stručné dějiny a přehled vládců
díl č. I
vlajka Byzantské říše
Na úvod bych chtěl poznamenat, že snahou tohoto článku není napsat co nejvíce podrobností o Byzantské říši a to z důvodu, že o této tisícileté říši toho bylo napsáno za celá staletí mnoho a tak dychtivý čtenář si může snadno sáhnout jak po historických pramenech jako „Válka s Góty“ od historika Prokopiose, či „Byzantské letopisy“ od Psellose, nebo zápisky byzantské princezny Anny Komneny a nebo je možno sáhnout po nespočetných zdrojích umístěných na internetu.
Historický státní útvar ve východním středomoří, který vznikl rozdělením Římské říše na dvě samostatné části. Původně administrativní rozdělní mělo za následek vznik státního útvaru, který přežil pád Říma o celých tisíc let. Hranice mezi oběma částmi probíhala na západě Balkánského poloostrova, jehož většina území patřila k Byzanci. Kromě tohoto území pak byla Byzanc tvořena především Malou Asii, ostrovy v Egejském moři, Krétou, Kyprem, Sýrií, Palestinou, Egyptem a také severní částí pobřeží Černého moře, kde byla řada opěrných opevněných míst. Tento nový stát obdržel svůj název až v poslední části své existence a to od německých a řeckých humanistů. Název říše byl jimi odvozen od jména řecké osady Byzantion, která byla předchůdcem pozdější Konstantinopole (Cařihrad, dnešní Istanbul).
Vznik Byzantské říše
Vznik Byzantské říše je datován do období po smrti císaře Theodosia (379–395) do roku 395, kdy byla římská říše de facto organizačně rozdělena na západní (hlavní město Řím) a východní část (hlavní město Konstantinopol). O samostatné říši však lze mluvit až po roce 476, kdy byl v západní části říše sesazen poslední císař Romulus Augustulus.
Byzantská říše (monarchie):
hlavní město: Konstantinopol
rozloha: 4.500.00 km2 (v roce 550)
nejvyšší bod: hora Ararat 5.137 mnm
počet obyvatel: 34.000.000 ve 4.století
národnostní složení: Řekové, Turci, Bulhaři, Arméni, Srbové, Slované…
úřední jazyk: řečtina
oficiální náboženství: východní ortodoxní
měna: solidu, hyperpyron
vznik říše: rok 395
zánik říše: 29.května 1453
nástupnické státy: Osmanská říše, Benátská republika, Trapezuntské císařství, Morejský despotát
Byzantská říše v roce 480
Název říše
Název Byzantská říše je označení, kterého se užívá přibližně od 19. století pro původně oficiální název Východořímské říše (395–1453), která si po roce 476 udržela jako jediný státní útvar státoprávní kontinuitu s Římskou říší. Název říše je odvozen od původního názvu řecké osady Byzantion, na jejímž místě bylo později založeno město Konstantinopol. Pojmenování Byzantská říše je až z doby humanismu a vlastním obyvatelům Byzance by byl cizí. Pojem Byzantská říše se poprvé objevil až roku 1557, tedy více jak stol let po pádu říše, a to u německého autora Hieronyma Wolfa, který představil byzantskou historiografii ve svém díle Corpus historiae byzantinae. Ten při hledání názvu říše vycházel z historických dohadů mezi Římany (Byzantinci) a Franky z 9.století, kdy se franský král Karel Veliký (*742 - +814) snažil znovu obnovit Římskou říši, ale tentokráte již na franských základech. S tím samozřejmě nesouhlasili historici Východořímské říše, kteří se i nadále považovali za pravé Římany a dědici Říma, toho Říma, který byl podle bájí založen roku 753 př.Kr. bratry Romulem a Remem.
Byzantská říše v roce 550
Hlavní město
Na místě kde později vyrostlo hlavní město říše Konstantinopol stávala řecká osada Byzantion (latinsky Byzantium), která byla na výhodném zeměpisném místě založená již v 7. století př. n. l. V době vnitřních rozporů v říši se císař Konstantinus I. rozhodl vytvořit protiváhu městu Římu ve východní části říše. Za tímto účelem si vybral strategicky důležité místo, které ovládalo přístup do Černého moře a zároveň bylo spojnicí mezi Evropou a Asii. Tím místem byla osada Byzantion. Dne 11. května roku 330 bylo město vysvěceno a přejmenováno na Constantinopolis, neboli město Konstantinovo. Konstantinopol se tak vedle Říma stala druhým hlavním městem římské říše, městu se dostalo též označení Nova Roma ( Nový Řím). Jelikož bylo město de facto stavěno na „zelené louce“ bylo možno jej urbanisticky plánovat. Mezi plány města tak bylo například počítáno s prostorem pro četné kostely. To bylo jeden ze zásadních rozdílů v porovnání s Římem, který za staletí svého vývoje byl a zůstal ještě celá staletí v antickém slohu. Dalším rozdílem mezi Římem a Konstantinopolí pak bylo používání úředního jazyka, protože ve východní části říše se mluvilo převážně řečtinou. A řečtina se tak stala úředním jazykem Byzantské říše až přetrvala až do jejího konce.
Císař Konstantinus obdařil město mnoha privilegii, která byla na úrovní těch co po celá staletí náležela Římu. Kromě toho se městu dostálo výsad, že bylo stejně jako Řím zásobeno egyptským obilím.Kromě toho bylo město obdařeno právem ius Italicum, což znamenalo že bylo zproštěno pozemkové daně. Celé město pak mělo velkou autonomií, v jeho čele stál prokonzul, který byl poté roku 359 nahrazen městským prefektem. Při založení města se počítalo se zásobováním 80.000 obyvatel, ale již na konci 4. století dosáhl počet obyvatel 400.000 tisíc a ve 2. polovině 6. století to bylo již dokonce 600.000 obyvatel (pro porovnání středověká Praha v době největšího rozkvětu za Karla IV. měla mezi 30-40.000 obyvateli a patřila mezi největší evropské metropole. Ovšem starý Řím v době své největší slávy měl až 1 Mio obyvatel).
Konstantinopol se po rozdělení Římské říše na konci 4. století stala politickým, ekonomickým a kulturním centrem východořímské říše. Význam města však dalece přesahoval hranice Byzantské říše, město bylo jedno z nejbohatších a nejlidnatějších na světě. Město se také stalo čtyřikrát místem zasedání ekumenických koncilů.
Co se vojenského hlediska týče, tak Konstantinopol byla považována, a to oprávněně, za nedobytnou (viz. například Theodosiánské hradby). Byla to nejsilnější pevnost známého světa. Díky pevným a mohutným hradbám, členitému terénu, poloze města chráněného ze dvou třetin mořem mohla Konstantinopol vzdorovat četným a silným nájezdům všech dobyvatelů. Na jejich hradbách tak ztroskotali perští Sasánovci, kteří město i se svými Avarskými spojenci jako první podrobili těžké zatěžkávací zkoušce již v roce 626. Další obléhání na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 674 se město pokusili dobýt Arabové. Jejich obléhání trvalo celých 5 let! Druhé Arabské obléhání následovalo v letech 717-718. Poté na řadu přišli Slované, konkrétně Bulhaři vedených jejich chánem Krumem (rok 813). Také roku 860 odolali hradby města, tentokráte Rusům. Stejně jako Arabové, tak i Rusové nezůstali jen u jednoho obléhání a tak se roku 941 opět neúspěšně pokusili město dobýt. Jako první tak byli úspěšní až křesťané, kteří pozdvihli zbraně proti křesťanům za hradbami města a to během 4.křížové výpravy v roce 1204. Město, které nečekalo útok ze strany svých souvěrců jejich ztečí neodolalo. Říše se pak na několik desetiletí rozpadla a byla znovu obnovena až císařem Michalem VIII v roce 1261. Další obléhání pak nastalo až v roce 1396, kdy se o to poprvé pokusili Turkové. Další turecké obléhání následovalo v roce 1422. Až třetí turecký pokud o dobytí města v roce 1453 slavil úspěch. Nutno ale poznamenat, že říše již byla natolik oslabena, že měla velký nedostatek obránců, kteří by mohli chránit dlouhé městské hradby. V opačném případě pak stále platilo, že při dobrém početním stavu bylo město, jako pevnost, tehdejšími vojenskými prostředky nedobytné. Velkou roli v obraně města pak hrál i řecký oheň. (Řecký oheň byla pravděpodobně sloučenina různých ingrediencí jako ledek, síra, ropa, pálené vápno, sodík, koudel atd. Předpokládá se, že jej vynalez někde kolem roku 673 syrský uprchlík Kallinikos z Heliopole).
Byzantská říše v roce 867
Zánik Západořímské říše
- zaznamenáno historikem Prokopiosem
Když kraloval v Byzantiu (Východořímská říše) Zénón, měl na západě vládu Romulus Augustulus, kterému říkali Římané zdrobnělinou Augustulus, protože obdržel království ještě jako chlapec; spravoval mu je velmi důmyslně jeho otec Orestes. Římané právě několik let předtím přijali za spojence Skiry, Alany a jiné gótské kmeny, potom co utrpěli od Alaricha a Attily ty věci, které jsem vylíčil v předešlých knihách. A čím více se mezi nimi vzmáhali barbaři, tím více ustávala sláva římských vojáků a pod pěknou záminkou spojenectví byli těmi vetřelci po tyransku utiskováni; ti si na nich proti jejich vůli bez ostychu vynucovali mnoho a nakonec žádali, aby jim byly přiděleny pozemky v Itálii. Orestovi kázali, aby jim z nich přidělil třetinu, a když jim to nikterak nemohl slíbit, bez okolků ho zabili. Byl mezi nimi jeden člen královské tělesné stráže, jménem Odoaker; ten jim tehdy slíbil, že jejich požadavky splní, jestliže mu opatří vládu. Tak se stal samovládcem a královi neudělal nic zlého, jen ho nechal nadále žít v soukromí. A tím, že slíbil barbarům třetinu půdy, tím právě je k sobě připoutal nejpevněji a byl samovládcem po deset let. (…)
Ostrogótové, kteří se svolením císaře usadili v Thrákii, povstali (roku 486)… proti císaři, za vedení Theodericha, jemuž se od Byzance (Východořímská říše) dostalo hodnosti patricije…Císař Zénón…přesvědčil Theodoricha, aby táhl raději do Itálie, a odstraniv Odoakara, aby získal pro Góty západní říši. Neboť pravil, pro něho jako římského senátora je důstojnější, aby… stál v čele všech Římanů a Itálie, než se pustit do těžké války s císařem. Theodorich… táhl do Itálie a s ním všichni Góti… Proti nim vytáhl Odoaker, ale byl v mnoha bitvách poražen a stáhl se s celou svou armádou do Ravenny… Gótové hned se jali obléhat všechny pevnosti a útokem nebo zradou je převzali až na… samotnou Ravennu… Prostřednictvím biskupa uzavřeli mezi sebou dohodu, dle níž Theodorich a Odoaker měli žít v Ravenně, majíce úplně stejná práva. Nějaký čas dodržovali oba ujednání. Potom prý však Theodorich, dozvěděv se, že Odoaker chystá proti němu spiknutí, pozval jej lstivě na hostinu a zabil ho (rok 493)…, a tak zůstal jediným vládcem nad Góty a Italiky. Nepřál si dostat ani vnější znaky, ani titul císaře, nýbrž nazýval se jako dříve král…
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Samozřejmě celá říše se nesložila ihned, ale celý proces trval několik desítek let. Například v Galii (Francie) ještě deset po sesazení císaře Romula Augustula udržoval bývalý místodržitel Syagrius římské panství (tzv. Syagriovo království) dokud nepodlehlo Frankům.
Obyvatelé byzantské říše se po celou dobu trvání své říše považovali ze státoprávního hlediska za Římany (římské občany) a svoji říši za římskou. Stejně tak chápali své císaře jako pokračovatele dědictví římských císařů sedících od 1.století př.Kr v Římě. Na rozdíl o západní části říše zde byla od 6.století úředním jazykem řečtina (v Západořímské říši se až do jejího konce používala latina jako oficiální úřední jazyk), státním náboženstvím od roku 380 bylo křesťanství. To se šířilo z Říma postupně, protože v Římě bylo přijato již ediktem Milánským v roce 313. (Edikt milánský je označení dokumentu z roku 313, který vydal císař Konstantin I. a jeho spoluvladař Licinius. Jednalo se o právní uznání křesťanských obcí, jímž bylo křesťanství uznáno a tolerováno v západní i východní části Římské říše na základě tolerančního ediktu vydaného již 311 Galeriem, mladším spoluvladařem císaře Diocletiána).
Byzantská říše v roce 1180
Boje Byzantské říše
Již od svých prvních let, od 5.století se Byzantská říše stávala cílem útoků nájezdníků, především pak Gótů, kteří ustupovali před Huny. Gótský kmen Vizigótů obsadil Thrákii a Ostrogóti Panonii. Svého největšího územního rozmachu se říše dočkala za císaře Justinina I. (Iustinián 527 - 565), který k říši znovu připojil části země, která byla při dělení přiřknuta Západořímské říši. Ta však již tou dobou od roku 476 ležela v troskách. Jeho generálové na barbarech tedy znovu dobyli severní část Afriky, Itálii (536 – 568), Dálmácii, jihovýchodní oblast Pyrenejského poloostrova, Sicílii, Korsiku a Baleáry. Za panování tohoto mocného císaře se říše vypořádala s vpádem Peršanů do Sýrie a upevnila hranice proti Slovanům pronikajícím na Balkán. Ale již roku 568 získali Langobardi většinu území Itálie a založili si zde své panství. Od 6.století pak na Balkán pronikali Slované a to nejprve do Ilýrie, poté do Thrákie (577-578) a později až na Peloponnésos. Od roku 581 pak směřovali v nové vlně spolu s Avary do Thrákie, Makedonie, Thesálie a Poesie. V 7.století nabralo pronikání Slovanů na tato území na intenzitě. Roku 681 vznikl silný slovanský stát Bulharů, který svou existenci trvale ohrožoval Byzantskou říši ze severu, zatímco z jihu se Byzantinci museli bránit arabským útokům.
Přesto všechno dosáhla říše za makedonské dynastie (867 – 1056) dalšího vrcholu. Za císaře Basileia II. byla dobyta První bulharská říše, která se pak na mnoho let (1014-1187) stala pouhou byzantskou provincii. V roce 1054 pak vyvrcholila dlouhá léta církevních sporů a došlo ke schizmatu mezi západní latinskou (papež v Římě) a ortodoxní vírou, kterou symbolizovala Konstantinopol. Od tohoto roku byla v západních zemích na Byzanc nahlíženo jako na kacířskou zemi. Tento pohled tak od druhé poloviny 11.století umožnil tlak proti říši ze strany Normanů, kteří si na Apeninském poloostrově začali násilím přivlastňovat byzantská území a vytvořili stát „Království obojí Sicílie“, které pak dlouhá léta vedlo otevřený boj proti Byzanci na Balkáně.
Úryvek z knihy „Válka s Góty“ – autor: Prokopios z Kaisareie
Belisar postupoval napříč tamějším pohořím. Byl totiž o mnoho slabší než protivníci a nechtěl se s nimi hned střetnout v boji, poněvadž viděl, že barbaři následkem porážek ztratili veškerou odvahu. Domníval se, že když uslyší o soustředěném útoku nepřátelského vojska, mohli by zapomenout na všechnu odvahu a hned se dát na útěk. A jeho tušení bylo správné. Když dorazili do hor na vzdálenost jednoho dne od Arimina, potkali malý oddíl Gótů, kteří z nějakého důvodu byli na cestě. Narazili neočekávaně na nepřátelské vojsko a nemohli ustoupit, a tak jedni tam padli zasaženi střelami předvoje, jiní byli raněni, uprchli po skalách tamější krajiny a ukryli se tam. Dívali se odtud na římské vojsko, valící se všemi stezkami, a domnívali se, že je ho mnohem víc, než ho bylo ve skutečnosti. Když tam uviděli také Belisarovy korouhve, pochopili, že vojsko vede on sám. Nastala noc a Římané tam přenocovali, kdežto ranění Gótové se vskrytu uchýlili do tábora k Vitigovi. Dospěli tam k poledni, ukázali své rány a prohlašovali, že k nim co nevidět dorazí Belisar s vojskem. Gótové se připravili k boji, seřadili se na severní straně města Arimina, neboť očekávali, že tamtudy přijdou nepřátelé, a stále všichni hleděli na vrcholky hor. Ale když odložili zbraně, aby si odpočinuli, jakmile nastala noc, zahlédli mnoho ohňů na východní straně města ve vzdálenosti asi šedesát stadií a upadli do nepopsatelné hrůzy. Ohně zapálilo Martinovo vojsko. Uhodli tedy, že s rozbřeskem dne budou obklíčeni nepřáteli; strávili tu noc ve strachu. Druhý den po východu slunce uviděli, jak se k nim blíží mohutné loďstvo. Ztratili hlavu a dali se na útěk. Spěšně posbírali věci a tropili takový rámus a hluk, že neslyšeli rozkazy a nemysleli na nic jiného než jak vyjít co nejrychleji z tábora a dostat se dovnitř za ravennské hradby. Kdyby bylo obleženým zbylo trochu síly a odvahy, byli by vyšli a pobili většinu nepřátel a celá válka by byla skončila tam. Ale v tom jim tehdy zabránila strašlivá hrůza z toho, co vytrpěli, a slabost, která je postihla, protože delší dobu nedostali potravu. A barbaři tam ve vrcholném zmatku zanechali část svého majetku a ve velkém úprku běželi do Ravenny.
Na první pohled by se mohlo z tohoto textu zdát, že znovudobývání Itálie vojsky císaře Justinina I. byla procházka růžovou zahradou, ve skutečnosti to byl ale dlouhý a těžký boj, který přinesl vyčerpání jak apeninského poloostrova, tak i samotné Byzantské říše, která jen na krátký čas obnovila římskou říši v téměř jejich původních hranicích. Síla a četnost barbarských kmenů, stejně jako obrovská rozloha hranic potřebných k bránění se před nepřátelskými nájezdy nakonec vedli k opětovnému ústupu byzantské moci ze západní části Evropy. Navíc tou dobou se na severní a východní hranici začali objevovat nový nepřátelé Slované a Turci.
Byzantská říše v roce 1204 (po jejím dobytí křižáky)
Největšího rozmachu dosáhla říše za Justiniána I., poté následkem expanze islámu a příchodu Slovanů nastal hospodářský i mocenský úpadek. Po ikonoklastickém hnutí a špatné vnitropolitické situaci došlo k opětovné expanzi až za vlády císaře Basileia II. Bulharobijce (976 – 1025), který dokázal porazit Bulharskou říši a připojit ji zpět k Byzanci. Dále se pak moc Byzance ještě držela za císaře Alexia I. Komnéna (1081 – 1118). Říše více či méně úspěšně odolávala útokům ze stran nepřátel další desítky let až do období 4.křížové výpravy do Svaté země. Tato výprava znamenala pro Byzanc záhubu z nečekané strany. Křižácké vojsko roku 1204 násilně obsadilo křesťanskou Konstantinopol a postupně i mnohá říšská území v evropské části (s výjimkou Épeirského despotátu) a vytvořilo zde Latinské císařství (1204 – 1261) s řadou vazalských států (Soluňské království, Achajské knížectví, Athénské vévodství…atd.).
Byzanc si kromě Épeirosu podrželo území v Malé Asii, Trapezuntské císařství (1204 – 1462) a Nikájské císařství (1204 – 1261). Z posledně jmenovaného pak přišel impuls boje za vyhnání Latinů. Tento boj byl veden rodem Palailogovců a skončil vítězně roku 1261, kdy císař Michal VIII. dobyl zpět Konstantinopol a znovu obnovil Byzantskou říši. Ovšem z původní říše již zbylo značně menší území, přičemž řada panství si de facto uchovala nezávislost (Épeirský despotát, Trapezuntské císařství, Achajské knížectví). Řada ostrovů ve Středozemním moři pak byla v moci Benátské republiky. Moc Byzance se tak musela omezit na území Thrákie, Makedonie, severozápadní části Malé Asie, části Peloponésu (Morejský despotát) a řadu ostrovů v Egejském moři.
Zdálo se, že moc Byzance se pomalinku navrací k původní slavě, ale koncem 13.století se v Malé Asii vyskytl nový silný nepřítel, osmanští Turkové. Jejich původně nevelký emirát vlivem agresivní expanze přerostl v mohutnou Osmanskou říši, která získávala nová území i na Balkánském poloostrově. Během několika desetiletí se tak Byzantská říše dostala do obklíčení a její území se neustále ztenčovalo. Po několika předchozích neúspěšných pokusech se však nakonec Turkům v květnu roku 1453 podařilo prolomit hradby hlavního města, Konstantinopole. Pádem města přestala existovat tisíciletá Byzantská říše (několik menších enkláv s byzantskou mocí se udrželo až do druhé poloviny 15.století). Konstantinopol byla přejmenována novými vládci na Istanbul a stala se hlavním městem Osmanské říše.
Byzantská říše v roce 1300
Pád Konstantinopole
- zaznamenáno Michaélem Kritobulosem
Když Sultán Mehmed viděl, že palisády a poškozené hradby jsou bez posádky a už nemají obránce…, protože bojovníci je skrytě opustili, a že ti, kteří zůstali, se pro malý počet už jen bezmocně brání, hlasitě vykřikl „Přátelé, město je naše, už je opravdu naše! Muži před námi prchají, už se nám nemohou stavět na odpor, hradba je bez obránců, vydržte ještě chvíli a město je dobyto!“… Tu dojde k obrovské vřavě, kdo se tureckým bojovníkům dostal pod ruce, je zabit, seběhlo se sem bez pořádku na pomoc dost mužů ze všech stran a zde také padl císař Konstantin, bojuje statečně po boku svých vojáků…Sultán stál před hlavní hradbou, kde vlál velký prapor a vlajka, a pozoroval dění, neboť už nastával den… Město bylo podrobeno a vojáci byli zabíjeni. Celé jednotky a oddíly se vrhaly na paláce a chrámy, aby je plenily a loupily, jednotlivci se rozběhli do veřejných a soukromých budov, rozchvacovali majetek, loupili, pustošili, zabíjeli a znásilňovali… Byla to hrozná podívaná vyvolávající větší žal než kterákoli tragédie… Posvátné a božské knihy, ale i velké množství knih vědeckých a filozofických bylo spáleno, pošlapáno a většina byla prodána – ne pro zisk, ale pohrdavě – za dva tři zlaťáky nebo dokonce za několik haléřů… Celé vojsko, pozemské i námořní, se rozlévalo po městě od prvního rozbřesku a svítání až pozdě do večera, loupilo a rozchvacovalo majetek. Kořist nosili do tábora a na lodě… Tak vyprázdnili a zpustošili celé město, zničili a spálili je jako požár, takže se zdálo neuvěřitelné, že tu kdysi bylo lidské sídlo, místo plné bohatství a skvělých staveb, skvělé a velké město. Zůstaly tu jen pusté domy, které svou opuštěností naháněly divákům hrůzu… Pak vstoupil do města sultán, obdivoval jeho velikost, polohu, skvělost a krásu, množství, velikost a krásu chrámů a veřejných staveb…, viděl též množství trosek, pusté domy, zničení a zhoubu města. A tu ho pojal žal a lítost nad zkázou a vyloupením města, do očí mu vstoupily slzy a dojatě si povzdych: „Jaké město jsme vydali loupení a zpustošení!“.
Byzanstká říše v roce 1400
ZÁVĚR
Východořímská říše se po celá staletí ubránila nájezdu Hunů, Slovanů, Germánů i Peršanů (slabší nájezdy). Přežila západořímskou říši především díky odlišné ekonomice (výroba nebyla tolik závislá na otrocké práci, pracovali zde také svobodní obchodníci a svobodní řemeslníci - ti měli zájem o práci). Zachovala se zde starověká města jako střediska řemesel a obchodu, vyráběly se šperky, mosazné zboží, drahé látky (luxusní zboží). Východořímská říše byla též zprostředkovatelem mezi Evropou a Orientem. Byzantská říše měla obrovský kulturní vliv na většinu východní a jihovýchodní Evropy (christianizace velké části balkánských Slovanů a Kyjevské Rusi. Známá je také mise Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu). Pád Byzantské říše pak zásadní měrou ovlivnil vývoj celé evropské civilizace a následnou expanzi Osmanské říše do Evropy. Řadou historiků byl pak pád říše považován za předěl mezi středověkem a novověkem.
Zdroje:
Evropa do roku 1914, Historie v dokumentech – Jan Kvirenc – Dialog 2005
Dějiny Byzance - Bohumila Zástěrová a kol. – Academia 1992
Válka s Góty – Prokopios z Kaisareie – Odeon 1985
Byzantské letopisy – Michal Psellos – Odeon 1982
Dějiny římského vojska – Fortuna print - 1992
http://www.guiscard.curiavitkov.cz
http://www.antika.avonet.cz
http://www.wikipedia.org
http://www.dejepis.com
