Pearl Harbor - 5.část, co mohli Američané vědět

[Polarfox]

Naopak, Japonci museli na USA zaútočit, protože to bylo pro ně nezbytné. Vůbec s podporou Německa nepočítali, pro ně to byla otázka "života a smrti". Resp. otázka zachování jejich expanzivní politiky. Ikdyby neměli spojeneckou smlouvu s Německem, na USa by zaútočili.

Kořeny pacifického konfliktu se táhnou až někam k letem 1906-1907...s postupným přechodem od srdečných vztahů k rivalitě a posléze nepřátelství. V momentě, kdy v 20tých letech začala získávat rozhodující vliv válečná/expanzivní klika, tak se jednalo už jen o otázku času. Jak tu bylo správně podotknuto, situace Německa na to neměla nejmenší vliv.

Ne tak docela, spousta lidí si tam uvědomovala že USA se válce nevyhne. Samozřejmě nikdo nečekal úder na Pearl Harbor (taky to bylo od Japonců neuvěřitelně drzé a odvážné ) ale spíš na Filipíny. A Filipíny Američané měli v plánu mohutně posílit, tak mohutně že v polovině roku 1942 by tam byla vojenská situace pro Japonce zřejmě dost obtížně řešitelná.

Situace po revizi válečných plánů v polovině 30tých let (a těsně před počátkem Druhé světové války) nemám momentálně úplně tip top nastudovánu, ale všechny střídmější strategie (ale v podstatě i ty nestřídmé) od počátku plánování války s Japonskem (tj. War Plan Orange, od roku 1907 výše) počítaly se ztrátou Filipín a ostatních západních opěrných bodů jako Guam atd. Poté mělo následovat dlouhé období pošťuchování s Japonci a především shromažďování sil. V momentě dostatečné převahy se měla celá ta mašinérie vrhnout na západ, vybudovat zde základny a pustit konečně Japoncům kapku žilou. Poslední fáze počítala s blokádou a bombardováním Japonských ostrovů, což mělo přimět stát ke kapitulaci.

Vše samozřejmě nedopadlo zcela podle plánů, viz. Pearl Harbor (překvapení), znovuobsazení Filipín a plánovaná invaze na mateřské ostrovy (v podstatě politické záležitosti, s kterými se v plánování prakticky nepočítalo), ale když si vezmeme průběh Pacifické války, tak v základních obrysech běžel dle dlouhodobých očekávání. Některé japonské úspěchy možná zaskočily více, ale v podstatě se čekalo, že to tak bude. Jeden z mála limitujících faktorů byla vůle obyvatelstva bojovat...tudíž na americké straně obavy, zda-li národ vydrží v konfliktu více než dva roky (střízlivé odhady správně nadhazovaly, že porobení Japonska může trvat klidně 4-5 let), což se ukázalo být liché....a na japonské straně předpoklad (kterému sama spousta vedoucích činitelů nevěřila), že Spojené státy po cca dvou letech náporu rezignují na pokračování ve válce...což se opět ukázalo být lichým předpokladem.

Pearl Harbor tak byl "pouze" nepředvídaným činitelem v jinak celkem dost předvídatelné válce.

[Farky]

V létě 1941 Japonci expandovali do míst, kde to začalo USA a jejich spojence tlačit v botě. Reakcí byly sankce a především přehodnocení obranné strategie. Douglas MacArthur současně přesvědčil lidi ve Washingtonu, že Filipíny mají silnou a neohroženou armádu a že pod jeho vedením dokáže ubránit celou tuto zemi. Filipíny dostaly naprostou prioritu v posilování, měly být bráněny, ne obětovány. MacArthurovi byla mimo jiné nabídnuta i celá pěší divize, on to ale odmítl. Podle svých slov měl dost kvalitně vycvičených pěšáků, potřeboval pro ně zbraně a podpůrné jednotky (dělostřelce, protiletadlové jednotky, tanky atd.). Vše co bylo jen trochu postradatelné bylo Filipínám nejen slíbeno, ale také se to tam začalo odesílat. Také bylo uvolněno velké množství financí na výstavbu letišť atd. Do válečných plánů byla obrana Filipín oficiálně zanesena tuším až v listopadu 1941, při poslední předválečné revizi plánu Rainbow Five.

Hlavní zbraní na Filipínách mělo být letectvo. Bylo naplánováno, že na konci března 1942 bude pod MacArthurovým velením na Filipínách nejméně 165 B-17, 52 A-24 (armádní verze SBD Dauntless) a přes 300 moderních stíhaček typu Curtiss P-40. Filipínské letectvo mělo dostat modernější stroje, v boji bez problémů použitelné. Plán byl plněn, i když s mírným skluzem. Když Japonsko napadlo Pearl Harbor, bylo na moři či v přístavech připraveno k odeslání 140 zbrusu nových P-40E a 52 A-24, spolu s množstvím letců, podpůrných jednotek a stovek tun vojenského materiálu. Těžké bombardovací B-17 se přesouvaly po vlastní ose. Ty neozbrojené bombardéry B-17, které vlétly přímo doprostřed útoku na Pearl Harbor byly na cestě právě na Filipíny. Prakticky veškerá produkce letadel B-17 a P-40 ze zimy 1941/42 měla být (a byla by) dodána MacArthurovi. Na začátku léta 1942 by bylo také ukončeno budování většího množství letišť, aby mohly být letadla rozptýlena.

Nemám tušení jestli by těch řekněme 6 měsíců navíc MacArthurovi pomohlo ke zvýšení bojeschopnosti filipínské armády. Jeho mocné divize neexistovaly snad ani na papíře, MacArthur žil v jakémsi vlastním světě, hodně mimo realitu. Nicméně, letectvo by bylo mohlo dost podstatně změnit rozložení sil. Japonci by určitě nebyli schopni takového zničujícího úderu k jakému došlo a americké bombardéry , jak těžké tak střemhlavé, by jim mohli přidělat hodně vrásek na čele. Ale to je všechno "kdyby", případný výsledek se už nikdy nedozvíme.

[Polarfox]

Nemám tušení jestli by těch řekněme 6 měsíců navíc MacArthurovi pomohlo ke zvýšení bojeschopnosti filipínské armády. Jeho mocné divize neexistovaly snad ani na papíře, MacArthur žil v jakémsi vlastním světě, hodně mimo realitu. Nicméně, letectvo by bylo mohlo dost podstatně změnit rozložení sil. Japonci by určitě nebyli schopni takového zničujícího úderu k jakému došlo a americké bombardéry , jak těžké tak střemhlavé, by jim mohli přidělat hodně vrásek na čele. Ale to je všechno "kdyby", případný výsledek se už nikdy nedozvíme.

Ty letouny mohly Japoncům maximálně zkomplikovat situaci a je ještě otázkou jak výrazně. Díky geografické pozici (odlehlosti) a drtivé japonské lokální převaze byly Filipíny bez enormních investic neubránitelné. Po většinu času se prostě počítalo s tím, že maximálně naváží nějaké ty síly a zdrží postup, případně že se malá enkláva okolo Manily (Corregidor atd.) udrží do doby, než ji vyprostí loďstvo. Jenže to poslední byl v podstatě těžký optimismus. Realita byla taková, že zdejší posádka takříkajíc hrdě padne za vlast. Pokud se počítalo s udržením Filipín a masivním posilováním, tak to byla většinou politická záležitost - ať už s ohledem na to, že nechat ve štychu Filipíny nevypadalo hezky, případně tlačila armáda, protože se jí nelíbilo nechat se tam odepsat.

Vše v podstatě stálo a padalo na námořnictvu, tj. za jak dlouho to bude schopno zahájit protiofenzívu směrem na Západ a případně vyprostit Manilu/Filipíny. I přes fáze válečného plánování, kdy měla zrovna navrch skupina preferující rychlý úder směrem na Západ (tzv. "thrusters") v úvodu války po bezprostředním seskupení dostupných sil, nakonec zvítězil rozumný a opatrný přístup (skupina tzv. "cautioners")...tj. rozjet válečnou výrobu, vybudovat síly, zajistit trén a teprve poté udeřit. Takže Filipíny byly v podstatě kaput.

Ostatně s jejich znovudobytím se nejdříve ani nepočítalo. Pacifická válka měla být námořní válka, pozemní operace měly posloužit pouze jako prostředek k tomuto účelu. To znamená obsazení potřebných základen pro námořní kampaň při úderu na západ a posléze při obkličování Japonska a utahování blokády+vhodné základny pro bombardovací ofenzívu. Což znamená obsazení několika atolů vhodných jako kotviště (Eniwetok, Truk atd.), na Filipínách maximálně vybudování základny na Mindanau, v konečné fázi války pak obsazení několika ostrovů a souostroví v blízkosti Japonska. Ale Luzon měl být přeskočen, stejně tak Formosa, necpat se do Číny...prostě vyhnout se střetnutí se silnou japonskou pozemní armádou. V letech 1941 až 1945 samozřejmě došlo k řadě úprav daných okolnostmi. Případně šlo o politické kroky, jako právě opět v případě Filipín, kdy si MacArthur v rámci svého "já se vrátím" prostě vydupal invazi a málem si na nejvyšších místech při dohadování podřezali krky.

[Farky]

Ty letouny mohly Japoncům maximálně zkomplikovat situaci a je ještě otázkou jak výrazně.

No právě, je otázkou jak by situaci ovlivnila schopnost Američanů bombardovat japonské letecké základny, přístavy a také lodě na moři. Dost pravděpodobně by nedošlo k vytvoření takové vzdušné nadvlády jako se to stalo v prosinci 1941, ne tak bleskově. Každopádně by bylo zajímavé sledovat jak by si Brereton vedl kdyby měl takové prostředky. Další otázkou samozřejmě je, jak by ten čas do léta 1942 využili Japonci.

Díky geografické pozici (odlehlosti) a drtivé japonské lokální převaze byly Filipíny bez enormních investic neubránitelné. Po většinu času se prostě počítalo s tím, že maximálně naváží nějaké ty síly a zdrží postup, případně že se malá enkláva okolo Manily (Corregidor atd.) udrží do doby, než ji vyprostí loďstvo. Jenže to poslední byl v podstatě těžký optimismus. Realita byla taková, že zdejší posádka takříkajíc hrdě padne za vlast. Pokud se počítalo s udržením Filipín a masivním posilováním, tak to byla většinou politická záležitost - ať už s ohledem na to, že nechat ve štychu Filipíny nevypadalo hezky, případně tlačila armáda, protože se jí nelíbilo nechat se tam odepsat.

A přesně ty enormní investice od poloviny roku 1941 na Filipíny směřovaly. Nebylo to jen nějaké gesto "aby se neřeklo že jsme se na Filipíny vykašlali". MacArthur dostal všechno o co si řekl, pokud to bylo jen trochu možné. Důvod byl ten, že posádka na Filipínách měla být natolik silná, že měla odradit Japonsko od postupu na jih (Američané moc dobře věděli o co jim jde). Tou největší odstrašující silou mělo být právě velké množství bombardérů B-17. Stejně to je jedno, s posilováním Filipín se začalo prostě příliš pozdě. Bylo od Američanů trochu hloupé že nehráli o čas, aby stihli ten plán posílení Filipín dokončit.

[Dzin]

Ovšem v pohledu Američanů se posílení letectva na FIlipínách rovnalo rapidnímu navýšení jejich vojenských schopností. Hlavně co se týká B-17, které v tehdejších plánech představovaly hlavní ofenzivní zbraň. Ze zpětného pohledu se nám to tak nemusí jevit, ale tehdy nebylo ještě známo, co reálně tyto těžké bombardéry umí nebo neumí. Důležité bylo co si Amričané mysleli. Jak píše Farky, MacArthur dostal vše, co chtěl a přísun letectva jen ukazuje, že opravdu se počítalo se zásadní obranou rolí FIlipín.

Američané sice měli možná hrát víc o čas, ale nadruhou stranu z jejich pohledu jim od Japonska takové akutní nebezpečí nehrozilo. Mysleli si, že obranu mají značnou a japonský útok bude odražen. Japonci jsou škrceni sankcema a proto jim nezbude, než s Američany jednat. Nebyl to ostatně první ani poslední chybný úsudek Američanů co se postupu někoho jiného týká.

[Polarfox]

Američané sice měli možná hrát víc o čas, ale nadruhou stranu z jejich pohledu jim od Japonska takové akutní nebezpečí nehrozilo. Mysleli si, že obranu mají značnou a japonský útok bude odražen. Japonci jsou škrceni sankcema a proto jim nezbude, než s Američany jednat. Nebyl to ostatně první ani poslední chybný úsudek Američanů co se postupu někoho jiného týká.

To se nedá úplně říct, protože Američané po uvalení sankcí počítali se dvěma možnostmi - buď se Japonsko skloní (a tomu moc nevěřili) a nebo v nejbližších měsících zaútočí, dokud má palivové rezervy a je schopno vést válku (což se nakonec stalo). Co je nakonec překvapilo a rozhodilo byl způsob provedení (Pearl Harbor a razance úderů). Vrchní velení si bylo akutního nebezpečí dobře vědomo a žádalo prezidenta a diplomacii, ať hraje o čas, než armáda posílí své pozice, ale toho se jaksi nedostávalo. Rozhodně tolik nevěřili v sílu obrany a odražení útoku, zatím ne.

Bylo od Američanů trochu hloupé že nehráli o čas, aby stihli ten plán posílení Filipín dokončit.

V momentě kdy bylo na světě embargo na ropné produkty už prostě ten čas nebyl :/ Ostatně předpoklad plné připravenosti Filipín v novém posíleném hávu byl na přelom let 1941/1942, tj. ještě celý rok (!). Samozřejmě, že by zdejší síla rostla již předtím, ale s tím, že se v pohodě ubrání se počítalo až v tomhle horizontu. Jenže další háček je v tom v pohodě ubrání..viz. níže.

No právě, je otázkou jak by situaci ovlivnila schopnost Američanů bombardovat japonské letecké základny, přístavy a také lodě na moři. Dost pravděpodobně by nedošlo k vytvoření takové vzdušné nadvlády jako se to stalo v prosinci 1941, ne tak bleskově. Každopádně by bylo zajímavé sledovat jak by si Brereton vedl kdyby měl takové prostředky. Další otázkou samozřejmě je, jak by ten čas do léta 1942 využili Japonci.

Jak si to americké velení/politické vedení (nebo alespoň jeho část) tak trošku očarované MacArthurem představovalo víme, to asi nemá cenu rozebírat. A co se stalo v reálu? První den bojů už neexistovala polovina letecké síly na ostrovech, nedostatečné (a nedostatečně vybavené) pozemní síly se vyčerpaly při pokusu odražení invaze a stejně nakonec skončily na Baatanu a Corregidoru (jen bez spousty vybavení a zásob) a maličké námořní síly dle rozkazu většinou zdrhly. Dá se namítat, že s posilováním tamějších jednotek by se zároveň komplikovala situace Japonců, ale v podstatě by se jen protahoval odpor a vázalo více sil nepřítele. Opravdový bod zvratu poměru sil byl v nedohlednu a rozhodně není jisté, zda-li by celý ten koncept s osamocenými Filipínami drženými jen letectvem a pozemní armádou s omezenou možností přísunu posil fungoval. Pravděpodobně ne.

Dalším podstatným bodem je záležitost námořnictva. Protože to nemělo v úmyslu pro Filipíny hnout prstem a v dohledné době je vyprostit, bylo stejně souostroví odepsané, ať už by drželo jak dlouho by chtělo. Samozřejmě není možné vyloučit nějaký politický tah, který by námořní síly do západního Pacifiku vyslal, ale to by se nesměl stát Pearl Harbor atd. A to už zabíháme do alternativ typu kdyby.

Hlavně celé je to akademická debata, protože v momentě, kdy běželo embargo, stála situace pro Japonce následovně - udeřit tím spíše a dříve, než budou Filipíny masivně posíleny (tudíž z odstrašujícího prostředku se stejně tak mohl stát motivační). Pokud bychom tedy nesázeli na možnost, že zastaví své imperiální choutky a podrobí se.

[Dzin]

Četl jsem Armagedon od Maxe Hastingse a zaobírá se tam kvalitou americké a britské pěchoty. A obecně ji hodnotí jako dost nízkou. Z kontextu vyplívá, že jedině výsadkové jednotky, námořní pěchota a další elitní jednotky (Rangers apod.) byly schopny podávat lepší výkon. Ostatní armádní jednotky spíše přežívaly, než bojovaly. Popisuje sice stav v letech 44-45, ale myslím, že ho můžeme aplikovat i na dobu předcházející. Z toho potom vychází to, proč mohli Japonci (a nejen oni) dosahovat poměrně jasných vítězství i za ne zcela ideálních podmínek. Určitě v tom sehrál i další faktory, ale přijde mi, že ty se zdůrazňují více. A přitom tento by byl poměrně dost určující, ostatně Amíci a Britové získali navrh až ve chvíli, kdy mohli těžit z co největší palebné síly.

[Milda]

Zajimavý názor Dzine. Co potom říkáš výkonům rusů v Číně např ?

[Dzin]

Dává ovšem jasnou logiku. Když se podíváme na střetnutí Západních spojenců, kdy měli problém opravdu prosadit se proti nepříteli, něco na tom je. Hastings to dokládá jak na vzpomínkách účastníků, ať už vojáků tak velitelů, tak i na hlášeních. Třeba jeden příkald za všechny, v tažení západní Evropou zvažoval Eisenhower, že požádá o přidělení 100 000 námořních pěšáků. Což se nakonec neuskutečnilo.
Pokud pomineme elitní pěchotu obecně byla ruská pěchota hodnocena jako lepší, než pěchota západních Spojenců, co se bojového nadšení týká. Ovšem i velení nijak nezaostávalo, západní Spojenci také měli obecně problémy s kvalitou poddůstojnického a praporčického sboru. Byl zde dáván kontrast z První světovou válkou, kdy se po pěchotě požadovalo bojové nadšení, které bylo za druhé považováno za sebevražedné a prakticky je nikdo nedosahoval.
Co se týká Pacifiku, je to vidět i v postupu Japonců, kteří z počátku slavili úspěchy proti silnějším nepřátelům. Třeba kapitulace Singapuru je dost známí příklad.

[Polarfox]

Z toho potom vychází to, proč mohli Japonci (a nejen oni) dosahovat poměrně jasných vítězství i za ne zcela ideálních podmínek. Určitě v tom sehrál i další faktory, ale přijde mi, že ty se zdůrazňují více. A přitom tento by byl poměrně dost určující, ostatně Amíci a Britové získali navrh až ve chvíli, kdy mohli těžit z co největší palebné síly

Tohle je tak trochu mytizace japonských (a jiných) jednotek a úspěchů. Rozhodně to většinou provedli výborně, ale v podstatě těžili z následujícího - moment překvapení a koncentrace jednotek (lokální převaha), navíc dobře vycvičených. Protože co se stalo? Byly rozmáznuty rozličné polopřipravené vesměs koloniální jednotky, s často nedostatečnou výzbrojí a vybavením, roztroušené po všech čertech a s mateřskými zeměmi vázanými konfliktem v Evropě. Většina západních velitelů neměla iluze jak to v podstatě dopadne (až na některá nepříjemnější překvapení typu Singapur atd.)...nikdo samozřejmě nechtěl, aby to tak dopadlo a bránit se bylo nutné, ale většinou to dopadalo právě dle těchto černých a očekávaných scénářů, to jen dnes se z toho dělá hrozné překvapení atd.

Navíc se to nedá generalizovat, protože i spojenecké jednotky dokázaly často za velice nepříznivých podmínek podávat vysoké výkony.

A co se týká speciálně kvalit pěchoty - záleží na výcviku, motivaci a bojových zkušenostech. Pokud z minimální držené armády budeš muset rychle vybudovat maximální, dostaneš až na elitní jednotky a ty co už prošly boji tak leda průměr. A nezáleží moc na národu, protože stačí se podívat, jakých kvalit dosahovaly jednotky vyzdvihovaných národů, když došlo k vybití před válkou vycvičeného a následně bojem zoceleného jádra. A to platí pro všechny složky ozbrojených sil - ostatně Japonci jsou toho ideálním příkladem.

[Dzin]

Polarfox: My si nerozumíme. Netvrdím (nemýtizuji) že by japonci byli o tak dobří. To Američané byli tak špatní. Jejich hlavní síly se začaly projevovat až z nárůstem palebné (a letecké) podpory, podobně jako v Evropě. Rozdíl byl podle hlášení u pěchoty US Army a USMC, kdy mariňáci projevovali daleko větší schopnosti, houževnatos, morálku apod, tedy to, co bychom nazvali souhrně bojový elán.
U západních Spojenců se často projevovala malá morálka a otázka "proč bojovat?" nebyla vždy dobře zodpovězena. Vzdávali se i ve chvíli, kdy k tomu nebylo zase až tak důvod. Ferguson ve své "Válce světa" právě popisuje, jak velící důstojníci dávali svým mužům rozkaz vzdát se, aniž by nějak zásadně vstoupili do boje. Prostě převládlo mínění, že odpor je marný.

A bohužel musíme generalizovat, protože vyplývá, že obvykel právě pěší jednotky západních Spojenců bojovali hůře a spíše vyjímkou byly ony vysoké výkony. Gen. Gavin se svých vzpomínkách obvykle neustále žehral na výkon pěchoty. Podobně to máš i v jiných pamětech. Vyjímku tvořily jednotky výsadkářů, mariňáků a rangers. Ti byly cvičeny jako elitní pěchota a jejich výkoyn tomu odpovídali. Ovšem výkon pěchoty upadal i u protivníků. Obecně jak Japonci, tak ale i Němci žehrali v letech 44-45 na kvalitu nových jednotek a tvrdili, že nedosahovali kvality pěchoty z let 41-42 resp. 39-41.

U Američanů byla ale možnost, aby měli více kvalitní pěchoty. Hlavní problém ale byl, že špatně odhadli potřeby a jejich výcvikový program pro pěchotu byl špatný. Cvičili ptoom mraky tankistů, dělostřelců opravářů, logistů, řidičů atd. kterých měli přehršle a právě pěchoty se jim nedostávlo. Historici obecně poukazují na to, že odvody do armády byly v USA poměrně malé a spoustu kvalitních mužů nebylo odvedeno. Odvodní komise nastavili značně vysoké měřítko a odmítali nabírat značné množství branců, kteří by mohli projít výcvikem poměrně snadno. tím si snižovali rekrutační zdroje a tím si i omezili velikost oněch elitních sil. Takhle z hlavy postavili necelých 100 divizí, armáda i marina, a to je na tak velký národ, opravdu málo.

Když se na to podíváš, v letech 1941-45 žilo v USA 133 - 140 mil lidí. Celkem bylo zmobilizováno 8,3 mil do armády, 3.4 mil do námořnictva, 0,47 do námořní pěchoty a 0,086 do pobřežní stráže, celkem ozbrojené síly USA zmobilizovali 12,2 mil lidí. Z těch 8,3 milionů pro armádu (včetně letectvaú) bylo vytvořeno 16 tankových, 66 pěších a 4 výsadkové divize, plus 5 dalších divizí. Dále 67 samostatných tankových a 67 protitankových praporů, 28 průzkumných eskadron, 6 praporů Rangers, 307 dělostřeleckých a 306 protiletadlových praporů a 682 stavebních a ženijních praporů. Z 8 milionů odvedenců. Což je opravdu dost málo. Nejčastěji se třeba kritizuje výstavba protiletadlových praporů, protože to bylo nějakých 300 000 mužů, kteří ale neměli po celou válku moc na práci.
Reálně se tak americké armádě nedostávalo pěšáků a nakonec musela převelovat další a další muže k pěším divizím, jejich výcvik byl ale nedostatečný a stejně tak i jejich bojové nadšení nebylo na požadované úrovni. Jen abychom si to ujasnili, nijak nehaní Američany, ale bojový zápal jejich pěchoty nebyl takový, jako třeba Němců nebo Japonců. Jejich hlavní síla spočívala v palebné a letecké podpoře.

[Polarfox]

Vyjímku tvořily jednotky výsadkářů, mariňáků a rangers. Ti byly cvičeny jako elitní pěchota a jejich výkoyn tomu odpovídali. Ovšem výkon pěchoty upadal i u protivníků. Obecně jak Japonci, tak ale i Němci žehrali v letech 44-45 na kvalitu nových jednotek a tvrdili, že nedosahovali kvality pěchoty z let 41-42 resp. 39-41.

Už jen když si vezmeš to výše, co jsi napsal o kvalitě, musí tě to trochu trknout (nemyslím to ve zlém). Podle mého se totiž srovnává nesrovnatelné - jiná východiska, období, zkušenosti atd. Pokud bych měl vypíchnout jen pár bodů:

1) Expanze - Americká armáda byla v meziválečném období prťavá a nikdy ani nedosáhla v roce 1920 naplánovaného stavu 280 000 mužů. V roce 1939 bylo ve stavu 190 000 mužů, v roce 1940 270 000, 1941 1 460 000, 1942 3 070 000, 1943 7 000 000, 1944 8 000 000 a 1945 8 270 000. Z 200 000 základu neuděláš vycvičenou miliónovou armádu ze dne na den. Obdobně tak USMC s asi 5 000 muži v roce 1939. Byly třeba ohromné skoky, doplnit strašně moc mezer, načerpat zkušenosti. Srovnej to s ostatními armádami.
2) Bojové zkušenosti - Američan, který v roce 1943 vylezl někde na pláži na Sicílii nebo v roce 1944 v Normandii byl prakticky zelenáč. Kdežto evropští a asijští vojáci se už mydlili navzájem několik let, často ještě před rokem 1939. Srovnej to s oním německým rekrutem z roku 1944 (předpokládejme, že normálním, ne nějakým klukem nebo dědulou) a nebude to najednou zase takový provar. Dále američtí vojáci/veteráni byli odrotováni po nějaké době z fronty k výcviku nováčků, na druhé straně si tam často voják prošel celou válku, když měl to štěstí a přežil to.

Víme jaký by byl průměrný americký voják třeba v roce 1946-1947 (pokud by válka trvala tak dlouho), poté co by si prošel několika většími kampaněmi a celá výcviková/bojová mašinérie by se trochu usadila a vstřebala zkušenosti?
3) Motivace
4) Jiný přístup k problému - Nelze posuzovat samostatně vojáky a celou mašinérii. Každý stát válčil trochu jinak, měl to jinak s lidskými zdroji, materiálními zdroji, odhodlaností, způsoby boje. Pokud to jako celek fungovalo a materiální převahou byly vyvažovány slabosti v lidském faktoru, tak co řešit?

[Dzin]

Polarfox: Samozřejmě, že mě to trkne, ale neřešil jsme proč. Jen, že to bylo. To co rozebíráš je rozebráno, proč tomu tak bylo. Ovšem týkalo se to i britských pěšáků, kteří sice byli (podle Němců) lepší pěšáci, ale obecně (podle Hastingse - Armagedon) nepředváděli větší bojový zápal, než Američané. Hlavní podíl na tom vidí ve stavu demokratické společnosti a docela podobně mu v tom sekunduje Ferguson (Válka světa).

[Mirek58]

Když už rozebíráte kvalitu pěchoty jednotlivých účastníků WW II, zkuste se zamyslet nad rozdílnými vstupními podmínkami branců jednotlivých armád. Mám na mysli jejich morální a fyzickou přípravu.
Němci:
Hitlerjugen - přípravka chlapců ( pořadový, taktický a střelecký základní výcvik).
Poté nástup do RAD, či k pomocníkům Pl obrany . výcvik na úrovni čety, baterie ( schopni bojových akcí - viz SNP )
A po dosažení plnoletosti nástup k pravidelné armádě, nebo dobrovolným formacím.

A tyhle roky výcviku nesly své ovoce, ti němečtí "nováčci" byli proti spojeneckým naprostí profíci s vypěstovanými reflexy ( a pěší výcvik je především o reflexech).
Byli odborně a fyzicky připraveni.
A na straně spojenců? Vím pouze o oddílech Skautů.
Vojenská příprava doslova Nula. A to se nedá dohnat za pár měsíců.
Další věc je věk spojeneckých odvedenců. proti WWI se průměr snížil asi o 5 - 7 let, tedy i rozumové schopnosti proti WW I, kdy US pěšáci byli hodnoceni velmi dobře.

[Kalič]

Bylo fyzicky-nálezem potvrzeno potopení japonské miniponorky 1,5 hod před náletem lodí USS Ward v zakázané přístupové zóně Pearl Harbor

na play.iprima.cz je zajímavý německý dokument (2006) "Pearl Harbor: Záhada prvního výstřelu"

http://play.iprima.cz/zaostreno-na-valk ... o-vystrelu

doba do kdy tam bude je ale omezena , čítám že měsíc tam ještě vydrží

[IgorT]

Když už rozebíráte kvalitu pěchoty jednotlivých účastníků WW II, zkuste se zamyslet nad rozdílnými vstupními podmínkami branců jednotlivých armád. Mám na mysli jejich morální a fyzickou přípravu.
Němci:
Hitlerjugen - přípravka chlapců ( pořadový, taktický a střelecký základní výcvik).
Poté nástup do RAD, či k pomocníkům Pl obrany . výcvik na úrovni čety, baterie ( schopni bojových akcí - viz SNP )
A po dosažení plnoletosti nástup k pravidelné armádě, nebo dobrovolným formacím.

A tyhle roky výcviku nesly své ovoce, ti němečtí "nováčci" byli proti spojeneckým naprostí profíci s vypěstovanými reflexy ( a pěší výcvik je především o reflexech).
Byli odborně a fyzicky připraveni.
A na straně spojenců? Vím pouze o oddílech Skautů.
Vojenská příprava doslova Nula. A to se nedá dohnat za pár měsíců.
Další věc je věk spojeneckých odvedenců. proti WWI se průměr snížil asi o 5 - 7 let, tedy i rozumové schopnosti proti WW I, kdy US pěšáci byli hodnoceni velmi dobře.

Treba spomenúť aj kvalitu dôstojníckeho a poddôstojníckeho zboru, Nemci ich vychovávali k samostatnosti a zastupiteľnosti, každý na svojej funkcii bol pripravený na to, aby vedel zastúpiť nadriadeného minimálne o funkciu vyššie, plus tradičná disciplína a rešpekt k nadriadeným, spolu s vyššie spomenutými atribútmi dávali dohromady veľmi silné a výkonné jednotky.

[Dzin]

Nehledě na kulturní prostředí, kdy demokratická společnost západního typu po svých občanech nepožaduje takovou míru agresivity a řekněme schopnosti snášet utrpení, jako totalitní státy. Tam jsou schopni hnát své občany za vytyčeným úkolem bez ohledu na jejich bezpečí či životy. Naprosti tomu politické prostředí demokratických států se vyznačuje tím, že zastává určité morální zásady, které přímo znemožňují onu necitelnost někdy tak nutnou k většímu nasazení.
Právě porovnání WW1 a WW2 je v tomto dobré, kdy bojový zápal pěchoty byl na straně Dohody vyžadován v takové míře, jako na straně Centrálních mocností, nebo Japonska či SSSR za WW2. Zde došlo k posunu, protože u západních Spojenců už nebyly na pěchotu kladeny takové nároky. Jak píše Mirek58 značná část toho je dána předvojenskou výchovou, která se odvíjí od společenského zřízení. Neznamená to ale, že by demokratické státy nebyly schopni vyprodukovat bojovníky ražení jejich totalitních protějšků, co se bojovou morálkou týká. Jen je to odvislé od uvědomění vojáků a jejich identifikace s cílem tažení a to ve značné míře.
Celkově potom západní Spojenci těžili spíše v nasazení masivní palebné síly, kterou upřednostňovali (až na vyjímky potvrzující pravidlo) po celou dobu války.

[Polarfox]

Zvrhli jsme to trošku v OT, takže další věci k tomuto raději jinde. Ještě popřemýšlím, jestli to někam nepřesunu.

[Cherry215]

Čo sa dalo čakať a čo nie.

Z histórie vieme jednu vec. Najlepší útok je ten ktorý nikto nečaká.

Japonská flotila plávala k Pearl Harbor cez veľkú časť tichého oceánu, vyhýbali sa obchodným trasám. Zásobovacím vojenským trasám, robila obchádzky. Hlavne dodržovala celú dobu rádiové ticho. Výsledok? Nikto ich nečakal v tej oblasti. Vojna s Japonskom mohla byť akokoľvek na spadnutie, v tej dobe si USA proste nepripúšťala možnosť vyhlásenia vojny útokom. Nebol to zavedený postup.

Takže pre USA bol útok na Pearl Harbor nepredstaviteľný z niektorých hlavných príčin.
- Vojenský stav z Japonskom nebol vyhlásený.
- Príprava, realizácia, a samotný útok chce čas. Oni to Japonci za noc nestihnú.
- Torpédový útok v prístave bol klasifikovaný ako nereálny. Dôvod: japonské torpéda pri odhodení klesnú moc hlboko a zapichnú sa do dna prístavu.

V decembri (prosinci) 1941 nebol nikto ochotný si predstaviť, útok na tento ostrov. V tej dobe sa totiž predpokladalo že prebehne podla zavedených zvyklostí a postupov. Nikto nechcel počuť, že by to tak byť nemalo. Treba si uvedomiť kto riadi vojsko. Je to pár zelených mozgov s frčkami. Majú svoj vek. Svoje predstavy o vedení vojny. A majú radi svoj pokoj, konfort, a p...l v teple.
Riešiť každý deň ako a kde by sa čo mohlo p....ť nieje starosť ktorú majú ako prioritu. Zato sedieť popíjať whisky a bafkať dútnik je ich každodenný chleba. Berú plat za hodnosť nie za výkon.
Teraz si túto skupinku vyslúžilcov predstavte ako čítajú to čo bije do očí. Pre nich proste bolo jednoduchšie presvedčiť samých seba že to nejde.

Dôvod?

- Vzdialensť.
- krehký mier
- ešte sa to nestalo
- takto sa to nerobí
- nieje to v príručke
- Japonci nemajú torpédo ktoré môžu použiť v tomto prístave.
- Japonci nemajú bomby dosť účinné na taký útok.
- Japonská flotila síce zmizla ale keby plávala do Pearl Harbor prezradila by ju komunikacia bola by videná.

Ak chcete vedieť prečo sa nebránili, prečo sa nič nedialo, prečo to nečakali. Alebo tvrdiť že o tom vedeli a dovolili ten útok úmyselne. Predstavte si že tam sedíte. A že dnes je 1.12.1941. A neaký splašený vojín vám tvrdí "za 6 dní o takomto čase na Nás zaútočia s niečim čo nemajú."
Vsadím mesačný plat že ak by k prezidentovi napochodoval generál 6.12.1941 a povedal mu. "Japonská flotila je 300 mil od Pearl Harbor a za 12 hodín v dvoch vlnách zaútočí na letiská a prístav. A hodinu po začiatku útoku vám cisár doručí vyhlásenie vojny. Japonci upravili svoje torpéda aby ich ponor bol o 2/3 menší. A budú lode bombardovať delostreleckou muníciou." Viem presne kam by ho poslali.

Prečo neboli lietadlové lode v prístave?
Lebo vedeli o útoku ktorý príde. Väčší blaf som ešte nevidel.
Nie odpoveď je jednoduchá boli tam kam ich poslali. A poslali ich tam preto lebo to niekto nariadil. A nariadil to preto že na to mal hodnosť. Nie preto že vedel čo sa stane. Ano po bitke je každý generál. Ak chcete vedieť prečo sa stalo niečo čo sa stalo. Nemôžete brať do uvahy informácie ktoré máte po tom čo sa stalo. Uvažujte len s faktmi a v zavedených postupoch.

Útok na prístav bol dokonalí. Prečo? Pretože 6.12.1941 nebol v celom Pacifiku ani v generálnom štábe nikto kto by bol schopný povedať. "Ak by sa p.....o 1000 vecí. Ak by Japonci boli na dostrel. Ak by mali muníciu. Ak by mali plán. Ak to všetko bude, potom máme sakra problém." Lenže presne to sa stalo.
Japonci boli tam kde ich nikto nečakal.
Japonci upravili svoje torpéda.
Japonci našli spôsob ako bombardovať.
Japonci mali podrobné informácie (toto je jediná vec čo USA vedelo)
Japonci chceli zaútočiť.
USA nebolo pripravené.
A ešte 1000 vecí sa pokazilo.

Preto skončil útok na tento prístav tak ako skončil.
Chcete vyhrať vojnu za 1 hodinu? Napochodujte do hlavného mesta nepriateľa s 10 000 vojakov bez výstrelu. Pripravte sa na obsadenie hlavných riadiacích mechanizmov. Vystrielajte velenie. Táto vojna bude trvať hodinu. Hodina streľby a vyhrali ste vojnu. Nemožné? Ako vieš?

Příspěvek zcenzuroval Jarl.

[Tempik]

S velkou částí souhlasím. Jen asi přeceňuješ to, o těch torpédech. Amíci určitě nespolíhali na to, že tam nejde torpédovat, pravděpodobně o tom vůbec nepřemýšleli a nebrali to jako žádný důvod k neútoku.
Další věc je, že amíci pravděpodobně tušili, že budou někde a v blízké době napadeni japonskem, jenže to někde mohlo být po téměř celé planetě a Hawai byla jen jedením ze stovek míst. Vyhlašovat všude plnou mobilizaci, na to neměli prrostředky a zaručeně by to vyvolalo extrémní paniku ve Státech.
No a poslední co u tebe nepadlo a co mě osobně jako laikovi přijde logické je, že kdyby amíci věděli o místě i čase útoku, tak se nechají napadnout (aby tím dosáhli té správné nálady u veřejnosti) a doslova smetou japonský útočný svaz, který by takovou odvetu ani nečekal. Tím by bylo Japonsko poraženo prakticky na začátku války. Z jejich flotily by nemusela zbýt jediná loď a jejich nejlepší admirál by si už nezavelel. Japonci by byli proti něčemu v podsatě bezmocní a o tom, že by si někdo nechal vyfouknout takové triumfální vítězství při "obraně" nelze ani polemizovat.