Tak označil na jaře 1945 americký časopis Time nálet na Tokio z 9.3.1945. Větou, že „japonská města budou hořet jako listí na podzim“ vyjádřil názor veřejnosti. Ta požadovala tvrdé potrestání útočníka který v prosinci 1941 napadl bez vyhlášení války jejich jednotky.
V lednu 1945 převzal XXI. bombardovací velitelství se základnou na Marianách generálmajor Curtis LeMay. Poučil se z chyb svého předchůdce, generála Hansella a okamžitě zavrhl do té doby preferovanou metodu přesného bombardování. Ta byla totiž v případě Japonska velmi neefektivní. Téměř dvě třetiny japonské průmyslové výroby byly rozptýleny do malých továrniček a dílen (často jen s 20-30 dělníky) v městské zástavbě.A tak to co se osvědčilo v případě Německa, tedy útok výbušnou municí na přesně určené cíle, se tady míjelo účinkem. I v Evropě byly na pořadu dne kobercové nálety, ale s tím co dokázali Američané v Japonsku se nedá srovnat nic.
Američtí letečtí velitelé v té době již měli způsob jak japonskému národu připomenout, že by bylo vhodné kapitulovat. Oprášili starou studii majora W. L. Redlese který již v roce 1919 navrhl že v případě konfliktu s Japonskem by hydroplány z mateřských lodí měly bombardovat japonská města zápalnou municí. Také zpráva admirála Jamamota z roku 1939 uváděla, že japonská města postavená hlavně ze dřeva budou v případě útoku snadno hořet. Na japonské staně však toto varování zpočátku nikdo nebral vážně a v době kdy bylo nebezpečí akutní již bylo na jakákoliv opatření pozdě.
Prvním LeMayovým útokem byl nálet na Kóbe 4. února. Tehdy už byla použita pouze zápalná munice ale nálet byl proveden z velké výšky a neměl požadovaný účinek (výsledky však byly označeny jako povzbudivé). Generálmajor LeMay se rozhodl modifikovat způsob útoku. Další nálety měly být prováděny z malé výšky a maximálně mělo být zvýšeno množství nesených pum. Z bombardérů B-29 byla demontována veškerá výzbroj s vyjímkou záďového kanonu a do každého stroje bylo naloženo 2500 - 4000 kg napalmové munice. Čelní formace nesly po 180 značkovacích pumách M47 o hmotnosti 21,5 kg a letouny hlavního svazu měly naloženo po 1440 náložích M69 o hmotnosti 2,7 kg. M69 byly kazetové pumy v pravém slova smyslu, šlo o svazky 36 válců (celkem se jich do pumovnice vešlo 40) s průměrem 7,5 cm a délkou 50 cm vybavených distančním zapalovačem a stabilizovaných metrovým kusem látky. Velmi jednoduché a díky náplni tvořené napalmem i velmi efektivní řešení.
Ve čtvrtek 8.3. posádky bombardérů obdržely rozkazy k útoku na Tokio. Nálet měl být proveden v noci z 9.na 10. z výšky pouhých 1500 metrů. Posádky sice reptaly, že let v odzbrojených superpevnostech je sebevraždou, ale velení spoléhalo na moment překvapení a na to, že Japonci prakticky nemají noční stíhačky.
První značkovací stroje odstartovaly 9.3. z Guamu v 17.36 a hlavní formace vzlétla z Saipanu a Tinianu kolem 18.15. Jeden letoun se po startu zřítil ale zbylých 333 pokračovalo k severu ke svému cíli v centru japonské metropole.
Jako první se nad Tokio dostala značkovací letadla která v cílové oblasti vyznačila obrovský ohnivý kříž v kruhu o rozloze asi 20 km². Potom nalétly hlavní svazy a ve vyznačených sektorech rozpoutaly peklo. V Tokiu se chvíli před náletem zvedl silný vítr který napomohl šíření plamenů. Poslední letouny musely kvůli obrovskému žáru vystoupat výš (podle pozdějších vyšetřování teplota v centru překračovala 1000°). Podle přeživších v cílovém prostoru vyschly všechny menší řeky a kanály, ve větších voda vařila a místy se tavily železné konstrukce. Mnoho obyvatel Tokia se v hrůze shromáždilo v chrámech kde uhořeli při motlitbách. Komu se nepodařlo uniknout v prvních minutách ten neměl šanci na záchranu. Posádky letounů po návratu hlásily, že se jim bylo ze zápacku spáleného masa na zvracení a mnoho jich muselo lékařské ošetření kvůli otravě kouřem.
A jaké byly výsledky útoku?
Americký úder se vyrovnal přírodním katastrofám. Podle pozdějších zpráv byl ničivější než největší zemětřesení té doby (San Francisko-1906, Messina-1908, Yokohama-1923) a dvojnásobně převyšoval i pozdější jaderný úder na Hirošimu. Když se po mnoha hodinách podařilo uhasit požár neexistovalo už 267000 domů v centru Tokia na ploše téměř 40 km². Více než milion obyvatel přišlo o střechu nad hlavou. Celou oblast pokrývaly hromady ohořelých těl, v řekách plavala další která se ve vodě doslova uvařila. Podle úředních zpráv jich bylo pohřbeno 83793. Mnoho obětí však shořelo na popel a celkové ztráty se odhadují na 130000 mrtvých, nemocnice a stanice první pomoci ošetřily přes 160000 zraněných.
To však byl pouhý začátek. Další den napadlo 313 letounů Nagoju (kvůli jinému způsobu bombardování nebyly následky tak katastrofální), v červnu byla bombardována Ósaka, Yokohama, Kóbe, Kawasaki a znovu Tokio a Nagoja, celkem 180 km². Běkem několika měsíců měl LeMay k dispozici přes 500 B-29 které měnily ve spáleniště jedno město za druhým. Nálety byl přerušovány jen kvůli občasnému nedostatku napalmové munice na Marianách. Celkem bylo do konce války provedeno přes 130 paličských útoků na japonská města s účinností která často dosahovala až 99%. A přitom americké ztráty za celé toto období činily jen 136 letounů při celkovém počtu 6690 bojových letů, tedy jen 2%.
LeMay dospěl do stavu o kterém si Harris nebo Spaatz v Evropě mohli jen nechat zdát. Měl v rukách zbraň která mohla donutit Japonce kapitulovat bez nutnosti vylodit se na ostrovech. A osobně si myslím, že jaderný útok na Hirošimu a Nagasaki, jakkoliv strašný, ušetřil Japonce mnohem větších ztrát. XXI. bombardovací velitelství mělo dost sil ke spálení Japonska.
Takto vypadala centra japonských měst po napalmovém útoku
Oběti útoku v Tokiu
Bombardér B-29 a náklad značkovacích pum M-47
