(1872 - 1947)
Anton Ivanovič Děnikin se narodil 16. prosince 1872 ve městě Włocławek na území dnešního Polska, které v 19. století spadalo pod rozpínavé Ruské impérium. Jeho otec, Ivan Jemifovič Děnikin, si odsloužil pětatřicet let v armádě, s níž prošel řadou bitev Krymské války a podílel se na potlačení povstání v Polsku a Uhersku. Roku 1869 odešel do výslužby v hodnosti majora a o dva roky později se podruhé oženil s chudou polskou švadlenou Alžbětou Wrzesińskou. Malý Anton se tak od nejútlejšího dětství učil dvěma jazykům, polštině a ruštině. Přesto, že Alžběta byla hluboce věřící katolička, vychovávala syna v pravoslaví a úctě k Rusku.
Chlapec vyrůstal od narození ve skromných poměrech, ale po otcově smrti se situace v rodině prudce zhoršila. Z pětadvaceti rublů, která Alžběta dostávala jako vdovský důchod, musela vyžít čtyřčlenná rodina. Když Anton začal chodit do školy, doučoval své spolužáky, aby alespoň trochu vylepšil rodinný rozpočet. "Mládí jsem strávil vyděláváním na chleba," napsal později ve svých pamětech.
V roce 1890 Anton ukončil osmileté vzdělávání na Lovičském reálném učilišti a přihlásil se do armády, jak si odjakživa přál jeho otec. Byl přijat na Kyjevské pěchotní junkerské učiliště, po dvouletém studiu podporučík Děnikin vstoupil do řad 2. dělostřelecké brigády působící v Polsku.
Po pěti letech v armádě byl Anton přijat na nejprestižnější vojenskou školu v Rusku, Akademii Generálního štábu v Petrohradě. Roku 1899 složil poslední zkoušky a byl přiřazen ke štábním důstojníkům Varšavského vojenského okruhu. Nejprve sloužil u 2. pěchotní divize, poté působil u 2. armádního sboru. Od října 1902 velel rotě 183. Pultuského pěchotního pluku sídlícího ve Varšavě.
poručík Anton Děnikin
Rusko-japonská válka vyhlášená 8. února 1904 jej zastihla již jako kapitána. Vojska Varšavského vojenského okruhu se podle plánu neměla zapojit do konfliktu na Dálném východě, ale Děnikin toužil bojovat. Požádal proto Generální štáb, aby mu dovolil odjet z Varšavy. Koncem února se dočkal kladné odpovědi a bleskově zamířil na východ.
V březnu 1904 Anton dorazil do Mandžuska, kde byl zařazen k 9. armádnímu sboru a jmenován náčelníkem 3. Zaamurské brigády pohraniční stráže. Hlavním úkolem této jednotky bylo bránit železniční dráhu mezi městy Charbin a Vladivostok. Za odvahu, kterou během těchto bojů Anton projevil, ho povýšili na podplukovníka. 28. října 1904 byl jmenován náčelníkem štábu Zabajkalské kozácké divize pod vedením Paula von Rennenkampfa. V únoru 1905 převzal vedení Uralsko-Zabajkalské divize generála Pavla Ivanoviče Miščenka a v jejích řadách se zapojil do bitvy u Mukdenu.
Podepsání mírové smlouvy 5. srpna 1905 Děnikin přivítal v hodnosti plukovníka. Během války byl vyznamenán řádem sv. Anny III. a II. stupně, jakožto i řádem sv. Stanislava II. stupně. Jedna z mandžuských sopek, na jejímž úpatí Anton odrazil útok japonských vojáků, byla na jeho počest nazvána Děnikinskou.
Mezi ruskými důstojníky se objevila nová zářivá kometa a bleskově stoupala po pomyslném žebříčku k nejvyšším příčkám.
Po svém návratu z Dálného východu Anton navázal jako štábní důstojník 2. armádního jezdeckého sboru na svou službu ve Varšavě. Od května do září 1906 velel praporu 228. Chvalinského pěchotního pluku, od prosince téhož roku působil jako náčelník štábu 57. Záložní pěchotní brigády v Saratově. 29. června 1910 ho pověřili vedením 17. Archangelgorodského pěchotního pluku, se sídlem v ukrajinském Žitomiru, jemuž velel do roku 1914.
V roce 1911 jej velmi zasáhla smrt ministerského předsedy Petra Stolypina, v němž viděl oddaného služebníka Rusi a velkého vlastence. Přes své zklamání pokračoval ve vojenské kariéře, 23. března 1914 byl povýšen na generála a několik týdnů před vypuknutím První světové války na generálmajora.
Anton Děnikin
19. července 1914 se Anton Děnikin připojil k ruské 8. armádě, jejímž velitelem byl týž den jmenován Alexej Alexejevič Brusilov. V září byl na vlastní žádost převelen ke 4. střelecké brigádě a stal se jejím novým velitelem. Rychle si získal respekt a úctu vojáků. V říjnu 1914 podnikl nečekaný protiútok na rakousko-uherské oddíly u města Grodek (Z Bělorusko), za nějž ho car Mikuláš II. odměnil řádem sv. Georgije IV. stupně.
Ke konci podzimu 1914 přešli vojáci 4. střelecké brigády přes masív Karpat a dobyli Medzilaborce. Krátce po vstupu do města Děnikin obdržel telegram: "Upřímně děkujeme statečné brigádě a klaníme se jejímu odvážnému postupu a brilantnímu dosažení vytyčeného cíle." Gratulaci posílal Alexej Brusilov a vrchní velitel, velkokníže Nikolaj Nikolajevič.
Alexej Brusilov a velkokníže Nikolaj
Přelom let 1914 a 1915 Děnikinovi muži přečkali v zákopech, navzdory krutým mrazům a tvrdým bojům dokázali udržet pozice v Karpatech. Za svoji stálost a nezdolnost si jednotka vysloužila přezdívku "Železná brigáda" a Anton Děnikin získal Řád sv. Georgije III. stupně.
V létě 1915 se Železná brigáda přemisťovala po celém úseku fronty v Haliči a vypomáhala všude, kde hrozil průlom. 24. září dobyla město Luck a zajala na dvacet tisíc vojáků, tedy přibližně tolik, kolik tehdy sama čítala. Děnikin byl za statečnost v boji o Luck povýšen na generálporučíka. Již za měsíc se jeho Železná brigáda znovu vyznamenala, když obsadila město Čartoryjsk.
Od 9. září 1916 Anton Děnikin působil jako velitel 8. armádního sboru, který byl koncem roku v sestavě 9. armády poslán na Rumunský front. Zde se jeho vojáci plně zapojili do probíhající Brusilovovy ofensivy. Sám Alexej Brusilov ve svých pamětech Děnikina popsal takto: "Anton Děnikin se do role bojujícího generála hodil výborně. Rychle se rozhodoval, měl odvahu a vždy si zachovával duchapřítomnost. Nikdy neměnil rozkazy a držel se původního plánu. Byl velmi inteligentní, možná až příliš mazaný a ctižádostivý, hrdý a přímý. Jeho dravost a touha uspět ho hnaly vpřed."
Děnikin si uvědomoval, že carská vláda v Rusku se chýlí ke konci, a proto pro něj Únorová revoluce v roce 1917 nebyla žádným překvapením. Důležitější než osud svrženého cara Mikuláše II. pro něj byla budoucnost armády. Chápal, že nastalé zmatky a nejistá situace se odrazí v morálce vojáků. Když byla zformována Prozatímní vláda, spatřil v ní jedinou možnost, jak zlepšit poměry v ruské armádě.
Na přímluvu ministra války, Alexandra Ivanoviče Gučkova, byl Anton 5. dubna 1917 jmenován náčelníkem štábu nového vrchního velitele, generála Michaila Vasiljeviče Alexejeva. Oba nadaní a schopní velitelé se rychle pustili do práce. Jejich hlavním úkolem bylo zachovat relativní bojeschopnost vojáků a uchránit je před revolučními idejemi. Alexander Gučkov Děnikinovi poslal několik telegramů, v nichž mu navrhoval nové uspořádání armádních složek, ale Anton jeho návrhy rázně zamítl. "Byly by pro jednotky zničující," zněla jeho odpověď.
Veškeré snahy o probuzení vojáků se bohužel ukázaly jako zcela marné. Nepomohlo navýšení trestů za neposlušnost a neplnění povinností, ve většině táborů zavládla poraženecká nálada. Chuť dál bojovat zmizela, stejně jako Děnikinova důvěra v Prozatímní vládu.
Na sjezdu stavky v Mogilevu přednesl Anton přítomným důstojníkům následující projev:
"Rusko umírá.. Kam zmizela naše milovaná vlast a její statečná armáda? Místo ní se tu objevila země rozvrácená spory. Musíme se znovu sjednotit a zachránit Rusko! Svoboda neznamená tyranii, krvavé revoluce a padělaná hlasování. Jak máme dosáhnout rovnosti, když jsou jisté společenské vrstvy utlačovány? Zastavme ty šílené orgie! Nenechme naši zemi napospas té bandě psů, kteří se snaží si urvat pro sebe co nejvíc! Běda vám, důstojníci."
Na zastavení laviny, již odstartovaly studentské bouře v polovině 19. století, však bylo pozdě.
Reakce Prozatímní vlády na sebe nenechala dlouho čekat. Alexandr Kerenskij nechal Děnikina z jeho postu odvolat a Michaila Alexejeva vystřídal na místě vrchního velitele Alexej Brusilov. Svou funkci muselo opustit na sto padesát vyšších důstojníků a sedmdesát velitelů divizí.
Kerenskému, jakkoli Děnikina nenáviděl, bylo jasné, že ztráta tak zkušeného a osvědčeného generála, jako byl Anton Ivanovič, by Rusku pouze uškodila. 31. května ho jmenoval velitelem Západního frontu. Domníval se, že odloučením od Petrohradu v něm potlačí všechen vzdor. Kerenskij však Děnikina značně podcenil. Již 22. května, kdy Anton opouštěl sídlo stavky, se setkal s Michailem Alexejevem a domluvili se na vzájemné spolupráci.
Michail Alexejev
16. července, v souvislosti s počátkem nové letní ofensivy, se znovu sešla stavka v Mogilevu. Přítomen byl i Alexandr Kerenskij. Štábní důstojníci opět řešili, jak povzbudit vojáky. Kerenského ofensiva nepřinesla během prvních dvou týdnů bojů žádný uspokojivý výsledek. Lavr Kornilov, tehdy ještě velitel Jihozápadního frontu, se zasedání neúčastnil, ale Anton jej skvěle zastoupil. Jakmile dorazil na chůzi, přednesl další památný projev: "Jak povzbudit armádu? Žádnou nemáme. Ta, kterou jsme měli, byla zničena za poslední čtyři měsíce. Prozatímní vláda by si měla uvědomit, co způsobila, a nechat okamžitě rozpustit politické výbory a odvolat komisaře. Vraťte moc zpátky těm, kterým právem náleží: důstojníkům. Jen tak je možné ukončit vzpoury." Poté se otočil ke Kerenskému a s opovržením dodal: "Zašlapali jste naše vlajky do země. Teď je vytáhněte a klaňte se jim. Pokud je ve vás špetka svědomí."
Kerenskij nebyl dlouho schopen promluvit. Teprve, když se štáb rozcházel, podal Děnikinovi ruku a poděkoval mu, že měl odvahu mu říct do očí svůj názor.
19. července Kerenskij jmenoval novým vrchním velitelem razantního Lavra Kornilova. Nakolik ho ovlivnil Děnikinův projev, je těžké odhadnout, ale myslím, že nebylo možné ho jen tak přejít. Zvlášť, když v něm zaznělo tolik pravdy. To musel uznat i Kerenskij.
Hned druhý den ve funkci Lavr Kornilov telegrafoval Děnikinovi, aby mu vyjádřil poděkování za jeho projev ve stavce. Za několik dní ho jmenoval velitelem Jihozápadního frontu, v nějž vkládal největší naděje. Do Petrohradu Lavr zaslal svůj program na vylepšení situace v armádě, ale Kerenskij s ním nesouhlasil. Nechtěl se stále podřizovat Kornilovovým přáním a cítil, že by jeho přílišná aktivita mohla ohrozit Prozatímní vládu.
Alexandr Kerenskij a Lavr Kornilov
Koncem srpna 1917 politický spor mezi Kornilovem a Kerenským přerostl v otevřený konflikt. Kornilovova aféra, jak ho většina historiků označuje, byl zlomovým bodem i pro Antona Děnikina. 29. srpna 1917 byl propuštěn z armády, týž den byl se svým štábem zatčen a uvězněn v ukrajinském Berdičevu. Usvědčujícím důkazem byl telegram, který Anton poslal do sídla Prozatímní vlády, a v němž vyjádřil své sympatie ke Kornilovově straně.
2. září zatkli samotného Lavra Kornilova a umístili ho do věznice v Bychovu (na SV Běloruska). 28. září k němu přemístili Antona Děnikina a další důstojníky, kteří jej v boji podporovali.
Po pádu Prozatímní vlády v říjnu 1917 a rozpoutání VŘSR, ztratilo obvinění "Kornilovců" jakýkoli význam. Vězni byli propuštěni, v cele zůstalo pro jistotu pět "mozků" celé aféry - Lavr Kornilov, Alexandr Lukomskij, Sergej Markov, Ivan Romanovskij a Anton Děnikin. Pětici propustil 19. listopadu vrchní velitel armád Nikolaj Duchonin, který za svůj čin zaplatil životem.
Jakmile se "Kornilovova pětka" ocitla za zdmi bychovské věznice, rozjela se k břehům Donu, kde se pod vedením Michaila Alexejeva a atamana donských kozáků Alexeje Kaledina rýsuje protibolševický odboj.
Anton Děnikin dorazil do Novočerkassku vlakem převlečený za obyčejného polského obchodníka. O kvalitě jeho přestrojení svědčí i fakt, že se setkal v vagónu s několika vojáky, kteří na něho s posměchem křičeli: "A hele, pán je ctihodný kupec."
25. prosince 1917 se Anton Děnikin oženil, když si v malém kostelíku na okraji Novočerkassku vzal o dvacet let mladší Xenii Vasiljevnu Čiž, dceru svého dávného přítele - generála Vasilije Ivanoviče Čiže. Poprvé ji spatřil roku 1892 v den jejich křtin. Týž den ráno se v hospodě seznámil s jejím otcem, zachránil mu život na lovu a Vasilij jej jako výraz díků pozval na dceřiny křtiny. Svatba byla velmi skromná, zúčastnilo se jí jenom pár nejbližších rodinných příslušníků.
27. prosince byl Lavr Kornilov jmenován vrchním velitelem formující se Dobrovolnické armády a ten samý den si vybral za svého zástupce Antona Děnikina.
Průběh boje, jaký generálové očekávali, vzal velmi rychle za své. Donští kozáci neprojevili sebemenší zájem o boj za svržení bolševismu. Chtěli si zachovat svou nezávislost. S hrstkou, kterou přesvědčil ataman Alexej Kaledin, se nedalo vyhrát. Pro bývalé carské důstojníky nebylo postavení obyčejných, neprivilegovaných vojáků nijak lákavé. Rozpory panovaly i v samotném nitru Dobrovolnické armády, útočný Lavr Kornilov se nedokázal shodnout s umírněnějším Michailem Alexejevem. Rozhádané vůdce musel umírňovat Děnikin, kterému se nakonec podařilo spory urovnat a zklidnit situaci. Nejednotné velení by mohlo položit celou armádu, což oni nemohou dopustit.
Když k Donu dorazili kozáci z fronty, začali vyjednávat s Rudými. Byl zřízen Kozácký vojensko-revoluční výbor a většina kozáků, dosud bojujících za Dobrovolnickou armádu, se přidala k druhé straně. Jednotky, které zůstaly věrné Bílým, stíhala jedna porážka za druhou. Kozáci prchali na jih před postupujícími vojsky Vladimira Alexandroviče Antonova-Ovsejenka a Kornilov byl přinucen vyklidit Novočerkassk a usídlit se v Rostově na Donu.
Pro Alexeje Kaledina byl ústup a chování kozáků velkým zklamáním, považoval je za svůj vlastní neúspěch. 29. ledna 1918 spáchal v Novočerkassku sebevraždu.
Ataman Alexej Kaledin
Postup Rudých nezpomaloval, v únoru byli na dohled Rostova. Kornilov s Alexejevem museli znovu zasednout ke stolu a promyslet co dál. Že budou muset opustit Rostov věděli oba. Zbývalo rozhodnout, kam se stáhnout. 22. února byl vydán rozkaz - Dobrovolnická armáda ustoupí na jih a pokusí se nepříteli uniknout ve vymrzlých stepích Kubáně. V noci vojáci překročili Don a vydali se na cestu. Tento přesun dostal jméno Ledový pochod (nebo také První kubáňský pochod).
Na Dobrovolnickou armádu čekaly stovky kilometrů pochodu v zimě, sněhových vánicích a silném dešti. Přesto její vojáci neztráceli naději a bořili se dál v hlubokém sněhu. Vedl je přece Kornilov, jejich naděje.
Děnikin na Ledový pochod vzpomínal takto: "Šli jsme vpřed a za námi se táhla vlna neštěstí. Každé město a každý dům vojáci obsadili, rozkradli co mohli, vraždili koho potkali. Opustili jsme své rodiny, sžíral nás strach. Ale šli jsme dál. V první linii spolu kráčeli mladí důstojníci, staří plukovníci i chudí rolníci. Někteří měli přes rameno přehozený pytel. V něm měli svůj jediný majetek.. Byli jsme jako kapka v moři, které zatopilo naši zem. Ale dokud je síla, dokud žijeme, není nic ztraceno! V dálce vidíme světlo pochodní a slyšíme tichý hlas volající do bitvy ty, kteří ještě neumrzli.. Byli jsme jenom skupina vyhladovělých a otrhaných vyhnanců, ale vlála nad námi Kornilovova zástava, bílo-modro-červená ruská vlajka."
Přesto, že Dobrovolníků zůstalo jen sedm tisíc, dokázali poměrně úspěšně vzdorovat mnohonásobné přesile. První velká porážka je dostihla až 14. března, kdy se Rudým podařilo bez bojů obsadil Jekatěrinodar (od roku 1920 Krasnodar). Ztráta hlavního města Kubáně překopala Kornilovovy plány. Na jeho vojáky čekal nový úkol, dobýt město zpátky. 20. března překročili řeku Kubáň a za několik dní dorazili na předměstí Jekatěrinodaru. Armáda, která město bránila, disponovala desetinásobnou přesilou. První útok Bílých úspěch nepřinesl, ale Kornilov se nenechal odradit. 12. dubna se sešel se svým štábem. Většina důstojníků žádala rychlé stažení (dokud se ještě má kdo stahovat) a návrat do stepi. Lavr však ustoupit nehodlal a na 13. duben stanovil nový útok.
Když s ním zůstal Děnikin sám, zeptal se ho: "Lavre Georgijeviči! Jste si opravdu jistý svým rozhodnutím? Máme zítra zaútočit?"
"Není jiné cesty, Antone Ivanoviči,", odpověděl Kornilov, "pokud nezískáme Jekatěrinodar, vpálím si kulku do čela."
Když dorazil ke svým mužům Sergej Markov, řekl jim: "Vezměte si čisté prádlo, pokud ho máte. Zítra zaútočíme. Město nezískáme, ale i kdybychom ho získali, stejně zemřeme."
13. dubna 1918 se nad Jekatěrinodarem vznášela mlha, útok začal brzy ráno po dělostřelecké přípravě. Lavr Kornilov tou dobou seděl za stolem v malém domku zemědělské farmy a dolaďoval plány, když stěnou domu prolétl granát a jedna jeho střepina prorazila Kornilovovi spánek. Děnikin s přítomnými důstojníky jej rychle vynesli ven k řece Kubáň, ale během několika málo minut Kornilov zemřel, aniž by nabyl vědomí.
Po Kornilovově smrti se stal hlavním velitelem a vůdčí osobností Dobrovolnické armády Michail Alexejev a Děnikin si vzal na starost vedení armády. Po neúspěšném pokusu dobýt Jekatěrinodar musela Dobrovolnická armáda obléhání přerušit a stáhnout se. Jenže nebylo kam. Podle Děnikina "už nebylo v Rusku místo, které by mohli prohlásit za své."
Generál Děnikin
Po poradě s Alexejevem Dobrovolníci vyrazili na pochod zpátky k Donu, k městu Zadone. Cestou utrpěli těžké ztráty, ale podařilo se jim přece jenom dorazit k Donu. Zde se spojili s donskými kozáky, kteří ustoupili od spojenectví s Rudými. Zjistili, že si ničím pomohli a ke všemu přišli o svá privilegia. Prořídlé řady Děnikinovy armády se znovu zaplnily a vojáci si mohli dopřát chvíli odpočinku.
Děnikin se mezitím pustil spolu s náčelníkem štábu Ivanem Romanovským do dalšího plánování. Shodli se, že nejdříve musí získat zpět území Kubáně, která disponovala velkými lidskými a materiálními zdroji. Německá vojska se v květnu 1918 přiblížila k Rostovu a pokud by se spojila s Rudými, jen těžko by je Dobrovolnická armáda porazila. Jestli by se zmocnila Kubáně dřív, oba nepřátele by udržela od sebe. A pokud by ovládla i severní Kavkaz, získala by skvělé místo pro zřízení hlavního štábu.
Michail Alexejev sice upřednostňoval postup na Caricyn (Volgograd) - donesly se mu informace, že by tam mohl získat další spojence - ale po dlouhém přemlouvání souhlasil s Děnikinovým návrhem.
22. června 1918 Bílí vyrazili na Druhý kubáňský pochod. Byli vyzbrojeni jednadvaceti děly a devíti tisíci šavlemi a bodáky. Podporovalo je na 3500 donských kozáků pod vedením plukovníka Bykadorova. Proti nim stála devítinásobná přesila armády Kubáňsko-Černomořské sovětské republiky. Převaha však Rudým nezajišťovala jasné vítězství, jejich jednotky se skládaly z nevycvičených rekrutů (převážně chudých rolníků), kteří neměli s bojem žádné zkušenosti.
3. srpna Dobrovolnická armáda dobyla Jekatěrinodar a do začátku září jí patřila téměř celá Kubáň. Zároveň ovládla Stavropolskou a Černomořskou gubernii (z Černomořské gubernie nezískala pouze okres Soči, který obsadila menševistická Gruzie).
Síla Bílých se rozrostla na 35 až 40 tisíc mužů, ale Děnikinovy jednotky tížil nedostatek střelných zbraní a munice. Ty bylo možné získat na Ukrajině, kde se atamanu Petru Krasnovovi podařilo navázat kontakt s místním kozáckým hejtmanem Pavlem Skoropadským. Skoropadského však v boji proti anarchii, jež po uzavření Brestlitevského míru na Ukrajině zavládla, podporovala německá vojska. Děnikin, věrný Dohodě, odmítl čerpat zbraně z vojenských skladů Skoropadského. Bral to jako přímou spolupráci s Němci, tudíž zradu Dohody. Rozhodl se, že počká na pomoc svých spojenců. Petr Krasnov navrhoval se přímo spojit s Němci a v křehkém spojenectví mezi Dobrovolníky a kozáky se objevily trhliny. Ty umocnili sami kubánští kozáci, kteří po Děnikinovi žádali založení samostatného státu a vrácení všech privilegií.
Michail Alexejev správně vytušil, že neshody mezi Děnikinem a Krasnovem by mohly Dobrovolnické armádě značně uškodit, ale nestihl je zcela urovnat. Zemřel 8. října 1918 nedaleko Jekatěrinodaru. Po jeho smrti byl Anton Děnikin jmenován vrchním velitelem Dobrovolnické armády. Spory s kozáky musel řešit sám. Část z nich si urovnal prohlášením, že v žádném případě nehodlá v Rusku znovu vzkřísit monarchii. Nicméně rozštěpení kozáctva zabránit nedokázal.
Většina kozáků se s Děnikinovým příslibem nespokojila, požadovala okamžitou nezávislost Kubáně a předání moci nad tímto státečkem do rukou kozáků. Žádali, aby měli absolutní kontrolu nad všemi železnicemi a přístavy. Když zjistili, že jejich požadavky nebudou vyplněny, obsadili hranice a zamezili uprchlíkům uniknout z Kubáně. Zajistili většinu zásobovacích tras Dobrovolnické armády a značně zpomalili rozvoz potravin. Na příkaz Rady v Jekatěrinodaru kozáci houfně opouštěli Děnikinovu armádu a přidávali se k separatistům bojujícím na Ukrajině. Situace začínala být velmi kritická..
V listopadu 1918 se u jižních břehů Ruska objevila spojenecká flotila a uvolnila ruské přístavy. Děnikin mohl konečně vyřešit problémy se zásobováním a nedostatkem zbraní a munice. Díky úvěru, který mu poskytla Velká Británie, se počet šavlí a bodáků v Dobrovolnické armádě zvýšil na 40 000.
Pod tlakem spojenců předal Petr Krasnov své donské kozáky pod přímou správu Děnikinovi a v únoru 1919 se vzdal místa jejich atamana.
8. ledna 1919 byla Dobrovolnická armáda začleněna do Ozbrojených sil jižního Ruska (Вооружённые силы Юга России – dále jen ВСЮР) a Děnikin byl jmenován jejich vrchním velitelem. Krátce po svém jmenování přednesl projev, v němž zdůraznil své hlavní cíle: boj za "veliké, jednotné a nedělitelné Rusko", ochranu víry a ekonomické reformy. "Nebojuji za režim, ale za Rusko," prohlásil na závěr.
20. února se v Jekatěrinodaru narodila Děnikinova dcera Marina.
Počátkem jara 1919 Děnikinovi vojáci vyrazili na další pochod. Jeho cílem nebyla Kubáň, jako u předchozích dvou, tentokrát Bílí pochodovali přímo na Moskvu. Útok se vyvíjel velmi slibně, 20. září ВСЮР získaly Kursk, v říjnu dobyly oblast Donbasu a území mezi Oděsou, Kyjevem a Caricynem. 6. října padla Voroněž, 13. října Orjol.
Bílí byli na dosah Tuly ležící jen 156 kilometrů jižně od Moskvy. Zde se však jejich postup zastavil. Týl Děnikinovy armády narušil převrat Nestora Machna na Ukrajině, který své vojáky (asi 25 - 30 000 mužů) propůjčil bolševikům. Rudí mohli po uzavření dohody s Polskem uvolnit další jednotky do boje proti Děnikinovi. Koncem října Rudá armáda definitivně přešla do útoku a ВСЮР byly donuceny k ústupu.
Anton Děnikin v roce 1919
V zimě 1919/1920 Bílí po těžkých ztrátách vyklidili Charkov, Kyjev, Rostov na Donu a oblast Donbasu. Na přelomu února a března byl Děnikin poražen v bitvě o Kubáň. Na jeho porážce měli velký podíl kozáci, kteří s ním ztratili poslední zbytky trpělivosti a přeběhli k Rudé a Zelené armádě (ukrajinští separatisté a anarchisté). Po ztrátě dvou třetin armády nezbylo Děnikinovi nic jiného než ustoupit do Novorossijska. 25. března nařídil město vyklidit u stáhnout se ještě jižněji - na Krym.
Neúspěch a vysoké ztráty, jaké Bílým jarní ofensiva přinesla, podnítily ve vojácích nespokojenost. Proti Děnikinově politice nejostřeji vystoupil velitel Kavkazské armády, baron Petr Nikolajevič Wrangel. Kritika z vlastních řad Děnikina zlomila. 3. dubna svolal štábní důstojníky ВСЮР, aby mezi nimi vybral nového vrchního velitele.
4. dubna 1920 Anton Děnikin vydal svůj poslední rozkaz: "Generálporučík baron Wrangel se dnešním dnem stává novým velitelem ВСЮР. Všem, kteří se pod mým velením účastnili krutých bojů, se hluboce klaním. Nechť vám Bůh dopřeje vítězství a spasí Rusko."
Týž den večer vyplula z přístavu Feodosija britská válečná loď Emperor of India, která z Krymu odvážela Antona Děnikina s rodinou a děti generála Lavra Kornilova (Natalju a Jurije).
5. dubna loď přistála v Konstantinopoli. Děnikin původně plánoval setrvat nějakou dobu v Turecku, ale když se doslechl, že v den jeho příjezdu byl v budově ruského velvyslanectví zabit generál Ivan Romanovskij, rozhodl se zemi co nejrychleji opustit. Po mši za zemřelého přítele se Děnikinovi nalodili na loď Marlborough a odpluli do Anglie.
Ivan Romanovskij
20. dubna Anton s rodinou dorazil do Londýna, o jeho příjezdu se zmiňoval i krátký článek v deníku The Times.
Od Anglie Děnikin žádal jedinou věc, klid a ničím nerušený život na venkově. Jeho pobyt v Anglii však měl ke klidnému žití daleko. Anton se potýkal s nedostatkem finančních prostředků a především se zájmem ruských emigrantů a politiků.
V létě 1920 se Děnikinovi několikrát stěhovali, v září se Anton rozhodl, že bude nejlepší se usadit v Belgii, kde by se dalo přežít za méně peněz. Tuto myšlenku podpořily i snahy Velké Británie zastavit vleklou válku v Rusku a uzavřít dohodu s Rudou armádou. Když do Londýna dorazila sovětská delegace, začali Děnikinovi znovu balit kufry.
V Belgii si pronajali malý domek na okraji Bruselu, kde setrvali do května 1922. V červnu 1922 se stěhovali do Maďarska, kde krátce žili v Šoproni a Budapešti. Na jaře 1926 se Děnikinovi přestěhovali do Paříže, centra ruské emigrace.
V polovině 30. let Děnikin publikoval několik článků, v nichž upozorňoval na nebezpečnost agresivní politiky Adolfa Hitlera a označil ho za "největšího nepřítele Ruska a ruského národa". Přesto, že nesouhlasil s idejemi komunismu, vyzval všechny, aby v případě vypuknutí války podporovali Rudou armádu v boji proti Německu.
Anton Děnikin a jeho dcera Marina
V květnu 1940, kdy německá vojska začala s okupací Francie, Anton s ženou Xenií opustili Paříž a přestěhovali se k břehům Atlantiku - do malého města Mimizan nedaleko Bordeaux. Marina Děnikinová zůstala se svým manželem v Paříži.
Pár týdnů po konci druhé světové války se Děnikin vrátil do Paříže, ale necítil se v ní bezpečně. Pronásledoval ho strach z možné deportace do SSSR. V lednu 1946 bylo rozhodnuto: Anton s Xenií se uchýlí do Spojených států.
Podle jedné rodinné legendy měl Děnikin v okamžiku, kdy z lodě vystoupil na americkou půdu, v kapse jen osm dolarů. V New Yorku se Anton věnoval literární činnosti, pracoval na dílech Pouť ruského důstojníka, Brest-Litevsk, Stará armáda a mnohých dalších. Většina těchto knih však zůstala nedopsána.
Anton Děnikin s manželkou a dcerou
(Spojené státy, rok 1947)
Anton Děnikin zemřel 7. dubna 1947 ve městě Ann Arbor v Michiganu. Jeho poslední slova údajně zněla: "Už neuvidím, jestli bude Rusko spaseno.." Bylo mu sedmdesát čtyři let.
Byl pohřben se všemi vojenskými poctami na hřbitově v Detroitu. 15. prosince 1952 byly jeho ostatky převezeny do pravoslavné kozácké katedrály sv. Vladimira města Cassville (ve státě New Jersey).
3. října 2005 se Děnikinovi vyplnilo jeho poslední přání - jeho ostatky byly převezeny do Ruska a uloženy v Donském klášteře v Moskvě. Přesunu předcházelo několikaleté jednání mezi Děnikinovou dcerou Marinou a tehdejším ruským prezidentem Vladimirem Putinem.
Xenie Vasiljevna Čiž zemřela v roce 1973 ve Francii, její rakev byla roku 2005 také přemístěna do Ruska. Marina Děnikinová zemřela 17. listopadu 2005 ve svém domě ve Versailles.
ZDROJE:
http://ru.wikipedia.org
http://www.hrono.ru
http://www.peoples.ru
http://ruek.narod.ru
http://denikiny.ru
http://www.relga.rsu.ru
http://www.tonnel.ru
Uvítám jakékoli upřesnění a opravu textu, dotazy, obrázky a tak podobně; doufám, že jsem přinesla nějaké nové informace a těším se na případnou diskusi.
Případné gramatické nedostatky se pokusím odstranit co nejdřív.
), které dostaly označení US-1 až US-4 a dále o americké Hollandy, které se válely ve skladech ještě zabalené v bednách. K bojovému nasazení už za Němců samozřejmě nedošlo, protože válka skončila.
