Žlutí by možná dokázali amíky přimět k jednání, ale museli by jim způsobovat obrovské ztráty. Což zřejmě nebylo v jejich silách. Mohli by tak činit, kdyby měli k dispozici lepší stíhačky, používali lepší taktiku, a měli dostatek zkušených pilotů. Dále neměli možnost USA zasáhnout na rozhodujícím místě, krom vylodění na západním pobřeží USA. Amíkům se nejednalo vůbec o čas, teoreticky mohli sedět na prdeli a čekat 5 let než se pořádně vyzbrojí, ale ono jak víme jim to šlo rychleji. Japonci nebyli schopni takového tempa zbrojení dosáhnout.
Jejich loďstvo bylo sice silné, ale budované roky, navíc letadlové lodě byly vlastně přebudované křižníky a vadou bylo, že neměly pancéřované paluby, resp. došlo k zeslabení z původně navrhovaného pancéřování u paluby z 96,5 na 78,4 mm.
Pro spojence bylo v tomto ohledu nebezpečnější Německo, které dokázalo zbrojní výrobu zvyšovat, vyčerpávat Sovětský svaz a v neposlední řadě mělo technologický náskok, ať se jedná o proudová letadla, rakety, nebo obavy z atomové zbraně.
Co se týče dohod, tak se tak v minulosti běžně dělo. Válka byla považována za pokračování politiky jinými prostředky, a ten kdo vyhrál v nějakém střetnutí nebo několika bitvách byl považován za vítěze a mír byl uzavřen. Jenže už za první a druhé světové války můžeme vidět totální pojetí a bezpodmínečné kapitulace. Zřejmě to souvisí s industrializací a potřebou surovin. Kdo toto získal mohl růst neuvěřitelným způsobem a tempem. A tomu chtěli Američané zabránit, aby jim nevyrostl velký konkurent, neboť samo USA potřebovalo také suroviny, i když bylo jinak dost soběstačné.
Co se týče obsazení Austrálie asi máš pravdu, že by to Japonsku za dané situace mnoho nepřineslo. Mohli by tím sice zamezit vytvoření základen USA a zapojení Austrálie do války, otázkou však je zda by dokázali Austrálii udržet. O zásobování samotné Austrálie tolik obav nemám, obyvatelstvo by bylo jako při jiných akcích zbídačováno, hlavně by se jednalo o zásobování japonských jednotek. Faktem je, že případnému vylodění Američanů by mohli těžko zabránit a ubránit dlouhé pobřeží by byl problém. Tady by se musel invazní svaz zničit ještě na moři. K tomu by se musela vytvořit síť polních leteckých základen i na jednotlivých ostrovech a tím vytvořit „nepotopitelné letadlové lodě“.
Japonci se rozhodli takové letiště vytvořit na Guadalcanalu a Američané to považovali za velkou hrozbu, z takového letiště mohlo operovat třeba i 100 letadel, což už je značná síla. Ovšem faktem, je že Japonci začli zaostávat i ve vedení námořního boje. Nezačli využívat např. radar, zatímco Američané díky němu dostávali avíza o přibližování lodí.
Ale také Američané chtěli z počátku udržet v Pacifiku svůj obranný perimetr, kterou tvořila pomyslná linie Aljaška – Midway – Havaj a zároveň zabezpečit letecké a námořní linky do Austrálie. I proto byla koncem ledna 1942 zřízena základna na Fidži a v březnu na Nových Hebridách. Zároveň byla vytvořena Jihopacifická oblast a jejím velitelem byl jmenován viceadmirál Ghormley, sice vynikající stratég ale až příliš trpělivý, neprůbojný a taktní důstojník nehodící se na tento post.
Rozkazy s nimiž v polovině června převzal Ghormley funkci však byly velmi obecné, vybudovat velitelství na Novém Zélandě a připravit se na ofenzívu která bude vedena někdy na podzim 1942 z jeho oblasti směrem na sever. Jeho jednotky začaly budovat letiště na Efate a na Espiritu Santo (Nové Hebridy). O Guadalcanalu ještě nikdo neuvažoval.
Více na
www.palba.cz/viewtopic.php?t=1392
Nejlepší bude asi ukázat mapu
Vidíme opěrné body:
U Američanů – západní pobřeží USA, začíná na severu souostrovím Aleuty, pevninou Aljaška, dále na jih přístavy Vancouver v Kanadě, Seattle, dále San Francisco a San Diego v USA. Spojení s Atlantikem zajišťuje Panamský průplav. Ovšem pak je třeba mít spojení na předsunuté základny a to sice Hawaii, Midway.
Dále vidíme, že aby bylo možné obsadit a udržet Austrálii, tak by bylo vhodné kdyby Japonci obsadili východní přístupové trasy ke kontinentu, tedy ostrovy Samoa, Fiji. Gilbertovy ostrovy byly sice Japonci obsazeny, ale jen slabě, později vybudovali docela slušný obranný systém.
Strategie to byla jistě dobrá, ale později představovali pro Japonce největší hrozbu úderné americké námořní svazy. Ty byly schopny libovolně operovat na velkých prostorech Atlantiku, aniž by dokázali Japonci omezit jejich manévrovací prostor. Nedokázali je zadržet ani Kamikaze. Američané díky tomu mohli zvolit strategii „přeskakování ostrovů“. Mohli se zaměřit na libovolný ostrov obsazený Japonci, ten izolovat od okolí a postupně zlikvidovat veškerý odpor.
Japonci ani netušili, kde zaútočí a když se to dozvěděli, bylo již pozdě nebo nemohli vyslat na pomoc své vlastní námořní síly, nebo ty byly zlikvidovány v námořních bojích. Zkrátka převaha amíků byla zdrcující, jejich lodě se táhly od obzoru k obzoru, tisíce plavidel, a desítky letadlových lodí.
Například při útoku na Karolíny v únoru 1944, atol Truk, kde měli Japonci jeden z největších a nejdůležitějších přístavů v Tichém oceánu, měli amíci k dispozici 9 letadlových lodí, 6 bitevních lodí, 10 křižníků a desítky torpédoborců. Truk poskytoval bezpečná kotviště pro více než stovku lodí japonského námořnictva. Kromě kotvišť byly na atolu čtyři letiště, dílny, sklady paliva a další vybavení. Základnu chránily protiletadlové baterie. Několik jich bylo dokonce skryto v tunelech vyražených v úbočích pahorků.
Ačkoliv se zdá, že to byla solidní základna se solidní obranou, přesto neodolala. Ačkoliv zde měli Japonci vybudováno několik letišť a disponovali desítkami stíhaček neobstáli. Tímto se vlastně dostáváme na začátek tohoto tématu a Hansův příspěvěk. A to sice, že japonští piloti už byli „zelenáči“. Už neexistovala elita japonského letectva. Američanům nedělalo tedy problém sestřelit svými Hellcaty tyto zelenáče, i když tyto se jim postavili skoro v rovnocenném počtu. Navíc Hellcat překonával Zero ve většině parametrů.
Faktem je, že Áda měl v té době k dispozici proudový letoun Messerschmitt Me-262, ovšem při jeho vývoji působil jako brzda, mohl být k dispozici dříve, kdyby z něj nechtěl bombardér. Japonci si byli vědomi převahy amerických letadel typu Grumman F6F Hellcat nebo Vought F4U Corsair, proto zahájili jednáni s Němci, aby jim pomohli a předali plány ke stavbě Me-262. Nakonec dostali Japonci pomocí ponorek tyto plány do země a tak vzniknul Nakadžima J9N Kikka (nebo Nakadžima Ki-201 Karyu). Ovšem první prototyp byl hotov až v červnu 1945, pro „žluté“ příliš pozdě!
Co říci závěrem technologická a vojenská spolupráce zemí Osy za mnoho nestála. V tomto mnohem lépe vynikli západní spojenci, kdy byly předávany znalosti v oblasti radaru a jaderných zbraní, včetně stíhaček a jiné. S Rusy zas byla dobře sehrána koordinace a ofenzívy proti Německu. Ano, byla to spolupráce z nutnosti, začalo jím téct do bot dříve. Osa si myslela, že bude vše snadné, a začala tyto věci řešit příliš pozdě! Hitler Japonsku také příliš nefandil, nepřál si ani válku s Velkou Británii, protože věděl, že v případě její porážky se dědicem jejich kolonií stane Japonsko. V jeho rasovém pojetí měli větší váhu britové jako germány, než japonci jako žlutí.