Napsal: 6/3/2011, 13:48
Před povícero dny jsem zablokoval diskusi k tomuto tématu, které založil kolega v.m. Po zvážení všeho co v rozhárané diskusi zaznělo, a hlavně toho, že vlákno je kolegou v.m. vedeno jednostranně jsem se rozhodl část diskuse, která opustila Studenou válku tak jak je chápána ve shodě na celém světě, hodit do hospody než bude možno udělat něco, co by ji dalo do lepšího stavu.
Nakonec protože se mi podařilo dohledat založené podklady, mám možnost ukázat druhou stranu pomyslné barikády.
Kolega v.m. zde sázel jeden argument za druhým ze kterých plyne že USA bylo vůdčí silou západních zemí – což není nic neznámého - ale zároveň že se USA chovaly tak, jak málokdo chce věřit, tedy že celou dobu pracovaly na destabilizace situace ve světě a vždy jim šlo o získání převahy všude, kde to bylo možné. To leckomu není po chuti, protože u nás platí, že jediné či hlavní „ZLO“ je SSSR a jeho spojenci tedy i naše země. Já si myslím že to není pravda, ale jelikož kolega v.m. přímo napsal, že argumenty proti SSSR shánět nebude - proč by to dělal - ať to udělají oponenti místo nadávání a klepání se na čelo, diskuse ztratila objektivitu a já ji zarazil.
Mám obavu, že tyto argumenty mimo povšechného plácání o lidských právech a podobné plytkosti není mezi palbáky vůle hledat, koneckonců proč také, když u nás každý „normální“ člověk ví, že je jasno. Jasno není, ale já ty argumenty do Palby dám a tím se pokusím dát vláknu nový rozměr. Tedy pokud tedy kolega v.m. dělá vše pro, aby bylo jasné že USA si hrálo své hry bez ohledu na cokoliv, tedy říká A, já řeknu v několika vstupech B, a tím si myslím bude na faktech a ne jen na povšechných blábolech o komunistickém zlu ukázáno, že i druhá strana která dnes už neexistuje měla své plány.
Pohled první: Sovětský svaz proti svým vlastním spojencům.
Vše, co se v zemích východního bloku dělo je poznamenáno stálým proudem vnitropolitických krizí. Ty byly způsobeny dvěma příčinami:
Primo: mizernou hospodářskou situací
Secundo: politickým a fyzickým útlakem oponentů a ve své podstatě celé populace
I když by se mohlo zdát že to není pravda, politická elita SSSR se vždy snažila věci řešit pokud možno bez nasazení armády, ne vždy se jí to podařilo a někdy prostě v zoufalství sáhlo k použití síly. K tomu došlo několikrát, i přes poměrně masivní hospodářskou pomoc.
NDR, červen 1953.
Tady a v této době propukly rozsáhlé nepokoje a mimo vlastní policii byla nasazena i Sovětská armády. Vše mělo podobu stávkových aktivit a dne 17. června 1953 stávkovalo asi 150 000 pracujících ve Východním Berlíně. 30 000 z nich požadovalo na sportovním stadionu svržení vlády a její nahrazení vládou dělnickou. Stávkující měli obdivuhodnou disciplínu. To se však změnilo s příchodem provokatérů ze západní části města, kteří strhli rudou vlajku z Braniborské brány, vyprovokovali rvačky s policií a páchali výtržnosti na Postupimském náměstí. Ve 13 hodin vyhlásil sovětský městský komandant výjimečný stav. Přestože městem jezdily tanky, ulice se vyprázdnily teprve večer. Podle různých zdrojů zemřelo 16 - 19 lidí.
Podle dostupných zdrojů role sovětské armády byla spíše logistická a policejní, ztráty které utrpěla dosáhly pouhých dvou raněných vojáků.
Narazil jsem na informaci, že tyto nepokoje protisovětský vystoupení byly uměle vyvolány východoněmeckou elitou za tiché podpory Lavrentije Beriji. Místní měli obavu, aby SSSR za hospodářkou pomoc a politické zisky neumožnil sjednocení Německa, což by vedlo k pádu všech místních politiků.
V Moskvě tyto bouřky vyvolaly obavu, že pokud by se Německo sjednotilo, bylo by protisovětské a tak nakonec nastoupila armáda. Berlínské povstání tak bylo jedním z momentů, které nakonec zlomily Berijovi vaz.
Madarsko 1956.
To byla jiná záležitost. Okupace země sovětskou armádou – důsledek účasti stovek tisíc maďarských vojáků v boji proti SSSR po boku německé wehrmacht. To bylo jedním z podnětů výbuchu politického odporu a potom násilí. Celkově musíme vidět, že intervence byla nakonec zahájena jako vyjádření neschopnosti sovětského vedení akceptovat skutečnost že Maďarsko vyšlo na cestu která by výrazně oslabila postavení komunistů a možná vedla k tomu že by Maďarsko mohlo vypadnou ze sféry vlivu Moskvy. Samotná zásah sovětské armády měl dvě fáze:
První fáze:
Při celonočním zasedání maďarského politbyra z 23. na 24. října slíbil Nagy přijmout funkci premiéra, neprotestoval proti žádosti o sovětskou intervenci a souhlasil s vyhlášením výjimečného stavu. Doufal, že se krize urovná vyjednáváním podobně jako v Polsku.
Nagy byl obětí svého vlastního hlubokého komunistického přesvědčení. Protože se snažil neoslabit vůli Kremlu ke kompromisu a za požadavky bouřícího se obyvatelstva pouze dobíhal. Na budapešťských ulicích od nočních nepokojů a příchodu dvou sovětských divizí již udávali dění mladí dělníci a učni, hnaní do odporu sociální bídou.
25. října došlo k vraždění před budovou parlamentu, kde začali agenti KGB a ÁVH ze střech odstřelovat zástupy lidí. Zmatené posádky sovětských tanků, které se až dosud setkávaly na ulicích jen s přesvědčováním a najednou byly pod palbou, ztratily hlavu a ke střelbě se připojily. Na ulici zůstala stovka mrtvých a tři sta raněných.
Po několikadenním váhání označil 28. října nový premiér Nagy probíhající události za „národní demokratické hnutí, které vypuklo jako reakce na zločiny minulého historického období“ a začal realizovat požadavky, s nimiž se ztotožňoval prakticky celý maďarský národ.
Sovětské jednotky se stáhly z Budapešti, tajná policie byla 29. října rozpuštěna, obnoven byl pluralitní systém a 30. října vláda rozhodla o likvidaci systému jedné strany a zavázala se, že zahájí jednání o úplném stažení sovětských jednotek z maďarského území.
Druhá fáze:
Nová situace mnohé komunisty zaskočila. Někteří intelektuálové se z politiky stáhli. Nedokázali se vyrovnat s tím, že před povstáním byli i oni přívrženci nelidského režimu. U mnoha funkcionářů pak vzrůstal pocit bezradnosti z toho, co bude dál. Ti byli ochotni naslouchat prognózám o nebezpečí kontrarevoluce.
V jejich obavách je utvrdil i masakr při obléhání městského stranického sekretariátu na budapěšťském náměstí Republiky, kde 30. října dav pověsil na lucernách několik funkcionářů, včetně městského tajemníka, Nagyova osobního přítele a agentů ÁVH. Tato scéna se potom stala pilířem výkladu maďarské revoluce jako nekontrolovatelné „vzpoury chátry“. V jiném městě potom jiný dav, který byl podnícen informací o přítomnosti agentů AVH přepadl nemocnici, vyvlekl z ní 16 raněných vojáků vlastní armády a zavraždil je tak, že je nabodával na hroty ozdobného plotu kolem nemocnice. Bohužel to byli vojáci ranění při odstraňování min - pozůstatků války.
Toto a další věci nalezlo odraz v rozhodnutí zasedání politbyra ÚV KSSS. Dne 31. října došlo k zásadnímu obratu. „Měli bychom přezkoumat své hodnocení a nestahovat vojska,“ řekl v úvodním slově Chruščov. „Měli bychom převzít iniciativu v obnovení pořádku. Odejdeme-li z Maďarska, povzbudíme jen americké, anglické a francouzské imperialisty... Pochopí to jako slabost a zaútočí. Oslabíme tak naše pozice. K Egyptu jim přidáme i Maďarsko... Nemáme jiné volby.“ A začalo peklo.
Ráno 4. listopadu zahájily sovětské jednotky konečný úder. Ve stejných chvílích se z dosud neznámé rozhlasové stanice ozvalo, že „János Kádár s několika dalšími vytvořili maďarskou revoluční dělnicko-rolnickou vládu, jež pozvala sovětskou armádu na pomoc k ochraně vymožeností socialismu“. Po celé zemi se vzápětí rozpoutaly prudké boje, při nichž bylo na maďarské straně zabito přes 3 tisíce lidí a dalších 16 tisíc zraněno, zatímco sovětská vojska měla 670 mrtvých a 1540 zraněných. Jisté rysy s okupací Československa asi nebudou pouhá náhoda.
Polsko 1956
28. červa 1956 bylo demonstranty v Poznani obsazeno ústředí tajné policie a radnici, zapáleno vězení a nakonec zaútočili na budovu výboru Polské dělnické strany. Povolané jednotky polské armády začaly přímo před očima zahraničních návštěvníků střílet do demonstrantů. Dne 19. října 1956 byl do čela strany zvolený muž velmi populární Wladyslaw Gomulka. Ten oznámil různé změny ve vnitřní politice. ŠLO O:
- konec násilné kolektivizace
- zmírnění cenzury,
- uvolnění církevní činnosti
- novou polskou samostatnost.
Jeho prohlášení však nebylo předem "konzultováno" s Moskvou. N. Chruščov v reakci na ně nařídil sovětským tankům obklíčit Varšavu a sovětskému námořnictvu postavit se podél polského pobřeží. S podporou tanků potom do Varšavy vyjednávat s Gomulkou. Výsledkem těchto jednání bylo jisté uvolnění, zároveň však setrvání Polska ve Varšavské smlouvě. A tak Poláci vyšli do ulic demonstrovat proti sovětským jednotkám.
Nakonec bylo oznámeno kompromisní řešení. Polsko může jít "svou cestou". Za podmínky, že zůstane poslušným členem Varšavské smlouvy a vedoucí úloha strany nebude ohrožena. Jenže asi to bylo pro lidi málo.
Dne 24. října demonstranti zaútočili na velitelství Varšavské smlouvy v Legnici. Podobně se demonstrovalo i v Bialystoku a v Gdaňsku. Gomulka vydal provolání k lidu v němž vysvětlil pozice Polska a SSSR a vyzval k uklidnění. Také August Zaleski, prezident polské exilové vlády v Londýně, vydal prohlášení vyzývající ke klidu. Vše skončilo už bez dalších vojenských akcí 17. prosince po dvoutýdenních jednáních ve Varšavě kde byla podepsána sovětsko-polská dohoda. Teprve tehdy dostaly sovětské jednotky rozkaz stáhnout se zpět do kasáren.
Polsko 1981.
Další vlna která signalizovala možnost politických a to zásadních změn Polskem prošla v roce 1981. Novou silou se stala odborová organizace Solidarita. Začal mohutný společenský pohyb který byl v jedno období ohrožen přímou intervencí Sovětské armády, kterou měly podpořit i síly dalších zemí, například naší. Sovětský svaz postupně stupňoval tlak na polské vedení, "aby si doma udělalo pořádek". Z pozadí se vynořovala hrozba sovětské vojenské intervence, která nad Polskem zůstala viset až do prosince 1981. Solidarita totiž režim ohrožovala, ale nedokázala jej odstranit. Právě v tom leží jádro problému Polska té doby. Patový stav, kdy komunisté zemi nekontrolovali, ale Solidarita moc nemohla převzít, "vyřešil" až vojenský převrat provedený a formálně zaštítěný Wojciechem Jaruzełským. Ten byl ministrem obrany, premiérem a šéfem komunistické strany v jedné osobě. Ten také později zformuloval mnohokráte opakovanou tezi odůvodňující převrat jako "menší zlo", jež chránilo zemi před mnohem zkázonosnější sovětskou intervencí v duchu Brežněvovy doktríny.
Zde tedy k přímé akci Sovětské armády nedošlo, ale její hrozba vedla k razantní vnitřní změně, která stav Polska zakonzervovala na další dlouhé roky.
Na možné intervenci jsme se měli podílet i my, tedy Československo a naše ČSLA. Po určitou dobu asi Nejvyšším sovětu SSSR proces možného odtržení Polska od východního bloku nebyl po chuti. Bylo se vší pravděpodobností rozhodnuto tento proces zvrátit. Jak už jsem uvedl, na tomto možném potlačení nástupu demokratických sil se měla podílet i naše armáda. Celá akce byla označena jako akce „KRKONOŠE“.
Hlavním cílem cvičení „KRKONOŠE“ bylo demonstrovat připravenost zúčastněných armád vstoupit na území Polska v případě, že polské vedení nepřijme opatření k potlačení tzv. protisocialistických sil. Cvičení se uskutečnilo v době od 6. do 9. 12. 1980. Příprava na jeho provedení byla zahájena 1. prosince poradou na Generálním štábu Sovětské armády v Moskvě, kterou řídil jeho náčelník maršál Ogarkov. Zúčastnili se jí:
- gen. Těreštěnko – 1. zástupce NŠ vrchního velení varšavské smlouvy,
- gen. Abolins – zástupce NGŠ Sovětské armády,
- gen. Blahník – náčelník GŠ naší armády,
- gen. Stechbart – velitel pozemního vojska armády NDR
- gen. Hubalowski – zástupce NGŠ polské armády.
Cvičení mělo proběhnout ve dvou částech:
Fáze 1: samostatná divizní taktická cvičení na území armád zúčastněných států v délce 5 až 6 dnů,
Fáze 2: frontové velitelsko-štábní cvičení se soustředěním vojsk na území Polska délka této etapy nebyla stanovena.
Předpokládala se účast:
- pěti až šesti divizí Sovětské armády jedné byla vyčleněna ze složení Střední skupiny vojsk v ČSSR,
- čtyř divizí Polské lidové armády,
- dvou divizí ČSLA
- jedné divize armády NDR.
Signál k zahájení 2. fáze a překročení polských hranic měl vydat sovětský generální štáb.
Za čs. stranu se na cvičení podílely 1. a 9. tanková divize, jejichž činnost řídilo velitelství Západního vojenského okruhu. Po překročení polských hranic měla 1. tanková divize směřovat do VVP Zagaň a následně do prostoru Opole, zatímco 9. tanková divize by se rozmístila na jih od Katovic.
Po návratu z Moskvy svolal genplk. Blahník dne 2. prosince shromáždění vybraných funkcionářů MNO, GŠ ČSLA, Západního i Východního vojenského okruhu, na kterém vydal pokyny pro přípravu čs. jednotek na cvičení, jehož oficiálním vojensko-odborným tématem mělo být:
„uvedení vojsk do zvýšené bojové pohotovosti, přesun a zasazení do sražení s následným rozvíjením útoku do operační hloubky“.
Termín zahájení cvičení v této době ještě nebyl znám a podle informační zprávy ministra národní obrany armádního generála Martina Dzúra pro prezidenta republiky G. Husáka z 3. prosince se předpokládal týden na přípravu vojsk i štábů. Ve dnech 4. a 5. prosince provedla styčná skupina pod vedením zástupce velitele ZVO – náčelníka oddělení bojové přípravy generál majora Gottwalda rekognoskaci na území Slezského vojenského okruhu. Součinnostní dohovor s 11. tankovou divizí zabezpečil náčelník štábu 1. armády generálmajor Vacek. Zajímavé je, že polská armáda bezprostřední přípravu na cvičení neprováděla a naši generálové se na území PLR pohybovali v civilním oblečení. Generál Gottwald ve své závěrečné zprávě uvedl, že cvičení bude z polské strany chápáno jako intervence.
Zdá se, že Poláci měli přece jen větší sílu pudu sebezáchovy než mi v roce 1968. Navíc viděli, co viděli, podíleli se na tom, co nás potkalo a byli připraveni tomu čelit.
5. prosince vydal ministr Dzúr nařízení pro velitele ZVO s úkolem „zpracovat, provést a řídit taktické cvičení dvou tankových divizí s vojsky na plných počtech“ s dobou pohotovosti k zahájení cvičení 6. prosince v 15.00.
Cvičení „KRKONOŠE“ bylo zahájeno 6. prosince v 17.00 vyhlášením bojové pohotovosti. Během noci se do sestavy hlavních sil přesunuly nejvzdálenější útvary:
- 11. motostřelecký pluk z Klatov,
- 74. motostřelecký pluk z Karlových Varů a
- 9. průzkumný prapor z Vimperka.
Přesun operační skupiny štábu ZVO z Tábora do Kuřivod ve VVP Mimoň proběhl od 7. prosince 16.00 do 8. prosince 02.00. Hlavní síly začaly stálé posádky opouštět 7. prosince v 19.00. Jako první přesun ukončila 1. tanková divize, která do 16.00 následujícího dne dosáhla určených prostorů ve VVP Mimoň. K zaujetí stanovených posádek 9. tankovou divizí ve středních a východních Čechách došlo až 8. prosince ve 23.00. V důsledku extrémního zimního počasí a nedostatečně rekognoskace pochodových os se přesun 1. tankové divize opozdil o dvě a půl hodiny a 9. tankové divize dokonce sedm hodin. Celkem bylo vyvedeno z posádek:
- 17.309 osob,
- 541 tanků,
- 261 BVP,
- 335 OT a
- 139 dělostřeleckých prostředků.
Ve vyčkávacích prostorech vojska doplňovala PHM a připravovala se k dalším přesunům. Následujícího dne, tj. 9. prosince ale ministr Dzúr nařídil cvičení ukončit. Jednotky 1. tankové divize se dostaly domů 12. prosince a 9. tanková divize o dva dny dříve.
Vojensko-odborný rozbor cvičení provedl 16. prosince velitel ZVO generál plukovník Veselý. Poukázal především na nepřipravenost techniky. V průběhu přesunů došlo celkem k 328 vynuceným technickým zastávkám, což se mimo jiné týkalo 80 tanků a 122 BVP/OT.
Zásadní nedostatky dále spatřoval v plánovací činnosti štábů a doplňování zásob ve vojscích v zimních podmínkách, které se v prostorech rozmístění opozdilo o 12 až 24 hodin. V průběhu cvičení došlo i k jedné mimořádné události, při níž zahynuli čtyři příslušníci 9. tankové divize.
Fakt, že nešlo o běžné divizní taktické cvičení potvrzuje i značná pozornost, která byla věnována jeho tzv. kontrarozvědnému zabezpečení, na němž se kromě kmenových příslušníků VKR pod vedením náčelníka Správy VKR ZVO plk. Navrátila podílelo i 168 agentů a 212 důvěrníků.
No a další kdo čelil přímému vojenskému působení našeho spojence byla naše země. Ale myslím si, že je to natolik profláklé, že o tom není potřeba nic moc psát.
Myslím si, že tímto se mi podařilo i bez toho že bych sem dohazoval citace z různých dokumentů, směrnic, předpisů či jiných dokumentů doložit, že SSSR měl své vidění světa a nehodlal z něho slevit. Za nějakou dobu sem doplním blok druhý, tedy to jak se SSSR angažoval vojensky ve světě. A bude to stát za to.
Jen je potřeba zde sdělit jednu zásadní věc. USA ať už se chovaly jak chtěly, nikdy nenapadly vojensky svého spojence v rámci žádného paktu, ve kterém se nacházely. Ale SSSR ………...odpovězme si každý sám.
Nakonec protože se mi podařilo dohledat založené podklady, mám možnost ukázat druhou stranu pomyslné barikády.
Kolega v.m. zde sázel jeden argument za druhým ze kterých plyne že USA bylo vůdčí silou západních zemí – což není nic neznámého - ale zároveň že se USA chovaly tak, jak málokdo chce věřit, tedy že celou dobu pracovaly na destabilizace situace ve světě a vždy jim šlo o získání převahy všude, kde to bylo možné. To leckomu není po chuti, protože u nás platí, že jediné či hlavní „ZLO“ je SSSR a jeho spojenci tedy i naše země. Já si myslím že to není pravda, ale jelikož kolega v.m. přímo napsal, že argumenty proti SSSR shánět nebude - proč by to dělal - ať to udělají oponenti místo nadávání a klepání se na čelo, diskuse ztratila objektivitu a já ji zarazil.
Mám obavu, že tyto argumenty mimo povšechného plácání o lidských právech a podobné plytkosti není mezi palbáky vůle hledat, koneckonců proč také, když u nás každý „normální“ člověk ví, že je jasno. Jasno není, ale já ty argumenty do Palby dám a tím se pokusím dát vláknu nový rozměr. Tedy pokud tedy kolega v.m. dělá vše pro, aby bylo jasné že USA si hrálo své hry bez ohledu na cokoliv, tedy říká A, já řeknu v několika vstupech B, a tím si myslím bude na faktech a ne jen na povšechných blábolech o komunistickém zlu ukázáno, že i druhá strana která dnes už neexistuje měla své plány.
Pohled první: Sovětský svaz proti svým vlastním spojencům.
Vše, co se v zemích východního bloku dělo je poznamenáno stálým proudem vnitropolitických krizí. Ty byly způsobeny dvěma příčinami:
Primo: mizernou hospodářskou situací
Secundo: politickým a fyzickým útlakem oponentů a ve své podstatě celé populace
I když by se mohlo zdát že to není pravda, politická elita SSSR se vždy snažila věci řešit pokud možno bez nasazení armády, ne vždy se jí to podařilo a někdy prostě v zoufalství sáhlo k použití síly. K tomu došlo několikrát, i přes poměrně masivní hospodářskou pomoc.
NDR, červen 1953.
Tady a v této době propukly rozsáhlé nepokoje a mimo vlastní policii byla nasazena i Sovětská armády. Vše mělo podobu stávkových aktivit a dne 17. června 1953 stávkovalo asi 150 000 pracujících ve Východním Berlíně. 30 000 z nich požadovalo na sportovním stadionu svržení vlády a její nahrazení vládou dělnickou. Stávkující měli obdivuhodnou disciplínu. To se však změnilo s příchodem provokatérů ze západní části města, kteří strhli rudou vlajku z Braniborské brány, vyprovokovali rvačky s policií a páchali výtržnosti na Postupimském náměstí. Ve 13 hodin vyhlásil sovětský městský komandant výjimečný stav. Přestože městem jezdily tanky, ulice se vyprázdnily teprve večer. Podle různých zdrojů zemřelo 16 - 19 lidí.
Podle dostupných zdrojů role sovětské armády byla spíše logistická a policejní, ztráty které utrpěla dosáhly pouhých dvou raněných vojáků.
Narazil jsem na informaci, že tyto nepokoje protisovětský vystoupení byly uměle vyvolány východoněmeckou elitou za tiché podpory Lavrentije Beriji. Místní měli obavu, aby SSSR za hospodářkou pomoc a politické zisky neumožnil sjednocení Německa, což by vedlo k pádu všech místních politiků.
V Moskvě tyto bouřky vyvolaly obavu, že pokud by se Německo sjednotilo, bylo by protisovětské a tak nakonec nastoupila armáda. Berlínské povstání tak bylo jedním z momentů, které nakonec zlomily Berijovi vaz.
Madarsko 1956.
To byla jiná záležitost. Okupace země sovětskou armádou – důsledek účasti stovek tisíc maďarských vojáků v boji proti SSSR po boku německé wehrmacht. To bylo jedním z podnětů výbuchu politického odporu a potom násilí. Celkově musíme vidět, že intervence byla nakonec zahájena jako vyjádření neschopnosti sovětského vedení akceptovat skutečnost že Maďarsko vyšlo na cestu která by výrazně oslabila postavení komunistů a možná vedla k tomu že by Maďarsko mohlo vypadnou ze sféry vlivu Moskvy. Samotná zásah sovětské armády měl dvě fáze:
První fáze:
Při celonočním zasedání maďarského politbyra z 23. na 24. října slíbil Nagy přijmout funkci premiéra, neprotestoval proti žádosti o sovětskou intervenci a souhlasil s vyhlášením výjimečného stavu. Doufal, že se krize urovná vyjednáváním podobně jako v Polsku.
Nagy byl obětí svého vlastního hlubokého komunistického přesvědčení. Protože se snažil neoslabit vůli Kremlu ke kompromisu a za požadavky bouřícího se obyvatelstva pouze dobíhal. Na budapešťských ulicích od nočních nepokojů a příchodu dvou sovětských divizí již udávali dění mladí dělníci a učni, hnaní do odporu sociální bídou.
25. října došlo k vraždění před budovou parlamentu, kde začali agenti KGB a ÁVH ze střech odstřelovat zástupy lidí. Zmatené posádky sovětských tanků, které se až dosud setkávaly na ulicích jen s přesvědčováním a najednou byly pod palbou, ztratily hlavu a ke střelbě se připojily. Na ulici zůstala stovka mrtvých a tři sta raněných.
Po několikadenním váhání označil 28. října nový premiér Nagy probíhající události za „národní demokratické hnutí, které vypuklo jako reakce na zločiny minulého historického období“ a začal realizovat požadavky, s nimiž se ztotožňoval prakticky celý maďarský národ.
Sovětské jednotky se stáhly z Budapešti, tajná policie byla 29. října rozpuštěna, obnoven byl pluralitní systém a 30. října vláda rozhodla o likvidaci systému jedné strany a zavázala se, že zahájí jednání o úplném stažení sovětských jednotek z maďarského území.
Druhá fáze:
Nová situace mnohé komunisty zaskočila. Někteří intelektuálové se z politiky stáhli. Nedokázali se vyrovnat s tím, že před povstáním byli i oni přívrženci nelidského režimu. U mnoha funkcionářů pak vzrůstal pocit bezradnosti z toho, co bude dál. Ti byli ochotni naslouchat prognózám o nebezpečí kontrarevoluce.
V jejich obavách je utvrdil i masakr při obléhání městského stranického sekretariátu na budapěšťském náměstí Republiky, kde 30. října dav pověsil na lucernách několik funkcionářů, včetně městského tajemníka, Nagyova osobního přítele a agentů ÁVH. Tato scéna se potom stala pilířem výkladu maďarské revoluce jako nekontrolovatelné „vzpoury chátry“. V jiném městě potom jiný dav, který byl podnícen informací o přítomnosti agentů AVH přepadl nemocnici, vyvlekl z ní 16 raněných vojáků vlastní armády a zavraždil je tak, že je nabodával na hroty ozdobného plotu kolem nemocnice. Bohužel to byli vojáci ranění při odstraňování min - pozůstatků války.
Toto a další věci nalezlo odraz v rozhodnutí zasedání politbyra ÚV KSSS. Dne 31. října došlo k zásadnímu obratu. „Měli bychom přezkoumat své hodnocení a nestahovat vojska,“ řekl v úvodním slově Chruščov. „Měli bychom převzít iniciativu v obnovení pořádku. Odejdeme-li z Maďarska, povzbudíme jen americké, anglické a francouzské imperialisty... Pochopí to jako slabost a zaútočí. Oslabíme tak naše pozice. K Egyptu jim přidáme i Maďarsko... Nemáme jiné volby.“ A začalo peklo.
Ráno 4. listopadu zahájily sovětské jednotky konečný úder. Ve stejných chvílích se z dosud neznámé rozhlasové stanice ozvalo, že „János Kádár s několika dalšími vytvořili maďarskou revoluční dělnicko-rolnickou vládu, jež pozvala sovětskou armádu na pomoc k ochraně vymožeností socialismu“. Po celé zemi se vzápětí rozpoutaly prudké boje, při nichž bylo na maďarské straně zabito přes 3 tisíce lidí a dalších 16 tisíc zraněno, zatímco sovětská vojska měla 670 mrtvých a 1540 zraněných. Jisté rysy s okupací Československa asi nebudou pouhá náhoda.
Polsko 1956
28. červa 1956 bylo demonstranty v Poznani obsazeno ústředí tajné policie a radnici, zapáleno vězení a nakonec zaútočili na budovu výboru Polské dělnické strany. Povolané jednotky polské armády začaly přímo před očima zahraničních návštěvníků střílet do demonstrantů. Dne 19. října 1956 byl do čela strany zvolený muž velmi populární Wladyslaw Gomulka. Ten oznámil různé změny ve vnitřní politice. ŠLO O:
- konec násilné kolektivizace
- zmírnění cenzury,
- uvolnění církevní činnosti
- novou polskou samostatnost.
Jeho prohlášení však nebylo předem "konzultováno" s Moskvou. N. Chruščov v reakci na ně nařídil sovětským tankům obklíčit Varšavu a sovětskému námořnictvu postavit se podél polského pobřeží. S podporou tanků potom do Varšavy vyjednávat s Gomulkou. Výsledkem těchto jednání bylo jisté uvolnění, zároveň však setrvání Polska ve Varšavské smlouvě. A tak Poláci vyšli do ulic demonstrovat proti sovětským jednotkám.
Nakonec bylo oznámeno kompromisní řešení. Polsko může jít "svou cestou". Za podmínky, že zůstane poslušným členem Varšavské smlouvy a vedoucí úloha strany nebude ohrožena. Jenže asi to bylo pro lidi málo.
Dne 24. října demonstranti zaútočili na velitelství Varšavské smlouvy v Legnici. Podobně se demonstrovalo i v Bialystoku a v Gdaňsku. Gomulka vydal provolání k lidu v němž vysvětlil pozice Polska a SSSR a vyzval k uklidnění. Také August Zaleski, prezident polské exilové vlády v Londýně, vydal prohlášení vyzývající ke klidu. Vše skončilo už bez dalších vojenských akcí 17. prosince po dvoutýdenních jednáních ve Varšavě kde byla podepsána sovětsko-polská dohoda. Teprve tehdy dostaly sovětské jednotky rozkaz stáhnout se zpět do kasáren.
Polsko 1981.
Další vlna která signalizovala možnost politických a to zásadních změn Polskem prošla v roce 1981. Novou silou se stala odborová organizace Solidarita. Začal mohutný společenský pohyb který byl v jedno období ohrožen přímou intervencí Sovětské armády, kterou měly podpořit i síly dalších zemí, například naší. Sovětský svaz postupně stupňoval tlak na polské vedení, "aby si doma udělalo pořádek". Z pozadí se vynořovala hrozba sovětské vojenské intervence, která nad Polskem zůstala viset až do prosince 1981. Solidarita totiž režim ohrožovala, ale nedokázala jej odstranit. Právě v tom leží jádro problému Polska té doby. Patový stav, kdy komunisté zemi nekontrolovali, ale Solidarita moc nemohla převzít, "vyřešil" až vojenský převrat provedený a formálně zaštítěný Wojciechem Jaruzełským. Ten byl ministrem obrany, premiérem a šéfem komunistické strany v jedné osobě. Ten také později zformuloval mnohokráte opakovanou tezi odůvodňující převrat jako "menší zlo", jež chránilo zemi před mnohem zkázonosnější sovětskou intervencí v duchu Brežněvovy doktríny.
Zde tedy k přímé akci Sovětské armády nedošlo, ale její hrozba vedla k razantní vnitřní změně, která stav Polska zakonzervovala na další dlouhé roky.
Na možné intervenci jsme se měli podílet i my, tedy Československo a naše ČSLA. Po určitou dobu asi Nejvyšším sovětu SSSR proces možného odtržení Polska od východního bloku nebyl po chuti. Bylo se vší pravděpodobností rozhodnuto tento proces zvrátit. Jak už jsem uvedl, na tomto možném potlačení nástupu demokratických sil se měla podílet i naše armáda. Celá akce byla označena jako akce „KRKONOŠE“.
Hlavním cílem cvičení „KRKONOŠE“ bylo demonstrovat připravenost zúčastněných armád vstoupit na území Polska v případě, že polské vedení nepřijme opatření k potlačení tzv. protisocialistických sil. Cvičení se uskutečnilo v době od 6. do 9. 12. 1980. Příprava na jeho provedení byla zahájena 1. prosince poradou na Generálním štábu Sovětské armády v Moskvě, kterou řídil jeho náčelník maršál Ogarkov. Zúčastnili se jí:
- gen. Těreštěnko – 1. zástupce NŠ vrchního velení varšavské smlouvy,
- gen. Abolins – zástupce NGŠ Sovětské armády,
- gen. Blahník – náčelník GŠ naší armády,
- gen. Stechbart – velitel pozemního vojska armády NDR
- gen. Hubalowski – zástupce NGŠ polské armády.
Cvičení mělo proběhnout ve dvou částech:
Fáze 1: samostatná divizní taktická cvičení na území armád zúčastněných států v délce 5 až 6 dnů,
Fáze 2: frontové velitelsko-štábní cvičení se soustředěním vojsk na území Polska délka této etapy nebyla stanovena.
Předpokládala se účast:
- pěti až šesti divizí Sovětské armády jedné byla vyčleněna ze složení Střední skupiny vojsk v ČSSR,
- čtyř divizí Polské lidové armády,
- dvou divizí ČSLA
- jedné divize armády NDR.
Signál k zahájení 2. fáze a překročení polských hranic měl vydat sovětský generální štáb.
Za čs. stranu se na cvičení podílely 1. a 9. tanková divize, jejichž činnost řídilo velitelství Západního vojenského okruhu. Po překročení polských hranic měla 1. tanková divize směřovat do VVP Zagaň a následně do prostoru Opole, zatímco 9. tanková divize by se rozmístila na jih od Katovic.
Po návratu z Moskvy svolal genplk. Blahník dne 2. prosince shromáždění vybraných funkcionářů MNO, GŠ ČSLA, Západního i Východního vojenského okruhu, na kterém vydal pokyny pro přípravu čs. jednotek na cvičení, jehož oficiálním vojensko-odborným tématem mělo být:
„uvedení vojsk do zvýšené bojové pohotovosti, přesun a zasazení do sražení s následným rozvíjením útoku do operační hloubky“.
Termín zahájení cvičení v této době ještě nebyl znám a podle informační zprávy ministra národní obrany armádního generála Martina Dzúra pro prezidenta republiky G. Husáka z 3. prosince se předpokládal týden na přípravu vojsk i štábů. Ve dnech 4. a 5. prosince provedla styčná skupina pod vedením zástupce velitele ZVO – náčelníka oddělení bojové přípravy generál majora Gottwalda rekognoskaci na území Slezského vojenského okruhu. Součinnostní dohovor s 11. tankovou divizí zabezpečil náčelník štábu 1. armády generálmajor Vacek. Zajímavé je, že polská armáda bezprostřední přípravu na cvičení neprováděla a naši generálové se na území PLR pohybovali v civilním oblečení. Generál Gottwald ve své závěrečné zprávě uvedl, že cvičení bude z polské strany chápáno jako intervence.
Zdá se, že Poláci měli přece jen větší sílu pudu sebezáchovy než mi v roce 1968. Navíc viděli, co viděli, podíleli se na tom, co nás potkalo a byli připraveni tomu čelit.
5. prosince vydal ministr Dzúr nařízení pro velitele ZVO s úkolem „zpracovat, provést a řídit taktické cvičení dvou tankových divizí s vojsky na plných počtech“ s dobou pohotovosti k zahájení cvičení 6. prosince v 15.00.
Cvičení „KRKONOŠE“ bylo zahájeno 6. prosince v 17.00 vyhlášením bojové pohotovosti. Během noci se do sestavy hlavních sil přesunuly nejvzdálenější útvary:
- 11. motostřelecký pluk z Klatov,
- 74. motostřelecký pluk z Karlových Varů a
- 9. průzkumný prapor z Vimperka.
Přesun operační skupiny štábu ZVO z Tábora do Kuřivod ve VVP Mimoň proběhl od 7. prosince 16.00 do 8. prosince 02.00. Hlavní síly začaly stálé posádky opouštět 7. prosince v 19.00. Jako první přesun ukončila 1. tanková divize, která do 16.00 následujícího dne dosáhla určených prostorů ve VVP Mimoň. K zaujetí stanovených posádek 9. tankovou divizí ve středních a východních Čechách došlo až 8. prosince ve 23.00. V důsledku extrémního zimního počasí a nedostatečně rekognoskace pochodových os se přesun 1. tankové divize opozdil o dvě a půl hodiny a 9. tankové divize dokonce sedm hodin. Celkem bylo vyvedeno z posádek:
- 17.309 osob,
- 541 tanků,
- 261 BVP,
- 335 OT a
- 139 dělostřeleckých prostředků.
Ve vyčkávacích prostorech vojska doplňovala PHM a připravovala se k dalším přesunům. Následujícího dne, tj. 9. prosince ale ministr Dzúr nařídil cvičení ukončit. Jednotky 1. tankové divize se dostaly domů 12. prosince a 9. tanková divize o dva dny dříve.
Vojensko-odborný rozbor cvičení provedl 16. prosince velitel ZVO generál plukovník Veselý. Poukázal především na nepřipravenost techniky. V průběhu přesunů došlo celkem k 328 vynuceným technickým zastávkám, což se mimo jiné týkalo 80 tanků a 122 BVP/OT.
Zásadní nedostatky dále spatřoval v plánovací činnosti štábů a doplňování zásob ve vojscích v zimních podmínkách, které se v prostorech rozmístění opozdilo o 12 až 24 hodin. V průběhu cvičení došlo i k jedné mimořádné události, při níž zahynuli čtyři příslušníci 9. tankové divize.
Fakt, že nešlo o běžné divizní taktické cvičení potvrzuje i značná pozornost, která byla věnována jeho tzv. kontrarozvědnému zabezpečení, na němž se kromě kmenových příslušníků VKR pod vedením náčelníka Správy VKR ZVO plk. Navrátila podílelo i 168 agentů a 212 důvěrníků.
No a další kdo čelil přímému vojenskému působení našeho spojence byla naše země. Ale myslím si, že je to natolik profláklé, že o tom není potřeba nic moc psát.
Myslím si, že tímto se mi podařilo i bez toho že bych sem dohazoval citace z různých dokumentů, směrnic, předpisů či jiných dokumentů doložit, že SSSR měl své vidění světa a nehodlal z něho slevit. Za nějakou dobu sem doplním blok druhý, tedy to jak se SSSR angažoval vojensky ve světě. A bude to stát za to.
Jen je potřeba zde sdělit jednu zásadní věc. USA ať už se chovaly jak chtěly, nikdy nenapadly vojensky svého spojence v rámci žádného paktu, ve kterém se nacházely. Ale SSSR ………...odpovězme si každý sám.
