Když jsem sledoval jednotlivá diskusní fóra, dospěl jsem k závěru, že jim do značné míry chybí „jisté vodítko“, ke kterému by bylo možno věcně diskutovat a přispívat.
Vybral jsem tudíž jednu z prací, o které se domnívám, že je kvalitně zpracovaná, v rámci možností, daných dokumenty, které jsou k dispozici. Jde o knihu Josefa Fučíka, „Stín jaderné války nad Evropou“.
Protože jsem nenašel elektronickou verzi této knihy a tím i nemohl použít odkazy, rozhodl jsem se digitalizovat některé kapitoly a předložit Vám je k doplnění s širší rozpravou.
První stať nazvaná „Odhalení“ v pražských archivech se zabývá zámyslem použití ČsF, ve světle zveřejněných dokumentů, které jsou zpracovány v knize Petra Luňáka „Plánování nemyslitelného“.
Pikantní na této situaci je, že VHA povolil odtajnění těchto plánů, zámyslů a dalších dokumentů, které i dnes obsahují citlivé informace důležité pro národní bezpečnost ČR. Tedy informace, které „protějšky“ odmítly zveřejnit s poukázáním na stejné důvody. Že kniha byla zpracována na základě požadavku NATO a byla i z „jistých“ zdrojů takto financována, je jen třešnička na dortu. Pak už nás ani nemůže překvapit, že P. Luňák je zaměstnancem centrály NATO.
Anotace
Obdobím studené války se zabývá četná literatura různého politického a ideologického zabarvení. Navzdory tomu však chybějí poznatky o válečných přípravách, operačním plánování a jaderném vyzbrojování obou vojenských bloků. Pokusem o nápravu tohoto neuspokojivého stavu je kniha renomovaného českého vojenského historika Josefa Fučíka STÍN JADERNÉ VÁLKY NAD EVROPOU, která se zabývá především opomíjenou západní stranou konfliktu, ale též skutečnostmi, které lépe osvětlují úlohu československé armády ve strategii Varšavské smlouvy. Součástí publikace je prolog Jana Ludvíka o vzniku a eskalaci studené války a závěrečná analýza toho, jak se v současnosti přes navenek vstřícné kroky jaderných velmocí i nadále projevuje dědictví studenoválečných jaderných doktrín. Kniha je chvályhodným pokusem zařadit úvahy o čs. vojenském plánování do širšího kontextu (v rámci dosud značně omezených možností) a nahradit četné propagandistické „zkraty“ věcným tónem. Prof. Dr. Jan Wanner, DrSc.
„Odhalení" v pražských archivech
Zámysl použití vojsk ČsF na evropském válčišti... řešili a rozpracovali ve dnech 12. až 14. května 1964 na Generálním štábu ozbrojených sil – podle pokynů náčelníka tohoto generálního štábu – pouze nejvyšší představitelé (ČSLA). Bylo tomu tak proto, že požadavky na utajení těchto válečných dokumentů prosazovaných sovětskou stranou jinou metodiku prací prostě nepřipouštěly. (K. Štěpánek v československé lidově armádě na Rýnu, 2007)
V předcházejících kapitolách jsme se pokusili uvést některé širší poznatky, nezbytné k dokreslení reálného obrazu válečných příprav na středoevropském válčišti v letech 1945—1968. Nyní je tedy možné se zasvěceněji zabývat dokumenty, označenými za Československé vojenské plány a „odhalenými" (uncovered) ve vojenských archivech v Praze. Z nich ten z roku 1964 byl po jeho zveřejnění vydáván, alespoň podle již zmíněných citací z článků renomovaných západních periodik, za plán k jadernému zničení západní Evropy.
Operační dokumenty té doby, připravující na obou stranách konfliktu velká uskupení vojsk k válce dosud nepoznané ničivosti, měly však od bulvárních impresí publicistů daleko. Jde o nejvýznamnější podklady vojenského velení té doby a je nutno je interpretovat s mimořádnou odpovědností, pokud možno bez ideologické čÍ pouhé senzační příměsi. Obsah této dokumentace je hodnověrným svědectvím o celém souhrnu cílů bojové činnosti vojsk, vedené na obou stranách podle jednotného koaličního strategického záměru. Kvalita zpracování operačních dokumentů, jejich věcnost, předvídavost, flexibilita a řada dalších faktorů rozhodují ve značné míře o úspěchu či porážce, přežití či katastrofě polních vojsk.
Plánovači studené války k tomu navíc měli jeden zcela nový úkol nedozírného významu - vyrovnat se s hrozbou stále rostoucího počtu jaderných zbraní, o jejichž ničivé síle a dlouhodobých následcích měli k dispozici převážně jen teoretické poznatky z (mnohdy si odporujících) řádů a předpisů. Jen málo z příslušníků operačních složek vyšších štábů obou stran, izolovaných na svých přísně tajných pracovištích, nežilo s traumatizující představou, že důsledky detonací jaderných náloží by ohrožovaly nejen válčící vojska, ale ve zcela ohromující šíři by usmrcovaly civilní obyvatelstvo a ničily rozsáhlá území, bez ohledu na to, která
strana je použila.
Žádný operační plán navíc nebyl a ant nemohl být scénářem, podle něhož se řídil děj a z něhož lze účelově extrahovat podklady pro strhující publicistiku. Staletí válek ukázala, že plán boje či operace, a to ať rámcový, a tím spíše podrobný, může pouze naznačit způsob dosažení vytčeného cíle. Právě největším uměním jeho zpracování byla variabilita, umožňující jeho vykonavatelům v případě nutnosti, bez ohrožení a chaosu, pohotově reagovat na změněnou situaci.
Z těchto a řady dalších důvodů byla operační dokumentace ve všech vyspělých armádách zpracovávána s mimořádnou zodpovědností a pečlivostí, a to jak co do obsahu, tak uspořádání. Celý proces se řídil přísnými předpisy, každá i formální změna měla svůj význam a operační důstojníci patřili k nejkvalifikovanějším příslušníkům všech štábů a armád vůbec.
Při spravedlivém posuzování to jednoznačně platilo i pro armádu československou. Její poválečné operační plánování se rodilo a prohlubovalo v souladu s růstem a možnostmi budované armády. Za náznak prvního československého operačního plánu té doby
lze považovat dokument „Československá armáda. Její úkoly a organizace", zpracovaný v průběhu roku 1946 tehdejšími podplukovníky generálního Štábu Bohumírem Lomským a Vilémem Sacherem. Pro zajímavost zde připomeňme alespoň jeho hlavní rysy.
Úkolem československé armády se měla stát obrana nezávislosti a celistvosti ČSR, plnění závazků vyplývajících ze spojenecké smlouvy se Sovětským svazem z roku 1943 a dalších smluv, jakož i z členství v Organizaci spojených národů.
Dokument počítal s těmito variantami vstupu ČSR do války:
• A: v případě napadení SSSR - možné vyslání československé
expediční armády, vedoucí poté bojovou činnost v rámci sovětských armád,
• B: preventivní zásah ČSR v rámci kolektivní bezpečnosti OSN
nebo příslušné sovětsko-československé smlouvy (například zásah proti Německu),
• C: obrana celého československého teritoria až k hranici se SSSR a částečně s Polskem.
Ve sledovaném období šedesátých let minulého století rozeznávaly předpisy ČSLA dva základní operační dokumenty.
Byla jím především Operační směrnice jako „písemné vyjádření vydávané nadřízeným velitelem (náčelníkem).
Vydávají vrchní velitel pro vojska frontu nebo velitel frontu pro vojska armády k uskutečnění svého rozhodnutí. Obsahuje základní údaje, jež velitel frontu (armády) potřebuje k vlastnímu rozhodnutí."
Prováděcím dokumentem byl poté Plán operace jako „základní bojový dokument svazu (tedy armády či operační skupiny- pozn. aut.) pro přípravu a vedení operace, ve kterém se konkrétně stanoví pořadí a způsob splnění úkolu vojsky a zásadní opatření k zabezpečení bojové činnosti. Plán je podrobným rozpracováním rozhodnutí velitele na mapě, se stměnými vysvětlujícími poznámkami a potřebnými propočty a zdůvodněními."«
Tuto mimořádnou závažnost obsahové i formální struktury operačních dokumentů by si měl dnes uvědomovat každý badatel, chce-li takovým specifickým pramenům rozumět a dopracovat se při práci s nimi hodnověrných závěrů. To se však u „objevených" a v zahraničí narychlo publikovaných dokumentů ČSLA z padesátých a šedesátých let zjevně nestalo. O tom svědčí způsob jejich použití, zmíněný již v úvodu této práce. Očividně byly, prakticky nevyhodnoceny, nabídnuty zahraničním periodikům coby překvapivá a odhalující četba. Jestli lze tímto způsobem přispět k serióznímu poznání o přípravách jaderné války v padesátých a šedesátých letech minulého století a vyvodit z něj hodnověrné závěry, je sporné.
Tak se o souboru různorodých dokumentů „z pražských archivů" tvrdí, že „vojenské plány publikované v tomto svazku jsou uceleným a cenným dokumentem východního vojenského uvažování". Jde o tvrzení silně přehnané, neboť publikované spisy, alespoň tak jak byly zveřejněny, nelze považovat ani za ucelené, ani k charakteristice takového východního uvazování dostačující. Škoda, že nikde nebylo popsáno, co se za tímto termínem skrývá. V tomto případě tedy, v dokumentech ČSLA, je takto nutno jednoznačně chápat
odbornou kvalifikaci a operační zdatnost československého generálního štábu. Nebude proto na škodu uvést, jakého charakteru je zveřejněný konvolut dokumentů v citovaném díle, co vlastně obsahuje a jak při tom byly názvy jednotlivých spisů upraveny ( v.m. viz fotoprezentace):


Obdobné, avšak ještě překvapivější zacházení s dokumentem lze zaznamenat v příloze č. 2 knihy „Plánování nemyslitelného", nazvané Rozhovory s Československými generály 2003 - 2004. Zde mimo jiné nacházíme rovněž odpovědi generála Václava Vitanovského, tvůrce a rozhodující osobnosti československé vojenské strategie a operačního plánování. Jak se gen. Vitanovský dostal mezi účastníky Rozhovorů 2003-2004, když zemřel již v roce 1996, kniha nevysvětluje. Naopak, v úvodu třetí části otázek a odpovědí těchto rozhovorů se sděluje, že ……byli generálové požádáni, aby zhodnotili text plánu roku 1964 (viz dokument č. 6).
Je pozoruhodné, že všichni zúčastnění se shodli na nerealizovatelnosti plánu a jeho pozdějších podob (zvýrazněno autorem). Pozoruhodné je pouze to, jak je zde čtenáři bez váhání předkládána simulovaná realita.
Skutečný rozhovor s generálem Vitanovským se konal v Praze již 20. listopadu 1990 a jeho aktéry byli členové Vládní komise pro analýzu událostí let 1967-1970; poté jím byl autorizován 14. prosince téhož roku. O „Plánu 1964" v něm (ani v celistvém záznamu a poté z něho použitých výňatků) však nepadlo ani slovo.
Tento přístup se může na první pohled jevit sice jako poněkud neobvyklý, a pro naše téma nepříliš významný. Hledáme-li však v těchto rozhovorech názory na přípravy ČSLA k možné válce v padesátých a Šedesátých letech minulého století, musíme vzít v úvahu, že ve směsi výpovědí Vitanovského a ostatních generálů, předkládané Rozhovory, existuje odstup 12-14 let. Během té doby se pohled na ČSLA, její úlohu a operační plánování výrazné proměňoval. Namísto potřebné odborné analýzy a věcných závěrů se prosadila ideologizovaná a povrchní politická interpretace, spočívající na prostém tvrzení, že ČSI.A byla od počátku nástrojem sovětských agresivních válečných příprav.
Tuto obecni rozšířenou verzi přijala během těchto dvanácti let za své (z důvodů, jež lze snadno domyslet) většina generálů ČSLA, kteří se zúčastnili Rozhovorů v letech (snad) 2002-2004. Ačkoliv zastávali za studené války vysoké mírové i válečné funkce v armádě Varšavské smlouvy a vedli by tudíž československá vojska do jaderné války, hledali nyní své místo na straně kritiků. Vyvinuli přitom obdivuhodnou snahu se od všeho, co připravovali oni (kdo?) distancovat. Když se pak ostatní účastnící Rozhovorů omezili pouze na obecné odpovědi, bylo snadné pomocí „tematického výběru a další úpravy"dosáhnou) předem očekávaných závěrů.
Tento přístup vsak v žádném případě nesdílel v roce 1990 generál Vitanovský. Nejen proto, že se věci dosud neujali propagandisté, ale především ze své pozice klíčové osobnosti československého operačního plánování a za války předurčeného náčelníka štábu ČsF. Na tuto funkci se připravoval s plným vědomím tísnivého postavení ČSLA i pocitem své vlastní nezáviděníhodné zodpovědnosti. O tom, že se vždy pokoušel, prosazoval československé vojensko-politické zájmy, svědčí mimo jiné jeho střet, v němž se v roce 1961 postavil mocnému náčelníku sovětského generálního štábu maršálu Zacharovovi. Sklidil za to maršálovu nelibost, neboť ten jej prohlásil za revizionistu, přesto Vitanovský v dalších letech nepolevil ze svých představ. O tom svědčí jeho nástin Československé vojenské doktríny a učebnice vojenské strategie. Stal se proto, ještě před sovětskou okupací ČSSR v dubnu 1968, jedním z prvních zavržených a vyobcovaných armádních představitelů.
Generál Vitanovský neměl, proto sebemenší důvod v diskusi s členy Vládní komise 1990 cokoliv zastíral a jeho popis tehdejšího stavu válečných připrav lze považovat za zcela hodnověrný. Je pouze škoda, že z patnáctistránkového přepisu jeho výpovědi 1990 neprošla tematickým výběrem pro zmíněné Rozhovory pro nás zásadní pasáž, v níž (navzdory dalším výkladům po jeho smrti) uvádí, že ČsF měl za úkol přejít do útočné operace - protiúderu - až po svém napadení nepřítelem:
„To znamená, že my jsme v podstatě tvořili první strategický sled toho celého uskupení Varšavské smlouvy. Jelikož to bylo - a to zase mohu klidně říci - ta forma byla útočná, jak to samozřejmě všechno bylo nacpáno na západní hranice našeho státu, všechna ta vojska. Především tam byly divize na plných počtech, bylo to všechno od Karlových Varů přes Mariánské Lázně, přes Plzeň, Klatovy, až dolů na jih k rakouským hranicím. Prvosledové divize, vybírané, plné, všechno tohle. To úsilí bylo tak strašné, že nemluvě o tom, když si člověk tu koncepci dovedl představit, tak si musel uvědomit, že tyto sledy musí v první řadě odrazit útok tehdejšího nepřítele, musí potom přejít do protiúderu {zvýraznět autorem), tak si dovedete představit, co by z toho zbylo. To byly prostě jednotky, předurčené pro likvidaci, poněvadž to vždyť ten první sled odnese...“
Z toho i pro nás vyplývá, že k tomu, kdy a za jakých podmínek měl ČsF přejít do útočné operace, je zapotřebí pozorně studovat kompletní operační plány; vědět vše podstatné o možnostech výcviku a mobilizace Vitanovským uvedených sil a navíc i do úmoru nacvičovanému „třicetiminutovému opouštění mírových posádek (o něm se podrobněji zmiňuje další kapitola této práce) a přesunu do prostorů rozvinutí. Přitom stále platí, že jednotky se nemohly v případě vypuknutí války chovat jinak, než jak jim to přešlo do krve, jinak by připravily vlastní zkázu, a to ještě předtím, než by vstoupily do boje."
Jak citlivá je otázka operačních plánů, s tím spojeného pochopení jejich obsahu a nakládání s těmito dokumenty, o tom svědčí i dosavadní nedostupnost operačních plánů polních sil NATO z téhož období - v ohlašovaných „deklasifikovaných“ dokumentech je hledáme marně.
Vše, co je o nich dosud prakticky k dispozici, jsou jejich již vzpomenuté sporadické popisy a zmínky ve studiích o operačních plánech. Tak se například Operační plán 4102 (OPLAN 4102) USAREUR (evropské velitelství armády USA) popisuje jako přísně lajný návod postup od míru k válce. Podrobně stanoví - „na minuty předně" -, jak by americké síly reagovaly „hodinu od hodiny" na sovětský útok přes vnitroněmecké hranice, včetně podrobných údajů o příchodu posil ze Spojených států, jejich vyzbrojení a začlenění pod velitelství NATO. Tento plán určoval prostory, v nichž se rozvine každá jednotka po vypuknutí války, a jak budou poté tylo síly „využívat výšiny a údolí drsného západoněmeckého terénu" k vedení obrany v hloubce, včetně postupu při použití jaderných zbraní.
Snad jediným skutečným operačním dokumentem ze západní strany, který lze vyhledat v dokumentaci nabízené projektem PHP', je operační plán amerického V. armádního sboru v SRN (GDP - General Defense Plan). Avšak i tento solitér má jistý háček, neboť nejde o autentický americký originál, ale o německý překlad tohoto plánu, jehož kopie se dostala ještě během jeho dopracovávání na počátku roku 1981 do rukou východoněmecké zpravodajské služby. O rychlosti této „distribuce" svědčí i skutečnost, že dvě přílohy nebyly dosud hotovy (SUPPLAN 33001); tedy ani tento plán není úplný.
Dodavatelem kopie celého souboru GDP, jehož součástí byl i tento sborový operační plán, byl cestou maďarského vojenského zpravodajství' americký seržant Clyde Lee Conrad z Bad Kreuznachu, v tomto směru jeden z nejúspěšnějších agentů pracujících pro sovětský blok. Byl odhalen až v roce 1988, poté zatčen, postaven před soud a odsouzen na doživotí; zemřel v roce 1998.
Lze téměř s jistotou předpokládat, že obsah německého překladu plánu je autentický s originálem, neboť byl pořízen na ministerstvu státní bezpečnosti NDR, označen za přísně tajný, určen (podle rozdělovníku) k pouhému přečtení čtyřem vybraným funkcionářům a poté k archivaci.
Lze namítnou, že dokument je o dvacet let mladší než období, o kterém zde píšeme, a počátek osmdesátých let byl již poznamenán jistými vojenskopolitickými změnami; na podstatě ani uspořádání tohoto plánu jako věrohodného příkladu í však nic nemění.
Jeho obsah ukazuje, že poměry na středoevropském válčišti zůstaly v podstatě nezměněny; též předepsané formální zpracování dokumentu nedoznalo žádných změn. Jde tedy v tomto případě skutečně o ucelený operační dokument, obsahující situací vlastní i nepřítele, záměry a fáze operace, sestavu sboru velení, řízení a spojení, úkoly palebné podpory, protivzdušné obrany, radioelektronického boje, ženijního zabezpečen meteorologické služby a podobně. Uveďme zde proto alespoň základní fakta a záměry tohoto skutečného operačního plán o 238 stranách formátu A4.
Americký V. armádní sbor, jako svaz podléhající střední skupině armád (CENTAG), měl v případě vypuknutí válečného konfliktu zaujmout takzvanou předsunutou obranu v bezprostřední blízkosti hranice s NDR východně od výšin Vogelsbergu.
- jeho 8. pěší a 3. obrněná divize byly zařazeny v prvním sledu,
- 2. brigáda 8. pěší divize a tak zvané bojové uskupení 5/6 (5. praporu 68. obrněného pluku) ve druhém sledu;
- zálohu tvořil 11. lehký obrněný pluk a pět bojových uskupení, každé v síle praporu.
Pásmo rozvinutí sboru mělo mít šířku 70-80km hloubku 120 km; u každé jeho divize pak 40 a 60-70 km.
Za této situace se očekávalo, že nepřítel (vojska Varšavské smlouvy) zaútočí na hlavním směru Eisenach—Bad Hersfeld-Alsfeld, případně Eisenach-Hünfeld-Schlitz, a to 6-8 divizemi v prvním sledu a 3-4 divizemi ve druhém sledu. Úkolem takzvané předsunuté obrany V. sboru bylo zastavit očekávaný útok nepřítele v prostoru hranice obou německých států po příchodu záloh ve střetném sražení zabránit jeho postup k Rýnu a přejít do protiútoku. K němu mohlo americké velení přisunout svou 7. a 9. pěší divizi, 1., 4., 5. a 24. mechanizovanou divizi, 2. obrněnou divizi a 11. lehký obrněný pluk.

Již v první fázi tohoto střetnul! (ač se všeobecné očekávalo, že nepřítel zaútočí pouze konvenčními silami a k jaderným zbraním se uchýlí až v případě neúspěchu) je zde plánována palebná jaderná podpora. Měly ji poskytnout především:
- operačně - taktické řízené střely Lance ze svých odpalovacích zařízení, rozmístěných v hloubce 30-40km od předního okraje vlastní obrany (mohly tedy ničit cíle v hloubce území NDR- pozn. aut.);
- dále letecké jaderné pumy a jaderné miny. Pomocí těchto min měly být vytvářeny jaderné zátarasy přehrazující směry postupu nepřítele v bezprostřední blízkosti hranice (o těchto minách bude ještě řeč).
Je tedy zřejmé, Že hlavní úsilí v použití jaderných zbraní zde směřovalo především na území NDR - připravovalo se rovněž použití chemické munice, a to za předpokladu, že k tomu přistoupí během operace i nepřítel. Na západoněmeckém území kolem hraníce 5 NDR, kde měla proběhnout první fáze střetnutí, se připravovala hromadná evakuace obyvatelstva.
Příloha plánu pro přechod do protiútoku patří ke zmíněné části dokumentu, jež nebyla v době, kdy se ho zmocnila východoněmecká agentura, ještě dopracována. Nacházíme zde však její část (Anlage C, Anhang 1 - „Rozhraní pásem obrany"), v níž úkoly sboru zasahují až hluboko do území NDR, kde se původní šířka obranného pásma zužuje asi na polovičku. To může svědčit o přechodu do útočné činnosti na východoněmeckém teritoriu ve směru Erfurt-Leipzig. Nezní to nijak překvapivě, neboť SRN neuznávala NDR jako stát a považovala její území za vlastní.
Z těchto poznatků je zřejmé, že forma a obsah skutečných amerických operačních plánů (především GDI' 33001), třeba zde vyjádřené poněkud jinou dikcí, byly v podstatě obdobné se strukturou operačních dokumentů ČSLA. Nemůže tomu ani být jinak, neboť k takovému obecnému formátu se vyspělé armády dopracovaly po staletích válečných zkušeností a za cenu nesčíslných krvavých ztrát. V případě projektu PHP a jím inspirované publicistiky jsou však z obou stran stále předkládána jen torza; skutečné a celistvé operační plány polních svazů obou stran (především USA a SSSR) zůstávají nadále nedostupné. To znemožňuje jakékoliv zodpovědné komparace a rozbory, vedoucí k objektivnímu poznání situace a možností, které v té době na středoevropském válčišti skutečně panovaly. Přesto však se nadále setkáváme se suverénními závěry, chatrně podepřenými pouze politickými a ideologickými argumenty či nejrůznějšími dohady. V tomto směru ani projekt PHP svou vyhlášenou paralelitu neprokázal a ustrnul na jednostranném pokusu o „vnitřní historii Varšavského paktu", v němž i tak zůstává řada závěrů pouhou spekulací.

Rozdělení sektorů pro jednotlivá uskupení

Tak viděl situaci na válčišti protivník[/align]