No-nevím jestoli „Velký rozstřel“

?
Začnu trochu jinak. V české akademické obci je držen (naštěstí) německý a ne anglosaský úzus. Stejně, jako na většině území střední Evropy. Takže oslovení „pane kolego“ je běžné a i já se ho nadále přidržím.
Zároveň toho o Vás, pane kolego josefeg, vím velmi málo. Tohle je 1.vlákno, kde se potkáváme. S tykáním bývám dosti opatrný. Aniž bych se Vás tím chtěl dotknout platí tedy, že si zatím počkám, než si vzájemně zjistíme kdo jsme a co jsme zač …
Nyní k věci. Na Vaše otázky je obtížné reagovat i vzhledem k tomu, že jsou jen těžko uchopitelné. Například si nejsem ani moc jist, zda napadáte toliko legitimitu Habsburků … ? Leč postavil jste otázky, na které je nutno reagovat minimálně ve dvou rovinách-theologické a praktické.
Jde-li o theologickou, pak jsem sice věřící, ale řadový věřící a ne theolog. To, samozřejmě, omezuje míru fundovanosti mé odpovědi. Již po 2.jste ovšem udělal cosi neobvyklého. Argumentoval jste Písmem svatým, aniž by jste bral zřetel na dogmata víry (nyní již povícero) církví.
Váš text lze chápat i tak, že to přes křesťanství berete „hákem“ k anarchismu. Tedy, a vím-že jde o extrémní uchopení Vašich slov, že upíráte státům trestní pravomoc.
Jenže všechny katolické a i většina protestantských církví se opírá o dogma oddělení věcí „lidských a Božských“, tedy toho co je světské a co je duchovní. To vychází ze tří sdělení Nového zákona. Na jednom místě Ježíš říká, že jeho království není zde, na Zemi. Pak ono oblíbené „… co je božího Bohu; co jest císařovo císaři …“. Zmiňované má Ježíš říkat v rozhovoru s Farizeem, který se ho ptal, zda mají penězoměnci platit poplatky. Dodnes se diskutuje, zda penězoměnci byli na posvátném okrsku, nebyli však v chrámu. Tam byli kupčíci. Těm Ježíš své postoje objasňoval jindy, (tuším-že) devítiocasou kočkou a některým dokonce osobně

To je bráno i tak, že křesťanství není jen o nastavování druhé tváře. Konečně pak, na sklonku svého putování po Judei, předstupuje Ježíš před lidský soud, ač syn boží a živý Bůh, tady na Zemi, na základě nespravedlivého obvinění a podrobuje se nespravedlivému rozsudku lidské justice ve vlastní hrdelní záležitosti. Přijímá tedy lidskou spravedlnost (nebo „spravedlnost“). Jinými slovy, ani hrdelní rozsudek legitimitu lidské společnosti nezpochybňuje a křivý hrdelní rozsudek je osobní odpovědností jeho strůjce.
Takže-ani staroměstské popravy, ani z náboženského hlediska, nemohly zpochybnit legitimitu Ferdinanda II. K tomu totiž musíte připočítat ještě i to, že dogmatem víry všech katolických církví je zachovávání trvání platnosti Starého zákona. Tedy ony popravy by sice teoreticky mohly nastolovat otázku hříchu Ferdinanda II., ne však otázku legitimity jeho vlády. A tím se dostáváme k praktickým záležitostem.
V každém případě Vás poprosím, aby jste svou úvahu snad i trochu ještě promyslel. Jistěže-může být, že odmítáte uspořádání společnosti do státních celků. Pak s Vámi sice hluboce nesouhlasím, ale věci by alespoň dávaly smysl.
Roku 1212 vzniká český stát jako dynastický. Na základě Zlaté buly Sicilské udělené Přemyslovcům. Ti před tím vesele a bez uzardění vyvraždili minimálně 2 jiné rody, z nichž jeden ani nebyl na území jejich tehdejších držav. Mordovali se i navzájem, ba provozovali mezipříbuzenský anální sex za pomoci kopí

Za vzpouru samozřejmě přistupovali k popravám, a to před rokem 1212 i po něm. Lucemburci upevňují postavení Českého státu (např.: Zlatá bula Karla IV.), ale rámcově postupují stejně, jako Přemyslovci a jako většina vládců tehdejší Evropy.
Ani, v námi probírané éře (baroko), Ferdinand II.příliš nevybočuje. V protestantské (Anglikánské) Anglii je poprava ještě o něco „snadnější“. Hrdelním zločinem tam je, když někdo byť i jen pomyslel na to, jak zabít krále.
Tedy prakticky, a tím je myšleno i právně, nelze legitimitu Habsburků nikterak zpochybňovat na základě výkonu hrdelního práva. V této době se tak chovaly všechny dynastie a není mi známo, že by legitimita jejich vlády byla zpochybňována. Přistoupit na Váš princip tak považuji za nesmyslné a (viz Přemyslovci a Lucemburci) i v přímém rozporu s praktickými základy české státnosti.
----------------------------------------------------------------------------------------
ad.Pátrač:

Pane kolego

rozpad staré monarchie nezakrytě považuji za chybu, na kterou jsme, od samého prvopočátku dopláceli, doplácíme a doplácet budem ještě dlouho. Když už jsme, roku 1918, tu pitomost udělali, tak jsme mohli, v souladu se zdravým rozumem, nastolit alespoň monarchii

Ale né, my se chopili příležitosti k pokroku (neptejte se mne, prosím, kam-že to máme nakročeno) a máme tu republiku
