PALBA.CZ

Polsko je na pokraji nákupu 96 bitevních vrtulníků AH-64E Apache. To je velmi rozhodný krok. A to jak s přihlédnutím k počtu plánovaných strojů, což znamená ztrojnásobení počtu letek polských bitevních vrtulníků a změně letecké struktury pozemních sil, tak i ke gigantickým nákladům celého projektu.

V souladu se souhlasem ministerstva zahraničí má Polsko nakoupit až 96 Apačů nejnovější verze E spolu se zbraněmi a doprovodnými balíčky v hodnotě až 12 miliard USD. AH-64E je také stroj, jehož provozní náklady jsou poměrně vysoké. Pro fiskální rok 2024 ministerstvo zahraničí odhadlo průměrné náklady na letovou hodinu AH-64E pro zákazníky FMS na 6 400 USD. To je sice mnohem méně než v případě proudových stíhaček, ale s přihlédnutím k ročním nákladům na provoz flotily 96 strojů, které za tuto dobu nalétají celkem tisíce hodin, je to stále hodně.

Rádi bychom na to upozornili, abychom nezpochybňovali smysl nákupu velké, druhé největší na světě, flotily AH-64, ale abychom ukázali, jaký rozhodující a osudový krok polský stát v tuto chvíli činí. Protože jsme se pro to rozhodli, je rozumné se ptát, co dostaneme na oplátku? To samozřejmě předpokládá, že Polsko zavede Apache, poskytne jim vhodnou logistiku a školení, což samo o sobě představuje obrovskou organizační a finanční výzvu.

Kupujeme nejen vrtulníky, ale i...

V současné době existují teorie, že válka na Ukrajině dokazuje, že vrtulníky včetně bojových strojů jsou anachronické struktury. Ustupují na bojišti dronům a dělostřelectvu korigovanému drony. Tyto názory se však týkají zastaralé ukrajinské vrtulníkové flotily (Mi-24, Mi-8/17) a ruské flotily, která je na mírně vyšší úrovni a má i novější typy v podobě Ka-52 a Mi-28. Ani nejmodernější ruské konstrukce se navzdory působivému vzhledu v mnoha ohledech nevyrovnají AH-64E. Především proto, že – navzdory svým válečným zkušenostem – nejsou součástí systému a jsou špatně propojeny s ostatními účastníky bojiště.

AH-64 je stroj s protokolem výměny dat Link 16, tedy schopností získávat a předávat informace o cílech na bojišti. Toto je první prvek, který znamená, že tyto vrtulníky se nemusí ukazovat nepříteli, aby na ně mohl střílet. Pokud bude správně organizována výměna dat, průzkum pro AH-64 bude moci zajišťovat například obtížně zjistitelná stíhačka F-35, drony, průzkumná letadla, pozemní jednotky nebo jiné průzkumné jednotky.

Druhým takovým prvkem je schopnost AH-64 spolupracovat s bezpilotními letouny, které za ně budou moci provádět průzkum. Ve Spojených státech bylo této schopnosti, označované jako MUMT (Manned-Unmanned Teaming), dosaženo integrací AH-64 s taktickými bezpilotními letouny RQ-7B V2 Shadow a bezpilotními letouny třídy MALE MQ-1C Grey Eagle. V současné době se dokonce hovoří o MUMT-X (Extended), který vyžaduje instalaci speciální antény na hlavu rotoru a umožňuje nejen získávání obrazových dat z dronů, ale umožňuje i ovládání užitečného zatížení těchto dronů. To umožňuje posádce Apache nasměrovat senzory dronu na místo zájmu a dokonce použít zbraně zavěšené pod nimi. Prozatím není jasné, zda Polsko bude investovat do tohoto typu schopností AH-64, ale mohly by být přidány ještě později. Vezmeme-li v úvahu rostoucí význam UAV na bojišti, zdá se, že tato schopnost se dříve nebo později objeví. Schválení ministerstva zahraničí již zahrnuje přijímač UAS (Unmanned Aerial System) pro systém MUMT a komunikační soupravy vzduch-vzduch-země (MUMT Air-Air-Ground soupravy).

Podle výrobců Apache je také možné tyto stroje integrovat s dalšími průzkumnými bezpilotními prostředky. Například ty, které požaduje exportní zákazník. Teoreticky by polský AH-64 mohl být integrován se systémy polské výroby, např. v důsledku programu Orlik, Gryf, Zefir nebo Bayraktar TB2. Tento typ integrace však vyžaduje čas a peníze. Druhou možností je investice do již integrovaných amerických systémů AH-64E.

Další unikátní schopností AH-64, umožňující udeřit mimo dosah nepřátelské PVO, je schopnost používat milimetrový radar řízení palby AN/APG-78 Longbow. Toto zařízení je schopno detekovat 128 cílů současně a sledovat 16 z nich. Toto řešení pochází z 90. let minulého století a bylo poprvé použito ve verzi AH-64D. Oficiální dosah detekce cíle je 8 km, což je o dva km delší než dosah MANPADS (přenosných) protiletadlových odpalovacích zařízení. V dnešní době tento dosah není nijak zvlášť velký, zvláště když vezmeme v úvahu, že nepřítel může použít drony nebo protivzdušnou obranu krátkého dosahu dosahující několika kilometrů. Tento radar však umožňuje detekovat cíle bez ohledu na počasí (mlha, oblačnost, srážky, prach). V geografických podmínkách střední a východní Evropy je to považováno za klíčovou schopnost umožňující provoz, když například nebudou moci fungovat drony založené na optoelektronických senzorech. V současné době není jasné, kolik radarů Longbow Polsko koupí. Škály zde sahají od nákupu radaru pro každý vrtulník až po nákup jednoho pro čtyři stroje (na roj), za předpokladu výměny získaných informací v rámci roje. Schválení ministerstva zahraničí se však vztahuje pouze na 37 takových radarů, z nichž jeden je pravděpodobně záložním zařízením. To znamená, že při maximálním nákupu bude jeden radar pro 2,6 vrtulníků, tedy dva nebo tři exempláře. Obvykle bude možné vyslat do boje dvojici, z nichž jeden bude mít Longbow a bude předávat informace druhému.

Výzbroj

Jak vidíte, AH-64E bude schopen získávat průzkumná data z velkého (bezpečného) zdroje ze dvou zdrojů: z datové výměnné linky a ze senzorů na dronech, které ovládá. Navíc bude mít možnost detekovat cíle za nepříznivého počasí ze vzdálenosti 8 km (Longbow). Jeho nejdůležitější rolí však nebude získávání a sdílení dat, ale fyzická likvidace těchto zjištěných cílů. Jak toto realizovat?

AH-64E má ve skutečnosti tři kategorie zbraní. První je 30mm letecký kanón M230 s účinným dostřelem 1,5 km a maximálním dostřelem 4 km. Tato zbraň je schopna zničit jakýkoli cíl kromě tanků (je to ráže kanónu na Rosomaku KTO a větší ráže než kanón na Bradley IFV) a vyznačuje se vysokou přesností, někdy přirovnávanou (s jistou nadsázkou) k odstřelovací pušce. M230 může střílet v automatickém režimu, zasypávat nepřítele palbou, nebo v poloautomatickém režimu jako přesná zbraň.

Druhou kategorií zbraní jsou 70mm rakety. Byly to kdysi neřízené zbraně, které AH-64 mohl nést ve velkém množství a zasypat nepřítele palbou. Dnes se tato zbraň výrazně vyvinula. Díky přidání naváděcí sekce APKWS II (Advanced Precision Kill Weapon System II) se 70mm střely staly laserem naváděnými zbraněmi schopnými zasáhnout přesně cíle. Překrytí také zvýšilo dolet střely na 10 km, tedy mimo dosah nepřátelských MANPADS a kanonových systémů protivzdušné obrany. Bojová hlavice zůstává stejná, ale stále umožňuje ničit pěchotu a lehce obrněné cíle (s kumulativní hlavicí dokáže zničit i ruská bojová vozidla pěchoty). Publikace ministerstva zahraničí umožňuje nákup až 7 650 takových raket.

Nejmocnější zbraní samozřejmě budou řízené protitankové střely schopné zničit i ty nejtěžší nepřátelské tanky. Zde Polsko aktuálně sleduje dvě cesty. Schválení ministerstva zahraničí zahrnuje střely AGM-114R2 Hellfire (až 1844 kusů) a jejich nástupce AGM-179A JAGM (Joint Air-to-Ground Missiles) v počtu až 460 kusů. Hellfire je poloaktivní laserem naváděná zbraň s dosahem 8 km. Jde o zbraň typu fire and forget, což znamená, že například (čtyři) Apache mohou vypálit jednu nebo dvě salvy raket a přemístit se, aniž by riskovali nepřátelský protiútok.

JAGM je naopak americkým nástupcem Hellfire. JAGM mají podobný dosah, ale mohou být navíc naváděny pomocí milimetrového radaru (vlastního nebo radaru Longbow na vrtulníku) a mohou být také naváděny poloaktivně laserem jako Hellfire. To znamená, že střela JAGM má stejné schopnosti jako Hellfire, nebo ji lze použít v podmínkách nízké viditelnosti. Ještě důležitější je, že naučit se používat tuto verzi JAGM připraví polské ozbrojené síly na vzhled rakety JAGM-MR, která bude fungovat na podobném principu, ale bude mít dolet 16 km. Cíle bude možné ničit ze vzdálenosti, která je bezpečná pro nízko letící vrtulník. Sluší se dodat, že pro AH-64E jsou také navrženy izraelské střely Spike ER II a Spike NLOS s maximálním dosahem 16 a 50 km. Na stole je i návrh použít střely Brimstone (dostřel 12 km) nebo Brimstone II (dostřel přes 40 km), ale zatím tyto zbraně nebyly na rozdíl od Spike NLOS integrovány s AH-64. To by generovalo náklady a zatím ani Velká Británie (země výrobce) o této integraci nerozhodla.

Tak či onak, dříve nebo později polský Apache (nebo by jej měl alespoň obdržet) dostane řízené protitankové zbraně schopné zasahovat cíle na vzdálenost minimálně několika kilometrů, což radikálně zvýší jeho úderné schopnosti a bezpečnost. Jeho dostřel 8 km mu také poskytuje relativní beztrestnost, vzhledem k tomu, že tyto vrtulníky budou operovat zpoza vlastních linií a v malé výšce, provádět profilové lety, využívat lesní porost a zároveň stahovat informace o cílech prostřednictvím systémů pro výměnu dat (MUMT/drony, Link 16) nebo vykouknutím zpoza překážky radar Longbow.

Nepřátelské letouny samozřejmě mohou představovat hrozbu pro AH-64E. Polská strana zde počítá s tím, že polské ozbrojené síly se mohou dostat do situace, kdy bude mít nepřítel vzdušnou převahu. Proto se souhlas ministerstva zahraničí vztahuje i na případný nákup více než 500 střel vzduch-vzduch Stinger. AH-64 mohou nést až čtyři takové střely, ale poslouží k sebeobraně, protože úlohou bitevního vrtulníku není získat vzdušnou převahu a jen výjimečně se používají k boji například s vrtulníky nepřátel. I když, jak ukázaly ruské akce, mohou být použity například pro boj s těžkými sebevražednými drony, jako je Shakhid. S ohledem na takové aplikace však Apache nekupujeme.

A konečně, pokud jde o zbraně, stojí za to podívat se na palebnou sílu, kterou nese AH-64. Jako protitankový stroj unese až 16 řízených protitankových střel Hellfire nebo JAGM (v případě Spike NLOS víme, že je možné nést až 8-10 kusů, takže ne o moc méně) . Tato konfigurace je však využívána jen zřídka, alespoň stávajícími uživateli. Častěji je volena univerzální konfigurace s 8 ATGM a 38 střelami APKWS II. V každé z těchto konfigurací může mít Apache čtyři protiletadlová střely Stinger a 30mm kanón se zásobou 1200 nábojů. Nyní to vynásobte například čtyřmi stroji složenými z jednoho roje.

Decentralizace

Výhodou bitevního vrtulníku, byť tak technicky vyspělého jako AH-64E, je absence nutnosti operovat z komplikované infrastruktury, tedy z velkých, ale mála leteckých základen. Naopak: můžete je dislokovat na malých letištích nebo na provizorních letištích v několika kusech (pár, roj). Odtud mohou fungovat relativně nerušeně. Dokazují to zkušenosti z války na Ukrajině, během které se malé ukrajinské letectvo 2,5 roku vyhýbalo ničení, přestože bylo od počátku aktivní. Aby se tak stalo, musí být samozřejmě splněna další podmínka: silná protivzdušná obrana, zabraňující nepříteli rozpoznat parkovací plochy AH-64.

Mobilita

Jak jsem psal v úvodu, 96 vrtulníků v pravděpodobně šesti letkách je silná deklarace a ne jeden z mnoha aktuálně probíhajících nákupů. Takový počet bojových strojů s odpovídajícím zázemím bude moci být rozmístěn na příhodných místech po celé frontě a bez větších problémů reagovat na průniky do linií polských obrněných jednotek nebo soustředění nepřátelských sil, které chtějí takový průlom. Rychlost Apache (300 km/h) a jeho operační rádius (maximální vzdálenost, na kterou může vrtulník letět splnit úkol a vrátit se na stejnou základnu) je 150 km s plnou výzbrojí a s přídavnými palivovými nádržemi - 300 km. To znamená, že každý roj Apache se může objevit za maximálně půl hodiny kdekoli v kruhu o průměru 300 km a s přídavnými palivovými nádržemi o průměru 600 km.

Polská hranice s Běloruskem je 418 km a s oblastí Königsbergu 210 km, tedy celkem přibližně 650 km. To znamená, že podél možné frontové linie se Apači mohou objevit během několika minut a prakticky kdekoli. I za předpokladu, že mohou být jejich role odlišné. Od protitankové zálohy, přes stroje na likvidaci nepřátelské pěchoty, až po podporu útoků polských pozemních sil. Ať už v útoku nebo v obraně, několik párů AH-64 a rojů se může koncentrovat na zvolené místo a vytvořit tak zóny zabíjení. Zejména s podporou letectva, které by ve vybraném prostoru zneškodnilo protivzdušnou obranu protivníka. Bojové helikoptéry mohly být také použity k pronásledování ustupujícího nepřítele a honbě za jeho živou silou a vozidly.

Zdá se, že Apache by nebyl vhodný pro nálety za nepřátelské linie kvůli riziku střelby nepřátelskými systémy PVO nebo útoky dronů, které Ukrajinci v poslední době začali využívat jako jakési létající minové pole a tento způsob se může brzy vyvinout. Také od Rusů. Údery proti týlu by tedy zůstaly doménou polského těžkého raketového dělostřelectva a balistických střel (Homar, Homar-K), dronů (např. Gladius) a letectva (F-16, F-35).

V případě hybridních hrozeb by byl AH-64E skutečným „bohem války“, který by ve spolupráci s polskými jednotkami na zemi beztrestně odhaloval a likvidoval nepřátelské síly.

Náklady

Jak vidíte, Apache by se měl stát neocenitelnou podporou pro polské obrněné a mechanizované jednotky, které jim ve vybraných oblastech poskytnou rozhodující výhodu. Samozřejmě do doby, než nepřítel vytvoří nové typy zbraní, které by ho mohly ohrozit. K tomu však zatím pravděpodobně nedojde. Ukrajina nemá moderní bitevní vrtulníky, které by se blížily AH-64E, a proto nemá možnost vyvinout praktické metody boje s nimi.

Je však třeba připomenout, že výše prezentovaná vize využití Apache předpokládá, že Polsko zvládne výcvik personálu (což se ostatně zdá reálné), ale také vytvoření odpovídajícího zázemí pro tuto velkou flotilu strojů. Největší nákup vojenských letadel od nákupu stíhacích bombardérů Su-22 v 80. letech.

Utratit 10 miliard USD za Apache a následně utratit jejich životní cyklus (naštěstí lze díky podepsaným offsetovým dohodám doufat, že velká část těchto nedávných prostředků bude utracena v zemi) a nákupy potřebných zbraní, může znamená, že tyto prostředky nebudou dostupné pro některé další programy. S ohledem na výhodu, kterou by měl tento vrtulník poskytovat na bojišti, však možná některé z nich již nebudou nutné.

Polsko je příkladem pro vyzbrojování Rumunska, samozřejmě na nižší úrovni, v závislosti na schopnostech, ale zřejmě ne ve vojenském letectví.

Poláci si postupem času jako první pořídili americké tanky Abrams, stovky houfnic K9 Thunder nebo tanky K2 Panther.

Stejné kroky následovalo Rumunsko, samozřejmě s výrazným rozdílem v počtu výzbroje. Naše země získala 54 tanků Abrams a 54 houfnic K9 v upravené verzi Thunder, místo toho se Poláci rozhodli pro stovky tanků a houfnic. Probíhají také otevřené diskuse o poskytnutí tanků K2, ačkoli oficiální rozhodnutí nepadlo.

Takže mnoho podobností mezi klíčovými státy východního křídla. Včetně protibalistického systému protivzdušné obrany Aegis Ashore nasazeného USA v Rumunsku a Polsku, kde Rumunsko jako první zavedlo tento štít v Deveselu.

Tím podobnosti končí, Polsko je v mnohem pokročilejším stádiu dotací. Varšava dostane v příštím roce na obranu 5 % HDP. O implementaci offsetu v kupních smlouvách parafovaných Poláky ani v těch G2G s Američany nemluvě.

Ale když se vrátíme k vojenskému letectví, věci nejsou zrovna růžové. I když investice jsou zde také impozantní.

Nejprve krátké srovnání vojenského letectví Polska a Rumunska, pokud jde o západní stíhačky

Udělejme nejprve rychlou analýzu: Rumunsko má operační letku F-16 Fighting Falcon se 17 letouny a získalo dalších 32 F-16 z Norska, kontrakt probíhá. Z toho 9 letadel již dorazilo do země a do konce příštího roku bude všech 32 dodáno. Budeme tedy provozovat 3 letky F-16A/B Block 15 MLU.

Ve 30. letech 20. století je postupně nahradí F-35. Očekává se, že smlouva na F-35 bude podepsána letos, což potvrdili naši úředníci. V první fázi bude zakoupeno 32 letounů F-35 Lightning II.

Polsko na druhou stranu před několika lety zakoupilo 48 nových F-16 ve verzi C/D Block 52, ale nově vyrobených.

Polsko následně zakoupilo 32 F-35A v lednu 2020. Podle zveřejněného harmonogramu budou první F-35 pro Polsko dodány polskému letectvu v roce 2024 a dodávky budou pokračovat až do roku 2030.

Zatím je situace stejná jako v Rumunsku, bez verzí letounů F-16 a jejich počtu.

Poláci ale v roce 2022 podepsali dvě smlouvy na nákup 48 letadel FA-50 z Jižní Koreje. Lehký stíhací letoun velmi vysokých výkonových standardů, dodávky FA-50 již začaly.

Polsko zároveň v letošním roce zahájilo jednání s americkou společností Boeing ohledně možného nákupu 32 stíhaček F-15EX Eagle II. V diskuzi je také varianta Eurofighter.

Výběr F-15EX ze strany Polska by mohl výrazně posílit jeho vojenské schopnosti. F-15EX je vylepšená verze legendární stíhačky F-15, vybavená dvěma motory F110-GE-129, moderními řídicími systémy, digitálním kokpitem a radarem typu AESA APG-82(V)1. Je také vybaven pokročilou sadou systémů elektronického boje a může nést až 12 raket vzduch-vzduch.

Ale jakkoliv je F-15EX schopný, byla by to moudrá volba?

Generál (v z.) polského letectva Tomasz Drewniak, bývalý stíhací pilot, v rozhovoru poskytnutém polské publikaci Defence24 vysvětluje, proč je taková kombinace čtyř typů hlavních stíhacích letounů skutečnou noční můrou a proč by ji mohly podpořit pouze velmoci USA a Čína.

„Na světě není žádná země – možná s výjimkou USA a Číny, které provozují tisíce letadel –, která by se spoléhala na tři nebo čtyři typy proudových letadel. Pokud se rozhodneme pořídit jinou platformu, než máme, budeme mít 120-140 letadel, ale ve čtyřech různých typech. Podle mého názoru je to obrovský logistický a pilotní problém, protože nebudeme schopni hromadně vycvičit tolik pilotů pro tolik letadel.

Ve skutečnosti země velikosti Polska zvolily ve vojenském letectví dva typy letadel. První varianta - prezentovaná Skandinávií a zeměmi Beneluxu, které 40 let používaly F-16 (Finsko s výjimkou F-18) a dnes přecházejí na F-35 Lightning II.

Druhý model budování letectva představují země jako Velká Británie, Itálie nebo Španělsko. V tomto případě se pozdější modely letadel překrývají a jsou také dvou typů. V Itálii máme Eurofighter a F-35, ve Velké Británii Eurofighter a F-35 a ve Španělsku je to Eurofighter a EF-18.

Nebudu říkat, který z těchto dvou modelů je lepší nebo horší – každý má své výhody a nevýhody. Sluší se však poznamenat, že v obou případech se bavíme maximálně o dvou typech letadel, nikoli o čtyřech.

Mít čtyři základní typy letadel by byl obrovský problém. Vyžadována by byla čtyři výcviková centra a čtyři simulační centra. Mohli bychom nakonec “sníst vlastní ocasy”, protože místo létání s těmito letadly na bojové mise by polovina z nich musela sloužit k výcviku. Nebude existovat žádný centrální výcvikový systém založený na jediném typu letadla, protože každá jednotka bude muset cvičit své piloty.

Nechci tvrdit, že je to velmi špatné řešení, ale je třeba pečlivě zvážit všechna pro a proti. Vím, že F-15EX je krásné a silné letadlo - měl jsem proti němu dokonce možnost bojovat na cvičení, ale co když budeme mít více problém, než jsou schopnosti, které nám dává?" uzavřel bývalý polský pilot.