Díl I: Jak Ferdinand nezastavil Nikolaje a Hermann se mu za to pomstil.
část 1
Situace v ohbí Donu na podzim 1942
Generálporučík Ferdinand Heim, byl typickým důstojníkem německého Wehrmachtu. Svojí kariéru začal za 1. světové války, kdy byl nižším důstojníkem u dělostřelectva. Po válce zůstal v Reichswehru jako naprostá většina německé generality 2. světové války, ale na začátku invaze do Polska v roce 1939 stihnul dosáhnout jen hodnosti plukovníka. Byl schopný štábní důstojník, a tak zatímco v Polsku byl náčelníkem štábu u XVI. armádního sboru generála jezdectva Ericha Höpnera, během invaze do Francie již zastával funkci náčelníka štábu 6. armády u generálplukovníka Walthera von Reichenaua. Heim se u 6. armády podílel také na plánování operace Seelöwe, tedy invaze do jižní Anglie. Diktátorský a oddaný nacista von Reichenau nyní již polní maršál, si Heima u své armády podržel i během operace Barbarossa, kdy se naplno projevili jeho štábní kvality. Když Reichenau opouštěl post velitele 6. armády, aby se ujal velení na skupinou armád Jih, převzal velení 6. armády Heimův starý kolega a kamarád Friedrich Paulus. Pod Paulusovým velením se podílel na zastavení zimních sovětských úderů u Charkova, které se opakovali ještě v březnu. Ferdinand Heim byl odvolán počátkem května 1942 ze svého postu náčelníka štábu 6. armády a nahrazen plukovníkem Adamem, který zůstal náčelníkem štábu až do kapitulace 6. armády u Stalingradu. V době kdy cestoval Ferdinand Heim zpátky do Německa aby si vychutnal zaslouženou dovolenou, byla jeho 6. armáda pod těžkým útokem sovětských vojsk, tato bitva známá jako druhá bitva o Charkov, nakonec dopadla pro 6. armádu dobře, i když utrpěla citelné ztráty (přes 20 000 mrtvých), byla sovětská vojska na hlavu poražena. Ferdinand Heim se koncem června zúčastnil několika denního školení tankových důstojníků ve škole pro tanková a motorizovaná vojska v Kramptnitzu u Postupimi. Následně se 1. července ujal velení 14. tankové divize, která v té době byla součástí XIV. tankového sboru 1. tankové armády v Donském oblouku, v srpnu jeho nová divize přešla pod XLVIII. tankový sbor 4. tankové armády, útočící podél Donu na jih od Stalingradu. Během bojů o Stalingrad se díky těsné spolupráci 4. tankové armády a 6. armády, dostal XLVIII. tankový sbor spolu s Heimovou divizí do bojů o město. Již během operace Blau, která dovedla německá vojska až k Volze, utrpěla Heimova divize citelné ztráty, způsobené hlavně opotřebováním techniky, v prašných Donských stepích. Během podzimních bojů o Stalingrad utrpěla divize další citelné ztráty, ale Heimovo velení se osvědčilo a tak byl 1. listopadu povýšen do hodnost generálporučík a jmenován velitelem XLVIII. tankového sboru.
Generálmajor Ferdinand Heim
V době kdy Ferdinand Heim vyfasoval nové frčky a zabydloval se u svého nového štábu, vracel se průzkumný letoun Ju 88 ze stavu VIII. leteckého sboru 4. letecké armády ze svého „běžného“ průzkumného letu v nepřátelském týlu ležícímu proti 3. rumunské armádě. Letoun již poněkolikáté musel z klesat aby se dostal pod souvislou vrstvu oblačnosti, ale místo „mrtvolně“ šedivé stepy pilot i pozorovatel spatřili venkovské nádraží plné života s několika desítkama tanků. Silná protiletecká obrana zahnala letoun zpátky do oblačnosti. O půl hodiny později již má velitel 4. letecké armády generálplukovník von Richthofen na stole zprávu o schromažďování sovětských sil na Donu, tato zpráva je s dalšími získanými informacemi podstoupena OKH.
V té době, náčelník štábu 3. rumunské armády generálmajor Ioan Armore informuje své německé kolegy, že průzkum 3. armády zjistil že byl proti jeho silám vytvořen nový Donský front jehož velení se má ujmout sám Stalin. Front má 10. listopadu přejít do útoku z předmostí u města Serafimoviče. Ano rumunské informace z pozemního průzkumu jsou zavádějící…Samozřejmě že Donský front nebyl zcela nový, byl to nástupce Stalingradského frontu, novým frontem, který později útočil proti jednotkám 3. rumunské armády z předmostí u města Serafimovič, byl Jihozápadní front, vytvořený z velitelství 1. gardové armády. Donskému ani Jihozápadnímu frontu nevelel ani neměl velet Stalin. A 10. listopad byl z počátku skutečně brán jako jeden z možných datumů útoku, ale ve finálním rozpracování plánu Uran se s ním již nepočítalo…, přesto informace generálmajora Armoreho nemohla být brána na lehkou váhu.
Podzimní spory na OKH ohledně situace u skupiny armád B, vyvrcholili odvoláním náčelníka štábu OKH generálplukovníka Franze Haldera, který s Adolfem Hitlerem od druhé poloviny roku 1941, vedl jeden spor za druhým. Hitler si za nového nástupce zvolil vcelku nízko postaveného generálmajora Kurta Zeitzlera, který sloužil jako náčelník štábu skupiny armád D ve Francii. Jak nečekaná volba Zeitzlera do tak vysokého postu to byla, ukazuje i skutečnost, že Hitler udělil novému náčelníkovi hodnost generál pěchoty, čímž Zeitzler přeskočil hodnost generálporučíka. Takto rychlý a nečekaný postup samozřejmě znamenal u velitelů armád a skupin armád, že neměli k novému de facto představenému důvěru takovou, jakou ji požíval „starý veterán“ Halder, který díky svým střetům s Hitlerem nedostal ani na odchodu hodnost generála polního maršála. Hitler zvolením Zeitzlera nejspíše chtěl dosáhnout toho, že nový náčelník štábu si díky svému „nízkému původu“ nebude tolik dovolovat oponovat, jako by činili výše postavené „hvězdy“ wehrmachtu s větším zázemím. Pokud to byl Hitlerův záměr, tak skutečně dosáhl částečně svého, Zeitzler, vážící si takové pocty, v prvních měsících skutečně byl Hitlerovi na ruku a ikdyž měl jistě výhrady, nechával si je pro sebe. S postupem času i Zeitzlerovi „rostl hřebínek“ a ve druhé polovině roku 43 a v první polovině roku 44, již vedl Zeitzler tvrdé spory s Keitlem, Jodlem a hlavně Hitlerem, ve velmi podobném duchu jako Franz Halder, což nakonec také vedlo k jeho odvolání. Ale v osudové druhé polovině roku 1942, měl Adolf Hitler na štábu dalšího nesmělého přitakávače, jež rozšiřovalo duo Keitel, Jodl.
Porada na štábu OKH 15. září 1943 - V popředí zleva Erich von Manstein, Adolf Hitler, Kurt Zeitzler, Ewald von Kleist a "useknutý" Richard Ruoff, za Hitlerem je Theodor Busse.
Byť je téměř všeobecně přijímán za fakt, že podceňování nepřítele ze strany vrchního velení v čele s Adolfem Hitlerem ve druhé polovině roku 1942 dosáhlo vrcholu, lze si postoje OKW i OKH a Hitlera vyložit jinak. Letní operace Blau dopadla co se zisku území týkalo, velmi dobře, škody způsobené na sovětské bojové technice a živé síle byly sice veliké, ale ani zdaleka nedosáhli toho co německé velení očekávalo. Sovětská vojska stojící proti skupině armád Jih utrpěla v květnu 1942 velkou porážku v takzvané druhé bitvě o Charkov, která stála sověty přes 250 000 vojáků, mrtvých a zajatých. Další velké ztráty utrpěli sověti při zahájení operace Blau, což v podstatě úplně otevřelo němcům cestu do Donského obloku a na Kavkaz, ale na další velké sovětské síly narazili němci až u Voroněže, v ohbí řeky Donu a na Kavkaze, ale jen v ohbí řeky Donu se povedlo německé 6. armádě prakticky zničit 62. armádu generálporučíka Lopatina, boje o Voronež a boje na Kavkaze, byly vyčerpávající pro obě strany a německý postup zde byl téměř zastaven. Sověti ještě do července očekávali hlavní úder na Moskevském směru, proto zde soustředili většinu svých rezerv a ani po porážce u Charkova, nehodlala STAVKA oslabit své pozice při Moskvě, aby poslala výrazné posily k Jihozápadnímu a Jižnímu frontu. Byť to nebylo účelem, nakonec se šetření sil u Moskvy ukázalo jako prospěšné a nejspíše zabránilo jejich zničení při velký obchvatech německých kleští při začátku operace Blau, postupné nasazování u Voroněže a podél toku Donu, zastavilo snahy Německa a jeho spojenců překročit řeku Don směrem na sever.
Hitler se svým štábem začal od října zvažovat „reálné“ možnosti další bolševické zimní ofenzívy, na úseku jeho italských spojenců, tedy v pásmu 8. italské armády. Ale pro „zabezpečení Donu“ dokázal vyštrachat jen 6. tankovou divizi, která se v první polovině listopadu začala přesouvat z Francie na východ. Hitler už s koncem léta také začal zvažovat možnost vytvoření nové skupiny armád Don, která by zahrnovala armády spojenců Německa, tedy konkrétně 2. maďarskou armádu, 8. italskou armádu a 3. rumunskou armádu, velení by převzal sám rumunský maršál Ion Antonescu. Pro novou skupinu armád hovořil hlavně důvod vytíženosti štábu skupiny armád B generálplukovníka von Weichse, který mimo těchto tří spojeneckých armád musel zpravovat ještě 4. rumunskou armádu a tři německé armády (2. armádu, 6. armádu a 4. tankovou armádu). Štáb von Weichse tak vlastně plnil spíše úlohu tlumočníka a diplomatického zástupce mezi podřízenými spojenci a tudíž byl neustále vytížen. Vytvoření skupiny armád Don se ale neustále odkládalo z několika důvodu, tím největším důvodem byla maďarská strana, která nelibě nesla, že by musela být podřízena svému úhlavnímu nepříteli, rumunskému maršálovi Antonescovi. Hitler byl nejspíše z těchto „spojeneckých“ rozepří tak rozladěn, že se přestal zajímat o vytvoření nové skupiny armád a jen začátek stalingradské tragédie donutil vrchní velení narychlo vytvořit skupinu armád Don, ale tahle „nouzovka“ již neměla s původním návrhem prakticky nic společného. Pro množící se zprávy o chystané zimní sovětské ofenzívě si nechalo OKH vypracovat zprávu od německé rozvědky, která přišla až 12. listopadu (kdy byly sovětské přípravy na operaci Uran ve finální fázi), ve které se mimo jiné uvádí: „Nemáme ještě přesný obraz o uskupení nepřátelských vojsk, o jejich síle, rozmístění ani o čase, ve kterém hodlají udeřit. Žádné určitější příznaky, které by nasvědčovaly zahájení útoku v nejbližší době, se zatím neprojevily. Za této nejasné situace zatím není možné zjistit celkové operační záměry nepřítele. Pro rozvinutí širších operací nemá nepřítel zřejmě dostatečné množství sil.“
Poslední věta byla vodou na Hitlerův mlýn, který aby se nemusel dále zabývat tím, kde vezme další prostředky pro zabezpečení Donské oblasti, se oháněl vyčerpaností Rudé armády, kdykoli přišla řeč na sovětskou zimní ofenzívu.
Uprostřed generálporučík Hans von Greiffenberg a vpravo generálplukovník Maximilian von Weichs na štábu skupiny armád B koncem léta 1942.
Také Paulus si byl od října vědomý, že jeho křídla jsou slabě zabezpečena, obzvláště na severu tedy levé křídlo, které bylo východně od Kremenskové na Donu bráněno jednotkama 3. rumunské armády, by nemuselo v případě sovětského úderu odolat náporu. Proto podává Paulus návrh na velitelství skupiny armád B o postupném vyklizení Stalingradu a stáhnutí se za řeku Don, von Weichs samozřejmě návrh podstoupil OKH. Návrh u OKH vyvolal pořádný rozruch a Paulusovi se dostalo bleskurychlého zamítnutí. Zeitzler ještě téhož dne zatelefonoval Paulusovi: „Váš návrh na vyklizení Stalingradu vůdce kategoricky zamítl. Nechtěl o něčem takovém vůbec diskutovat. Soudí že vaše obavy z ruského útoku jsou neopodstatněné.“
Paulus, následovně se Zeitzlerem probral všechny zjištěné příznaky, byť byl Zeitzler štábní expert, nedokázal se tehdy k tomu postavit jako Halder a i když třeba souhlasil s obavami Pauluse, kostatoval: „Podle zdejšího mínění je Rudá armáda rozdrcena a nedisponuje žádnými zálohami, které by stály za řeč. V důsledku toho není schopna větších útočných operací. Z tohoto základního pohledu se má vycházet při hodnocení nepřátelských možností.“
Paulusovi nezbývalo než se smířit s konstatováním OKH, které nejspíše mělo informace, které on postrádal a tudíž došlo k rozdílnému názoru.
Přes von Weichsův štáb mu následně došel oficiální Hitlerův rozkaz: „Od velení 6. armády a od jejich vojsk, jež tak často prokázala svou statečnost, očekávám nasazení všech sil tak, aby dosáhly Volhy v celém stalingradském úseku a vytvořily tím předpoklad pro obranu této bašty.“
11. listopadu přešla 6. armáda ve Stalingradu do posledního velkého útoku, ale i ten skončil nezdarem. Paulus se následně na štábu opět zamyslel nad mapou, která byla doplňována ikonama nových sovětských jednotek stojících na křídlech 6. armády, bráněné Rumuny.
„Je to jasné, bude-li Hitler dál kašlat na naše návrhy, dojde k perfektní katastrofě.“ Konstatoval štábní důstojník Elchlepp. Paulus znovu poslal na skupinu armád B své původní návrhy doplněné novými fakty a opět se mu z OKH dostalo odpovědi: „Rusové jsou nyní rozhodující měrou oslabeni.“
Paulus během rozhovoru s pobočníkem plukovníkem Adamem pronesl: "Vy znáte mé návrhy. Hitler je všechny zamítl. Za každou cenu požaduje obsazení Stalingradu. Přitom vykrvácíme. A to ještě není všechno, Stalingrad se může stát Kannami 6. armády!“
Paulus po té udělal jedinou změnu co mu v kompetenci zůstala, přesunul štáb XLVIII. tankového sboru s generálporučíkem Ferdinandem Heimem za Don do týlu 3. rumunské armády, kde měl vytvořit údernou skupinu s prořídlou 22. tankovou divizí a 1. rumunskou obrněnou divizí. 14. tanková divize, která tvořila páteř sboru, ovšem musela zůstat ve Stalingradu, kde se podílela na německém útoku. XIV. tankový sbor generála tankových jednotek Hanse Hubeho se měl začít také připravovat k přesunu za Don.
Porada u Hitlera, vpravo Adolf Hitler, Georg von Sodenstern a Friedrich Paulus.
Zdroje: A maršál se vzdal - Jaroslav Králík
Nerovní spojenci - Richard L. DiNardo
Ztracená vítězství - Erich von Manstein (svazek 2)
Charkov 1942 - David M. Glantz
http://www.geocities.com/~orion47/
http://www.axishistory.com/
foto + mapka převzato z wikipedie.
Zapiště mě do pořadí na autorizovaný výtisk 
