Projekt nového obrněnce vypracoval hlavní konstruktér rakousko-uherského námořnictva Joseph von Romako (jednalo se o poslední obrněnec, na jehož vzniku se podílel) a realizovala jej loděnice Stabilimento Tecnico Triestino (STT). Kýl nové lodi byl založen 1. dubna 1876, na vodu byla spuštěna 15. října 1878, během příštího roku na ní byly usazené stroje a v říjnu 1881 vstoupila do služby. Jméno dostala podle slavného admirála Tegetthoffa, jenž se zapsal do dějin svým vítězstvím nad italskou flotilou v bitvě u Lissy.
TEGETTHOFF měl ocelový trup a jeho délka činila mezi svislicemi 87,45 m, na vodorysce 89,39 m a maximální 92,46 m. Šířka byla 21,67 m a ponor plně vystrojeného plavidla dosahoval 8,38 m. Standardní výtlak činil 7550 tun a plný potom 7950 tun. TEGETTHOFF měl poměrně mohutný trup, jenž mu zajišťoval dobré nautické vlastnosti a lodní příď byla opatřená ocelovým klounem. Nad palubou se tyčily dva komíny a tři stožáry nesoucí ještě oplachtění o ploše 1347,6 metrů čtverečních. Ve středolodí se nacházela citadela, na jejichž bocích byly kasematy, v nichž bylo umístěno hlavní dělostřelectvo. Dalším nápadný prvek představovalo množství ventilačních rour ústících nad palubu v prostorech mezi předním stožárem a prvním komínem. Lodní trup byl rozdělen na celkem dvanáct samostatných sekcí, které oddělovaly vodotěsné přepážky a odolnost zvyšovalo i dvojité dno. Ve výbavě bylo i sedm lodních kotev, z nichž nejtěžší vážily 5,42 tun.

Admirál Tegetthoff
Pancéřování bylo zakoupeno ve Velké Británii, mělo celkovou hmotnost 2160 tun (i s 254 mm silnou podložkou z teakového dřeva 2555 tun) a jeho základem byl pás na čáře ponoru vysoký 2,74 m jehož tloušťka byla ve středolodí 369 mm, a na přídi a zádi 330 mm. Kasematy hlavního dělostřelectva chránily pancíře o síle 369 mm a příčné přepážky oddělující citadelu od zbytku plavidla měly pravděpodobně sílu 305 a 254 mm. Dalším důležitým ochranným prvkem se stala pancéřová paluba, jež měla ve středolodí sílu 74 mm, kdežto nad ostatními prostory pouze 40 mm. Střecha velitelské věže byla silná 127 mm, zatímco boky chránila vrstva pancíře o tloušťce 178 mm.

Ve výzbroji kralovalo šest Kruppových kanónů ráže 280 mm o délce hlavně 35 ráží, které vážily 27,5 tuny. Jejichž projektily měly hmotnost 253 kg a úsťová rychlost činila 478 m za sekundu, což na vzdálenost jedné námořní mile umožňovala probít železné pláty o síle 321 mm. Tato děla byla umístěna po třech na každém lodním boku. Přední a zadní pár byl umístěn v rozích kasematy a tato děla měla větší palebný odměr (přední dvojice 106,5 stupně, zadní 105 stupňů), takže mohla střílet nejenom směrem v podélné, ale i příčné ose plavidla. Ovšem prostřední pár měl palebné pole notně zúžené (pouhých 30 stupňů), tudíž mohl sloužit pouze k boční palbě. Boční salva tvořená třemi těžkými děly měla hmotnost 759 kg, což byla v té době dosti vysoká hodnota. V době vstupu do služby nenesla tato jednotka žádná děla středního kalibru a další výzbroj již tvořily pouze malorážní zbraně, jejichž počet je poněkud nejasný. Bylo to pravděpodobně šest děl ráže 90 mm, dvě 66 mm a čtyři 47 mm děla. Výzbroj doplňovalo ještě sedm mitrailleus a dva podvodní torpédomety o průměru 450 mm (po jednom na přídi a zádi), které však byly pravděpodobně nainstalované až později. Muniční komory byly umístěny v dobře chráněných prostorách ležících pod citadelou.
Púvodní výzbroj nesl TEGETTHOFF do roku 1893, kdy byl v rámci rozsáhlé modernizace přezbrojen. Nyní obdržel šest Kruppových kanónů ráže 240 mm o délce hlavně 35 ráží, a nově přibylo i pět děl kalibru 150 mm o délce hlavně 35 ráží, jež stály na horní palubě (dvě na bocích, jedno na přídi), a jejichž obsluhy chránily pancéřové štíty. Určité změny prodělalo i lehké dělostřelectvo, takže TEGETTHOFF měl nyní dvě děla ráže 66 mm, devět kalibru 47 mm a šest mitrailleus, plus dva kulomety. Krupova děla ráže 240 mm vystřelovala granáty o hmotnosti 215 kg, jejichž průraznost proti Kruppově oceli na vzdálenost 2700 m dosahovala 190 mm, zatímco projektily pro zbraně střední ráže vážily 45,5 kg a u ústí hlavně dokázaly probít ocelovou desku silnou 403 mm.
Po těchto úpravách činila hmotnost boční salvy složené ze tří děl ráže 240 mm a stejného počtu zbraní kalibru 150 mm, celkem 718,5 kg. Později prodělalo lodní dělostřelectvo ještě několik drobných změn a v průběhu první světové války byly odstraněny kanóny střední ráže.
Pohonnou jednotku dodala firma STT a tvořil jí jeden dvouválcový horizontální stroj, pro nějž dodávalo páru devět kotlů s 36 topeništi. Výkon parního stroje se pohyboval kolem 6000 koňských sil, což stačilo k vyvinutí rychlosti přes 14 uzlů. TEGETTHOFF měl jeden lodní šroub o průměru 7,16 m, opatřený dvěma lopatkami. Vezená zásoba uhlí byla 680 tun, což umožňovalo doplavbu 6000 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.
V roce 1892 byly instalovány dva nové expanzní stroje, které dodala německá firma Schichau. Tyto moderní stroje již byly tříválcové a jejich projektovaný výkon dosahoval hodnoty 8800 koňských sil (při zvýšeném tahu), díky čemuž stoupla rychlost na 15,5 uzle. Páru dodávalo osm válcových kotlů a obrněnec měl nyní dva lodní šrouby o průměru 4,5 m se třemi lopatkami.
Původní posádku tvořilo 525 mužů, ale později jejich počet stoupl na 39 důstojníků a 535 lodníků. Asi nejznámějším velitelem tohoto obrněnce se stal Hermann von Spaun (budoucí admirál) a českého čtenáře jistě zaujme fakt, že na této lodi sloužil i náš krajan Václav Leopold Woseček, jenž se později stal velitelem rakousko-uherského námořního letectva.

Tegetthoff po rekonstrukci
TEGETTHOFF byl ve své době zdaleka nejsilnější rakousko-uherskou válečnou lodí a jistě není bez zajímavosti, že vstupem této jednotky do služby skončilo období intenzivního rozvoje rakousko-uherské flotily a během následujících deseti roků postavily zdejší loděnice pouze dvě menší obrněné lodě. Díky tomuto nepříznivého vývoji zůstal TEGETTHOFF na dlouhou dobu největší jednotkou sloužící v loďstvu podunajské monarchie a o tento primát přišel až počátkem 20. století. Ve srovnání se světovou konkurencí se nejednalo o plavidlo nijak mimořádné a prakticky všechny ostatní námořní mocnosti disponovaly mohutnějšími plavidly, jejichž výtlak se již blížil hranici 10 000 tun. Ovšem Rakousko-Uhersko dávalo tradičně přednost menším, a podstatně levnějším jednotkám, které měly sloužit většinou pouze na Jaderském moři, kde byla jejich hlavním úkolem obrana vlastního pobřeží, a pro tento účel se dobře pancéřovaný a těžkými děly disponující TEGETTHOFF hodil dobře. K jeho smůle ovšem začaly již počátkem 80. let 19. století vstupovat do služby takzvané barbetové lodě, jejichž děla byla umístěná v otáčivých barbetách, které jim poskytovaly mnohem větší palebný odměr, což bojovou hodnotu starších kasematových obrněnců citelně snížilo.
TEGETTHOFF se v letech 1892 až 1893 podrobil důkladné rekonstrukci, jež podstatným způsoben změnila jeho vzhled. Prostřední stožár byl úplně odstraněn, zatímco z ostatních dvou zmizelo oplachtění a naopak přibyly marsy, na nichž byla umístěna lehká děla. Kromě výměny strojů, kotlů a výzbroje, které již byly popsány výše, došlo k mnoha dalším vylepšením, jež reflektovala pokrok, k němuž v lodním stavitelství mezitím došlo. Bylo například nainstalováno parní ovládání kormidla, zvýšil se počet vodotěsných oddělení, přibyly parní pumpy s navijáky a loď teď nesla i několik reflektorů.

Pobřežní obrněnec Mars
Služba a bojové nasazení:
TEGETTHOFF sloužil zpočátku převážně na Jaderském moři, jelikož trpěl velmi často poruchami strojů, takže zdejší operační oblast opouštěl pouze výjimečně. Přesto jeho nejdelší plavba vedla až do Španělska, kde jej dokonce navštívil tamější král. Teprve po rekonstrukci byly tyto poruchy odstraněny a on se mohl častěji plavit i po Středozemním moři, což dokládá cesta východním Středomořím, jíž podnikl v letech 1895 až 1896, během níž jej v Pireu navštívil řecký král s manželkou(ještě o rok dříve zavítal na jeho palubu i německý císař Vilém II). Přesto byl již roku 1897 překlasifikován na strážní plavidlo v Pule, odkud vyplouval pouze na krátké plavby podél pobřeží Istrijského poloostrova.
Roku 1904 byl převelen do Terstu odkud se ale již po dvou letech vrátil zpět do Puly, kde sloužil jako pobřežní obrněná loď. V roce 1912 byl přejmenován na MARS, jelikož původní jméno měl nyní nést jeden z nově stavěných rakousko-uherských dreadnoughtů. MARS sloužil v Pule jako plovoucí baterie a příležitostně i jako ubytovací a výcviková loď.
V této funkci jej zastihl počátek první světové války, kdy byl využíván jako strážní plavidlo na vnější rejdě a ve Fažanském kanále. Zde jej dne 2. listopadu 1916 zasáhla dvě italská torpéda vypálená z torpédového člunu MAS 20, která naštěstí nevybuchla, takže MARS vyvázl bez úhony. Následně byl ještě využíván jako hulk, ale koncem války byly jeho stroje rozebrány a loď nyní nebyla schopná plavby vlastní silou. Po skončení první světové války na něm krátce zavlála jugoslávská vlajka, ale v roce 1920 jej získali Italové, kteří jej nechali sešrotovat.
Technické parametry:
Délka: 92,46 m.
Šířka: 21,67 m.
Ponor: 8,38 m.
Výtlak: 7550 tun standard, plný 7950 tun.
Rychlost: 14 uzlů (od roku 1893 15,5 uzlů)
Výkon strojů: asi 6000 koňských sil.
Dojezd: 6000 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.
Posádka: 525 mužů (později 574).
Pancéřování:
Boční pás: 330 až 369 mm.
Paluba: 40 až 74 mm.
Kasematy: 369 mm.
Velitelská věž: 178 mm stěny a 127 mm strop.
Příčné přepážky: 254 mm(?) a 305 mm(?).
Výzbroj:
Původně: 6 x 280 mm, 6 x 90 mm, 2 x 66 mm, 4 x 47 mm, 7 x mitrailleusa, 2 x torpédomet.
Od roku 1893: 6 x 240 mm, 5 x 150 mm, 2 x 66 mm, 9 x 47 mm, 6 x mitrailleusa, 2 x kulomet, 2 x torpédomet.
Použité zdroje:
Milan Jelínek: Rivalové na Jadranu. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
В.В. Полуян: Броненосцы Австро-венгерской империи (1). Vydalo nakladatelství Авиакнига 2007.
А. Е. Тарас: Энциклопедия броненосцев и линкоров (2). Vydalo nakladatelství АСТ Харвест.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 2. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
http://www.battleships.ru/
http://www.cityofart.net/bship/site_nav.html