PALBA.CZ

Stalo se 12. března :

1930 – Mahátma Gándhí zahájil Pochod do Dándí, 320 km dlouhou pěší pouť na protest proti britskému zdanění soli v Indii.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Mah%C3%A1t ... 1ndh%C3%AD
http://cs.wikipedia.org/wiki/Soln%C3%BD_pochod
http://cs.wikipedia.org/wiki/Chlorid_sodn%C3%BD
1938 – Připojení Rakouska: Zahájena okupace Rakouska Wehrmachtem, země pak pod názvem Ostmark byla začleněna do Hitlerovy„Třetí říše“.
http://cs.wikipedia.org/wiki/An%C5%A1lus
http://cs.wikipedia.org/wiki/Nacistick% ... C4%9Bmecko
1940 – Moskevská mírová smlouva ukončila zimní válku mezi SSSR a Finskem.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Moskevsk%C3%BD_m%C3%ADr
http://cs.wikipedia.org/wiki/Zimn%C3%AD_v%C3%A1lka
1999 – Středoevropské státy Česko, Maďarsko a Polsko byly přijaty do Severoatlantické aliance.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Severoatla ... A1_aliance
2003 – V Bělehradu byl zavražděn srbský premiér Zoran Đinđić.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Zoran_%C4% ... %91i%C4%87

Zdroj : wikipedie

12. března 1962 zemřel Karel Paleček, zakladatel československých výsadkových jednotek

Narodil se 28. ledna 1896 v Plzni. Vystudoval reálné gymnázium a poté obchodní školu. Po vypuknutí Velké války byl povolán k Pěšímu pluku č. 35 v Plzni. Pod velením plukovníka Johanna Rittera von Mossig odchází s tímto plukem na frontu. V roce 1916 přeběhl a vstoupil do Československého vojska na Rusi. Byl přidělen ke kulometné rotě 3. pluku Jana Žižky z Trocnova. S touto jednotkou absolvuje bitvu u Zborova a celé sibiřské putování československých legií. V roce 1919 se vrací do vlasti.
Po návratu do vlasti pokračoval ve službě v armádě. Absolvoval důstojnickou školu a v roce 1921 nastoupil u Pěšího pluku 46 dislokovaného v Chomutově. Zde vykonává štábní a zpravodajské funkce. V květnu 1931 je převelen k 2. oddělení (zpravodajskému) hlavního štábu branné moci v Praze jehož přednostou byl brigádní generál Vladimír Chalupa. Zde pracoval jako člen ofenzivní pátrací skupiny zaměřené proti Německu. Poté, co zpravodajská služba získala nezvratné informace o chystaném obsazení republiky nacistickým Německem, využil Paleček nabídku plk. Moravce a v předvečer obazení nacisty opustil Československo 14.března 1939, aby se z Anglie podílel na boji proti okupantům.

V exilu byl nejdříve pověřen řízením pařížské zpravodajské expozitury. Po pádu Francie se přesunul do Anglie, kde začal řídit Zvláštní skupinu D, která prováděla výběr a výcvik budoucích příslušníků paradesantních skupin vysílaných v rámci zvláštních operací do okupovaného Československa.

Na konci války byl pověřen dalším plněním koordinací výsadků materiálů pro odboj v Protektorátu Čechy a Morava ze strany SSSR. Z tohoto důvodu se z Londýna přesunul do osvobozených Košic.
Po válce jako důstojník zpravodajského oddělení HŠ přijímal hlášení přeživších výsadkářů ze zvláštních operací a zároveň připravoval vznik prvních československých výsadkových jednotek, tzv. jednotek dopravovaných vzduchem (JDV). 1. října 1947 byl z nařízení plukovníka generálního štábu Karla Palečka ustaven Pěší prapor 71. "Československých parašutistů" pod velením majora Oldřicha Taláška, a v posádce Stráž pod Ralskem, Výsadkové učiliště jemuž velel legendární kapitán Josef Černota. Ten také na Borečku u Mimoně uvedl v činnost balírnu padáků, kterou řídil nadporučík Vyskočil. Rozkaz o založení výsadkového vojska byl oficiálně přednesen 11. října ve Stráži pod Ralskem. Rozkaz spolusignoval i major Rudolf Krzák, náčelník Palečkova štábu. 15. srpna 1948 je ustanoveno Velitelství výsadkového vojska hlavního štábu a do jeho čela nastupuje Karel Paleček povýšený do hodnosti brigádního generála. Výsadkáři mu přezdívali "táta Palec".

V listopadu 1949 byl zatčen a na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen k 10 rokům odnětí svobody. Trest si odpykával nejprve na plzeňských Borech a poté v Leopoldově. V roce 1952 byl jeho případ znovu otevřen a Karel Paleček byl v neveřejném procesu zbaven viny a osvobozen.

Zemřel 12. března 1962 po několika těžkých operacích. In memoriam byl Karel Paleček v roce 1992 povýšen do hodnosti generálporučíka.

V roce 2010 natočila Česká televize v cyklu Neznámí hrdinové O Karlu Palečkovi dokument s názvem Pohnuté osudy. http://www.ceskatelevize.cz/porady/1020 ... 801390013/

Na jeho počest nese od roku 2006 jméno Karla Palečka 102. průzkumný prapor v Prostějově.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Pale%C4%8Dek
internet

13. března 1895 se narodil Ervín Maršák, velitel dělostřelecké tvrze Hůrka, účastník odboje

Ervín Maršák se narodil v obci Moravské Bránice. vystudoval vyšší reálku v Praze na Žižkově, kde v roce 1915 maturuje. Poté se hlásí do rakousko - uherské armády jako jednoroční dobrovolník. Zapisuje se u náhradního praporu Pěšího pluku 75 v Jindřichově Hradci. Odsud je odeslán do školy pro důstojníky v záloze u Pěšího pluku 89 v Pezinku. Po absolvování školy se vrací ke svému pluku přímo na ruskou frontu. V hodnodti kadeta je 16. června 1916 zajat. Hlásí se do československých jednotek, ale i tak strávil v zajateckém táboře více než rok. Po přijetí nastupuje do kurzu pro důstojníky a po jeho absolvování je v září 1917 přidělen k 7. střeleckému pluku. Od dubna do června 1918 je pověřen náborem dobrovolníků a poté nastupuje k 1. střeleckému pluku. S ním absolvuje boje v povolží a sibiřskou anabázi. Tehdy se u něj poprvé projevují zdravotní problémy se žaludkem, které ho budou doprovázet celý život. V listopadu 1919 se v hodnosti poručíka stává pobočníkem velitele Hlavního stanu v Irkutsku. 17. června 1920 se vrátil do Prahy.
Do ukončení likvidace Československého vojska na Rusi pracoval do února 1921 v jeho štábu. Poté je převelen k Pěšímu pluku 37 do Levoče. V červenci 1923 nastupuje v Kanceláři legií. Na jaře 1925 se na vlastní žádost vrací do řadové služby u Pěšího pluku 47 v Mladé Boleslavi.Téhož roku absolvuje neúspěšně zkoušky do Vysoké válečné školy. V roce 1926 je ze zdravotních důvodů superarbitrován. Ale nevzdává se, je uznán schopným další služby a je v roce 1927 přidělen k Učilišti pro pěší vojsko v Milovicích a posléze k instrukčnímu praporu. V roce 1932 byl v hodnosti majora převelen k Pěšímu pluku 45 do Chustu. Zde byl zařazen zprvu jako zástupce, později jako velitel praporu. Absolvoval několik kurzů.

1. ledna 1938 je v hodnosti podplukovníka přemístěn k Hraničářskému pluku 6 v Šumperku, kde se stal velitelem IV. praporu s dislokací v Králíkách. Ze zdravotních důvodů v dubnu předal velení majorovi pěchoty Františku Novotnému a podrobil se léčení. Po částečné rekonvalescenci MNO rozhodlo, aby převzal velení V. praporu. 25. června 1938 se podplukovník pěchoty Ervín Maršák ujímá velení a tím se stává velitelem dělostřeleckého srubu Hůrka, ve které byl prapor dislokován.
Hůrka, ale i jméno Berghöhe, Horka a Výšina — tak se říká kopci na severním okraji města Králíky. V rámci opevňovacích prací prováděných zde v letech 1936-1938, tvrz Hůrka (sruby: K — S 10, K — S 11, K — S 12, K — S 12a, K — S 13) spolu s nedalekou izolovanou dělostřeleckou pozorovatelnou (K — S 12b) tvořila stavební podúsek 2./III. — Berghöhe. Stavbu pro čs. armádu realizovala známá pražská firma Dr. Ing. Karel Skorkovský. Výstavbu zahájila 5. srpna 1936, tvrz přišla na téměř 25 mil. předválečných korun. Za tuto částku vznikl jeden z pilířů předválečného opevnění — pět mohutných železobetonových objektů v nejvyšším stupni odolnosti a více než 1,75 km podzemních chodeb a sálů, ukrytých hluboko ve skalním masivu.

Po Mnichovské dohodě nejprve řídil evakuaci tvrze a poté ustoupils praporem do prostoru Litovle a Konice, kde prapor rozpustil. 30. listopadu nastupeuje k Pěšímu pluku 20 v Michalovcích. Zde v březnu 1939, krátce po okupaci Čech a Moravy nacisty, dobrovolně nízí svou pomoc v nadcházející tzv. Malé válce. Z důvodu nedostatku slovenských důstojníků vedl jednu ze slovenských armádních skupin v bojích proti Maďarsku. Po příchodu nových důstojníků je stažen a odeslán zpět do okupované republiky. Formálně je dnem 1. ledna 1940 přeložen do výslužby.

Po návratu do vlasti se Ervín Maršák ihned zapojuje do odbojové činnosti jako člen Obrany Národa. Ve svém pardubickém bydlišti se podílel na získávání a uchovávání zbraní a střeliva. Po první čistce v roce 1942, která postihla celé vedení Obrany Národa se aktivně podílí na vedení místní organizace. Díky zachycení depše odvysílané skupinou Barium Němci a díky dalším konfidentům Gestapa, včetně Karla Čurdy došlo na podzim 1944 k velkému zatýkání. To postihlo i Ervína Maršáka. V listopadu 1944 je ve svém pardubickém bytě zatčen. Po 14 dnech intenzivních výslechů, ve kterých neprozradil žádného ze svých spolupracovníků u něj znovu propukla žaludeční choroba. Zesláblý organismus tentokrát nápor choroby nevydržel a Ervín Maršák 6. prosince 1944 v Pardubicích umírá.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Erv%C3%ADn ... %A1%C3%A1k
internet

14. března 1934 se narodil Eugene Andrew Cernan, americký kosmonaut československého původu, zatím poslední člověk na měsíci

"Gene" Cernan se narodil v Chicagu ve státě Illinois. Jeho prarodiče Štefan a Anna Čerňanovi v roce 1903 odešli z Vysoké nad Kysucou do Ameriky. Usadili se v Chicagu a v roce 1904 se jim narodil syn Andrew. Ten se v dospělosti oženil s děvčetem českého původu Rozálií Cihlářovou. Spolu měli syna Eugena.
Mládí prožil na předměstích Chicaga Bellwood a Maywood. Po střední škole Proviso East High School jde Eugene Cernan studovat na Purdue University v rámci programu Reserve Officers' Training Corps, kterou absolvoval v roce 1956 s titulem inženýra elektrotechniky a byl povýšen do hodnosti podporučíka námořnictva. Sloužil jako pilot na základně Miramar a na letadlových lodích. V roce 1961 odchází do Monterey do Naval Postgraduate School, kterou absolvoval v roce 1963 a získal titul leteckého inženýra. V říjnu 1963 byl přijat k výcviku do třetí skupiny astronautů vybraných NASA.

Eugene Cernan byl jmenován do záložní posádky. Po smrti členů hlavní posádky Elliotta See a Charlese Bassetta při havárii letounu T-38 se Eugene Cernan a Thomas Stafford stávají hlavní posádkou. Loď odstartovala 3. června 1966 z mysu Caneveral na Floridě ve 13:39.33 UTC. Byly provedeny 3 různé přibližovací manévry na pasívním cílovým objektem ATDA. Tento pasívní cílový objekt byl náhradní, protože původní pasívní cílový objekt Agena explodoval při startu. Z tohoto důvodu byl také změněn původní název mise Gemini 9 na Gemini 9A. I tento let však provázely technické obtíže. Přibližovací manévry nebyly zakončeny spojením, protože se neuvolnil kryt spojovacího uzlu. Cernan dále provedl dvouhodinový výstup do kosmického prostoru na sedmimetrovém laně a poté se loď vrátila na Zemi. Přistála na padácích ve vlnách oceánu nedaleko Bahamských ostrovů, 3 km od čekající letadlové lodi USS Wasp, která kosmonauty vylovila. Let trval cca 72 hodin.

Posádku tvořili Thomas Stafford jako velitel a John Young a Eugene Cernan jako piloti. Loď odstartovala 18. května 1969 v 16:49.00 z rampy 39B ny mysu Caneveral. úUkolem mise byla poslední prověrka všech postupů před přistáním Apolla 11 na měsíci. Po startu se loď dostala na oběžnou dráhu Země a po 1,5 obletu pokračovala k Měsíci. 21. května byla navedena na oběžnou dráhu Měsíce ve výšce cca 111 km nad jeho povrchem. 22. lvětna Stafford a Cernan přestoupili do lunárního modulu. Lunární modul pomocí svých motorů zahájil sestup a ustálil ho na oběžné dráze 14,5 km nad povrchem. Zde kosmonauté provedli prověrku radiolokačního zařízení a snímkovali přistávací oblast. Poté odhodili přistávací stupeň. Lunární modul se dostal do nekontrolované rotace, ale astronautům se povedlo sitaci zvládnout a modul ustálit. Lunární modul se vrátil k Apollu a spojil se s ním. Stafford s Cernanem přestoupili zpět do velitelské sekce a modul byl odeslán na heliocentrickou dráhu. O den později odstartovali k Zemi. 26. května 1969 velitelská sekce dosedla do vln oceánu 6 km od čekající letadlové lodi USS Princeton. Let trval 192 hodin.

Posádku tvořili Eugene Cernan jako velitel a Ronald Evans a Harrison Schmitt jako piloti. Loď odstartovala 7. prosince 1972 v 05:33.00 UTC z mysu Caneveral. Po dosažení orbitu Měsíce Cernan a Schnitt přestoupili do lunárního modulu Challenger a sestoupili na Měsíc. Přistáli 11. prosince v údolí Taurus - Littrow v měsíčním Moři Jasu (Mare Serenitatis). Posádka strávila na povrchu Měsíce 75 hodin. Během této doby uskutečnila 3 výstupy na povrch Měsíce v celkové době 22 hodin a 4 minuty. Přitom prozkoumala 33,8 km údolí Taurus - Littrow za pomoci lunárního vozítka. Sebrala 110,5 kg měsíční horniny. 14. prosince lunární modul odstartoval z měsíce a spojil se s velitelským modulem. Ronald Evans provedl výstup do kosmického prostoru v délce 1 hodiny a 6 minut, během něhož vyjmul z kamery na vnějším plášti Apolla tři kazety s filmem. Velitelský modul přistál 19. prosince 1972 ve vlnách oceánu poblíž soustroví Samoa, 6,5 km od letadlové lodi USS Ticonderoga. Let trval cca 302 hodin.
Poprvé navštívil Československo v roce 1974. Návštěva byla neoficiální a představitelé státu se s ním odmítli setkat. Navštívil ale Ondřejovskou hvězdárnu a předal zde československou vlaječku.

Podruhé navštívil Českou republiku 21. října 2001 společně s dalším kosmonautem českého původu Johnem Blahou na pozvání Náčelníka GŠ AČR Jiřího Šedivého. 29. října 2001 podnikl Cernan v doprovodu Vladimíra Remka a popularizátora astronomie Marcela Grüna let vrtulníkem AČR Mi-8S do Bernartic u Milevska. U obce Okrouhlá se vrtulník zřítil. Všichni nehodu ve zdraví přežili.

Potřetí navštívil Cernan Českou republiku v červnu 2008 společně se svou vnučkou.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Eugene_Cernan
internet

15. března 1939 začala okupace Čech a Moravy vojsky nacistického Německa

Přesto že se v učebnicích uvádí datum 15. březen, tak tato událost začala už o den dříve. 8. pěší divize doprovázená motorizovaným oddílem SS vstoupila na naše území 14. března 1939 v cca 17:30. Po šesté hodině večerní došlo k jedinému oficiálnímu střetu německé branné moci s československou armádou a to v Místku v boji o Czajankovy kasárna. Na odpor se postavila odloučená 13. rota III. praporu Pěšího pluku 8 "Slezský".


Místkem projížděly dvě kolony Němců. První kolona minula Czajankovy kasárna bez problémů, avšak druhá, která měla patrně kasárny zajistit, narazila na odpor. Tato přestřelka mezi Němci a strážnými se brzy rozrostla. Zapojovali se další vojáci. Obraně kasáren velel kapitán Karel Pavlík. Němci nasadili obrněný automobil a protitankové dělo, ale přesto byli odraženi. Po půlhodinovém boji začaly vojákům docházet náboje. Nakonec se od kanceláře velitele praporu podplukovníka Štěpiny ozvalo troubení „Zastavte palbu!“. Karel Štěpina nařídil poručíku Martínkovi, aby vyšel ven s bílým praporem a vyjednával. Následovalo obsazení kasáren a odzbrojení obránců německými vojáky. Po odzbrojení měli být vojáci odvedeni do zajateckého tábora, ale německý velitel se rozhodl důstojníky propustit domů a vojáky odvést do kasáren. Velitel obránců Czajankových kasáren se později připojil k protinacistickému odboji a byl 26. ledna 1943 popraven v koncentračním táboře Mauthausen.

V 18:40 obsadila Moravskou Ostravu Leibstandarte SS Adolf Hitler společně a Sicherheitspolizei ihned začala zatýkat vytipované osoby. Důvodem pro přednostní obsazení Ostravska byl údajně její průmyslový význam, ale také německá obava z eventuálního polského vpádu.

V noci mezi jednou a druhou hodinou po půlnoci se setkal prezident Emil Hácha spolu s ministrem zahraničí Chvalkovským s Hitlerem v Berlíně. Hitler jim oznámil, že téhož dne v 6:00 německá vojska obsadí Čechy a Moravu. Varoval je před odporem ze strany armády, či obyvatelstva. Po té následovaly rozhovory s Göringem a Ribbentropem. Göring vyhrožoval Háchovy, že zničí Prahu nálety. Hácha utrpěl srdeční příhodu a musel ho ošetřit hitlerův osobní lékař Dr. Theo Morell. Krátce před čtvrtou hodinou ranní podepsal Hácha "Prohlášení německé a česko-slovenské vlády". Tím byl dokončen de iure zánik pomnichovské Československé republiky.

Na základě telefonátu Hachy a Chvalkovského z Berlína bylo v 3:15 zahájeno zasedání vlády. Ve 3.35 byl odeslán všem vojskovým tělesům rozkaz zakazující jakýkoliv odpor. Ve 4:30 začal rozhlas vysílat zprávu o chystaném vstupu německých vojsk a výzvu ke klidu.

Ráno překročila hranice 3. skupina armád generála Johannese Blaskowitze s cílem obsadit Čechy a 5. skupina armád generála Lista s cílem obsadit Moravu. Po sedmé hodině jedna z předsunutých jednotek obsadila mělnickou vysílačku a spustila německé vysílání. V 8:35 dorazilily první jednotky do Vysočan. V 9.00 byla obsazena letiště Kbely a Letňany. Zvláštní komando Abwehru obsadilo Hlavní štáb v Dejvicích s cílem získat dokumenty. Ty však byly z popudu náčelníka Hlavního štábu generála Fialy nad ránem zničeny. V 11:00 byl obsazen Pražský hrad.

Pražští fašisté využili příležitosti. Doufali, že převezmou vedení státu. Radola Gajda sestavil tzv. Český národní výbor svatováclavský. Gajda navázal v Praze styk s německým generálem von Gablenzem, kterému se představil jako předseda Českého národního výboru a slibil mu loajalitu a spolupráci. Teprve na zákrok prezidenta Háchy, který vyložil Němcům situaci, že Gajda a jeho výbor nepožívají jeho důvěru, přestali Němci s Českým národním výborem komunikovat.
Po praze se začala objevovat vyhláška pro obyvatelstvo psaná příšernou češtinou. Nadepsána byla "Rozkas pro Obyvatele" a signována "Vrchni Komandant Armadni-Odil 3 Blaskowitz General Pjechoty". Text zněl: Na rozkas Votze a neivršiho Prezidenta německe Armady převzal sem v zemi česke s nešnim dnem celou moc. Hlavni-Quartier Praha, dne 15. Března 1939

Před polednem byla již celá Praha obsazená. Na hradčanech byla rozestavěna děla mířící na město. Veřejné budovy byly střeženy ozbrojenými hlídkami.Pražské policejní ředitelství vydalo na příkaz okupačních úřadů nařízení o zákazu nočního vycházení od 21 do 6 hodin. Zrušena byla večerní představení kin a divadel. V 19:15 dorazil na Pražský hrad Adolf Hitler. Hradní stráž vystřídaly jednotky SS.
Následující den vydal Hitler Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Čeští Němci se tímto stali občany Německa. Češi se stali občany nového Protektorátu. Česko-slovenská vláda byla přejmenována v nezměněném složení na vládu protektorátní, která byla navenek zbavena odpovědnosti za obranu, mezinárodní záležitosti, komunikační a celní služby. Češi byli podřízeni svým vlastním zákonům, pokud tyto zákony nebyly v rozporu s německými. Říšský protektor se sídlem v Praze zajišťoval, že česká vláda jedná v souladu s německými zájmy. Mohl vetovat české zákony a propouštět české ministry. Pravomoci vyhrazené říšskému protektorovi zaručovaly, že veškeré rozhodnutí českých představitelů bude podřízeno libovůli nacistických pánů v Berlíně.
Na krátkou dobu byl zaveden okupační režim. Generál pěchoty Johannes Blaskowitz byl jmenován velitelem Čech, mezi generály Rundstedta, Lista a Bürckela bylo rozděleno velení na Moravě. Vojenskou správu brzy nahradila správa civilní a došlo k odsunu značné části německých jednotek.

Francie prostřednictvím svého ministra zahraničí Bonneta oficiálně oznámila německému velvyslanci v Paříži, že Francouzská vláda považuje okupaci Čech a Moravy za flagrantní porušení mnichovské dohody a neuznává v žádném případě situaci, která se vytvořila německou akcí v Československu“.

Britský premiér Neville Chamberlain se pokoušel prosadit názor, že se vznikem Slovenského státu došlo k zániku ČSR a Velká Británie není povinna garantovat její hranice. Byl však podroben tvrdé kritice ze strany opozičních liberalistů i části vládních konzervativců a Británie se připojila k francouzskému protestu. 16. března obě země stáhly z Německa své velvyslance po protestu proti vzniku samostatného Slovenského státu. Krátce na to se k protestu připojily i USA. Francie vyhlásila pohotovost své armády.

SSSR jako reakci na okupaci vyzval 16. března Velkou Británii a Francii k jednání o smlouvě o vzájemné pomoci, ke které by se mohlo připojit i Polsko a 17. března podal oficiální ostrý protest proti okupaci Čech a Moravy. Po krachu tohoto jednání o systému kolektivní bezpečnosti vůči Hitlerovi a německo-sovětském sbližování, které skončilo uzavřením paktu paktu Ribbentrop-Molotov v létě roku 1939, uznal SSSR již jako německý spojenec zřízení Slovenského státu i Protektorátu Čechy a Morava. Bývalé československé velvyslanectví v Moskvě bylo vyklizeno a předáno velvyslanci Slovenského státu.

Zřízení Protektorátu Čechy a Morava oficiálně uznaly Itálie a Maďarsko, později i SSSR.


http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmec ... _a_Slezska
internet

16. března 1911 se narodil Josef Mengele, nacistický válečný zločinec

Josef Mengele se narodil Günzburgu. Po maturitě studuje Mengele medicínu na univerzitě v Mnichově, po jejím absolvování pak získává Mengele i titul doktora filozofie u profesora Mollinsona. V roce 1937 je Josef Mengele právě Mollinsonem doporučen na místo asistenta v prestižním Ústavu pro výzkum dědičnosti, biologie a rasové čistoty na univerzitě ve Frankfurtu. Zde pak šestadvacetiletý J. Mengele pracuje v týmu jednoho z předních evropských genetiků, prof. Otomara von Veschuera. V roce 1938 získal doktorát z medicíny (Dr.med.) za diplomovou práci nazvanou „Rodinný výzkum rozštěpu horního rtu, horního patra a dásně“.
V roce 1932 vstupuje do organizace "Stahlhelm, Bund der Frontsoldaten". Po převzetí moci nacisty 1933 se Stahlhelm pod názvem „Nationalsozialistischer Deutscher Frontkämpferbund“ stal součástí SA jako – „SA-Reserve I“. V roce 1937 vstupuje Josef Mengele do NSDAP a o rok později do řad SS. V roce 1939 se pak žení a v roce 1940 odchází pracovně do Polska, kde zkoumá rasovou vhodnost Poláků. V roce 1941 se pak dostává na Ukrajinu, v následujícím roce je raněn a vyznamenán Železným křížem první třídy. V roce 1943 nastupuje Josef Mengele do koncentračního tábora v Osvětimi.

V Osvětimi se Josef Mengele zabývá „vědou o dvojčatech“ a problematikou změn pigmentace vlasů a očí. Své pokusy provádí, jak sám říká, na „živém materiálu“ – na živých, převážně židovských, dvojčatech.
Kromě pochybných výzkumů se Josef Mengele v Osvětimi aktivně účastní selekce vězňů posílaných do plynu, podílí se na sterilizaci židovských žen a je známo i mnoho případů, kdy se dopouští zvěrstev toho nejhrubšího zrna.
Po skončení druhé světové války začíná pro Mengeleho život válečného zločince na útěku. Těsně po skončení války sice padá do zajetí a krátce pobývá ve dvou amerických zajateckých táborech, ale vydává se za řadového vojáka wehrmachtu, ale protože není, jako ostatní příslušníci SS tetován, je brzy, v létě 1945, propuštěn na svobodu. Po propuštění žije Josef Mengele jako Josef Memling na zemědělské usedlosti v americké okupační zóně. Po čtyřech letech se pak Josef Mengele rozhodne Německo opustit – do Itálie se dostává za pomoci sítě ODESSA, tzv. „klášterní cestou“, v níž nejdůležitější roli hrají františkáni. Z Itálie pak Mengele odjíždí do Argentiny.

V Argentině, v Buenos Aires, si Josef Mengele otevírá lékařskou praxi (jako Friedrich Edler von Breitenbach). Brzy se zabydluje a navazuje styky s několika dalšími prominentními nacisty, kteří zde našly azyl – setkává se několikrát i s A. Eichmannem, se kterým se ale nikdy příliš nesblíží. V této době se západoněmecké úřady pokoušejí Mengeleho zajmout a postavit přes soud. Dne 5. července 1959 na něj freiburský prokurátor vydává zatykač, načež Bonn žádá Argentinu o vydání. Neúspěšně.
Josef Mengele mezitím prchá do Paraguaye, kde pak s pomocí svých přátel, především barona von Ekstein, žádá o paraguayské občanství, která se mu 27. listopadu 1959 podaří získat. V červnu 1960 je na Mengeleho v Argentině vydán zatykač – opět ale pozdě, Josef Mengele již touto dobou žije v Brazílii. Ani v Brazílii se ale Josef Mengele necítí v bezpečí a po nějaké době se objevuje v Egyptě. Zde mají Němci pracují pro prezidenta Násira poměrně slušnou pověst. Nicméně Mengele není v Egyptě vítán. Německá komunita vedená bývalým obersturmbannführerem Schwarzem pro něj tedy najímá jachtu a odváží ho i s jeho ženou na malý řecký ostrov Kythnos. Toto řešení je ale jen dočasné, zvláště, když se o pobytu Mengeleho na Kythnu dozvídá Wiesenthal.

Mengele tedy opět musí prchat – jeho další stopu lze nalézt v latinské Americe, kde ho ukrývá mocná organizace bagallerů, jimž Josef Mengele za osobní bezpečnost poskytl část svého kapitálu. Nějaký čas se Josef Mengele ukrývá na pašerácké základně Itapua na řece Paraná v Paraguayi. Údajně zde žije s falešným argentinským pasem na jméno Alfredo Mayen.
V následujících letech se stárnoucí Mengele pohybuje střídavě mezi Paraguaí, Argentinou a Brazílií. Za Pinochetova režimu prý údajně navštěvuje německou kolonii Dignidad v Chile.

7. února 1979, během dovolené s rakouskými přáteli v brazilském letovisku Bertioga, je pak Josef Mengele při koupání v moři stižen záchvatem mrtvice, který nepřežije. Je pohřben na hřbitově v brazilském Embu jako Wolfganga Bernarda, tj. pod jménem jednoho z jeho prvních ochránců. Rodina zveřejňuje jeho smrt až v roce 1985, kdy snahy po jeho dopadení opět dosahují jednoho ze svých vrcholů.

6. června 1985 jsou pak ostatky muže pohřbeného v Embu exhumovány. V roce 1992 pak genová analýza jednoznačně prokazuje, že se jedná opravdu o mrtvého Josefa Mengeleho. Josef Mengele je prohlášen státním úřadem ve Frankfurtu oficiálně za mrtvého.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Mengele
internet

Trocha zmätočné. V roku 1956 Mengele získal bez problémov cez nemecké veľvyslanectvo svoj rodný list a v Argentíne získal povolenie pre pobyt pod svojím skutočným menom. Požiadal o nemecký pas a ten pod svojím pravým menom dostal. Odišiel do Európy - zasa pod svojím pravým menom. Najprv išiel do Švajčiarska na dovolenku a potom išiel do svojho rodného mesta. Po návrate do Argentíny tu naďalej žil pod svojím pravým menom. V roku 1959 získal štátne občianstvo Paraguaje tiež pod svojím pravým priezviskom a v nasledujúcom roku do Paraguaje aj utiekol. Nechce sa mi hľadať, ale že by bol Mengele v Egypte, o tom nič neviem.

Oni se ty poválečné osudy Mengeleho v různých životopisech rozcházejí... Jinak je líčí Kubica, jinak Posner (a to nevím jak je to v anglické literatuře, protože angličtině nehovím)... Ale protože po něm aktivně šel Simon Wiesenthal, tak považuji za pravděpodobnější verzi s falešnými jmény... Ostatně i přes DNA analýzu provedenou u těla z Embu je jeho spis v Izraeli údajně pořád otevřený.

17. března 1834 se narodil Gottlieb Wilhelm Daimler, konstruktér a vynálezce

Gottlieb Daimler se narodil ve vesničce Schorndorf v tehdejším Württemberském království. Navštěvoval slavnou latinskou školu ve svém rodišti, později přešel na uměleckou. Následně se vyučil zbrojířem u J. C. Wilkeho a poté vystřídal řadu zaměstnání u strojírenských firem.
Začínal jako prostý dělník v továrně na výrobu lokomotiv v Graffenstadenu, odsud odešel dále studovat na polytechniku do Stuttgartu. Po studiích se vrátil, ale začátkem šedesátých let 19. století odešel do Anglie. V roce 1863 nastoupil do Bruderhausu v Reutlingenu. Tam potkal slečnu Emmu Pauline Kurz, která se o čtyři roky později stala jeho první ženou.

1. července 1872, začal pracovat pro výrobce motorů Deutz (firma bývá také nazývána Otto und Langen dle svých zakladatelů Nikolause Augusta Otta a Gustava Langena). Tam právě s pomocí svého dlouholetého kolegy a spolupracovníka Maybacha vyvíjel nový čtyřdobý plynový agregát, značně menší než původní Ottův. I když byl motor úspěšný, Daimlerova vize pohonné jednotky tak malé, aby mohla být zamontována do bicyklu či kočáru, se nesetkal u Otta s pochopením, a tak se oba vynálezci po deseti letech rozešli.

Daimler se s Maybachem v zahradním domku vedle rodinné vily v Bad Cannstattu u Stuttgartu pustil do vývoje nového agregátu. Oba si byli dobře vědomi toho, že Ottův patent DRP 532 je stále platný. Ovšem Ottův motor měl tzv. vrstvené plnění válce a pomalé spalování směsi při velmi nízkých otáčkách, zatímco výše jmenovaní pracovali na jednotce s s výbušným vznícením a rychlým spalováním směsi, tedy rychloběžném motoru. Problém se zapalováním Maybach vyřešil pomocí žárové trubičky, vynálezu Angličana Watsona. První verze s objemem pouhých 100 cm3 a výkonem jen 0,25 k (0,184 kW) byla sice slabá, ale bez problémů fungovala a točila až 600 otáček za minutu, trojnásobek původního Ottova agregátu! Pánové si samozřejmě svůj vynález nechali patentovat, a to 16. prosince 1883 pod číslem DRP 28022.

Ihned začali pracovat na ještě dokonalejším stroji. Za ten 3. dubna 1885 obdrželi německý císařský patent číslo DRP 34926. Jednalo se vzduchem chlazený svislý jednoválec, který dostal přezdívku Dědečkovy hodiny. Byl opět o něco menší než původní motor a byl tedy dokonale vhodný k použití ve vozidlech. Poprvé se u něj objevil plovákový karburátor, který navrhl Maybach. Sací ventil byl ovládán automaticky, sání pístu otevíralo vstup směsi do válce, mechanické ovládání výfukového ventilu bylo Daimlerovým vynálezem. První skutečně rychloběžný motor s maximálně sedmi sty otáčkami za minutu dával z objemu 264 cm3 výkon celé poloviny koně. Daimler jej ještě téhož roku zamontoval do dřevěného dvoukolového kostitřasu s pomocnými kolečky po stranách. První motocykl byl na světě. Průkopnickými motorkáři se stali Daimlerovi synové Adolf a Paul. První z nich ujel 3 kilometry, druhý 10. listopadu 1885 dokonce 9,5 kilometru.
Zdokonalený motor, vzduchem chlazený svislý jednoválec 0,46 litru o výkonu asi 1,5 k (1,1 kW) zabudoval Daimler v létě roku 1886 do samohybného kočáru, a tak vznikl jeho první automobil, který se pohyboval rychlostí až 16 km/h. Byl zároveň prvním čtyřkolovým vozidlem na světě poháněným benzinovým motorem. Nutno ovšem dodat, že oproti Benzově tříkolce byl jen motorizovaným kočárem, který vyrobila firma Wilhelm Wimpff & syn ve Stuttgartu. Agregát byl umístěn ve středu vozidla před zadním sedadlem, o rok později byl překonstruován na vodní chlazení. Jednou ze zásadních novinek v automobilové konstrukci obecně bylo převodné ústrojí tohoto vozu. V závislosti na zvoleném převodu ovládala řemenice motoru disky různých velikostí na hřídeli. Síla motoru byla přenášena na převody zadních kolech pomocí ozubených koleček na obou stranách. Kočár postrádal diferenciál, ten nahrazovaly kluzné spojky po stranách hřídele. Tento vůz poháněný neviditelným zdrojem energie bezesporu znamenal počátek revoluce v dopravě. Úřední povolení k jízdě na veřejných komunikacích, tedy jakýsi řidičský průkaz, dostal Daimler 17. července 1888.
Svůj malý motor zamontovali oba konstruktéři v roce 1886 i do člunu. To bezesporu svědčí o univerzálnosti jejich vynálezu. O rok později koupil Daimler opuštěné tovární budovy a pozemky na vrchu Seelberg a s 23 zaměstnanci rozjíždí sériovou výrobu. V roce 1889 vzniká Stahlradwagen, tedy vůz s ocelovými koly a s vidlicovým dvouválcem s úhlem rozevření 17 stupňů. Ten dával zhruba 1,5 kW (2 k) při 600 min-1 a existoval ve dvou variantách – s objemy 565 a 920 cm3. Podvozek tvořil rám z ocelových trubek, které současně sloužily jako chladič. Ten vyrobila firma Neckarsulmer Fahrrad Werke, pozdější NSU. Kola nebyla odpružena a byla opatřena plnopryžovými obručemi. Vůz byl veřejnosti poprvé představen na výstavě v Paříži v roce 1889. Zůstal poté ve Francii, kde jeho motor zaujal jak Armanda Peugeota, tak i René Panharda a Emile Levassora. Jejich automobilky později zahájily licenční výrobu těchto pohonných jednotek pro své vozy. Německé motory pak vítězily ve francouzských vozech v prvních závodech mezi městy.
Daimlerova první žena Emma umírá 28. července 1889. O více než rok později, 20. listopadu 1890 zakládají Daimler spolu s Maybachem a finančníky Maxem von Duttenhoferem a Karlem Lorenzem Daimler-Motoren-Gesellschaft a zahajují sériovou výrobu motorových vozů. Maybach ovšem 11. května 1891 odešel. DMG rostla, počet zaměstnanců se zvýšil zakrátko na 163, toto množství dělníků však nebylo tehdy možné rychle a kvalifikovaně zaučit. A navíc nový šéfkonstruktér Max Schrödter na tom nebyl se znalostí spalovacích motorů zrovna nejlépe. Prodeje klesly a společnost se ocitla ve ztrátě. Daimler tedy uzavřel tajnou smlouvu s Maybachem. Pronajal část hotelu Hermann v Bad Cannstattu, proměnil ji na konstruktérskou kancelář a Maybach zde vyvinul vůz s řemenovým převodem (Riemenwagen), dvouválce a čtyřválce Phoenix a rozprašovací karburátor.
V březnu 1893 byl ovšem Daimler odvolán z pozice technického ředitele. Von Duttenhofer a Lorenz si vypůjčili značnou částku peněz, aniž by již pouhého akcionáře a člena dozorčí rady informovali. Peníze nebyli schopni splácet a tak žádali, aby jim Daimler odprodal zbytek svých akcií. Daimler, než aby byl spojován s krachující firmou, tak učinil a 10. října 1894 ji opustil. Mezitím se stačil podruhé oženit, 8. července 1893 si vzal Linu Hartmann. Jeho bývalá továrna se z nejhoršího dostala prodejem práv na výrobu motorů do Velké Británie. Koupil je jistý Frederick Richard Simms, který je následně prodal H. J. Lawsonovi a v roce 1896 vznikl britský Daimler. Díky této transakci se Daimlerovi, Wilhelmu Maybachovi a Karlu Linckovi (další blízký Daimlerův spolupracovník, který se staral o obchod) podařilo získat zpět jejich vliv v DMG. Gottlieb Daimler umírá 6. března 1900 v Cannstattu u Stuttgartu.


http://de.wikipedia.org/wiki/Gottlieb_Daimler
internet

Aaron Goldstein píše:Oni se ty poválečné osudy Mengeleho v různých životopisech rozcházejí... Jinak je líčí Kubica, jinak Posner (a to nevím jak je to v anglické literatuře, protože angličtině nehovím)... Ale protože po něm aktivně šel Simon Wiesenthal, tak považuji za pravděpodobnější verzi s falešnými jmény... Ostatně i přes DNA analýzu provedenou u těla z Embu je jeho spis v Izraeli údajně pořád otevřený.

Tak tak, je pravděpodobné, že o rodný list a další doklady požádal někdo jiný Mengelem nastrčený, aby zmátl stopy...

18. března 1858 se narodil Rudolf Diesel, německý vynálezce

Rudolf Diesel se narodil v Paříži, ale většinu svého života strávil v Německu a vystudoval německé technické školy.

V roce 1870 vypukla prusko-francouzská válka. Dieselovi jako bavorští občané, jejichž vlast podpořila Prusko, museli koncem léta opustit Francii. Zatímco rodiče odjeli do Londýna, dvanáctiletý syn zamířil na opačnou stranu, ke strýci do Augsburgu. Začal studovat průmyslovou školu a díky prospěchu získal stipendium na mnichovské Technické univerzitě, kterou absolvoval roku 1880.
Jako jeden z nejlepších studentů získal místo u Carla von Lindeho, průkopníka chladících zařízení. V té době už měl Diesel v hlavě myšlenku na motor účinnější než tehdy už běžný zážehový.Patent na svůj motor dostal Diesel v roce 1892, cesta k funkčnímu stroji ale byla ještě dlouhá. Prototyp ze srpna 1893 poháněl uhelný mour, až v další fázi se palivem stal petrolej. V roce 1897 už měl Diesel připravený motor, který jako palivo mohl používat naftu či olej z burských ořechů.
Na přelomu století byly vznětové motory příliš velké a těžké a použití v automobilech bylo ještě daleko. Díky nízké spotřebě se ale poměrně rychle uplatnily na železnici i na moři. Už počátkem století se objevily první menší lodě, roku 1911 pak byla v Kodani spuštěna na vodu zaoceánská loď Selandia se dvěma čtyřtaktními Dieselovými motory. Nová pohonná jednotka také výrazně přispěla ke vzniku skutečně účinných ponorek.

Rudolf Diesel se po několika letech blahobytu ocitl na pokraji bankrotu, o většinu peněz přišel kvůli špatným investicím do nemovitostí i hráčské vášni. V září 1913 se vydal z Antverp na cestu do Anglie, kam ale nikdy nedoplul. V noci z 29. na 30. září 1913 zmizel z paluby lodi Dresden a dodnes se spekuluje, zda to byla sebevražda, vražda či nešťastná náhoda.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Diesel
internet

19. března 1955 zemřel Leonid Alexandrovič Govorov, maršál Sovětského svazu

Leonid Govorov se narodil 22. února 1897 ve vesnici Burtyki ve Vjatské gubermii. Vystudoval reálné gymnázium. Po jeho absolvování začal studovat petrohradskou polytechniku,obor stavba lodí. Po třech měsících studia byl ale odveden do armády kde byl zařazen do šestiměsíčního kurzu Konstantinovského dělostřeleckého učiliště. Absolvoval s hodností poručíka dělostřelectva a byl umístěn jako velitel čety těžkých houfnic náhradního útvaru v sibiřském Tomsku. Po Říjnové revoluci a následné demobilizaci pravidelné ruské armády odjíždí k rodině do povolžské Jelabugy kde se živí v místní městské správě. V září 1918 vstupuje do "bílé Lidové armády". V rámci 2. ufimského sboru prodělal nadporučík a velitel baterie Govorov boje na Urale a západní Sibiři. Na podzim 1919 dezertuje a k 1.1.1920 je již veden jako dobrovolník Rudé armády.
Jako specialista byl okamžitě zařazen jako velitel dělostřeleckého oddílu elitní 51.střelecké divize(pod velení budoucího maršála Bljuchera ). Účastnil se bojů na jižní Ukrajině proti vojskům barona Wrangela a byl zde vyznamenán Řádem Rudého praporu za odražení útoku bělogvardějského "Obrněného sboru" na Kachovském předmostí) a následné dobytí Krymu. Následujících 16 let sloužil v nejrůznějších velitelských funkcí od velitele dělostřeleckého pluku po velitele dělostřelectva opevněného prostoru. Na podzim 1936 je brigádní velitel Govorov velitelem dělostřelectva 15.střeleckého sboru a odchází do Akademie generálního štábu. Po 2 letech studia nastupuje na místo profesora taktika na moskevské dělostřelecké akademii. Na konci prosince 1939 je jmenován velitelem dělostřelectva 7.armády na Karelské šíji. Po ukončení války s Finskem je jmenován zástupcem náčelníka dělostřelectva Rudé Armády.

Po začátku války s Německem působí Govorov jako velitel dělostřelectva na Západním frontu,Záložního,Moskevského záložního frontu a Záložního frontu. Z této funkce je ovšem v říjnu 1941 odvolán a je jmenován velitelem 5.armády.
S tou se úspěšně účastní bojů před Moskvou v listopadu a prosinci 1941 a následného sovětského zimního a jarního protiútoku. Začátkem léta 1942 je již jako generálporučík jmenován velitelem Leningradského frontu. Jako velitel Leningradského frontu se účastní prolomení blokády města v lednu 1943 a sovětských útoků do Pobaltí v roce 1944. Za tyto boje si postupně vyslouží hodnost generálplukovníka, generála armády a nakonec v červnu 1944 hodnost maršála SSSR. 8.května 1945 přijímá kapitulaci Německých vojsk v Kuronsku.
V letech 1946 a 1947 působí Govorov jako šéf inspekce ozbrojených sil a od léta 1948 jako velitel vojsk protiletadlové obrany. V roce 1953 po Stalinově smrti je odsunut opět do funkce šéfa inspekce. Z té je po roce opět jmenován velitelem protiletadlové obrany a náměstkem ministerstva obrany SSSR.

19.března 1955 v Moskvě nečekaně umírá.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Leonid_Ale ... 8D_Govorov
internet

Rozhodl jsem se, že svými každodenními příspěvky budu pokračovat v nově vytvořeném vlákně Kalendárium, které je umístěné v hospodě... http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=387&t=6671

23. března 1945
V Krnově přestává pracovat vodárna. Zásobování města, k němuž se blíží sovětské jednotky, totálně kolabuje.

---

Českoslovenští tankisté postupují na Žory v Polsku.
„Krajina jaksi nesouhlasila s mapou. Na mapě chyběly rozsáhlé aleje a celé skupiny stromů. Sovětští ženisté záměrně změnili ráz krajiny. Přesázeli a upevnili dráty množství stromů, aby tak zmátli letecký průmysl nepřítele. (...) Kolem jarním tání rozvodněné Rudy vzniklo pásmo bažin. Na pochyby tankistů, zda tudy mohou projet, dostalo se jim od sovětských důstojníků odpovědi: Da, koněčno projdut!“

Zdroj: Slezské zemské muzeum

skelet píše:„Krajina jaksi nesouhlasila s mapou. Na mapě chyběly rozsáhlé aleje a celé skupiny stromů. Sovětští ženisté záměrně změnili ráz krajiny. Přesázeli a upevnili dráty množství stromů, aby tak zmátli letecký průmysl nepřítele. (...) Kolem jarním tání rozvodněné Rudy vzniklo pásmo bažin. Na pochyby tankistů, zda tudy mohou projet, dostalo se jim od sovětských důstojníků odpovědi: Da, koněčno projdut!“

Toto bych prosil nějak rozvést. Nerozumím, o co tam přesně jde.

To ti moc nerozvedu, protože je to citace z FB stránek Slezského zemského muzea, které při příležitosti 70.výročí Ostravsko-opavské operace ji dává den za dnem.

A nechybí tam do kontextu něco ze dnů předchozích??? Protože se přiznám, že také moc nepobírám, k čemu došlo... Tedy, že nefungovala vodárna a kolabovalo zásobování jsem pobral, ale potom jsem se ztratil...

Ne, jsou to dvě události z jednoho dne. Proto jsem je oddělil prázdným řádkem. Prostě jen suché střípky z historie

24. března 1945
Ustupující německé oddíly zbrzdily postup na Žory likvidací mostů. Ze vzpomínek československého tankisty:
„Ženisté stavěli provizorní most přes říčku Boryniu proti velkostatku na druhém břehu. Fašističtí snajpeři vyhledávali cíle mezi ženisty. Velitel tankové brigády major Vladimír Janko dal Cilcovi k dispozici pět samopalníků pod velením četaře Jardy Boháčka. Poslal jej obsadit velkostatek za říčkou a zajistit tak ženistům bezpečnou práci při stavbě mostu. (...) K hlídce se přidal také nabíječ Ciclova tanku Šimůnek. Překročili říčku po troskách mostu, u kterého ponechali jednoho samopalníka jako spojku. V rojnici postupovali k velkostatku. Rázem se ocitli v kulometné palbě, která je naštěstí přenesla (...). Na nádvoří velkostatku proběhl krátký urputný boj zblízka. Četař Boháček skolil ze samopalu oberleutnanta a poddůstojníka. Také ostatní se činili. Kolem 01, 00 h ovládli velkostatek“.

---

24. března 1945
Dva patnáctiletí mladíci z Kyjovic, Zdeněk Krčmář a Josef Homola, se pokoušejí přeběhnout k Rudé armádě.
„Štěstí jim ale nepřálo. Krčmář byl těžce raněn (průstřel plic) u Budišovic. Museli se vrátit, vyhledat německého lékaře, tam po ošetření jej poslat do nemocnice v Bílovci. I tato nemocnice musela být v krátkosti vyklizena a nemocní v neustálém dešti odesláni do Pardubic.“ Odtud se Krčmář, stále ve vážném stavu, vrátil koncem května.

zdroj: stránky Slezského zemského muzea

24.3.1999...
...začaly na Srbsko a Černou Horu dopadat první tomahavky a bomby států NATO.
http://www.nato.int/docu/pr/1999/p99-041e.htm