Supertěžké projekty tanků

[El Diablo]

Tento úryvek je lepši:
Babylon a Baby‑Babylon
V květnu byly hotovy specifikace superděla. Mělo jít o vskutku neuvěřitelný stroj. Hlaveň dlouhá 156 m o vývrtu 1 metr a hmotnosti 1665 tun, dále čtyři zákluzové válce po 60 tunách, dva nárazníkové válce po 7 tunách a tělo závěru 182 tuny. Celý systém vážil dohromady 2100 tun. Stěny hlavně měly tloušťku 30 cm a ocel na jejich výrobu musela odolat vnitřnímu tlaku skoro 5000 kilogramů na čtvereční centimetr a mít pevnost v tahu 1250 MPa.
Bull vysvětlil Bagdádu, že pro účely zkoušek by potřeboval vyrobit menší prototyp, tzv. Baby‑Babylon (alias MiniBabylon) o vývrtu 350 mm, délce 52 m a hmotnosti 113 tun, na kterém by mohli vyzkoušet kuželovité hlavice. Celý projekt byl přísně utajován. Koncem května 1989 Cowley zadal světoznámé ocelářské firmě Walter Somers z Birminghamu první objednávku na sedmidílné „petrochemické potrubí“, což byla hlaveň Baby‑Babylonu. Další podobné ocelářské objednávky (pro Baby‑Babylon i „velký“ Babylon) byly rozmístěny po celé Evropě. Dr. Bull pracoval neuvěřitelně rychle. Už v létě 1989 byl Baby‑Babylon umístěn v horách, asi 140 km severně od Bagdádu, a úspěšně střílel granáty o hmotnosti kolem 150 kg. Bull si kupodivu neuvědomil pravý důvod nadšení Iráčanů z hlavic – družice totiž žádnou takovou hlavici pro návrat atmosférou nepotřebují, protože se nevracejí.
Už koncem roku 1988 Bull zkonstruoval pro Irák dvě samohybná děla, která dříve slíbil. 40tunový Al‑Majnun byl modernizovanou verzí starého 155mm děla s délkou hlavně 45 ráží, se všemi vylepšeními pro Číňany, vypalující granáty s prodlouženým doletem a odpařovací základnou na vzdálenost 38 kilometrů. 48tunové monstrum Al‑Fao pak bylo největší polní dělo na světě, s 11 metrů dlouhou hlavní ráže 210 mm, odpalující 110kilogramové granáty na vzdálenost 57 kilometrů (to je mezi sériovými typy dosud nepřekonaný rekord).
Obě děla by mohla bez problémů zničit dělostřelectva okolních států, tedy Íránu, Turecka, Jordánska a Saúdské Arábie. Dělostřelectvo bylo také jedinou složkou iráckých ozbrojených sil, která mohla silám Koalice během operace Pouštní šavle způsobit nějakou vážnější ztrátu, protože irácká děla (zejména G5 a Al‑Fao) měla výrazně větší dostřel než koaliční. Štěstím bylo pouze to, že Koalice měla takřka absolutní vzdušnou převahu, takže děla vzala rychle za své. Po operaci Iraqi Freedom v roce 2003 pátrali Američané i po nějakém zachovaném exempláři děla Al‑Fao, ale bohužel bez úspěchu.
Co se týče raket, Bull zjistil, že Brazilci z projektu Saad 16 pracují se chybnými údaji ze špatně fungujícího aerodynamického tunelu. Předal jim své výpočty a nechal je, aby sami pokračovali ve vývoji. Úpravou a svařením několika Scudů dohromady vznikly balistické rakety Al‑Husajn a Al‑Abbas s dolety 500 a 800 km. Hlavním cílem však byl vývoj nosné rakety Al‑Abeid (Věřící). Jejím prvním stupněm bylo pět Scudů v prstenci, kterým byl obklopen druhý stupeň, jenž byl prodlouženou verzí Scudu. Třetí stupeň už byl užitečný náklad, tedy družice.



Nukleární alternativa
Zpět do reality. Inspektoři OSN samozřejmě našli Baby‑Babylon a po delším zvažování jej zničili. Bylo spočítáno, že Baby‑Babylon by mohl mít dostřel až 160 km. Okolo výkonů „velkého“ Babylonu není zcela jasno; podle inspektorů by dokázal dopravit střelu o váze 600 kg přinejmenším na vzdálenost 1000 kilometrů, ovšem podle samotných Iráčanů měl mít dostřel snad až 1600 km. Existují i náznaky, že Husajn plánoval stavbu dalších děl, z nichž to poslední mělo mít hlaveň délky 260 metrů a dostřel přes 3000 kilometrů. Pokud máte zájem spatřit alespoň něco z projektu Babylon, tak v Dělostřeleckém muzeu Královské zbrojnice v pevnosti Fort Neslon poblíž Farehamu v Hampshire jsou k vidění dva díly hlavně 1000mm Babylonu a jeden díl hlavně Baby‑Babylonu.
Ať už byl maximální dostřel jakýkoli, Babylon mohl zcela jistě vypálit jaderný granát na Izrael, Saúdskou Arábii nebo Turecko. Faktem je, že Irák měl už v roce 1990 několik designů jaderných bomb (uranových i plutoniových), ale postrádal štěpný materiál. Otázkou dosud zůstává, kdy by mohl zkompletovat funkční hlavici. Odhady se liší; podle inspektorů OSN by mohl mít první hlavici až v listopadu 1991, ale podle amerických a britských zpravodajců možná už v době operace Pouštní bouře. Vzhledem k tomu, že Husajn vyjednával (což nikdy neměl ve zvyku), lze soudit, že irácká atomová puma byla spíše blízko než daleko. Husajn vyjednával, aby získal čas k jejímu dokončení, a tak mohl vydírat svobodný svět. Můžeme poděkovat Izraelcům, že 7. června 1981 jejich osm letadel F‑16 rozbombardovalo reaktor Osirak, čímž se irácký atomový program zbrzdil o několik let. A svět by si měl pamatovat i to, že jedním z těch osmi izraelských pilotů byl Ilan Ramon, který 1. února 2003 zahynul při katastrofě raketoplánu Columbia.
Setkal jsem se s názorem, že křehká atomová puma nemůže přečkat náraz při odpálení střely. To je zcela zjevný omyl, protože existuje řada typů jaderné munice pro dělostřelecké zbraně, které zcela jistě fungují. Bull navíc vyvinul řadu absorbérů zpětného rázu pro případ odpálení satelitu, které mohly docela dobře sloužit i pro granát. Dále je známo, že Bull se snažil jménem Bagdádu koupit britskou firmu Learfan v Severním Irsku, která vyráběla malá trysková letadla s velkým podílem uhlíkových dílů. Iráčany ovšem nejvíc ze všeho zajímaly stroje na navíjení karbonových vláken. Uhlík se totiž obtížně zpracovává; musí se z něj vyrobit jakási „vlna“, která se pak křížem mnohonásobně navine na formu a pak vylisuje. Britská tajná služba však smlouvu Bulla s Learfanem zrušila.
Opět se ale ukázalo, že je velice nerozumným nápadem podceňovat obchodní i řemeslné schopnosti Arabů. Americký výrobce klimatizačních zařízení a izolačních výrobků prodal Iráku stroje na spřádání minerální vlny, ale iráčtí inženýři je přetvořili na spřádání uhlíkových vláken. Ptáte se, k čemu uhlík? Iráčané z něj chtěli vyrobit plášť granátu, a to pro zajištění bezpečného návratu atmosférou. Při vývoji kuželových hlavic se ukázalo, že původní plášť z ultrapevné legované oceli způsobuje problémy. Při návratu skrz atmosféru by se tavil a způsobil by převracení projektilu, který by opustil zamýšlenou trajektorii a byl by ztracen. Nová verze granátu měla svrchní ocelový kryt, který měl být odhozen na vrcholu dráhy. Pod ním byl druhý kužel, kratší, plošší a vyrobený z uhlíku.

http://lvisingr.czweb.org/stazeni/atm/bull.rtf
Zdroj: http://lvisingr.czweb.org/