POŽADAVEK NA LEHKÝ TRANSPORTÉR
V polovině třicátých let Waffenamt rozhodl, že vyvíjený obrněný transportér, budoucí SdKfz 251, bude doplněn lehčím strojem podobné koncepce. Z důvodu úspory nákladů i času měl vycházet z již existujícího lehkého polopásového tahače SdKfz 10 (článek připravován). Na úpravě spolupracoval jeho výrobce, Demag (Wetter/Ruhr), s firmou Büssing (Berlin), která dostala na starost vývoj pancéřové nástavby.
VÝVOJ
Popis vývoje bude bohužel velice krátký a neurčitý, neboť se mi přes velkou snahu nepodařilo najít téměř nic...a i toto nic je dosti problematické.
Prototyp byl postaven koncem roku 1939. Údajně byl označen D II 3, což je však podivné, neb toto onačení nesl jeden z předchůdců SdKfz 10, postavený v roce 1936. Ať již byl označení prototypu jakékoli, je zajímavé, že ačkoli mělo jít o prototyp SdKfz 250, byl údajně od začátku stavěn v provedení odpovídajícímu SdKfz 252 (viz. níže). Pásová část podvozku byla oproti SdKfz 10 zkrácena o jedno pojezdové kolo. Poháněn byl zpočátku motorem Maybach HL 38 o výkonu 100 PS, používaným i v SdKfz 10. Tento motor byl však dosti poruchový a proto byl vyměněn za Maybach HL 42 TRKM o stejném výkonu. A to je prakticky vše, co se mi k vývoji podařilo zjistit...
SdKfz 10VÝROBA
Stroj byl přijat do výzbroje pod označením leichte gepanzerter Kraftwagen, což bylo později změněno na leichter Schützenpanzerwagen, nejznámější je ovšem jako SdKfz 250 (Sonderkraftfahrzeuge Nummer der Wehrmacht). Nic nebránilo rozjetí výroby, avšak ještě během vývoje dostala prioritu dvojice odvozených strojů určených po jednotky vybavené samohybnými útočnými děly StuG III. Jednalo se o SdKfz 252 (viz. níže) a SdKfz 253 (viz. níže). Tyto byly do výroby zavedeny dříve než samotný SdKfz 250 (a proto také budou popsány dříve).
Výroba SdKfz 252 probíhala od června 1940 do září 1941 a dala 413 strojů. Výroba SdKfz 253 začala ještě dříve, v březnu 1940, přičemž do června 1941 vzniklo 285 strojů. První sériové SdKfz 250 vznikly až v červenci 1941. Výroba pak trvala prakticky do konce války, ačkoli k jejímu konci již byla velmi utlumena, neb v rámci minimalisace vyráběných typů bylo rozhodnuto o jejím ukončení v roce 1945. Vznikly pouze dvě základní verze, značené Alte Ausführung (Alt, vyráběna do října 1943) a Neue Ausführung (Neu), která byla technologicky výrazně zjednodušena pro snížení nákladů výroby.
SdKfz 250/1 Alt
SdKfz 250/1 Neu v ne zrovna dobrém stavu, rozdíly oproti Alt dobře viditelnéPočty vyrobených kusů:
1940: 54 ks. SdKfz 252, 85 ks. SdKfz 253
1941: 389 (471 ?) ks. SdKfz 250, 359 ks. SdKfz 252, 200 ks. SdKfz 253
1942: 1374 (1337 ?) ks. SdKfz 250
1943: 2895 ks. SdKfz 250
1944: 1761 (1701 ?) ks. SdKfz 250
1945: 269 ks. SdKfz 250
Výrobní čísla:
SdKfz 250: 95001, 201001, 301001
SdKfz 252: 96001 - 103000, 310001 - 311000
SdKfz 253: ???
POPIS STROJE (SdKfz 250/1)
Podvozek se skládal z přední řiditelné nápravy, zavěšené na příčném listovém peru a dvojici suvných tyčí, vybavené běžnými koly s pneumatikou. Zadní část byla pásová, tvořená na každé straně jedním hnacím a pěti dvojitými, vzájemně do sebe zapadajícími pojezdovými koly, odpruženými torzními tyčemi, přičemž poslední bylo mírně zvednuto a sloužilo zároveň jako napínací. Pás široký 240 mm byl vybaven pryžovými patkami, které zlepšovaly jízdní komfort.
Na tomto podvozku byla umístěna nástavba z pancéřových plátů o síle 14,5 mm zepředu a 8 mm na bocích a zezadu. V její přední části byl motorový úsek s šestiválcovým, řadovým, benzínovým, čtyřdobým, kapalinou chlazeným motorem Maybach HL 42 TRKM o výkonu 100 PS (73,55 kW) při 2800 ot/min, pro nějž bylo vezeno 140 litrů paliva. Převodovka Maybach Vaiorex VG 102128 H umožňovala řazení sedmi stupňů pro jízdu vpřed a tří vzad. Dále navazovaly posty řidiče a velitele/radisty, který obsluhoval radiostanici FuG Spr Ger Ausf. a - f (prutová anténa). Oba vyhlíželi z vozidla odklopnými štěrbinovými průzory v přední a bočních stěnách (u Neu zde byly pouze štěrbiny). Jejich post byl zakryt i seshora, na rozdíl od navazujícího prostoru v zadní části, který byl seshora otevřen, pouze jej bylo možno při nepřízni počasí zakrýt impregnovanou celtou. K nástupu sloužily dveře v zadní stěně bojového prostoru. Volný prostor nad pásovou částí podvozku vyplňovaly kovové schránky a různé nářadí.
VERZE
SdKfz 252 leichte gepanzerte Munitionskraftwagen
Zavedení samohybných děl StuG III přineslo potřebu dopravy munice ke strojům v bojové linii. Nákladní automobily nebyly samozřejmě reálně použitelné a ani polopásové tahače nebyl vhodné, sice měly dobrou průchodnost terénem, ale nulovou pancéřovou ochranu. Proto bylo rozhodnuto zavést pancéřový transportér munice. Vyvíjený SdKfz 250 se pro to zdál být vhodný, proto na jeho bási vznikl odvozený SdKfz 252, který jej nakonec, vzhledem k prioritě, v zavedení předběhl.
SdKfz 252...chlapy zatím válka bavíBez jakýchkoli změn byl převzat kompletní podvozek a přední polovina nástavby. Její zadní část byla výrazně odlišná, plně uzavřená a s ostře zkosenou zadní stěnou. V ní byly dvoukřídlé dveře vedoucí do nákladového prostoru. Kolik bylo vezeno nábojů se mi bohužel zjistit nepodařilo. Pro zvětšení množství přepravované munice bylo možno připojit dvoukolový vozík ungepanzerter Munitionsanhanger Sd Anh 32/A (vyráběn fimou Wegmann), vezoucí 36 nábojů.
SdKfz 252 s jasně viditelnými typickými znaky a vozíkem Sd Anh 32/AVýroba běžela u Demagu a Büssingu, montáž (a také výroba nástaveb) u Wegmann & Co (Kassel). Od září 1940 byla výroba (pouze nástavby ?) přesunuta k Gebr. Böhler & Co AG (Kapfenberg), od ledna 1941 probíhala montáž také u Deutsche Werke (Kiel).
Stroj se osvědčil, brzké zastavení výroby bylo pouze z důvodu úspor nákladů na výrobu odlišné nástavby, náhradou byla zavedena muniční verze SdKfz 250/6 (viz. níže).
Rarita - SdKfz 252 přestavěný na průzkumnýSdKfz 253 leichter Gepanzerter Beobachtungskraftwagen
Pro potřeby taktického průzkumu pro samohybné dělostřelectvo bylo třeba vozidla s dobrou průchodností terénem. Konstruktéři opět využili vyvíjený SdKfz 250 a jednoduchou úpravou vznikl stroj SdKfz 253. Oproti SdKfz 252 nebyly změny tak výrazné, omezily se na uzavření bojového prostoru střechou o síle 6 mm, v které byla dvojice průlezů. Rádiovybavení bylo rozšířeno o přístroje F.Sp.H a FuG 8 (nebo FuG 5 a FuG 7 ?). Z předního poklopu byl vysouván dělostřelecký binokulární zaměřovač, někdy zde byl lafetován kulomet MG 34, ale to byla spíše raritní záležitost, většinou se posádky musely spolehnout jen na své ruční zbraně. Základní ochranou vždy byla především nenápadnost a rychlost. Posádku tvořili čtyři muži.
SdKfz 253Výroba běžela nejprve u firmy Wegmann, později u Böhler & Co AG. Ve výrobě je nahradil SdKfz 25/5 (viz. níže).
SdKfz 253SdKfz 250
Na jeho bási vznikla celá řada speciálních verzí. Tyto byly označovány číslicí uváděnou za kódovým číslem stroje, čili např. SdKfz 250/7 leichte Schützenpanzerwagen (schwerer Granatwerfer) byl obrněný samohybný minomet, což symbolisuje číslice 7. Při značení nehrálo roli, zda šlo o verzi Alt nebo Neu.
SdKfz 250/1 leichter Schützenpanzerwagen (Gerät 891) byl obrněný transportér pro polovinu pěšího družstva (Galbgruppe). Výzbroj tvořila dvojice kulometů MG 34 (později i MG 42) ráže 7,92 mm, přední chráněn štítem o síle 6 mm. Vezeno bylo 2010 nábojů.
Existovalo provedení vezoucí těžké provedení kulometu MG 34 (42), jeho trojnohá lafeta byla vezena na zadní stěně nástavby.
SdKfz 250/2 leichter Fernsprechpanzerwagen (Gerät 892) byl určen pro spojařské jednotky zabezpečující kabelové spojení. Vezeny byly bubny s telefonními kabely, spojovací technika a další potřebný materiál. Výzbroj jeden kulomet. Posádku tvořili čtyři muži.
SdKfz 250/2SdKfz 250/3 leichter Funkpanzerwagen (Gerät 893) byl určen pro bezdrátovou komunikaci. Existovalo několik subversí:
SdKfz 250/3 I byly vybaveny FuG 12 (prutová anténa, později hvězdová "Stern"), používán tankovými jednotkami a jednotkami pancéřových granátníků
SdKfz 250/3 II s FuG 7 (výsuvná prutová anténa) nebo FuG 8 (rámová anténa) byly určeny pro komunikaci s Luftwaffe
SdKfz 250/3 III s FuG 7 (prutová anténa) byly určeny po pozemní jednotky Luftwaffe
SdKfz 250/3 IV byly štábní stroje s variabilním rádiovybavením
Bez spojení není velení...SdKfz 250/3SdKfz 250/3 je pravděpodobně vůbec nejznámějším strojem celé řady díky legendárnímu "GREIF" používaného Rommelem. Existují ovšem tvrzení, že šlo o SdKfz 250/5 (viz. níže).
GREIFSdKfz 250/4 (Gerät 894) byl původně plánován jako protiletadlový leichte Truppenluftschützpanzerwagen s dvojicí spřežených kulometů MG 34 (Zwillinglafette). Z výroby v tomto provedení však sešlo a zaveden byl jako leichte Beobachtungspanzerwagen čili průzkumné vozidlo pro jednotky samohybného dělostřelectva. Montován byl binokulární dělostřelecký zaměřovač. Rádiovybavení bylo rozšířeno o FuG 15 a FuG 16. Výzbroj jeden kulomet. Posádka 4 - 5 mužů.
SdKfz 250/4SdKfz 250/5 leichte Beobachtungspanzerwagen (od 1944 změněno na leichte Aufklärungspanzer) (Gerät 895) sloužil jako průzkumné vozidlo, většinou v jednotkách samohybného dělostřelectva. Vznikl jako náhrada za SdKfz 253. Vybaven byly dělostřeleckou zaměřovací optikou, rádiovybavení bylo rozšířeno o FuG 12, později o FuG 4 a FuG 8 SE 30. Posádka čtyři muži.
250/6 leichte Munitionspanzerwagen (Gerät 896) byl muničním vozem, sloužícím k dopravě střeliva pro samohybná děla Stug III/40 přímo v bojové linii. Vznikl jako náhrada za SdKfz 252 (viz. výše). Posádku tvořili řidič a velitel, bojový prostor byl vyplněn municí. Rádiostanice FuG 16. Výzbroj tvořili osobní zbraně posádky a jeden kulomet MG 34 (42) s 1100 náboji. Vyráběn od září 1941.
Existovala dvě provedení, Ausf. A a Ausf. B. Stroje Ausf. A převážely munici pro StuG III vyzbrojené kanonem 7,5 cm StuK 37 L/24, vezly 70 nábojů. Ausf. B byly určeny pro StuG 40 s kanony 7,5 cm StuK 40 L/43 a L/48 a vezly 60 nábojů. Z vozidlo bylo možno připojit vlečný vozík Sd Anh 32/A.
muniční vozík Sd Anh 32/ASdKfz 250/7 leichte Schützenpanzerwagen (schwerer Granatwerfer) (Gerät 897) sloužil jako samohybný minomet pro podporu jednotek pancéřových granátníků. Uprostřed bojového prostoru byl usazen těžký minomet 8 cm sGrWr 34 (skutečná ráže 81,4 mm). Vezeno bylo 42 granátů. Výzbroj dva kulomety. Posádka pět mužů.
8 cm sGrWr 34Sd.Kfz. 250/7 leichte Schützenpanzerwagen (Munitionsfahrzeug) byl transportér munice pro předchozí stroj, vezl 66 granátů.
SdKfz 250/8 leichte Schützenpanzerwagen (7.5 cm) (Gerät 898) sloužil pro palebnou podpory jednotek pancéřových granátníků. Nesl kanon 7,5 cm KwK 37 L/24, později 7,5 cm K 51 L/24 (upravený KwK 37). Byl umístěn v prostoru předního kulometu, ten býval spřežen s kanonem. Stejné řešení lafetace kanonu bylo použito také u SdKfz 234/3 a pozdějšího provedení SdKfz 251/9. Náměr byl od - 10° do + 12°, odměr 10° na obě strany. Zaměřovač typu Sfl ZF 1. Vezeno bylo 20 nábojů, nejčastěji 80 % trhavých a 20 % protipancéřových. Posádku tvořili tři muži. Od roku 1943 vyrobeno 69 kusů.
SdKfz 250/8 Stummel 250/9 leichte Schützenpanzerwagen (2 cm) Panzerspähwagen (Gerät 883) byl určen pro průzkum. Zpočátku byl vybaven věží Sockellafette 38, použitou již dříve na obrněném automobilu SdKfz 222, později novější Hängelafette 38, použitou také na SdKfz 234/3, SdKfz 251/9 (pokud existoval) a Aufklärungspanzer 38(t). Obě byly vyzbrojeny kanonem 2 cm KwK 38 se 100 náboji a kulometem MG 34 (v Hängelafette 38 kulomet MG 42) s 500 náboji. Náměr byl od - 10° do + 85° (87° ?). Zaměřovač TZF 3a. Rádiostanice FuG 12. Posádku tvořili tři muži. Od března 1942 vyrobeno 786 kusů.
SdKfz 250/9 Neu v tvrdém nasazení 250/10 leichte Schützenpanzerwagen (3.7 cm PaK) (Gerät 881) byl vyzbrojen protitankovým kanonem 3,7 cm PaK 35/36, lafetovaným na místě předního kulometu. Jeho náměr byl - 8° až + 25°, odměr 30° na obě strany. Zaměřovač ZF 2 x 16. Vezeno bylo 216 nábojů. Výzbroj doplňoval zadní kulomet. Posádku tvořili čtyři muži. Vyrobeno 151 (451 ?) kusů. Tyto stroje byly nejčastěji používány veliteli čet.
SdKfz 250/10SdKfz 250/11 leichte Messtruppanzerwagen (Gerät 882) měl místo předního kulometu instalovánu těžkou protitankovou pušku (de facto ovšem kanon) 2,8 cm sPzB 41. Náměr - 15° + 25°. Vezeno 168 nábojů. Druhý kulomet zůstal zachován. Posádku tvořili čtyři muži. Opět většinou používán veliteli čet.
SdKfz 250/11SdKfz 250/12 leichte Messtruppanzerwagen (Gerät 899) sloužil jako pozorovací a zaměřovací vozidlo dělostřelectva tankových divisí. Přední kulomet zmizel, nahradil jej výsuvný dělostřelecký binokulární periskop SF 14 Z (ale i jiné). Rádiovybavení rozšířeno o FuG 8, později o FuG 12 nebo FuG 14. Zachován byl zadní kulomet.
Sf 14 ZNEOFICIÁLNÍ VERZE
Kromě těchto oficiálních variant stroje vznikly další, většinou úpravou v polních dílnách.
Leichte Schützenpanzerwagen (5 cm PaK) byl vyzbrojenou protitankovým kanonem 5 cm PaK 38 L/60. Koncem války jich vzniklo několik desítek kusů.
S kanonem PaK 38 si konečně mohl - opatrně - troufnout na tankyVyužit byl také kořistní francouzský protitankový kanon Hotchkiss ráže 25 mm či protiletadlové kanony 2 cm FlaK 30 a FlaK 38 či letecké MG 151.
Některé stroje byly upraveny na sanitní nebo pro transport munice různých ráží.
A samozřejmě ani SdKfz 250 se nevyhnula úprava na pohon dřevoplynem, především pro školní účely.
Pohon na dřevoplyn...možná inspirace pro zelené?Zajímavý byl prototyp na bázi SdKfz 250/1, zkušebně vyzbrojený tlakovým vzduchovým dělem. Tato zbraň, označená Gerät 170, byla schopna vystřelit granát ráže 105 mm na vzdálenost až 1 km. Počítalo se se zvýšením dostřelu na až 1,8 km, ale vývoj byl pochopitelně ukončen.
V CIZÍCH RUKÁCH
Není známo, že by SdzKfz 250 používal některý ze spojenců Německa.
Menší množství ukořistěných SdKfz 250 bylo používáno Američany, Sověty a Poláky (na východní frontě).
SdKfz 250/9 - známá mašina používaná AmeričanyPo válce určité množství používala Československá armáda, jednalo se o původní stroje z válečné výroby, označované jako D-7 (neznámo proč bylo použito tovární označení pro SdKfz 10) a také o poválečnou rekonstrukci s čs. motorem Tatra (typ ?), označenou D-7-p (dvojnásobné proč pro označení). Přesné údaje o jejich začlenění k jednotlivým útvarům bohužel nejsou. Známo je, že k 1. 4. 1952 bylo na 1. tankové základně v Dědicích u Vyškova 42 kusů D-7 a 24 kusů D-7-p. V březnu 1957 se ve výzbroji nacházelo 154 D-7-p.
TECHNICKÉ ÚDAJE (Sd. Kfz. 250/1 Alte / 1 Neu / SdKfz 252)
ROZMĚRY
Délka: 4,56 m / 4,6 m / 4,7 m
Šířka: 1,95 m / 1,95 m / 1,95 m
Výška: 1,66 m / 1,66 m / 1,8 m
HMOTNOST
Bojová: 5800 kg / 5380 kg / 5730 kg
VÝKONY
Max. rychlost na silnici: 65 km/h / 65 km/h / 65 km/h
Dojezd na silnici: 320 km / 320 km / 350 km
Dojezd v terénu: 200 km / 200 km / 175 km (?)
ZDROJE
Obrněná technika 2 - Německo 1919 - 1945, I. Pejčoch, ARES 2001
SdKfz 250 vol. I + II, J. Ledwoch, Militaria 2003 a 2005
Internet
