Re: SSSR-pravda nebo lži?
Napsal: 14/1/2013, 12:21
Příčin porážky a klidně řekněme naprosté destrukce většiny Rudé armády, tedy té která čelila náporu protivníka v prvních 6 měsících války bylo povícero. Ale hlavní byl ten, že vlast, za kterou byli rudoarmějci ochotni položit život, zavinila vším svým potenciálem represí, hlouposti a nereálných pohledů na možnosti země, naprostou neschopnost své vlastní armády v boji. Tedy to, že milovaná a obdivovaná vlast udělala vše co mohla proto, aby k této katastrofě došlo. Jde o tyto skutkové podstaty:
Primo:
Stalin a jeho nohlsedi zbavili armádu relativně schopných velitelů, inženýrů a techniků - viz represe v důstojnickém sboru v letech 1937 až 1939
Jistě každý víte o tom, že v letech 1937 až 1938 za pouhých 15 měsíců Stalin nechal značně pozničit velitelský sbor celé armády a vojenského námořnictva. Možná ale nejsou až tak známá čísla. Podle knihy Dmitrie Volkogonova, TRIUMF A TRAGÉDIE, kterou považuji za seriozní pramen, protože jsem zjistil, že většinu faktů zde uvedených lze dohledat i v jiné literatuře, jsou uvedené strašlivé údaje o likvidaci důstojnického sboru Rudé armády.
Bylo popraveno:
3 z 5 maršálů - 60%
13 z 15 velitelů armád -85%
8 z 9 admirálů flotily a admirálů prvního stupně - 88%
50 z 57 velitelů armádních sborů -88%
154 z 186 velitelů divizí – 82 %
Dále byl téměř zlikvidován politický aparát armády a k tomu bylo popraveno 11 z 11 náměstků komisaře obrany, tedy 100% a 98 ze 108 členů nejvyšší vojenské rady tedy 94%.
Dále pak bylo zabito, odsouzeno k dlouholetým trestům a nebo propuštěno z řadové služby 43 285 důstojníků.
Všechno to byli lidé vzdělaní, vojensky zdatní a často s velkými bojovými zkušenostmi. Velení se ujal kdo byl po ruce. Bez nejmenší možnosti získat zkušenosti nebo potřebné vzdělání. Když se na to podíváme takto, vidíme, že slušně vyzbrojeným, ale špatně vycvičeným vojskům vlastně neměl kdo velet v boji. Většina schopných a zkušených velitelů a náčelníků štábů byla postřílena, kácela na Sibiři stromy nbo kutala zlato na Kolymě.
V den německého útoku jen 7,1 % velitelského sboru Rudé armády mělo vysokoškolské vzdělání, 55,9 % středoškolské, 24,6 %, mělo rychlokurzy organizované tak že se vybral civil - třeba učitel a za dva měsíce velel praporu. A byl jeho problém jak si s tím poradí.12,4 % velitelského zboru pak nemělo vojenské vzdělání vůbec. K čemu to vedlo, ukázala válka s Finskem. Na nápravu pak už nebylo dost času.
Ruský historik Roj Medvěděv přímo napsal, že nikdy v historii žádná armáda neutrpěla takové ztráty na důstojnících za války, jako Rudá armáda v době míru. A půjdeme dál.
Secundo:
Stalin a jeho vláda zastavila budování obranných rajonů a hlavně vysunula vojska do nechráněných prostor, bez pro obranu nezbytné infrastruktury
Tertio:
Stalin a jeho vláda svými rozkazy a vyhrožováním persekucí při jejich porušení zabránila chytřejším velitelům vyvést vojska z posádek, opevnit se, rozptýlit letecké síly a rozmístit tankové síly na hlavních směrech do bojových sestav.
Kvarto:
Ale nejhorší, co Stalinova vláda udělala, byl nezabrzditelný gigantismus, který i to, co z dobrých dob zůstalo zachováno, rozředil tak, že výsledek byla čerň ubohosti, nekompetentnosti a zoufalství.
Příklad si ukážeme na tankových a mechanizovaných silách. Hlavně proto, že se tady o to perete jak vrány o mršinu. Reorganizace těchto sil byla zahájena v roce 1940 pod vlivem ohromujících úspěchů německé panzerwaffe v květnu a červnu 1940 v západní Evropě.
Původně měly být sovětské tankové či lépe snad obrněné síly členěny do samostatných motorizovaných divizí a samostatných tankových brigád. Pod jistým šokem, které z úspěchů německých sil sovětské vrchní velení utrpělo, bylo naprosto neadekvátně rozhodnuto o výstavbě mechanizovaných sborů. Tyto sbory měly postupně integrovat až 50% sovětských ozbrojených sil.
Dne 6. července 1940 bylo vydáno vládní nařízení číslo 1193 - 464, které určovalo početní stavy a organizaci mechanizovaného sboru. Měl být tvořen:
- dvěma tankovými divizemi
- motorizovanou divizí
- motocyklovým plukem
- automobilním praporem
- spojovacím praporem
- letkou pozorovacích letadel
Podle této vize měl mít sbor 1047 tanků, 267 obrněných vozidel a celkově 37 548 vojáků všech kategorií.
Pokud by vše fungovalo podle představ sovětského velení, mělo v krátké době vzniknout 8 mechanizovaných sborů a dvě samostatné tankové divize, které měly sdružit 9148 tanků a 2352 obrněných automobilů.
Mimo tato mohutná seskupení pancířů však nadále mělo existovat 36 tankových brigád s celkovým počtem 8202 tanků. Termín naplnění této vize pak byl 1. leden 1941!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!TEDY VŠE MĚLO BÝT REALIZOVÁNO ZA ŠEST MĚSÍCŮ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Tehdy mělo být v těchto silách soustředěno až 17 350 tanků. To bylo více než měl celý zbývající svět dohromady. Ale ani zde se to nezastavilo. Každá sovětská jezdecká divize měla mít tankový pluk o 64 tancích a každá střelecká divize tankovou rotu o 16 tancích.
Reálné počty veškeré obrněné techniky k 1.lednu 1941 dosáhly počty tanků 23 367 kusů všech typů podle jiných pramenů k 21.červnu 1941 pak 23 312 kusů. K tomu cca 4350 obrněných automobilů.
Je neuvěřitelné, že sovětský průmysl toto všechno dokázal vyrobit. Nebudu se zabývat kvalitou. Ale kusy byly vyexpedovány. Zásadní problém byl ten, že nebyl k dispozici personál. Podle plánů rozvoje ozbrojených sil měla mít Rudá armáda v roce 1939 kolem 12 000 řidičů tanků první linie - tedy bez započtení záloh. Jen o rok později dvojnásobné počty. Takový skok počtů není možno zajistit v žádné armádě na světě ani dnes s možnostmi, které nám dává dnešní věda a technika.
Ale to není to hlavní. Důležití u tankových jednotek jsou velitelé.V roce 1939 bylo potřeba necelých 150 velitelů na klíčové funkci velitele tankového praporu. O rok později jich bylo potřeba už 450 a k tomu 44 velitelů tankových pluků. Ti měli velet kolosům o počtech více než 200 tanků. Zamysleme se:
Jak dlouho trvá vychovat kvalitního velitel tankového praporu?
A jak dlouho to trvá u velitele pluku?
Praporům pak v době největší krize veleli nadporučíci a kapitáni s dvouletou praxí z velení rotě.
A když potom v lednu 1941 nastoupil do funkce náčelníka generálního štábu Georgij K. Žukov, toto šílení se ještě navýšilo. Nikdo se nezatěžoval tím, jak tyto nesmyslné plány naplnit. Vyrobit tanky ještě šlo. Ale nikdo neřešil jejich servis, logistickou podporu a hlavně výcvik těch, co tuto techniku měli používat v boji. A tak to dopadlo tak, že byl počet sborů navýšen na třicet . Takže podle navýšených plánů měla mít Rudá armáda nakonec až 31 950 tanků. Potřeba velitelů tankových praporů vzrostla na 600 a velitelů tankových pluků na 150.
Díky těmto naprosto nesmyslným plánům došlo de facto ke zhroucení bojeschopnosti tankových sil. Bylo to dáno rozředěním velitelského sboru, technického personálu a osádek tanků spojených s neschopností zajistit potřebnou logistiku - třeba nikdo nebyl schopen říci jak zajistit potřebný počet kusů cisternové techniky. Tedy jak takovou děsivou sílu napojit palivem, municí a dalšími nezbytnými komoditami.
Jenže vraťme se k části, kde píšu o likvidaci důstojnického sboru. Co myslíte, našel by se mezi těmi 43 285 popravenými, propuštěnými ze služby a zavřenými potřebný počet relativně schopných velitelů pluků a praporů? Možná ano možná ne, ale šance zde byla. Toto vše, co jsem právě uvedl, by mělo snad přesvědčivě prokázat, že zpochybňování osudového dopadu likvidace velitelského sboru Rudé armády na její bojeschopnost, není na místě. Bohužel dnes pod vlivem sraček co píše Víťa Sovorov je to dnes běžné.
Totéž potom můžeme říci o letectvu, dělostřeleckých jednotkách a ženijním zajištění boje.
Když k tomu přidáme zákaz zaujetí válečné bojové sestavy, a je úplně jedno jestli by byla obranná nebo útočná a zákaz jakýchkoliv akci, které by mohly provokovat toho kdo to nepotřeboval, je jasno.
To, jak se na zahájení války proti SSSR díval protivník, ukáže tento citát z hlášení, náčelníka generálního štábu pozemních vojsk Wehrmachtu generálplukovníka Haldera. Napsal:
„ Útok německých vojsk zastihl protivníka nepřipraveného. Bojové sestavy protivníka nebyly připraveny na obranu, v mnoha případech se nedá o bojových sestavách mluvit vůbec.Jeho vojska byla v pohraničním prostoru rozptýlena na rozsáhlém území a připoutána k ubytovacím prostorům. Ochrana hranic byla slabá.“
Důsledek tohoto souboru sraček bylo to, že Rudá armáda utrpěla šok a začala se hroutit. Tempo útočících jednotek bylo takové, že už první den se v hlubokém, německém týlu ocitly desítky tisíc sovětských pohraničníků a vojáků jednotek Rudé armády.
Zdá se, že celé prapory i pluky zmizely z operačních map, aniž by si jejich vojáci užili to poslední štěstí vojáka, vzít s sebou alespoň jednoho nepřátelského vojáka.
Morálka se rozpadala rovnoběžně s rozpadem struktury útvarů a jednotek. To není z mé strany kritika sovětských vojáků. To je smutné konstatování důsledků nadvlády byrokracie, donucování a lží a z toho plynoucího strachu a chybného řízení na všech úrovních.
Vznikalo mnoho kotlů různých velikostí a byly zajaty desítky a poté stovky tisíc vojáků a později toto číslo dosáhlo milionový rozměr. O naprostém kolapsu pak svědčí i to, že padlo několik set a bylo zajato 52 ruských generálů a to dokonce i technických a týlových služeb.
Porážka Rudé armády v létě na podzim roku 1941 není o tom, jakou měla techniku – ta nebyla špatná a kde byla horší, bylo jí několikanásobně více než u protivníka. Porážka Rudé armády je problém politického vedení, kdy Stalin řekl já si válku nepřeji a tedy nebude a personální mizérie velitelského sboru, jakou svět do té doby neviděl.
Buďme normální a řekněme si, či spíše zkusme odhadnout, kolika vojákům, by těch zlikvidovaných 43 285 důstojníků, praporčíků a vojáků v další činné službě mohlo kvalifikovaně velet. Jelikož to byli lidé od velitelů pluků až po velitele čet, lze dovodit, že v průměru by každý mohl velet cca 80 vojákům, a to asi relativně dobře. Tedy můžeme s jistou mírou chyby říci, že toto relativně dobré velení bylo odepřeno 3 462 800 vojáků a to jsou vlastně ztráty na padlých a zajatých do konce listopadu 1941.
Tak se tady dále dohadujte tom, kdo měl lepší tanky. Je to naprosto nepodstatné. I kdyby RA měla 10 000 T-34 a 2000 KV, dopadla by úplně stejně.
Primo:
Stalin a jeho nohlsedi zbavili armádu relativně schopných velitelů, inženýrů a techniků - viz represe v důstojnickém sboru v letech 1937 až 1939
Jistě každý víte o tom, že v letech 1937 až 1938 za pouhých 15 měsíců Stalin nechal značně pozničit velitelský sbor celé armády a vojenského námořnictva. Možná ale nejsou až tak známá čísla. Podle knihy Dmitrie Volkogonova, TRIUMF A TRAGÉDIE, kterou považuji za seriozní pramen, protože jsem zjistil, že většinu faktů zde uvedených lze dohledat i v jiné literatuře, jsou uvedené strašlivé údaje o likvidaci důstojnického sboru Rudé armády.
Bylo popraveno:
3 z 5 maršálů - 60%
13 z 15 velitelů armád -85%
8 z 9 admirálů flotily a admirálů prvního stupně - 88%
50 z 57 velitelů armádních sborů -88%
154 z 186 velitelů divizí – 82 %
Dále byl téměř zlikvidován politický aparát armády a k tomu bylo popraveno 11 z 11 náměstků komisaře obrany, tedy 100% a 98 ze 108 členů nejvyšší vojenské rady tedy 94%.
Dále pak bylo zabito, odsouzeno k dlouholetým trestům a nebo propuštěno z řadové služby 43 285 důstojníků.
Všechno to byli lidé vzdělaní, vojensky zdatní a často s velkými bojovými zkušenostmi. Velení se ujal kdo byl po ruce. Bez nejmenší možnosti získat zkušenosti nebo potřebné vzdělání. Když se na to podíváme takto, vidíme, že slušně vyzbrojeným, ale špatně vycvičeným vojskům vlastně neměl kdo velet v boji. Většina schopných a zkušených velitelů a náčelníků štábů byla postřílena, kácela na Sibiři stromy nbo kutala zlato na Kolymě.
V den německého útoku jen 7,1 % velitelského sboru Rudé armády mělo vysokoškolské vzdělání, 55,9 % středoškolské, 24,6 %, mělo rychlokurzy organizované tak že se vybral civil - třeba učitel a za dva měsíce velel praporu. A byl jeho problém jak si s tím poradí.12,4 % velitelského zboru pak nemělo vojenské vzdělání vůbec. K čemu to vedlo, ukázala válka s Finskem. Na nápravu pak už nebylo dost času.
Ruský historik Roj Medvěděv přímo napsal, že nikdy v historii žádná armáda neutrpěla takové ztráty na důstojnících za války, jako Rudá armáda v době míru. A půjdeme dál.
Secundo:
Stalin a jeho vláda zastavila budování obranných rajonů a hlavně vysunula vojska do nechráněných prostor, bez pro obranu nezbytné infrastruktury
Tertio:
Stalin a jeho vláda svými rozkazy a vyhrožováním persekucí při jejich porušení zabránila chytřejším velitelům vyvést vojska z posádek, opevnit se, rozptýlit letecké síly a rozmístit tankové síly na hlavních směrech do bojových sestav.
Kvarto:
Ale nejhorší, co Stalinova vláda udělala, byl nezabrzditelný gigantismus, který i to, co z dobrých dob zůstalo zachováno, rozředil tak, že výsledek byla čerň ubohosti, nekompetentnosti a zoufalství.
Příklad si ukážeme na tankových a mechanizovaných silách. Hlavně proto, že se tady o to perete jak vrány o mršinu. Reorganizace těchto sil byla zahájena v roce 1940 pod vlivem ohromujících úspěchů německé panzerwaffe v květnu a červnu 1940 v západní Evropě.
Původně měly být sovětské tankové či lépe snad obrněné síly členěny do samostatných motorizovaných divizí a samostatných tankových brigád. Pod jistým šokem, které z úspěchů německých sil sovětské vrchní velení utrpělo, bylo naprosto neadekvátně rozhodnuto o výstavbě mechanizovaných sborů. Tyto sbory měly postupně integrovat až 50% sovětských ozbrojených sil.
Dne 6. července 1940 bylo vydáno vládní nařízení číslo 1193 - 464, které určovalo početní stavy a organizaci mechanizovaného sboru. Měl být tvořen:
- dvěma tankovými divizemi
- motorizovanou divizí
- motocyklovým plukem
- automobilním praporem
- spojovacím praporem
- letkou pozorovacích letadel
Podle této vize měl mít sbor 1047 tanků, 267 obrněných vozidel a celkově 37 548 vojáků všech kategorií.
Pokud by vše fungovalo podle představ sovětského velení, mělo v krátké době vzniknout 8 mechanizovaných sborů a dvě samostatné tankové divize, které měly sdružit 9148 tanků a 2352 obrněných automobilů.
Mimo tato mohutná seskupení pancířů však nadále mělo existovat 36 tankových brigád s celkovým počtem 8202 tanků. Termín naplnění této vize pak byl 1. leden 1941!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!TEDY VŠE MĚLO BÝT REALIZOVÁNO ZA ŠEST MĚSÍCŮ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Tehdy mělo být v těchto silách soustředěno až 17 350 tanků. To bylo více než měl celý zbývající svět dohromady. Ale ani zde se to nezastavilo. Každá sovětská jezdecká divize měla mít tankový pluk o 64 tancích a každá střelecká divize tankovou rotu o 16 tancích.
Reálné počty veškeré obrněné techniky k 1.lednu 1941 dosáhly počty tanků 23 367 kusů všech typů podle jiných pramenů k 21.červnu 1941 pak 23 312 kusů. K tomu cca 4350 obrněných automobilů.
Je neuvěřitelné, že sovětský průmysl toto všechno dokázal vyrobit. Nebudu se zabývat kvalitou. Ale kusy byly vyexpedovány. Zásadní problém byl ten, že nebyl k dispozici personál. Podle plánů rozvoje ozbrojených sil měla mít Rudá armáda v roce 1939 kolem 12 000 řidičů tanků první linie - tedy bez započtení záloh. Jen o rok později dvojnásobné počty. Takový skok počtů není možno zajistit v žádné armádě na světě ani dnes s možnostmi, které nám dává dnešní věda a technika.
Ale to není to hlavní. Důležití u tankových jednotek jsou velitelé.V roce 1939 bylo potřeba necelých 150 velitelů na klíčové funkci velitele tankového praporu. O rok později jich bylo potřeba už 450 a k tomu 44 velitelů tankových pluků. Ti měli velet kolosům o počtech více než 200 tanků. Zamysleme se:
Jak dlouho trvá vychovat kvalitního velitel tankového praporu?
A jak dlouho to trvá u velitele pluku?
Praporům pak v době největší krize veleli nadporučíci a kapitáni s dvouletou praxí z velení rotě.
A když potom v lednu 1941 nastoupil do funkce náčelníka generálního štábu Georgij K. Žukov, toto šílení se ještě navýšilo. Nikdo se nezatěžoval tím, jak tyto nesmyslné plány naplnit. Vyrobit tanky ještě šlo. Ale nikdo neřešil jejich servis, logistickou podporu a hlavně výcvik těch, co tuto techniku měli používat v boji. A tak to dopadlo tak, že byl počet sborů navýšen na třicet . Takže podle navýšených plánů měla mít Rudá armáda nakonec až 31 950 tanků. Potřeba velitelů tankových praporů vzrostla na 600 a velitelů tankových pluků na 150.
Díky těmto naprosto nesmyslným plánům došlo de facto ke zhroucení bojeschopnosti tankových sil. Bylo to dáno rozředěním velitelského sboru, technického personálu a osádek tanků spojených s neschopností zajistit potřebnou logistiku - třeba nikdo nebyl schopen říci jak zajistit potřebný počet kusů cisternové techniky. Tedy jak takovou děsivou sílu napojit palivem, municí a dalšími nezbytnými komoditami.
Jenže vraťme se k části, kde píšu o likvidaci důstojnického sboru. Co myslíte, našel by se mezi těmi 43 285 popravenými, propuštěnými ze služby a zavřenými potřebný počet relativně schopných velitelů pluků a praporů? Možná ano možná ne, ale šance zde byla. Toto vše, co jsem právě uvedl, by mělo snad přesvědčivě prokázat, že zpochybňování osudového dopadu likvidace velitelského sboru Rudé armády na její bojeschopnost, není na místě. Bohužel dnes pod vlivem sraček co píše Víťa Sovorov je to dnes běžné.
Totéž potom můžeme říci o letectvu, dělostřeleckých jednotkách a ženijním zajištění boje.
Když k tomu přidáme zákaz zaujetí válečné bojové sestavy, a je úplně jedno jestli by byla obranná nebo útočná a zákaz jakýchkoliv akci, které by mohly provokovat toho kdo to nepotřeboval, je jasno.
To, jak se na zahájení války proti SSSR díval protivník, ukáže tento citát z hlášení, náčelníka generálního štábu pozemních vojsk Wehrmachtu generálplukovníka Haldera. Napsal:
„ Útok německých vojsk zastihl protivníka nepřipraveného. Bojové sestavy protivníka nebyly připraveny na obranu, v mnoha případech se nedá o bojových sestavách mluvit vůbec.Jeho vojska byla v pohraničním prostoru rozptýlena na rozsáhlém území a připoutána k ubytovacím prostorům. Ochrana hranic byla slabá.“
Důsledek tohoto souboru sraček bylo to, že Rudá armáda utrpěla šok a začala se hroutit. Tempo útočících jednotek bylo takové, že už první den se v hlubokém, německém týlu ocitly desítky tisíc sovětských pohraničníků a vojáků jednotek Rudé armády.
Zdá se, že celé prapory i pluky zmizely z operačních map, aniž by si jejich vojáci užili to poslední štěstí vojáka, vzít s sebou alespoň jednoho nepřátelského vojáka.
Morálka se rozpadala rovnoběžně s rozpadem struktury útvarů a jednotek. To není z mé strany kritika sovětských vojáků. To je smutné konstatování důsledků nadvlády byrokracie, donucování a lží a z toho plynoucího strachu a chybného řízení na všech úrovních.
Vznikalo mnoho kotlů různých velikostí a byly zajaty desítky a poté stovky tisíc vojáků a později toto číslo dosáhlo milionový rozměr. O naprostém kolapsu pak svědčí i to, že padlo několik set a bylo zajato 52 ruských generálů a to dokonce i technických a týlových služeb.
Porážka Rudé armády v létě na podzim roku 1941 není o tom, jakou měla techniku – ta nebyla špatná a kde byla horší, bylo jí několikanásobně více než u protivníka. Porážka Rudé armády je problém politického vedení, kdy Stalin řekl já si válku nepřeji a tedy nebude a personální mizérie velitelského sboru, jakou svět do té doby neviděl.
Buďme normální a řekněme si, či spíše zkusme odhadnout, kolika vojákům, by těch zlikvidovaných 43 285 důstojníků, praporčíků a vojáků v další činné službě mohlo kvalifikovaně velet. Jelikož to byli lidé od velitelů pluků až po velitele čet, lze dovodit, že v průměru by každý mohl velet cca 80 vojákům, a to asi relativně dobře. Tedy můžeme s jistou mírou chyby říci, že toto relativně dobré velení bylo odepřeno 3 462 800 vojáků a to jsou vlastně ztráty na padlých a zajatých do konce listopadu 1941.
Tak se tady dále dohadujte tom, kdo měl lepší tanky. Je to naprosto nepodstatné. I kdyby RA měla 10 000 T-34 a 2000 KV, dopadla by úplně stejně.
K tomu asi není potřeba cokoli dodávat.
