krutě zaplatila. Nejen lidské, ale i materiální ztráty byly obrovské. Vždyť většina bitev 1. světové války se na západě odehrávala v severních oblastech Francie, které jsou vlastně jádrem průmyslové velmoci, kterou Francie v Evropě bezesporu byla. Nyní tedy severní průmyslové oblasti Francie, po 1. světové válce, ležely v troskách. Francie, jako stát, bankrotovala a tonula v dluzích (pomohlo USA).
O francouzské situaci, o jejím úpadku, po skončené 1. světové válce hovoří její vlastní diplomat Jules Cambon, který napsal tato slova, cituji:
„Vítězná Francie se musí smířit s tím, že je menší mocností, než poražená Francie.“
Již u Německa – viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2502
a zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2510
jsme u Výmarské republiky říkali, že kombinovaná síla USA, Velké Británie, Francie a Itálie a také Ruska jako „Dohody“, sice Vilémovské Německo porazila, ale Německo, jako země, zůstalo nedotčeno. Žádná oblast Německa nebyla 1. světovou válkou poničena, takže i po porážce zůstala země – Německo – nejsilnější mocností Evropy (některá čísla si ještě dále řekneme – jako důkaz tohoto tvrzení).
Německé obyvatelstvo i po ztrátách v 1. světové válce čítalo 70 miliónů občanů a jejich počet stále rostl.
Naproti tomu Francie se zastavila na 40 miliónech lidí.
Deset let po Versailleské smlouvě (1929) dorůstalo každoročně do vojenského věku 2x více Němců, než Francouzů.
Navíc je třeba vzít v potaz, že došlo k rozkolu v „Dohodě“, když mocnosti jako Rusko se přeměnily na SSSR – bolševické Rusko. Ta největší velmoc USA se uzavřela do sebe a o Evropu se nestarala vůbec (IZOLACIONIZMUS).
Z poraženého Rakouska – Uherska vznikly sice státy, které se přidaly k Francii, ale jak víme byly samý spor mezi sebou (např. Polsko – ČSR).
Francii, jako 1. velmoc kontinentu Evropa přesvědčilo jejich 6 160 800 obětí v 1. světové válce, že je to ona, kdo je v Evropě výjimečný.

Francie velice rychle zapomene na své partnery v boji a přisvojuje si právo – falešné právo – že je to Francie, francouzský národ, francouzská armáda, kdo vyhrál 1. světovou válku.
Francie zapomene na Kanaďany pohřbené na hřebenu Vimy, zapomene na britské námořníky, kteří zmizeli v mořích a oceánech s potopenými loděmi, zapomene na britské vojáky, kteří s nimi bojovali vedle v zákopech. Zapomene na Australany a Novozélanďany, kteří padli na Gallipoli, zapomene na indický sbor, který zmrzl u Armentiéres během první zimy války. Zapomene na Američany zabité v Champagni a v Aragonnách.
Francie zapomněla na všechny cizince, kteří položili životy v 1. světové válce na straně „Dohody“.
A je to právě tento nevděk Francie, který roztrpčí anglosaské národy tak, že se stahují do izolace a nechtějí Francii pomáhat po 1. světové válce budovat mírové záruky v Evropě.

Naproti tomu zase ve Francii převládne názor, že Versailleská smlouva je jen takový odvar toho, co mělo být ve skutečnosti Německu nadiktováno a zároveň se Francie začne považovat za toho „jediného“ strážce Versailleské smlouvy.
Tato pozice je také jedním z důvodů, že přes svá i některá špatná rozhodnutí dostává francouzský generální štáb od vlády Francie neustále dostatek peněz na zbrojení a to až do začátku 2. světové války.

O Versailleské smlouvě jsme již hovořili zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2411
a ještě i na mnoha dalších místech.
Většina historiků západu o ní hovoří jako o, cituji:
„Nejrozporuplnějším historickém dokumentu.“
O Wilsonových „Čtrnácti bodech“ jsme si řekli, že nebyly ve Versailles vůbec připuštěny k diskuzi a již na začátku vzpomínaný předseda vlády Francie Georges Clemencau o nich dokonce prohlásil, cituji:
„Mr. Wilson mne s jeho ‚Čtrnácti body‘ nudí, ostatně Všemohoucí Bůh jich měl jen deset.“
Smlouva byla jaká byla, ale historici světa stále tvrdí, že mír, který Německo nadiktovalo v roce 1871 Francii byl mnohem tvrdší, než to, co Versailleská smlouva nadiktovala Německu a stejně tak byly i podmínky, které vnutilo Německo v roce 1918 Leninovu Rusku také mnohem tvrdší.
Avšak Němci, stejně tak jako někteří historici i dnes, budou stále tvrdit, že Versailleská smlouva byla k Němcům příliš tvrdá.
Málokdo totiž ví, nebo si vůbec vzpomene, že mimo známých sankcí ve vojenství, mělo Německo zaplatit na reparacích 1 000 miliónů liber, ale 1 500 miliónů liber ji na obnovu půjčila Velká Británie a USA ( dlouhodobě na mnoho desítek let splatnosti).
Největší zlo však Versailleská smlouva napáchala tím, že vznikly nové hranice států, skoro jen tlustou čarou. Ta tlustá čára vůbec nekoukala na národnostní složení a dala většině nově vzniklých států do vínku strašné problémy. Z nichž nejhorší, byla německá minorita, která se náhle z vládnoucí třídy stala podřízenou třídou!!!
Němci – ti velikáni Evropy (dle svého vychování a cítění) – mají náhle poslouchat někoho, kdo nemluví německy???

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Úvod. Č 2.

Již jsme nakousli v předchozích dílech (I. – VII., ale i v VIII. Č 1), že velice důležité pro vývoj Evropy i světa mezi oběma světovými válkami byl návrat vojáků ze zákopů 1. světové války do civilního života.
Ano – byli to právě tito navrátilci z 1. světové války, kteří když se vrátili z bojišť určovali další chod dějin v Evropě a ve světě.
Samozřejmě ti vítězní vojáci se vraceli radostněji, než ti poražení, ale vesměs to většinou byli cyničtí a zahořklí lidé a když tito lidé srovnávali to, co oni sami a jejich kamarádi protrpěli s tím, co vytrpěli ti, kteří zůstali doma, bylo jim nanic a pro ty co zůstali doma neměli vůbec žádné pochopení a ve většině případů s nimi opovrhovali.
Zdokumentovaným faktem je, že valná většina všech vojáků, kteří se vraceli z 1. světové války byla antikomunisticky naladěná.
Právě z těchto antikomunisticky naladěných veteránů vznikají veteránské spolky, jako byl ve Francii „Croix de feu“, nebo „Černokošiláči Oswalda Mosleyho“ v Británii, a „Modrokošiláci a černokošiláči“ v Itálii, kteří se později přeměňují do stran ať už nacistických (Mosleyho ve Velké Británii), nebo fašistických.
Důležité však pro pochopení vývoje mezi oběma světovými válkami je, že většina, valná většina, všech navrátivších se vojáků ze zákopů v západní Evropě je antikomunistická.
Takže to, co platilo ve VŘSR 1917 v Rusku (armáda, která se vrátila ze zákopů se přidala k Leninovi – masově – Lenin jejich nenávist, zahořklost a cítění využil doleva a přeskočil z feudalismu do socialismu) neplatilo v západní Evropě.
Proto tzv. levicová komunistická revoluce v Německu 1918, 19 – otevřený boj Spartaků je jiný než v Rusku. Stejně tak hodně jiná je i bolševická revoluce v Maďarsku pod velením Béla Kůna ( silné nacionální zabarvení – Velké Uhersko).
Faktem však je, že po skončení 1. světové války v listopadu 1918, hrozí v Evropě, po vzoru VŘSR z roku 1917, že se komunisté, krajní levice, ujme moci v celé Evropě.

V Německu – ve vzniklé Výmarské republice předá šlechta – konkrétně princ Max ( cisař abdikoval a moc předal princi Maxovi) – moc levicovému sociálnímu demokratu Ebertovi (dne 9. listopadu 1918), který se tak stane 1. předsedou vlády – I. kancléřem - Výmarské republiky. Levicový Sociální demokrat Ebert však nechce levicovou revoluci typu VŘSR a tak se pak spojí s Freikorpsem, malými armádami, které bránily hranice Německa, aby porazil onu krajně levicovou hrozbu.
Vláda Výmarské republiky tak zabraňuje uchopení moci krajní levicí a zároveň se snaží v Německu udržet pořádek.
Len Deighton ve své knize – Blitzkrieg – o tom na straně 28 říká, že zatímco levicový sociální demokrat Ebert vyhlašuje amnestii pro politické vězně císařského režimu a zároveň zaručuje úplnou svobodu slova, tisku a shromažďování - rozšiřuje levicový – komunistický „Spartakus Gruppe“ letáky s hesly, cituji:
„Všechna moc dělníkům a vojákům.“
Ano!
Zatímco levicová sociálnědemokratická vláda Eberta, vláda Výmarské republiky, řeší přízemní starosti, jako byla distribuce potravin, udržování železnic v provozu a zachování práva a pořádku v Německu, řešila radikální levice Karla Liebknechta, 37 letého právníka, komunistického revolucionáře a Rosy Luxemburgové se svými Spartakovci to, že v Německu dovede nekompromisně levicovou revoluci do konce.
Do toho samého konce, jako svou revoluci dovedli Leninovo bolševici v roce 1917 v Rusku.

Spartakovci jsou poraženi Freikorpsem, a jak to bylo s těmi vojáky a námořníky?

Freikorps v ulicích Berlína.




Tak ti vojáci a námořníci, tak ti zatím úplně odděleni od levice, vyrabovali a zpustošili císařský palác, protože jim císařské Německo dlužilo žold.
Ebert přes svého ministra financí nechá námořníkům a vojákům vyplatit jejich žold ve výši 125 000 marek, ale námořníci požadují ještě 80 000 marek - jako vánoční přilepšení.
To už je na Eberta moc a začíná jednat – použije své tajné telefonní linky a na vzbouřené námořníky a vojáky povolal armádu z Kesselu, neboť vzbouřenci odmítli vyklidit budovy. Vojáci z Kesselu dorazí a okamžitě rozestaví děla a kulomety. Vypukne jen velice krátký boj.
Již velmi brzy zavlaje nad císařskými paláci a obsazenými budovami, bílá vlajka, na radikální straně námořníků.
Mrtvých mají námořníci 30 a zraněných100.
Tuto dobu využije Karl Liebknecht a rozšiřuje zprávu, že vypukla kontrarevoluce a že se ke Spartakovcům, ze kterých vznikne Komunistická strana Německa, přidala armáda a námořníci (což nebyla v masovém měřítku pravda, určitě se nejednalo o tak velké množství jak to tvrdila levice).
V Německu vznikl takzvaný „Spartakovský týden“, kdy levice, radikální levice, chtěla převzít moc.




Obsadila některé vládní budovy. Ale když například přišla a chtěla okupovat ministerstvo války, byla okupační skupina vykázána z budovy, že se má vrátit až s písemným zmocněním od svých velitelů. Ale od vzbouřenců se již nikdo nikdy nevrátil!!!
Vojáci a námořníci tento levicový puč, tento „Spartakovský týden“ ignorovali.
Potom dal sociálnědemokratický ministr pro armádu shromáždit vojáky Freikorpsu a všechny obsazené budovy dal vyklidit.
Komunistická levice neměla žádnou podporu obyvatelstva, to totiž toužilo na konci války po klidu - a tak se levice postupně pokojně vzdala Freikorpsu.
Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová byli uvězněni a pak v ústraní zavražděni, a jejich těla byla vhozena do průplavu - připomínám, že u moci byla vláda sociální demokracie, která se tak definitivně rozešla s levicí komunistickou.
Rozkol v levicovém hnutí, jak víme z dalšího vývoje v Německu v 20. a 30. letech, přetrvával až do nástupu Adolfa Hitlera a jeho nacismu k moci. Nacismus pak plně zabránil vzniku jakéhokoliv jednotného postupu levicové, ale i pravicové opozice.

V těchto místech je ještě také třeba podotknout, že v celé Evropě ani levice, ani pravice neodhadla správně - mezi oběma válkami - nálady vojáků, kteří se vrátili ze zákopů.
Levice si totiž myslela, že vojáci jsou protiválečně laděni a dělala hrdiny z těch, co v době války seděli doma.
To se vojákům samozřejmě nelíbilo.
Ale vojákům se stejně tak nelíbilo, jak pravice špatně řídila jejich návrat a přesun ze zákopů (do kasáren, vše se dělo pomalu a na špatná místa, byla špatně zajištěna strava a další). Pravice v Evropě netušila, že vojáci se chtějí především vrátit domů.
To je vidět právě na Německu a proto o tom Německu.
Tak například v Berlíně v prosinci 1918 projdou slavnostně vojáci v přehlídce Brandenburskou branou a jsou vítáni Ebertem (všichni se cítili, že nebyli na válečném poli poraženi) a za Brandenburskou branou pak pokračují prostě v cestě!
Ano, pokračují v cestě, ale pokračují v cestě domů!
Pro ilustraci:
Na vánoce v roce 1918 bylo v celé berlínské posádce jen 150 vojáků.

Vystupování levicových sil je po 1. světové válce podobné v celé Evropě, ale i ve světě.
Evropa – pravicová Západní a Střední Evropa, majetná Evropa tak ta se nástupu levice bránila.
Že se bránila a jak se bránila, tak třeba například v Itálii, viz zde – nástup Mussoliniho k moci:
I.díl Italský fašismus Č 1. až 29.
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=197
Stejně špatná obrana, která vedla až k nástupu Adolfa Hitlera – diktátora 20. století byla i zde - II. díl. Německo. Nacismus. Č 1. až 17. na stejném odkazu a ve Španělsku viz. III. díl. Španělsko. Fašismus. Č 1. až 17.
Čímž vznikl v Evropě nový fenomén – nacismus a fašismus – diktatury, které se chtěly nejen vypořádat s levicí, ale chtěly zotročit ostatní demokratické obyvatelstvo, ale co především – táhly celo Evropu a společně s totalitou v Japonsku pak celý svět - do nové – 2. světové války.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Úvod. Č 3.

Vznik fenoménu, kterým byla Maginotova linie (název podle ministra války André Maginota, který se o její vybudování zasloužil - *17.2.1877 - +7.1.1932 – ministrem války byl v letech 1929 až 1932).




V článku č. 1 jsme si řekli jak velké lidské, materiální a morální ztráty Francie v 1. světové válce utrpěla.
Historie k tomu dokládá, že například v roce 1939 měla Francie o 300 000 bojeschopných mužů méně než v roce 1914.
Bylo to proto, že chyběli nenarození francouzští synové těch mužů, kteří padli v letech 1914, 15, 16, 17 a 18 při útocích na německé zákopy.
Francouzští generálové, vesměs ti samí generálové, kteří veleli v 1. světové válce, stejně jako v té jejich válce, stále považovali „Útok“ za jediné tajemství, které vede k „Vítězství“, ale náhle přece jenom schvalují plány na mohutný systém opevnění podél celé hranice s Německem.
Schválení plánu na opevnění podle oněch francouzských generálů, není zaměřeno proti doktríně o „Útoku“. Ne, to ne!
Opevnění má jen poskytnout čas pro mobilizaci záloh a pro zřízení námořní blokády.
Teprve až Francie vše připraví, shromáždí své muže a zbraně, bude následovat onen „Útok“, který provedou ty nejlepší francouzské jednotky.
To byla ta myšlenka na ono opevnění, na celý systém opevnění, na celou „Maginotovu linii“, na tu „Neproniknutelnou“ vojenskou hranici mezi Německem a Francií.




Samotná myšlenka pocházela z roku 1922.
Ano.
Od roku 1922 je francouzská armáda rozhodnuta, že její vojáci již nikdy nebudou bojovat obrannou bitvu na otevřeném poli, jako tomu bylo v roce 1914.
Onen demografický vývoj – nedostatek mužů ve Francii, stejně jako hospodářský vývoj – statická průmyslová základna – tak to vše této myšlence nahrávalo.
Myšlenka se zrodila z velkých bitev u francouzských pevností u Verdunu, které byly postaveny po ostudné porážce od Němců v roce 1870.
Ano, celkem po 10 měsíců v roce 1916 v 1. světové válce zde bojovaly německé a francouzské armády v boji zblízka a padlo přitom obrovské množství lidí na obou stranách.
Téměř každý francouzský voják té doby sloužil někdy u Verdunu.
Téměř každá francouzská rodina měla důvod Verdun proklínat.
Po 1. světové válce se Verdun stal pro Francii, a nejen pro Francii, „Svatým hrobem“ a určitě „Poutním místem“.
Ostatně ještě dnes v 21. století je možné u Verdunu slyšet ozvěnu kroků, a slova jsou zde – i školními výpravami – pronášena šeptem – zvláště pak v mohutných bunkrech, které ani německá 420 mm děla Kruppových závodů nedokázala rozbít.

Historik Liddel Hart ve své knize – Dějiny první světové války (History of the World War 1914 – 1918) tvrdí, že Verdun v 1. světové válce pro Francii zachránila jen šťastná náhoda. Tou šťastnou náhodou podle Harta je to, že francouzská dalekonosná děla trefila zrovna 450 000 německých dělostřeleckých granátů, které byly skladovány u Spincourtu a vylétly do vzduchu, aby pak následně zničily německá Kruppova děla ráže 420 mm.
Verze jiných historiků pak říká, že francouzští vojáci u Verdunu byli zachráněni tím, že generál Haig podnikl na Sommě útok, čímž od Verdunu odlákal německé zálohy.

Zásluhy na vítězství u Verdunu byly však připsány francouzskému generálu (později nechvalně proslulému kolaborací s Němci) Henri Philippu Petainovi.




Tehdy nejen Francie Petaina oslavovala jako zachránce západní civilizace. Dvojnásob pak Petaina oslavovala Francie v roce 1917, když využil své osobní reputace a svými osobními výzvami utišil vzpoury, které toho roku ohrožovaly přímo další existenci francouzské armády (nespokojení vojáci chtěli odejít domů ze zákopů).
Do roku 1914 byl generál Henri Philipp Petain jen takřka bezvýznamným, říkejme raději běžným učitelem pěchotní taktiky na „Ecole de Guerre“. Odtud si ho vytáhl generál J. J. Joffre, který byl jmenován vrchním velitelem francouzské armády. On totiž generál Joffre neměl žádné štábní zkušenosti a tak si vzpomněl na svého starého učitele taktiky a rozhodl se, že ho musí mít ve svém štábu.
Když pak francouzská vláda, po 1. světové válce, chtěla zjistit názor „frontového vojáka“ na stálá opevnění, byl to generál Henri Philipp Petain, kdo byl osloven.
Tady musíme říci, že generál Petain byl v té době generálním inspektorem francouzské armády (zároveň byl dezignovaným vrchním velitelem pro případ války) – rozhodně tou dobou to byl pravý posuzovatel věci.
Generál Petain měl tehdy zpracovanou teorii o – „Bojišti připravovaném v době míru“ – to měla být obranná linie podél západního břehu Rýna až k Thoinvile na řece Mosele.
Tato linie neměla být podle Petaina silně opevněna a také neměla pokračovat podél francouzsko-belgické hranice - již tehdy byl generál Petain přesvědčen, že tento úsek fronty je možné bránit jen na území Belgie.
Od Petainových dob se předpokládalo, že se Belgie stane spojencem Francie (genštáb Francie předpokládal, a my víme, že mezi válkami neúspěšně). Byla to základní součást francouzské strategie, že linie opevnění v Belgii (nedostatečná a neúplná) byla považována de facto za součást francouzského opevnění.
První peníze na „Maginotovu linii“ byly ve francouzské vládě schváleny veřejně v lednu 1930 (předtím se tak dělo jen tajně a stavěly se jen zkušební pevnosti). Od roku 1930 pak i přes probíhající světovou hospodářskou krizi (SHK) spotřebovávala „Maginotova linie“ každou dosažitelnou částku francouzského vojenského rozpočtu určeného na obranu. Původní vládní návrh rozpočtu zněl na 3 000 miliónů franků (některé prameny uvádějí 3 300 miliónů franků). Již však v roce 1935 bylo spotřebováno více jak 7 000 miliónů franků, 1/5 každoročního vojenského rozpočtu určeného na obranu – dokončeno však bylo pouze 140 km opevnění.
Skutečností je, že pevnostní experti byli se stavbou „Maginotovy linie“ spokojeni (v roce 1940 se ukázalo, že pevnostní pásma byla udělána z hlediska obrany velmi dobře), a všichni tvrdili, že za zmiňované peníze francouzských daňových poplatníků byla pořízena účinná ochrana celé opevněné linie a to na celé francouzsko – německé hranici.
Byla to pravda, ale stále zůstávalo 400 km naprosto nechráněné hranice, v místech kde se Francie dotýkala hranic Belgie!!!






U těchto 400 km vůbec nešlo o to, že by Francie na to neměla peníze. Tady šlo o vztahy s Belgií, ale nejen o ně.
Ono totiž budování oněch 400 km pevností je problém vedle problému.
Řekněme si některé problémy.
Severní provincie Francie, to jsou totiž nížiny, které jsou každým rokem zaplaveny vodou, jak se o tom přesvědčili i vojáci v zákopech 1. světové války. Dalším problémem pak bylo, že podél francouzsko – belgických hranic se táhla právě městská průmyslová oblast (na straně Francie francouzská, na straně Belgie belgická), která vyrostla právě v době, kdy se celá Evropa vzpamatovávala z 1. světové války.
No a stavět pevnosti mezi továrnami a domy?
Tak to je vždy problém. A další a další problémy.
Ale jsme zase na začátku – jakmile by začala Francie jakoukoliv stavební činnost pro svou obranu na francouzské straně hranic, tak by to přece byl signál, že Francie v případě války ponechává Belgii svému osudu!!!

Samotné bunkry opevnění „Maginotovy linie“ byly promyšleně rozmístěny tak, aby poskytovaly co nejvhodnější palebné pole – z jednoho bunkru bylo možno ostřelovat i bunkr sousední – to v případě, že by padl do rukou nepřítele.
Mnohé je o Maginotově linii také na Palbě viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=240
Masivní železobetonové bunkry měly 3,5 metru silné železobetonové stropy, které byly v té době prakticky nezničitelné.
V horním patře dvoupatrové budovy s ocelovými pozorovacími kopulemi na střeše, mezi kterými byly i výsuvné kopule s děly, pak byly umístěna hlavní děla.




Takže v horním patře se nacházela největší děla, v menších bunkrech pak kulomety, zatímco ta spodní patra sloužila k zásobování municí, umístění elektrocentrál, spojovací místnosti,




ubytování mužstva a byly tam skladovací prostory. Bunkry byly většinou chráněny celou soustavou protitankových




a protipěchotních zátarasů, a vodních příkopů na povrchu. Některé bunkry byly propojeny chodbami.




Do výbavy pevnosti patřila podzemní železnice, kina a rekreační zóny. Vzduch v pevnosti byl přes mohutné filtry



upravován a udržován v mírném přetlaku – ochrana proti otravným látkám. Byly tam obrovské sklady munice, proviantu, dílny a voda se čerpala z hlubokých studní. Některé velké pevnosti měly osádky od 500 do 1 000 vojáků.
Ráj to však nebyl, což ukázal rok 1940.
Oni totiž obytné prostory byly neobyčejně stísněné a vojáci, jak ukazuje i obrázek, spali na úzkých třípatrových palandách




. Světla žárovek bodala do očí a francouzští vojáci si stěžovali na hluchotu, kterou jim způsobovalo nepřetržité dunění generátorů a ostatních strojů v uzavřeném prostoru. Ještě horší to bylo v pevnostech s odpady, neboť žumpy neměly žádné větrání a v některých bunkrech panoval nepředstavitelný zápach. V betonu vzniklá vlhkost pronikala vším, a technici museli veškerá zařízení přetěsňovat, vše bylo neustále znova natíráno a vyměňováno. Samotné vojáky v pevnostech (dlužno říci, že to byly jednotky II. řádu a starší vojáci z mobilizace) bylo nutné neustále vyvádět na povrch. Pak začali vojáci bydlet ve stanech a nakonec pro ně byly vybudovány zvláštní chaty. V pevnostech pak pobývali již jen muži, kteří měli službu.

I v 21. století probíhají, jako již v předchozích 69 letech, diskuze o tom, zda by Němci v přímém útoku „Maginotovu linii“ dobyli, nebo by si na ni vylámali zuby. Dnes již víme, že to nepotřebovali, protože pevnostní linie právě chránila jen centrální část severovýchodní francouzské hranice.Hranice od švýcarské Basileje po Haguenau ve Vogézách sledovala tok Rýna a pevnostní linie zde byla s ohledem na obranou funkci řeky mnohem slabší, než v dalším úseku od Haguenau až po lucemburský Longuyon.
Že Francie neopevňovala sever, tak to svědčí o tom, že se připravovala na válku typu 1914 – 1918 a také o tom, že kdyby severní část opevnila, útočník by určitě zničil francouzský průmysl během bojových operací, nebo by jej Francie musela odevzdat nepříteli ještě před bojem.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Úvod. Č 4.

Francie samozřejmě svou průmyslovou základnu předat nepříteli nechtěla a tak musela najít nějakou třetí možnost řešení. Tou třetí možností řešení bylo, že spojenecká vojska vyrazí vpřed a střetnou se s útočícími Němci v Belgii. Na tomto plánu (plán se nazýval – „Plán D“ a budeme o něm ještě hovořit) se pak Spojenci shodli, neboť ponechával francouzský těžní a zpracovatelský průmysl daleko za frontovou linií a zároveň Luftwaffe bránil, aby získala předsunuté letecké základny k útokům bombardérů na Londýn a Paříž.
Ale co s Belgií?
Tak s tou to byl neustálý diplomatický a politický souboj až do 10. května 1940 včetně a ještě o tom bude řeč.
Nyní se zastavme u dalších problémů, které ovlivňovaly Francii mezi oběma světovými válkami. On to nebyl totiž jen fenomén „Maginotova linie“, co činilo Francii v roce 1940 tak zranitelnou.
Mimo armády, kterou její generálové nedokázali vyzbrojit pro tu správnou válku (již několikrát jsme říkali a ještě budeme říkat, že francouzští generálové mezi oběma válkami svou armádu připravovali na válku 1. světovou, nikoliv válku 2. světovou) – budeme o tom hovořit v samostatném pojednání o francouzské armádě – to bylo také ještě o morálce Francouzů a o celé její společnosti.
Morálka Francie, jejího národa, jejich obyvatel, mezi oběma válkami upadala a národ sám se v meziválečném období rozdělil (ono tomu vlastně bylo podobně v celé Evropě).
Ano.
Političtí extrémisté „Napravo“ i „Nalevo“ měli ohromný vliv na většinu společnosti ve Francii. Stejně tak degradující vliv pak na většinu společnosti ve Francii měla strašná korupce, kterou dopustila již vládnoucí sociálnědemokratická vláda na začátku svého vládnutí.
Velmi často (a možno říci, ve většině případů) ovlivňovala korupce tučné vládní zakázky do zbrojení.
Příkladem onoho zhoubného řádění levicového experimentu, je francouzský letecký průmysl.
Tak tento „Francouzský letecký průmysl“ v roce 1936 znárodnil komunistický ministr letectví Pierre Cot, když všechny dobře zavedené francouzské továrny na výrobu letadel „Znárodnil“!!!
Byla to korupce a nesmyslné příkazy, které prováděli komunističtí státní úředníci ve vedení továren na letadla ve Francii, která přivedla francouzský letecký průmysl skoro ke krachu. Příkazy a zákazy správců a špatná sladění subdodavatelů do výroby například zapříčinila, že nehotová letadla (chyběly některé přístroje a součásti, které vyráběl jiný závod a letadla nešla převzít) si mají jednotlivé letecké báze přebírat v továrnách, to vedlo k tomu, že ani moderní, již vyrobená letadla se k leteckým skupinám nedostala.
V leteckých továrnách vládl ohromný chaos, který se ve Francii nepodařilo odstranit ani do doby, kdy Němci 10. května 1940 zaútočili.

O vztazích Francie k ostatním státům Evropy, například na východě s ČSR, Polskem, Rumunskem a SSSR, ale i ostatních státech hovoříme v subkapitole – Příčiny a události 2. světové války, viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=197
o vztahu k Polsku, o válce v Polsku, jakož i o válce v Norsku a Dánsku pak v subkapitole – Západní fronta 1939 – 1945, viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=196

Přestože až do vzniku 2. světové války zůstala Francie spojencem Velké Británie, stával se i svazek mezi Francií a Velkou Británií stále nejistějším.
Dokonce v listopadu 1938, tedy po Mnichovské dohodě, musel britský ministerský předseda Chamberlain vznést oficiální dotaz na Francii, zda Francie podpoří Velkou Británii v případě, že ta se stane obětí Hitlerovy agrese. Na zasedání britského kabinetu pak prohlásil ministerský předseda Chamberlain, že se mu dostalo ujištění, že Francie nehodlá podepsat pakt o neútočení s Německem, který by pomoc Velké Británii vyloučil. I tak nejisté byly vztahy mezi oběma spojenci, a to v době, kdy obě země vstupovaly do své válečné fáze, kdy budou oba státy čelit dobře vyzbrojenému a ke všemu odhodlanému nepříteli.

Dnes je velmi těžké udělat si přesnější obraz o tom, jak srovnatelné byly tehdejší síly velmocí v Evropě, těsně před 2. světovou válkou. Jakousi představu nám udělá tato tabulka číslo 1, kterou sestavil historik Len Deighton ve své knize – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Tabulka má 3 údaje.
První údaj – Lidská síla je ukazatelem, který dává představu o velikosti armády, kterou může daný stát postavit.
Druhý údaj – Roční kapacita produkce oceli, je podkladem pro odhad schopností vyrábět lodě, ponorky, tanky a děla.
Třetí údaj – Roční výroba letadel, je zároveň ukazatelem, který v sobě říká něco o možnostech vyrábět osobní i nákladní auta a také pěchotní zbraně.


STÁT …………………..Obyvatelstvo (tisíce)……….Ocel (tisíce tun)…….Letadla (ks/rok)

Velká Británie………….47 961……………………….13 192………………7 940
Francie………………….41 600………………………..6 221………………3 420
Německo………………..76 000……………………….23 329……………...8 295
USA……………………132 122……………………….51 380……………..5 856
SSSR…………………...190 000……………………...18 800…………….10 382

V řádce o Velké Británii nejsou zahrnuty údaje o obyvatekstvu v dominiích (tam by muselo být číslo mezi 530 až 560 miliónů lidí). U oceli jsou uvedeny nejvyšší údaje pro 30. léta, ta německá již zahrnují i rakouskou výrobu oceli. Údaje o výrobě letadel nerozlišují velikost letadla (což nejvíce zkresluje u čísel Velké Británie a USA, které vyráběly více velkých letadel, než jiné státy).

Všechna tato čísla v tabulce (s výjimkou počtu francouzských letadel) jsou převzata z – Parker, R. A. C. Struggle for Survival, Oxford University Press 1989.
Všechny údaje o francouzské výrobě letadel, výrobě, která byla do 10. května 1940 v ohromném zmatku, bylo velmi těžké dát dohromady. Pro příklad je uvedeno, že v září 1939 bylo ve Francii vyrobeno jen 60 letadel. Na druhé straně však Francie zakoupila určitý počet amerických letadel Curtis. Počet letadel tak byl vypočten z počtu letadel dodaných v srpnu 1939 podle důkazů, které byly předloženy v riomském procesu, který představoval určitý náhled do francouzské porážky a byl uspořádán francouzským maršálem Petainem v roce 1942. Mimochodem ten proces bylo propagandistické cvičení, které mělo ukázat, že politici, kteří v roce 1942 vládli ve Vichy mohou klidně všechno svést – všechnu vinu za porážku od Německa v květnu a červnu 1940 – na politiky Francie, kteří vládli do června 1940. Přes toto vše ( vždyť nejen Petain, ale většina generálu z Vichy u budování Francie do 10. května také byla) poskytl proces určitý náhled na to, co se ve skutečnosti ve Francii před 10. květnem 1940 dělo.
Bohužel však ta čísla u francouzských letadel mohou být opravdu nepřesná, neboť se mnoho dokumentů ve Vichy ztratilo, nebo bylo úmyslně zničeno.


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.



Debata bude po skončení VIII. díl. Francie 1940.

[Rosomak]

ČSR ocel před válkou mi vychází na cca 2 809 tun.
Vzhledem k neexistenci loděnic velmi zajímavé číslo.

[michan]

Kolego Rosomák - zajímavé číslo s porovnáním s čísly velmocí - o mnohém to svědčí.
Měním své rozhodnutí - čekat takovou dobu.
A.
Prosím, kdo chce, může nyní diskutovat na tomto odkazu:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=62651#62651