PALBA.CZ

Pokud Rase usoudí, že mu tahle superdiskuse akorát plevelí vlákno, ať se ozve a já to dám do pořádku.

jarl:
ale jo, klidně to můžeš osamostatnit, ale nevadí mi to (zase sem hodím další Kuriozity). Když jsem to dával jako článek na Kabinet Kuriozit (v polovině roku 2020), tak jsem si z nějakého záhadného důvodu vysloužil označení jako fašoun, ale i pravdoláskař a kdo ví co všechno ještě (totálně protikladné). Poprvé jsem tedy vyházel nějaké lidi .))) Nenapadlo mě, že to vzbudí takové emoce i tady

https://www.facebook.com/kabinetcoolkur ... 175755449/

Dobře, já promyslím kam to šoupnout a zítra s tím něco udělám. Některá témata holt mají tendenci se zvrhávat netušeným směrem.

Rase píše: ↑15/2/2023, 20:25 jarl:
ale jo, klidně to můžeš osamostatnit, ale nevadí mi to (zase sem hodím další Kuriozity). Když jsem to dával jako článek na Kabinet Kuriozit (v polovině roku 2020), tak jsem si z nějakého záhadného důvodu vysloužil označení jako fašoun, ale i pravdoláskař a kdo ví co všechno ještě (totálně protikladné). Poprvé jsem tedy vyházel nějaké lidi .))) Nenapadlo mě, že to vzbudí takové emoce i tady

https://www.facebook.com/kabinetcoolkur ... 175755449/

Pro jistotu se zeptám: Vadí že někdy dám pod tvůj příspěvek něco k doplnění?
Tu debilní debatu jsem nepředpokládal.

Alfik:
Nevadí, všechno si čtu, maximálně jenom neodpovím .D

Kavaléristé Wehrmachtu při nácviku střeleb v roce 1935

Velký obrázek

Obrázek je vizuálně zmenšen. Zobrazit v plné velikosti

Zdroj: Getty Images Photo by Topical Press Agency

Tak jsem téma otroctví osamostatnil a přesunul tam i podobnou debatu z jiného Rasem založeného vlákna: viewtopic.php?t=9547

Pratt & Whitney R-8720 (5600 XBSAP) - vzduchem chlazený čtyřdobý zážehový osmihvězdicový šestapadesátiválec (opravdu 56 válců) o objemu válců 143 litrů a výkonu 7000 hp. Jedná se v podstatě o zdvojený velký hvězdicový motor Pratt & Whitney R-4360 Wasp Major, navržený a vyráběný během druhé světové války. Šlo o poslední typ z řady motorů Wasp a vrchol výroby pístových motorů. Válka skončila dříve, než mohl být motor nasazen v boji, přesto poháněl poslední generaci pístových letounů před proudovými a turbovtulovými letouny. Byl to čtyřhvězdicový motor s 28 válci (7 v každé hvězdici); každá řada byla mírně vybočena než předchozí, takže byl motor uspořádán šroubovitě, aby každá řada byla lépe chlazena. Obsah motoru činil 4 362,49 krychlového palce (71,488 litru). Od radiálního uspořádání válců a zdvihového objemu motoru udaného v krychlových palcích je odvozeno typové označení motoru R-4360. První verze vyvíjela výkon 3 000 hp (2 237 kW), ale poslední typ již 4 300 hp (3 206,5 kW). Motor vážil od 1 579 do 1 755 kg, což sice bylo hodně, ale jeho poměru výkonu k hmotnosti se vyrovnalo pouze několik jiných motorů. Díky uspořádání válců dostal motor přezdívku corncob (kukuřičný klas). R-4360 se vyráběl mezi lety 1944 až 1955 a celkem vzniklo 18 697 kusů. Původně měl pohánět bombardéry B-29 Superfortress, ten však byl po osazení těmito motory přeznačen na B-50. Titulní fotografie pochází ze slavného leteckého závodu Reno Air Races 2013.


Slavný cestovatel Emil Holub přivezl s sebou z Afriky mladou černošku. Stala se miláčkem Prahy a částečně se naučila česky i německy. Bohužel její další osud je neveselý. Dne 18. května roku 1872 nastupuje Dr. Emil Holub (1847-1902) v Anglii na loď a vyplouvá k vysněnému kontinentu. Na africkou půdu vstoupí poprvé 1. července 1872 a tím začíná jeho první africká cesta, která bude trvat sedm let a během níž prozkoumá rozsáhlé oblasti jižní Afriky, provede četná přírodovědná, etnografická a etnologická pozorování, loví zvěř, sbírá hmyz a přírodniny. S Afrikou se Holub rozloučil v létě roku 1879. Výsledkem jeho sedmiletého bádání je téměř 31 000 kusů sbírkových předmětů, které během oněch sedmi let postupně zasílal do Evropy. Přiváží s sebou také dvanáctileté bečuánské děvče Bellu, která je zapsána v inventáři jako jedna z položek. Emil Holub si často najímal dětské pomocníky, protože jim mohl platit méně než dospělým domorodcům. Jednou z dětských pomocnic byla právě i Bella, která sice měla otce, ale velmi ji zanedbával a často se opíjel do němoty. Po příjezdu do Prahy se stala miláčkem Prahy. Byla živoucím exponátem na výstavách a lidé si ji velmi oblíbili. Díky Josefě Náprstkové se naučila částečně česky a německy. Zejména dámy z kruhu kolem paní Náprstkové jednaly s dívkou jako s rovnocennou bytostí. Emil Holub písemně slíbil, že ji do deseti let doveze zpět a byť se dívka vrátit nechtěla, byla odvezena roku 1883 při druhé výpravě do Afriky. V Boshofu byla předána paní, které náležela. Šestnáctiletá Bella velmi naříkala, plakala a prosila, aby mohla s výpravou zůstat, což však Holub nedovolil. Posléze se dozvěděli, že po jejich odjezdu dívka utekla a hledala je, leč nikdy se s ní již nesetkali. O jejím dalším osudu se už nic neví.


Kyrys osazený devatenácti pistolemi, který byl nalezen roku 1917 v Bordeaux. Vážil 30 liber (13,6 kg) a byl získán spolu se dvěma třmeny s ukrytými pistolemi mířícími dozadu, kterými bylo možno ohrozit možného pronásledovatele. Tato nevšední výbava se stala součástí sbírky starožitníka jménem Charles Noé Daly (1868-1933), který vlastnil celkem tisíc kuriózních střelných zbraní, krom tohoto kyrysu i pistoli admirála Nelsona, sedlovou pistoli Viléma Oranžského a mnoho podobných. V roce 1935 byla sbírka prodána na veřejné aukci.


Casa do Penedo - dům z kamene mezi kameny
Tento úžasný dům byl vystavěn v roce 1974 na úpatí pohoří Fafe v severním Portugalsku. Jedná se o malý domek zasazený mezi čtyři balvany - symbolicky odkazuje na dobu kamennou a lidská obydlí v kamenných jeskyních. Kvůli neustálému obtěžování turisty a architekty však jeho majitel, Vitor Rodrigues, dům opustil. Jenže opuštěný dům na odlehlém místě začal lákat vandaly a zloděje. Do domu se snažili několikrát vloupat. Rodrigues tedy stavbu vybavil ocelovými dveřmi a do oken dal mříže.

Samci celé řady savců mají v penisu kost (latinsky os penis - baculum) rozmanitých velikostí a tvarů, která jim pomáhá při prodloužení kopulace. Někdy dosahují takových rozměrů, že bimbové kosti mrožů používají Eskymáci jako kyj. Vzhledem ke genderové vyváženosti ale existuje i samičí obdoba zvaná os clitoridis – baubellum. V lidském klitorisu sice chybí, ale najdeme ji u některých primátů, jako jsou lemuři kata. Existuje předpoklad, že klitoris je funkčně nedůležitý a jde pouze o pozůstatek společného vývoje - obdoba mužských bradavek. V článku z roku 1954 zoolog James Layne zdokumentoval, že os clitoridis byla nalezena u různých hlodavců, masožravců a primátů – svišťů, tuleňů, koček, netopýrů, medvědů, komb, fos, gibonů a dalších tvorů, kteří měli pod klitorisem nějaký druh kosti. Layne se zaměřil na zvláštní genitální struktury veverek. Kosti byly docela malé, často jeden až tři milimetry dlouhé, ale mnohé byly stejně zvláštně tvarované jako penisové kosti samců. Různě se kroutí, zužují a pak zase rozšiřují. Svým vlastním charakteristickým způsobem se ale velmi podobá os penis u samců stejného druhu. Experimenty v laboratoři podtrhly, že baubellem a baculum jsou různé verze stejné kosti. Jelikož je docela problém najít pěkný obrázek os clitoridis, tak na titulní fotce můžeme obdivovat zvětšení klitorisu u 10leté, kastrované samice králíka.


Pan de Muertos (Chléb mrtvých) od mexického surrealistického malíře Octavia Ocampa z roku 1991. Když se dobře podíváte nebo přimhouříte oči, tak se pekařka promění v obří lebku. Octavio Ocampo se narodil 28. února 1943 v rodině designérů a od raného dětství studoval umění. Na umělecké škole tvořil různé ozdoby používané během karnevalových průvodů a dalších festivalů. Na střední škole tvořil nástěnné malby a Ruth Rivera, dcera umělce a muralisty Diega Rivery, a Maria Luisa Mendoza jej povzbudily, aby navštěvoval školu malby a sochařství Národního institutu výtvarného umění. Talent Octavia Ocampa však zasahuje také do herectví a tance. Na Art Institute of San Francisco studoval všechny tyto obory a věnoval se filmové i divadelní kariéře. V roce 1976 se začal věnovat pouze malbě a sochařství. Nyní pracuje především v metamorfním stylu – pomocí techniky překrývání a spojování realistických a figurativních detailů v obrazech, které vytváří.


Kdysi dávno byly i ty ženy tak nějak drsnější - na snímku Madame Delait. Clémentine Delait (1865-1939) se původně za své vousy styděla a pravidelně je holila. Až sázka se štamgasty v kavárně, kterou vedla se svým manželem, ji přiměla nechat si vousy narůst a od té doby už to tak i zůstalo. Díky tomu se stala ve městě raritou a návštěvnost kavárny neskutečně vzrostla. Podnik byl přejmenován na "Le Café de La Femme à Barbe" - tedy U vousaté dámy. Původně se nacházel ve městě Thaon-les-Vosges v Lotrinsku. Pokud jde o sázku se štamgasty, tak ta tehdy činila 500 franků, což je v přepočtu dnešních 5 000 euro, tedy 125 000 Kč (!)


Často se na mě obracíte s dotazem, jak se vyrábějí lodní stěžně pro plachetnice. Nu, tak tady máte jednoho štramáka přímo v dílně. Na první pohled zaujme výrazná dutina, která primárně slouží k odlehčení, ale zároveň se dá využít k vedení kabeláže nebo poslouží jako výfuk motoru (ano, i plachetnici je potřeba občas nenápadně pomoct). Pokud jde o samotnou výrobu, tak lepené profily mají mnohonásobně větší výdrž, stabilitu i nosnost. Nekroutí se, nepraská, je celkově pružnější, pevnější a lehčí. Zajímavostí je, že dle českého lodního rejstříku (obdoba Germanischer Lloyd či Rejter Statkow) by dřevěné lodě neměly být lepeny epoxidovými lepidly, jelikož v tropických šířkách pak tyto lodě podléhají termitům. Jde tak nějak o pověru, která se překvapivě uchytila .))) Ještě přidám, že obdobně jsou lepené Plečnikovy vlajkové stožáry na Pražském Hradě a můžete si na ně šáhnout až někdy půjdete kolem. Co se týče alternativních materiálů, tak v roce 1930 se objevily první plachetnice se stěžni z hliníku a od 90. let 20. století se používají pro stavbu stěžňů kompozitní materiály, které mají ještě lepší vlastnosti. Nové materiály umožňují stavět velmi dlouhé stěžně z jediného kusu materiálu, ty pak mají výbornou pevnost a dobré aerodynamické vlastnosti.

Skateboard pomalovaný Kurtem Cobainem se vydražil za 22 000 dolarů a novým majitelem je Tony Hawk
Na motivu můžeme vidět maskota "Eddieho" třímající krví nasáklou sekeru, který zdobil druhé studiové album "Killers" (vydané v roce 1981) britské heavymetalové kapely Iron Maiden. Je to první album s kytaristou Adrianem Smithem a zároveň poslední studiové album se zpěvákem Paulem Di'Annem, který kvůli problémům s alkoholem a drogami kapelu opustil. Budoucí frontman kapely Nirvana si takto vyzdobil skate v roce 1985. Samotné prkno vyrobila z březové překližky společnost SIMS Skateboards a jedná se o originální model Jeffa Phillipse. Phillips byl hvězdou vert ramp, která si vzala život na Štědrý den 1993 – pouhé tři měsíce před Cobainovou sebevraždou v dubnu 1994. Aby zvýšil povědomí o problémech duševního zdraví, Tony Hawk říká, že plánuje něco speciálního s Derekem Richardsonem z Birdhouse Skateboards – společnosti založené Hawkem v roce 1992. Mělo by se to udát dnes 20. února 2023, kdy by Cobain oslavil 56. narozeniny.


Skleněná harmonika kterou vynalezl Benjamin Franklin
Skleněná harmonika je historický hudební nástroj, kde zvuk vzniká třením navlhčených prstů o okraje točících se misek. Skleněné misky různého průměru od nejmenšího až po největší, upevněné na společné ose, se otáčejí. U původních nástrojů otáčení misek zajišťoval hráč vlastní silou pomocí šlapání na zvláštní poháněcí pedál. Tento hudební nástroj zkonstruoval v roce 1761 Benjamin Franklin, který v polovině 18. století sloužil jako delegát pro koloniální Ameriku a trávil spoustu času cestováním do Londýna a Paříže. V tomto období bylo pro amatérské hudebníky poměrně oblíbené a zábavné vystupovat se hrou na skleničky. Franklin navštívil jeden z těchto koncertů a byl fascinován krásou zvuku a téměř okamžitě se pustil do aplikace principů mokrých prstů na skle na vlastní hudební tvorbu. Pro skleněnou harmoniku komponoval mimo jiné Mozart, Beethoven, Tomášek, Rejcha, Strauss a další. Repliku na videu postavil Dennis James.



Aztécká flétna smrti (cca 1430)
Psychologický boj je nedílnou součástí každého vojenského tažení, nejinak tomu bylo u dávných středoamerických civilizací. Aztéčtí válečníci s sebou nosili velice zajímavý nástroj - flétnu ve tvaru lebky, jejíchž zvuk byl tím nejděsivějším co mohli nepřátelé slyšet. Foukáním do nich vznikal vzvuk velice podobný lidskému jekotu, nebo křiku. Původně si archeologové mysleli že se jedná o hračky, nebo ozdoby. Našly se i v chrámu boha Ehecatla, tak se zdá, že měly i náboženskou funkci. Patrně doprovázet duši do onoho světa. Její zvuk si můžete poslechnout v odkazu níže.


Burgonet ve stylu "ALLA ROMANA ANTICA" vyroben Milánským zbrojířem jménem Filippo Negroli, pro rakouského arcivévodu Ferdinanda II. Tyrolského, kolem roku 1550. přilba byla vyrobena z bronzu, oceli, mosazi a zlata. Jednalo se o odekorativní záležitost určenou pro přehlídky a podobné slavnosti. Rozhodně se nejednalo o přilbu určenou do bitev. Zdobení i konstrukce vycházela z Římského stylu, byť dosti upraveného.


Kawari kabuto (16.-18.století)
Exotické přilby japonských samurajů byly zdobeny výraznými ornamenty a plastikami vytepanými z plechu nebo papier-mâché - směsi papíru a lepidla.

Brandmeister (mistr ohně) byl důstojník Landsknechtů, kterého úkolem bylo vybírání "výpalného" (peněz a potravin) od místního obyvatelstva pod hrozbou žhářství. Obraz z roku 1535.


Některé děti si na válku hrají, některé v ní dokonce samy bojují. Ne jinak tomu bylo v první světové válce. Nejmladším vojákem této války byl osmiletý chlapec pocházející ze Srbska - Momčilo Gavrić (1906-1993).


Trpaslíci Waino a Plutanor
Trpaslíci Waino a Plutanor, známí též pod cirkusovým pseudonymem "Wild Men of Borneo". Narodili se koncem 20.let 19.století na farmě v Ohiu. Původními jmény Hiram a Barney - jejich rodiči byli David Harrison Davis a Catherine Blydenburgh. Po smrti otce v roce 1842 se jejich matka znovu vydala za Williama Portera. Chlapci byli mentálně postižení, každý měřil 100 cm a vážil pouze 20 kg, přesto dokázali zvedat nesmírně těžká závaží. Objevil je doktor Warner a představoval jako kuriozitu užaslým divákům, se kterými rovněž zápasili na jevišti. Pro zvýšení popularity byli v roce 1952 přejmenováni na Waino a Plutanor, přičemž byli vydáváni jako trpaslíci z Bornea. Byl kolem nich vykreslen senzační příběh, kdy je měli z tajemného ostrova přivést námořníci a byli zajati až po zuřivém boji. Zpočátku měli skromný úspěch, ale oba se brzy objevili na veletrzích ve Spojených státech. V době sčítání lidu z roku 1860 žili v Somerville, Massachusetts v domácnosti showmana Henryho Harveyho. Později dvojici vedl příbuzný doktora Warnera, Hanford A. Warner. V roce 1874 byli oceněni na 50 000 dolarů a o tři roky později vystoupili v New American Museum v Manhattanu. V polovině roku 1880 cestovali s cirkusem Williama C. Coupa a o dva roky později se přidali ke slavnému cirkusu P. T. Barnuma. Díky Barnumovým pověstným propagačním dovednostem začala strmě stoupat popularita této dvojice. V průběhu dalších 25 let vydělal pár přibližně 200 000 dolarů, což byla v té době obrovská částka. Při představeních zvedali dospělé diváky, zápasili mezi sebou nebo dobrovolníky z publika. každý údajně dokázal zvednout až 300 liber (140 kg). V roce 1903 byli oba bratři staženi ze scény na zasloužený odpočinek k rodině Warnerových. Hiram zemřel v Waltham, Massachusetts dne 16. března 1905. Po smrti bratra přestal Barney pracovat a jejich bývalý manažer zemřel roku 1910. Barney zemřel 31. května 1912. Oba jsou pohřbeni společně v Mount Vernon v Ohiu, pod náhrobkem označeným jako "Little Men".


Ruka mladého orangutana, autorem fotografie Jessie Williams
Orangutani byli známí domorodcům Sumatry a Bornea po tisíciletí. Někteří je lovili pro obživu, pro jiné komunity však toto chování znamenalo tabu. Ve středu Bornea podle pověr přináší smůlu podívat se orangutanovi do obličeje tváří v tvář. Některé lidové příběhy pojednávají o orangutanech, kteří s lidmi kopulují a unáší je; známy jsou i příběhy, ve kterých jsou muži svedeni samicemi orangutanů. Ve folklorních příbězích obyvatel Sumatry a Bornea, ale i v populární kultuře, přetrvával názor, že samce orangutanů přitahují ženy a někdy je dokonce i znásilňují. Jediný neoficiální záznam o sexuálně motivovaném útoku pochází od primatoložky Birutė Galdikasové, kdy došlo k napadení jejího kuchaře samcem orangutana. Tento orangutan byl však chován v zajetí, proto možná špatně identifikoval druh; nucená kopulace je pářící strategií plně nevyvinutých orangutaních samců. Z roku 2003 naopak pochází zpráva, kdy byla jedna orangutaní samice, později pojmenovaná Pony, ve vesnici Kareng Pangi využívána ve zdejším nevěstinci.

Londýnské posezení u pivka (1877)
autorem snímku je skotský průkopník fotografie, geografie a cestovatel John Thomson (1837-1921). Byl jedním z prvních fotografů, který cestoval na Dálný východ a dokumentoval tamní obyvatele. Po návratu domů spolupracoval s novinářem Adolphem Smithem (1846-1924), se kterým se od roku 1866 znali z redakce Royal Geographic Society. Společně pracovali při výrobě měsíčníku Street Life in London v letech 1876 - 1877. Projekt dokumentoval obrazem i textem životy lidí z ulic Londýna. Jednalo se o průkopnické využití sociální dokumentární fotografie ve fotožurnalistice. Série fotografií byla později vydávána v knižní formě v roce 1878 pod stejným názvem: Street Life in London a je považována za klíčové dílo v historii dokumentární fotografie. Níže přikládám snímek celé hospody. Jak můžete vidět nápis Dunville's Whisky, přičemž zkratka "VR" pravděpodobně znamená Victoria Regina! je název irské whisky prodávané v podniku. Tato značka pochází z Belfastu a od roku 1837 ji destilovala Dunville & Co v Royal Irish Distillery a její výroba byla ukončena roku 1936.


Triumf československého průmyslu - hvězdná brána ze škodových závodů (1929)
pro kladenské železárny Pražské železářské společnosti postavily Škodovy závody gigantický elektrický generátor, poháněný plynovým motorem o výkonu 4 800 koňských sil při 94 otáčkách za minutu. Celé soustrojí vážilo půl milionu kilogramů. Na snímku je kostra statoru pro generátor vyrobená svařováním. Pokud jde o její váhu, tak se jedná o pouhou jednu třicetinu z celé váhy


Oběšení slonice Mary (1916)
tato samice slona indického byla celebritou v cirkuse Charlieho Sparkse (1882-1947). Ve věku 22 let, vážila 4,5 tuny a budila pozornost jak svou velikostí, tak i dovednostmi. V manéži hraje na hudební nástroje i baseball, dělá stojky a s ostatními slony předvádí vláček. Nechybí na žádném plakátu, kráčí v čele každého průvodu ulicemi měst. Dne 12. září roku 1916 se konala přehlídka v Kingsportu ve státě Tennessee. Toho dne však má Mary na starost Walter Eldridge, přezdívaný Zrzek. Tulák, který je u cirkusu pouhý jeden den a se slony nemá žádnou zkušenost. Nikdo netuší, že Mary trpí bolestivým zánětem pod jedním ze zubů.
Cirkusová přehlídka právě procházela centrem města, když se Mary měla shýbnout pro kus meloun. Eldridge ji za to ztrestal bodnutím za ucho. Bolest musí být příšerná. Mary se během okamžiku rozběsní, popadne muže chobotem, mrští s ním o stánek s limonádou, a potom mu rozšlápne hlavu. "Mozek a krev se rozstříkly po celé ulici," vzpomíná očitý svědek W. H. Coleman. Vyděšení lidé křičí a prchají, místní kovář Hench Cox na slonici vystřílí zásobník své pistole, kulky jí však neublíží. To už přibíhá Sparks a zkušeně zvíře zklidní. Šokovaný dav se ale vrací a začíná křičet "Zabijte toho slona, zabijte to." Majitel cirkusu zpanikaří. Aby nepřišel o zisky, rozhodne se Mary obětovat a ukojit touhu davu po krvi veřejnou popravou. Kulky nestačí, jed by chytrá slonice nepozřela a elektrického proudu v Tennessee není dostatečné množství. Zamítnuto je i rozdrcení nebo roztrhání Mary dvěma lokomotivami. Volba nakonec padne na oběšení. Mary odvážejí do blízkého Erwinu, kde mají stotunový jeřáb na zvedání železničních vagónů. Kruté cirkusové představení přiláká přes 2 500 diváků, povětšinou místních dětí. Krátce po 16. hodině navléknou slonici kolem krku řetěz, ostatní sloni začali smutně troubit. Sparks počítal s tím, že ji jejich přítomnost uklidní, ale stal se pravý opak. Pro jistotu tak Mary přivázal jednu nohu k železničním kolejím. Při zvedání jeřábu ji ale zapomněl odjistit a slonice byla napnuta tak, že začala vydávat zoufalé, bolestivé skřeky. Je slyšet příšerný zvuk praskajících kostí a trhaných šlach. Navíc řetěz praskne a slonice si při pádu zlomí pánev. Napodruhé už se odporný čin povedl a přítomný veterinář po půl hodině konstatoval smrt.


Jeden z prvních vysavačů od Siemense (1906)
historie vysavačů se začala psát na přelomu 19. a 20. století. První pokusy s ručními vysavači nedopadly zdárně, neboť prach pouze vířily a nedokázaly jej odstranit. Praktičtější způsob vynalezl britský technik Hubert Cecil Booth (1871-1955). Na základě pokusu s vdechováním prachu přes vlastní kapesník navrhl roku 1901 opačný postup: nasávání nečistot, které by se usazovaly na filtru. Ještě téhož roku si nechal patentovat první vysavač nazvaný Puffing Billy a založil společnost na jeho výrobu British Vacuum Cleaner Company. Pro pohon jeho prototypu byl použit benzínový motor, neboť elektřina v té době nebyla v domácnostech běžně dostupnou. Hlučný motor ale způsoboval stížnosti okolo bydlících a policie tuto službu brzy zakázala. Rovněž jej musel vést povoz. Změna přišla po té, co Booth dokázal v rekordním čase vyčistit paláce Westminsterského opatství. Král byl výsledkem tak nadšený, že nechal zakoupit dva vysavače – pro Backinghamský palác a druhý do královského zámku ve Windsoru. V roce 1906 vznikla verze s elektromotorem, který získával energii připojením ke sloupům veřejného osvětlení. Stále se ale jednalo o zařízení dosti neohrabané a rozměrné. Od hlučných spalovacích motorů osvobodila vysavače až společnost Siemens, kterou založil slavný německý průmyslník Werner von Siemens (1816-1892). Společnost začala od roku 1906 vyrábět vysavače poháněné elektrickým motorem. tento typ sice ještě nepatřil k nejmenším, typ na snímku vážil 135 kg (!) ale bylo jej možno bez problémů přesouvat mezi jednotlivými místnostmi.

Rase píše: ↑21/2/2023, 17:18 Celé soustrojí vážilo půl milionu kilogramů.

Co to jako je? Informace z blesku? Udělat co největší senzaci? Prostě u takových hmotností pouhých 500 tun. Jako celkově slušná hmotnost, ale... A co třeba napsat půl miliardy gramů... To je teprve hmotnost.

Plně funkční miniatura automobilu Cadillac v měřítku 1:3. S nápadem na tuto stavbu přišel angličan Frederick S. Bennett a královna Alexandra, manželka britského krále Eduarda VII. (1841-1910), za vozítko zaplatila 62 liber - tehdy patrně horentní suma. Následně jej darovala svému vnukovi, norskému princi Olafovi. Oficiálně jej stále vlastní norská královská rodina, je ale k vidění v Norsk Teknisk Museum v Oslu. Vznikly ještě dvě podobná vozítka. Na jednom drndil thajský princ Chula a poslední získal Wilfred Leland z rodiny zakladatelů společnosti Cadillac.


Goatmobile, aneb první ekologický Dodge Ram, jehož autorem je progresivní občan z města Columbus v Ohiu. když budete hodní, tak vám třeba i kuličky oblízne .)) ...umí tohle váš elektromobil?!?


Jedna z hlav vyrobených ze směsi mýdla, toaletního papírů a pravých vlasů, které byly použity při slavném útěku z věznice Alcatraz (1962)


Graham Barker po celých 26 let sbíral žmolky ze svého pupíku do sklenic. Za tuto dobu nashromáždil úctyhodné množství o hmotnosti 22,1 gramů. Během let se naučil, že nejvíce vláken pouští termoprádlo. Knihovník z australského Perthu nakonec tři sklenice žmolků prodal roku 2010 muzeu za nezveřejněnou částku. Pokud vám vrtá hlavou, proč to vůbec dělal a navíc tak dlouho, tak: "Jednoho večera jsem si všiml prachové kuličky ve svém pupíku, což mě překvapilo. Byl jsem zvědavý, kolik toho může člověk vyprodukovat. Jediná možnost, jak to zjistit, bylo nějaký čas to sbírat," uvedl sám Barker.
Pupeční žmolek je kulička tvořená nahromaděnými textilními vlákny v lidském pupíku. V roce 2001 provedl Dr. Karl Kruszelnicki z University of Sydney v Austrálii průzkum, aby zjistil, proč se žmolek v pupíku tvoří. Došel k závěru, že se jedná většinou o zbloudilá vlákna z oblečení, smíchaná s některými odumřelými kožními buňkami a tělesným ochlupením. Žmolky tak pocházejí z oděvů, kdy se jejich vlákna pohybují a uvolňují třením o chloupky kolem pupíkového otvoru. Dr. Kruszelnicki byl oceněn Ig Nobelovou cenou za interdisciplinární výzkum v roce 2002. Ig Nobelova cena se uděluje za "úspěchy, které nelze nebo by se neměly opakovat".

Generálmajor britské královské armády a etnolog Horatio Gordon Robley pózuje se svoji sbírkou mokomokai, kterou sesbíral během svého pobytu na Novém Zélandu. Fotografii pořídil Henry Stevens (1843-1925). Mokomokai jsou mumifikované hlavy domorodých Maorů, které nesly obličejové tetování – v maorštině „moko“. Moko byly až do devatenáctého století v maorské kultuře běžné a měli je většinou pouze výše postavení členové společnosti. Jen muži, a to jen náčelníci a nejlepší válečníci, mívali pletence tetováni přes celý obličej. Maoři dokázali z moka vyčíst informace o postavení osoby, jeho kmeni, rodině, povolání a jeho úspěších.


Snímek nazvaný "New Shoes" jehož autorem je Gerald Waller a byl publikován v magazínu Life roku 1946. Šestiletý Werfel žijící v jednom rakouském sirotčinci právě dostal od amerického Červeného kříže nové boty.


Baví vás vyjížďky na bicyklu, ale obáváte se spadnutí řetězu ? Již se nemusíte obávat. Přinášíme vám skvělý patent jízdního kola s pedály přímo v náboji kola - patentovaný v roce 1890. Řetězový převod síly z klik na zadní kolo, si nechal roku 1879 patentovat Angličan Henry J. Lawson z Anglie. Kolo vyráběl pod názvem "the Bicyclette" a jednalo se o první kolo s nižším těžištěm jízdy. Nízkým kolům, navíc s řetězovým převodem se podařilo překonat oblibu vysokých velocipédů až začátkem 20.století. Stroj na obrázku tak již byl sice nízký, ale stále ještě nepohodlý.


Škytavka (singultus) jsou náhle vzniklé rytmické záškuby bránice doprovázené charakteristickým zvukem
Reflex zřejmě vyvolává podráždění určitého centra v mozku. Vlastní škytání pak vyvolává kontrakce svalů, za kterou zase mohou pohyby nervů, jež mají na starosti dýchání. Mechanismus je takový, že pohybem nervů dojde k náhlým vdechnutím, které jsou doprovázeny krátkým uzavřením průdušnice. Náhlá vdechnutí jsou evolučním pozůstatkem sahajícím až k rybám. Žábry a hltan jsou u nich však těsně u mozku, u suchozemských obratlovců je trochu problém, protože nervy (bloudivý a brániční) musí vést celým krkem a hrudníkem až do bránice. Od normálního dýchání se škytání liší tím, že při vdechu dojde navíc k uzavření průdušnice. Tento mechanismus nás zase spojuje s larvami obojživelníků – pulci, kteří toto centrum používají k ovládání dýchání žábrami. Na rozdíl od ryb ovšem pulci už mají i vyvinuté (zatím nepoužívané) plíce; dýchají tak, že do úst nasávají vodu, ta ovšem nesmí natéct do plic; proto přitom uzavírají příslušnou záklopku. Pulci tedy dýchají žábrami způsobem, který je vlastně obdobou škytání savců.

Dreadnought hoax, aneb nejslavnější mystifikace v dějinách recese (1910)
HMS Dreadnought vstoupila do služby u Royal Navy v roce 1906, byla nejrychlejší a nejlépe vyzbrojená válečná loď na světě. Rovněž se stala první válečnou lodí poháněnou parními turbínami, ale i terčem nejslavnější mystifikace v dějinách recese, která vážně poškodila dobrou pověst plavidla, britské admirality a královského námořnictva. Příčinou byla rivalita a vtipkování mezi důstojníky HMS Dreadnought a HMS Hawke. Jednoho dne tak obdržel výstřední student William Horace de Vere Cole (1881–1936) anonymní dopis od jednoho z důstojníků HMS Hawke, aby si něco vymyslel na konkurenční plavidlo. Horace de Vere Cole již dříve proslul několika mediálně vděčnými kousky, kdy například navštívil slavnou univerzitu v Cambridge jako sultán ze Zanzibaru, který tou dobou opravdu navštívil Londýn. V únoru 1910 obdržel kapitán lodi telegram, který nařizuje: "Připravte vlajkovou loď HMS Dreadnought k návštěvě delegace habešské císařské rodiny". Pochází z z Ministerstva zahraničí a podepsal jej významný diplomat Sir Charles Hardinge (1858–1944), nikoho proto nenapadlo o pravosti pochybovat. Čtyři princové jsou ve skutečnosti členy skupiny umělců a intelektuálů, známé jako Bloomsbury Group, která vznikla v roce 1905. Konkrétně zde je spisovatelka Virginia Woolfová (1882–1941), tehdy ještě Stephenová, malíř Duncan Grant (1885–1978), spisovatel Anthony Buxton (1881-1970) a právník Guy Ridley (1885–1947). Všichni mají nalepené vousy a tváře odborně začerněné slavným divadelním maskérem Willym Clarksonem (1861–1934). Doprovází je tlumočník, ve skutečnosti Virginiin bratr, psychoanalytik Adrian Stephen (1883–1948). V Paddingtonu se jim nejprve povedlo zmást britské dráhy, kde jim přistavili speciální vlak s VIP vagónem a povedená skupinka pokračovala na námořní základnu ve Weymouthu. Zde je čeká červený koberec, čestná stráž a admirál Sir William May (1849–1930), který je doprovodí na palubu slavnostně vyzdobené bitevní lodi. Protože nesehnali habešskou vlajku ani hymnu, vyvěsili zoufalí důstojníci vlajku Zanzibaru a lodní orchestr zahrál zanzibarskou hymnu. Habešským princům to kupodivu nevadí, jelikož mají jiné starosti. Začíná totiž pršet a voda by mohla poškodit jejich masky. Zachrání je pozvání na prohlídku podpalubí. Delegace princů, hovořící směsicí řečtiny a latiny, se pomocí překladatele požadovala modlitebních koberečků a neustále obdivně pokřikují "Bunga Bunga". Rozdávají navštívenky ve svahilštině a také udělí několika důstojníkům habešská vyznamenání. Dvakrát jen těsně uniknou prozrazení. Jednou když Buxton kýchne a odlepí se mu vousy, podruhé když se zdraví s důstojníky, mezi nimiž je i jeden, který dva ze šprýmařů zná. Když se delegace loučí, všichni si oddechnou, ne však na dlouho. Horace de Vere Cole vše zveřejnil v deníku Daily Mirror a přiložil rovněž fotografie. Volání po zatčení Colea a jeho kolegů bylo smeteno ze stolu, jelikož skupina neporušila žádný zákon. Britské námořnictvo je všem pro smích a na námořníky v ulicích pokřikují "bunga bunga!", důstojníci z HMS Dreadnought se tedy pokusili vzít zákon do svých rukou a Colea pořádně zpráskat, leč pokus se nezdařil. Když o pět let později HMS Dreadnought potopí německou ponorku, je mezi blahopřejnými telegramy také jeden, který zní: "BUNGA BUNGA".


V polovině 19. století, zhruba mezi lety 1859 a 1862, obdržel francouzský vynálezce A.E. Jarre několik patentů na velmi neobvyklý design zbraní. Nejzajímavější je nepochybně Harmoniková pistole s horizontálním zásobníkem, známá též jako Harmonica Jarre. Vznikly dva hlavní odlišné typy. První měl zásobník uložený uvnitř rámu zbraně a vyznačuje se jedinou hlavní, druhý sestával z pohyblivého zásobníku, postrádající jednotnou hlaveň. Vnikly rovněž různé verze pro 6 až 10 nábojů, ale i s různými rážemi, konkrétně 7 až 9 mm. Pistole využívala náboje typu "Lefaucheux" s kolíčkovou zápalkou z boku patrony, která byla díky své složitosti velmi nespolehlivá a náchylná k náhodnému odpálení. V případě odejmutého zásobníku byla zbraň velmi kompaktní, ale během střelby byl horizontální zásobník velmi rozměrný a při střelbě velmi špatně ovlivňoval přesnost. Na závěr dodejme, že podobné harmonikové zbraně vytvořil již v roce 1742 švýcarský vynálezce Welten, ale nikdy se víc nerozšířily. Ještě zmíním, že jeden z exemplářů Jarreho harmonikové pistole, i s originálním pouzdrem a příslušenstvím, byl prodán za více než 10 000 dolarů (téměř čtvrt milionu Kč).


"Puška lásky", aneb sportovní zbraň (Pirschbüchse) s křesadlovým zámkem, jejímž autorem je puškař Jacob Walster z německého města Saarbrücken, působící kolem roku 1765. Modrozelená hlaveň je vykládaná zlatými listy, květinami a trofejemi; zámek je je zdoben puttem (amoret), psem a divokým ptákem; ořechová pažba je vykládaná stříbrem; ocelové chytky vykládané zlatem. Rozměry činí 117,5 x 5,5 x 18,0 cm. Zbraň je k vidění na hradě Windsor.


Příběh jedlíka jménem Charles Domery
Charles Domery byl vojákem polského původu, který sloužil v armádách Pruska a Francie, ale do historie se zapsal pro svůj neobvyklý apetit. Během Války první koalice (1792-1797), což byl první pokus evropských monarchií porazit revoluční Francii, se rozhodl zběhnout z pruské armády oplátku za jídlo. Ani zde se ale jeho služba neobešla bez komplikací. Byť byl fyzicky zdravý, trpěl hladem a snědl veškeré dostupné jídlo. Když byl umístěn poblíž Paříže, snědl za rok celkem 174 koček. Ačkoliv neměl rád zeleninu, pokud nemohl najít jiné jídlo, požral každý den 1,8 až 2,3 kg trávy. Během služby na francouzské lodi Hoche se natrefil na nohu uraženou dělovou kulí. Popadl ji a začal jíst, leč člen osádky jej odstrčil a nohu hodil přes palubu. V roce 1798 byla Hoche zajata britskými silami a osádka internována v Liverpoolu. Charles Domery zde své věznitele šokoval tím, že navzdory desetinásobku obvyklých dávek snědl vězeňskou kočku a nejméně 20 potkanů, často rovněž svíčky. V jednom experimentu pozřel během dne 16 liber (7,3 kg) syrového kravského vemene, syrového hovězího, lojové svíce a čtyři lahve portského. To vše snědl a vypil, aniž by se vyprázdnil, močil nebo zvracel.

Australská řiditelná vzducholoď "dirigible" nad Wonderland, Tamarama (1908)
Jedná se o fotomontáž, jelikož objem plynu v balonetu nemůže postačovat k vynesení dvou dospělých mužů a vlastní konstrukce. Povšimněte si vybělených míst, kde bylo původně vidět závěsné lano. Pokud jde o samotnou metodu snímku, tak se jedná o fotonegativ na skleněné desce. Tuto metodu vynalezl v roce 1839 John Herschel a první skleněné desky použil roku 1847 Niepce de Saint-Victor.


Mongolská žena odsouzená k pomalé smrti v dřevěné bedně (1913)
V roce 1913 se francouzský fotograf Albert Kahn (1860-1940) vypravil do Mongolska. Zde pořídil mnoho dokumentárních snímků běžného života. Snímek je originálně barevný a nebyl později kolorován. Jedná se totiž o "Autochrome Lumière" tedy Autochrom, což byl raný proces barevné fotografie který si roku 1903 nechali patentovat bratři Lumièrové. Jeden z Kahnových snímků vyvolal bouři pohoršení. Je na něm žena uvězněná v dřevěné bedně a ponechána svému osudu v poušti. Lidé byli takto odsouzeni k pomalé smrti hladem a žízní. Byť se často snažili prosit kolemjdoucí lidi o vodu, tak si tím pouze prodlužovali utrpení. Tento způsob popravy byl tehdy rozšířený po celé Asii. Zde lidé byli uzavíráni do kovových rakví s malým otvorem, kam jim občas někdo hodil jídlo. Dříve nebo později tak v bedně nebo rakvi zahynuli. Poblíž mongolské ženy uvězněné v bedně, leží prázdná malá miska na vodu. Fotograf ženě nepomohl, zůstal jen pozorovatelem a držel se pravidla všech antropologů - nijak nezasahovat do místní kultury a zvyků. Tento konkrétní snímek byl publikován v roce 1922 v magazínu National Geographics. Objevily se názory, že příběh kolem této situace je vymyšlený, nicméně nikdo nezpochybnil autenticitu samotné fotografie. Za povšimnutí stojí náboženský symbol svastiky vyrytý na bedně vedle zámku. V roce 1914, několik dní před vypuknutím války, začali dokumentovat i domovskou Francii. Vznikly tak pozoruhodné snímky z přípravy na válku, její průběh i běžný život na venkově.


Dne 11.února roku 1893, byl říšskou radou ve Vídni "z důvodu nápravy nemožných zdravotních poměrů v Praze" schválen tzv. asanační zákon. Asanace měla přinést radikální přestavbu židovského ghetta v Josefově i části Starého a Nového Města včetně Podskalí. Nadcházející proměny staré Prahy, bourání historické zástavby a celková proměna života ve městě přiměly pražského fotografa Jindřicha Eckerta, aby jako první systematicky zdokumentoval Josefov. Fotografie se následně staly součástí jedné z prvních fotografických publikací Prahy "Pražské ghetto", kde byla většina snímků ještě doplněna o stafáž ilustrátorem Adolfem Kašparem.


Vrtá vám hlavou, jak se v první světové válce vyráběla elektřina v polních podmínkách ? Tak tady to máte - stylové jako vždycky

Chlapec z Mosambiku s leopardí kůží (1910)
až 4 % lidské populace trpí dosud velmi záhadným kožním onemocněním, zvaným Vitiligo, při němž lidský imunitní systém považuje vaše melanocyty za záškodníky a rozhodne se je zlikvidovat. Jelikož melanocyty produkují melanin, kožní pigment, poškozené části těla bělají a výrazně se liší od zbytku kůže. Obecně rozlišujeme čtyři typy, které se liší především umístěním a plochou rozšíření. Fokální neboli ložiskové vitiligo nepostihuje více než 5 % lidského těla a zpravidla se objevuje maximálně na dvou místech. Segmentální vitiligo zasahuje pouze jednu stranu těla. Nejčastějším typem je vitiligo generalizované, které se vyskytuje symetricky na obou stranách těla (především v oblasti obličeje a na končetinách). A posledním typem je vitiligo univerzální, které pokrývá více než 80 % lidského těla. Právě posledním zmíněným očividně trpí chlapec na fotografii. Tato porucha je zřejmě geneticky podmíněná, nemusí však být dědičná. Postihuje obě pohlaví stejně často. Vitiligo je v současnosti neléčitelné. Nejslavnějším nositelem tohoto onemocnění byl Michael Jackson, jemuž rozšiřující se forma vitiliga byla diagnostikována v roce 1986.


Bowdoinův hlubokomořský skafandr (1931)
Harry L. Bowdoin přišel s nápadem na konstrukci skafandru pro hloubkový ponor, již v roce 1914. Následujícího roku získal patent. V dubnu 1918 vytvořil první prototyp a úspěšně jej spustil do hloubky 400 stop (122 m) nedaleko Jersey. Tehdy ale ještě bez lidské osádky. Skafandr odolal tlaku a tak se Bowdoin sám spustil do hloubky poloviční. Po dně chodil po dobu čtyřicet pět minut. Pozdější model již byl vybaven osvětlovací lampou vyrobenou firmou Westinghouse Company z Pittsburghu, která byla osazena u helmy. Zmíněné osvětlovací zařízení umožňovalo potápěči jasně vidět na vzdálenost zhruba 7,5 metru. Pokud vás zajímá, proč tento oblek vznikl, tak to bylo z důvodu vyzvedávání pokladů z potopených lodí. Bowdoin zemřel v roce 1935


Alfons Mucha jako fotograf
Dnes se málo ví, že slavný malíř Alfons Maria Mucha (1860-1939) byl rovněž fotografem a snímky využíval jako předlohu pro své obrazy, což tehdy nebylo zcela běžné. Nutno ale podotknout, že v tomto oboru neměl žádné ambice a využíval je pouze jako technickou pomůcku ku své práci. Mucha začal fotografovat v roce 1880 zřejmě ve Vídni. V průběhu let pracoval s šesti různými fotoaparáty, oblíbeným byl například kapesní fotoaparát Kodak fotící formát 9 krát 12 cm. Snímky si vyvolával sám. Rád experimentoval se světlem a délkou expozice, sám si míchal chemikálie k vyvolání pozitivů a sám si například zkonstruoval i samospoušť. Do dnešních dnů se zachovaly minimálně čtyři desítky různých fotografií.


Vždycky jste chtěl mít pěknou motorku na balení holek, ale tak nějak chyběly peníze. V roce 1949 se něco podobného nejspíš honilo hlavou jistému Polákovi. Naštěstí se po válce všude válela spousta německého šrotu a tak stačilo jen trochu víc zaimprovizovat... trochu víc než víc. Motocykl pro tři osoby si Stanisław Skura poskládal z částí sestřeleného letadla, zničeného tanku a rozbitého vojenského náklaďáku. Jako motor posloužily dva válce odříznuté z motoru stíhačky Messerschmitt Bf 109. Tu poháněl kapalinou chlazený vidlicový invertní dvanáctiválec Daimler-Benz DB 605. Ze stejné stíhačky jsou kupříkladu i kola a další drobnosti. Karburátor je z německého tanku. Skura pracoval na letecké základně a tak měl skvělý přístup jak k nezbytným komponentům, tak i hliníku a nástrojům. Bohužel později bylo jeho dílo zabaveno a zničeno polskou armádou kvůli obvinění, že stroj byl vyroben s použitím dílů vlastněných státem. Stanisław Skura se však nenechal odradit a další motorku si vyrobil v roce 1957. Opět byla vyrobena z hliníku a poháněl ji jednoválcový moto o objemu 500 ccm, bohužel chybí informace o výkonu.

Kondomy vyrobené z rybích plynových měchýřů
původně kondomy sloužily spíše jako ochrana proti pohlavním nemocem než jako zábrana početí. Tuto funkci začínají plnit zhruba od 18. století. Používala se zvířecí střeva a rybí měchýře a od poloviny 19. století byla k jejich výrobě používaná guma. Kniha Žena, její krása a život pohlavní z roku 1920 se zmiňuje o kondomech takto: "Zhotovují se z kaučuku neb měchýřků rybích. Aby se neprotrhly, musí býti navlečeny tak, aby konec přečníval 1-2 cm přes konec žaludu." Rovněž upozorňuje na hit tehdejší doby: "V novější době hojně se doporučuje kondom žaludový, který kryje pouze žalud, kdežto kondom obyčejný navléká se na celou pyji."


Udělal se vám opar ? jsou i horší věci.
jako třeba tyto nemoci kůže, které roku 1865 popsal Alexander Balmanno Squire, ve své knize Diseases of the Skin


Korjačtí válečníci na fotografiích cestovatele Vladimira Jochelsona (1901)
tento malý Sibiřský národ obývá severní a střední část Kamčatského poloostrova a přilehlé území pevniny vymezené poloostrovem Tajgonos na západě, Beringovým mořem na východě, masivem hory Palpal na severu a pobřežím Ochotského moře na jihu. Počátkem prvního tisíciletí našeho letopočtu se předchůdci Korjaků začali usazovat a specializovat na lov na moři. První písemné zmínky o Korjacích pochází z 50. let 17. století od ruského průzkumníka Semjona Děžňova a Michaila Staduchina. Už od roku 1690 začalo dobývání této oblasti ruskými kozáky pod vedením mimořádně brutálního a chamtivého atamana Vladimira Atlasova. Nařízením cara Petra I. vznikla Korjakům a dalším domorodým Sibiřanům, povinnosti odvádět roční tribut v kožešinách, tzv. jasak, proti čemuž se bouřili až do konce 18. století. Tehdy ruští dobyvatelé změnili taktiku a místo fyzických bojů začali kmenové vůdce uplácet vodkou, drobnými dárky i přísliby vysokého společenského postavení, pokud budou na vybírání tributu spolupracovat. Kromě ekonomického útlaku přinesla ruská kolonizace Korjakům i jiné problémy, zejména v podobě nakažlivých onemocnění, s nimiž si jejich imunitní systém nedokázal poradit. Epidemie sice na Korjaky neměly tak drastický účinek, jako na sousední Itelmeny a Jukagiry, ale i tak v průběhu 18. stol. snížily jejich populaci nejméně o polovinu. Podobně jako další malé národy Severu trpí Korjaci zvýšenou náchylností k některým vážným onemocněním (např. tuberkulóze). Podle sčítání lidu žilo v Rusku v roce 2010 celkem 7 953 osob hlásících se ke korjacké národnosti.


Kterak šnek dokáže přelézt přes čepel žiletky aniž by si ublížil
Krom nízké váhy samotného tvorečka, kdy jeho tělo na ostří netlačí velkou silou, je jeho velkou výhodou rovněž hlenovitý sliz. Pro šneky je naprosto nezbytný k přežití a dokáží vyrobit několik různých typů dle aktuální potřeby. Žlázy umístěné na spodní straně jejich těl vytvářejí substanci, jejímž základem je z více než devíti desetin voda. Zbytek slizu obsahuje karbohydráty a bílkoviny. Molekulární vazby v této směsi se mohou neustále přestavovat, udržují tak pevnost i ohebnost zároveň. Vazkost použitého slizu se liší. Ochranný sliz, který má za účel udržet měkkýší tělo vlhké, je hustší. Sliz určený k pohybu zase řidší a lepivý, aby mohla noha k povrchu správně přilnout. Tvoří bezpečnou vrstvu mezi masitou nohou a předmětem po němž přelézá. Právě hustý hlenovitý sliz je tajemstvím, které šnečkovi (a slimáčkovi) dovolí přelézt bezpečně i po ostří žiletky. Vrstva slizu obalí její ostří, takže plž přes něj může v klidu klouzat kupředu.