Stíny stalinismu v nové knize Josefa Fučíka o Studené válce

Moderátor: jarl

Odpovědět
Jři G.Záloha
Příspěvky: 5
Registrován: 4/11/2010, 00:52

Stíny stalinismu v nové knize Josefa Fučíka o Studené válce

Příspěvek od Jři G.Záloha »

Jak vidím debata o studené válce, otevřená zde před pěti lety je stále živá. Zde k ní nabízím příspěvek v podobě jakési "rozšířené recenze" knihy Josefa Fučíka: "Stín jaderné války nad Evropou". Předem se omlouvám všem adminům (i čtenářům) za jeji rozsah, avšak jeho utlá knižka dovede nadzvednout. Ne snad jen tím, že autor připisuje vinu za Studenou válku zcela výhradně jen jedné straně (USA, NATO), ale hlavně způsobem jakým to dělá. Podle anotace na obálce knihy si "renomovaný český vojenský historik Josef Fučík" kladl za cíl svou prací doplnit dějiny Studené války "poznatky o válečných přípravách, operačním plánování a jaderném vyzbrojování obou vojenských bloků". Řekl bych, že snaha omezit se na tuto "věcně odbornou úroveň" autorovi především posloužila jako alibi, aby se mohl vyhnout podrobnějšímu vyličení skluzu světa do Studené války, procesu rozpadu původniho spojenectví a přípravy na válečný konflikt mezi nimi. Fučíkova kniha je především dokladem toho, že bez solidního zakotvení v obecných dějinách Studené války každý takový pokus vyústí v ignoraci zásadního souvisu mezi politikou a válečnou doktrinou státu. A v kombinaci s dojmem, že autor (původně důstojnik z povolání!) považuje stalinistický kasárenský socialismus za ideální společenské uspořádání, když ještě 20 let po jeho rozpadu vůbec nechápe co a proč bylo na tomto režimu špatné (nebo alespon chybné), lze Fučíkův výklad chápat i jako svého druhu propagace militarismu! Sice "rudého", který si však ve věci samé (nárokem absolutni dominace nad občanskou civilní společností!) s tím "hnědým" nijak nezadá (viz též Vl.. Nálevka: "Spříznění volbou"-komparace nacismu a bolševismu. http: //masarykovaspolecnost. info/ masarykova-spolecnost/ ml0301 _5.htm). Proto kniha ve mně budí podezření, že principy občanské společnosti, právniho státu, zastupitelské demokracie a především smysl, význam a nutnost jasného podřízení vojenské organizace civilní moci jsou autorovi zcela cizí! Proto považuji za nezbytné, rozšířit moji recenzi vylíčením alespoň nejvýznamnějších skutečností a problémů, kterým se autor vlastně vyhnul!

Stíny stalinismu: nad knihou Josefa Fučíka "Stín jaderné války nad Evropou. Ke strategii vojenských bloků, operačním plánům a úloze Československé lidové armády na středoevropském válčišti v letech 1945-1968. Mlada Fronta, Praha 2010 ISBN: 978-80-204-2199-9

Podle anotace na zadni straně straně obálky knihy si "renomovaný český vojenský historik Josef Fučík" kladl za cíl svou prací doplnit dějiny Studené války "poznatky o válečných přípravách, operačním plánování a jaderném vyzbrojování obou vojenských bloků". Bohužel musim konstatovat, že na tuto střízlivě věcnou a do značné míry ryze technickou úroveň se autor dostal jen vyjimečně. Poukaz na to, že autor "se zabývá především opomíjenou západní stranou konfliktu" jen kamufluje skutečnost, že autor dobře známým stylem režimní propagandy prezentuje řadu stereotypních tvrzeni, podle kterých USA, potažmo NATO či Západ obecně, od samého počátku sledovaly zločinné agresivni úmysly vůči SSSR! A to dokonce i navzdory tomu (jak na mnoha místech autor doznává), že pro jejich realizaci nikdy nedokázal zmobilizovat potřebné množství ani materiálu, ani mužstva! Jen letadel byl asi dostatek, což svádělo západní imperialisty k "šíleným plánům"?! Za těchto okolností je (dle J.Fučíka) zcela jasné a pochopitelné, že se SSSR prostě nemohl citit bezpečně!
Jak jsem již zmínil jsem si jist, že odborně technický podtitul "Ke strategii vojenských bloků" posloužil autorovi především jako záminka, aby se mohl vyhnout podrobnějšímu vyličení vztahů mezi USA a SSSR a jejich skluzu do Studené války. V mé recenzi chci naopak doložit, že bez dobře dokumentovaného pojetí Studené války a pochopení povahy sovětského režimu, ustrne výklad vzájemné podminěnosti strategií a doktrin obou stran zcela nutně na triviální úrovni, u Fučíka často kopírující styl režimní propagandy! Odvážím se proto tvrdit, že těch 232 str. textu, nabízených čtenářům za dnes poměrně výhodnou cenu 229 kč (tj. ani ne 1 kč za stranu!) za ty penize nestojí. Zejména ne pro ty starší mezi námi, kteří reálný socialismus, včetně jeho propagačních černo-bilých litanií prožili na vlastni kůži. Jsem si jist, že něco velmi podobného jsme byli nuceni konzumovat (opakovaně) po celá ta léta -a za ještě výhodnější cenu!

Vlastnímu výkladu jsou předřazeny dva texty. Prvni z nich: "Úvod" neni podepsán. Teprve po přečtení celé knihy jsem byl ochoten uznat, že jej napsal autor Josef Fučík sám Před tim -pod dojmem jeho zajímavé a čtivě sepsané knihy o 28.pluku- jsem tomu ani nechtěl věřit! Druhý předřazený text nese název "Prolog" (autor: Jan Ludvík) představuje krátké vylíčení stavu badání o Studené valce a pokus o jakoby nestranné krátké pojednání tématu. Něco podobného bychom u Jos.Fučíka marně hledali: jeho vývoj výkladu Studené války, sled významných interpretaci, i fakt, že jich existuje více, prostě nezajimá. J. Ludvík jako politolog vychází z perspektivy tzv. politologické realistické školy IR /International Relations/, t.j. z hlediska primátu mezinárodní politiky. Proto vykládá Studenou válku jednoduše jako spor mezi dvěma státy, resp.dvěma koalicemi, které spolu zápasily o dominaci ve světě, přičemž vlastně na vnitřních poměrech a režimech obou soupeřů ani nijak zvláště nezáleží. At' demokracie nebo totalitni diktatura, to je z "realistické perspektivy" JL naprosto lhostejné. V podstatě jde o stejný zápas, jako když se kluci na pískovišti perou o autičko. Ovšem jako z jeden z milionů normálních občanů, kteří měli tu příležitost onen zápas, jakož i teorii a praxi reálného socialismu přes 30 let sdilet, prožívat a zažívat na vlastní kůži (třebas nijak osobně neperzekvován a proto ochoten uznat, že ta naše verze byla jen poměrně chabý odvar sovětského originálu -na rozdil třeba od verze čínské či kambodžské!) přesto odmítám uznat tuto "realistickou" perspektivu za finální a vše vysvětlujici! Chápu však naprosto, proč si ji autor vybral jako "předmluvu příslušníka mladé generace oproštěné již od autorových (Fučíkových) nezapomenutelných prožitků té doby" (s.14). A dobře tak: alespoň se může čtenář na vlastni oči přesvědčit, jak lehce je možno takový "realismus" využít jako alibi pro de-facto stalinistické pojeti prezentované Fučíkem samým!.

Dojem (rozšířeného?) přetisku již kdysi použitého textu režimni publicistiky na téma "Studená válka" umocňuje poměrně skromný seznam použité literatury. Kdo se jen trochu zajimá o téma ví, že titulů (i jen u nás) jsou již stovky, ne-li tisice i kdybychom se omezili jen na internet (např. Palba cz., kde proběhla k tématu obsáhlá diskuze)! Fučikův seznam obsahuje 35 titulů především západni produkce. Stejně dlouhý seznam prezentuje JL k pouhým 8 stránkám svého prologu! Zejména často se autor odvolává na Hollowaye (Stalin a bomba, Praha 2008) a Robertse (Stalinovy války, Praha 2008), soudobého revizionisty odpouštějícího Stalinovi a jeho režimu všechny zločiny (o chybách nemluvě). Příležitostně používá vojenská periodika bývalého režimu jako např. příspěvky z Voennaja Mysl od Talenskij (1953), Krasilnikov (1955), a čsl. Vojenská mysl, ze které Fučík cituje vícekrát -např. Polní řád ČSLA 1962- z roč.1963 a 1964 (s. 112), nebo příručku "Kurz vojennovo perevoda" (vyd. MNO SSSR Moskva 1962). Za opravdu exotické prameny lze považovat citace z kdysi důvěrných dokumentů NATO 50tých a 60tých let (zejména rozbory výsledků manévrů NATO), ktere jasně dokládají, že autor patřil k oněm privilegovaným nomenklaturním kádrům, kteří měli dovoleno nahlédat do taj-dův. výsledků činnosti "našich" agentur,

1. Studená válka -vznik a vina: Nuže k výkladu samému: Jos.Fučík v úvodní kapitole "Jaderné zbraně ve strategickém plánování USA" (s.23-59), odhaluje "první zárodek jaderné konfrontace" už v Trumanově náznaku existence atomové bomby Stalinovi během Potsdamské konference (patrně dne 24.7.45). Jejím svržením na Japonsko o 16 dní později -6.srpna 1945- se dosud "normální" a "zdravý" svět ocitá uprostřed Studené války, samozřejmě že vinou USA! Podle toho se Kremlu tedy jevil vývoj mocenských poměrů v Evropě a ve světě na jaře 1945 zcela růžově, ovšem právě jen do oné osudové čvrthodinky nad Hirošimou, během které se Stalinova jistota o naprosté převaze SSSR nad všemi ostatními "hráči" rozplynula jako pára nad hrncem. Fučíkovu identifikaci s tímto pojetím dokládá jeho poněkud enigmatická věta na následující stránce (s.24): "S příchodem studené války (sic!) se, po porážce Japonska, pozornost USA obracela opět k Evropě, zvláště k rozdělenému německému území, kde se očekávalo vypuknutí nového válečného konfliktu.". Fučík se zde opírá o D.Hollowaye: Stalin a bomba, Praha 2008 (us. originál: Stalin and the Bomb. The Soviet Union and Atomic Energy 1939-1956, New Haven&London 1994, str.127; podobně V. Pitschmann: Jaderné zbraně: Nejvyšší forma zabíjení. Praha 2005, s 82f.). Tento výklad ovšem není "pravda sama o sobě", nýbrž se jedná o tzv. revizionistický výklad vzniku Studené války formulovaný Garem Alperowitzem v jeho Atomic Diplomacy (1965), vztřícný Kremlu, ve světle nové literatury po 1990 však již považovaný za překonaný! Ta se vesměs přiklání k tradičním intepretacím počátků studené války, především proto, že se potvrdil "brutální, ba genocidní charakter sovětského režimu, ale i jeho ideologické podloží a hegemonistické aspirace", následkem čehož "ideologie znovu zaujala ústřední místo při studiu sovětského jednání" (J.Wanner: Spojené státy a evropská válka 1939-1945. Díl. I, Praha 2001, s.31)
Je tedy zřejmé, že pohled autora souvisí zcela jasně s jeho ignorací novější literatury k tématu. Nechápu vůbec proč nevzal v úvahu alespoň bibliografii autora anotace své knihy J. Wannera (cit. dílo I, s.15-37), případně další významné práce jako J.L. Gaddise: Studená válka. Praha 2006, nebo práce našeho. specialisty na dějiny Studené války Vl. Nálevky. Navíc se mu nabízela průběžně aktualizovaná literatura na webu, jak v rámci projektu Parallel History Project, tak i Cold War Intl.History Project (www. cwihp.si. edu)! Zde všude se mohl Fučík poučit, že jím stanovený "počátek" Studené války na 6.8.1945 je hrubým zjednodušením, když se historici-specialisté na Studenou válku zatím neshodli na přesnější situaci jejich počátků než období čtyř let 1943-1947. Např. A.L.Smith: Churchill's German Army. Wartime Strategy and Cold War Politics, 1943-1947, Beverly Hills-London 1977, klade její počátek ke konci r.1943 na konferenci v Teheránu; V.Mastny: The Cold War and Soviet Insecurity. New York-Oxford 1996, považuje za „konec skluzu“ do Studené války vyhlášení tzv. Trumanovy doktríny v březnu 1947.

Dojem jakoby před Hirošimou bylo vše v nejlepším pořádku mohla mít snad jistá frakce v Kremlu, která si časem navykla reagovat na kritické připomínky a dotěrné dotazy ohledně svých požadavků vůči USA jednoduše telefonicky přímo se štábem prezidenta v Bílém domě (viz Deane, J.R.: The Strange Alliance. The Story of Efforts at Wartime Cooperation with Russia,.NY 1947, s.98; autor gen. Deane, šéf us. vojenské mise v Moskvě charakterizoval Rooseveltův kurs bezpodmínečného plnění všech sovětských požadavků již 1944 jako "appeassement of Russia",s.89). I podle Wannera (Díl III, 257-8) "rostouci kontakty se sovětskými partnery produkovaly stále početnější okruh osob od zklamaných diplomatů po šokované vojáky, kteří se nemohli a nechtěli smířit se sovětskou realitou.
Především však šlo o rostouci nespokojenost Spojenců s jednostrannými kroky SSSR dlouho před V-E-Day, zejména ohledně Polska. Po té co 1943 Moskva po odhalení masakru v Katyni přerušila styky s polskou vládou v Londýně, šlo zejm. o jednostranné stanoveni polských hranic Kremlem, o ustaveni jasně prosovětské vlády v Lublinu, o neochotu rozšířit ji o zástupce západni emigrace, o odmítnutí pomoci varšavskému povstání v srpnu 1944 a o svobodné volby v osvobozeném Polsku. Kromě toho nebylo vůbec jasné do jaké míry Stalin schvaluje radikalitu Titova režimu a jeho podporu komunistické guerille v Řecku, či jak si vysvětlit chování SSSR v severním Iránu. (podpora separatistům). Konečně historická náhoda tomu chtěla, že právě když pres. Roosevelt podával kongresu optimistickou zprávu o výsledku konference v Jaltě (konané 3-12-února 1945), donutil sovětský náměstek min. zahraničí Vyšinskij v Bukurešti pod hrozbou nasazeni RA rumunského krále Michala (přes jeho protesty a dovolávání se Jaltské dohody, dle které maji vlády vzejít ze svobodných voleb!) 27. února k uznání vyloženě promoskevské vlády! Právě díky tomuto flagrantnímu prohřešku Sovětů vůči sotva dva týdny starým závěrům konference v Jaltě už i Roosevelt souhlasil s Harrimanem, že "se Stalinem nelze jednat". Ale po výměně telegramů se Stalinem 12.4. se vrátil ke své dosavadní linii a vzkázal Harrimanovi, aby se i přes to snažil dosáhnout dohody -a týž den zemřel. Do poslední chvíle odmítal uvěřit tomu, že by Stalin jeho dobré vůle zneužil (Panocha, Václav G.: Jalta 1945. Našeptávači a zrádci. Praha 2002, s.136). Stalin však novou vládu pod vedenim komunisty Petra Grozy legitimoval osobně tím, že jí už v březnu 1945 „daroval“ dosud mad'arské území! Právě tehdy dospěli spojenečtí diplomaté k závěru, že rozpory mezi nimi a Stalinem v otázce složení polské vlády jsou neřešitelné. A aby toho nebylo málo, vynořil se další problém: sovětské nároky vůči Turecku.(W.McCagg: Stalin Embattled.1943-1948, Detroit, 1978, s. 168, 171).
Všechny tyto zprávy a nálady provázející sovětskou politiku faits accomplis jen posilovaly pozice "hardliners" v Kongresu, ve veřejnosti, v Republikánské straně. Rooseveltova politika se jevila tím pochyb-nější, čím svévolněji zacházel Kreml -ještě před koncem války v Evropě!- s těžce vyjednanými jaltskými formulacemi. (Wanner III, 257-8). Sen. Vandenberg, který využil založení OSN v San Francisku ke kritice sovětských prohřešků vůči Atlantické chartě, si tehdy zapsal do deníku "Nevím, zda-li jsem ve Friscu nebo v Mnichově". A právě v této situaci prohlašoval Harriman v dubnu 1945 úředníkům State Departementu, že ruské plány na zřízení satelitních zemí jsou hrozbou pro svět i pro USA. Jakmile jednou dosáhnou Sověti plné kontroly nad sousednimi oblastmi, pokusí se proniknout do dalších přilehlých území! Sovětské chování v otázce polské a rumunské vlády, požadavky zakladny v tureckých úžinách, protektorát nad Libyí, podpora jugoslávských nároků na Terst, to vše se zdálo stvrzovat "teorii domina" formulovanou státním podtajemníkem Josephem C. Grewem 1.V.45: "Totalitní moc a dikatura se přenesla z Německa a Japonska do SSSR, který bude pro nás představovat stejné nebezpečí jakým byly země Osy....co se dnes děje ve východní Evropě je modelem pro budoucí svět. ...a nová válka je proto dnes tak jistá". Dokonce i Stimson (min.války) varoval, že "hospodářský chaos v Evropě může vést k revoluci a komunistické infiltraci..." Rozbory v tomto stylu se od jara do podzimu 1945 vršily jeden na druhý a jejich závěry byly stejné: trvat na plněni Jaltských dohod, nepřipustit další ústupky, stabilizovat země, které nebyly obsazeny RA" (McCagg, 171). Proto se vůbec nelze divit, že smrtí FDR končí i jeho "bezpodmínečně vztřícný kurs vůči Stalinovi" a prosazuje se tzv. "realistická" linie Harrimanova podle principu "něco za něco" (Wanner I, s.27).

Fučíkem zvolený revizionistický pohled na vznik Studené války ignoruje nejen rostouci nespokojenost západních Spojenců s jednostrannými kroky SSSR, ale koliduje nakonec zásadně i se sovětskou literaturou. Právě ta stvrzuje dojem, že vztahy se Západem byly i z pohledu Kremlu plny problémů -pokud přímo nenaznačuje, že SSSR se nacházel ve studené válce se svými momentálními Spojenci už dávno! A tak se i z této perspektivy posunuje začátek Studené války jasně před srpen 1945, zcela mimo souvis s atomovým úderem na Japonsko! To vyplývá i z novější ruské literatury, např. z V. Falin: Die Zweite Front. Die Interessenkonflikte in der Anti-Hitler-Koalition. Mnichov 1995, který interpretuje odklady 2. fronty jako projevy skrytého nepřátelství USA a UK vůči Sovětům, a klade počátek Studené války ke dnu se Rooseveltovy smrti 12.4.45 (čímž stvrzuje význam obratu k "realistické" Harrimanově linii!). Ovšem existuji i výklady další, které posouvají jeji počátek ještě mnohem dále vpřed: např. až k Hessově letu do Anglie V/1941! Není se co divit, když Stalin ještě v říjnu 1942 (!) osobně přesvědčoval vysl. Majského v Londýně, že "cilem W. Churchilla je porážka SSSR, aby se mohl později dohodnout s Hitlerovým nebo Brunningovým Německem na úkor naší země". Po dlouhou dobu byl Stalin přsvědčen, že si Churchill nechává Hesse v záloze jako "korunního prince"(!) právě pro tyto účely! Stalinovu teorii tajného spiknutí Anglie a Německa před i po červnu 1941 veřejně zastávala nejen KGB, ale i dnešní SVR! (viz Ch.Andrew/V.Mitrochin: Neznámé špionážní operace KGB. Praha 2001, s.137-8; J.Haslam: Stalin Fear's of a Separate Peace 1942 (1993)). Výmluvnou ilustraci důsledků tohoto postoje na nejnižší úrovni nabízejí memoáry Angličana, tlumočníka přítomného m.j. i na stranických školeních pro kádry RA v Anglii 1942-45, činnými zde v rámci programu Lend-Lease. Ty natolik přetékaly tirádami proti iimperialismu a zásadovou "třídní nenávisti", že měl dojem, že Anglie a SSSR v této válce snad ani žádnými spojenci nejsou! (J.Peel: Tlumočil jsem Stalinovi. Kroměříž 2005). Nakonec přesně v tomto duchu byla i slavná Cambridge Five podezřívána až do konce války jako dubléři (Andrew/Mitrochin,s.136). Proto bohužel ani nejslavnější sovětský agent všech dob, Kim Philby v MI6, nemohl Kreml přesvědčit, že Spojenci za války skutečně a naprosto jakékoliv styky s německou opozicí odmítali -natož pak, aby s ní připravovali nějaké "velké spiknutí"! Může snad být jasnějšího důkazu kontraproduktivity paranoidnich fantazií vládce Kremlu?
Mimo nahoře zmíněnou zásadně podezřívavou averzi Kremlu vůči Západu obecně, byla sovětská diplomacie faits accomplis doprovázena ještě řadou podpásovek, které lze klidně považovat za ranné "studenoválečné" akty. Tak třeba činnost sovětských tajných služeb v USA, pokračující 1941/42 bez ohledu na spojenectví a vrcholici krádeží dokumentů k atomové bombě; 1944: faktická sabotáž anglické žádosti o poskytnutí zajištěných německých materialů ze zkoušek V2 na poligonu Blizna-východní Polsko; 1945: zabaveni letounů B29, které přistály nouzově u Vladivostoku za účelem jejich okopirovani a zavedení výroby v SSSR; odhaleni činnosti rozsahu tajných sovětských agentur po defekci Gouzenka, šifranta GRU na vysl. SSSR v Ottavě 5.9.1945, zvěřejněné v únoru 1946, v době kdy E. Bentleyová doznává před FBI svou činnost v sovětských sítích (Andrew,/Mitrochin, 155f.). To vše přispělo k obratu nálad veřejného mínění v USA proti SSSR (dle C.G.Lasby: Project Paperclip: German Scientists and the Cold War. NY 1975, 297; už v září 1945 G. Kennan vážně varoval, že atomové zbraně v rukou SSSR budou znamenat vysoké ohrožení USA, neboť jeho vedeni nebude nikdy váhat použít tyto zbraně pokud jich samo dosáhne proti USA, pokud si bude od toho slibovat zisk moci či území)

Je skutečně pozoruhodné do jaké míry tato kremelská perspektiva zároveň zcela ignorovala obavy druhé strany. Konkretně W. Churchilla kvůli možnosti dalšího ruského "Brest-Litevského smíru s Německem", když Moskva předvedla v srpnu 1939 jak rychle umí měnit koalice a usmiřovat se i se svými nejlítějšími nepřátely! Stalinovy fantazie na téma "velkého spiknutí" Západu proti SSSR dostávají přímo morbidní pachut' v kontextu zpráv o pokusech Sovětů o kompromis s Němci po červnu 1941, z nichž nejnápadnější byly sondáže přes bulharského vyslance v Moskvě 1941/42, nebo pokus ve Stockholmu 1942/43 -leccos o tom se dočetli Spojenci z dešifrovaných německých zpráv Enigma a z japonské diplomatické korespondence! Dokonce se mluvilo o tajné návštěve Ribbentropa u Kirovgradu 6/1943, kde Rusové za příměři žádali návrat k hranici 1941, zatímco Němci navrhovali hranici na Dněpru! (A..L.Smith s.26:-30).I založeni tzv. Freies Deutschland-Komitee v létě 1943 v Moskvě budilo na Západě obavy. Nejen jako pokus obejít princip bezpodmínečné kapitulace z Casablanky, ale jako tah vztřícný Německu a Němcům vůbec (viz T. Wolton: Le grand recruitement. Paris 1993, 256f a G. Perrault: Auf den Spuren der Roten Kapelle. Wien-Zürich 1990, s. 307, 511). Ovšem podezření a obavy Západu kontroval Stalin nejraději pomocí vylhaných fám. Jako např. článkem v Pravdě 17.1.1944 o údajných kontaktech Ribbentropa s Angličany ve Španělsku za účelem separátního míru. Ve skutečnosti však tehdy naletěl na falsum, který Moskvě přihrála SD RSHA právě s cílem oživit rozpory mezi Spojenci (G. Perrault:: V podzemí Třetí říše. Praha 1999, 260f), či přehnanou dramatizací jednání o kapitulaci německých vojsk v Italii (viz L.Delattre: Fritz Kolbe. Špion uvnitř Třetí říše. Praha 2005: 180, W.B.Breuer: Tajné příběhy II. světové války. B.m. 2002, s. 327)
Za typický plod zásadně podezřívavého pohledu Kremlu na Spojence a jasně studenoválečný akt lze chápat Stalinovo odvolání plánovaného atentatu na Hitlera agenty NKVD v r. 1943. Důvodem mu byly obavy, že by Západ mohl s Německem bez Hitlera lehčeji uzavřít separátní mír na účet Moskvy (A.Beevor: Tajemství Olgy Čechovové. Praha 2007, 160-5, akci měl provést důst.NKVD P.Sudoplatov). K tomuto tahu se rozhodl krátce po té, co Roosevelt a Churchill v lednu t.r. ve snaze utišit bezednou nejistotu svého spojence, vyhlásili jako válečný cíl Spojenců bezpodmínečnou kapitulaci států Osy; přes všechny námitky, že by toho mohl Goebbels propagandisticky využít (jak se skutečně též stalo)! Angličané se také vzdali plánů atentátu na Hitlera, ale odůvodnili to úplně jinak: tím jak se plete do práce svým generálům prý Spojencům spíše prospívá než škodí! Nechutným vrcholem Stalinovy paranoi byla jistě hra s Hitlerovou mrtvolou: Rusové tvrdili, že jeho před svědky spálenou mrtvolu na zahradě Reichstagu prostě nenašli! To byla ovšem lež, kterou přiznali teprve nedávno. Stalin (a jeho pohrobci) si zřejmě nechtěli nechat ujít možnost téma "kdo schovává Hitlera" jednou nějak šikovně propagandisticky využít!

At už interpretujeme tyto doklady -jejich úplný výčet by byl o dost delší- jako důkaz velmi omezené "upřímnosti" sovětského postoje ke svým západním Spojencům, nebo naopak jako výraz oprávněných pochyb o válečných cílech „imperialistů“, je zřejmé že i z pohledu Moskvy před květnem 1945 bylo mezi Spojenci sotva co v "nejlepším pořádku"! To vše nutí hledat počátky Studené války daleko do předu -svržení atomové bomby na Japonsko v tomto smyslu nebylo vůbec rozhodující!
Proto jsem přesvědčen, že nejrozumnější odpověd na otazku vzniku a povahy Studené války nabízí perspektiva obrácená, vycházející z toho, že sovětský režim se v jakési "studené válce" s celým okolním světem nacházel už od svého vzniku. Bolševici přece konec konců otevřeně hlásali, že každá země se (s jejich aktivní pomocí) dříve či později stane součástí celosvětového Svazu sovětských socialistických republik. Časem ovšem Kreml poněkud měnil svůj postup. Ve 20tých letech se snažil podporou radikální levice destabilizovat státy v Evropě, poté se o totéž pokoušel v Asii. A když se díky Stalinově násilné industrializaci podařilo vybudovat z RA nejsilnější armádu na světě (v druhé polovině 30tých let měla více tanků a letadel než všechny "imperialistcké" armády dohromady!) už neměly být hlavním nástrojem exportu revoluce málo schopné kom-partaje, ale tažení RA. Její útočná doktrina byla zaměřena na využití rozvratu kapitalistických státech, at již akcemi Kominterny, nebo vyčerpáním následkem konfliktu mezi nimi, k jejich rychlému obsazení, politicky kamuflovanému jako "bratrská pomoc" tamnějšímu proletariátu! Přitom ovšem bylo vedení SSSR donuceno občas, ve chvílich akutního nebezpečí, ve svém nepřátelství poněkud polevit, aby se však po jeho pominutí vrátilo k původní lini. Právě k tomu došlo po červnu 1941. Ovšem jakmile se Moskva dostala z nejhoršího (1943), jeji vztřícnost vůči Spojencům začala ochabovat. Zda rychleji či pomaleji, to už záleželo jen na "válečném štěstí" RA -ale celkový trend byl jasný.
Podobný pohled sdíleli tzv. "tradicionalisté", autoři prvni vlny dějin studené války (H. Feis: From Trust to Terror, NY 1970)., L. Halle: Cold War as History (1967), A. M. Schlesinger, Jr.:Origins of the Cold War (1967), D. Yergin: Der zerbrochene Frieden.(1979), nejnověji Ronald Powalski: "The Cold War: The United States and the Soviet Union 1917-1991", NY 1998) i americký State Department už dávno před r.1939 (viz C.Breuer: Die "Russische Sektion" in Riga. Amerikanische diplomatische Berichterstattung über die Sowjetunion, 1922-1933/40. Stuttgart 1995). Tento pohled také nejlépe odpovídá praktické zkušenosti milionů sovětských občanů (a po 1948 i občanů východoevropských lido-demo), kteří si byli dobře vědomi toho, že jakýkoliv pozitivnější názor na "Západ" zásadně ohrožoval jejich kariéru, o styku s cizinci již ani nemluvě. Ten zaváněl svého času v SSSR přímo kriminálem, Gulagem, nezřídka i popravou! Taková byla "normální" praxe režimu, která ovšem následkem okolností procházela občasnými fázemi "oblevy". Na kterou ale přemnozí z těch, kteří tehdy projevili své "pravé smýšlení", na to později tvrdě doplatili. Vznik a začátek Studené války proto zásadně souvisí především s vnitropolitickými poměry v SSSR, s návratem k předválečné "normalitě" bolševické totality.

2. Americká "air atomic offensive"-racionální opce nebo projev agresivního imperialismu? Po svém skoku in medias rés tématu "Studené války" pokračuje Fučík (s odvoláním na Hollowaye) výkladem, že již z důvodů geografie by pro USA v evtl. střetu nepřicházelo konvenční tažení proti SSSR v úvahu. V této situaci by letecká ofenziva s nasazením atomových zbraní mohla představovat jediný racionální prostředek vedení budoucí války. Tímto konstatováním na s.24 však Fučík bohužel linii racionálního výkladu už opouští, nebot' v celé následující knize se snaží tuto "racionální opci" (která ostatně v r. 1945 ještě neexistovala, ale vyvinula se během následujicích několika let) vylíčit i přes svou koncentraci "na užší oblast operační plánování a jaderného vyzbrojování obou vojenských bloků" zcela v duchu režimní propagandy jako od počátku agresivní, nepřátelskou, zločinnou, no prostě imperialistickou! Tímto stylem ovšem zásadní souvis oné "jediné americké racionální opce" s drtivou konvenční převahou RA spíše jen zamlžuje. Právě proto považuji za skutečně vážnou koncepční chybu rozhodnutí autora, ponechat v kpt. 1 "Jaderné zbraně ve strategickém plánování USA" fakticky bez povšimnutí situaci eventuálního protivníka (t.j. vojenský potenciál a síly SSSR), kterému se věnuje až v kpt. 3: NATO-obtížné partnerství a jeho jaderné dilema. (60-101), resp. v kpt. 5: (Sovětská agresivní jaderná strategie -skutečnost či ideologická hrozba?, s.117ff).
O to důkladněji pojednává "asymmetrical military balance US vs. SSSR“ po květnu 1945 autorův oblíbený Holloway (us.vyd.231f.). Po demobilizaci sice poklesl počet divizí RA z ca. 500 na 175, ovšem ty byly průběžně modernizované (mechanizované), takže jejich palebná sila byla větší než předtím. To i stvrzuje Sergo Beria (Můj otec Berija. Ve Stalinově Kremlu. Praha 2003, s. 124), dle kterého byly možnosti tažení dále na Západ na jaře 1945 dokonce i diskutovány na jednom zasedáni politbyra! Konvenční převaha RA byla až do konce 50tých let považována každopádně za tak velikou, že Spojenci nevylučovali, že by ji byli schopni zastavit až v Pyrenejích, ne-li až v severní Africe! Tento (ne)poměr sil stvrzuje Fučík sám na více místech (pro r. 1947 na s. 64, pro 50tá léta obecně na s.67: "po celou tu dobu.....-i po zařazeni sil Bundeswehru- bylo severní křídlo NORTHAG nejcitlivějším, snadno prorazitelným prostorem s neduživou obranou, představovanou zpočátku prakticky jedinou nizozemskou divizí". Podle Fučíka (s..70) zůstal záměr NATO zastavit útočníka (RA) na Rýnu z r. 1954 jen zbožným snem vzhledem k omezenosti vlastních sil. Proto Offtackle Emergency War Plan pro léta 1950-1951 počítal s tím, že Spojenci budou příliž slabí, aby udrželi západní Evropu a nevylučovali ústup až do Anglie a do sev. Afriky, tzn. do pozic jako v l. 1941/43 (viz Holloway, us.vyd. 238; podobně in R.Ovendale: The Englisch-Speaking Alliance. Britain, the United States, the Dominions and the Cold War 1945-1951. London 1985, s. 70). Takový ústup předpokládal i americký OP Reaper (XI/1950) počítající s konfliktem k 1. VII 1954: pozice na Rýně nelze udržet delší čas a nakonec se ustoupí až k Pyrenejím a na jih Itálie (Berija, s 232)
Vzhledem k tomu, že pozemních ani námořních sil USA a později NATO se SSSR díky své drtivé konvenční převaze a ze zmíněných geografických důvodů příliž neobával, byla americká racionální opce (at' 1950 nebo 1980) založená na jednoduché a pádné logice: "pokud vaše RA nevyrazí směrem k Pyrenejím, nevzlétnou ani naše bombardéry!". A právě proto bylo jistě možné na této "racionální opci" založit transparentni vzájemné vztahy Západu a Východu. Ovšem Fučík, místo aby se držel racionálního jádra americké opce "air atomic offensive", se ji snaží i dnes naopak zamlžovat "důkazy agresivních úmyslů USA". A protože právě to bylo a je velmi obtížné, ne-li nemožné vyčíst z amerických oficiálních dokumentů, sklouzává na úroven režimní propagandy, když se odvolává na články penzionovaných amerických leteckých generálů v populárních magazínech (na str..31f, článek gen. Spaatze v Life/léto 1948 -t.j. po začátku sovětské blokády Berlína; na s. 41f gen. Wedemeyera v Colliers X/1951 -t.j. za války v Koreji, která byla považována za možnou předehru 3. svět. války)! Svůj selektivnií vztah k použité literatuře dokazuje i tím, jak zároveň opomíjí skutečnost, že američtí důstojníci v aktivni službě, kteří se tehdy vyslovili veřejně "agresivněji" než oficiálni americká politika (totiž ve prospěch preemptivniho úderu proti SSSR!) byli suspendováni! To se mohl Fučík dočíst v jím samém uváděném titulu (G.P.Gentile:Planning for Preventive War 1945-1950. Joint Force Quaterly. Spring 2000). Chápu však, že tak zřejmý příklad toho, jak držela americká vláda na uzdě vlastní vojáky, je nevhodným dokladem "zlé imperialistické Ameriky", že?
Povrchnost s jakou Fučík "dokazuje" správnost svého přesvědčení, možný snad právě jen v podmínkách policejně zajistěného informačního monopolu Vedoucí strany, si může čtenář vychutnat opět na str.124f, kde se autor snaží doložit mirumilovný image SSSR právě opačným postupem. Totiž zpochybňováním významu kdysi tajných projevů (později získaných západními rozvědkami) maršálů Žukova (3/1957) a Malinovského (1960) před velitelským sborem sovětských vojsk v DDR (Malinovský navic i před vedenim NDR!) právě na téma "za 48 hodin budeme u kanálu La Manche!", jako zcela nezávaznou rétoriku vojáků marginálního významu! A to se prosim nejednalo o penzisty (jako v případě Spaatze a Wedemeyera), nýbrž o maršály v aktivní službě, oba tehdy zároveň ministry NO (!), a navic ještě i o členy Politbyra KSSS (!). Žukov se stal jeho členem pár měsíců po své tajné řeči v červnu 1957, jako nejužší spojenec Chrusčova v tažení proti tzv. "antistranické skupině" konzervativníich stalinistů vedených Molotovem. Význam Malinovského zase dokazuje skutečnost, že si své funkce podržel i po svržení Chruščova X/64 za Brežněva! Na základě svých znalostí starého režimu se klidně vsadím o cokoli, že autor by se neodvážil tuto svou tezi v letech 1957 a 1960 vyslovit nahlas! Byl by to jistě jeho konec v armádě -a kdovi jestli ne i jinde?! Podobně plytce působi argumentace na s.104, kde Fučík interpretuje jako další jasný kapitální důkaz americké agresivity poznámku gen. Grovese k tzv. "Smyth Report" o projektu Manhattan (vyšel česky již v r.1947!), "že podrobnější informace o atomové bombě nebudou z důvodu národní bezpečnosti poskytnuty"!

A tak, právě proto, že autor sám opouští logiku odstrašení, která se během doby prosadila u obou soupeřících stran a jejíž třebas poněkud morbidní, ale jinak univerzální racionalitu dokazuje i fakt, že na ni spoléhají dnes i další atomové mocnosti (Čína, Pákistán, Sev.Korea, Indie či Izrael), nám nezbývá, než se vrátit zpět k dějinám Studené války.
Fučík si nevšiml, že i sám Holloway, na kterého se často odvolává, zaujímá vůči revizionistickému pojetí opatrný odstup konstatováním: "Stalin se války nebál, věděl že národy chtěji mír a navíc věděl od K. Fuchse, že USA maji atomových bomb málo" (str.217 us.vydání). Navíc je dnes možno poukázat na osobní svědectví Molotova, které revizionistický výklad vyvrací naprosto:: "Truman se rozhodl nás ohromit, ale Stalin zůstal klidný........my věděli hned oč jde. A také, že dosud nejsou schopni rozpoutat válku, mají všeho všudy jednu nebo dvě bomby, ty pak v Hirošimě a Nagasaki shodili ..víc nemají. A jestli ano, tak to tehdy nemohlo sehrát zvláštní úlohu" (podle F.I. Čujev: Vzpomínky Molotova. Říčany 1996, s.59). Molotovovi se dokonce ani nelíbil termin "studená válka", byl mu "příliž chruščovovský"(!): "Co to znamena Studená válka? Zostřené vztahy. Všechno to prostě záviselo na nich, nebo bylo dáno tím, že jsme byli v nástupu. Oni se ovšem vůči nám zatvrdili a my jsme museli upevnit, co bylo vydobyto.........bylo zapotřebí všude udělat pořádek. Kapitalisty s jejich pořádky přimáčknout. Tady máte "studenou válku". Ale bylo nezbytné znát míru. Domnívám se, že v tomto směru Stalin míru velmi přísně respektoval" (Čujev, s.62). Molotovovo doznání jasně podporuje tradicionalistické pojeti studené války: že situace 1945 a násl. byla pro kremelskou věrchušku vlastně zcela normální stav, že SSSR se nacházel v jakési "studené válce" s ostatním světem už od r. 1917. Ostatně Stalin, přesně v duchu Molotovova líčení prohlásil sám 1946 do očí novému vyslanci USA W. Bedellovi Smithovi (akreditace v Moskvě: 3.4.46) zcela sebejistě: "Tak jako Západ ani my nechceme válku, ale síla našeho postoje je v tom, že nám méně záleží na míru než Západu"(!) (cit z Vl. Nálevka: Karibská krize..Praha 2001, s. 47) Takže jaképak obavy, hrozby, jakápak imperialistická agrese?! Postoj a výroky Molotova a Stalina mluví ve prospěch opačné perspektivy: "vedení KSSS se v r. 1945 sjednotilo v přesvědčení, že válka pokud možno studená, ale bude-li to absolutně nezbytné, i válka horká, je povinností marxistů-leninistů, kteří ovládali Rusko" (podle R.Nisbet: Roosevelt a Stalin (dt. Mnichov 1991). Výtah in Střední Evropa (část 3) 68/1997, s 70).

I když Fučík uznává na jednom místě, že Stalin byl paranoidni, přesto tvrdí "že o valku nestál", že však byl donucen zbrojit, bez ohledu na vyčerpání SSSR ve 2. svět. válce (s.122). Dnes ovšem ví kde kdo (s vyjimkou plk. Fučíka), že ve skutečnosti Stalin na přelomu r.1945 a 1946, kdy se rozhodoval o konfrontačním kurzu vůči USA, byl svou rozvědkou o stavu amerického jaderného arzenálu dokonale informován -možná detailněji než Truman či Churchill! A od února 1947 jej zásoboval zprávami MacLean, tajemník Spojeného výboru US-UK-CDN pro atomovou energii (ve skutečnosti agent GRU), z nichž vyplývalo, že výroba atomových bomb vázne, protože USA nemají dost vlastního uranu (K.Pacner: Atomoví špioni, Praha 1994, s.298; Holloway 153). Prezidenta Trumana však zřejmě americké zásoby atomových bomb příliž nezajímaly, když ještě v květnu 1948 (!) odmitl plán atomové ofensivy HALFMOON a naopak nařídil JCS /Joint Chief's of Staffs/ soustředit se na konvenční vedení války, protože: "americký národ by nedovolil užít atomové bomby k agresivním účelům" (Holloway s.228, ten zde uvádí ještě jeden důvod: Truman stále očekával, že atomové zbraně budou rozhodnutím OSN "postaveny mimo zákon"!). "Renomovaného vojenského historika" plk. Fučíka možná zajímaly i konkrétní čísla (některé z nich uvádí i Holloway): USA disponovaly koncem 1945 2 ks atomovych bomb, v červenci 1946: 9ks, o rok později 1947 stále ještě jen 13 ks. a teprve v létě 1948, tedy už po převratu v Praze v únoru 1948 a po začátku sovětské blokády západniho Berlina v květnu, se jejich počet zvýšil na vojensky relevantních 50 ks., ze kterých však žadná nebyla v pohotovostním stavu! K tomu však nutno vzít ještě v úvahu veledůležitý fakt, že počátkem r.1948 disponovala SAC USAF stále jen pouhými 30 letouny přizpůsobenými ke svrhování atomových bomb (všechny náležely známé 509th Bomb Group in Roswell-NewMex., tehdy jediné jednotky vycvičené pro tento úkol). USA se začaly vážně zabývat otázkou nasazeni atomových bomb teprve během berlinské krize. (viz D.Ball/J.Richelson (eds.): Strategic Nuclear Targeting. Cornell Uni Press 1986, s 38-9)

To vše tedy Stalin dobře věděl v době, kdy sepisoval svůj paličský projev z 9. února 1946 o "nevyhnutelnosti války mezi Východem a Západem" (Holloway us.vyd.s.233), kterým fakticky odvolal svůj postoj z r. 1944, že „války již nejsou nevyhnutelné, jako v minulosti“, díky čemuž ještě v říjnu 1945 sovětská vědecká pojednání veřejně relativizovala nebezpečnost imperializmu! Právě proto znamenal jeho únorový projev takový obrat, právě proto jím Stalin rozpoutal pravou řetězovou reakci. V reakci na něj si vyžádal State Departement u G. Kennana aktualizovaný rozbor sovětské politiky. Ten odpověděl svým pověstným "Long Telegram" z 22.2.1946 (publikováno in Foreign Affairs VII/47); podobnou expertizu vypracoval pro Londýn tehdy Frank Roberts z anglickeho vyslanectví v Moskvě. Tato memoranda vedly politické špičky ve Washingtonu a Londýně k zásadnímu přehodnocení svých vztahů k dosavadnímu spojenci. Díky nim se Truman definitivně přiklonil k „realistické“ (t.j. méně srdečné) linii State Departmentu vůči SSSR a založil Policy Planing Staff, výbor, který pod jeho vedením měl vypracovat novou dlouhodobou strategii USA vůči SSSR (viz J.Wanner: George C. Marshall. Tvůrce armád a aliancí. Praha 1998, s. 295). V březnu 1946 následovalo založení SAC, jehož první a na dlouhou dobu i jedinou jednotku vybavenou nosiči atomových bomb představovala Tibbetsova 509. Bomber Group (viz Pitschmann s.103). Také známý Churchillův projev o železné oponě (5.3.1946), který komunisticka propaganda ráda prezentovala jako meznik Studené války, byl jen reakcí na Stalinův únorový projev. Churchill ovšem nehrozil "nevyhnutelnou válkou", ale kromě fráze o "železné oponě", nazývajici stav věcí pravým jménem, rozlobil Kreml především návrhem, aby na další agresivní projevy Moskvy odpovědely USA, UK a britská dominia spojením v jeden "globalní stát", což by nejen posílilo vojenskou obranyschopnost Západu, ale především anulovalo šanci Kremlu rozehrávat UK a USA proti sobě! A konečně v srpnu 1946 dostává Truman na stůl vyžádanou expertizu shrnujici vývoj pozic Moskvy od Potsdamské konference -tzv. Cliffordovo memorandum. To byl první papír na této úrovni, který otevřeně konstatuje negativni vývoj vztahů mezi oběmi supervelmocemi: že Moskva již považuje USA za svého "principal enemy“, že nyni spěšně rozvíjí „new offensive capabilities“, že probíhá mechanizace RA, že buduje strategické letectvo, ponorkovou flotilu, vyvíjí atomovou bombu a řízené střely, přičemž zároveň podkopává vojenské pozice i prestiž USA in Evropě, Asii a Již.Americe, a že za tímto účelem unáší i německé experty z americké zóny v Německu, aktivně řídí špionážní a ilegíální aktivity na území USA, včetně ovlivňování odborů a KS USA (viz Lasby, 174f.) Teprve od tohoto okamžiku začal Truman uvažovat o Stalinovi a SSSR jako o možném "nepříteli". Pro Pentagon byla tato změna zásadní. Ačkoli už téměř jeden rok se jednotlivé složky ozbrojených sil dívaly na SSSR jako na "emerging threat", až do tohoto okamžiku celonárodní touha po míru a spolupráci bránily veřejné debatě na toto téma. Události v únoru a březnu 1946 však znamenaly že "the Cold War had become a reality", a tak se vojáci konečně mohli zaměřit na SSSR jako na "new potential enemy" (Lasby s.145). Lze konstatovat, že nejdříve v létě 1946 se dosavadní animozity mezi SSSR a západními Spojenci mění v trvale nepřátelský stav, ve Studenou válku!

Vezmeme-li v úvahu reálná fakta, které Fučík ignoruje -ačkoli jsou i v jím citované literatuře uvedena- ukazuje se, že ona údajná hrozba Ameriky na přelomu r. 1945/1946 "nutící" Stalina a SSSR ke zbrojení, byla ve skutečnosti vycucaná z prstu. Resp., že se jednalo o produkt propagandy Kremlu zaměřený především do vlastních řad jako legitimace nového utužení režimu. Cožpak skutečnost, že sovětský nátlak na Turecko ve věci revize smlouvy o úžinách vyvrcholící právě v r. 1946, t.j. bez ohledu na americký atomový monopol, není nejlepším dokladem toho, jak málo se Kreml obával oněch tehdy existujicich devíti amerických atomových bomb? Sám Molotov to dodatečně přiznal zcela otevřeně: "Otázku úžin jsem položil 1945 když skončila válka. Průlivy musí být pod ochranou SSSR a Turecka.." i když byl přesvědčen "že Západ v této věci neustoupi...; ale Stalin přesto na tom trval: Posledni roky se Stalin začal trochu přecěňovat a já musel v zahraniční politice požadovat to, co žádal kdysi Miljukov -Dardanely!...Stalin: čin se, přitlač je! V rámci společné správy. Já na to: Nedají! A: ty žádej!.....Neprošlo to..... Ještě dobře, že jsme včas ustoupili, jinak by to vedlo ke společné agresi (!) vůči nám" (Čujev: 74-5). I když se Molotov poněkud domýšlivě chváli za diplomatickou obratnost s níž "včas ustoupili", sotva lze tento postoj Kremlu 1945 prodávat jako "mirový tah"! To jak se Fučik vyhýbá detailům prvního mocenského střetu SSSR se svými západními spojenci, který -podle titulů, jež sám uvádí v použité literatuře!- je chápán jako akce, kterou Studená válka vlastně skutečně začíná -viz J.Chace: First skirmishes. The day the Cold War Started (in R.Cowley: The Cold War. A Military History. NY 2005) je dalším dokladem omezené validity jeho "vojensko-odborného" přístupu k výkladu "strategie vojenských bloků".

Přes veškerou Molotovovu sebechválu a ujištování, že Stalin znal "jisté meze", je přece zřejmé, že Kreml neodhadl správně situaci, kdy se USA a UK i přes své rozpory a rozmíšky dokážou shodnout na společném postoji k Moskvě! Právě nejasné sovětské cíle na Balkáně a vůči Turecku přiměly Američany a Angličany, aby zapomněli na své rozpory dříve a rychleji než bylo Stalinovi milé!
Stalin začal prosazovat sovětský vliv na úžiny již v r. 1944: 19.3.44 SSSR ruší smlouvu o neutralitě z r. 1925, 7.6.44 překvapili tureckého vyslance v Moskvě tím, že SSSR žádá novou smlouvu o úžinách zahrnující 1/ odstoupení územi na východě Turecka, 2/ sovětské základny v úžinách, 3/ bilateralni dohodu předcházející revizi Montreaux. To vše v kontextu postupu Rudé armády na Balkáně, do Rumunska a zejména do Bulharska, které bylo od 26. srpna 1944 pod komunistickou kontrolou díky Dimitrovem rozpoutanému povstání. Stalin znovu opakoval své nároky vůči Turecku Churchillovi v řijnu 1944, který se tehdy v Moskvě snažil dosáhnout kompromisu v otázce zón vlivu na Balkáně. Když pak v Jaltě v únoru 1945 Stalin zjistil, že jeho západní Spojenci ve věci revize dohod z Montreux reaguji vyhýbavě, rozhodl se zkusit přímý tlak na Turecko. V červnu 1945 hlásila britská vojenská mise v Bulharsku, že jednotky RA v Rumunsku a Bulharsku mají pohotovost za účelem zastrašení Turecka a donutit jej k revizi režimu úžin ve prospěch SSSR. (dle J. Haslam: Soviet War-Aims, in: The Rise and Fall of the Grand Alliance, 1941-45. Ed by A. Lane/H. Temperley. Londýn-New York 1995, 22-42, zde s.33-34).
Na tento tah USA a Anglie ještě nijak veřejně nereagovaly a spokojily se s důvěrným slibem podpory Turecku, které pak v prosinci 1945 požadavek Rusů na zvláštní práva v úžinách odmítlo. Od března 1946 (t.j. měsíc po Stalinově nepřátelském projevu) však již Washington uvažoval o vyslání flotily do úžin v případě dalšího vyhrocení krize. K tomu došlo po dalším tahu Kremlu: po jeho výzvě Turecku ke zřízení společné obrany Dardanel. v srpnu 1946. Tentokrát již reagovaly USA vysláním své flotily (včetně nejnovější letadlové lodi USS Roosevelt) do východního Středomoří. Tento tah měl znamenat "The Truman administration was willing to risk war to block Russian expansion" (Ovendale, s.41) Přitom sovětské požadavky vůči Turecku nebyly to jediné, čím Moskva znervózňovala Západ: další byly požadavky na protektorát v Libyji, podpora jugoslávských nároků na Terst, přítomnost RA v severním Iránu a později ještě jeji postoj v tzv. "palestinské otázce"!

Podle nahoře uvedených, sovětské rozvědce(a tedy i politbyru) v podstatě známých údajů rozjeli Američané výrobu atomových bomb až během r. 1947, jejich nosičů ještě o něco později. 1946 založená SAC s 30 stroji zdvojnásobila jejich počet na 60 až v prosinci 1948, pro které měla tehdy k dispozici 56 ks atomových bomb (Holloway, us.vyd s.228). O omezených silách SAC v r. 1948 (nebo snad spíše o stále opatrné politice USA vůči Moskvě?) svědčí i fakt, že ona jednotka B-29, kterou v reakci na blokádu Berlina nechal Truman převelet v červenci 1948 z USA do UK, nedisponovala nosiči atomových bomb! (Holloway, s.228). Až 1. května 1947 byla ustanovena Rada Národní Bezpečnosti (National Security Committee /NSC) v čele s prezidentem, která měla za úkol vytyčit obecnou strategii americké politiky a teprve tehdy JCS zformuloval svou prvni direktivu strategického plánování, doporučujici vytvořeni efektivni úderné letecké síly rozmístěné na síti zahraničních základen, umožnujících vést strategické operace proti SSSR (viz Pitschmann s. 251-2). Tedy až v květnu 1947 se v USA se začínají rodit oficiální plány toho, co Fučík čtenářům předkládá jako doklad americké imperialistické válkychtivosti vůči mírovému Sovětskému svazu již v r. 1945! Ale -jak již zmíněno- i ty odmítal prezident Truman schválit ještě v květnu 1948!
Urgenci amerického vojenského plánování a úvah o roli atomových zbraní zvýšily opět další tahy Východu v r. 1948: únorový převrat v Praze a blokáda západního Berlina v květnu. A tak v září 1948 dospěl NSC k závěru, že USA musí být schopny v budoucím střetnutí využít všech dostupných prostředků, včetně atomových bomb, k obraně svých zájmů a národní bezpečnosti. (Hollovay s.228). Shrnuto a podtrženo: Stalin osobně, bez obav z amerického atomového monopolu, svým jednáním počinaje proslovem v únoru 1946 a konče rozhodnutím o blokádě Berlina 5/1948 zásadně přispěl k tomu, aby se v září 1948 stala "atomic air offensive" základním elementem americké strategie v případné budouci válce proti SSSR! V řeči konkretních čísel: na rozdíl od situace na přelomu let 1945/46 byla SAC v prosinci 1948 (kdyby toho bylo zapotřebí) technicky schopna poslat nad SSSR 60 B29 s 56 atomovými bombami na palubě.

3. ČSLA Plán 64: válečný plán nebo diplomatický trik? Fučíkův výklad posléze sklouzává v konfrontaci s mezinárodním projektem Paralel History Project a s prací Petra Luňáka (ed.): Plánování nemyslitelného. Československé válečné plány 1950-1990. Praha 2007, které zatracuje jako ideologicky zaujaté. Právě zde se plk. Fučík prezentuje jako "vojenský odbornik" na rozdil od "ideologizujicich amatérů": profesora V.Mastného, vedoucího projektu PHP a P. Luňáka.
Za kličové partie zde lze považovat text od str. 152f, kde se Fučík snaží na detailech prokázat, že tzv. Plán 64 pro ČSLA byl vším možným, jen žádným skutečným "Plánem nasazení ČSLA pro případ války". Na tomto dokumentu nenechá chlup suchý, včetně toho, že se jedná jen o opis tužkou, že to podepsal A. Novotný bez data, že tam nebylo nic o činnosti sousedních frontů .atd, atd. Ani ho nenapadne, že tyto nedostatky lze chápat i jako projev (ne-li dokonce jako důkaz) tradiční paranoie Moskvy, resp.GŠ RA. Jos.Fučík se nakonec kloní k výkladu v práci Štěpánek/Minařík: ČSLA na Rýnu (Praha 2007), že pravým smyslem tohoto dokumentu bylo nejspíše "jen" donutit Novotného a vedení ČSLA, aby "uznali že na to nestačí" a odsouhlasit umistění jednotek RA v ČSSR (175f, 186f.), což nakonec podpořil i gen. Rytíř: československý front by tyto cile. (Lyon) "mohl splnit jen těžko".(s.197).Na s.198f. dokonce Fučík otevřeně označuje váhání Klementa Gottwalda (?!) a A. Novotného před pozvánim RA do ČSSR za naprosto "nepochopitelné"!
Samozřejmě, že plk. Fučíka ani nenapadne, že už jen požadavek sovětské strany na umístění sovětských vojsk v ČSSR byl sám o sobě jasným dokladem nových ofenzivních záměrů (ne-li již plánů!) Varšavské smlouvy, když podle dosavadních plánů síly ČSLA na odražení evtl. útoku NATO a přenesení bojů na území protivníka západně od Šumavy stačily! A citovaná zmínka gen. Rytíře o Lyonu (na jehož dosažení by "síly ČSLA nestačily") vylučuje, že by se jednalo jen o reakci VS na posíleni NATO výstavbou Bundeswehru! Tím spíše mu nedošlo, jak perfidní bylo takové jednání Sovětů vůči KSČ a spojenci oddanému SSSR "na věčné časy". A postoj československé veřejnosti v této věci považuje (dodnes!) za naprosto irelevantni! Nehledě na to, že tento "diplomatický" výklad Plánu 1964 z r. 2007 mezitim zásadně zpochybnila skutečnost, že dnes jsou již známy velmi podobné plány nasazení armád jiných států VS. (Fučikovy "sousední fronty"?!), kde sovětské jednotky již byly, jejichž vlády tedy nebylo nutno nějak chytře "nutit" k souhlasu s jejich umistěnim! (viz European Cities Targeted for Nuclear Destruction: Hungarian Documents on the Soviet Bloc War Plans, 1956-1971, Ed. by V.Mastny/Ch. Nuenlist/A.Locher 29 Nov 2001, viz http://www.php.isn.ethz.ch/ collections/ colltopic.cfm?lng=en&id =16606; dále:"Národni Lidová Armáda NDR. Dobyli jsme Paříž, soudruhu generále", in http:// armada. vojenstvi.cz/Studie a materiály/ poválečné armády,12/07; P. Kirst: Cvičeni Balt-Odra 1962, in: http:// armada. vojenstvi.cz/ povalecne/ ctenari/7.htm; P. Kirst: Zpráva o válečné hře 1965 in http://armada. vojenstvi.cz/od našich čtenářů; Obranný plán polské armády (1961)-Výsadek do Dánska, na http:// armada. vojenstvi. cz/ Studie a materiály/ poválečné armády,12/08; nebo 35 000 stran tajných dokumentů o plánech ofenzívy VS smlouvy na Západ předané plk Kuklińským CIA po r. 1981, viz Radek Enžl 07.05.2003 na valka.cz).
Že Plán 1964 byl více než diplomatický trik, dokládá i dlouhodobý zájem čs. vojenské rozvědky právě o směr Norimberk-Lyon (viz Fr.Vojtásek: Francouzský krtek. V první linii studené války. Cheb 2003) a nakonec svědek nejpovolanější -totiž ministr národní obrany A. Čepička, dle kterého měla ČSLA již za jeho éry (1951-56) "přidělen....kus Francie"! (viz K.Kaplan: Mocní a bezmocní. Ontario 1989, s. 205)

Jestliže tedy autor svůj tehdejší názor (patrně názor celé důstojnické frakce v ČSLA!) na události r.1968 hájí aniž by pocitil nutnost nějaké korekce ještě r. 2010, pak je možno jej charakterizovat jako postoj slepého stalinisty, ktery nepochopil ani to, co diktovaly zbytky pudu politické sebezachovy stalinistům jako Ant. Novotnému a K. Gottwaldovi, chápajících na základě svých osobních zkušeností se Sověty, že přítomnost RA u nás by umožnila Kremlu ještě dokonaleji kontrolovat poměry v zemi, že by z nich udělala ještě bezmocnější loutky Moskvy! Je dobře známo, že Fučíkovy názory na události 1968 sdileli bez výčitek svědomi i jiní plukovníci a generálové GŠ ČSLA. Proto by bylo dobře, kdyby čtenářům vysvětlil jaké funkce zastával v 60. letech a později i on sám! Jinak právě tyto, pro normalni čs. občany velmi tristni partie dokladaji, jak vynalézavě umí Jos. Fučík argumentovat, kdyz jde o obranu plánů a zájmů GŠ RA!
Polemickým pojednáním ČSLA Plánu 1964 a ospravedlňováním "bratrské pomoci" vojsk VS do ČSSR v srpnu 1968, jako samozřejmého tahu vynuceného prostou potřebou zajistit dostatečnou údernou sílu na směru Norimberk-Lyon, Fučík svou "analýzu" strategických doktrin obou stran fakticky končí.. I když v následující kpt. 10/ Otazniky zůstávají (s. 211-224), autor sugeruje, že Studená válka USA proti Rusku vlastně neskončila ani po r. 1990, další vývoj strategické situace a doktrin obou stran po r. 1968 (konkretizace doktriny Flexible Response, posílení důrazu na konvenční síly a zbraně po r. 1980, koncepty Air-Land-Battle a FOFA, jako celá problematika "dozbrojování", t.j.rozmistování moderních sovětských IRBM (SS-20) koncem 70tých let a reakce NATO rozmistěnim cruise missile a Pershing II) se nachází již zcela za horizontem autorova zájmu.

4. Stalin a stalinisté o válce a míru: Abychom jen neteoretizovali o agresivních imperialistech, kterým se Sovětský svaz "prostě musel bránit", cituji zde výklad o politických a vojenských záměrech J.V. Stalina pro léta 1951-53 ze zprávy tehdejšího ministra NO A. Čepičky pro politbyro UV KSČ (Kaplan: Mocní a bezmocní, 201-5): „Na počátku ledna r. 1951....byl /Čepička/ jako ministr NO ČSR spolu s R. Slánským (gen. tajemnikem KSČ) pozván na důležitou poradu do Moskvy. Šlo o mimořádně významnou a tajnou konferenci. Zúčastnili se jí nejvyšší představitelé všech socialistických států, jak strany tak i ministrů NO. Neznali jsme přesný program, věděli jsme pouze, že půjde o vojenské záležitosti........Nejdůležitější bylo Stalinovo vystoupení. Hovořil o zkušenostech z korejské války. Podle něho prokázala dosavadní vojenskou slabost Ameriky a naopak převahu a sílu socialistické armády. Ačkoliv Američané použili mimořádně velké množství moderní vojenské techniky, nedosáhli úspěchu. To...má velký význam pro poměry v Evropě a pro socialistický tábor. I v Evropě si udržuje vojenskou převahu, kterou nemohou v krátké době Američané a jejich spojenci dohnat. Stalin uváděl přesná data o síle americké armády v Evropě a poukazoval na komplikace a na časovou možnost přesunu dalších vojenských sil do Evropy. Z analýzy vyvodil, že vojenská převaha socialistických států je ovšem dočasná, udrží se maximálně 4-5 let. Do té doby se vyzbrojí armády západoevropských států, posílí se americká armáda a ve větším rozsahu bude moci použít atomových zbraní. Do té doby musí socialistické státy využít příznivých podmínek a změnit celou Evropu, vojensky ji osvobodit od kapitalismu, přeměnit ji v socialistickou. Přitom nepředpokládal velký odpor /západních/ armád a obyvatel a počítal s jistým úspěchem válečného tažení. Několikrát opakoval povinnost komunistů využít jedinečné a historicky neopakovatelné příležitosti k vítězství socialismu. Účelem konference bylo zahájit koordinované přípravy k realizaci sovětských záměrů". Stalin a vedeni SSSR zde zřejmě reagovalo na závěry NSC 68 z 14.4.1950, které předpokládaly, že v r. 1954 bude SSSR již disponovat zásobou atomových zbraní a flotilou bombardérů, dostatečnou k provedení vlastniho atomového úderu na USA, což by eliminovalo odstrašujici efekt americké „racionální opce“ -odpovědět na tažení RA do západni Evropy strategickým atomovým úderem. Proto Američané počítali se zvýšeným nebezpečím války počinaje rokem 1954. A proto měla být k témuž datu dokončena výstavba konvenčních sil NATO v Evropě. Stalin ve svém výkladu tyto americké odhady situace obrátil a prezentoval opačně jako termin dokončení příprav Západu na válku!
Čepickova zpráva pak pokračuje: "Poté.....začaly porady, které vedla sovětská vojenská místa, zástupci generálního štábu....s ministry NO jednotlivých států. Zde se již dojednávaly úkoly, které musela každá země během 4 let (tj. k r. 1954/55) splnit, ...konkretní úkoly, které měly při "evropském pochodu", na něž se musela vojensky připravit. O každém dojednaném úkolu byl sepsán závazný protokol a jeho realizace se stala hlavní a všem úkolům nadřazenou povinností každého státu. Šlo o protokoly mimořádně tajné, v ČSR o něm věděl pouze Gottwald, který je obdržel a rezortní ministr (tedy Čepička). V důsledku těchto opatření se zvyšovala výroba zbraní a výstavba velké armády se rozjela na plné obrátky. Stala se úkolem čislo 1.......Když jsem se (Kaplan) ho optal, zda věřil v reálnost Stalinova plánu na vítězný pochod socialismu v Evropě prostřednictvím vojenského zásahu, bez rozmýšlení a jednoznačně odpověděl: ano!. Neměl a dodnes (rozhovor se konal r.1968) nemá pochyb o naprosto správné Stalinově analýze a o přesnosti plánu „vítězného pochodu socialismu Evropou". Považoval naopak za velkou chybu Chruščovova vedení, že jeho mezinárodně-politický kurs zhatil záměry rozpracované a připravované za Stalina. Dnes už by byla Evropa socialistická a mnohé hospodářské potíže, které pramení z ekonomické zaostalosti socialistických států, dávno překonala“ (téměř stejný výklad in S.Berija s.240f!). V textu pak následuje několik doplňujicich otázek Kaplana Alexeji Čepičkovi. KK: zda..si uvědomuje, že by násilné zavední socialismu bylo v rozporu s přáním obyvatel...-AČ: o tom prý neuvažoval, ale byl si jist, že by se to vše nakonec překonalo.. KK: jednalo by se vůbec o socialismus? –AČ: ano!. KK: a co ztráty národohospodářské a na životech? Vítězství nebylo jisté, mohlo by dojit k dlouhodobému konfliktu a partyzánské válce...-AČ: „ztráty by se rychle nahradily“..... -KK: "jaký operační směr byl určen ČSLA? -Č: "část Francie!".
Pokud je ještě vůbec třeba "hlubokou oddanost míru" komunistických vůdců ilustrovat, pak přidávám ještě jedno svědectví ve stylu Stalinova plánu na "Pochod Evropou". Mao -na okraji konference komunistickych stran v Moskvě 1957- odpověděl vůdci italských komunistů Togliattimu takto: "Kdo řekl že Italie musí přežít? Zůstane 300 milionů Číňanů a to bude stačit, aby lidstvo pokračovalo" (cit z. M.Walker: The Cold War: And The Making of the Modern World. Londýn 1993, s 126). Týž Mao nabizel o něco pozdeji Chruščovovi 100 milionů vojaků pro III. svět. válku proti USA! Jak je vidět soudruzi úplně nahoře s existenci "menších národů" (bez ohledu na oddanost jejich plk. Fučíků) pro (radioaktivně) "zářné zítřky komunismu" prostě nepočítali!

Názor českého stalinisty Čepičky na (3.světovou a atomovou) válku a mír se naprosto kryje s již citovanými názory jemu nadřízeného stalinisty V. M. Molotova, ze kterých vyplývá především, že Kreml a partajni špičky politiku "spolupráce se Západem" považovaly vždy jen za pouhé oportunní provizorium, které "každý pravý komunista"...."správně pochopí". Přesně tento rys agresivní iracionální xenofobie dominující ve věrchušce líčí ve svých pamětech Viktor A. Kravčenko: I chose freedom, the personal and political life of a Soviet official, New York 1946, (německy Curych 1947), autor byl vyšším úřednikem na různých ministerstvech průmyslu, od 1942 v USA jako člen komise dohlížející na dodávky v rámci Lend Lease, avšak brzy zde požádal o azyl. Ty, kteří snad měli vůči politické linii SSSR jakési "morální vyhrady" považuje Molotov (zde výslovně zmiňuje jako příklad našeho Vl. Clementise!) za "úchylkáře", kteří se svým "zklamáním z r.1939" odhalili jako "nepřátelé strany", a byli trpěni jen pokud se "hodili" (a když se přestali hodit tak byli jak známo v inscenovaných veřejných procesech posláni na šibenici). Z toho jasně vyplývá, že pokyny Moskvy k "umírněnosti" a ke spolupráci se Západem (na adresu "levičáků" počinaje Titem a Řeky 1944/1945, až k Čínanům atd.) byly adresovány především na venek, a neplatily uvnitř komunistického hnutí! To vše zcela potvrzuje jak vývody v Kennanově Long Telegram, tak konec konců i chování SSSR vůči svým Spojencům jak za války, tak i po r.1945. Připomínám, že Molotovem tlumočené stalinistické zásady a názory, které se snažil prosadit proti Chruščovovi v čele jím svého času vedené "antistranické skupiny" uvnitř politbyra UV KSSS 1957, sdílí dnes (2010) u nás SMKČ Svaz mladých komunistů -viz http://www. komsomol.cz/dejiny_ hnuti_ 02.html .

5. Paradoxy a protimluvy režimní propagandy. Poplatnost Fučíkovy knihy režimním výkladům se projevuje koneckonců i v tom, jak se v podání Jos.Fučíka střídají, nebo spíše střetají dvě věcně protichůdné propagandistické linie: A. bezpodmínečná snaha prezentovat NATO/Západ, USA jako spolek bytostně zlých agresivnich imperialistů, kteří vše co kdy podnikli či zamýšleli bylo zásadně zvrhlé, zločinné, a zaměřené na rozpoutani dobyvačné války proti Sovětskému svazu ("hrázi světového miru") hrozici jeho mirumilovným národům nukleárnim holokaustem! Tato linie však kolidovala s linií B: nekritickou adorací sovětského režimu ve všech ohledech a detailech, především pak sovětského vojenstvi, projevujici se m.j. právě v neotřesitelném přesvědčení nejen o dokonalosti sovětských zbraní a Rudé armády, ale i o tom že "oni" (tj. Západ, NATO, USA) by "nás" stejně nezastavili, "my" jsme, byli a budem vždy a všude lepši.
Možná, že se režim nedokazal rozhodnout, která z obou linií je pro něj z hlediska efektivity propagandy lepší. Pochopil bych nakonec, že oba motivy byly politbyru stejně drahé, každý měl své výhody. Ovšem zdálo se mi vždy, že se vlastně navzájem logicky vyvracely a už jen tím zásadně snižovaly svou věrohodnost! Zdůrazňujeme-li "naši neporazitelnost" způsobem jak jej předváděla komunistická propaganda (linie B) 40 let (a jak ji opakuje J.Fučík 2010), pak je strach před takovým imperialismem zbytečný, ne-li vlastně směšný! A pokud mám brát absolutní špatnost a zavilou agresivitu západních imperialistů vážně (linie A), pak nelze jedním dechem tvrdit, že jsme v každém ohledu silnější, neporazitelní, že jsme schopni dorazit ke Kanálu -či k Lyonu- bez problémů za pár dni! Tyto logické kotrmelce a protimluvy ovšem možná trápily (na rozdíl od "vojenského odborníka" plk. Fučíka) patrně jen nás, pasivni objekty komunistické propagandy! Za situace informačního monopolu Vládnouci strany bylo rozhodujici, že obě (třebas o sobě protichůdné) linie dohromady legitimovaly nekonečné nároky vojensko-průmyslového komplexu SSSR a zároveň zaručovaly mocenské pozice a materiální privilegia vyznamné části režimní nomenklatury. Ty doby jsou však již pryč -což jaksi nepochopil plk. Fučík, když se rozhodl obštastnit čtenáře (snad s výjimkou nevyléčitelných politických nostalgiků v SMKČ) svým remake!.

Linii A ve Fučíkově knize jsem doufám již dostatečně doložil jeho výkladem o agresivně studenoválečnickém kurzu USA počínaje dnem 24.7.1945 nahoře. Linie B "my jsme nejlepší a neporazitelní" (dnes bohužel nutno užívat jen minulý čas) se projevuje u Fučíka na následujících místech: -127: v jeho přesvědčení, že maršál Žukov by navzdory všemu se svými tanky k Atlantiku jistě dorazil; -148: že divizni organizace VII. sb US Army od r. 1960 "byla nefunkční", nesnesla srovnání s organizaci sovětskou či ostatních armád VS -a to právě v době, kdy ČSLA (náhodou?) přecházela na nový Polní řád 1962 v souvislosti s reorientaci VS na útočnou strategii na evropském válčišti, který tak dobře vystihuje (fiktivní?) Plán 1964 s nasazenim prostředků ZHN (-s.173; plk. Fučíku: bylo to vůbec nutné proti tak neschopnému protivníku?) -84: Fučík tvrdí, že rozpad NATO zachranil nakonec sovětský Sputnik (!) -totiž strach Západu ze sovětských balistických raket. Z této odvážné teze ovšem nechtěně vyplývá, že Sovětský svaz svým krátkozrakým úspěchem v říjnu 1957 (a následujícími prohlašeními N.S. Chruščova o strategických raketách "vyráběných seriově jako párky") nejen zachránil existenci svého úhlavního nepřítele, ale -jak se ukázalo- nakonec nad sovětským režimem zpečetil rozsudek smrti, když tyto své úspěchy zaplatil hospodářským vyčerpáním a rozpadem! -87ff:. protože se nějak nedařilo zprofanovat atomové zátarasy NATO na hranicích s VS jako součást „útočných plánů“, tak alespoň paušalně banalizuje jejich efektivitu a smysl; -str. 76: tvrdí, že britská V-force "175 bombardérů Vickers ..byla již tehdy zastaralá"; -str. 90: interpretuje jako důkaz slabosti Západu závěr studie NATO z r. 1964, dle které by bez ZHN nástup konvenčních sil VS nezastavilo; -171: odkaz na gen. W.E.Odoma (foto) jako jediného experta, který v programu PHP považoval rychlé proniknutí sil VS k Rýnu za možné; -s.182: hrdě připomíná, že západní experti po r. 1990 nechtěli uvěřit, že by ČSLA byla schopna opouštět posádky ve stanovených 30 min po poplachu -sugerující, že toho "naši protivníci" v NATO nebyli schopni! -s. 204:. zde autor zmiňuje "celkově pasivni chováni NATO v srpnu 1968", jeho politicky nejednotnou reakci na invazi (!) SSSR
Jři G.Záloha
Příspěvky: 5
Registrován: 4/11/2010, 00:52

Příspěvek od Jři G.Záloha »

Nulovou reakci Západu na přesun dalších jednotek RA ze SSSR do DDR v září 1968 považuje zde plk. Fučík za zcela zřetelný doklad politické chabosti (imperialistického) paktu NATO vůbec! Vrcholem této argumentační linie je Fučíkem konstatovaná "nevalná připravenost NATO k účinné obraně západni Evropy", s tim, že tento stav se po 1966 -kvůli Vietnamu- ještě zhoršil(!) (str. 93). Snad jedinou vyjimkou je zmínka o zařazení systému Davy Crockett v US Army (108f). Jak se zdá, tento bezzákluzový 105 mm kanon montovaný na jeepu a vystřelujici atomovou munici na vzdálenost ca. 5 km, představoval patrně jedinou vážnou překážku při plánovaném výletu ČSLA na Rýn!

6. Papírový tygr NATO aneb jednoduchý návod jak mohla VS přežít r.1990! Tak jako v režimních publikacich o "agresivnim imperialistickém paktu NATO" před 1989, ani u Jos. Fučíka 2010 nenacházíme ani stín zamyšlení nad tim, že propagandistická linie B by důsledně domyšlena (tj. kdyby to Moskva tehdy a Jos.Fučík dnes, mysleli opravdu vážně) vedla k jednoduchému závěru: SSSR, potažmo slavná VS mohla proti tak neschopnému protivníku své zbrojeni klidně omezit na polovinu, ne-li na pouhou třetinu a misto toho klidně zvyšovat životni úroveň našeho pracujiciho lidu a přežít tak r. 1990! Z textu recenzované knihy vyplývá zcela jasně, že "vojenskému odborníkovi" plk. Fučíkovi r.2010 (tak jako ani zástupu jemu podobných před r. 1989) asi nikdy nedošlo, že když bylo tohle NATO -at' útočné nebo obranné- prostě neschopné, málo efektivni, nedbale amatérsky nepřipraveno i jen na svou pouhou obranu, jak by pak vůbec mohlo pomyslet na taženi až k Moskvě!?(do které to mělo nota bene o 1000 km dál než Hitler r. 1941!)
S tímto závěrem je ovšem spojena řada vtíravých otázek: když už NATO (USA/Západ obecně) byly tak neschopné, slabé, nejednotné, proč bylo vůbec nutno jej neustále prezentovat jako organizaci vysoce nebezpečných "válečných štváčů"? Byly kvůli nepříteli tak špatně připravenému i na pouhou obranu opravdu nutné tak gigantické zbrojení a úsilí udržet maximální konvenční převahu na "naší straně"? Navíc v situaci, kdy podle všech dodnes zveřejněných a známých údajů, které musely být Moskvě známy díky nepřekonatelným sovětským rozvědčíkům i v době, kdy byly na Západě tajné (a které stvrzuje s.plk. Fučík ve své knize!), tohle amaterské NATO o poměr sil, který by tažení na Moskvu vyžadovalo (vojenské normy předpokládají poměr 3:1 jako "nezbytný pro úspěch útočné operace"!) nikdy neusilovalo! Zato však dokonale pasuje k tajným přednáškám sovětských maršálů o tažení ke Kanálu "za 48 hodin", či k plánům výletu ČSLA ve směru na Norimberk a Lyon!
A tak se ve Fučíkově výkladu splétajícím obě propagandistické linie A a B otevírá zásadní a nevysvětlitelná argumentační mezera, ze které vyplývá, že chybějící racionální důkazy a doklady skutečných příprav NATO k vedení agresivní války proti VS a k tažení na Moskvu, bylo nutno nahradit a zakamuflovat právě jen posedlou antizápadní nenávistí! Ani ta však přes veškeré úsilí nemohla přebít finální důkaz významného rozdilu mezi obrannou strategií NATO a útočných příprav VS: totiž dodnes citelný dramatický rozdil životniho standardu širokých vrstev na Východě a na Západě! Kdyby režimní propaganda líčila "zbrojeni imperialistů" pravdivěji, nikdy by nemohla věrchuška před pracujícími třídami východního bloku obhájit to obludné zbrojeni, kterým se SSSR a jeho spojenci nakonec uzbrojili k smrti.

Kdyby se Stalin 1945 držel toho, co mu již tehdá zjistili stovky jeho rozvědčíků za pomoci jim ochotně donášejících desitek tisiců komunistů v západní Evropě a v Americe (o obecné neochotě k další válce, o nechuti politických elit v USA a v Anglii k další vojenské angažovanosti) a na základě toho vsadil na vztřícnější spolupráci se svými Spojenci, namísto aby propadl vidině konfrontace, ze které Sovětský svaz, jeho komunistický systém „musí vyjít vítězně" (jako neporazitelný "zítřek lidského rodu"!) i navzdory americké atomové bombě, pak mohlo minulých 40 let proběhnout úplně jinak!
Ovšem racionální rozvaha byla příliž slabým motivem proti xenofobii kremelské věrchušky vůči celému okolnímu světu. Jejich psychologii lze vyčíst z dalšího doznání V.M.Molotova: "Mírové soužití, to je právě to chruščovovské krátkozraké hledisko. Velmi nebezpečné. Naopak musíme myslet na přípravu k novým válkám.....Příklad Vietnamu je přikladem pro celý svět: když se malý Vietnam může, díky pomoci přátel postavit americkému imperialismu, čeho by se měl bát Sovětský svaz? Čeho? Jen své bezmocnosti, ochablosti a lajdáctví .......Zdaleka ne každý vydržel sledovat tento kurs....bylo obtížné- vytrvat. Přímo to nebylo řečeno, ale ve skutečnosti tím Brežněv uzavřel XXIV. sj. strany, když řekl 'lehce se dýchá, dobře se pracuje, spokojeně se žije'. Bolševikům. Ano, to řekl. "spokojeně se žije!" Ale bolševici si to tak nepředstavují. Jestliže se žije spokojeně, bolševici už nejsou potřební. Absolutně nejsou potřební. Tam, kde je nezbytné něco prorazit, překonat překážky...jít kupředu, tam jsou potřební, ale pro spokojený život, k tomu už bolševici už nejsou zapotřebí. K tomu jsou lepší sociální demokraté. Právě na to se hodí. Podřídili se, jak se říká, živelnému pohybu kapitalismu.... Chruščov -ne tolik on sám, jako ho obratně využili. Všichni si chtěli oddechnout. Přáli si, aby napětí zcela pominulo... ..Chruščov prošel, protože jsme měli u nás mnoho chruščovců. Stalin měl pevnou ruku, pevná ruka to byl Stalin a všichni se orientovali na pevnou ruku. Jakmile zeslábla, začali zpívat vlastní písničku .. (Čujev s.69, 218, 249). A samo heslo "boj za mír" charakterizuje Molotov následovně: "Podělali jsme se před Západem. Vypadá to tak, že základním cílem není boj s imperialismem, ale boj za mír. Zajisté, vždycky je třeba bojovat za mír, ale se slovy a přáními se nikam nedostaneš, je nezbytné být silný..." (Čujev, s.79)

Ano: bolševik musí proti něčemu neustále bojovat: zejména právě proti civilní občanské společnosti těch "normálních lidí", kteří naopak "chtějí mít svou rodinu, své zaměstnání, svá hobby, prostě 'spokojeně si žít' " Právě proto bolševici v Kremlu nemohli jinak než považovat USA za nepřítele bez ohledu na jakoukoli americkou politiku! Později pravda se jim to nějak rozrostlo a popletlo, mezi soupeře se zařadili i jejich bývalí soudruzi z ČLR, Albanie, občas i z Kuby, zatimco u některých svých nových "spojenců" zase museli spolknout masakry místních komunistů (např. v Iráku za Saddama Hussaina blahé paměti, či v Syrii a jinde!) Ovšem Molotovovo líčeni je stale ještě jaksi titánsky nadsazené. Ve skutečnosti si věrchuška ani nemohla vybrat jiný kurz, než konfrontaci se Západem. Vždyt kam by to všechno vedlo, liberalizace a tání Stalinova režimu? Nakonec by došlo jistě na jejich činy za minulá destiletí: na Kolymu, Gulag, na miliony mrtvol ukrajinských hladomorů, na kriminální neschopnost při vedení státu, at' v míru, či za války. Všichni měli ruce od krve -jak si to navzájem připomínaji dnes ti z nich, kteří se dožili možnosti vydat své memoáry! To byl ten skutečný a reálný strach, který vedl Stalina a jeho kamarilu i přes vyčerpáni SSSR v právě skončené válce raději ke konfrontaci s USA a se Západem, k probouzení tygra americké jaderné ofenzivy, než aby riskovali lynčování od vlastnich lidí na moskevských ulicích!
Ale i když už to 1945 tak nějak nevyšlo, mohli se přeci podržet jim tak dobře známých pravd o reálném poměru sil po r. 1953, 1956, 1968, 1975, 1980 atd.. Tváří v tvář tak chabému soupeři prolezlému agenty GRU, KGB, Stasi (o naši vojenské rozvědce ani nemluvě), který byl všechno, jen ne ten skutečně zavilý, krvelačný a především opravdu nebezpečný agresor, mohli uznat, že na obranu proti takovému NATO by vystačil rozhodně menší počet těch raket a menší poměr sil než 3:1! Kdyby byli schopni této jednoduché racionální úvahy nad informacemi a fakty, které si sami opatřili, pak by SSSR a VS patrně existovaly ještě dnes! Ale takové racionální úvahy oni schopni nebyli. Právě tak jako s.plk. Fučík 20 let po kolapsu "reálného socialismu".

7. Vztah armáda a stát/společnost: Přímočarost, se kterou J.Fučík marginalizuje vliv sovětských maršálů, ministrů obrany (a členů politbyra) v kombinaci s přímo bezelstnou upřímností, se kterou autor jako důstojnik ČSLA dodnes klade loyalitu vůči GŠ RA nad loyalitu vůči vlastni vládě, vzbuzuje ty nejsilnější pochyby o tom, jestli vojáci z povolání starého režimu byli vůbec schopni chápat správně vztah mezi armádou a státem, vládou -o vztahu nějakém vlastnimu národu ani nemluvě!
Leckterá místa Fučíkovy knihy lze interpretovat přímo jako projevy zastánce jasného nadřízení armády nad všim ostatním, který dodnes nemá ani tušení, jaký smysl a význam, ba jaká politicka nutnost je vtělena do požadavku kontroly armády nadřízenými civilními institucemi státu. Autorův názor o "zanedba-telném významu" Ministra NO v SSSR vůči suverénní pozici GŠ RA, nelze kvalifikovat jen jako "naivni", nybrž jako projev syrového nepoučitelného militarismu, za dokonalý výlev stalinistického kasárenského socialismu! Náhoda tomu chce, že zájemci o vojenstvi se mohou právě v této věci poučit z medií díky zprávám o probíhající vojenské reformě v Rusku. Viz např. T.Andrejsek: Reforma ozbrojených sil. Ruské federace. ATM 6/2010, s 6-9, zde str. 8. Andrejsek sice podporuje Fučíkův názor větou, že "v SSSR mohl GŠ RA plnit své úkoly bez MNO, ale nikoli MNO bez něj", ovšem s tou korekcí, že ministr NO byl v SSSR přece jen nezpochybnitelnou osobou -tim spíše, když se jednalo členy PB (což byl právě případ Žukova, Malinovskeho a později ještě Ustinova). Z článku však dále vyplývá, že dnes je už i v Rusku jasné, že "minulý model" čistě vojenské správy spoluzavinil rozpad SSSR jeho "uzbrojením" ignorací potřeb civilního hospodářství. Proto je nutno jej odstranit - a zavést po způsobu "normálních zemí" (západni Evropy a USA) stav, kdy MNO v čele s ministrem-civilistou armádu kontroluje, zatimco GŠ je omezen na roli odborného orgánu strategického plánování!
Tento "normalní způsob" jistě nemá sympatie J.Fučíka, ktery jeho smysl ani nechápe. Všem ostatním je však zřejmé, že právě on nejen zabraňuje totální monopolizaci zdrojů ve prospěch sektoru "obrana", ale že jako takový byl/ a je zároveň pravým zdrojem oné "liknavé", "malo cilevědomé a nefektivni", fakticky defenzivní politiky NATO, kterou Jos.Fučík odsuzuje jako pouhý amatérismus atd., která však především představovala působivou zábranu vůči přílišnému vlivu armády na politiku a hospodářství státu! Právě proto ta četná místa, které Fučík věnuje líčení nejednotnosti uvnitř NATO svědčí především o jeho vlastní neschopnosti pochopit jakým způsobem bylo dosahováno konsenzu v poměrně volné západni koalici, na rozdil od VS, řídíci se jednoduše diktátem Moskvy. To se koneckonců zrcadlí i ve skutečnosti, že tzv. Spojené veleni VS bylo jen jedním oddělením GŠ RA -což plk.Fučík, stejně jako další tehdejší zástupci ČSLA zde považovali nejen za zcela normální, ale za přímo ideální uspořádání! Opět nutno konstatovat, že ani autorovi, ani propagandistům a prominentům režimu před ním nikdy nedošlo, že styl formování konsenzu uvnitř NATO bylo možno též chapat jako další pojistku proti nebezpečí agrese ze Západu! Podobně čini Fučíkovi zásadní potíže pochopit význam a smysl Luňákova poukazu na to, že "o systemu dvou kličů se mohlo velitelum ČSLA jen zdát"! (s.56). Prostě s..plk. Fučík zná jen jediné: poslušnost vůči nadřízeným až za hrob -škoda jen, že jeho nejvyšší nadřízení nesídlili patrně na Hradčanech a v Dejvicích, ale -jak to dokazuje jeho výklad roku 1968-o pár tisíc km dále!

Navíc plk. Jos.Fučík nemá zcela jasně ani potuchy o tom, že i ve stalinistickém SSSR bylo zajištění suverenity strany a vlády vůči "své vlastní" Rudé armádě (a samozřejmě i vůči dalšimu "silovému" rezortu KGB) tim nejdůležitejším úkolem. Že právě zde je proto nutno hledat příčiny všech těch her na "škatule hejbejte se", ktere prožívali Koněv, Žukov a další bez ohledu na jejich řády, funkce, zásluhy a oddanost režimu. Stalin nedůvěřoval nejen Západu, ale stejně bezedně i té své slavné RA-"Osvoboditelce". V ve strachu před nějakou další "děkabristickou vzpourou" pronásledoval od konce r. 1945 soustavně její velitelskou špičku, zejména ty populární (s.Fučíkem obdivované) maršály. Právě kolem nebojácného Žukova spřádal sít intrik, která měla vést až k jeho likvidaci (Vl.Nálevka,: Z neznámých stránek historie.Praha 2001,s.163). Divím se, že plk. Fučíkovi ani za těch poslednich 20 let nedošlo, že Stalin nastoloval optimální vztah armády k vedení strany a státu od r. 1936 prostě masovými popravami! A jak napovidaji čistky po r.1945 v SSSR a po únoru 1948 i u nás, byl ochoten tento svůj originální postup kdykoli a kdekoli zopakovat! Plk. Fučík jistě ani netuší, že by svou bezelstnou vojáckou přímočarostí vlastně i on sám mohl naplnit skutkovou podstatu přečinu, který byl za komunismu nazýván "bonapartismem"! V jistých dobách stačilo jen podezření z tohoto hrozného zločinu, aby dotyčné osoby strávili zbytek svého života v GULAGU, pokud neskončili ve sklepích Lubljanky. Copak jste s. Fučíku již zapomněl (nebo dokonce nikdy nečetl?!) poučení z pera kdysi vůbec nejpovolanějšího, Stalinova "Stručného výkladu dějin VKS(b), Praha 1949? Podrobné informace o výsledcích čistek a teroru NKVD/ KGB v řadách důst.sboru RA za války nabízí Michael Parrish ve svých pracích "Sacrifice of the Generals: Soviet Senior Officer Losses, 1939-1953" (2004) a "The Lesser Terror: Soviet State Security, 1939-1953", Westport (1996), zde zejm. kpt. 3. The Orel Massacres, the Killings of Senior Military Officers, and War-Time Deportations, 69-110, a kpt. 7. Post-War Campaigns Against the Military, 177-196. Neni nejmenších pochyb o tom, že mezi nimi bylo mnoho plukovníků adorujících Stalinův kasarenský socialismus stejně upřímně a oddaně jako autor recenzované knihy!

8. Závěrem. Fučíkem na samém počátku knihy zmíněná logika americké opce "air atomic offensive" (pokud vaše RA nevyrazí směrem k Pyrenejím, nevzlétnou ani naše bombardéry!) nebyla koneckonců o nic agresivněji formulována než Talenského doktrina "strategické protiofensivy" pro RA. Obě strategie přenechávaly iniciativu agresorovi včetně jistého náskoku v přípravě. Podle Stalina šlo o "zákon", vyplývající prostě s faktu, že "mírumilovné národy" na rozdíl od "agresivních" jsou na válku o kterou ani nestojí připraveny hůře (viz Holloway us.vyd. s.233). Na této logice nezměnily nic ani pozdější úvahy obou stran o preemptivním úderu, doktrina massive retalation nebo princip MAD, v době kdy SSSR dosáhl přibližné jaderné parity s USA. Ty vedly sice k situaci, kdy obě strany mohly svého protivníka fakticky zničit a eliminovat jeho vojenský potenciál, nikoliv však zajistit vlastní straně vítězství v klasickém slova smyslu!(zdůraznil recenzent)
J.Fučík uznává výslovně, že situace období 1945/1946, i když se vyznačovala jistou "asymetrií", představovala přesto faktickou strategickou rovnováhu sil. V situaci kdy US Army byla právě tak málo schopna dobít SSSR, jako RA vylodit se na území kontinentálních USA, se Kreml mohl jistě cítit bezpečný. Tato situace umožňující aspoň poněkud normální vztahy mezi Východem a Západem, mohla trvat celá léta! A podle svědectví Molotova na této strategické rovnováze nemohla existence tuctu amerických atomových bomb a sotva třiceti jejich nosičů B-29 nic zásadního změnit. Dokonce ani jejich dvojnásobek na konci r. 1948 nikoliv, když podle Hollowaye (us.vyd. 238-9) nepředstavoval pro Kreml bezprostřední hrozbu zániku ani mnohem gigantičtější úderný potenciál v dimenzích ca. 500 ks. atomových bomb! (SAC ji dosáhla r. 1951). Sebedůvěra Kremlu ohledně přežití a úspěchu v jaderném konfliktu s USA kolem r. 1950 se opírala o zkušenosti z let 1941/42, kdy RA utrpěla daleko težší ztráty na lidské síle a průmyslovém potenciálu (ca. 60%), než se kterými se počítalo jako s pravděpodobnými následky svržení 330 at.bomb podle plánu Offtackle. Podle Vojennaja Mysl X/1951 by bylo pro porážku SSSR zapotřebí mnohem většího množství at. bomb. Jakýsi plk. M. Tolchenov se dokonce domníval, že takové množství ani neni "kapitalismus schopen vyrobit"! V červnu 1950 posuzoval genmjr. V.Chlopov americkou doktrinu strategického úderu a následného rozvinutí vojsk a jejich ofenzivy proti územi SSSR jako "málo účinnou"; podobně jako spojenecká bombardovací ofenziva proti Německu -odhadovaná tehdy na ekvivalent 500 at.bomb- nevedla ke kolapsu Německa! Přitom sovětská PVO je "mnohem lépe vyzbrojená než německá" a i působení at. bomb na připravená vojska v poli bude mnohem menší než na nechráněná japonská města! Za zásadní rozdíl považoval Chlopov především to, že na útoky USA odpoví RA nejmodernějšími zbraněmi, které ochromí pohyby sil NATO a mohutná kontraofenziva RA znemožní využít Američanům západni Evropu jako předmostí, nebot' "....dosáhne svých cílů ještě předtím, než přes Atlantik dorazí americké posily". (zvýraznil recenzent) Gen.Chlopov si byl navíc z neznámých důvodů jist, že po té co RA zabrání hlavním silám USA vylodit se v Evropě, bude americká bombardovaci ofenziva podstatně omezena.

Tolik se můžeme dočíst v oblíbeném zdroji plk. Fučíka, Holloway: Stalin a bomba. Fučík se však o ně nepodělil se svými čtenáři. Bud' je považoval za irelevantni pro líčení strategické situace 1950, a nebo -jak se domnívám já- proto, že tak sebevědomý postoj Sovětů právě v období amerického atomového monopolu by patrně jen rušil autorův obrázek mírového SSSR obklíčeného agresivními imperialisty! A tím jsme zase u toho. z důvodů, které se naprosto vymykaji racionálním analýzám strategických doktrin a reálnách poměrů sil (o které plk Fučík údajně usiluje) lze vyčíst z většiny dnes dostupné literatury (i té režimní!) především neochotu Kremlu otevřeně přiznat, že vztahy SSSR a jeho bloku k Západu mohly být založeny právě na této racionální strategii vyrovnavajici asymetrii sil a geografických poměrů mezi USA a SSSR -a to už na úrovni z let 1945/46, t.j. hluboko pod oněmi 500 at.bombami, které by byl sovětský systém s to absorbovat a přežít!
Už jen skutečnost, že místo aby stalinistický režim akceptoval obecně stabilizující efekt logiky odstrašení, vyžívala se jeho propaganda po desetiletí v abstrůzních kampaních proti "zločinnému imperia-lismu", v monstrózní špionomanii a v apokalyptických "teoriích" o nevyhnutelnosti války mezi kapitalis-mem a komunismem, v jejímž rámci byla americká doktrina "air atomic offensive" profanována jako „doklad zločinně agresivních úmyslů“ USA, představující proto primární cíl akcí komunisty vedeného tzv. mírového hnutí, napovídá že strategické cíle Kremlu byly jiné -nikoli akceptace strategického status-quo z r.1945, ale naopak snaha onu asymetrickou rovnováhu podrýt..
Vlastnim strategickým cílem tohoto propagačního tažení byla především kamuflace vlastního systematického úsilí nejen udržet vlastní drtivou konvenční převahu nad Západem dosaženou 1945, ale navíc nějakým šikovným politickým tahem (např. pomocí tzv. "mirového hnuti" za jaderné odzbrojeni) zabránit Západu, aby na případný "osvobozenecký pochod Evropou" mohl reagovat atomovým proti-úderem! O to se pokoušeli komunisté stále znovu, jak 1949, tak i po 1955 a naposled kolem r. 1980, témuž cíli sloužilo/slouží ono zostouzeni Západu a USA za každou cenu. Avšak i tato iracionální propaganda přece jen svým způsobem(nechtěně) racionalitu americké atomové opce přece jen stvrzovala! Zdá se totiž, že i jen pouhá existence "amatérsky vedeného...málo schopného" NATO představovala určité riziko, že to nemusí klapnout přesně tak, jak si to GŠ RA a politbyro ÚV KSSS naplánovaly. A tak tato malá, reziduálni nejistota Kremlu (které děkuje Západ za to, ze zůstal Západem, a my že jsme se nakonec dočkali rozpadu komunisticke dikatury!) byla pravým zdrojem všech těch nenávistných iracionálních kampaní proti "imperialistickým agresorům", vylučující skutečně racionální pojednáni tématu strategických doktrin obou paktů, nejen tehdy, ale jak dokazuje plk. Fučík i dnes! Jeho kniha z r. 2010 je jen marginální, ale zcela typickou součástí této hluboce iracionální, na propagační efekt zaměřené strategie, přímo kontrárni k logice odstrašení. Právě proto nelze považovat výklad Jos.Fučíka za opravdu racionální analýzu vojenských doktrin bloků v období Studené války.

A tak čtyři desítky let agitačně-iracionální reakce na americkou opci "air atomic offensive" vedou k tomu, že pravé důvody obratu SSSR od spojenectví ke Studené válce jakož i výklad jejich dějin, musíme hledat jinde: ve vnitřní politické situaci Sovětského svazu. Ta byla koncem 1945 zásadně poznamenána tzv. kampaní proti "kosmopolitismu" vedenou A.A. Ždanovem s cilem zvrátit spontánní liberalizaci režimu, k níž došlo během války. Šlo o návrat do poměrů před r. 1941, k rigoróznimu pojeti vedouci role strany -pro plk. Fučíka připomínám i nad Rudou armádou, která se po 1941 dozoru strany jaksi "vymkla"!- krátce, k fanatické adoraci všeho sovětského, rozpoutavajici novou vlnu xenofobie proti všemu "západnímu" a vrcholící založením Kominformy 1947. Tento obrat zlikvidoval naděje na pokračování "normalních" vztahů vůči bývalým Spojencům. To vše bytostně souviselo s povahou sovětského režimu, který Fučík, jak vyplývá z tolika míst jeho knihy, v podstatě nechápe. I když použije sám také občas termin totalita, v jeho výkladu politiky SSSR, chování Stalina, či chápání sovětského režimu, vztahu armády vůči straně a státu se to neprojevilo. Už jen to dokladá jasné meze smýšlení "vojenského odborníka" v kontrastu s "amatérismem" historika Mastného (tak Fučík s.170), který vysvětluje důvody a příčiny nenasytné potřeby Kremlu a SSSR po "bezpečnosti": takto:„Created by a minority coup rather than by exertion of popular will, the Soviet state was always intrinsically insecure.“ (ustaven minoritní skupinou spíše než /jako/ projev vůle lidu, byl sovětský stát vždy v zásadě nejistý). Proto dle Mastného nemusíme hledat kořeny konfliktu mezi Východem a Západem v pokusech o expanzi (Turecko, Irán), nýbrž jsou „domestic and ideological“. Téměř nekonečná potřeba věrchušky po zajištění své moci vedla ke Studené válce (V. Mastny: The Cold War and Soviet Insecurity. NY-Oxford 1996, 11, 24). Stalin a nomenklatura chápali touhu "svého" lidu po všech utrpení války po lepším a lehčím životě jako ohrožení své samovlády a celého režimu, proto ta kampaň proti kosmopolitismu 1946, sugerující že SSSR je obklopen nepřátely. Vývody Molotova o tom, že bolševiků neni zapotřebí, když se "dobře žije" Mastného výklady dokonale potvrzují!
Paranoia Stalina, Kremlu i nomenklatury jako celku byla jasně spojena s povahou sovětského režimu, který každé uvolnění -jako právě to nechtěné během války- existenciálně ohrožovalo. Právě v tom leží celý problém dějin Studené války. Samozřejmě mohl SSSR a Stalin 1945 zvolit místo konfrontace smířlivý postoji vůči Anglii a Americe, spolupráci s nimi v rámci OSN kdyby….Kdyby se on sám jako jeho věrchuška nebála svého vlastniho lidu, toho moře krve více než 20. milionů obětí jimiž zaplatil jejich experimenty a neschopnost jak za války, tak i během tzv. "míru" před tim! Především proto byl pro ní konfrontační kurs proti Západu, opětné zbrojení a příprava na 3 světovou válku i v podminkach zbídačené země stále ještě "menším zlem", mnohem přijatelnějším než pokračování v "normálních vztazích" se Spojenci, které by dříve nebo později vedly v další "otevírání režimu"! Dříve nebo později by se na veřejnosti vynořily otázky po tom, kdo má ty miliony mrtvých na svědomí, že Stalin a jeho politbyro byli daleko větší vrazi komunistů než všichni fašisté a imperialisté okolního světa dohromady! Toho se věrchuška bála mnohem více, než těch několika atomových bomb USA v r. 1945/46! Po tom všem co se v Rusku stalo od r. 1917 režim nějakou liberalizaci prostě nemohl riskovat! Jak by dopadla naznačovalo nejen kapitulantství Rudé armády 1941, poměry na Ukrajině za okupace, svědectví defektorů, ale především kolaps režimu samého 1990! Proto také nelze interpetovat a chápat dějiny Studené války ve stylu realismu IR jako pranici chlapečků o autičko, kde ten silnější je vždy apriori považován za horšího, ale především z perspektivy primátu vnitřní politiky!

Iracionalita sovětského režimu se projevuje nakonec i v asymetrii bádání o studené válce, související podstatně s asymetrií dostupností a svobody informací podél bývalé železné opony, která do jisté míry přetrvává dodnes. Přímé informace o formování strategické doktriny a plánů RA, nebo o jednáních politbyra a vlády o vojenských otázkách jsou stále tabu, nedostupné v ruských archivech! Proto i Fučik sám (i tam, kde výslovně pojednává o sovětské strategii) je nucen založit své výklady především na literatuře západní, zejména opět americké provenience! Jen 3 z 35 jím uváděných titulů pochází z bývalého SSSR! Už tato skutečnost je výmluvným dokladem toho, která z obou stran se orientovala více na racionální analýzu problému a méně na propagandu! Jos. Fučík k udržování této asymetrie přispívá právě tím, jak zásadně zpochybňuje význam dokumentů o ČSLA Plánu 64, jak ohrnuje nos nad ochotou některých generálů ČSLA účastnit se projektu PHP/Oral history Studené války! Plk. Fučík by si měl uvědomit, že všechny ty debaty a spory o počátku a vině na Studené válce, o racionalitě nebo iracionalitě americké nukleární opce atd., byly a dosud jsou především diskurzem uvnitř americké společnosti, na základě především amerických dokumentů, odtajňovaných postupně podle platných zákonů -jak se sluší a patří v otevřené občanské společnosti, kterou Sověti tak nenáviděli! K této diskuzi tzv. Východ "přispíval" obvykle jen tím, že některé z argumentů a formulací zneužíval na úrovni čistě propagandistické. Názorný příklad nabízí Fučík svým využitím kritiky SIOPu gen. D.M. Shoupem (s. 46f).

Ignorace této informační asymetrie se projevuje rovněž i ve zvláštní velkorysosti, kterou přívrženci starého režimu dodnes projevují vůči státům jako ČLR, KLDR, Kuba či Vietnam, jejichž "vladnouci strany" jsou ochotny udělat cokoli (včetně znovuzavedení toho kapitalismu, který kdysi s milionovými obětmi vymýtili), jen aby se udržely u moci, tolik kontrastující s bdělou kritičnosti se kterou v mediích komentují vojenskou politiku USA, NATO atd!. Přesně tak to předvádí i Jos. Fučík v kpt. 10/ Otazniky zůstávají, dle které Studená válka vlastně ani neskončila, USA prý nadále mají Rusko na mušce! Oh, jak nespravedlivé! Sotva však přesvědčivé od autora projevujícího svými názory dodnes loyalitu režimu, jehož cíle lze sotva považovat za opravdu české!
Dokonalou ilustrací (a součástí) této informační asymetrie je faktický bojkot jednání SALT I po 1970 ze strany GŠ RA, který přes nátlak Kremlu odmítal i jen komentovat údaje o sovětských zbraních prezentované americkou stranou, aby uchoval svá "vojenská tajemství"! Následkem toho probíhalo celé jednání SALT na základě amerických údajů a vyústilo v otevřené nepřátelství min. zahraničí SSSR Gromyka vůči maršálům RA (viz A. Schewtschenko: Mein Bruch mit Moskau. Bergisch Gladbach 1987). To však znamená, že zdaleka největším odpůrcem snižování napětí a mírové politiky v duchu známého sloganu "Sovětský svaz -mírová hráz" nebyl imperialismus či Pentagon a jeho USAF a SAC, ale především GŠ RA a s ním spojený vojensko-průmyslový komplex SSSR! Sotva lze pochybovat, že by si načalstvo RA neuvědomovalo, do jaké míry svým odporem ve věci SALT vůči vlastni straně a vládě posíluje odpůrce detente i na americké straně, že GŠ RA tím významně přispěl k odmitnuti ratifikace SALT I v Senátu USA a tedy i k pokračování ve Studené válce! To GŠ RA jistě nevadilo. Přes všechny propagandstické litanie o americkém imperialismu, mu byl tento výsledek patrně milejší než omezování vlastního zbrojení kvůli redistribuci zdrojů ve prospěch civilních sektorů hospodářství podle přání strany a vlády SSSR! Nepochybně počítali s tím, že příští americká politická garnitura pokračování procesu SALT zastaví sama. A když GŠ RA tak pomohl americkým odpůrcům SALT vsunout černého Petra bojkotu jednání do rukávu Kremlu, mohl Present Danger Commitee o to lehčeji za prezidenta Reagana prosadit návrat k jednání z pozice síly, včetně programu SDI. Jak to vše skončilo je všeobecně známo. Rád bych věděl, jestli toho plk. Fučík dnes trochu nelituje? Kdyby GŠ RA nedominoval tak jasně nad MNO, vládou a politbyrem, mohl být dodnes v aktivni službě a plk.GŠ -snad i zástupcem ČSLA v SVS v Moskvě?- a ne jen vojenským historikem-amatérem!

Ze zde uvedených důvodů jsem dospěl k názoru, že recenzovaná práce neni ani tak objasněním "Stínů jaderné války nad Evropou“, jako spíše projevem stínů minulého režimu, od kterých se autor ani po 20 letech nedokázal kriticky distancovat. K objasnění těchto stínů za plk. Fučíkem by bylo jen přínosné, kdyby svým čtenářům alespon dodatečně sdělil v jakých funkcích v ČSLA onomu režimu sloužil. Témuž cíli by prospělo, kdyby jasněji specifikoval svůj vztah ke skupině kolem gen. Vitanovského, kterého zde chváli jako vojenského genia, ačkoli právě ten tehdy oponoval sovětské doktrině "pochodu Evropou" ve stylu Plánu 64 jako hazardujici s existenci českého a slovenského národa! (viz: Štěpánek/Minařík 83f). Ani to neni z Fučíkova textu vůbec zřejmé, právě kvůli jeho vyhradám vůči těm generalům ČSLA, kteří se po r. 1990 účastnili interwiev "oral history" PHP, či jinak vyjadřili (dodatečně) svůj odstup vůči vojenské politice a plánům minulého režimu!

9. Pár (vcelku úsměvných) technických omylů na konec:
-s.37: datuje autor sestřel Powersova U-2 na 11.12.1956 -rád bych věděl se vlastne onen den stalo?
-s.43: SIOP zaveden koncem 2. světové války!? Ale kdež -Fučíkův oblibeny Hallowey uvádi správné datum název formulován 1960, ale první známý SIOP byl z r. 1962 -proto SIOP62
-s. 56: nepřesnosti líčení instalace střel Jupiter v Italii. Autor ignoruje fakt, že SSSR umistil své rakety v NDR ještě předtím. O rozmistění IRBM mimo SSSR bylo rozhodnuto už počátkem 1950tých let, nejdříve měly být umístěny v NDR (cíl UK) a v BLR (cíl Turecké úžiny). Koncem 1956 hlásila BND podezřelé transporty v prostorech Fürstenberg a Vogelsang (Brandenburg); 9/1958 potvrdila CIA, že jde o SS-3/R-5 s dosahem 1000 km. Rakety byly dodány jednotkám na přelomu 1958/1959, hlavice dorazily koncem dubna 1959 a od května 1959 byla jednotka Raketovych Vojsk v NDR operativní Celkem to byly 4 ks, zamířeny na UK a na přístavy v západni Evropě. Byly však na kapalné palivo, jejich příprava ke startu byla velmi komplikovaná, obtížně kamuflovatelná a po přípravě ke startu se nedaly odstrojit. Typický detail: o celé akci nebyla ani vláda NDR, ani veleni NVA informováno. Americké IRBM (typ Thor in UK) byly rozmistěny v červnu 1959 -tedy o symbolický měsíc později, aby bylo zřejmé, že se jedná o protitah na akti-vizaci jednotky v Brandenburgu mířící na UK! Rakety Jupiter v Italii a v Turecku byly instalovány 1961!
-s. 76: V- Force 175 letounů Vickers- nejednalo se jen o Vickers (Valiant), kterych bylo 50, ale ještě o další 2 typy: Handley Page Victor (39 ks) a Avro Vulcan (70 ks.). Maximálního počtu dosahla V-Force 1964, kdy jich bylo ve vyzbroji dohromady nejvíce 159 ks.. Tato skutečnost by jistě potěšila plk. Fučíka jako další důkaz toho, jak nedbale plnily státy NATO své vlastní zbrojní plány! Takhle že by porazily druhou supervelmoc? Těžko uvěřit! Jako prostředek odvetného úderu za již provedený útok na UK -třeba právě raketami středního doletu ze základen v NDR- to se zdá být pro V-Force mnohem přiměřenější úkol!
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 9028
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Stíny stalinismu v nové knize Josefa Fučíka o Studené vá

Příspěvek od Dzin »

Zatím jsme jen tak rychle proletěl, ale zaujalo mě. Musím si na to sednou ap ořádně pročíst.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Stíny stalinismu v nové knize Josefa Fučíka o Studené vá

Příspěvek od Mirek58 »

Pročíst a protřídit, celkem obvyklá směsice informací (bílé, šedé ,černé), pro bezproblémového dosažení jasného závěru.
ObrázekObrázek
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 9028
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Stíny stalinismu v nové knize Josefa Fučíka o Studené vá

Příspěvek od Dzin »

Nemyslím si. Je to psáno tak, aby se vyvracela různá tvrzení z knihy. Podle mě velmi povedeně.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 14969
Registrován: 26/1/2008, 16:48
Bydliště: Ostrava
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny stalinismu v nové knize Josefa Fučíka o Studené vá

Příspěvek od skelet »

Debata o rozmisťování sovětských balistických raket v padesátých letech byla přemístěna zde
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Knihy, recenze knih“