Samopal ZK 383
Československá prvorepubliková armáda byla díky domácímu průmyslu vyzbrojena velmi kvalitními střelnými zbraněmi, přesto však v její výzbroji chyběla jedna relativně moderní položka. Až do roku 1938 nebyl do výzbroje přijat žádný samopal domácí nebo zahraniční konstrukce, otázkou však je, zda to armáda považovala za nějakou ztrátu. Funkční samopal se na scéně objevil koncem první světové války, shodou okolností zrovna u našeho budoucího hlavního protivníka, Německa. Samopaly byly Versailleskou smlouvou v německé armádě zakázány, probíhal však vývoj této zbraně pro policejní složky. Rovněž Rakousko bylo díky firmě Steyer schopno produkovat na svou dobu skvěle zpracované samopaly.V Československu se první samopal domácí konstrukce pro naši armádu objevil až v roce 1937, jednalo se o konstrukci České zbrojovky Strakonice a konstruktéra Františka Myšky. Samopal ráže 9 mm Browning byl zaveden v srpnu 1938 do výzbroje naší armády jako kulometná pistole vz.38. Mělo být objednáno několik tisíc samopalů coby výzbroj pohraničních opevnění, Mnichov však tuto objednávku odeslal k ledu. Prvorepubliková armáda se „kulometné pistole“ nedočkala.
Československo však nadarmo nebylo v polovině 30. let největším vývozcem zbraní na světě, stačí se podívat jen na ohromná exportní čísla u lehkého kulometu ZB. Proto nepřekvapuje, že další československá konstrukce, samopal ZK 383, byl vyráběn pouze na vývoz. Jak již z názvu vyplývá, jednalo se zbraň Zbrojovky Brno, sestrojenou bratry Františkem a Josefem Kouckými. První prototyp se objevil již v roce 1933 a výroba byla ukončena až někdy v roce 1948. Na rozdíl od strakonické konstrukce byl samopal komorován pro pistolový náboj 9x19 Parabellum (dnes častěji Luger), dnes asi nejběžnější pistolový náboj na světě.
Samopal se na první pohled nelišil od praotce samopalů, německého modelu MP 18 či modernější verze MP 28. Kolem hlavně byl použit perforovaný plášť, při kostrukci byla použito dřevo na pažbu a předpažbí. Ale například možnost střelby dvojí kadencí nebyla rozhodně v té době něco běžného, spíše naopak. Díky umístění závaží na závorníku bylo možno používat dvojí rychlost střelby, 500 a 700 ran za minutu (teoretická kadence). Další vychytávkou byl systém rychlé výměny hlavně. K dispozici byly dva módy střelby, jednotlivými ranami nebo dávkou. Samopal měl ve své původní verzi i sklápěcí dvojnožku, ta se navíc dala sklopit do vybrání předpažbí. Samopal byl vybaven tangenciálním hledím, kalibrovaným až do 800 metrů. Zásobník na 30 nábojů se zasouval vodorovně z levé strany, pozdější varianta, ZK 383 H, vyráběná po válce, měla zásobník umístěný zespodu a ten se dal sklopit při transportu dopředu pod hlaveň – zde již chyběla dvojnožka. Verze pro policii ZK 383 P neměla sklopnou dvojnožku.
Samopal byl samozřejmě v duchu tradice československého zbrojního průmyslu skvěle zpracován, nešlo o žádnou nouzovou konstrukci vyráběnou na koleně. Po obsazení zbytku Československa byl samopal nadále vyráběn pro potřeby vojsk SS, byl také zaveden do výzbroje v Bulharsku a na Slovensku. Tam nesl označení „gulometná pištola ZB vz.42“, jednalo se však pouze asi o malou sérii 190 kusů ZK 383. Po válce byl samopal dodáván do Jižní Ameriky (Venezuela? Bolívie?)
Tolik tedy o samopalu ze Zbrojovky z doby, kdy ještě ve zbrojním světě Československo hrálo první housle..
Technické data ZK 383
ráže - 9x19 Para
délka – 875 mm
délka hlavně – 325 mm
úsťová rychlost střely – 407 m/s
vývrt hlavně – 6 drážek, vpravo
kadence – 500/700 ran/min
hmotnost s prázdným zásobníkem – 4,25 kg
hmotnost s plným zásobníkem – 4,89 kg
kapacita zásobníku – 15 nebo 30 nábojů
Použité zdroje:
David Miller – Encyklopedie Zbraní
Lubomír Popelínský – Československé automatické zbraně a jejich tvůrci
foto - internet
