Bojoval jsem na Ukrajině a tady je důvod, proč jsou FPV drony tak trochu na nic
V letech 2024 a 2025 jsem šest měsíců sloužil jako mezinárodní dobrovolník v týmu útočných dronů z pohledu první osoby v ozbrojených silách Ukrajiny. Můj tým byl nasazen v oblasti Donbasu, v jednom z nejžhavějších sektorů fronty. Když jsem se k týmu připojil, byl jsem nadšený, že mohu pracovat s nejmodernějším nástrojem. Na konci svého nasazení jsem byl trochu rozčarovaný. Řeknu vám proč.
Drony z pohledu první osoby jsou bezpilotní letadla se čtyřmi vrtulemi umístěnými ve čtyřech rozích plavidla, zhruba ve tvaru čtverce o délce sedm až 12 palců na každé straně. Jsou řízeny operátorem s brýlemi pro virtuální realitu, který přijímá obraz z kamery dronu směřující dopředu (odtud název first-person view). Nejběžnější typy dronů s pohledem první osoby jsou na jedno použití: Létají přímo na cíl, kde odpálí výbušnou nálož o hmotnosti až 1,5 kg. Tyto bezpilotní letouny jsou představovány jako levné a dostupné řešení, které může vojákům na taktické úrovni poskytnout vlastní organickou schopnost přesného úderu. Mohou údajně rychle reagovat a zasahovat pohyblivé cíle nebo cíle v těžko přístupných místech, jako jsou bunkry, sklepy nebo vnitřek budov. Zastánci bezpilotních letounů z pohledu první osoby často opakují tvrzení, že až 60 až 70 procent všech obětí na bojišti v rusko-ukrajinské válce je nyní způsobeno bezpilotními letouny. Tato statistika je pravděpodobně v zásadě přesná, ačkoli nerozlišuje mezi ztrátami způsobenými drony s pohledem z první osoby a jinými typy leteckých systémů bez posádky.
Někteří autoři, včetně zkušených vojenských důstojníků píšících na těchto stránkách, jdou ještě dál a tvrdí, že drony s pohledem z první osoby urychlí revoluci ve způsobu vedení válek, podobnou zavedení mušket. Mimo jiné znemožní ukrývání a hromadění vojáků a techniky v bojové zóně. Jakékoli soustředění vojáků nebo vozidel bude údajně okamžitě zpozorováno a zmasakrováno roji levných a rychlých dronů. Zastánci dronů, zejména v Silicon Valley, prohlásili, že drony mohou zcela nahradit dělostřelectvo.
Ať už těmto dalekosáhlým tvrzením věříme, nebo ne, určitě jsme všichni viděli na sociálních sítích videa, na nichž tyto drony provádějí působivé, velmi přesné útoky. Viděli jsme, jak zaútočily na ruský tank za jízdy, proletěly otevřeným zadním poklopem bojového vozidla pěchoty nebo vnikly do budovy a překvapily nepřítele, někdy doslova se spuštěnými kalhotami. Tyto působivé údery jsou však vzácnými výjimkami. Případů, kdy to drony z pohledu první osoby skutečně dokážou, je málo.
Během svého pobytu na Ukrajině jsem shromažďoval statistické údaje o úspěšnosti našich operací s drony. Zjistil jsem, že 43 procent našich výpadů vedlo k zásahu zamýšleného cíle v tom smyslu, že dron dokázal úspěšně doletět až k cíli, správně ho identifikovat, zasáhnout ho a výbušná nálož dronu explodovala tak, jak měla. Toto číslo nezahrnuje případy, kdy si naše vyšší velení vyžádalo výjezd, ale my jsme jej museli odmítnout, protože jsme věděli, že cíl nemůžeme zasáhnout z důvodů, jako je počasí, technické problémy nebo elektronické rušení. Pokud tento typ předem přerušených misí zahrneme do celkového počtu, klesne úspěšnost na 20 až 30 procent. Na první pohled je tato úspěšnost špatná, ale to není celý příběh.
Začal jsem si všímat, že naprostá většina našich výpadů byla vedena proti cílům, které již byly úspěšně zasaženy jiným zbraňovým systémem, nejčastěji minometem nebo municí shozenou opakovaně použitelným dronem (jinými slovy, ne dronem s pohledem z první osoby). Jinak řečeno, cílem většiny našich misí bylo provést druhý úder v rámci dvojitého úderu na cíl, který již byl úspěšně zasažen jiným zbraňovým systémem. Podíl misí, kdy jsme úspěšně splnili úkol, který může splnit pouze dron s pohledem z první osoby - zasadit přesný úder na cíl, který nebylo možné zasáhnout jinými prostředky -, se pohyboval v jednociferných procentech.
Existují dva důvody, proč tyto bezpilotní letouny jen zřídkakdy úspěšně plní to, k čemu byly navrženy. První souvisí s tím, jak se velitelé rozhodnou používat drony s pohledem z první osoby. Pravděpodobně se naši velitelé rozhodli, že mají k dispozici bezpilotní letouny s pohledem z první osoby, takže je mohou použít, i když existují i jiné zbraňové systémy, které by tuto úlohu mohly také splnit. Má to jistou logiku a velitelé neplatili za spotřebované drony z vlastní kapsy. Soustředili se spíše na bezprostřední úkol. I když jsou drony s pohledem z první osoby levné, obvykle nejsou nejlevnější možností, kterou mají velitelé k dispozici. To je problém při jejich použití při dvojitých úderech nebo pro mise, které lze splnit pomocí jiných systémů. Jeden takový let bezpilotního letounu stojí přibližně 500 dolarů v materiálech. Minometný granát stojí méně než 100 dolarů. Munice shozená z opakovaně použitelného dronu, obvykle také něco jako upravený minometný granát nebo granát ráže 40 mm, stojí také méně než 100 dolarů.
Druhý důvod, proč tyto drony zřídkakdy dělají to, k čemu byly navrženy, je technický. Jsou vybíravé, nespolehlivé, špatně se používají a jsou náchylné k elektronickému rušení. Jen málo bezpilotních letounů s pohledem z první osoby má schopnost nočního vidění. Těch, které ji mají, je nedostatek a stojí dvakrát tolik než základní model. Na Ukrajině je v zimě 14 hodin denně tma. Vítr, déšť, sníh a mlha znamenají, že dron nemůže létat.
Čtvrtina všech těchto dronů má nějakou technickou závadu, která jim brání ve vzletu. To se obvykle zjistí až při přípravě ke startu. Nejčastěji se jedná o závadu v rádiovém přijímači, který přijímá vstupy z ovládacího panelu, nebo ve video vysílači, který přenáší signál do brýlí virtuální reality operátora. Někdy lze tuto závadu odstranit aktualizací softwaru v terénu. Často to však není možné. Mnoho vadných dronů je jednoduše kanibalizováno na náhradní díly, protože pro ně není lepší využití. Dokonce i když už je dron ve vzduchu, baterie se často uprostřed letu vybijí. Přibližně v 10 procentech letů dron zasáhne cíl, ale jeho bojová hlavice nevybuchne.
Po vzlétnutí do vzduchu není úspěšné ovládání dronu s pohledem z první osoby snadné. Tyto drony byly původně navrženy jako hračky pro bohaté lidi. Než se dostaly do služby jako válečné nástroje, používaly se buď při akrobatických vystoupeních, nebo při závodech, kde skupina operátorů soutěžila v průletu překážkovou dráhou. Ani v jednom případě nebylo snadné s drony létat. Měly být velmi obratné, ale také nestabilní. Drony z pohledu první osoby se nemohou vznášet, letět pomalu nebo se zdržovat nad cílem. Mezi hobbyisty se předpokládá, že nadšenci budou investovat čas a peníze, aby se v létání zdokonalili. Výsledkem je, že výcvik vysoce zdatného operátora může trvat měsíce. Standardní základní kurz pro ukrajinské piloty dronů trvá asi pět týdnů. Kvalita operátorů, které připravuje, je sporná a absolventi kurzu potřebují další praxi, aby se stali skutečně zkušenými. Většina pilotů dronů, se kterými jsem se setkal, tímto kurzem neprošla. Místo toho se naučili létat s drony při práci. I zkušení operátoři běžně míjejí cíle a narážejí do stromů, elektrického vedení nebo jiných překážek.
Aby se snížily náklady, nemají bezpilotní letouny s pohledem z první osoby používané ukrajinskými silami žádné navigační pomůcky, jako je kompas, přijímač GPS (i když je třeba poznamenat, že použití GPS by stejně často nebylo možné kvůli rozsáhlému rušení signálu GPS) nebo inerciální navigační systém. Operátor se spoléhá na svou znalost místního terénu a na ústní pokyny navigátora, který má obvykle přístup k videozáznamu ze samotného dronu z pohledu první osoby a z dalších průzkumných prostředků, které sledují cíl.
Zdaleka největší překážkou úspěšného využití těchto dronů je však nespolehlivost rádiového spojení mezi operátorem a dronem. Jedním z důvodů, proč je obtížné přesně zasáhnout cíl v úrovni země, je to, že když se drony s pohledem z první osoby přiblíží k zemi, začnou kvůli překážkám ztrácet rádiové spojení s operátorem, který se často nachází až 10 kilometrů daleko. V některých případech nemohou drony zaútočit na cíl, pokud se jednoduše nachází na špatné straně vysoké budovy nebo kopce, protože budova nebo kopec blokují přímou viditelnost mezi dronem a operátorem. Někdy může operátor obejít ztrátu signálu v blízkosti země tím, že vyleze nahoru, namíří dron na cíl a doufá, že jakmile nad ním ztratí kontrolu, setrvačnost ho k cíli dopraví. Při zásahu malého cíle, jako jsou dveře, okno nebo vchod do sklepa, se tím výrazně snižuje přesnost.
Drony také operují v nepřehledném segmentu elektromagnetického spektra. Drony s pohledem z první osoby používají nešifrované analogové rádiové signály a v horkých částech fronty může o využití několika málo frekvencí soupeřit až desítka týmů dronů (důsledek použití levnějších komponent). Z toho vyplývá potřeba sofistikovaných postupů pro odstraňování konfliktů, které jednoduše ne vždy fungují. Dokonce i v případě, že de-konflikturace funguje, musí někdy tým čekat až půl hodiny, než se uvolní frekvence před vzletem. Pokud se to nepodaří a dva drony se ocitnou ve vzduchu na stejném kanálu ve stejnou dobu, budou si navzájem rušit signály, což obvykle vede k havárii. Navíc na stejných frekvencích létají i nepřátelské drony, což může rovněž vést k rušení a havárii. Rušení od jiného dronu, ať už přátelského, nebo nepřátelského, mělo za následek selhání nejméně tří procent našich misí.
Kromě rušení a fyzických omezení rádiové komunikace jsou bezpilotní letouny s pohledem z první osoby také velmi náchylné k rušení elektronického boje. Obě strany rusko-ukrajinské války rušení hojně využívají. Když naše strana zapnula rušičky, obvykle nás o tom předem informovala. To znamenalo, že naše drony prostě nemohly vzlétnout, někdy i po dobu několika hodin. Asi tři procenta našich letů selhala, protože jsme nedostali předběžné varování, že naše vlastní rušící systémy budou funkční, což způsobilo, že naše drony spadly z oblohy. Navíc někdy ani sebelepší snaha o deaktivaci nestačila, jednoduše proto, že ukrajinská pěchota nebo jednotlivá vozidla jsou často vybavena malými přenosnými rušičkami. Když zaslechli dron, jednoduše rušičku aktivovali, aniž by čekali na zjištění, zda je dron přátelský, nebo ne.
Když druhá strana aktivovala rušičky, nedostali jsme samozřejmě žádné varování. Nepřátelský elektronický boj sestřelil plných 31 procent našich letů. Toto číslo mohlo být nižší, nebýt toho, že naše velení občas tvrdošíjně trvalo na tom, abychom letěli, i když bylo téměř jisté, že v cílové oblasti operují nepřátelské rušičky. Když fungovaly nepřátelské rušičky, nemohly létat ani vlastní bezpilotní letouny nepřítele, což je stavělo před stejné dilema, jakým trpěla i naše strana. Nicméně když byly rušičky k dispozici a zapnuté, operace z pohledu první osoby byly fakticky nemožné.
Některé problémy s bezpilotními letouny s pohledem z první osoby budou nakonec vyřešeny s tím, jak bude technologie vyspělá. Lepší výrobní standardy zajistí, že větší procento dronů skutečně vzlétne. Na Ukrajině existuje nespočet montážních linek, které vyrábějí drony z levných hotových součástek od pochybných dodavatelů. Jedna jednotka často získává drony od mnoha organizací, z nichž každá má vlastní výrobní postupy. Větší standardizace, lepší kontrola kvality a menší závislost na levných součástkách by mohly zvýšit spolehlivost. Lepší vysílače a přijímače, které jsou odolnější vůči rušení, zlepší spojení mezi dronem a operátorem. Digitální přenos signálu a přeskakování frekvencí se začínají objevovat u některých dronů s pohledem z první osoby, i když jsou zatím vzácné. Kvalitu spojení může zlepšit také umístění retranslátorů, které zesilují signál dronu, na druhý dron, který se vznáší někde mezi operátorem a dronem s pohledem z první osoby. Zlepšené a standardizované postupy pro školení operátorů by zkrátily dobu potřebnou k získání odborné způsobilosti.
Jistě, technologie se od doby, kdy jsem opustil bojiště, již vyvinula. Některé ukrajinské a ruské jednotky dnes také používají bezpilotní letouny řízené optickým kabelem, nikoliv rádiem, ačkoliv jsem s tímto typem dronů u své jednotky neměl osobní zkušenost. Tato technologie je často označována za další krok ve vývoji války s drony. Zdá se, že řeší některé z hlavních problémů s rádiem řízenými drony, které jsem zažil, a ve srovnání s rádiem řízenými drony mohou mít optické drony skutečně řadu výhod. Optická vlákna znemožňují rušení a dekonfliktní frekvence jsou zbytečné. Absence energeticky náročného rádiového vysílače může prodloužit životnost baterie a dokonce umožnit některé inovativní taktiky, jako je přistání dronu vedle silnice a několikahodinové čekání, až kolem projede vozidlo.
Optické drony však mají řadu nevýhod, které znamenají, že nemusí plně nahradit rádiem řízené drony. Drát, který spojuje dron s operátorem, omezuje manévrovací schopnosti dronu. Zachycení o jakoukoli překážku může mít za následek ztrátu kontroly. Drony s optickými vlákny nemohou ve skutečnosti zdvojovat svou trasu nebo kroužit kolem cíle, protože by to mohlo zamotat jejich řídicí drát a rovněž vést ke ztrátě kontroly. V důsledku toho je prý létání s optickými drony ještě obtížnější než s drony řízenými rádiem. Kvůli těmto omezením se několik provozovatelů dronů, se kterými jsem mluvil, aktivně brání používání optických dronů. Navíc, i když se cena pravděpodobně sníží, v současné době cena kabelu znamená, že dron s optickými vlákny s 10 kilometry kabelu stojí přibližně dvakrát tolik co rádiem řízený model s podobným dosahem. A konečně, výrobní kapacity, které má Ukrajina k dispozici pro optické kabely, jsou v současné době ve srovnání s rádiem řízenými drony poměrně omezené, což znamená, že jich je chronicky nedostatek.
Z toho všeho vyplývá, že kdyby se mě hypoteticky nějaký příslušník armády NATO zeptal, zda by si země NATO měly pořídit schopnosti bezpilotních letounů s pohledem z první osoby, na základě svých zkušeností a vzhledem k současnému stavu technologie bych pravděpodobně řekl, že ne, ať už se jedná o rádiem řízené nebo optické kabely. Drtivou většinu misí dronů s pohledem z první osoby lze levněji, efektivněji nebo spolehlivěji provést jinými prostředky. Jiní autoři navíc poznamenali, že drony se stále nepřibližují účinkům, kterých lze dosáhnout hromadnou dělostřeleckou palbou. Kromě toho odborníci na dělostřelecké systémy konstantně upozorňují na větší spolehlivost a dosah dělostřelectva.
Rozšíření používání dronů by znamenalo také rozšíření jejich logistického zázemí. To znamená složitější a dražší logistiku dronů, které by soutěžily o zdroje s jinými typy zbraní. Prozatím je nepravděpodobné, že by drony s pohledem z první osoby plně nahradily jiné zbraňové systémy. Žádný vojenský představitel zatím vážně neobhajuje úplné zrušení dělostřelectva ve prospěch dronů s pohledem z první osoby. To znamená, že armáda bude mít dva konkurenční logistické chvosty: jeden pro drony s pohledem z první osoby a druhý pro dělostřelectvo.
Sofistikovaným armádám NATO bych namísto velkých investic do rozvoje schopností dronů s pohledem z první osoby doporučil především zajistit, aby jednotky v poli měly dobře vycvičenou organickou minometnou podporu s dostatečnou zásobou munice. Minomety, stejně jako dělostřelectvo, nelze zastavit špatným počasím, rušením nebo přeplněnými frekvencemi. Nemůže jim bránit ani tma. Dobře vycvičená posádka minometu dokáže spolehlivě zasáhnout cíl za méně než pět minut. Naše výpady z pohledu první osoby trvaly přibližně 15 minut od počátečního požadavku do okamžiku, kdy dron zasáhl cíl, a to pouze za optimálních podmínek. Cena minometu za výstřel je nižší než cena dronu s pohledem z první osoby. Drony mohou mít nominálně výhodu nad minomety v dostřelu, ale ten je proměnlivý a závisí na terénu, konkrétním umístění minometů vzhledem k místu odpalu dronu a na rozmístění zpravodajských, sledovacích a průzkumných prostředků, které vyhledávají cíle pro drony nebo minomety. V praxi si nevzpomínám na jediný případ, kdy bychom zasáhli cíl, který by byl mimo dosah minometů, a rozhodně jsme nikdy nezasáhli cíl, který by byl mimo dosah dělostřelectva.
Za druhé, pro vzácné případy, kdy vojáci skutečně potřebují taktickou úroveň, organickou schopnost přesného úderu, a kdy je skutečně možné takový úder provést, bych doporučoval něco trochu špičkovějšího než dron s pohledem z první osoby. Země NATO a jejich spojenci již vyrábějí vysoce kvalitní létající munici, jako je Switchblade. Takováto bezpilotní munice poskytuje větší přesnost ve dne i v noci, snadnější použití a vyšší odolnost proti elektronickému rušení než bezpilotní letouny s pohledem z první osoby. Jsou také dražší, ale jejich cena se stejně jako u bezpilotních letounů s pohledem z první osoby snižuje. Zdá se, že investice do kvality ospravedlňuje vyšší náklady, zejména proto, že nanejvýš jeden z deseti letů z pohledu první osoby je přesný úder.
Jakub Jajcay je bývalý důstojník Ozbrojených sil Slovenské republiky, kde sloužil v řadě elitních jednotek. V současné době pracuje na doktorátu na katedře blízkovýchodních studií Univerzity Karlovy v Praze.
https://warontherocks.com/2025/06/i-fou ... d-of-suck/ 
