Bitevní lodě třídy España
Španělské námořnictvo prožívalo počátkem 20. století hlubokou krizi a z kdysi silného loďstva se stala sbírka většinou zastaralých plavidel, z nichž měla největší bojovou hodnotu barbetová bitevní loď PELAYO sloužící již od roku 1888 a několik pancéřových a chráněných křižníků. Katastrofou se pro zdejší loďstvo stala americko-španělská válka z roku 1898 kdy přišlo o čtyři pancéřové křižníky, dva chráněné křižníky a větší množství dalších plavidel, mezi nimiž nechyběly ani dva moderní torpédoborce. Po těchto těžkých ztrátách následovala drastická redukce válečného loďstva, při které bylo v roce 1900 vyřazeno mnoho starších jednotek, díky čemuž stávající námořnictvo nebylo schopné zajistit ani obranu vlastního pobřeží a důležitých souostroví patřících Španělsku (Kanárské a Baleárské ostrovy), k nimž je nutné ještě připočítat poslední zbytečky španělské koloniální říše v západní Africe a na pobřeží Guinejského zálivu.Všem odpovědným osobám bylo jasné, že stávající situace je neudržitelná a válečné loďstvo je nutné posílit, což prosazoval zejména přední španělský politik Antonio Maura y Montaner. Přesto snahy o posílení loďstva končily dlouho neúspěšně, protože země se nalézala ve velmi špatné ekonomické situaci a potřebné finance nebyly k dispozici, jelikož parlament je prozatím odmítal uvolnit a zamítal všechny předkládané programy na výstavbu nové válečné flotily. Nejambicióznější z těchto nerealizovaných programů předložil v roce 1904 viceadmirál Ramón Auňón y Villalón, jenž požadoval postavit celkem 100 nových jednotek, mezi nimiž mělo být i dvanáct bitevních lodí o výtlaku 15 000 tun.
Admirál Auňón y Villalón
Maurovo úsilí bylo korunováno úspěchem teprve 27. listopadu roku 1907 kdy byl schválen námořní program zahrnující tři bitevní lodě o výtlaku 15 000 tun, stejný počet torpédoborců, 24 torpédovek, čtyři dělové čluny a deset menších plavidel. Na jeho realizaci bylo vyčleněno celkem 200 miliónů peset. Zároveň bylo rozhodnuto že na naplnění tohoto plánu se budou v maximální možné míře podílet domácí společnosti, aby, na zdejší poměry obrovské finanční prostředky uvolněné na jeho realizaci, přispěly i k podpoře španělského průmyslu.
Období mezi rusko-japonskou a První světovou válkou bychom mohli označit za zlatou éru stavby bitevních lodí, protože jednotky této kategorie si pořizovaly nejenom největší námořní mocnosti, ale i slabší státy jako Argentina, Brazílie, Chile, Turecko a dokonce i malé a chudé Řecko, které plánovalo zakoupení dvou bitevních lodí. Všechna tato slabší námořnictva si ovšem stavbu těchto nákladných jednotek objednávala u velkých loďařských firem v zahraničí (zejména ve Velké Británii), kdežto Španělé si je hodlali postavit ve vlastních loděnicích.
V dubnu roku 1908 bylo vyhlášeno výběrové řízení na stavbu tří bitevních lodí, do nějž se přihlásila čtyři různá konsorcia. Okamžitě vypukly bouřlivé spory zda nové jednotky mají být kompletně postavené domácími společnostmi (včetně těžkého dělostřelectva a pancéřování) a nebo se na jejich realizaci mají podílet i zkušené zahraniční loděnice, zbrojovky a ocelárny. Závazné nabídky podalo jedno sdružení složené z domácích podnikatelů a tři konsorcia spojující místní a zahraniční kapitál; v jednom se angažovala především francouzská společnost Forges de la Gironde y Forges de la Mediterranée, v druhém italské Ansaldo (ale i plzeňská Škodovka) a ve třetím britský Vickers.
Vítězem se nakonec stalo konsorcium utvořené kolem společnosti Vickers, které garantovalo cenu 127 512 000 peset. Ještě téhož roku byla ustanovena společnost Sociedad Española de Construcción Naval se základním kapitálem 20 miliónů peset, která následně získala monopol na stavbu španělských válečných plavidel, který trval až do konce 30. let 20. století. Členy tohoto konglomerátu se stala řada zdejších podnikatelů, firem a bank, jež doplňovaly britské společnosti Vickers, Armstrong a John Brown & Co. Díky účasti britských loďařských firem se nyní španělské námořnictvo začalo orientovat výhradně na spolupráci s těmito společnostmi, které připravovaly projekty nových plavidel a dodávaly i některé důležité komponenty. Tohle rozhodnutí můžeme označit za šťastné, jelikož britský loďařský průmysl se těšil té nejlepší pověsti a produkoval lodě světové úrovně. Sociedad Española de Construcción Naval také získala španělské loděnice ve Ferrolu a Cartageně, takže nic nebránilo tomu, aby se okamžitě začalo se stavbou plánovaných bitevních lodí.
Vzhledem k době kdy britští konstruktéři začali podle španělských požadavků vypracovávat projekt nových plavidel, bylo zřejmé že chystané bitevní lodě musí typově navazovat na projekt bitevní lodě DREADNOUGHT, protože stavba předchozího typu (predreadnought) či hybridu starší a novější konstrukce (semidreadnought) by nemohla pozvednout sílu španělského loďstva na požadovanou úroveň a byla by zbytečným plýtváním tvrdě vybojovanými prostředky. Projektanti však museli řešit zásadní problém jak postavit jednotku, která by typově náležela k moderním bitevním lodím (dreadnoughtům), ale zároveň byl zachován plánovaný výtlak 15 000 tun. Proto bylo navrženo zvýšení výtlaku na 17 250 tun, společně s navýšením rychlosti a změnou rozestavení těžkého dělostřelectva. Nakonec se však žádná z těchto změn nerealizovala, což bylo způsobeno jednak z důvodu úspory peněžních prostředků a hlavně možnostmi španělských loděnic, protože i největší zdejší loďařské společnosti nemohly stavět plavidla o větším výtlaku nežli bylo oněch plánovaných 15 000 tun. Zvětšení zařízení loděnic bylo samozřejmě možné, ale vyžadovalo by si to obrovské investice, což bylo v té době nereálné. Z tohoto důvodu byl zachován původní španělský projekt a vznikající plavidla se stala nejmenšími dreadnoughty jaké kdy byly postaveny.
Všechny při bitevní lodě realizovala největší španělská loděnice ve Ferrolu a vznikající jednotky dostaly jména ESPAÑA, ALFONSO XIII. a JAIME I. O jejich významu pro Španělsko svědčí skutečnost, že nad všemi převzali patronát členové zdejší vládnoucí dynastie. Kýl bitevní lodě ESPAÑA byl založen 5. prosince 1909, ke slavnostnímu spuštění na vodu došlo 5. února 1912 a nová chlouba španělské flotily vstoupila do služby dne 7. září 1913. O několik měsíců později začala i stavba jednotky ALFONSO XIII, jejíž kýl byl založen 23. února 1910, na vodu byla spuštěna 7. května 1913 a námořnictvo jí převzalo 16. srpna 1915. Když uvážíme že loděnice ve Ferrolu neměla žádné zkušenosti se stavbou velkých válečných lodí, můžeme tempo jejich realizace označit na poměrně rychlé, neboť i renovované loďařské společnosti běžně stavěly bitevní lodě několik roků. K velkému zpoždění došlo při realizaci třetí jednotky, jelikož britské zbrojařské firmy byly během první světové války plně vytížené zakázkami od zdejšího námořnictva a armády, takže na plnění španělských požadavků jim nezbýval čas. Kýl bitevní lodě JAMIE I byl založen 3. února 1912, na vodu byla spuštěna 21. září 1914, ale do služby vstoupila až 30. prosince roku 1921.
Spouštění bitevní lodě Espana na vodu
Jednalo se o elegantní plavidla dlouhá 139,96 m, široká 24 m a ponor dosahoval 7,76 m. Standardní výtlak činil 15 700 tun a výtlak kompletně vystrojené jednotky dosahoval 16 450 tun. Lodě byly osazené pouze jedním komínem umístěným přímo ve středu trupu a dvojicí trojnožkových bojových stožárů s marsy a výložníky usnadňujícími manipulaci s lodními čluny a nakládku materiálu. Paluba byla hladká s minimálními nástavbami tvořenými v podstatě pouze předním a zadním velitelským můstkem. Zdaleka nejnápadnějšími objekty byly čtyři otočné dělostřelecké věže, kterým bylo třeba poskytnout co nejširší palebné pole, díky čemuž byly lodní nástavby omezené na nezbytné minimum. Lodní čluny a parní barkasy ležely většinou přímo na palubě, ale některé byly usazené i na střechách dělových věží. Lodní trup byl zhotoven z oceli a nechybělo ani dvojité dno.
Veškeré pancéřování bylo zhotovené z Kruppovy cementované oceli, kterou ale pravděpodobně vyrobil Vickers, a jeho celková váha činila 3440 tun (podle jiného zdroje 3894 tun). Hlavní boční pás byl ve středolodí široký 2,2 m (z toho bylo pod vodní hladinou 1,4 m), část ležící nad čarou ponoru měla tloušťku 229 mm, zbytek pouze 125 mm. Na tento pás navazovaly další segmenty o síle 102 mm. Nad hlavním pásem se nacházel ještě jeden široký 1,8 m, který byl ve středu silný 150 mm a směrem k přídi se postupně zeslaboval na 102 mm a nakonec pouze na 75 mm. Chráněna byla i dělostřelecká baterie, kde byla vrstva oceli o síle 75 mm. Dělostřelecké věže dostaly pancíře silné 234 mm (čela, stěny) a 70 mm (střechy, zadní část), zatímco jejich barbety 250 mm. Přední velitelská věž měla stěny silné 250 mm a střecha měla tloušťku 50 mm, kdežto zadní obdržela stěny o síle 150 mm a její střecha dosahovala tlouštky 35 mm. Pancéřová paluba byla ve středolodí silná 25 mm (skosy 30 mm), na přídi 40 mm a na zádi 50 mm. Pancéřování obdržely i dálkoměry umístěné na lodních stožárech, jež kryly 25 mm silné vrstvy pancíře.
Ke zvýšení bezpečnosti přispívalo i množství vodotěsných přepážek, dvojité dno a uhelné bunkry tlumící účinky nepřátelské dělostřelby. Přesto byla pancéřová ochrana (zejména boční pás a paluba) poměrně slabá, což bylo způsobeno zejména malými rozměry španělských plavidel a požadavky na co nejsilnější výzbroj. V první světové válce však sloužila řada bitevních lodí, které měly podobné (či dokonce slabší) boční pancéřovaní (britské lodě CANADA a AGINCOURT, ruská třída GANGUT, brazilská třída MINAIS GERAIS), takže lze konstatovat, že zvolený typ pancéřové ochrany nijak zásadně nezaostával za tehdejšími standardem, i když s nástupem superdreadnoughtů vyzbrojených děly větší ráže, nežli dosud převládajících 305 mm, již nemohl poskytovat adekvátní ochranu.
Hlavní výzbroj tvořilo osm děl ráže 305 mm o délce hlavně 50 ráží, jež dodala britská společnost Armstrong. Tato těžká děla byla instalována do celkem čtyř otočných věží. Španělé od samého počátku požadovali, aby všechna těžká děla mohla být použita v boční salvě, ale vedl se spor o to jaké uspořádání dělostřeleckých věží zvolit. Nabízela se možnost použít stejné řešení jaké zavedli Američané u svých prvních dreadnoughtů třídy MICHIGAN, které také nesly čtyři dělové věže umístěné ovšem v podélné ose plavidla (dvě na přídi a dvě na zádi), tak aby zadní věže svou výškou přesahovaly přední, což umožňovalo silnou palbu směrem v podélné ose a využití všech osmi děl v boční salvě.
Španělé však nakonec toto rozmístění odmítli s odůvodněním, že dvě vyvýšené věže by svou zvětšenou hmotností zhoršovaly stabilitu relativně malých plavidel a představovaly by příliš snadný cíl pro nepřátelské dělostřelectvo, které by teoreticky mohlo jedním zásahem vyřadit z provozu dvě věže současně. Proto byl zvolen jiný způsob, kdy dvě věže stály v podélné ose (na přídi a zádi) a další dvě byly ve středolodí na bocích v diagonálním (šachovnicovém) rozestavení. Aby se těmto zbraním zajistilo co nejširší palebné pole nesly lodě třídy ESPAÑA pouze minimum palubních nástaveb, což umožňovalo použití všech osmi děl v boční salvě a směrem v podélné ose mohlo střílet vždy šest těžkých děl (i když s určitými omezeními).
Zadní dělová věž
Děla měla hmotnost 65 tun a jejich projektily vážily 386 kg. Maximální elevace mohla dosahovat 15 stupňů, což umožňovalo dostřel 18 300 m. Palebný odměr děl ve věžích ležících v podélné ose plavidla dosahoval 300 stupňů a kadence palby mohla za ideálních podmínek dosahovat dvou výstřelů za minutu. Dělostřelecké věže byly rovněž britské provenience, každá měla obsluhu tvořenou 34 muži a ležely ve výšce 7,77 m od vodní hladiny.
V souladu s britskou konstrukční školou nenesly jednotky třídy ESPAÑA žádné dělostřelectvo střední ráže a na obranu před útoky torpédových plavidel bylo nainstalováno pouze dvacet děl ráže 102 mm o délce hlavně 50 ráží, jež byla usazena v bočních kasematách (deset na každém boku) a dodal je opět Armstrong. Hmotnost jejich projektilů byla 14 kg a dostřel při elevaci 15 stupňů dosahoval 9 000 m. Kadence palby se pohybovala kolem šesti výstřelů za minutu. Závažnou nevýhodu představovala skutečnost, že tyto zbraně byly instalované poměrně nízko nad vodní hladinou (3,6 m), což prakticky znemožňovalo jejich použití při rozbouřeném moři.
Výzbroj doplňovala dvě vyloďovací děla kalibru 76 mm, dva kulomety Maxim a dva kanonky ráže 47 mm, které primárně sloužily jako zastřelovací a byly namontované na střechách dělostřeleckých věží na přídi a zádi. Českého čtenáře snad potěší skutečnost, že zbraně ráže 47 mm dost možná pocházely z plzeňské Škodovky, ale častěji bývá za jejich dodavatele označován Armstrong.
Jak se zdát tak popisované bitevní lodě neměly žádnou torpédovou výzbroj, což bylo velmi neobvyklé, protože naprostá většina tehdejších bitevních lodí torpédomety dostala, ale v boji nebyly nikdy s úspěchem použity, takže jejich absence nemohla bojovou hodnotu španělských plavidel nijak snížit.
Lodě nesly šest dálkoměrů a dělostřelba mohla být řízena jak z velitelské věže, tak ze zadního velitelského můstku.
Původní výzbroj nedoznala téměř žádných změn a jedinou výjimku představovala instalace dvou protiletadlových děl kalibru 76 mm, jež přibyly ve 20. letech. Později se vážně uvažovalo i o výměně části děl ráže 102 mm za výkonnější kanony ráže 120 mm, ale k tomu již nikdy nedošlo.
Muniční sklady pro děla hlavní ráže byly umístěny pod dělostřeleckými věžemi a každá věž měla k disposici celkem 172 projektilů pěti různých typů.
Salva z těžkých děl
Výzbroj lodí třídy ESPAÑA byla poměrně silná, což bylo na úkor pancéřování a rychlosti. Boční salva složená z osmi děl ráže 305 mm a deseti kalibru 102 mm dosahovala hodnoty 3228 kg. V době kdy španělské bitevní lodě vstupovaly do služby již samozřejmě sloužily i jednotky s podstatně silnější výzbrojí, ale boční salva tvořená osmi těžkými děly stále ještě představovala nezanedbatelnou palebnou silu, protože ani první britské, německé, americké a japonské dreadnoughty nemohly v boční salvě použít větší počet těžkých děl.
Pohonný mechanismus tvořily čtyři turbíny typu Parsons otáčejícími stejným počtem šroubů a tyto jednotky se staly vůbec prvními španělskými plavidly, u nichž byl tento způsob pohonu použit. Celkový výkon strojů dosáhl při testech 20 100 koňských sil, což postačovalo k vyvinutí maximální rychlosti pouze 19,9 uzlů Páru vyrábělo dvanáct vodotrubních kotlů typu Yarrow a běžná zásoba vezeného uhlí činila 1020 tun, zvýšená až 1985 tun. Spotřeba paliva při plavbě ekonomickou rychlostí 10 uzlů dosahovala 81 tun za den, při rychlosti 17,5 uzle stoupla na téměř osm tun za hodinu a při plavbě nejvyšší rychlostí spolykaly lodní kotle patnáct tun uhlí za hodinu. Dojezd při plavbě ekonomickou rychlostí byl asi 6300 námořních mil, kdežto při dosažení rychlosti 17,5 uzle již pouze 4400 námořních mil.
Parsonova turbína
Lodní posádku tvořilo celkem 850 mužů, ale tyto počty se často měnily a není do nich započítán admirál a jeho štáb.
Vstupem jednotek třídy ESPAÑA do služby získalo španělské válečné námořnictvo konečně moderní bitevní lodě, které navíc mohly tvořit homogenní eskadru, což usnadňovalo jejich použití v eventuálním válečném konfliktu. Jednalo se o silně vyzbrojená a obstojně chráněná plavidla, která představovala rozumný kompromis mezi ekonomickými možnostmi země a potřebami jejího loďstva, takže Španělsko získalo za vynaložené prostředky odpovídající protihodnotu a síla jeho loďstva se díky tomu mnohonásobně zvýšila. Kritici této lodní třídy poukazují na její malé rozměry a posměšně je označují za kapesní bitevní lodě, ale nelze nevidět, že Španělé větší válečná plavidla vlastně tehdy ani nepotřebovali, protože jejich primárním úkolem byla obrana vlastního pobřeží a námořních komunikací, což jednotky třídy ESPAÑA bez problémů zvládaly a nezanedbatelným vedlejším efektem jejich stavby bylo pozvednutí hrdosti celé země, která si dokázala sama postavit bitevní lodě (byť s britskou technickou výpomocí), což vedlo i k rozvoji zdejšího těžkého průmyslu. Určitou nevýhodou byly nízké boky, díky čemuž měly tyto lodě horší nautické vlastnosti, což se projevovalo zejména při horších povětrnostních podmínkách. Závažnou slabinu představovala nízká rychlost, díky níž patřily španělské dreadnoughty mezi vůbec nejpomalejší plavidla svého druhu a v případě souboje se silnějším protivníkem by musely přijmout boj, jenž pro ně mohl skončit katastrofou.
Samozřejmě jejich bojová hodnota začala rychle klesat již v průběhu první světové války, kdy se naplno prokázala výhoda vysoké rychlosti a také potřeba vyzbrojit moderní bitevní lodě děly větší ráže nežli 305 mm, ale tři jednotky třídy ESPAÑA stále ještě představovaly slušnou bojovou sílu.
Služba a bojové nasazení bitevní lodě ESPAÑA:
Již spouštění této lodě na vodu se stalo velkou společenskou událostí, které se zúčastnil nejenom španělský král Alfonso XIII s manželkou, ale i celá řada zdejších předních politiků, námořníků a církevních prelátů, kteří se chtěli na vlastní oči podívat, jak se nová pýcha španělského loďstva poprvé dotkne mořské hladiny.
Krátce po vstupu do služby zavítala ESPAÑA do Cartageny a na její palubě se sešel španělský král s francouzským presidentem Raymondem Poincarém.
Během první světové války střežila ESPAÑA španělskou neutralitu a její služba ubíhala poměrně klidně. V roce 1920 se vydala na dlouhou cestu do Chile kde se konaly oslavy 400 výročí objevení Magalhãesova průlivu a při této plavbě se stala první španělskou válečnou lodí, jež proplula Panamským průplavem. Při návratu uvízla na mělčině poblíž chilského Puerto Montt, ale brzy se jí podařilo opět vyprostit.
ESPAÑA v roce 1923 podporovala vylodění španělských vojáků v Maroku, kde několikrát ostřelovala pozice povstalců bojujících proti španělské a francouzské koloniální nadvládě. Tato činnost se jí nakonec stala osudnou, jelikož dne 26. srpna 1923 uvízla v husté mlze na podmořském útesu poblíž města Melilla; došlo k proražení lodního trupu a situace byla natolik závažná že velitel nařídil evakuaci plavidla, které pevně uvízlo asi 200 metrů od břehu.
Ztroskotání u břehů Maroka
Velení španělského námořnictva se pochopitelně nehodlalo se ztrátou své vlajkové lodě tak snadno smířit a pokusilo se o její záchranu. Byla uzavřena smlouva s britskou společností M.H. Bland & Co. Limited, jež v případě úspěchu měla obdržet částku 75 000 liber šterlinků, zatímco v opačném případě pouze 5000 liber. Z nehybné bitevní lodě bylo odstraněno sekundární dělostřelectvo, zásoby uhlí a munice, ale přesto se jí stále nedařilo uvolnit a čas neúprosně ubíhal a stav lodního trupu se neustále zhoršoval. Španělé si tedy najali jinou záchranářskou společnost, ale s blížícím se obdobím zimních bouří se naděje na záchranu plavidla stále snižovaly, takže bylo rozhodnuto bitevní loď ESPAÑA odepsat a soustředit se raději na záchranu těžkých děl, jež měla sama hodnotu 3,5 miliónů peset.
Tato činnost byla úspěšná a lodní děla ráže 305 mm byla později využita u pobřežních baterií kde zůstala až do přelomu 20. a 21. století, zatímco vrak bitevní lodě byl zničen bouří v listopadu roku 1923.
Služba a bojové nasazení bitevní lodě ALFONSO XIII:
Také tato jednotka se během první světové války účastnila střežení španělské neutrality a po jejím skončení se v roce 1920 vydala přes Atlantik, aby jako první španělská válečná loď od války se Spojenými státy navštívila Kubu, kterou Španělé ztratili v roce 1898. Z kubánské Havany pokračoval ALFONSO XIII. na Portoriko a nakonec zavítal i do New Yorku.
Během války v Maroku ostřeloval tamější pobřeží a doprovázel transporty španělských a francouzských vojáků.
ALFONSO XIII. se rovněž zúčastnil velké námořní přehlídky konané v roce 1929 v Barceloně. Brzy poté byla svržena španělská monarchie a nastolena republika, což přineslo nutnost přejmenování této lodě, protože bylo politicky neudržitelné, aby jedno z nejsilnějších válečných plavidel neslo i nadále jméno svrženého krále. Proto byl ALFONSO XIII. v roce 1931 přejmenován na ESPAÑA, ale v rámci zachování srozumitelnosti bude i v následujících pasážích označován původním jménem.
Ve 30. letech byla tato bitevní loď přeřazena do rezervy a kotvila ve Ferrolu, kde byla částečně odzbrojena. Po zahájení občanské války se zdejšího arsenálu zmocnili nacionalisté generála Franca, což vyvolalo vzpouru námořníků a zaměstnanců loděnice, která ale byla brzy potlačena a ALFONSO XIII. se stal největší válečnou lodí vlastněnou nacionalistickým loďstvem. Bitevní loď byla uvedena do služby a znovu ozbrojena, ale její noví majitelé museli řešit vážné personální problémy, neboť naprostá většina námořníků z nacionalistických lodí dezertovala a nové posádky nebylo snadné získat a vyškolit, což podvazovalo bojové aktivity celého nacionalistického námořnictva.
Přesto se ALFONSO XIII brzy zapojil do bojových operací a často ostřeloval pozice republikánských vojsk. Bombardoval a blokoval například přístavy San Sebastian, Santander a Bilbao. Při blokádě nepřátelského pobřeží jej napadla republikánská ponorka, ale odpálené torpédo nevybuchlo, takže ALFONSO XIII. neutrpěl žádné škody.
K zániku bitevní lodě došlo 30. dubna 1937, kdy se společně s torpédoborcem VELASCO pokoušela zadržet obchodní plavidla snažící se narušit blokádu Santanderu. ALFONSO XIII vplul do minového pole a výbuch jedné miny zabil pět členů posádky a způsobil vážné poškození trupu. Bitevní loď se sice držela na hladině, ale na ochromené plavidlo útočila republikánská letadla, díky čemuž nebylo možné plavidlo zachránit a ALFONSO XIII se po třech hodinách potopil.
Alfonso XIII. se potápí
Služba a bojové nasazení bitevní lodě JAIME I:
Díky enormnímu vytížení britských zbrojařských společností v průběhu první světové války se stavba této jednotky zpozdila natolik, že mohla vstoupit do služby až v roce 1921. Následujícího roku odplula do Istanbulu, aby zde monitorovala situaci během řecko-turecké války, ale trápily jí závažné technické problémy, takže odplula do Puly kde prošla důkladnou opravou.
Bitevní loď Jaime I.
Stejně jako její sesterská plavidla se i JAIME I. účastnil války v Maroku a byl několikráte zasažen nepřátelskými dělostřelci. V roce 1934 jeho děla bombardovala i pobřeží ve španělské Asturii, kde vypuklo povstání proti vládě.
K mnohem závažnějšímu povstání došlo v roce 1936 kdy se ve Španělsku vylodila vojska generála Franca, jenž zahájil ozbrojený boj proti republikánské vládě. JAIME I. se v té době nacházel v Santanderu a jeho velitel se rozhodl přidat k Francovým nacionalistům. Stejně uvažovala i naprostá většina ostatních španělských důstojníků, takže na straně republikánů zůstali například pouze dva z celkem devatenácti španělských admirálů, stejný počet námořních kapitánů (k nacionalistům jich přešlo 29) a pouze jeden poručík (na straně generála Franca jich bojovalo 171). To samozřejmě způsobovalo obrovské problémy, protože na uvolněná místa museli nastoupit bývalí poddůstojníci a důstojníci z civilního námořnictva, jejichž kvalifikace k výkonu vysokých důstojnických funkcí byla pochybná.
Posádka bitevní lodě JAIME I se proti rozhodnutí velitele vzbouřila, přemohla své důstojníky (dva dokonce zabila) a tato jednotka díky tomu zůstala i nadále k dispozici republikánské vládě. Shodou okolností tak obě strany bojující v tomto krvavém konfliktu získaly jednu bitevní loď třídy ESPAÑA, které se tak na místo bojů s vnějším nepřítelem zúčastnily bratrovražedných bojů ve španělské občanské válce, třebaže k jejich přímému souboji nedošlo.
Vzpoura na bitevní lodi Jaime I.
JAIME I. se stal součástí bojového uskupení, které se snažilo blokovat Gibraltarskou úžinu a odříznout jednotky generála Franca od spojení s Marokem. Při této příležitosti ostřeloval Ceutu, Melillu, La Lineu a Algeciras, ale později sám utrpí zásah leteckou pumou do přídě, jenž způsobí natolik závažné poškození, že bitevní loď musela odplout do Cartageny kde byla posléze opravena.
Počátkem září roku 1936 se JAIME I. účastní neúspěšného útoku na Baleárské ostrovy a později se stane součástí silného svazu, jenž proplul Gibraltarem a určitý čas operoval v Biskajském zálivu, odkud se ale po několika týdnech stáhl zpět na Středozemní moře, kde u Almérie najel JAIME I. dne 15. dubna 1937 na mělčinu, ale podařilo se jej uvolnit.
V Almérii jej ovšem 21. května zasáhly tři letecké pumy, takže vážně poškozená bitevní loď musela být odvlečena do Cartageny, kde během opravy došlo 17. června v jednom jejím muničním skladu k obrovskému výbuchu, jenž roztrhal celý lodní trup na kusy. Při neštěstí došlo k velkým ztrátám na životech (zemřelo nejméně 179 námořníků) a zničená bitevní loď musela být odepsána, třebaže její těžká děla se později podařilo zachránit. Jako nejpravděpodobnější příčina výbuchu se uvádí sabotážní akce nacionalistických agentů, ale nelze vyloučit ani samovolný výbuch uskladněné munice.
Zničená bitevní loď Jaime I.
Technické parametry:
Délka: 139,96 m.
Šířka: 24 m.
Ponor: 7,76 m.
Výtlak: 15 700 tun standard; plný 16 450 tun.
Výkon strojů: 20 100 koňských sil (při testech).
Rychlost: 19,9 uzle (při testech).
Pancéřování:
Hlavní boční pás: 230 mm až 102 mm.
Vedlejší pás: 150 mm až 75 mm.
Dělové věže: 234 mm (střechy 70 mm).
Barbety: 250 mm.
Přední velitelská věž: 250 mm (střecha 50 mm).
Zadní velitelská věž: 150 mm (střecha 35 mm).
Paluba: 25 až 50 mm)
Dálkoměry: 25 mm.
Výzbroj: 8 x 305 mm, 20 x 102 mm, 2 x 76 mm, 2 x 47 mm, 2 x kulomet.
Posádka: 850 mužů.
Použité zdroje:
Vladimír Hynek, Petr Klučina, Evžeň Škňouřil: Válečné lodě 3. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1988.
Morskaja Kollekcija 12/2004
http://www.vidamaritima.com/2009/11/ges ... a-del.html
http://www.vidamaritima.com/2010/01/la- ... spana.html
http://www.vidamaritima.com/2009/02/las ... a-del.html
http://www.warshipsww2.eu/
http://www.battleships.ru/
http://www.battleships.spb.ru/
http://www.agenziabozzo.it/
http://www.revistanaval.com/armada/buqu ... ues1.htm#1
http://www.wikipedia.org/
http://www.ascnaval.info/jaimeprimero.htm[I][I]
