Turecké chráněné křižníky Mecidiye a Hamidiye
Na přelomu 19. a 20. století se turecké (osmanské) válečné námořnictvo (Osmanli Donanmasi) nacházelo v katastrofálním stavu a nebylo schopné zajistit ani účinnou obranu strategicky důležitých úžin Bospor a Dardanely. Hlavním viníkem této alarmující situace byl vládnoucí sultán Abdülhamid II. za jehož panování se z impozantní válečné flotily, která patřila k nejsilnějším na světě, stala sbírka zastaralých plavidel, jejichž bojová hodnota byla takřka nulová. Abdülhamid II. byl odpůrcem námořního zbrojení a jednoznačně upřednostňoval pozemní vojsko. Proto po porážce v rusko-turecké válce probíhající v letech 1877 až 1878, během níž nebylo turecké loďstvo schopné zajistit nadvládu nad Černým mořem, třebaže mělo nad ruskou flotilou jednoznačnou převahu, sultán rozhodl, že jeho válečné lodě budou trvale zakotveny v Istanbulu a nebudou provádět vůbec žádné plavby ani cvičné střelby. Výsledkem tohoto rozhodnutí byl katastrofální úpadek tureckého loďstva, protože námořníci neprodělávali ani nejzákladnější výcvik a zakotvené lodě rychle chátraly.Tristní stav zdejšího válečného námořnictva se v plné nahotě projevil v roce 1897 kdy Turecku vyhlásilo válku Řecko. Tehdy vydal sultán rozkaz aby se jádro flotily přemístilo k Dardanelám, kde mělo být v pohotovosti pro případ útoku nepřátelského loďstva na zdejší opevnění. Ovšem válečná plavidla byla díky dlouholeté nečinnosti v tak špatném stavu, že je jejich nevycvičené posádky nebyly schopné uvést do pohybu a celá akce skončila obrovskou blamáží.
Teprve díky tomuto ostudnému fiasku si vládnoucí sultán uvědomil nezbytnost posílení flotily, což byl první krok k nápravě neutěšených poměrů. Brzy po skončení války s Řeckem vypracoval admirál Hasan Rami Pasa plán obnovy loďstva, podle něhož mělo být nejenom modernizováno několik starších bitevních lodí, ale i objednána stavba nových jednotek, což Abdülhamid II. posléze schválil. Nejvýznamnějšími z těchto nově realizovaných plavidel se staly chráněné křižníky ABDUL MECID a ABDUL HAMID, které byly brzy přejmenované na MECIDIYE a HAMIDIYE.
O zakázku na stavbu tureckých křižníků se podělily britská loděnice Armstrong Whitworth & Co Ltd.(HAMIDIYE) a americká společnost William Cramp and Sons-Schip Engine Building Co. sídlící ve Filadelfii (MECIDIYE); cena každého plavidla se podle neověřených informaci měla pohybovat kolem 350 000 tureckých zlatých lir (?). Američané získali tento kontrakt pouze proto, že turecká vláda měla USA vyplatit vysoké odškodné za jakési ztráty, jež jejich firmy utrpěly v Turecku, takže se obě vlády nakonec dohodly na tomto způsobu kompenzace. Stavba křižníku MECIDIYE byla zahájena 7. listopadu 1901, na vodu byl spuštěn 25. července 1903 a do služby vstoupil 19. prosince 1903. Na sesterském plavidle se začalo pracovat v dubnu roku 1902, ke spuštění na vodu došlo 25. září 1903 a zákazníkovy bylo předáno v dubnu následujícího roku (všechna tato datování jsou nejistá). Rychlost stavby v obou loděnicích byla tedy přibližně stejná, což se ovšem již v žádném případě nedá říci o kvalitě odvedené práce, kde na celé čáře zvítězila světoznámá Armstrongova loděnice, s níž se Cramp nemohl měřit, díky čemuž byl HAMIDIYE bezesporu hodnotnějším plavidlem nežli MECIDIYE (stejnou zkušenost udělali s touto americkou loděnicí i Japonci a Rusové, kteří si zde nechali postavit křižníky VARJAG a KASAGI).
HAMIDIYE dosahoval na čáře ponoru délky 103,63 m a maximální délka trupu byla 112 m. Šířka činila 14,5 m a ponor dosahoval 4,8 m. Standardní výtlak se pohyboval kolem 3400 tun a plný přibližně 3800 tun. U MECIDIYE se údaje o jeho rozměrech velmi rozcházejí (často bývá například udávaná šířka pouze 12,8 m), ale pravděpodobně se tyto hodnoty příliš nelišily od sesterského plavidla. Jednalo se o křižníky se dvěma bojovými stožáry opatřenými marsy a reflekrory, mezi nimiž se vypínaly tři komíny a větší množství ventilačních rour sloužících k větrání podpalubních prostorů. Podél lodních boků stály jeřáby, na nichž byly zavěšené záchranné čluny. Výrazný prvek lodní architektury představoval přední a zadní velitelský můstek a poměrně masivní byly i lodní nástavby umístěné ve středolodí.
Schéma pancéřování
Základem pancéřové ochrany všech chráněných křižníků byla pancéřová paluba, jež se u popisovaných jednotek táhla po celé délce plavidel a síla vodorovného segmentu dosahovala 37 mm, kdežto tloušťka skosených částí byla 102 mm. Velitelskou věž pokrýval pancíř silný 25 mm a stejně silné byly i pancéřové štíty lodních děl. Určitou ochranu dostaly i muniční šachty u děl hlavní ráže. Veškeré lodní pancéřování bylo zhotovené z Kruppovi oceli, která se právem těšila té nejlepší pověsti, a lze je hodnotit jako naprosto přiměřené velikosti a zařazení obou plavidel, které mohlo uspokojivě chránit před účinky palby z děl středního kalibru. Určitou ochranu poskytovaly i uhelné bunkry a lodní trup dělily vodotěsné přepážky na množství samostatných sektorů.
Veškerá lodní děla dodala pravděpodobně britská zbrojovka Armstrong, třebaže jeden zdroj uvádí, že MECIDIYE byl vyzbrojen americkými děly od firmy Bethlehem. Hlavní výzbroj představovala děla střední ráže v počtu deseti kusů. V podélné ose plavidel byla nainstalována dvojice otočných kanonů kalibru 152 mm (jeden na přídi a jeden na zádi). Délka hlavně dosahovala hodnoty 45 ráží a hmotnost těchto zbraní byla 7,5 tuny. Vystřelované projektily vážily 45,4 kg a maximální dostřel při elevaci 20 stupňů byl 13 350 m. Kadence palby se udává v rozmezí od pěti do sedmi výstřelů za minutu, ale v bojových podmínkách byla jistě o něco nižší. Průbojnost projektilů vystřelovaných z těchto zbraní na vzdálenost 2740 m činila 51 mm (proti Kruppově oceli).
Další důležitou součást výzbroje představovalo osm děl kalibru 120 mm a délce hlavně 45 ráží, které byly umístěné podél lodních boků (vždy čtyři na každé straně). Hmotnost těchto děl byla 2,7 tuny a jejich projektily dosahovaly váhy 20,4 kg. Dostřel se při náměru 20 stupňů pohyboval kolem 11 000 m.
Na obranu před útoky torpédových plavidel nesly oba křižníky i větší množství malorážních zbraní, které tvořilo šest děl ráže 47 mm a stejný počet kanonků kalibru 37 mm. Nezapomnělo se ani na torpédovou výzbroj tvořenou dvěma nadhladinovými vrhači torpéd o průměru 450 mm. Vzhledem k datu vstupu do služby se snad jednalo o britská torpéda Mark V, jejichž celková hmotnost byla 614 kg a výbušná hlavice vážila 134 kg.
Výzbroj obou sesterských lodí byla poměrně silná a boční salva složená ze dvou děl ráže 152 mm a čtyř ráže 120 mm měla hmotnost 172,4 kg, což byla na chráněné křižníky odpovídající velikosti poměrně slušná hodnota.
Hamidiye
V průběhu dlouhé služby se výzbroj obou lodí postupně měnila. HAMIDIYE byl ve 20. letech přezbrojen a nyní nesl dvě Kruppova děla ráže 150 mm, šest děl kalibru 76 mm, dva torpédomety a 70 min. MECIDIYE nejprve dostal v roce 1916 deset ruských děl ráže 130 mm a čtyři kulomety, ale již o rok později byla dvě 130 mm děla sejmuta a nahrazena kanony kalibru 76 mm. Po První světové válce došlo k dalšímu přezbrojení a MECIDIYE nyní nesl čtyři děla ráže 130 mm, stejný počet děl kalibru 76 mm, dva kulomety a dva torpédomety.
K pohonu sloužily dva vertikální expanzní trojčinné parní stroje o celkovém výkonu asi 12 000 koňských sil, které otáčely dvěma lodními šrouby. Páru u křižníku MECIDIYE dodávalo šestnáct vodotrubních kotlů typu Niclausse, kdežto HAMIDIYE měl starší válcové kotle a jejich počet je nejistý. Maximální rychlost se pohybovala kolem 22 uzlů. Obě jednotky měly odlišné umístění a kapacitu uhelných bunkrů; MECIDIYE mohl běžně naložit 275 tun uhlí a zvýšená zásoba paliva činila 600 tun, kdežto HAMIDIYE mohl naložit až 750 tun. Lišila se i doplavba obou křižníků kdy HAMIDIYE mohl při ekonomické rychlosti 10 uzlů plout bez doplnění paliva až 5500 námořních mil, zatímco doplavba MECIDIYE byla při stejné rychlosti pouze 4700 námořních mil. Ve 20. letech dostala obě plavidla nové stoje a také lodní kotle nahradily novější, které pravděpodobně již nespalovaly uhlí ale naftu.
Původní posádku tvořilo něco přes 300 důstojníků a námořníků, ale jejich počet postupně stoupal, takže MECIDIYE měl od roku 1927 na své palubě již 365 mužů.
Posádka křižníku Mecidiye
Vstupem těchto plavidel do služby získalo turecké námořnictvo po mnoha letech konečně první opravdu moderní a univerzálně použitelné jednotky, jež se teoreticky mohly měřit i s křižníky plavícími se pod vlajkami mnohem silnějších loďstev. Jednalo se o chráněné křižníky střední velikosti, které dosahovaly slušné rychlosti, byly dobře pancéřované a i jejich výzbroj byla na úrovni tehdejší doby. Bohužel MECIDIYE měl díky špatnému umístění uhelných bunkrů problémy se stabilitou a také jeho plavební vlastnosti nebyly nejlepší, což jej poněkud handicapovalo, a navíc se již při předávacích testech projevily potíže s kotly. Přesto však obě lodě představovaly pro Turecko vítanou posilu a v balkánských poměrech byla jejich bojová hodnota velmi vysoká, třebaže éra výstavby chráněných křižníků se již nezadržitelně chýlila ke konci a tento typ byl postupně nahrazován modernějšími lehkými křižníky. Bohužel možnosti jejich bojového nasazení znatelně snižovala nízká kvalita lodních posádek a špatná údržba, což byl nešvar hojně rozšířený v celém tureckém loďstvu.
Hlavní potencionální soupeře tureckého loďstva představovaly flotily Ruska a Řecka, které počátkem 20. století neměly žádná srovnatelná plavidla, ale Rusové již brzy uvedly do služby velké chráněné křižníky KAGUL a PAMJAŤ MERKURIJA, jenž turecké jednotky předčily ve všech směrech a Řecko v roce 1911 získalo pancéřový křižník GEORGIOS AVEROFF, který pro ně také představoval nepřekonatelného protivníka, takže jejich bojová hodnota se už po několika letech služby citelně snížila a v době vypuknutí První světové války se již vlastně jednalo o plavidla koncepčně zcela zastaralá, třebaže ve specifických balkánských poměrech mohla stále ještě odvést platné služby.
Služba a bojové nasazení křižníku Mecidiye:
Po převzetí této jednotky tureckým námořnictvem odplul MECIDIYE do Istanbulu kde nečinně kotvil až do roku 1908, kdy propukla takzvaná mladoturecká revoluce, která odstranila vládnoucího sultána, což umožnilo provést ve zdejším námořnictvu nejnutnější reformy, aby se z něj mohla opět stát bojeschopná síla, k čemuž významným způsobem napomohla britská námořní mise, která tu působila od roku 1909.
Poprvé se MECIDIYE zapojil do vojenských operací během První balkánské války, kdy se dne 16. prosince 1912 odehrála u mysu Helli námořní bitva mezi tureckou a řeckou flotilou, v níž byl tento křižník lehce poškozen, ale podařilo se mu z prohrané bitvy uniknout. Velmi blízko potopení se MECIDIYE ocitl o několik dní později poblíž Dardanel, když na něj zaútočila řecká ponorka DELFIN, jež jej zasáhla jedním torpédem, které však naštěstí neexplodovalo. Největší námořní bitva této války byla vybojována u ostrova Lemnos 18. ledna 1913 a mezi tureckými plavidly opět nechyběl křižník MECIDIYE, jenž tentokráte poškození unikl.
Mecidiye před První světovou válkou
Brzy po zahájení První světové války posílily turecké loďstvo německé válečné lodě GOEBEN a BRESLAU, což předznamenalo konec orientace zdejšího námořnictva na spolupráci s Brity, a do čela turecké flotily byl jmenován německý kontraadmirál Souchon. Také většina ostatních lodí dostala německé velitele a křižník MECIDIYE se nyní nacházel pod velením korvetního kapitána Büchsela. MECIDIYE v prvním roce války především doprovázel transporty na kavkazskou frontu a do přímého souboje s ruskými válečnými loděmi se nedostal.
Admirál Souchon připravil na začátek dubna 1915 velký útok na Oděsu, jehož se měly zúčastnit křižníky HAMIDIYE a MECIDIYE, které doprovázely čtyři torpédoborce. Cílem operace bylo zničení transportních plavidel shromážděných ve zdejším přístavu. Akce však skončila fiaskem, jelikož MECIDIYE najel na ruskou minu (třebaže turecké torpédoborce tyto vody tralovaly) a následný výbuch zabil 26 mužů a prorazil v levém boku křižníku velký otvor, jimž se do trupu nahrnulo množství vody, která zaplavila kotelny a hořící loď ztratila schopnost pohybu vlastní silou. Poškozený křižník se sice udržel na hladině, ale naděje na jeho odvlečení zpět na základnu byly mizivé, takže posádka raději dopravila MECIDIYE ke břehu a poté loď opustila. Ochromený křižník potopil torpédem doprovodný torpédoborec YADIGAR-I MILLET, ale vzhledem k tomu, že k potopení došlo v mělkých pobřežních vodách (hloubka zde byla pouze něco přes 9 m), dokázali Rusové později nepřátelský křižník, díky záchranné operaci trvající 26 dní, vyzvednout a odvléci do Oděsy, kde byl ještě téhož roku opraven a pod jménem PRUT uveden do služby v ruské Černomořské flotile. Rusové kvůli tomu zakoupili v USA původní výrobní výkresy tohoto křižníku, který přezbrojili vlastními děly a částečně přestavěli takže nyní dosahoval výtlaku 4030 tun.
Potopený Mecidiye a ruské záchranné práce
Ovšem nový přírůstek ruského námořnictva trpěl vážnými problémy s kotly (dva zničil výbuch miny a ostatní byly velmi opotřebované), takže PRUT se pouze krátce podílel na podpoře ruské ofenzivy u Trapezuntu probíhající na jaře roku 1916 a následně musel odplout do Sevastopolu k rozsáhlým opravám. V Británii bylo objednáno deset nových kotlů (z nichž ale do Ruska dorazily pouze čtyři), a současně se začalo pracovat na úpravě předního velitelského můstku a odstranění původních stožárů, které měly být nahrazené novými. PRUT však již nebyl nikdy operačně nasazen, neboť jeho přestavba se ukázala býti nad síly kolabujícího ruského průmyslu, takže když Sevastopol v dubnu 1918 obsadili Němci, našli mezi zabavenými plavidly i bývalý turecký křižník, jenž byl následně předán původnímu majiteli a odvlečen do Istanbulu.
PRUT byl znovu slavnostně přejmenován na MECIDIYE, ale vzhledem k tomu, že se nacházel v nebojeschopném stavu (chyběly kotle, stožáry nebyly dokončené a loď měla pouze jeden komín) již nebyl do konce války znovu bojově nasazen.
Stav křižníku Mecidiye v roce 1919
Po porážce v První světové válce měl být MECIDIYE podle podmínek mírové smlouvy uzavřené v Sévres roku 1920 předán vítězným mocnostem, ale poté co Mustafa Kemal vyhlásil vznik Turecké republiky a podmínky této smlouvy vypověděl, byla v roce 1923 v Lausanne podepsána smlouva nová, která Turecku přiznala právo na většinu válečných lodí zabavených dohodovými mocnostmi.
Díky tomu se součástí nového tureckého námořnictva stal i křižník MECIDIYE, třebaže se nacházel ve špatném stavu. Teprve v letech 1926 až 1927 se konečně uvolnily finanční prostředky na jeho generální opravu, během níž byly nainstalovány nové kotle a stroje, díky čemuž mohl křižník znovu vstoupit do aktivní služby.
Dalšího válečného konfliktu se již MECIDIYE nezúčastnil a v roce 1940 se stal školní lodí sloužící k výcviku námořních kadetů. Z válečného loďstva byl vyřazen roku 1947 a v letech 1952 až 1956 jej rozebrali na šrot.
Služba a bojové nasazení křižníku Hamidiye:
Tato loď prožila dlouhou a na události bohatou kariéru, což z ní učinilo jedno z nejznámějších válečných plavidel v moderních tureckých dějinách. Již v roce 1909 přispěla její děla k potlačení povstání na ostrově Samos a o dva roky později byla na oficiální návštěvě v Jaltě. Po vypuknutí války s Itálií (1911 až 1912) převážel HAMIDIYE transporty vojenského materiálu do dnešní Libye. Navzdory skutečnosti, že Italové na Středozemním moři nasadili téměř celé své mohutné válečné námořnictvo, dokázal HAMIDIYE vždy doplout na místo určení a do boje s žádnou z nepřátelských lodí se nedostal.
Hamidiye poškozený bulharským torpédem
Ovšem v roce 1912 vypukla První balkánská válka a turecké námořnictvo se muselo utkat s válečnými loďstvy Řecka a Bulharska. HAMIDIYE nejprve sloužil na Černém moři a jeho velitelem se stal kapitán Hüseyin Rauf Orbay. Pod jeho vedením křižník nejprve několikráte ostřeloval bulharské pobřeží a později také eskortoval konvoje dopravující z Rumunska válečný materiál. Právě na jeden z těchto konvojů zaútočily v noci z 20. na 21. listopadu 1912 čtyři bulharské válečné lodě a torpédo vypálené torpédovkou DĚRSKY zasáhlo HAMIDIYE do přídě, zabilo osm mužů a dalších 30 zranilo. Křižník sice nabral větší množství vody, ale podařilo se mu udržet na hladině a bitevní loď BARBAROS HYARREDIN jej odvlekla do Istanbulu, kde byl brzy opraven.
V lednu následujícího roku dostal kapitán Orbay rozkaz proniknout na Egejské moře a odlákat od ústí Dardanel řecký pancéřový křižník GEORGIOS AVEROFF, aby jádro tureckého loďstva mohlo svést s oslabeným protivníkem rozhodující bitvu. HAMIDIYE skutečně skrytě pronikl na Egejské moře a 15. ledna 1913 ostřeloval přístav na ostrově Syros, kde zničil množství vojenského materiálu a potopil řecký pomocný křižník MACEDONIA. Poté úspěšně napadal nepřátelskou námořní přepravu ve Středozemním a Jaderském moři. Za zmínku stojí zejména březnový výpad k albánskému pobřeží, při němž nejenže dopravil zdejším tureckým vojskům munici a peníze, ale zničil i několik nepřátelských transportních lodí a ostřeloval pobřežní baterie a zařízení přístavu Drač.
Kapitán Orbay
Při této korzárské kampani trvající až do uzavření příměří urazil HAMIDIYE celkem 11 000 námořních mil a zničil nebo zajal deset nepřátelských plavidel. Křižník ovšem téměř neustále trpěl technickými a zásobovacími potížemi, takže se nakonec musel uchýlit na Rudé moře, odkud již do konce války nevyplul, protože řecké loďstvo zablokovalo Suezský průplav. I tak lze jeho činnost hodnotit jako velký úspěch, který alespoň částečně napravil nelichotivý dojem, jenž turecké loďstvo v tomto konfliktu zanechalo. Během První balkánské války se HAMIDIYE celosvětově proslavil a každý člen jeho posádky dostal speciální medaili „křižníku HAMIDIYE“.
I během První světové války si počínal velmi aktivně. HAMIDIYE byl zařazen do Druhé eskadry tvořené křižníky BRESLAU a HAMIDIYE, které doplňovaly dělové čluny PEYK-I SEVKET a BERK-I SATVET. Velitelem se stal kapitán Vasif Muhiddin Bey, kterého později vystřídal německý korvetní kapitán von Kottwitz.
HAMIDIYE se zúčastnil již prvního útoku na ruské přístavy dne 29. října, během nějž ostřeloval Feodosiji a způsobil zde několik požárů. V následujících měsících doprovázel konvoje dopravující vojáky a válečný materiál na kavkazskou frontu a útočil na ruské přístavy a námořní obchod, přičemž se několikrát dostal do přestřelky se silnějšími ruskými plavidly ale vždy se mu podařilo uniknout, třebaže při jedné takové potyčce byl několikráte zasažen palbou z křižníku PAMJAŤ MERKURIJA a doprovodných torpédoborců, ale utrpěná poškození nebyla vážná. Zúčastnil se i nepovedeného útoku na Oděsu, po němž zachránil posádku z potopeného křižníku MECIDIYE. HAMIDIYE rovněž pokračoval v eskortování konvojů a při této činnosti se v září 1915 střetl s ruskými torpédoborci a ponorkou NĚRPA, jíž se neúspěšně pokusil taranovat.
Křižník Hamidiye
V následujících dvou letech došlo k silnému poklesu aktivity tureckého loďstva, které muselo čelit nejenom mnohem silnější ruské Černomořské eskadře, ale i vážným zásobovacím problémům, jelikož celá země trpěla kritickým nedostatkem uhlí. Z těchto důvodů se HAMIDIYE na moři až do uzavření příměří, k němuž došlo 15. prosince 1917, neobjevil. Teprve začátkem května následujícího roku vyplul společně s bitevním křižníkem GOEBEN k Sevastopolu, kde se Němci zmocnili mnoha ruských válečných lodí, mezi nimiž nechyběl ani bývalý turecký křižník MECIDIYE. HAMIDIYE následně ještě krátce pronikl do Azovského moře a o několik dní později odvlekl své sesterské plavidlo do Istanbulu.
Po skončení První světové války měl být HAMIDIYE v rámci reparací vydán Velké Británii, k čemuž ale nakonec nedošlo a Turecko si jej mohlo ponechat. Po vyhlášení Turecké republiky se stal jednou z mála zdejších bojeschopných lodí a na jeho palubu zavítal i zakladatel novodobého tureckého státu - Mustafa Kemal (Atatürk).
Atatürk na palubě Hamidiye
V letech 1925 až 1926 prošel generální opravou, při níž byl přezbrojen a dostal nové kotle a strojové vybavení. Poté se vrátil do aktivní služby a v roce 1940 se stal školní lodí. To se již blížil závěr kariéry slavného křižníku a HAMIDIYE byl z válečného loďstva vyřazen o sedm let později. Poté ještě nějaký čas sloužil jako muzeum, ale v roce 1964 byl prodán do šrotu.
Technické parametry:
Délka: 112 m.
Šířka: 14,5 m.
Ponor: 4,8 m.
Výtlak: 3400 tun standard; plný 3800 tun.
Výkon strojů: 12 000 koňských sil.
Rychlost 22 uzlů.
Pancéřování:
Paluba: 37 mm; skosy 102 mm.
Velitelská věž: 25 mm.
Dělové štíty: 25 mm.
Původní výzbroj: 2 x 152 mm, 8 x 120 mm, 6 x 47 mm, 6 x 37 mm, 2 x torpédomet.
Posádka: 302 (?) mužů.
Použité zdroje:
Jaroslav Hrbek: Velká válka na moři. Vydalo nakladatelství Libri v letech 2001 až 2002.
http://www.turkeyswar.com/navy/navy_index.htm
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... _05/10.htm
http://warships2007.narod.ru/index.htm
http://www.navycollection.narod.ru/ship ... /main.html
http://infoart.udm.ru/history/navy/index.htm
http://www.battleships.ru/
http://www.warshipsww2.eu/
http://www.wikipedia.org/
To je podoba viď kolego. 
